Papua-Nová Guinea

V DÁVNÉ minulosti se lidé z jihovýchodní Asie vydávali v několika vlnách dál na jih hledat nový domov. Dostali se až na východ od Malajského souostroví, kde objevili hornatý tropický ostrov, který dnes nazýváme Nová Guinea. Je to druhý největší ostrov světa. * Tito přistěhovalci putovali podél horkého a vlhkého pobřeží a osídlovali bažinaté nížiny, hustou džungli i okolní ostrovy. Někteří překonali horské hřebeny a usadili se v rozlehlých údolích hornatého vnitrozemí, kde je mírné podnebí a úrodná půda.

Obyvatelé nevytvořili jednotnou národnostní skupinu, ale zůstali rozděleni do víc než tisíce malých kmenů, které mezi sebou často bojovaly. Jednotlivé kmeny se lišily svými zvyky a typickým oblečením a jejich členové mluvili víc než 800 jazyky. Většina těchto skupin žila na ohraničených, nelítostně střežených územích. Tito lidé neměli ani tušení o okolním světě. Mnozí věřili, že za obzorem se skrývá říše démonů a zemřelých předků, kteří jejich život ovlivňují buď k dobrému, nebo ke špatnému. Všechno se točilo kolem snahy tyto duchy si usmířit.

Domorodci se od sebe lišili také svým vzhledem, ale jeden rys měli společný. Toho si povšiml Portugalec  Jorge de Meneses, který tento ostrov navštívil v roce 1526, a pojmenoval ho Ilhas dos Papuas, což znamená „ostrov kudrnatých lidí“. Španělský mořeplavec Inigo Ortiz de Retes měl zase pocit, že ostrované vypadají podobně jako obyvatelé Guineje v západní Africe, a tak ostrov nazval Nueva Guinea neboli Nová Guinea.

V 19. století mocné evropské státy rozdělily ostrov na tři části. Jako první přišli Nizozemci a obsadili západní polovinu, která je dnes součástí Indonésie. Britové a Němci rozdělili východní část ostrova na Britskou Novou Guineu na jihu (později nazývanou Papua) a na Německou Novou Guineu na severu (později nazývanou Nová Guinea). Po první světové válce přešla obě tato území pod správu Austrálie a nakonec v roce 1975 společně vytvořila nezávislý stát Papua-Nová Guinea. *

V dnešní době se Papua-Nová Guinea stále ještě začleňuje do moderního světa. Někteří obyvatelé žijí ve městech a jsou obklopeni technickými vymoženostmi. Čtyři lidé z pěti ale žijí v malých odlehlých vesnicích, kde se život během minulých staletí příliš nezměnil — vlastnictví prasat je zde symbolem bohatství, běžně je požadována cena za nevěstu, spiritismus zasahuje do každé oblasti života a oddanost vlastnímu rodu je důležitější než všechno ostatní.

V posledních desetiletích se však v této zemi plné kontrastů odehrává ještě významnější proměna. Dotýká se lidí ze všech etnických skupin a v mnoha směrech jim pomáhá zlepšovat život. Je to duchovní proměna  založená na studiu pravd z Božího Slova a na jejich uplatňování. (Řím. 12:2)

PRVNÍ KAZATELÉ DOBRÉ ZPRÁVY

Biblickou pravdu na Papui-Nové Guineji poprvé šířil bratr Peck, průkopník z Británie, který se zde v roce 1932 zastavil při své cestě do Malaje (nyní Malajsie). Nemarnil čas a několik týdnů kázal místním lidem. Než odjel, zanechal zde stovky biblických publikací.

O tři roky později sedm průkopníků připlulo na motorové plachetnici Lightbearer (Nositel světla) do Port Moresby, protože potřebovali opravit porouchaný motor. Během měsíce, který na ostrově strávili, horlivě kázali v přístavu i jeho okolí. Jeden z nich, houževnatý Novozélanďan Frank Dewar, se pěšky vydal se zásobou knih do vnitrozemí a rozšiřoval biblické publikace na místech vzdálených až 50 kilometrů od pobřeží.

Některé z těchto publikací se dostaly do rukou Heniho Heniho Niokiho, šamana z kmene Koiari. Semena biblické pravdy pak dřímala v jeho srdci a čekala,  až se svědkové Jehovovi vrátí a začnou je zalévat. (1. Kor. 3:6)

Jiný průkopník podnikl rozsáhlou kazatelskou výpravu na toto území koncem 30. let. Vydával svědectví v některých městech Papuy-Nové Guineje, včetně ostrovů Nová Británie, Nové Irsko a Bougainville, a rozšířil mnoho publikací. Než ale mohli na jeho snahu navázat jiní, byla tato oblast vtažena do druhé světové války.

VYDÁVÁNÍ SVĚDECTVÍ VE „VELKÉ VESNICI“

O dvanáct let později, 22. září 1951, vystoupil v Port Moresby z letadla do zdejšího vlhka a horka vysoký Australan, Tom Kitto. Tento 47letý svědek zareagoval na výzvu, aby se přihlásili dobrovolníci ochotní zahájit kazatelské dílo na tichomořských ostrovech. Jeho manželka Rowena se k němu připojila o šest týdnů později. Jejich obvodem byla celá Papua-Nová Guinea.

Kittovi brzy zjistili, že většinu bělochů v Port Moresby dobrá zpráva o Království nezajímá. Setkali se však  s Australanem Geoffem Bucknellem, který jako mladík pravdu opustil. Geoff přijal nabídku biblického studia a později se on i jeho manželka Irene stali věrnými svědky.

Tom a Rowena se pak zaměřili na Hanuabadu, jejíž název v jazyce motu znamená „velká vesnice“. Leží v oblasti Port Moresby a tvoří ji stovky domů, které stojí na pilotách a které jsou s pobřežím i mezi sebou propojené dřevěnými lávkami. „Lidé se kolem nás vždycky shlukli a chtěli si vyslechnout dobrou zprávu,“ vypráví Rowena. „Měli tak velký zájem, že jsme se tam každý večer vraceli vést biblická studia. Během dvou měsíců jsme vynechali jen dva večery.“ Tom dodává: „Naděje na vzkříšení a na život v pozemském ráji zdejší lidi velmi přitahovala. Když na ně misionáři křesťanstva a jeden policista naléhali, aby se studiem přestali, nikdo z nich se nenechal zastrašit. Pravda zapustila kořeny hluboko v jejich srdci.“

K těm, kdo se za pravdu pevně postavili, patřili Raho a Konio Rakataniovi, Oda Sioni, Geua Niokiová a její manžel Heni Heni, který o 16 let dřív dostal  publikace od posádky lodi Lightbearer. Brzy se v domě Heniho Heniho pravidelně scházela na shromáždění skupina asi 30 zájemců. „Muži a ženy seděli odděleně,“ vzpomíná Oda Sioni, který byl tehdy ještě chlapec. „Ženy na sobě neměly nic jiného než sukně z trávy. Své děti nosily v barevných pletených vacích, a když je nakojily, uložily je do vaků, které v místnosti zavěsily na trám, a ukolébaly je k spánku.“

Tom Kitto vedl všechna shromáždění za pomoci tlumočníka. Ale ne vždy šlo všechno hladce. „Jednou tlumočil Badu Heni, bratr Heniho Heniho,“ vypráví Don Fielder, který na Papuu-Novou Guineu přijel v roce 1953. „Když Badu tlumočil Tomův proslov, nezdálo se, že by v tom byl nějaký problém. Badu dokonce dělal stejná gesta jako Tom. Až později přiznal, že Tomovi nerozuměl ani slovo. Jen opakoval to, co už z Bible znal, a napodoboval při tom Tomovy pohyby, aby to vypadalo, že je vše v pořádku.“ Navzdory takovým potížím skupina rychle rostla a brzy se v Hanuabadě vytvořila další, a to v domě Raha Rakataniho.

„PŘIJEĎ A VYUČUJ MŮJ LID“

Začátkem roku 1952 přijel Bobogi Naiori, náčelník kmene Koiari a význačný šaman, na návštěvu za Henim Henim, svým wantokem neboli příslušníkem stejného kmene, a zúčastnil se v jeho domě shromáždění. To, co viděl a slyšel, na něj velmi zapůsobilo, a tak  později přišel za Tomem Kittem a naléhal na něj: „Prosím, přijeď a vyučuj můj lid o pravdě!“

Brzy nato už Tom a Rowena seděli ve svém starém pickupu a mířili po rozbahněných cestách za Bobogim do Haimy, vesničky vzdálené asi 25 kilometrů severně od Port Moresby. Tom vydal shromážděným vesničanům svědectví a Bobogi jeho slova tlumočil. Asi 30 lidí díky tomu začalo studovat Bibli.

Ještě tentýž měsíc skupina zájemců v Haimě postavila domek, aby měli kde pořádat křesťanská shromáždění. „Měl jednoduchou dřevěnou konstrukci, střechu pokrytou trávou a stěny asi do výšky pasu vypletené bambusem,“ vzpomíná Elsie Horsburghová, která tam chodila na shromáždění v pozdějších letech. „Interiér tvořily dřevěné stoličky, petrolejová lampa a malá černá tabule.“ Tato prostá stavba byla prvním sálem Království na Papui-Nové Guineji.

Bobogi pak chtěl, aby se o dobré zprávě dozvěděli také jeho wantokové v nedalekých horách. Společně s Tomem se tedy vydali po strmých horských cestách na plošinu Sogeri. Brzy studovali ve třech tamějších vesnicích s víc než 90 lidmi.

 Jejich činnost neunikla pozornosti státních úřadů. V Ioadabu jeden úředník vtrhl na shromáždění, a chtěl vědět, kdo svědkům Jehovovým dovolil vyučovat zdejší vesničany. Policie se také některých zájemců vyptávala na naši činnost. Několik vesnických  pastorů a majitelů plantáží bratrům dokonce vyhrožovalo násilím.

Někteří zájemci nátlaku podlehli a přestali studovat. Jádro skupiny však zůstalo pevné. V roce 1954 se na Papui-Nové Guineji uskutečnily první křty. V řece Laloki v Haimě se dalo pokřtít 13 zájemců, mezi nimi i Bobogi. Po svém křtu prohlásil: „I kdyby všichni Koiariové odpadli, já neodpadnu, protože vím, že tohle je pravda.“ Bobogi dostál svému slovu a věrně sloužil jako starší ve sboru v Haimě až do své smrti v roce 1974.

NEZAPOMENUTELNÁ SHROMÁŽDĚNÍ

V červenci 1955 přijel do Port Moresby John Cutforth, kanadský misionář, který sloužil v Austrálii. Byl to první krajský dozorce, který ostrov navštívil. Tropy, místní pokorné lidi a jejich způsob života si okamžitě zamiloval. Tehdy ještě netušil, že na Papui-Nové Guineji stráví ve službě Jehovovi víc než 35 let.

John s sebou přivezl dokumentární film Společnost nového světa v činnosti, který ukazoval, jak je organizováno dílo a sjezdy svědků Jehovových. Během třítýdenní návštěvy promítl film 14krát. Počet diváků se pohyboval od několika set  až po téměř 2 000. Na místní obyvatele, z nichž mnozí ještě nikdy žádný film neviděli, to udělalo velký dojem.

Johnova návštěva vyvrcholila jednodenním krajským sjezdem v Haimě. „Když řečník požádal uchazeče o křest, aby se postavili, . . . zvedlo se 70 lidí,“ vzpomíná Tom Kitto. „Srdce nám doslova přetékalo vděčností, když jsme viděli 40 bratrů a 30 sester, jak se v džungli seřadili podél řeky, aby dali najevo, že se zasvětili Jehovovi.“

Následující rok bratři rozhodli, že se v Haimě bude konat druhý krajský sjezd. Přípravou vhodného místa a jídla byl pověřen vesnický náčelník Bobogi. Tři dny před konáním sjezdu se s Bobogim setkal nový krajský dozorce z Austrálie John (Ted) Sewell, aby probrali, jak probíhají přípravy.

Ted šel přímo k věci a zeptal se: „Co už jste postavili?“

„Ještě nic,“ odpověděl Bobogi.

„Ale Bobogi, dneska je čtvrtek a sjezd je už v neděli!“ zvolal Ted.

„Neboj se, bratře,“ ujistil ho Bobogi. „Všechno připravíme v sobotu.“

Ted byl v šoku a do Port Moresby se vrátil s přesvědčením, že sjezd bude po organizační stránce jedna velká katastrofa.

V neděli jel do Haimy s obavami, jak to dopadne. Čekalo ho ale pořádné překvapení. Pod košatým stromem stálo bytelné dřevěné pódium a před ním se rozprostírala upravená plocha. O kousek dál byly v zemi vyhloubené „pece“ s rozžhavenými kameny, kde se připravovalo vepřové a klokaní maso, zvěřina, holubi,  ryby, jamy a sladké brambory. Na otevřeném ohni vřela voda v kotlících na čaj. V jídelně postavené z materiálů z buše se radostně bavila spousta lidí. A tam, uprostřed toho všeho, stál naprosto nevzrušeně Bobogi. Ted nevěřil vlastním očím.

„Bobogi, kde ses to všechno naučil?“ vyhrkl.

„Viděl jsem to ve filmu, který nám loni promítl John Cutforth,“ odpověděl Bobogi.

Sjezdu se zúčastnilo přes 400 lidí z osmi etnických skupin. Sedmdesát tři zájemců bylo pokřtěno. Tomuto sjezdu se později začalo říkat Bobogiho sjezd.

KÁZÁNÍ POMOCÍ OBRÁZKŮ

V roce 1957 se John Cutforth přestěhoval na Papuu-Novou Guineu natrvalo a začal zde sloužit jako krajský dozorce. Od své první návštěvy usilovně přemýšlel o tom, jak nejlépe kázat místním lidem, kteří byli většinou negramotní. A nyní mohl své nápady uskutečnit.

Když navštívil nějaký sbor nebo odloučenou skupinu, nejdřív napsal na tabuli své jméno a jméno svého tlumočníka. Pak ukázal k nebi a přítomných se zeptal: „Bůh, jaké jméno?“ Pak nahoru na tabuli napsal jejich odpověď, tedy „Jehova“, a také „Žalm 83:18“. Pod to na levou stranu napsal „Starý svět“ a nakreslil jednoduché obrázky — plačící obličej, dva  bojující muže, hrob a „Římanům 5:12“. Napravo napsal „Nový svět“ a nakreslil usmívající se obličej, dva muže, kteří si podávají ruku, přeškrtnutý hrob a „Zjevení 21:4“. Obrázky pak živým způsobem vysvětlil. Potom přítomné vybídl, aby přišli k tabuli a kázání po něm zopakovali. Když to zvládli, řekl jim, aby si obrázky překreslili na list papíru a používali je v kazatelské službě.

„Obrázkové kázání číslo 1“, jak se mu začalo říkat, se na Papui-Nové Guineji setkalo s velkou odezvou. Další obrázková kázání na sebe nenechala dlouho čekat. „Strávili jsme nespočetné množství hodin překreslováním obrázků do školních sešitů. Každý zájemce dostal jeden sešit, který používal v kazatelské službě,“ říká Lena Davisonová, která na tomto ostrově sloužila 47 let. Děti si vytvářely a vybarvovaly vlastní obrázkové knížky a byly na ně náležitě hrdé.

Podobná vyučovací metoda se začala používat i na shromážděních. „Obrázky na tabulích se hojně  využívaly při přednáškách pro veřejnost i při studiu Strážné věže. Pro ty, kdo neuměli číst, byly velkou pomocí,“ vzpomíná Joyce Willisová, kanadská průkopnice, která na Papui-Nové Guineji strávila přes 40 let. Na sjezdech bratři vyučovali pomocí obrázkových kázání namalovaných na plátně. „Tyto velké malby byly velmi oblíbené a pomáhaly přítomným zapamatovat si důležité myšlenky z proslovů,“ říká Mike Fisher, který zde sloužil jako krajský dozorce. „Mnohé z těchto pláten skončily u zvěstovatelů z odlehlých oblastí, kteří si je pověsili doma a pak pomocí nich hrdě vydávali svědectví těm, kdo je přišli navštívit.“

O několik desítek let později, kdy už umělo číst a psát víc lidí a začaly být dostupné ilustrované publikace, se obrázková kázání přestala používat.

KÁZÁNÍ NABÝVÁ NA INTENZITĚ

Koncem 50. let přijížděli na Papuu-Novou Guineu další a další nadšení Australané, kteří zde chtěli kázat dobrou zprávu. A mnozí domorodci, kteří se o pravdě dozvěděli v Port Moresby, se vraceli do svých vesnic a vydávali tam svědectví. Dobrá zpráva se tak rychle šířila celou zemí.

V roce 1957 se David Walker, 26letý bratr z Austrálie žijící v Port Moresby, dozvěděl, že se o biblickou pravdu zajímají  lidé v nedaleké vesnici Manu Manu a v oblasti Gabadi. David proto odešel ze zaměstnání, byl jmenován zvláštním průkopníkem a strávil na tomto území jeden rok. Celou tu dobu chodil do služby sám. Na jeho snahy později navázali jiní, a v Manu Manu je dnes sbor a sál Království.

Mezitím se Don Fielder při kázání na tržišti Koki v Port Moresby setkal s několika rybáři, kteří projevili zájem o dobrou zprávu. Pocházeli z přímořské vesnice Hula ležící asi 100 kilometrů na východ. Don spolu s Atholem (Dapem) Robsonem chtěli pro ně i pro jejich rodiny udělat víc, a tak se s některými z nich vydali v Donově nové, osm metrů dlouhé dvoutrupé kánoi do Huly. Zůstali tam tři dny a založili malou studijní skupinu.

Krátce nato se Don, který sloužil jako zvláštní průkopník, společně se svou manželkou Shirley a dvouletou dcerou Debbie do Huly přestěhovali. „Postavili jsme si malou chýši a začali kázat v pěti okolních  vesnicích,“ vypráví Don. „Každý den jsme na naší pravidelné trase nachodili asi dvanáct kilometrů. Bylo to fyzicky namáhavé, ale duchovně osvěžující, protože jsme zahájili mnoho biblických studií a brzy s námi začalo chodit do služby osm nových zvěstovatelů.“

Činnost Dona a Shirley popudila jednoho kazatele sjednocené církve. Ten donutil majitele pozemku, na kterém stála jejich chýše, aby je přiměl se odstěhovat. „Když se o tom doslechli lidé z nedaleké vesnice, velmi je to rozzlobilo, protože nechtěli, abychom odešli,“ popisuje Don. „Asi 20 z nich nám pomohlo naši chýši, včetně základů, přestěhovat na pozemek, který byl majetkem jejich vesnice.“

Rozzuřený kazatel se ale tak snadno nevzdal. Zařídil, aby úředníci v Port Moresby zakázali Fielderovým postavit svou chýši kdekoli v provincii. „Naše působiště jsme nechtěli opustit,“ říká Don, „a tak jsme poprosili Alfa Greena, šikovného tesaře, aby využil dřevo z chýše a upravil naši dvoutrupou kánoi k bydlení. Pak jsme ji zakotvili v mangrovových močálech poblíž ústí nedaleké řeky. Mezi roji komárů a číhajícími krokodýly jsme žili a sloužili jako průkopníci ještě dva a půl roku.“ Když se narodila jejich druhá dcera Vicki, Fielderovi se vrátili do Port Moresby. Později Don v doprovodu své manželky sloužil jako cestující dozorce a byl také členem výboru odbočky.

DOBRÁ ZPRÁVA SE DOSTÁVÁ K DALŠÍM LIDEM

Přibližně v té době začali Lance a Daphne Gossonovi studovat v Port Moresby s několika mladými muži z Keremy, přímořské vesnice ležící asi 225 kilometrů směrem na západ. Když se tito muži o dovolené vrátili domů do Keremy, Lance s Jimem Chamblissem  se rozhodli, že za nimi na dva týdny zajedou a budou kázat dobrou zprávu tamním lidem.

„Přišla si nás poslechnout celá vesnice,“ napsal Lance. „Zatímco jsme mluvili, přihnal se pastor Londýnské misijní společnosti a napadl našeho tlumočníka. Než vesničané zasáhli, několikrát ho udeřil. Tvrdil, že nás tam lidé nechtějí, a nařídil nám, abychom ‚jeho území‘ okamžitě opustili. Řekli jsme, že ti, kdo si nás chtějí vyslechnout, mohou odejít s námi na druhý konec vesnice, a ostatní mohou zůstat s ním. Celá vesnice šla za námi.

Další den ráno jsme se vydali za vládním komisařem provincie, abychom mu oznámili, co se stalo. Cestou jsme potkali ženu, která byla vážně nemocná. Nabídli jsme jí, že ji vezmeme do nemocnice, ale ona se tam bála jít. Po dlouhém přesvědčování nakonec souhlasila. V nemocnici jsme ji předali lékaři a pak jsme zašli za komisařem. Ten z naší návštěvy očividně nebyl nadšený. Rozzlobeně nás nařkl, že lidi vedeme k tomu, aby odmítali lékařskou péči. Právě v tu chvíli vstoupil do místnosti lékař z nemocnice a jeho obvinění zaslechl. Vysvětlil komisaři, že jsme zrovna přesvědčili nemocnou ženu, aby se šla do nemocnice léčit. Komisaři lze přičíst k dobru, že se nám okamžitě omluvil. Řekl, že ho před tím navštívil katolický kněz a podal mu o naší víře zkreslené informace. Komisař nám pak přidělil dva ozbrojené policisty, aby zabránili případným dalším problémům. Sedět na biblickém studiu za doprovodu policistů s puškou byl dost nevšední zážitek.“

Brzy nato byli do Keremy přiděleni dva zvláštní průkopníci, mladí Australané Jim Smith a Lionel Dingle. Okamžitě se dali do práce a začali se učit místní jazyk tairuma. „Řekli jsme slovo v jazyce motu,  zájemce nám řekl odpovídající slovo v jazyce tairuma a to jsme si hned zapsali,“ vzpomíná Jim. „Tak jsme získali určitou slovní zásobu a naučili se nazpaměť jednoduchý úvod do služby. Místní lidé žasli, když nás slyšeli mluvit jejich jazykem, protože to žádní jiní běloši v provincii neuměli. Po třech měsících jsme už v jazyce tairuma pravidelně vedli shromáždění na obou březích Keremské zátoky.“

Později Jima a Lionela vystřídal jiný mladý průkopník z Austrálie, Glenn Finlay, který v Keremě kázal 18 měsíců sám. „Bylo to pro mě hodně náročné,“ vypráví Glenn, „a občas jsem pochyboval o tom, zda moje práce vůbec k něčemu je. Potom jsem si ale na jednom zážitku uvědomil, že jsem neměl správný postoj.

K mým zájemcům patřil postarší vesnický pekař Hevoko. Byl zcela negramotný a po několika měsících studia byl schopen zapamatovat si jen pár základních biblických pravd. Přemýšlel jsem o tom, zda má vůbec cenu ho vyučovat. Pak jsem jednou ráno přicházel k jeho domu a zaslechl nějaký hlas. Zastavil jsem se  a poslouchal. Byl to Hevoko. Právě se modlil k Jehovovi a ze srdce mu děkoval za to, že mohl poznat pravdu o jeho jménu a Království. Jeho upřímná modlitba mi připomněla, že Jehova si všímá srdce člověka, ne jeho intelektu. Dobře zná ty, kdo ho milují.“ (Jan 6:44)

STŘET S KULTEM KARGO

V roce 1960 se další dva zvláštní průkopníci z Austrálie, Stephen Blundy a Allen Hosking, přestěhovali do Savaiviri, vesnice ležící asi 50 kilometrů východně od Keremy. Nejdřív žili tři měsíce ve stanu a potom se zabydleli v malé chýši u kokosové plantáže obklopené rozlehlými bažinami.

Savaiviri bylo známé středisko kultu kargo neboli kultu zboží. Jak tento kult vznikl? Během druhé světové války místní lidé žasli nad obrovským množstvím věcí, které si s sebou přivezli cizí vojáci. Když válka skončila, vojáci se sbalili a odjeli. Jelikož toto bohatství přišlo z míst za obzorem, kde se podle vesničanů nalézá duchovní říše, někteří usoudili, že muselo pocházet od jejich mrtvých předků. Domnívali se, že zboží bylo určeno jim, ale že ho vojáci zadrželi. Chtěli tyto duchy upozornit, že by uvítali další  zásilku, a tak začali napodobovat vojenská cvičení. Také postavili masivní přístavní mola, aby na ten slavný den, kdy záplava nového zboží dorazí, byli připraveni.

Zanedlouho Stephen a Allen studovali s 250 členy tohoto kultu, včetně vůdce a některých z jeho „dvanácti apoštolů“. „Mnozí z těchto lidí přijali pravdu,“ vypráví Stephen. „Později nám velitel místních strážníků dokonce řekl, že naše kázání výrazně přispělo k zániku kultu kargo v Savaiviri.“

PŘEKLÁDÁNÍ BIBLICKÝCH PUBLIKACÍ

Tito první průkopníci rychle zjistili, že by bylo velmi užitečné mít biblickou literaturu v místních jazycích. Jak by ale mohli překládat publikace do 820 jazyků?

První krok podnikl v roce 1954 Tom Kitto, když zařídil, aby místní bratři přeložili do jazyka motu, kterým se mluvilo v Port Moresby, kapitolu „Nová země“ z knihy „Bůh budiž pravdivý“. * Na cyklostylu pak vytiskli přes dvě stě kopií a rozšiřovali je ve formě brožury. Mnoha lidem mluvícím jazykem motu tak udělali velkou radost.

Jak se dobrá zpráva dostávala do nových a nových oblastí, průkopníci věnovali obrovské úsilí tomu, aby publikace překládali do dalších místních jazyků. Jim Smith vypráví: „Pečlivě jsem si zapisoval nová slovíčka a výrazy, a tak se mi podařilo sestavit si slovník jazyka tairuma a udělat si nějaké poznámky ke gramatice. Používal jsem je při překládání studijních článků ve Strážné věži. Často jsem pracoval dlouho do  noci a přepisoval přeložené články na stroji, abych je pak mohl dát těm, kdo přišli na shromáždění. Později jsem do jazyka tairuma přeložil traktát a brožuru. Díky těmto prvním publikacím poznali pravdu mnozí obyvatelé Keremy.“

Některé publikace byly přeloženy i do jazyků hula a toaripi. Vzhledem k tomu, že nebylo reálné vydávat naši literaturu ve všech domorodých jazycích, bratři se později zaměřili na dva jazyky používané v obchodním styku — hiri motu a tok pisin. Jazykem hiri motu, což je zjednodušená forma jazyka motu, mluvili mnozí lidé žijící podél papuánského pobřeží. „Usilovně jsme se snažili vylepšovat psanou formu tohoto jazyka,“ říká Don Fielder. „Strážná věž i jiné naše publikace v hiri motu velmi přispěly k tomu, že tento jazyk získal dnešní rozvinutou podobu.“ Tok pisin, což je směs angličtiny, němčiny, jazyka kuanua a dalších, je zase rozšířený na severu Papuy-Nové Guineje — v hornatém vnitrozemí, v pobřežních oblastech a na ostrovech. Jaké byly počátky kazatelského díla v tomto rozmanitém regionu?

DOBRÁ ZPRÁVA PRONIKÁ NA SEVER

V červnu 1956 se novomanželé a průkopníci Ken a Rosina Frameovi přestěhovali jako první  svědkové na ostrov Nové Irsko, který leží v Bismarckově souostroví severovýchodně od Papuy-Nové Guineje. Ken pracoval jako účetní pro velkou obchodní společnost v Kaviengu, hlavním městě ostrova. „Než jsme odcestovali ze Sydney,“ vypráví Ken, „dostali jsme radu, abychom zpočátku nekázali otevřeně a nechali místním lidem určitý čas, aby si na nás zvykli. Rosina byla šikovná švadlena a brzy získala mnoho zákazníků. Vydávali jsme jim svědectví neformálně a zanedlouho se vytvořila skupinka zájemců, která se každý týden nenápadně scházela v našem domě.

O rok a půl později nás navštívil cestující dozorce John Cutforth a zeptal se nás, zda by bylo možné promítnout film The Happiness of the New World Society (Štěstí společnosti nového světa). Promluvil jsem s majitelem místního kina a on souhlasil, že náš ‚misijní‘ film promítne bezplatně. Personál kina zřejmě zprávu o promítání rozšířil v okolí, protože když jsme přišli k sálu, před vchodem se tlačil dav lidí a dovnitř jsme se dostali až s pomocí policie. Představení zhlédlo 230 lidí, a to nepočítám ty, kdo nahlíželi okny. Po této akci jsme začali kázat otevřeněji.“

V červenci 1957 byl založen první sbor na Nové Británii, a to v Rabaulu, malebném přístavním městě vklíněném mezi dvě činné sopky. Sbor se scházel na zahradě za domem, který si pronajali zvláštní průkopníci. Jeden z nich, Norm Sharein, vzpomíná: „Každý večer k nám domů přicházelo studovat Bibli přes sto lidí. Rozdělili jsme je do skupin zhruba po dvaceti a vyučovali je při světle lamp zavěšených na stromech.“

 Když tento sbor pořádal svůj první krajský sjezd, bylo na místní pláži pokřtěno sedm lidí. Pět z nich brzy vstoupilo do průkopnické služby. Kde by ale byli nejvíc potřeba? Australská odbočka jim doporučila Madang.

V Madangu, městě na severovýchodním pobřeží hlavního ostrova, „pole“ dozrála ke žni. (Jan 4:35) Skupinka zvěstovatelů nestíhala uspokojovat velký zájem místních lidí. Když se se svou rodinou přistěhoval kanadský průkopník Matthew Pope a koupil dům, na jehož zahradě stálo několik chatek, mohli být do Madangu vysláni další průkopníci.

Z Rabaulu jich přijelo osm a vydali se na různá místa provincie Madang. Jeden z nich, Tamul Marung, si pořídil jízdní kolo a na lodi plující podél pobřeží zamířil do Baskenu, své rodné vesnice, která leží asi 50 kilometrů na sever od Madangu. Poté co kázal v Baskenu, jel na kole zpátky do Madangu a vydával svědectví po cestě. Pak se zase vrátil do Baskenu, založil tam sbor a sloužil tam dalších 25 let jako průkopník. Během té doby se oženil a vychoval děti. Jeho dcera a praneteř později sloužily v betelu.

John a Lena Davisonovi v Madangu potkali Kalipa Kanaie, který pracoval jako učitel v Talidigu,  vesničce mezi Baskenem a Madangem. John s Lenou pak do Talidigu dojížděli a s Kalipem a jeho příbuznými studovali Bibli. To rozhněvalo školního inspektora, který byl katolík. Nařídil policii, aby Kalipa i jeho příbuzné vyhnala z jejich domovů. Tito zájemci se ale nenechali zastrašit a přesunuli se do sousední vesnice Bagildig. Tam se skupina rozrostla v horlivý sbor. Později byl v Bagildigu vybudován velký sál Království, který se používal i pro sjezdy. V současnosti je v provincii Madang sedm sborů a dvě skupiny.

Dílo se v té době pěkně rozvíjelo nejen v Madangu, ale i v Lae, přímořském městě vzdáleném asi 200 kilometrů na jihovýchod. Sloužili tam Jim Baird a John a Magdalen Endorovi. „Téměř každý večer jsme v našem domě studovali s početnými skupinami zájemců. Za šest  měsíců s námi začalo deset z nich chodit do kazatelské služby,“ vzpomíná John. Koncem roku 1958 zhlédlo v místním kinosále víc než 1 200 lidí film Společnost nového světa v činnosti. Mnozí z diváků pracovali v Lae jen přechodně a s jejich návratem domů se dobrá zpráva dostávala i do odlehlých horských vesnic.

Obětaví zvěstovatelé odváděli dobrou práci i ve vnitrozemí na jih od Lae. Jack Arifeae, statný muž zapálený pro službu Jehovovi, založil vzkvétající sbor ve svém domě ve Wau. Pokroky ve studiu Bible tam dělalo také asi 30 členů kmene Kukukuku, což byl kmen kdysi obávaných kanibalů.

V sousedním Bulolo v té době horlivě kázali Wally a Joy Busbridgeovi a popudili tím misionáře z organizace New Tribes Mission, kteří tuto oblast považovali za svou doménu. Pod nátlakem těchto misionářů dal Wallymu jeho zaměstnavatel ultimátum: „Buď svého náboženství necháte, nebo si hledejte jinou práci.“ Wally a Joy se tedy přestěhovali do Lae a v kázání pokračovali. Později se stali průkopníky a bratr sloužil řadu let jako cestující dozorce.

Do městečka Popondetta, ležícího jihovýchodně od Lae, přinesli dobrou zprávu Jerome a Lavinia Hototovi, kteří se do své domovské provincie vrátili z Port Moresby. Jerome byl ve službě velmi aktivní a přesvědčivě používal Písmo a Lavinia byla srdečná a opravdově se zajímala o druhé. Začali vydávat svědectví, a jak se dalo čekat, brzy se ozval anglikánský biskup. S velkou skupinou svých stoupenců přišel k Hototovým domů a nutil je, aby s kázáním přestali. Oni se však nedali  zastrašit. Kázali dál a založili v Popondettě malý, ale horlivý sbor.

V roce 1963 se dobrá zpráva dostala do Wewaku, města na odlehlém severním pobřeží Papuy-Nové Guineje. Dva němečtí stavbaři Karl Teynor a Otto Eberhardt pracovali přes den na stavbě místní nemocnice a po večerech a o víkendech studovali s víc než 100 zájemci. Jejich kázání rozlítilo katolického kněze. Shromáždil dav lidí a podnítil je, aby bratrům hodili jejich motocykly do moře. Na této akci se s knězem podílel jeden významný vesnický náčelník, jehož syn se později stal svědkem. Změny k lepšímu, které syn ve svém životě udělal, na něj tak zapůsobily, že zaujal mírnější postoj a povolil svědkům kázat ve vesnicích, které spadaly pod jeho správu.

ZŘÍZENÍ ODBOČKY

Zatímco duchovenstvo se všemožně snažilo naši činnost potlačovat, bratři usilovali o to, aby byly podmínky pro šíření dobré zprávy právně ošetřeny na nejvyšší úrovni. (Fil. 1:7) Výsledkem bylo, že 25. května 1960 vláda zaregistrovala Mezinárodní sdružení badatelů Bible, právní nástroj, který svědkové Jehovovi používají v mnoha zemích. Bratrům to umožnilo získávat státní pozemky na stavby sálů Království a dalších budov potřebných pro podporu kazatelského díla.

Později v témže roce bylo rozhodnuto, že na Papui-Nové Guineji bude zřízena odbočka Watch Tower Society. Služebníkem odbočky byl jmenován John Cutforth. Bratři však nenacházeli vhodné prostory k pronajmutí, a tak zůstávala otázka, kde odbočka bude.

 Problém se vyřešil s příjezdem manželů Jima a Florence Dobbinsových. Jim sloužil za druhé světové války na Papui-Nové Guineji u amerického námořnictva. Později s Florence přijali pravdu a dali si za cíl, že rozšíří svou službu. „V roce 1958 nás doma v Ohiu navštívil jeden bratr z Port Moresby a promítal nám diapozitivy z Papuy-Nové Guineje,“ vypráví Jim. „Za čas jsme zjistili, že u nás jeden diapozitiv zapomněl. Byla na něm jedna z nejkrásnějších scenérií, jaké jsme kdy viděli. ‚Pošleme mu ho zpátky,‘ navrhla manželka. Já jsem ale řekl: ‚Uděláme to jinak. Dovezeme mu ho osobně.‘“

Rok nato se Jim a Florence se svými dcerami Sherry a Deborou nastěhovali do betonového domku na předměstí Port Moresby zvaném Six Mile. Nedlouho poté se John Cutforth bavil s Jimem o tom, kde by mohlo být sídlo odbočky.

„Už jsem prohledal celé Port Moresby, ale místo pro odbočku pořád nemůžu najít,“ stěžoval si John.

„A co kdyby byla v našem domě?“ odpověděl Jim. „Mohli byste používat tři přední místnosti a já bych bydlel s rodinou vzadu.“

Všechno šlo hladce a 1. září 1960 byl dům Dobbinsových úředně zaregistrován jako první odbočka na Papui-Nové Guineji.

‚ZAKAŽTE SVĚDKY‘

To, že dílo pěkně pokračuje, se vůbec nezamlouvalo našim odpůrcům. Počínaje rokem 1960 spojily církve křesťanstva své síly s místními sdělovacími prostředky a s organizací Returned and Services League, která podporuje bývalé i aktivní vojáky australské  armády, a společně rozpoutaly kampaň s cílem pošpinit svědky Jehovovy a dosáhnout jejich zákazu.

Situace se vyhrotila poté, co bratři rozšířili mezi vybranými lékaři, duchovními a vládními představiteli brožuru, která vysvětlovala náš postoj k transfuzím. Duchovenstvo křesťanstva zareagovalo jako obvykle první. Třicátého srpna 1960 zveřejnil list South Pacific Post článek s titulkem „Otázka krve rozlítila církve“. Zástupci církví v něm spílali svědkům a označovali je za „antikristy [a] nepřátele církve“.

Následovaly články, které svědky Jehovovy lživě obviňovaly z protistátní činnosti a z toho, že svým učením podporují záškoláctví, neplacení daní, kulty kargo a nedostatečnou hygienu. V novinách byli také nařčeni, že straší lidi blížícím se zatměním slunce a snaží se tak „ovládnout myšlení zaostalých domorodců“. Jeden úvodník svědky ostře káral dokonce za to, že „žijí, jedí a pracují společně s vesničany“. South  Pacific Post kritizoval jejich učení, že „všichni lidé jsou si rovni“, a tvrdil, že svědkové představují „větší hrozbu než komunismus“.

Nakonec 25. března 1962 organizace Returned and Services League vyzvala koloniální úřady, aby svědky Jehovovy zakázaly. Australská vláda však tento požadavek veřejně zamítla. „Její prohlášení mělo příznivý vliv na situaci v celé zemi,“ říká Don Fielder. „Nezaujatí lidé si mohli uvědomit, že tvrzení našich odpůrců prostě nebyla pravdivá.“

DO HOR

V témže měsíci se Tom a Rowena Kittovi vydali z Port Moresby na velmi namáhavou cestu, která trvala několik týdnů. Mířili s dobrou zprávou na území, kam se zatím nedostala — do drsných hor Nové Guineje.

Když o třicet let dřív vstoupili do těchto hor australští zlatokopové, objevili tam populaci, která čítala asi milion lidí a byla naprosto odříznutá od okolního světa. Ohromení domorodci se domnívali, že ti bílí  muži jsou duchové jejich předků, kteří se vrátili z říše mrtvých.

Zlatokopům šli v patách misionáři křesťanstva. Rowena vypráví: „Když se místní misionáři dozvěděli, že jsme na cestě, přikázali vesničanům, aby nám nenaslouchali. Ale jejich varování zafungovalo jako dobrá reklama. Tito lidé jsou od přírody zvědaví, a tak se nemohli dočkat, až přijedeme.“

Tom s Rowenou si zařídili obchůdek ve Wabagu ležícím 80 kilometrů severozápadně od městečka Mount Hagen. „Duchovní zakázali lidem u nás nakupovat, cokoli nám prodávat, a dokonce s námi mluvit. Navíc je naváděli, aby přiměli majitele pozemku zrušit nám pronájem,“ říká Tom. „Vesničané si však časem uvědomili, že se od ostatních bělochů odlišujeme. Největší rozdíl byl v tom, že jsme se k nim chovali přátelsky. Naše laskavé skutky jim často vehnaly slzy do očí. Nakonec nám řekli, že chtějí, abychom tam zůstali.“

TRPĚLIVÉ VYUČOVÁNÍ VEDE K DOBRÝM VÝSLEDKŮM

Od roku 1963 přijíždělo podpořit kazatelské dílo v horách ve vnitrozemí velké množství bratrů a sester ze zahraničí. Postupně se stěhovali z východu dál a dál na západ, a nakonec pokryli celé území Centrálního pohoří. Na mnoha místech založili skupiny a sbory.

V Goroce ve východní části pohoří vznikl malý sbor, který se zpočátku scházel v soukromém domě. Později bratři postavili jednoduché místo pro sborová shromáždění z materiálů dostupných v buši. A v roce 1967 pak vystavěli hezký sál Království, kde bylo 40 míst k sezení. „Vtipkoval jsem, že než sál zaplníme, přijde Armagedon,“ vzpomíná George Coxsen, který  v té oblasti sloužil deset let. „Ale pořádně jsem se spletl. Za 12 měsíců navštěvovalo shromáždění tolik lidí, že jsme museli vytvořit druhý sbor!“

Ještě východněji, nedaleko Kainantu, studoval Norm Sharein Bibli s víc než 50 vesničany, kteří za ním každý den přicházeli do jeho chýše. Později se o tuto skupinu dva a půl roku starali průkopníci Berndt a Erna Anderssonovi. „Tito lidé se málokdy myli, chodili spoře oblečení, byli úplně negramotní a byli silně zapleteni do spiritismu,“ vypráví Erna. „A přesto, když jsme jim trpělivě a s láskou pomáhali, brzy někteří z nich uměli zpaměti citovat a vysvětlit 150 biblických textů.“

Berndt a Erna se s touto skupinou velmi sblížili. „Když jsme byli přiděleni do nového působiště v Kaviengu, ženy se kolem mě shromáždily a plakaly, doslova kvílely!“ říká Erna. „Jedna za druhou mě hladily po tváři a pažích a slzy jim tekly proudem. Znovu a znovu jsem odcházela do naší chýše a plakala. Berndt se je mezitím pokoušel uklidnit, ale byly k neutišení. Když jsme se nakonec vydali na cestu, běžel za naším autem dolů po svahu zástup lidí a ženy nepřestávaly bědovat. Dodnes se neubráním dojetí,  když na to srdcervoucí loučení vzpomínám. Nesmírně se těšíme, až se s nimi v novém světě znovu uvidíme.“ Na práci Berndta a Erny navázali další průkopníci a za nějakou dobu byl v Kainantu založen pěkný sbor.

OBĚTAVÉ ZASÉVÁNÍ ČASEM PŘINESLO OVOCE

Počátkem sedmdesátých let vznikla malá skupina svědků v Mount Hagenu, asi 130 kilometrů západně od Goroky. V tomto městě se každý týden pořádal velký trh, na který přicházely tisíce vesničanů z širokého okolí. „Na trhu jsme rozšiřovali stovky publikací,“ vzpomíná nebojácná průkopnice Dorothy Wrightová. Když se pak lidé vraceli do svých vesnic, zpráva o Království díky nim pronikala do odlehlých území, kam se zvěstovatelé ještě nedostali.

Později byl Dorothyin syn Jim Wright se svým spolupracovníkem Kerrym Kay-Smithem pověřen službou v provincii Banz ležící na východ od Mount Hagenu v krásném údolí Wahgi, kde se pěstuje čaj a káva. Tito dva průkopníci naráželi na tvrdý odpor misionářů křesťanstva, kteří naváděli děti, aby po bratrech házely kameny a vyháněly je ze svých vesnic. Když byl Kerry přidělen jinam, Jim v Banzu zůstal a sloužil tam sám. Vzpomíná: „Často jsem v noci ležel ve své malé chýši z trávy a v modlitbě se ptal: ‚Jehovo, jaký  má smysl to, že jsem tady?‘ Odpověď jsem dostal až po mnoha letech.“

Jim pokračuje: „V roce 2007 jsem přijel z Austrálie do města Banz na oblastní sjezd. Nedaleko místa, kde kdysi stála moje chýše, se nalézal krásný nový sál Království, který bylo možné dočasně rozšířit na sjezdový sál s tisícem míst. Když jsem přicházel k sálu, přiběhl ke mně nějaký bratr, objal mě a rozplakal se mi na rameni. Nakonec se uklidnil, představil se jako Paul Tai a vysvětlil mi, že jsem před 36 lety studoval s jeho otcem. Paul si později otcovy studijní knihy přečetl a přijal pravdu. Řekl mi, že slouží jako sborový starší.

Na sjezdu jsem v interview vyprávěl o pronásledování, které jsme kdysi v Banzu zažívali. Snad jediné oko nezůstalo suché. Někteří bratři za mnou po programu přišli, objímali mě a se slzami v očích se mi omlouvali. Patřili totiž k chlapcům, kteří mě vyháněli z vesnic, házeli po mně kameny a nadávali mi. A přišel  za mnou i Mange Samgar, který byl tehdy luteránským pastorem a děti proti nám poštvával. Také on se stal sborovým starším. Byla to neuvěřitelná setkání!“

SEMENA PRAVDY KLÍČÍ V ODLEHLÝCH KONČINÁCH

Mnoho obyvatel Papuy-Nové Guineje poznalo pravdu díky osobnímu kontaktu se svědky, avšak někteří lidé žijící v odlehlých územích měli užitek ze semen pravdy, která se k nim dostala jiným způsobem. (Kaz. 11:6) Kolem roku 1970 například začaly do odbočky pravidelně přicházet zprávy z kazatelské služby od neznámé osoby z neexistujícího sboru v neznámé vesnici ležící ve vzdálené oblasti u řeky Sepik. Bratři z odbočky požádali krajského dozorce Mikea Fishera, aby to prošetřil.

„Dostat se do té vesnice nebylo jednoduché. Cestoval jsem deset hodin motorovou kánoí po úzkých říčkách džunglí plnou komárů,“ vypráví Mike. „Konečně jsem se na sklonku dne setkal s oním záhadným autorem dopisů. Šlo o muže, který byl několik let předtím na jiném území vyloučen ze sboru. Pak se vrátil do své vesnice, činil pokání ze svých hříchů a začal kázat druhým. V té vesnici o sobě přes 30 dospělých mužů a žen říkalo, že jsou svědkové Jehovovi, a někteří z nich byli způsobilí dát se pokřtít. Kajícný muž byl krátce nato přijat zpět a místní skupina byla oficiálně uznána odbočkou.“

Jiný krajský dozorce, Daryl Bryon, se v roce 1992 doslechl, že se o pravdu zajímají lidé v jedné vesnici hluboko ve vnitrozemí. „Abych se tam dostal, musel jsem nejprve jet autem 80 kilometrů směrem do vnitrozemí, potom jít hodinu a půl hustou džunglí a nakonec hodinu pádlovat na kánoi proti proudu řeky,“  popisuje Daryl. „Jaké bylo moje překvapení, když jsem na břehu v údolí mezi vysokými horami spatřil zbrusu nový dům s nápisem ‚Sál Království svědků Jehovových‘!

V sále se každou neděli scházelo asi 25 zájemců ke studiu knihy Můžeš žít navždy v pozemském ráji. Prohlašovali se za svědky, a tak jsem se jich zeptal, zda žvýkají betelové ořechy. ‚Už ne,‘ odpověděli. ‚Přestali jsme s tím před rokem, když jsme přijali pravdu.‘ Není třeba zdůrazňovat, že jsem měl radost, když odbočka tuto skupinu zařadila do mého kraje.“

PŘÍLIV MISIONÁŘŮ

V 80. a 90. letech dostávalo kazatelské dílo na Papui-Nové Guineji posily v podobě desítek misionářů z Gileadu, absolventů školy služebního vzdělávání  a zvláštních průkopníků z Anglie, Austrálie, Filipín, Finska, Japonska, Kanady, Německa, Nového Zélandu, Spojených států, Švédska a dalších zemí. Jejich přínos byl často dvojnásobný, protože někteří z nich časem vstoupili do manželství a pokračovali zde ve službě se svými stejně horlivými partnery.

Většina z těchto nově příchozích absolvovala po příjezdu do země dvou- nebo tříměsíční kurz jazyka tok pisin nebo hiri motu. Každé dopoledne se učili jazyk a odpoledne probíranou látku procvičovali v kazatelské službě. Díky tomuto školení byli mnozí schopni už za několik měsíců účinně vést biblická studia a přednášet proslovy.

To, že se učili nový jazyk, jim také pomáhalo, aby byli trpěliví a chápaví, když vyučovali lidi, kteří byli negramotní. Mnoho zájemců s jejich pomocí zvládlo základy čtení a psaní, a tak si mohli sami číst Boží Slovo. (Iz. 50:4) Díky tomu vzrostl počet zvěstovatelů z 2 000 v roce 1989 na asi 3 000 v roce 1998, což byl 50procentní vzrůst za pouhých devět let!

Ačkoli mnozí z těchto evangelistů museli později kvůli zhoršenému zdraví nebo z jiných důvodů Papuu-Novou Guineu opustit, zanechali po sobě trvalou stopu. Na tyto věrné a obětavé bratry a sestry se tu dodnes s láskou vzpomíná. (Hebr. 6:10)

ROZMACH STAVEBNÍ ČINNOSTI

S tím, jak se zvyšoval počet zvěstovatelů, bylo zapotřebí stavět další sály Království a sjezdové sály a také rozšířit prostory odbočky. Kde ale vzít potřebné pozemky?

Do roku 1975 státní pozemkový úřad pravidelně vyčleňoval nové parcely pro náboženské účely. Církve,  které měly o pozemky zájem, zdůvodňovaly svoje požadavky před pozemkovou komisí jmenovanou vládou. Úspěšní účastníci tohoto řízení dostali půdu zdarma s podmínkou, že na ní v přiměřené době vyroste stavba.

V roce 1963 se Mezinárodnímu sdružení badatelů Bible podařilo navzdory tuhému odporu duchovenstva získat do pronájmu prvotřídní pozemek v Port Moresby. Byl z něj nádherný výhled na tržiště Koki a azurovou hladinu Korálového moře. Později byla na tomto místě postavena jednopatrová budova odbočky a sál Království. V Port Moresby bratři získali pro stavby sálů Království i další parcely, a to v Sabamě, Hohole, Gerehu a Gordonu.

Pozemek v Gordonu ležel na atraktivním místě blízko městského centra a původně byl určen pro stavbu katedrály anglikánské církve. „Při veřejném zasedání pozemkové komise však její předseda řekl představiteli anglikánů, že komise má velké výhrady k tomu, že církev získává jeden pozemek za druhým a často je zneužívá pro obchodní účely,“ vysvětluje Ron Fynn, který na Papui-Nové Guineji sloužil 25 let. „Předseda dodal, že anglikánská církev žádnou další půdu nedostane, dokud si komise nebude jistá, že přidělené pozemky jsou používány k určenému účelu.

Předseda se potom obrátil na mě a zeptal se, o jaké pozemky žádáme my. Řekl jsem mu, že úplně nejraději bychom získali ‚katedrálovou‘ parcelu v Gordonu. Představitel anglikánů vyskočil ze židle a chtěl protestovat, ale předseda mu nařídil, ať se posadí, a já mohl dokončit svou řeč. K úžasu všech přítomných komise přidělila onen pozemek našemu sboru.“

 Na tomto místě byla kromě sálu Království postavena i třípatrová budova odbočky. Zasvěcení proběhlo 12. prosince 1987. Dřívější odbočka v Koki byla prodána. Mezi lety 2005 a 2010 byla v areálu odbočky přistavěna třípatrová obytná budova, sál Království a kanceláře pro překladatele. Jejich zasvěcení se konalo 29. května 2010.

V současnosti se svědkové scházejí v 89 sálech Království a na dalších místech po celé zemi. Ve venkovských oblastech se při stavbách používají materiály získávané z buše. Avšak ve větších městech se staví z moderních materiálů. Mnohé z těchto novějších sálů byly postaveny díky programu pro země s omezenými prostředky, který na Papui-Nové Guineji probíhá od roku 1999.

ZVLÁDAJÍ OBTÍŽNÉ SITUACE

Církve na Papui-Nové Guineji měly mezi sebou gentlemanskou dohodu, pokud jde o to, kde budou působit. Každá měla své území a očekávala, že ostatní to budou respektovat. Svědkové Jehovovi ale o dobré zprávě mluví se všemi, kteří si ji přejí slyšet, bez ohledu na to, kde tito lidé žijí. Tento přístup a také příznivá reakce mnoha místních obyvatel byly duchovním křesťanstva trnem v oku.

„Když jsem se přestěhoval na ostrůvek Kurmalak ležící u západního pobřeží Nové Británie, mezi prvními, kdo mě přišli navštívit, byl anglikánský kněz,“ vzpomíná Norm Sharein. „‚Nemáte právo kázat v mé farnosti,‘ prohlásil. ‚Zdejší lidé už jsou křesťané!‘

Potom jsem jednoho dne spatřil svého zájemce, jak na rozbouřeném moři za silného deště zběsile pádluje ke břehu. Tím, že se vydal na cestu v takovém  nečase, riskoval život. Když vytáhl kánoi na břeh, sotva popadal dech. Varoval mě, že se k ostrovu blíží člun plný katolíků vedených katechetou a chystají se mě zbít. Neměl jsem kam utéct, a tak jsem se pomodlil k Jehovovi a poprosil ho o moudrost a sílu.

Když člun dorazil ke břehu, vystoupilo z něj asi patnáct mužů. Tváře měli pomalované červenou barvou, což byl jasný signál toho, že nepřicházejí v dobrém. Nečekal jsem, až přijdou ke mně, ale šel jsem jim naproti. Strach mě úplně opustil. Když jsem se k nim přiblížil, začali mi nadávat a doufali, že jim dám nějakou záminku, aby mě mohli napadnout. Já jsem ale zůstal klidný.

Na scéně se objevil další z mých zájemců, postarší muž, kterému ostrov vlastně patřil. S dobrým úmyslem jim řekl: ‚Svědkové Jehovovi nebojují. Klidně ho uhoďte a uvidíte.‘

Na čí straně vlastně je? pomyslel jsem si a přál si, aby byl radši zticha.

Několik minut jsem jim domlouval a pak jsem navrhl, aby odjeli. Jako vstřícné gesto jsem jejich vůdci podal ruku. Překvapeně se podíval na své společníky a oni na něj. Pak nabídnutou ruku přijal. Napětí povolilo a já si potřásl rukou i s ostatními. K mé velké úlevě pak odpluli. Vybavila se mi Pavlova slova Timoteovi: ‚Pánův otrok nepotřebuje bojovat, ale potřebuje být ke všem jemný, ovládat se za zlých okolností.‘“ (2. Tim. 2:24)

Berndt Andersson vzpomíná, jak se jistý luteránský pastor společně s asi 70 muži z jedné horské vesnice vydali vyhnat svědky z jiné vesnice a zničit jejich sál Království. Berndt je vyvedl z míry tím, že jim šel  naproti. Když se s nimi za vesnicí setkal, přistoupil k pastorovi a zeptal se ho, proč zdejší luteráni učí, že se Bůh jmenuje Anutu, což je jméno místního boha převzaté některými misionáři křesťanstva. Pastor odpověděl, že je to uvedeno v Bibli, a tak Berndt chtěl vědět kde. Pastor otevřel svou Bibli, a když bylo zřejmé, že žádný takový text nemůže najít, Berndt ho vybídl, aby přečetl Žalm 83:18. Poté co mu Berndt s hledáním Žalmů pomohl, pastor začal verš nahlas číst. Když došel ke jménu Jehova, zaklapl Bibli a vykřikl: „To je lež!“ V tu chvíli mu vůbec nedošlo, že odsoudil vlastní Bibli. Po této příhodě mnohé z jeho „oveček“ svůj postoj ke svědkům změnily.

Občas se v nějaké vesnici stalo, že náboženští odpůrci sál Království skutečně vypálili. Tak tomu bylo i v Agi v provincii Milne Bay. V tomto případě však jeden  ze žhářů, který byl v době útoku opilý, svého činu hluboce litoval. Později dokonce vyhledal bratry, souhlasil se studiem Bible a po křtu se stal průkopníkem. Bratři mu pak nabídli, aby bydlel v domku pro průkopníky, který stál u znovu postaveného sálu. A tak se nakonec staral o totéž místo, které kdysi pomáhal zničit.

Dnes už pronásledování ze strany ostatních náboženství téměř ustalo. „Vstoupili jsme do pokojného období,“ říká Craig Speegle. „Objevil se ale jiný problém, a tím je násilí, často páchané lupičskými gangy zvanými raskolové. Proto když bratři vydávají svědectví v nebezpečných územích, slouží ve skupinách a drží se jeden druhému na dohled.“

„Určitou ochranou je to, že jsme známí jako svědkové,“ říkají misionáři Adrian a Andrea Reillyovi. „Ať už jdete nakupovat nebo kázat, je rozumné brát si s sebou naše publikace,“ vypráví Adrian. „Samozřejmě to neznamená, že se vám nic nestane, ale když si vás druzí zařadí mezi služebníky Jehovy, může to pomoci. Jednou se mi porouchalo auto v nebezpečné části Lae. Byl jsem sám a za chvíli mě obklopil gang hrozivě vyhlížejících mladíků. Dva z nich si ale vzpomněli, že jsem se s nimi nedávno bavil o Bibli, a přimluvili se za mě. Nejenom že mi nic neukradli a neublížili mi, ale ještě mi celá skupina — k mému překvapení i úlevě — pomohla dotlačit porouchané auto zpátky, do čtvrt míle vzdáleného misionářského domova.“

Jindy se stalo, že raskolové ozbrojení noži přistoupili na tržišti k jedné sestře a potichu jí přikázali: „Dej sem tašku.“ Okamžitě to udělala a oni utekli. Za  několik minut se ale vrátili a s omluvou jí podali tašku se všemi věcmi. Proč? Když ji otevřeli, uviděli Bibli a knihu Rozmluvy, a začali se cítit provinile.

DOSTÁVAJÍ SE K LIDEM ROZMANITÝMI ZPŮSOBY

„Kázali jsme všude, kde byli lidé,“ ráda vzpomíná Elsie Thewová, která se svým manželem Billem sloužila na Papui-Nové Guineji v letech 1958 až 1966. „Mluvili jsme s lidmi v jejich vesnicích, domovech, na zahradách, tržištích i stezkách v buši. Kázali jsme rybářům na plážích i na březích řek. Tenkrát jsme s sebou nosili také mapu světa, abychom lidem v odlehlejších oblastech mohli ukázat, odkud pocházíme. Bylo to důležité, protože občas jsme se k nim dopravili letecky a domorodí lidé, kteří neměli o okolním světě ani tušení, si mysleli, že jsme sestoupili z nebe. Na mapě jsme jim mohli ukázat, že pocházíme jen z jiné části naší planety.“

 K mnoha vesničkám rozesetým podél dlouhého pobřeží Papuy-Nové Guineje a podél jejích četných řek se dalo dostat pouze lodí nebo na kánoi. Steve Blundy vzpomíná: „Letitý bratr Daera Guba z vesnice Hanuabada v Port Moresby měl s plavbou na lodích bohaté zkušenosti. Pod svým domem měl zakotvené dvě kánoe vydlabané z kmene stromu. Společně s bratrem, se kterým jsem spolupracoval v průkopnické službě, jsme mu pomohli sehnat dřevo potřebné na stavbu puapua, což je místní typ katamaránu. Plachty se vyrobily z plátna. S Daerou jako kapitánem a dvěma nebo třemi dalšími bratry z Hanuabady jsme na lodi podnikli řadu cest do přímořských vesniček v okolí Port Moresby.“

Koncem 60. let sloužil Berndt Andersson se svou manželkou na nádherném ostrově Nové Irsko, který  leží asi 650 kilometrů severovýchodně od hlavního ostrova. Berndt napsal: „Lidé, kteří přijížděli z okolních ostrůvků, nás prosili, abychom je navštívili. To bychom si ale museli pořídit loď, což se vzhledem k výši našeho měsíčního příspěvku zdálo neuskutečnitelné. V kůlně jsme sice měli několik prken, ale na stavbu lodi to ani zdaleka nestačilo. Tak jsme věc předložili Jehovovi v modlitbě. Potom nám zničehonic jeden bratr z Lae poslal 200 dolarů [asi 3 500 korun], aby nám umožnil okolní ostrovy navštěvovat. Díky jeho daru jsme postavili loď, kterou jsme pojmenovali Pioneer (Průkopník). Postrádala ale motor. Onen laskavý bratr nám znovu poskytl potřebné peníze, a my jsme si malý přívěsný motor koupili. Konečně jsme mohli přání místních lidí vyslyšet a na tyto kouzelné ostrovy se vypravit.“

Asi v roce 1990 se krajský dozorce Jim Davies spolu s dalšími třemi bratry rozhodli navštívit uprchlický tábor na horním toku řeky Fly poblíž hranic s Indonésií. Domluvili si, že budou bydlet u jedné zájemkyně, jejíž manžel byl zástupcem velitele tábora. „Cesta proti proudu řeky Fly v motorové kánoi trvala téměř dvě hodiny,“ říká Jim. „Asi v devět hodin ráno jsme připluli k mýtině v džungli, kde jsme spatřili začátek prašné cesty, po které se jelo do tábora. Tam jsme čekali, až si nás někdo vyzvedne.

Konečně se v pět hodin odpoledne objevilo auto. Naložili jsme zásoby, vylezli nahoru a ujeli sotva sto metrů, když se porouchalo řízení. Řidiče to nijak nevyvedlo z míry. Zjistil, v čem je problém, našel silný drát, vlezl pod auto a jednotlivé části řídicího mechanismu svázal dohromady. Říkal jsem si, že takhle  daleko nedojedeme. Ale mýlil jsem se. Drát vydržel celou pětihodinovou jízdu, a to jsme kvůli stavu cesty měli stále zapnutý pohon na všechna čtyři kola. Často jsme uvízli v bahně a museli auto vyprošťovat. Do tábora jsme se dostali v deset hodin večer, zablácení a unavení.

Tábor se rozprostíral na velkém území v džungli a my jsme tam tři dny vydávali svědectví. Rozšířili jsme veškeré publikace, které jsme s sebou měli. Setkali jsme se také s mužem, který byl vyloučen ze sboru, ale teď nám řekl, že se chce k Jehovovi vrátit. Později jsme měli obrovskou radost, když jsme se dozvěděli, že to skutečně udělal. Pravdu přijala i jeho manželka a některé z jeho dětí. Pokřtít se dala také ona zájemkyně se svým manželem, kteří nám laskavě poskytli ubytování.“

KRAJSKÁ SLUŽBA NA ŘECE SEPIK

Řeka Sepik měří přes 1 100 kilometrů a podobá se velkému hnědému hadu, který se klikatí z hornatého vnitrozemí až do moře. Na některých místech je tak široká, že téměř nelze dohlédnout na druhý břeh. Slouží jako jakási dálnice a bratři, včetně cestujících dozorců, ji běžně využívají. Pojďme teď společně s jedním krajským dozorcem a jeho manželkou navštívit sbory podél tohoto mohutného toku.

Warren Reynolds vypráví: „Brzy ráno se s mojí ženou Leann vydáváme na cestu z města Wewak. Na střeše auta máme připevněný 3,5 metru dlouhý hliníkový člun. Po tříhodinové jízdě, většinu času se zapnutým pohonem na všechna čtyři kola, necháváme auto zaparkované u řeky. Zůstane tam stát několik dní, kdy budeme cestovat proti proudu, abychom navštívili  asi 30 zvěstovatelů ve čtyřech vesnicích u přítoků řeky Sepik.

Nakládáme zásoby na ploché dno našeho člunu, startujeme motor o výkonu 25 koní a vyrážíme proti proudu. O hodinu později se dostáváme na jeden z přítoků řeky Sepik, na Yuat, a pokračujeme v cestě další dvě hodiny do vesnice Biwat. Tam nás při příjezdu srdečně vítají místní bratři a jejich zájemci. Někteří vytahují náš člun na břeh a ukládají ho u jednoho z domů. Pochutnáváme si na jídle z plantejnů a kokosového mléka a všichni se pak vydáváme na dvouhodinovou cestu bažinatou džunglí. Zvěstovatelé jdou před námi a pomáhají nám nést naše věci. Konečně přicházíme do vesničky Dimiri, kde hasíme  žízeň kokosovou vodou. V domku na pilotách zavěšujeme nad postele moskytiéru, povečeříme vařené jamy a jdeme spát.

Ve třech vesnicích této oblasti žije 14 zvěstovatelů. Během několika dalších dní vydáváme v každé vesnici svědectví a nacházíme mnoho lidí, kterým se biblická pravda líbí. Také máme radost z toho, že jeden pár, který studuje Bibli, uzavírá zákonné manželství. Novomanželé tak mohou začít chodit do kazatelské služby. Ostatní zvěstovatelé pro ně připravují jednoduché svatební jídlo z jamů, sága, jedlých listů a dvou kuřat.

Jsme nadšení, když se nedělní přednášky pro veřejnost účastní 93 vesničanů. Po shromáždění vyrážíme  za poledního slunce s plnými batohy na zpáteční cestu do Biwatu. Tam své věci necháváme v domě jednoho zájemce a začínáme kázat. Několik lidí si od nás bere publikace a někteří přijímají nabídku biblického studia. Pak večeříme u jiného zájemce. Sedíme při tom u ohně, jehož kouř udržuje v bezpečné vzdálenosti mračna komárů.

Další den brzy ráno se vracíme ke člunu, odrážíme od břehu a za ranního oparu obdivujeme rozmanitost zdejšího ptactva a pozorujeme ryby, které se občas se šplouchnutím objeví na hladině. V opačném směru poklidně plují na bambusových vorech rodiny, které vezou zboží na místní trh.

Když jsme zpátky u auta, doplňujeme palivo v člunu, pitnou vodu a další zásoby. Pak znovu vyplouváme a tentokrát míříme za 14 zvěstovateli do Kambotu. Přijíždíme k nim o dvě hodiny později, promočení skrz naskrz, protože nás na cestě zastihl tropický liják. V Kambotu se k nám přidávají místní zvěstovatelé a my s plně obsazeným člunem vyrážíme proti proudu do velké vesnice, která se rozkládá na obou březích řeky. Vděčným vesničanům kážeme až do pozdního odpoledne. Na zpáteční cestě vydáváme svědectví lidem, kteří postávají na plovoucích bambusových molech. Viděli nás, jak jsme ráno pluli proti proudu, a tak čekali, až se budeme vracet. Lidé v této oblasti nemají moc peněz, a proto projevují ocenění za naši návštěvu a biblické traktáty tím, že nám dávají jídlo — kokosové ořechy, dýně, uzené ryby a banány. Při západu slunce už jsme zase v Kambotu a připravujeme si z darovaných potravin večeři.

 Dům, ve kterém se svědkové v Kambotu scházejí, stojí na pilotách, ostatně jako všechny domy v této oblasti. Během období dešťů, kdy zde bývají záplavy, připlouvají lidé v kánoích až ke schodům sálu. Přednášky pro veřejnost se na konci naší návštěvy účastní 72 lidí, z nichž někteří sem šli pět hodin.

Vracíme se k autu a připevňujeme člun na střechu. Máme před sebou tříhodinovou cestu domů. Během ní přemýšlíme o našich milých bratrech a sestrách, kteří žijí podél řeky Sepik. Také uvažujeme o tom, jak je Jehova miluje a jak se jeho láska odráží v úsilí, které jeho organizace vynakládá na to, aby měli dostatek duchovní výživy. Být součástí takové nádherné rodiny považujeme za velkou výsadu.“

BOJ S NIČEMNÝMI DUCHY

Ačkoli se většina obyvatel Papuy-Nové Guineje hlásí ke křesťanství, mnozí z nich si zároveň ponechali své náboženské tradice, například uctívají mrtvé předky a bojí se zlých duchů. V nedávných letech se podle jednoho knižního průvodce „znovu začala rozmáhat černá magie a čarodějnictví“. Zdejší lidé se proto často domnívají,  že za nemoci a smrt mohou šamani nebo duchové mrtvých.

V takovém prostředí je biblická pravda skutečně osvobozující. Dokonce i někteří šamani poznali moc Božího Slova, opustili nečisté zvyky a postavili se na stranu pravého uctívání. Uveďme si dva příklady.

Soare Maiga žil ve vesnici vzdálené asi 50 kilometrů od Port Moresby a lidé se ho báli kvůli jeho nadpřirozeným schopnostem. Víra svědků Jehovových ho ale zaujala, a tak se začal účastnit skupinového biblického studia. Během krátké doby přijal pravdu a zanechal dřívějšího způsobu života. Když se však snažil zbavit spiritistického náčiní, nějakým záhadným způsobem se k němu vždycky vrátilo. Soare byl přesto rozhodnutý ‚postavit se proti Ďáblu‘. Jednoho dne dal všechny věci do pytle, zatížil ho kamenem a u Port Moresby ho hodil do moře. (Jak. 4:7) Tentokrát se mu jeho věci už nevrátily. Tento statečný muž se pak stal horlivým služebníkem pravého Boha Jehovy.

Kora Leke léčil nemocné pomocí čarodějnictví a bylinek. Když začal studovat Bibli, musel svést nelehký boj s duchem, který mu předtím pomáhal. Ale podobně jako Soare, i Kora byl odhodlaný z vlivu démonů se osvobodit a s Jehovovou pomocí se mu to podařilo. Později byl jmenován pravidelným a pak zvláštním průkopníkem. I ve stáří, kdy mu už nesloužily nohy, se tento věrný bratr nepřestával dělit o dobrou zprávu s druhými.

 Jak se Kora dostával na své oblíbené kazatelské stanoviště? Bratři ho tam odváželi v kolečku, což bylo za daných okolností nejpraktičtější. Později mu jeden vynalézavý bratr z odbočky vyrobil jednoduchý invalidní vozík. Použil k tomu kovovou konstrukci normální židle, plátno a kola z bicyklu. Díky novému dopravnímu prostředku získal Kora větší nezávislost a plně ji využíval. Takoví letití křesťané jsou pro nás nádherným příkladem a Jehovovi jistě dělají velkou radost. (Přísl. 27:11)

UČÍ LIDI ČÍST A PSÁT

„Všechno, co bylo napsáno dříve, bylo . . . napsáno pro naše poučení,“ je uvedeno v Římanům 15:4. Z toho jasně vyplývá, že Bůh chce, aby jeho služebníci byli gramotní. Jak už jsme se zmínili, svědkové Jehovovi na Papui-Nové Guineji proto vynakládají značné úsilí, aby lidem pomohli naučit se číst a psát.

Osvojit si tyto dovednosti ale nemusí být vždy jednoduché, zvlášť pro letité. Pokud se však tito lidé snaží, úspěch se většinou dostaví. Boží Slovo totiž mocně působí i na ty nejprostší a nejnevzdělanější.

Uvažujme například o mladém muži Savem Nanpenovi, který pocházel z oblasti, kde pramení řeka Sepik. Když se přestěhoval do Lae, zažil kulturní šok, protože poprvé v životě viděl moderní civilizaci. Setkal se tam také se svědky Jehovovými, kteří s ním mluvili o Božím Království. Na Saveho to velmi zapůsobilo, začal chodit na shromáždění a zanedlouho už byl schválen jako nepokřtěný zvěstovatel. Zdráhal se však udělat další krok — dát se pokřtít. Proč? Protože slíbil Jehovovi, že nepůjde ke křtu, dokud si nebude moci sám číst Bibli. Pilně se učil a svých cílů dosáhl.

 Negramotnost je stále rozšířená, ale v mnoha oblastech jsou postupně zřizovány školy a děti svědků Jehovových je navštěvují. Naši mladí často výborně čtou a píšou, za což v nemalé míře vděčí dobré výchově a vzdělání, které získávají v teokratické škole a na dalších shromážděních.

BIBLICKÁ PRAVDA PŮSOBÍ ÚŽASNÉ ZMĚNY

Apoštol Pavel napsal: „Zbraně našeho válčení nejsou tělesné, ale mocné v Bohu k vyvracení silně zakořeněných věcí.“ (2. Kor. 10:4) Někdy může na člověka mocně zapůsobit i jediný biblický text. Tak tomu bylo i v případě Elfredy. Když jí svědkové ukázali Boží jméno v její Bibli v jazyce wedau, ověřila si, co Bible o tomto jménu říká, v jedné encyklopedii. Uvědomila si, že svědkové Jehovovi vyučují pravdu. Její manžel Armitage s nimi však nechtěl mít nic společného. Byl to hrubián, opíjel se, žvýkal betelové ořechy a kouřil.

Když Armitage přestal pracovat v Lae, spolu s Elfredou se odstěhovali do Alotau v provincii Milne Bay, kde žádní svědkové nežili. Elfreda si předplatila Strážnou věž a Probuďte se! a studovala prostřednictvím dopisů s průkopnicí Kaylene Nilsenovou. „Elfreda mi každý týden svědomitě posílala vypracované odpovědi,“ říká Kaylene.

Za nějakou dobu byli do Milne Bay přiděleni misionáři Geordie a Joanne Ryleovi. Přijeli za Elfredou, aby ji povzbudili a spolupracovali s ní ve službě. „Armitage mě požádal, abych s ním studoval Bibli,“ vzpomíná Geordie. „Vzhledem k jeho pověsti jsem trochu pochyboval o jeho pohnutkách, ale asi po měsíci studia jsem viděl, že to myslí vážně. Dal se pokřtít a časem byl jmenován služebním pomocníkem.“ Nyní jsou v pravdě tři  generace z jeho rodiny a jeho vnuk Kegawale Biyama, kterého jsme citovali už dříve, slouží ve výboru odbočky v Port Moresby.

Don a Shirley Fielderovi začali v době, kdy sloužili jako průkopníci v Hule, studovat Bibli s Alogim a Renagi Palaovými. „Alogi kradl a pořád se s někým pral,“ napsal Don. „Následkem tropické nemoci vypadala jeho kůže odpudivě a část úst měl znetvořenou vředem. On i jeho žena žvýkali betelové ořechy, takže měli zčernalé zuby a krvavě červené dásně. Byl tím posledním, o kom bych si myslel, že ho pravda zaujme. Přesto se s manželkou začali o Bibli zajímat. Začali také chodit na shromáždění, kde potichu seděli v zadní řadě.“

Don pokračuje: „Během šesti měsíců jsme pozorovali, jak Alogi prochází neuvěřitelnou proměnou. Přestal krást, prát se a hádat, začali s Renagi dbát na svůj vzhled a podávat na shromáždění komentáře. Také začali o dobré zprávě mluvit se sousedy. Byli mezi prvními, kdo se v Hule a okolí stali zvěstovateli.“

Abel Warak žil na ostrově Nové Irsko a trpěl malomocenstvím. Kvůli tomu neměl cit v rukou ani nohou. V době, kdy poprvé uslyšel o pravdě, nemohl téměř chodit a neměl chuť žít. Dobrá zpráva však úplně změnila jeho pohled na život a vrátila mu radost a elán. Časem dokonce začal sloužit jako  průkopník. Abel byl zvyklý jíst ryby, které si sám nalovil, ale protože měl necitlivé nohy, nedokázal se už pohybovat po útesu. Bratři mu proto koupili vysoké holínky. Také se naučil jezdit na kole, a tak se mohl s dobrou zprávou dostávat do vzdálenějších míst. Někdy cestoval za zájemci i 100 kilometrů a jednou jel 145 kilometrů za mužem, kterého chtěl pozvat na Památnou slavnost.

‚Poznání Jehovy‘ někdy pomohlo lidem zbavit se rysů dravých zvířat. (Iz. 11:6, 9) Například v roce 1986 přišlo na oblastní sjezd do Lae asi 60 lidí ze dvou vesnic poblíž Banzu a sedlo si do předních řad. Tito domorodci z vnitrozemí byli odvěkými nepřáteli a často mezi sebou bojovali. Ale poté co slyšeli od jedněch zvláštních průkopníků dobrou zprávu, rozhodli se, že spolu budou žít v míru. Takové zkušenosti nám připomínají slova ze Zecharjáše 4:6: „‚Ne vojenskou silou ani mocí, ale mým duchem,‘ řekl Jehova vojsk.“ A tentýž duch také podnítil mnoho upřímných lidí k tomu, aby svůj život uvedli do souladu s biblickými morálními měřítky.

ÚCTA K MANŽELSKÉMU USPOŘÁDÁNÍ

Církve křesťanstva i tradiční zvyky přispívají v mnoha zemích k tomu, že lidé přehlížejí biblický názor na manželství. (Mat. 19:5; Řím. 13:1) A nejinak tomu je i na Papui-Nové Guineji. Mnozí lidé, kteří spolu žili bez uzavření manželství nebo v polygamii, proto museli ve svém životě udělat velké změny, aby se líbili Jehovovi. Tak to bylo i v případě Francise a jeho manželky Christine.

Když Francis odešel z armády, začali žít odděleně. Christine se s oběma dětmi přestěhovala zpět do své  rodné vesnice na ostrově Goodenough v provincii Milne Bay a Francis se vrátil do Mount Hagenu. Tam po nějaké době začal žít s jinou ženou, která měla několik dětí. Byli spojeni s církví Boží sbory. Francisova partnerka se pak setkala se svědky a souhlasila se studiem Bible. Později o Bibli projevil zájem i Francis a oba začali chodit na shromáždění.

Francis se chtěl stát zvěstovatelem, a to znamenalo, že bude muset svou rodinnou situaci řešit. Po mnoha modlitbách záležitost pečlivě uvážil a promluvil si se svou partnerkou. Ona se pak s dětmi odstěhovala do jiného domu a Francis jel po šesti letech navštívit svou manželku. Když se ve vesnici objevil, Christine a její příbuzní nevěřili vlastním očím. Na základě Písma všem laskavě vysvětlil, že si přeje dělat to, co považuje za správné Jehova. Pak svou ženu poprosil, aby se i s dětmi vrátila zpátky do Mount Hagenu a žili zase jako rodina. Změna jeho chování všechny ohromila. Christine nabídku přijala a on dal jejím příbuzným finanční náhradu za to, že se o jeho rodinu během těch šesti let starali.

Když se Christine vrátila do Mount Hagenu, také začala studovat Bibli, což pro ni mimo jiné znamenalo naučit se číst. Časem přestala žvýkat betelové ořechy a kouřit. Tito manželé jsou teď zasvěcenými služebníky Jehovy.

DĚTI PŘINÁŠEJÍ CHVÁLU SVÉMU STVOŘITELI

Mnohé děti na Papui-Nové Guineji vydávají pěkné svědectví, když statečně jednají podle svého biblicky školeného svědomí. Například začátkem roku 1966 učitelka na jedné základní škole řekla sedmi dětem svědků, že během ceremoniálů, které se budou konat  příští týden, budou muset vzdát poctu vlajce. Když ta chvíle nadešla, všech sedm dětí to odmítlo udělat, ačkoli je sledovalo asi 300 ostatních žáků. Byly kvůli tomu vyloučeny ze školy, přestože jejich rodiče předem písemně žádali o to, aby se ceremoniálů účastnit nemusely. Jeden starší z jejich sboru se v té záležitosti obrátil na vládní úřady jak Papuy-Nové Guineje, tak Austrálie.

Australský administrátor Papuy-Nové Guineje zatelefonoval 23. března vedení školy a nařídil, aby děti byly do školy okamžitě znovu přijaty. Pravé uctívání tak dosáhlo malého právního vítězství. I v dnešní době vláda Papuy-Nové Guineje uznává, že děti mají právo kvůli svému svědomí zdravení vlajky odmítnout.

Malé děti chválí Jehovu také jinými způsoby. (Mat. 21:16) Uvažujme například o Naomi, jejíž rodiče Joe a Helen bydleli v horách a nebyli v pravdě. Když byly Naomi asi tři roky, žila necelý rok v Lae u své tety, která byla horlivým svědkem. Teta brala Naomi pravidelně do kazatelské služby, přičemž ji často nosila ve vaku přes rameno. Také si s Naomi prohlížela obrázky z Mojí knihy biblických příběhů. Díky tomu všemu se holčička dobře seznámila s dobrou zprávou o Království.

Když se Naomi vrátila k rodičům, vzala jednu naši publikaci, vyšla před dům a silně zaklepala na dveře. „Pojď dál,“ zavolali na ni rodiče. Vešla dovnitř a řekla: „Dobrý den. Patřím ke svědkům Jehovovým a přišla jsem si s vámi popovídat o Bibli.“ Joe a Helen se na sebe překvapeně podívali, ale Naomi už pokračovala: „Bible říká, že na zemi bude ráj a že nám bude vládnout jeden král, Ježíš. Všechno kolem nás udělal Jehova.“

 Joea a Helen to vyvedlo z míry. „Co si o nás pomyslí sousedi?“ zvolal Joe a pak se obrátil na svou ženu: „Bude lepší, když ji zítra zamkneš doma.“

Druhý den, když rodiče seděli před domem, Naomi zabušila na stěnu svého pokojíku. „Pojď k nám,“ řekl Joe. Naomi vyšla ven a spustila jiný úvod. „Dobrý den. Patřím ke svědkům Jehovovým a dneska tady kážu. Dobří lidé budou žít navždy na zemi, ale lidé, kteří se zlobí a dělají špatné věci, v ráji nebudou.“ Rodiče z toho byli v šoku — Helen se rozplakala a Joe se šel uklidnit dovnitř.

Ten večer u Joea zvítězila zvědavost, a tak začal listovat svou starou Biblí a narazil přitom na Boží jméno  Jehova. Druhý den ráno, místo aby šel do práce, napsal svědkům dopis a odvezl ho do sálu Království ve 40 kilometrů vzdáleném Mount Hagenu.

Bratři pak Joea a Helen navštívili a domluvili se na pravidelném studiu. Také učili Helen číst. Nakonec se tito manželé dali pokřtít a Helen pak učila číst další zájemce. A všechno to začalo tím, že malá holčička ze srdce chválila Jehovu.

VĚRNĚ NAVŠTĚVUJÍ SHROMÁŽDĚNÍ A SJEZDY

V některých částech světa bratři cestují na shromáždění a sjezdy přeplněným metrem nebo po ucpaných a výfukovými plyny zamořených silnicích. Ale na Papui-Nové Guineji se často potýkají s jinými problémy — nedostatkem dobrých cest a nerozvinutým dopravním systémem. Mnoho rodin proto musí přinejmenším určitý úsek cesty jít pěšky nebo plout kánoí nebo oba způsoby kombinovat.

Například někteří zvěstovatelé se svými dětmi musí na oblastní sjezd v Port Moresby každý rok ujít 160 kilometrů kluzkým terénem přes rozeklané hory. Jejich namáhavá týdenní túra vede po světoznámé stezce Kokoda Trail, kde se za 2. světové války odehrály urputné boje. Nosí si s sebou jídlo, nádobí na vaření, oblečení a další věci, které potřebují na sjezd.

Bratři z odlehlého atolu Nukumanu obvykle navštěvují oblastní sjezdy v Rabaulu ležícím přes 800 kilometrů na západ. „Lodní doprava je velmi nespolehlivá, a tak chtějí-li být na sjezdu včas, vyrážejí z domova někdy až šest týdnů předem,“ vysvětluje Jim Davies. „Velkou nejistotou je provázena i zpáteční cesta. Jednou se stalo, že jediná loď přepravující lidi na Nukumanu zajela kvůli opravě do Austrálie a pak  se její majitelé dostali do finančních potíží. Bratři se kvůli tomu vrátili domů až po víc než šesti měsících! Je pravda, že to byl extrémní případ, ale zdržení v řádu týdnů není nijak neobvyklé a zvěstovatelé musí po tuto dobu bydlet u spoluvěřících nebo u příbuzných.“

MISIONÁŘI JDOU PŘÍKLADEM

Pro misionáře z cizích zemí, kteří slouží v místech s nižší životní úrovní, než na kterou byli z domova zvyklí, nemusí být snadné se přizpůsobit. Mnozí z nich to přesto dokázali a místní lidé si toho často velmi váží. Jedna domorodá žena řekla o dvou misionářkách, které s ní studovaly: „Kůži mají bílou, ale jejich srdce je stejné jako naše.“

Někteří misionáři slouží jako cestující dozorci. Při návštěvě sborů berou zavděk jakýmkoli způsobem dopravy, který je k dispozici. Tak to bylo i v případě Edgara Mangomy. Kraje, ve kterých sloužil, zahrnovaly území kolem řeky Fly a jezera Murray. „Když jsem sloužil dvěma sborům u jezera, používal jsem kánoi — někdy s motorem a někdy bez něj. V druhém případě mi trvalo až osm hodin, než jsem se dostal od jednoho sboru ke druhému. Obvykle se mnou jeli tři nebo čtyři bratři, i když věděli, že potom, co mě vysadí, je čeká dlouhá cesta nazpátek. Jejich obětavosti jsem si velmi vážil.“

To, že jsou misionáři pokorní, milují lidi a i v jiných ohledech dávají dobrý příklad, bývá pro domorodce vynikajícím svědectvím. „Vesničané žasli, když viděli, že navštěvuji zájemce doma a také s nimi jím,“ napsal jeden krajský dozorce. „Někteří místní lidé mi  dokonce řekli: ‚Vaše náboženství je pravé. Naši pastoři se s námi takto nestýkají.‘“

Jak se životu na Papui-Nové Guineji přizpůsobují sestry ze zahraničí? „Prvních několik měsíců to pro mě bylo hodně těžké,“ vzpomíná Ruth Bolandová, která zde sloužila se svým manželem Davidem, cestujícím dozorcem. „Mnohokrát jsem si myslela, že to vzdám. Jsem ale ráda, že jsem to neudělala. Zdejší bratry a sestry jsem si totiž zamilovala a velmi si jich vážím. S manželem jsme stále míň mysleli na sebe a stále víc na druhé. Začali jsme pociťovat radost, která se nedala s ničím srovnat. V hmotném ohledu jsme neměli nic, ale duchovně jsme byli bohatí. A v tolika situacích jsme viděli Jehovovu ruku — nejen v souvislosti s šířením dobré zprávy, ale i v našem vlastním životě. Když nemáte žádné hmotné věci, pak jste zkrátka odkázáni na Jehovu a vidíte, jak vám žehná.“

OBČANSKÁ VÁLKA NA BOUGAINVILLE

Na ostrově Bougainville dlouhou dobu působilo hnutí za nezávislost, které nakonec v roce 1989 rozpoutalo občanskou válku. Během 12letého konfliktu muselo 60 000 obyvatel opustit své domovy a 15 000 lidí zahynulo. O domov přišlo i mnoho zvěstovatelů, přičemž většina z nich se usadila v jiných částech Papuy-Nové Guineje.

Průkopníka Dana Ernesta krátce před odjezdem z ostrova zajali vojáci Bougainvillské osvobozenecké armády a dopravili ho do jednoho velkého skladiště. Dan vzpomíná: „Uvnitř byl generál povstalců, v uniformě posázené medailemi a s mečem u boku.

‚Jsi Dan Ernest?‘ zeptal se.

‚Ano,‘ odpověděl jsem.

 ‚Slyšel jsem, že jsi špion vládních jednotek,‘ prohlásil.

Začal jsem vysvětlovat, že svědkové Jehovovi se v žádné zemi nezapojují do konfliktů, ale on mě přerušil: ‚To my víme. Sledujeme to. Jiná náboženství vždycky podporují toho, kdo právě vyhrává. Vaše náboženství je jediné, které zůstává úplně neutrální.‘ Potom dodal: ‚Válka našim lidem obrátila život naruby, a proto od vás potřebují povzbuzení. Chtěli bychom, abyste na Bougainville zůstali a dál kázali. Jestli ale musíte odjet, zaručuji vám, že si budete moct odvézt všechny své věci.‘ O čtrnáct dní později, když jsme se s manželkou stěhovali do nového působiště na ostrově Manus, generál své slovo dodržel.“

Bratři z odbočky se velmi snažili se zvěstovateli v oblasti postižené válkou udržovat kontakt a navzdory námořní blokádě se dařilo posílat jim nějaké potraviny, léky a publikace. Krajský dozorce, který ostrov navštívil, napsal: „Stopy války jsou patrné na každém kroku, ale bratři a sestry stále horlivě kážou a pořádají shromáždění. Vedou také mnoho biblických studií.“

V roce 2001 válčící strany konečně uzavřely mírovou dohodu. Bougainville a okolní ostrovy se podle ní staly autonomní oblastí. Na ostrově Bougainville v současnosti žádný svědek nebydlí, ale na sousedním ostrově Buka je pěkný sbor s 39 zvěstovateli.

SOPEČNÉ VÝBUCHY NIČÍ RABAUL

Ve městě Rabaul je velký přístav, který je tvořen starým sopečným kráterem. V září 1994 došlo na protilehlých stranách přístavu k sopečným erupcím, které zpustošily město a změnily život celé provincie. Sál Království a přilehlý misionářský domov byly  zničeny, ale nikdo z bratrů nebyl zabit. Jeden bratr však zemřel na infarkt, když prchal před výbuchem. Všichni členové sboru se řídili evakuačním plánem, který několik let visel na informační tabuli v sále Království, a odešli na předem domluvená místa daleko za městem.

Odbočka okamžitě začala pomáhat postiženým zvěstovatelům a organizovat humanitární pomoc. Zaslala jim darované oblečení, moskytiéry, léky, benzin, motorovou naftu a další potřebné věci. Sousední sbor věnoval zásobu rýže a tara. Průběh této akce byl tak hladký, že to místní úředníci a jiní lidé opakovaně s uznáním komentovali.

Sbor v Rabaulu nakonec přestal existovat. Dva dny po výbuších se asi 70 zvěstovatelů a jejich dětí shromáždilo v opuštěné budově odborné školy. Když dorazili starší, zvěstovatelé se hned ptali: „V kolik hodin začne studium knihy?“ Ani v tak těžké době bratři a sestry nezanedbávali shromáždění a kazatelskou  činnost. (Hebr. 10:24, 25) Většina svědků se připojila k okolním skupinám a z jedné z nich se díky tomuto posílení stal sbor.

Vláda provincie slíbila, že všechna náboženství, která přišla o nějaké nemovitosti, obdrží půdu ve městě Kokopo ležícím 24 kilometrů od Rabaulu. Svědkové však na rozdíl od ostatních náboženství žádný pozemek nedostali. Potom, asi sedm let po erupcích, začal jeden bratr z Afriky pracovat v městském odboru územního plánování. Když si všiml, že se se svědky jednalo nespravedlivě, rychle našel v Kokopo vhodný pozemek a pomohl bratrům s podáním žádosti. Ta byla schválena a stavební četa dobrovolníků pomohla postavit sál Království a misionářský domov. Původní bezpráví se nakonec změnilo v požehnání. Jak to? Pozemky, které předtím dostaly církve, jsou totiž ve strmém kopci, ale parcela, kterou získali bratři, má optimální polohu v centru města.

ROZVOJ PŘEKLADATELSKÉ ČINNOSTI

„V zemi, kde se mluví víc než 800 jazyky, je velmi důležité mít jeden nebo dva společné jazyky, kterými  se lidé mohou mezi sebou domluvit,“ říká Timo Rajalehto, který slouží ve výboru odbočky a je dozorcem překladatelského oddělení. „Jednoduché jazyky používané v obchodním styku, jako jsou tok pisin a hiri motu, tomuto účelu plně vyhovují. Je poměrně snadné naučit se je jako druhý jazyk a dobře slouží ke každodenní komunikaci. Pro vyjadřování složitějších myšlenek ale ideální nejsou. Naši překladatelé proto často zápasí s určitými výrazy.

Například jsme zjistili, že v jazyce tok pisin neexistuje výraz, kterým by se výstižně přeložilo slovo ‚zásada‘. Překladatelé tedy spojili dvě slova z tok pisinu a vytvořili slovo stiatok neboli ‚řeč, která vede‘ [z anglického „steer talk“]. Výraz vyjadřuje to, že zásady vedou lidi správným směrem. Ujal se i ve sdělovacích prostředcích a dnes ho používá mnoho lidí.“

Strážná věž začala vycházet v jazyce motu v roce 1958 a v jazyce tok pisin v roce 1960. Studijní články se v Sydney tiskly na volné listy papíru, sešívaly se a potom se posílaly do Port Moresby. V roce 1970 byl rozsah časopisu zvětšen na 24 stran a počet výtisků vzrostl na víc než 3 500. V lednu 1972 poprvé vyšlo 24stránkové Probuďte se! v tok pisinu. V současnosti odbočka připravuje v tok pisinu měsíčně obě vydání Strážné věže a čtvrtletně Probuďte se! V hiri motu vychází každý měsíc studijní Strážná věž a jednou za čtvrt roku vydání pro veřejnost.

„Nedávno jsme přeložili některé traktáty do řady dalších jazyků, včetně jazyků enga, jiwaka, kuanua, melpa a orokaiva,“ říká Timo Rajalehto. „Proč jsme se pro to rozhodli, jestliže lidé mluvící těmito jazyky ovládají i tok pisin nebo angličtinu nebo oba tyto jazyky?  Chtěli jsme zjistit, jak budou lidé reagovat na dobrou zprávu ve své mateřštině. Podnítí to jejich zájem o pravdu a zlepší to jejich postoj ke svědkům?

Jednoznačně se ukázalo, že ano. U veřejnosti to vyvolalo mnoho pozitivních ohlasů. Byla zahájena nová biblická studia, a dokonce i někteří, kdo nám dřív odporovali, se na nás začali dívat jinak. Když lidé dostanou publikaci v rodném jazyce, silně to na ně zapůsobí.“

Nyní má překladatelské oddělení 31 členů a jednotlivé týmy překládají do jazyků hiri motu a tok pisin. V prosinci 2009 se všichni rádi přestěhovali do nové kancelářské budovy.

 ŠKOLA PRŮKOPNICKÉ SLUŽBY JE VELKÝM PŘÍNOSEM

Významnou událostí v životě mnoha Jehovových služebníků je škola průkopnické služby. Pomáhá průkopníkům posílit duchovní smýšlení a také je vyzbrojuje, aby byli lepšími zvěstovateli. Všimněme si, jak se někteří z nich po absolvování školy vyjádřili.

Lucy Koimbová: „Díky škole jsem si uvědomila, že sloužit celodobě je jedním z nejlepších způsobů, jak můžu naložit se svým životem.“

Michael Karap: „Než jsem se zúčastnil školy, míval jsem hodně opětovných návštěv, ale žádné biblické studium. Teď mám studií spoustu!“

Ben Kuna: „Škola mě naučila uvažovat způsobem, který je bližší tomu, jak smýšlí Jehova.“

Siphon Popová: „Nikdy v životě jsem tolik nestudovala! A naučila jsem se při studiu nespěchat.“

Julie Kineová: „Škola mi pomohla v tom, abych měla správný názor na hmotné věci. Druzí nám říkají, kolik věcí potřebujeme, ale ve skutečnosti jich tolik není.“

Dan Burks, který je členem výboru odbočky, podotkl: „Když průkopníci začnou dosahovat lepších výsledků, jsou radostnější a horlivější. Věříme, že škola průkopnické služby pomůže v této zemi ještě stovkám dalších bratrů a sester. A užitek z ní samozřejmě budou mít i ostatní zvěstovatelé a zájemci.“

SPOLEČNĚ ROSTOU V LÁSCE

Ježíš Kristus řekl: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ (Jan 13:35) Na Papui-Nové Guineji křesťanská láska  sjednocuje lidi bez ohledu na jazykové a rasové rozdíly, kmenovou kulturu a ekonomickou nerovnost. Když upřímní jednotlivci takovou lásku vidí, říkají: „S vámi je Bůh.“

Tak tomu bylo i v případě Mangeho Samgara z Banzu, o kterém už byla zmínka. Co tohoto majitele několika autobusů a bývalého luteránského pastora dovedlo k takovému závěru? Když se místní sbor chtěl dostat na oblastní sjezd v Lae, najal si jeden z Mangeových autobusů. „Byl na svědky zvědavý, a tak se vydal na cestu s nimi,“ vyprávějí Steve a Kathryn Dawalovi, kteří byli v místě sjezdu, když autobus přijel. „Mange byl ohromen organizací sjezdu a také tím, že mezi Jehovovými služebníky z různých ras a kmenů panovala jednota. V době, kdy se s autobusem svědků vracel domů, byl už přesvědčený, že našel pravdu. Později se on i jeho syn stali sborovými staršími.“

Mladá pravidelná průkopnice Hoela Forovaová, která byla vdovou a starala se o ovdovělou maminku, naléhavě potřebovala nový domek. Dvakrát našetřila nějaké peníze a dala je jednomu příbuznému, aby jí nakoupil stavební dříví, ale už se s nimi nesetkala. Když svědkové z okolí viděli její trápení, za pouhé tři dny jí postavili nový dům. Láska bratrů Hoelu tak dojala, že po ty tři dny znovu a znovu plakala. Tato stavba byla zároveň vynikajícím svědectvím. Diákon místní církve zvolal: „Řekněte mi, jak je možné, že lidé, kteří nežádají o peníze a pořád chodí kolem s taškou v ruce, postaví za tři dny dům!“

Apoštol Jan napsal: „Děťátka, nemilujme slovem ani jazykem, ale skutkem a pravdou.“ (1. Jana 3:18)  Bratři a sestry na Papui-Nové Guineji tuto lásku projevují mnoha způsoby, a díky tomu zde dílo stále postupuje kupředu. Nyní vede 3 672 zvěstovatelů 4 908 biblických studií a Památnou slavnost v roce 2010 navštívilo 25 875 osob. To jsou přesvědčivé doklady Jehovova požehnání. (1. Kor. 3:6)

Uplynulo asi 70 let od doby, kdy se do této úžasné a tajuplné země vypravila hrstka odvážných bratrů a sester oznamovat zdejším lidem pravdu, která přináší svobodu. (Jan 8:32) V následujících desetiletích se k nim přidalo mnoho dalších spolupracovníků, jak cizinců, tak domorodců. Ležely před nimi zdánlivě nepřekonatelné překážky — hustá džungle, malárií zamořené bažiny, špatné a místy zcela chybějící cesty a také chudoba, boje mezi kmeny, rozšířený spiritismus a v některých oblastech prudký odpor duchovních a jejich stoupenců. Bratři se museli potýkat i s negramotností místních obyvatel a s výzvou, jak dobrou zprávu předat tisícům kmenových společenství, v nichž se mluví víc než 800 jazyky. Tato první generace svědků položila pro kazatelské dílo v této zemi vynikající základ. Ti, kdo na něm dnes staví, si jejich nesobeckého úsilí velmi váží.

Mnoho zmíněných problémů však Jehovovi služebníci na Papui-Nové Guineji musí překonávat i v současnosti. Ale bratři a sestry plně důvěřují Bohu, pro kterého je možné všechno. (Mar. 10:27) Jsou přesvědčeni, že ještě mnoha lidem, kteří žijí v této rozmanité zemi a touží po spravedlnosti, Jehova umožní mluvit ‚čistým jazykem, vzývat jeho jméno a sloužit mu rameno vedle ramena‘. (Sef. 3:9)

[Poznámky pod čarou]

[Praporek na straně 88]

„Bobogi, kde ses to všechno naučil?“

[Praporek na straně 100]

‚Souhlasil, že náš film promítne bezplatně.‘

[Praporek na straně 104]

‚Buď toho necháte, nebo si hledejte jinou práci.‘

[Praporek na straně 124]

Když viděli, co má v tašce, začali se cítit provinile.

[Praporek na straně 149]

„Kůži mají bílou, ale jejich srdce je stejné jako naše.“

 [Rámeček a obrázek na straně 80]

Stručně o Papui-Nové Guineji

Země

Papua-Nová Guinea leží na východní polovině ostrova Nová Guinea. Patří k ní 151 menších ostrovů a její rozloha je téměř šestkrát větší než rozloha České republiky. Vnitrozemí je hornaté, pobřeží je lemováno hustým deštným pralesem a bažinami.

Lidé

Země má 6,7 milionu obyvatel, z nichž 99 procent jsou Papuánci a Melanésané. Zbytek tvoří Polynésané, Číňané a Evropané. Většina lidí se hlásí ke křesťanství.

Jazyk

Papua-Nová Guinea je z lingvistického hlediska nejrozmanitější zemí světa. Mluví se zde 820 jazyky, což je 12 procent všech jazyků, které na světě existují. Kromě domorodých jazyků hovoří většina lidí jazyky tok pisin a hiri motu nebo anglicky.

Hospodářství

Asi 85 procent obyvatelstva žije tradičním způsobem — v malých vesnicích, kde obhospodařují zahrádky se zeleninou. V hornaté části země se ve velkém pěstuje káva a čaj. Dalšími ekonomickými odvětvími jsou lesnictví a těžba nerostů, zemního plynu a ropy.

Jídlo

K základním potravinám patří batáty, taro, maniok, ságo a banány, které se jedí neupravené nebo pečené. Oblíbená je také zelenina, tropické ovoce a konzervované maso a ryby. Při zvláštních příležitostech se jí vepřové maso.

Podnebí

Střídají se zde dvě roční období — deštivé a méně deštivé. Jelikož Papua-Nová Guinea leží blízko rovníku, podnebí na pobřeží je tropické. V horách je chladněji.

 [Rámeček a obrázky na straně 83 a 84]

‚Překonal jsem plachost‘

ODA SIONI

ROK NAROZENÍ 1939

ROK KŘTU 1956

Z JEHO ŽIVOTA První domorodý průkopník na Papui-Nové Guineji. Nyní slouží jako zvláštní průkopník v Port Moresby ve sboru Hohola Motu.

▪ MOJE starší sestra viděla Toma a Rowenu Kittovy, jak chodí po dřevěných lávkách ve vesnici Hanuabada a kážou. Poprosila mě, abych se šel podívat na shromáždění, které Kittovi pořádali, a zjistil, co je to za „nové náboženství“. Shromáždění se tehdy konala v domě zájemce Heniho Heniho Niokiho.

Bylo mi 13 let a byl jsem velmi plachý. Přišel jsem do domu Heniho Heniho, kde už se sešlo asi 40 vesničanů, posadil jsem se dozadu, dal si hlavu do dlaní a ani jsem nedutal. To, co jsem slyšel, se mi líbilo, a tak jsem tam začal chodit pravidelně. Zanedlouho mě Heni Heni požádal, abych slova Toma Kitta tlumočil z angličtiny do jazyka motu, kterým mluvila většina přítomných.

O několik let později jsem začal pracovat v místní nemocnici, protože jsem chtěl být lékařem. John Cutforth si mě tehdy vzal stranou, laskavě se mnou rozmlouval a řekl mi: „Pokud se staneš lékařem, můžeš lidem pomáhat získat tělesné zdraví, ale pokud se staneš duchovním ‚lékařem‘, můžeš jim pomáhat získat věčný život.“ Ještě v tom týdnu jsem začal s průkopnickou službou.

Nejprve jsem byl přidělen do Wau. Krátce předtím jsem toto městečko navštívil a našel tam několik lidí, kteří se zajímali  o pravdu. Jeden muž, Jack Arifeae, mě pozval, abych kázal ve zdejším luteránském kostele. Jako námět jsem si zvolil Boží zákon týkající se krve. Šest set návštěvníků shromáždění mi velmi pozorně naslouchalo, protože mnozí věřili, že ti, kdo jedí krev jiného člověka, umožňují jeho duchu získat nadvládu nad jejich tělem. Kněz zuřil a nařídil věřícím, aby se ode mne drželi dál. Ale mnohým z nich se můj proslov líbil a začali dělat duchovní pokroky.

Asi o rok později jsem byl pověřen kázáním v Manu Manu, necelých 50 kilometrů severozápadně od Port Moresby. Zde jsem se setkal s náčelníkem Tomem Surauem a ten mě pozval, abych kázal v jeho vesnici. Po třech dnech, co jsem s vesničany studoval Bibli, rozštípali svou dřevěnou modlu Panny Marie a hodili ji do řeky.

Lidé, kteří bydleli níž po proudu, však kousky sochy vylovili a donesli je katolickým kněžím ve své vesnici. Vykřikovali při tom: „Zabili Marii!“ Dva kněží si to se mnou přišli vyřídit. Jeden ke mně přistoupil a udeřil mě pěstí do obličeje tak, že mi prstenem rozsekl kůži na tváři. Když mi vesničané přiběhli na pomoc, kněží utekli.

Odjel jsem do Port Moresby, abych si nechal ránu sešít a také podal stížnost na policii. Později kněží dostali pokutu a byli zbaveni svého úřadu. Já jsem se vrátil do vesnice a založil tam odloučenou skupinu. S Jehovovou pomocí se mi podařilo plachost překonat.

[Obrázek]

První shromáždění se konala v domě Heniho Heniho

[Rámeček na straně 86]

Systém wantok

Výraz wantok znamená v jazyce tok pisin „jedna řeč“ (z anglického „one talk“). Popisuje silné společenské pouto, které spojuje lidi téže etnické skupiny mluvící stejným jazykem. Z tohoto pouta vyplývají určité povinnosti i výhody. Od lidí se například očekává, že se budou po hmotné stránce starat o wantoky (lidi mluvící jejich jazykem), kteří zestárli, jsou bez práce nebo nejsou schopni pracovat. V zemi, kde je sociální péče omezená, je tento systém velkou pomocí.

Má ale i své stinné stránky. Když se například lidé, kteří studují Bibli, začnou stavět na stranu pravdy, ostatní členové rodiny je někdy zavrhnou. Pokud v takové situaci zájemci přijdou o zaměstnání nebo se z jiného důvodu dostanou do finanční tísně, musí hledat pomoc u Jehovy. (Žalm 27:10; Mat. 6:33) „Kvůli systému wantok také bývají bratři pod značným tlakem, aby se v nežádoucí míře stýkali s nevěřícími příbuznými, včetně těch, kteří byli ze sboru vyloučeni,“ říká člen výboru odbočky Kegawale Biyama. „A v období voleb se často stává, že svědkové, kteří jsou příbuzní politických kandidátů, čelí nátlaku, aby porušili svou křesťanskou neutralitu.“ Bratři ale zůstávají věrní.

 [Rámeček a obrázek na straně 91]

Získal si srdce mnoha lidí

John Cutforth si během své misionářské služby na Papui-Nové Guineji získal srdce mnoha lidí. Přečtěte si, co o něm řekli někteří misionáři a jiní zvěstovatelé, kteří s ním spolupracovali. (Přísl. 27:2)

Erna Anderssonová: „John nám říkal: ‚Pravý misionář se stává všem lidem vším. Když vám dají k sezení pařez, sedněte si na něj; je to to nejlepší, co vám mohou nabídnout. Když vás uloží na nepohodlné lůžko, spěte na něm; projevují vám tím pohostinnost. Když vám předloží nezvyklé jídlo, snězte ho; připravili ho s láskou.‘ John byl vynikajícím příkladem obětavého misionáře.“

Awak Duvun: „V období koloniální vlády existovala bariéra mezi černými a bílými. John nejen že tyto předsudky překonával, on je přímo bořil! Často prohlašoval: ‚Černí, bílí — není mezi nimi rozdíl.‘ Miloval všechny lidi.“

Peter Linke: „Jednou odpoledne dorazil John do našeho domu v Goroce. Po celodenní cestě byl zaprášený a unavený. Přesto po večeři řekl: ‚Ještě jsem dneska pro nikoho nic neudělal‘, a s námahou se zvedl a vydal se za soumraku na návštěvu jedné místní rodiny, aby ji povzbudil. Vždycky měl velký zájem o druhé. Všichni jsme ho měli rádi.“

Jim Dobbins: „John nás učil jednoduše žít a také jednoduše vyučovat pomocí snadno pochopitelných znázornění, stejně jako to dělal Ježíš. Díky tomu jsme dokázali předávat dobrou zprávu těm, kdo neuměli číst a psát.“

 [Rámeček a obrázek na straně 101]

‚Nikdy se nevzdáme‘

KALIP KANAI

ROK NAROZENÍ 1922

ROK KŘTU 1962

Z JEHO ŽIVOTA Jeden z prvních lidí, kteří přijali pravdu v Madangu a okolí. Vypráví jeho syn Ulpep Kalip.

▪ TATÍNEK byl pokorný a hloubavý muž. Když řešil nějaký problém, pozorně druhým naslouchal, celou záležitost pečlivě prozkoumal a teprve potom vyjádřil svůj názor.

Ve svých patnácti letech jsem se dostal do nemocnice v Madangu, protože mi žralok ukousl nohu pod kolenem. Když mě tatínek přišel navštívit, potkal Johna Davisona. Ten mu řekl: „V novém světě může Jehova dát vašemu synovi novou nohu.“ Tatínka to zaujalo, začal důkladně studovat Bibli a brzy si vybudoval silnou víru.

Poté co tatínek a jeho příbuzní vystoupili z katolické církve, policie nás na popud jistého člověka vyhnala z našich domovů. Jako rodina jsme měli dvanáct domů, které nebyly ani rok staré a nacházely se uprostřed kvetoucích zahrad. Policisté hodili hořící pochodně na doškové střechy, a ty rychle vzplanuly. Vběhli jsme dovnitř, abychom zachránili svůj majetek, ale kvůli žáru a kouři jsme se museli hned vrátit. S pláčem jsme sledovali, jak naše domy lehly popelem.

Zdrcení jsme odešli do sousední vesnice Bagildig, kde nám náčelník laskavě umožnil nastěhovat se do malé chýše s jednou místností. Tam se tatínek ujal slova a celé rodině řekl: „Ježíš byl pronásledován. Proto můžeme očekávat, že budou pronásledovat i nás. Své víry se ale nikdy nevzdáme!“

 [Rámeček a obrázek na straně 107 a 108]

Byl rád, že přišel do „nesprávné“ školy

MICHAEL SAUNGA

ROK NAROZENÍ 1936

ROK KŘTU 1962

Z JEHO ŽIVOTA V září 1964 byl jmenován zvláštním průkopníkem a v tomto druhu celodobé služby je déle než kdokoli jiný na Papui-Nové Guineji.

▪ V ROCE 1959 jsem se přestěhoval do Rabaulu, abych získal další vzdělání. Když jsem se doslechl, že svědkové mají nějakou školu, šel jsem do domu „učitele“ Lance Gossona v domnění, že jdu do odborné školy. Lance mě pozval, abych se připojil ke studiu Bible, které se konalo každou středu. Přestože šlo o nedorozumění, pozvání jsem přijal. Za to, co jsem se dozvídal, jsem byl velmi vděčný. Zejména mě zaujalo, že Boží jméno je Jehova a že začnou existovat „nová nebesa a nová země“. (2. Petra 3:13) Dopoledne 7. července 1962 jsem byl pokřtěn. Byl jsem skutečně rád, že jsem tehdy přišel do „nesprávné“ školy.

Tentýž den jsem navštívil schůzku pro zájemce o průkopnickou službu. Vedl ji John Cutforth, který byl v té době oblastním dozorcem. Zdůraznil nám, že pole se bělají ke žni a že je zapotřebí více dělníků. (Mat. 9:37) Jakmile to bylo možné, začal jsem sloužit jako prázdninový průkopník, jak se tehdy říkalo pomocným průkopníkům. V květnu 1964 jsem vstoupil do pravidelné průkopnické služby a v září jsem se stal zvláštním průkopníkem.

Vzpomínám si na příhodu, která se mi stala při kázání v okolí Rabaulu. Jeden muž z kmene Tolai mě požádal, zda  by si v mé Bibli mohl přečíst jeden text. Když jsem mu ji podal, roztrhal ji na kusy a hodil na zem. Zůstal jsem klidný, ale oznámil jsem to veliteli policie, který okamžitě poslal strážníka, aby provinilce zatkl. Velitel mu pak řekl: „Jsi darebák. Porušil jsi Boží zákon i zákon naší země. Zítra tomu muži koupíš novou Bibli, a jestli to neuděláš, půjdeš sedět.“ Velitel mi řekl, abych se další ráno v deset hodin dostavil na policejní stanici a vyzvedl si peníze na Bibli. Když jsem přišel, už tam ležely. Od té doby mnoho lidí z kmene Tolai přijalo pravdu.

Jindy jsem se skupinou svědků rozdával Zprávy Království na území západně od Wewaku. Ostatní sloužili přede mnou. Jeden představitel vesnice si ale všiml, co bratři dělají, a výtisky, které rozdali, od lidí vybral. Musel se nějak dozvědět, že se tam objevím, protože na mě čekal uprostřed silnice s rukama v bok a držel Zprávy Království. Zeptal jsem se ho, zda je v něčem problém. Podal mi Zprávy Království a řekl: „Jsem odpovědný za to, co se tady děje, a nepřeju si, abyste to rozdávali.“

Vzal jsem si je od něj. Mezitím se kolem nás shromáždili vesničané. Podíval jsem se na ně a zeptal se jich: „Když chcete pracovat na své zahradě nebo chytat ryby, musíte na to mít úřední povolení?“

„Ne,“ řekla jedna žena.

Pak jsem se vesničanů zeptal: „Chcete si to přečíst?“

„Ano,“ odpověděli. Tak jsem jim Zprávy Království znovu rozdal, aniž mi někdo bránil. Později jsem ale byl předvolán na schůzku asi 20 představitelů vesnice. Naštěstí všichni kromě dvou hlasovali pro to, abychom mohli v kázání pokračovat.

 [Rámeček a obrázek na straně 112]

‚Snad ti nesnědli srdce?‘

AIOKOWAN

ROK NAROZENÍ 1940

ROK KŘTU 1975

Z JEJÍHO ŽIVOTA Byla mezi prvními lidmi z kmene Enga, kteří poznali pravdu.

▪ KDYŽ se Tom a Rowena Kittovi přistěhovali do Wabagu v provincii Enga, misionáři jiných církví o nich začali šířit lživé historky. Například tvrdili, že Tom s Rowenou vykopávají mrtvé lidi a jedí je. Ty příběhy mě opravdu děsily.

Jednoho dne se Tom zeptal mého otce, zda neví o nějaké mladé ženě, která by jeho manželce mohla pomáhat s domácími pracemi. Otec ukázal na mě. Zhrozila jsem se, ale otec mě přiměl, abych práci přijala.

Později se mě Tom a Rowena zeptali: „Co se podle tebe stane s lidmi, když zemřou?“

„Dobří lidé půjdou do nebe,“ odpověděla jsem.

„To jsi četla v Bibli?“ ptali se.

„Nechodila jsem do školy, takže neumím číst,“ řekla jsem.

Začali mě učit číst a já jsem pomalu poznávala biblickou pravdu. Když jsem přestala chodit do katolického kostela, jeden z představitelů církve se mě zeptal: „Proč už nechodíš do kostela? Snad ti ti bílí manželé nesnědli srdce?“

„Vlastně ano,“ odpověděla jsem. „Moje srdce je teď s nimi, protože vím, že mě učí pravdu.“

 [Rámeček a obrázek na straně 117]

„Dej mi jednu slepici, a je tvoje“

AWAIWA SARE

ROK NAROZENÍ 1950

ROK KŘTU 1993

Z JEHO ŽIVOTA Setkal se s pravdou na jednom odlehlém území. Nyní je služebním pomocníkem ve sboru Mundip.

▪ KDYŽ jsem byl na návštěvě u jednoho přítele, všiml jsem si, že má doma knihu Pravda, která vede k věčnému životu. Pročetl jsem si několik kapitol a zeptal se ho, zda bych si ji mohl vzít. „Dej mi jednu slepici, a je tvoje,“ odpověděl.

Výměnu jsme provedli, knihu jsem si odnesl domů a pozorně ji přečetl. O těch nádherných věcech, o kterých jsem se dozvěděl, jsem brzy začal mluvit s druhými. Nezastavilo mě ani to, že jsem byl dvakrát předvolán k představitelům církve, kteří chtěli, abych s kázáním přestal.

Krátce nato jsem napsal do odbočky dotaz, jak bych se mohl spojit se svědky Jehovovými v okolí. Dostal jsem kontakt na Alfreda de Guzmana, který mě pozval na oblastní sjezd v Madangu.

Dorazil jsem tam s mohutným černým plnovousem a v rozedraném oblečení. Přesto se ke mně všichni chovali laskavě a s úctou. To, co jsem při programu slyšel, mě tak dojalo, že jsem začal plakat. Následující den jsem na sjezd přišel hladce oholený.

Po sjezdu Alfredo navštívil mou vesnici, což bylo z Madangu dvě hodiny jízdy nákladním autem a pak ještě pět hodin pěšky. Moje rodina a přátelé ho zasypali otázkami a on na každou z nich odpověděl pomocí Bible.

Dnes má sbor Mundip 23 zvěstovatelů a na shromáždění chodí přes 60 lidí.

 [Rámeček a obrázek na straně 125 a 126]

„Co řekneš na svou obhajobu?“

MAKUI MAREGOVÁ

ROK NAROZENÍ 1954

ROK KŘTU 1986

Z JEJÍHO ŽIVOTA Řadu let sloužila jako průkopnice na ostrově, kde nebyli žádní jiní svědkové.

▪ V ROCE 1980 jsem v Madangu dostala od jedné průkopnice traktát. Vzala jsem si ho domů na ostrov Bagabag, který je vzdálený šest hodin lodí. To, co jsem si přečetla, se mi líbilo, a tak jsem napsala do odbočky, aby mi poslali další informace. Brzy nato mi od Badam Duvunové, průkopnice z Madangu, přišel dopis s pozváním na oblastní sjezd. Přijela jsem za ní na dva týdny a začaly jsme studovat Bibli. Chodila jsem také na všechna shromáždění v místním sále Království. Po návratu domů jsem ve studiu pokračovala prostřednictvím dopisů.

Během krátké doby jsem na ostrově Bagabag začala studovat Bibli s dvanácti rodinami. V domě mého strýce jsme pořádali pravidelná shromáždění podle vzoru skupinového studia Bible, kterého jsem se účastnila v Madangu. Mého otce, významného člena luteránské církve, to rozhněvalo. „Vím, kdo je Jahve, ale Jehovu neznám!“ křičel na mě. Otevřela jsem svou Bibli v jazyce tok pisin a ukázala mu poznámku pod čarou k 2. Mojžíšově 3:15, která pojednává o Božím jménu. Otec na to neměl co říct.

  Nechal mě třikrát předvolat před církevní představitele a já jsem musela hájit svou víru. Jednou se toto setkání uskutečnilo v největším kostele na ostrově. Sešlo se tam přes sto lidí. Atmosféra byla napjatá. „Co řekneš na svou obhajobu?“ vyzval mě muž, který předsedal. „Chci se jenom řídit Matoušem 6:33 a na první místo dávat Boží Království,“ odpověděla jsem a přitom svírala v rukou svou Bibli. Můj otec vyskočil a vztekle zařval: „Ty nás chceš poučovat?“ Jeden z mých strýců vstal a chtěl mě uhodit, ale jiný příbuzný mi přispěchal na pomoc. V kostele zavládl chaos. Nakonec mě nechali odejít.

Moje potíže tím ale zdaleka neskončily. Jedna z žen, která chodila na naše shromáždění, měla nemocné dítě. Když zemřelo, někteří vesničané říkali, že smrt dítěte jsem způsobila já, protože jsem jeho matku učila novému náboženství. Otec mi vyhrožoval s železnou tyčí v ruce a vyhnal mě z domu. S tetou Lamit Maregovou, která také přijala pravdu, jsme utekly do Madangu. Zakrátko jsme se obě daly pokřtít.

Potom otec vážně onemocněl. Vzala jsem ho k sobě domů do Madangu a starala se o něj, než zemřel. V té době se jeho postoj k mé víře zlepšil. Před svou smrtí mě vybízel, abych se na ostrov Bagabag vrátila a kázala místním lidem. To jsem udělala v roce 1987. Příbuzní se ke mně zachovali laskavě a postavili mi malý domek. Čtrnáct let jsem byla na ostrově jediným svědkem a z toho dvanáct let jsem sloužila jako pravidelná průkopnice.

Později jsem se vrátila do Madangu a připojila se v průkopnické službě k Lamit. V roce 2009 přijelo šest obyvatel ostrova Bagabag do Madangu na Památnou slavnost. Mám radost, že svůj svobodný stav mohu využívat k tomu, abych ze všech sil sloužila Jehovovi.

 [Rámeček a obrázky na straně 141 a 142]

Jehova se mě ujal

DORAH NINGIOVÁ

ROK NAROZENÍ 1977

ROK KŘTU 1998

Z JEJÍHO ŽIVOTA Poznala pravdu jako dospívající dívka a její rodina ji zavrhla. Později vstoupila do průkopnické služby a nyní slouží v odbočce.

▪ KDYŽ mi bylo 17 let, našla jsem knihu Můžeš žít navždy v pozemském ráji. Brzy mi bylo jasné, že jsem objevila něco mimořádného. Pochopila jsem, že knihu vydali svědkové Jehovovi, protože když mi byly čtyři roky, dvě zvěstovatelky se mnou mluvily o tom, že podle Božího slibu bude na zemi ráj.

Nedlouho potom, co jsem našla zmíněnou knihu, mi moji adoptivní rodiče řekli, že jim stačí jejich pět vlastních dětí a že se musím vrátit ke svým příbuzným do přímořského městečka Wewak. Když jsem tam dorazila, bydlela jsem nejdřív u strýce.

Přála jsem si setkat se se svědky, a tak jsem se vydala do sálu Království. Přišla jsem sice, až když bratr oznamoval závěrečnou píseň, ale misionářka ze Spojených států jménem Pam mi nabídla biblické studium. Z toho, co jsem se dozvídala, jsem byla nadšená, ale poté co jsme spolu třikrát studovaly, strýc se proti tomu ostře postavil.

Jednou v neděli jsem se vracela domů ze shromáždění a uviděla jsem, že ze dvorku před domem stoupá dým. Strýc pálil všechny moje věci, včetně biblických publikací. Jakmile mě zahlédl, zakřičel na mě: „Jestli se chceš scházet s těmi  lidmi, ať se o tebe postarají.“ Nebyla jsem tam už vítaná, a tak jsem neměla jinou možnost než jít do domu svých biologických rodičů, kteří žili v jedné vesnici dvě hodiny cesty autem od Wewaku.

Když jsem přišla za otcem, řekl mým sourozencům, tak abych to slyšela: „Co je to za holku? Neznáme ji. Dali jsme ji pryč, když jí byly tři roky.“ Pochopila jsem, že ani oni mě nechtějí, a tak jsem odešla a bydlela, kde se dalo.

Asi po dvou letech jsem ve vesnici, kde žili rodiče, potkala dva bratry, zvláštní průkopníky. Řekla jsem jim: „Prosím povězte Pam, že jsem nezapomněla na to, co mě učila, ale že nemám možnost se k ní dostat.“ Zakrátko se mi však podařilo setkat se s Pam ve Wewaku a začala jsem znovu studovat. V následujícím období jsem bydlela u třech různých rodin, ale kvůli tomu, že jsem se stýkala se svědky, mě všechny vyhodily. Pam laskavě zařídila, aby mě k sobě vzala jedna rodina svědků ve Wewaku. V roce 1998 jsem se dala pokřtít a v září 1999 jsem začala sloužit jako pravidelná průkopnice. V roce 2000 jsem dostala pozvání do betelu a nyní mám výsadu pracovat v týmu, který překládá naše publikace do jazyka tok pisin.

Ačkoliv mě hluboce ranilo, že se ode mě vlastní rodina odvrátila, moje duchovní rodina mi tuto ztrátu víc než vynahradila. Jedním z mých oblíbených biblických textů je Žalm 27:10, který říká: „Kdyby mě opravdu opustil můj vlastní otec a má vlastní matka, dokonce sám Jehova by se mě ujal.“

[Obrázek]

Publikace v jazyce tok pisin

 [Rámeček a obrázky na straně 147 a 148]

„Jehova je náš největší Učitel“

JOHN TAVOISA

ROK NAROZENÍ 1964

ROK KŘTU 1979

Z JEHO ŽIVOTA V dětství byl učiteli a spolužáky šikanován do té míry, že musel po pouhých dvou letech odejít ze školy. Nyní slouží jako krajský dozorce.

▪ NARODIL jsem se ve vesnici Govigovi v provincii Milne Bay. Když mi bylo sedm let, tatínek začal studovat Bibli a to, co se dozvídal, učil i mě.

Zhruba v té době jsem začal chodit do školy. Když moji dva učitelé, kteří byli členy anglikánské církve, zjistili, že se naše rodina stýká se svědky Jehovovými, začali mi ztrpčovat život. Spolužáci to dělali také, dokonce na mě útočili klacky. Přestože jsem měl za sebou pouhé dvě třídy, donutilo mě to ze školy odejít.

Asi za rok nato jsem jednoho z učitelů potkal na tržišti. „Jsi šikovný kluk,“ řekl mi, „a učení by ti šlo moc dobře. Ale kvůli svému náboženství budeš dělat svým spolužákům sluhu.“ O setkání s učitelem jsem mluvil s tatínkem a jeho slova mě zahřála u srdce. Řekl: „Když ti nedá vzdělání svět, dá ti ho Jehova.“

Tatínek a jeden zvláštní průkopník mi pomohli získat to nejcennější vzdělání, jaké existuje — poznání, které vede k věčnému životu. (Jan 17:3) Mým mateřským jazykem je  dawawa, ale oni se mnou studovali Bibli v jazycích hiri motu a tok pisin, které se tak staly mým druhým a třetím jazykem. V patnácti letech jsem byl pokřtěn a o dva roky později jsem začal sloužit jako průkopník.

V roce 1998 jsem dostal pozvání do školy služebního vzdělávání. Škola měla probíhat v angličtině, a tu jsem tehdy moc neuměl. Bratři z odbočky mě proto přidělili do anglického sboru v Port Moresby. Angličtina se tedy stala mým čtvrtým jazykem.

Po absolvování školy jsem byl poslán do sboru Alotau v provincii Milne Bay. Po šesti měsících jsem byl ke svému velkému překvapení a také radosti jmenován krajským dozorcem. Můj první kraj zahrnoval Novou Británii, Nové Irsko, ostrov Manus a sousední ostrovy. V roce 2006 jsem se oženil se svou milovanou Judy. Poté co jsme strávili rok jako zvláštní průkopníci, pokračujeme v krajské službě společně.

Když navštěvuji sbory, často mladým lidem říkám: „Jehova je náš největší Učitel. Dejte se jím vyučovat. Může vás do života vyzbrojit tak, že budete opravdu úspěšní.“ Mohu to potvrdit z vlastní zkušenosti.

[Obrázek]

S manželkou Judy

 [Tabulka a obrázky na straně 156 a 157]

HLAVNÍ UDÁLOSTI — Papua-Nová Guinea

 1930

1935 Průkopníci, kteří se plaví na plachetnici Lightbearer, kážou v Port Moresby.

1940

1950

1951 Do Port Moresby přijíždějí Tom a Rowena Kittovi.

1956 Průkopníci začínají sloužit na ostrovech Nové Irsko a Nová Británie.

1957 John Cutforth vytváří obrázková kázání.

1960

1960 Je zaregistrováno Mezinárodní sdružení badatelů Bible.

1962 Kittovi se stěhují do hor ve vnitrozemí Nové Guineje.

1965 V Koki v Port Moresby je postavena odbočka.

1969 V Haimě se koná mezinárodní sjezd „Mír na zemi“.

1970

1975 Vzniká nezávislý stát Papua-Nová Guinea.

1977–1979 Rozvášněné davy ničí sály Království v provincii Milne Bay.

1980

1987 Je zasvěcena nová odbočka.

1989 Na ostrově Bougainville začíná občanská válka.

1990

1991 Strážná věž začíná vycházet v jazycích tok pisin a hiri motu současně s anglickým vydáním.

1994 Je založen výbor pro styk s nemocnicemi.

1994 Sopečné výbuchy ničí Rabaul na Nové Británii.

1999 V odbočce je zřízen úsek pro výstavbu sálů Království.

2000

2002 V Gerehu v Port Moresby je postaven sjezdový sál.

2010

2010 Je zasvěcena přístavba odbočky.

2020

[Graf a obrázek na straně 118]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Počet zvěstovatelů

Počet průkopníků

3 500

2 500

1 500

500

1955 1965 1975 1985 1995 2005

 [Mapy na straně 81]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

PAPUA-NOVÁ GUINEA

PORT MORESBY

Wewak

řeka Sepik

Kambot

Dimiri

Biwat

řeka Yuat

Wabag

Mount Hagen

Banz

údolí Wahgi

CENTRÁLNÍ POHOŘÍ

jezero Murray

řeka Fly

Basken

Talidig

Bagildig

Madang

Goroka

Kainantu

Lae

Bulolo

Wau

Kerema

Savaiviri

Papuánský záliv

Popondetta

Kokoda Trail

Hula

Agi

Govigovi

Alotau

KORÁLOVÉ MOŘE

ostrov Manus

Bismarckovo souostroví

BISMARCKOVO MOŘE

ostrov Bagabag

Nová Británie

Rabaul

Kokopo

ostrov Kurmalak

Nové Irsko

Kavieng

ŠALOMOUNOVO MOŘE

ostrov Goodenough

ostrov Buka

ostrov Bougainville

atol Nukumanu

rovník

Haima

Six Mile

Hanuabada

Portmoresbská zátoka

tržiště Koki

plošina Sogeri

Ioadabu

 [Celostránkový obrázek na straně 74]

[Obrázek na straně 77]

„Lightbearer“

[Obrázek na straně 78]

První domorodí zvěstovatelé, zleva doprava: Bobogi Naiori, Heni Heni Nioki, Raho Rakatani a Oda Sioni

[Obrázek na straně 79]

Vesnice Hanuabada s centrem Port Moresby v pozadí

[Obrázek na straně 82]

Shirley a Don Fielderovi před svým příjezdem na Papuu

[Obrázek na straně 85]

První sál Království byl postavený v Haimě v Port Moresby

[Obrázek na straně 87]

John Cutforth

[Obrázek na straně 89]

Ukázka obrázkového kázání

[Obrázky na straně 90]

Vpravo: John Cutforth vyučuje pomocí obrázků; dole: bratr nese desku s obrázky, které používá při kázání vesničanům

[Obrázek na straně 92]

Alf Green, David Walker a Jim Smith

[Obrázky na straně 93]

Vlevo: Shirley, Debbie a Don Fielderovi; vpravo: Don se svou kánoí

[Obrázek na straně 96]

Jim Smith a Glenn Finlay

[Obrázek na straně 97]

Stephen Blundy se plaví přes Keremskou zátoku

[Obrázek na straně 99]

Rosina a Ken Frameovi

[Obrázek na straně 102]

Matthew a Doris Popeovi

[Obrázky na straně 103]

V Lae se zvěstovatelé zpočátku scházeli v domě Magdalen a Johna Endorových

[Obrázek na straně 109]

Hornaté vnitrozemí

[Obrázek na straně 110]

Tom a Rowena Kittovi před svým obchůdkem a domem ve Wabagu

[Obrázek na straně 113]

Erna a Berndt Anderssonovi

[Obrázek na straně 114]

Kerry Kay-Smith a Jim Wright

[Obrázek na straně 115]

Mike Fisher na řece Sepik

[Obrázky na straně 123]

Sál Království v Agi vypálili žháři, ale bratři ho postavili znovu a rozšířili

[Obrázek na straně 127]

Elsie a Bill Thewovi

[Obrázek na straně 128]

„Puapua“ s rozvinutými plachtami

[Obrázek na straně 128]

Loď „Pioneer“ postavená Berndtem Anderssonem

[Obrázky na straně 131]

Cestování po řece Sepik

 [Obrázky na straně 132 a 133]

Vlevo: krajský dozorce Warren Reynolds se svou ženou Leann na návštěvě vesnice Biwat; nahoře: při přednášce pro veřejnost ve vesnici Dimiri

[Obrázek na straně 135]

Soare Maiga

[Obrázek na straně 135]

Kora Leke

[Obrázek na straně 136]

Save Nanpen

[Obrázek na straně 139]

Geordie a Joanne Ryleovi

[Obrázek na straně 145]

Některé z těchto dětí byly vyloučeny ze školy, protože nezdravily vlajku

[Obrázky na straně 152 a 153]

Vlevo: Rabaul se sopkou Tavurvur v pozadí; dole: sál Království v Rabaulu zničený v roce 1994

[Obrázek na straně 155]

Překladatelský tým v roce 2010

 [Obrázek na straně 161]

Odbočka na Papui-Nové Guineji

Výbor odbočky: Dan Burks, Timo Rajalehto, Kegawale Biyama a Craig Speegle