Kážeme a vyučujeme po celém světě

KDYSI dávno v jednom prorockém vidění spatřil apoštol Jan obrovský, nespočetný zástup „ze všech národů a kmenů a lidí a jazyků“. Jsou to ti, kdo „vycházejí z velkého soužení“ a mají žít v Božím novém světě. (Zjev. 7:9, 14) Z čísel a příběhů na následujících stranách je vidět, že velký zástup je nejen shromažďován, ale také se stále zvětšuje. To určitě posiluje naši víru ve splnění Jehovových slibů.

 AFRIKA

POČET ZEMÍ 57

POČET OBYVATEL 949 533 064

POČET ZVĚSTOVATELŮ 1 267 314

POČET BIBLICKÝCH STUDIÍ 2 819 310

JEJÍ DOPIS HO UTĚŠIL. Iris z Jižní Afriky píše kondolenční dopisy lidem, kterým zemřel někdo blízký. Do obálky vždy vloží i traktáty Veškeré utrpení brzy skončí! a Jaká je naděje pro drahé zemřelé? Nedávno jí odepsal muž jménem Sidney, kterému zemřela žena po 38 letech šťastného manželství. Napsal: „I když mě lékaři připravovali na to, že má milovaná manželka zemře, po její smrti jsem zahořklý, zmatený, nerozhodný a zdrcený. Musím děkovat Pánu za lidi, jako jste Vy. To, že vynakládáte čas a úsilí, abyste úplně cizím lidem psala o Božích slibech, je nanejvýš šlechetné. Vaše osobní vyjádření víry si uchovám v srdci jako poklad během těžkého období, které je přede mnou. Díky Vašemu dopisu a traktátům jsem poprvé pocítil klid mysli a to, že mě někdo chápe.“

NA POTRAT NAKONEC NEŠLA. Gloria, mladá sestra z Beninu, vydávala svědectví Arnaudovi, který studuje vysokou školu. Vtom mu zazvonil mobil. Když si telefonát vyřídil, omluvil se, že musí jít pomoct  svému kamarádovi. Gloria rychle sáhla do tašky, vytáhla první časopis, který jí přišel pod ruku, a dala mu ho. Arnaud si ho vzal, aniž se na něj podíval, a odešel.

Kamarád se mu v telefonu svěřil s tím, že jeho přítelkyně je těhotná a že ji chce přemluvit, aby šla na potrat. Cestou se Arnaud letmo podíval na časopis. „Když jsem na obálce uviděl slovo potrat, nemohl jsem uvěřit svým očím,“ řekl později. Gloria mu dala Probuďte se! z června 2009, které má název „Potrat — Proč je to takové dilema?“. Arnaudův kamarád si časopis přečetl a rozhodl se, že si dítě nechají. Později se jim narodila krásná holčička.

ŠAMANKY SE UŽ NEMUSÍ BÁT. Pravidelný průkopník King ze Zimbabwe se přestěhoval do oblasti, kde je málo zvěstovatelů. Když byl s několika sestrami v obvodu, blížili se k domu známé šamanky. Sestry tam nechtěly jít, ale King se rozhodl, že jí nabídne biblické studium. Šamanka je viděla přicházet a napadlo ji, že jsou to zákazníci. Zeptala se, co si přejí. King jí ukázal knihu Co Bible doopravdy říká?, nabídl jí studium a ona ho přijala. „Překvapilo nás, že měla tolik otázek,“ řekl King. „Domluvili jsme si opětovnou návštěvu a začali studovat.“ Za tři týdny přišla poprvé na shromáždění. Zničila všechny své  spiritistické předměty a dělala rychlé pokroky. Po několika měsících se dala pokřtít.

„POMODLETE SE PROSÍM, AŤ ZA MNOU PŘIJDOU.“ Před deseti lety se Patrick rozhodl, že se z Angoly přestěhuje do Spojených států. Se svou maminkou Felicidade, která je svědek Jehovův, byl v kontaktu po telefonu. V poslední době se mohli vidět prostřednictvím internetových videohovorů. Když spolu jednou mluvili, Patrick si všiml, že je s ní v pokoji ještě někdo, a zeptal se, kdo to je. Felicidade odpověděla: „To je sestra z našeho sboru. Přišla ke mně na návštěvu.“

Patrick na to řekl: „Proč svědkové nepřijdou i ke mně? Jsem tady už deset let a ještě u mě nebyli. Pomodlete se prosím, ať za mnou přijdou.“

Felicidade i tu sestru to trochu překvapilo, ale souhlasily: „Tak jo, pomodlíme se o to.“

Už za tři dny zaklepal u Patricka jeden svědek Jehovův. Patrick byl v šoku. Zavolal proto mamince a zeptal se jí, jestli to zařídila ona. Když řekla, že ne, došel k závěru, že to je odpověď od Boha, a přijal biblické studium. Hned začal chodit na všechna shromáždění. Když s maminkou telefonoval příště, hrdě jí ukázal kapitolu z knihy Co Bible říká, kterou právě studoval. Také se jí pochlubil, že si koupil oblek na shromáždění.

 ZÁHADNÁ ŽÁDOST O KŘEST. Na začátku oblastního sjezdu v roce 2010, který se konal v Brazzaville v Konžské republice, požádal mladý muž jménem Edvard o křest. Na otázku, z jakého je sboru, odpověděl: „Z Mossaky.“ Protože v té odlehlé vesnici nebyli  žádní svědkové, bratři nechápali, jak ho napadlo dát se pokřtít.

Edvard starším vysvětlil, že v roce 2007 s ním v Brazzaville jeho dědeček prostudoval brožuru Vyžaduje a 14 kapitol z knihy Co Bible říká. Pak se Edvard odstěhoval ke svým rodičům do Mossaky. Jelikož tam ale nebyli žádní svědkové, poprosil tatínka, aby s ním probral zbytek knihy. Tatínek mu dával otázky a Edvard na ně odpovídal. Tímto způsobem knihu dostudoval. O tom, co poznal, chtěl říkat dalším lidem, a tak v říjnu 2009 začal sám kázat a používal při tom brožuru Vyžaduje. Čas, který ve službě strávil, si zaznamenával a zprávy pravidelně posílal svému dědečkovi do Brazzaville. Jenže dědeček je ve sboru nikdy neodevzdal.

Aniž by odbočka o Edvardovi věděla, poslala do Mossaky na tři měsíce dočasné zvláštní průkopníky. Jeden z nich, Daniel, uviděl dva dny před odjezdem z Mossaky Edvarda, jak vede biblické studium pomocí brožury Co od nás Bůh vyžaduje? Přišel k němu a dal se s ním do řeči. Edvard mu řekl: „Vydávám tu svědectví. Jsem zvěstovatel. Můžete si to ověřit u táty.“ Daniel se s jeho tatínkem setkal a on mu to potvrdil. Dočasní zvláštní průkopníci využili ten krátký čas, co jim zbýval, aby Edvarda ve službě školili. Po jejich odjezdu Edvard pokračoval s novým odhodláním a vedl víc než deset biblických studií. Také zasvětil svůj život Jehovovi.

Na základě těchto informací se v pátek na oblastním sjezdu s Edvardem sešli dva starší a probrali s ním otázky pro ty, kdo se chtějí stát nepokřtěnými  zvěstovateli. Jeho vynikající odpovědi je překvapily. Od zvláštních průkopníků se starší dozvěděli, že Edvard se chová příkladně a že už neoficiálně káže devět měsíců. Byl tedy schválen jako nepokřtěný zvěstovatel. Protože na další víkend byl naplánován oblastní sjezd v ngalštině, starší zařídili, aby během týdne bratři s Edvardem rozebrali otázky ke křtu. Edvard ukázal, že dobře zná Bibli, a v červenci 2010 byl na tomto sjezdu pokřtěn. Přesně týden potom, co byl schválen nepokřtěným zvěstovatelem, bratři oznámili, že je pokřtěným bratrem.

Po křtu sloužil dva měsíce jako pomocný průkopník v Brazzaville. Starší se postarali o to, aby s ním někdo prostudoval knihu „Zachovávejte se v Boží lásce“. Edvard se pak vrátil do Mossaky. Nedávno byl do té oblasti poslán jeden zvláštní průkopník. V dubnu byl Edvard v pomocné průkopnické službě a spolu s tím zvláštním průkopníkem měli radost, že na Památnou slavnost přišlo 182 lidí. Edvard má 16 studií a sedm zájemců chodí na shromáždění, která vedou tito dva bratři. V roce 2011 bylo Edvardovi 15 let.

 AMERICKÝ KONTINENT

POČET ZEMÍ 55

POČET OBYVATEL 941 265 091

POČET ZVĚSTOVATELŮ 3 780 288

POČET BIBLICKÝCH STUDIÍ 4 139 793

„NEBYLA TO NÁHODA, ŽE JSEM VYTOČILA VAŠE ČÍSLO.“ Sestře Sundie ze Spojených států zazvonil doma telefon a ozvala se žena, která chtěla mluvit s někým, koho Sundie neznala. Sestra jí řekla, že si musela splést číslo. Žena vysvětlila, že je téměř slepá a někdy se přehmátne. Rozvinul se rozhovor a žena se zmínila o tom, že chtěla říct synovi smutnou zprávu. Lékaři u ní zjistili rakovinu. Byla zdrcená a rozhořčilo ji, že Bůh něco takového připustil. Sundie si uvědomila, že jí musí říct o naději z Bible. Rychle se pomodlila o odvahu a přečetla ženě několik biblických veršů, které dávají útěchu a naději. Řekla jí, že Bůh má jméno, a povzbudila ji, aby ho ve svých modlitbách používala a aby byla konkrétní. Žena naší sestře poděkovala za to, že ji vyslechla a potěšila. „Myslím, že to nebyla náhoda, že jsem vytočila vaše číslo,“ dodala.

Vyměnily si kontakty a Sundie té ženě poslala audionahrávku knihy Co Bible říká. Také zařídila, aby ji navštívila jedna průkopnice. Sundie poznamenala: „Jsem vděčná, že nás Jehova laskavě školí,  abychom uměli utěšit lidi v nejrůznějších situacích.“

TRAKTÁT JIM ODPOVĚDĚL NA OTÁZKU. Některé sestry na Portoriku pravidelně slouží v parku uvnitř areálu velké nemocnice. Jedna z nich oslovila dva muže, kteří šli svižně do jedné z budov. Pospíchali, a tak jim jenom dala traktát Je ve vašem těle nesmrtelný duch? Obvykle ho ve službě na ulici nenabízí, ale jiný u sebe zkrátka neměla. Za nějakou dobu ti dva muži potkali jinou sestru a řekli jí, jaký dostali traktát, když šli na návštěvu k příbuznému, který byl těžce nemocný. Zrovna se tehdy bavili o tom, jestli duch přežívá smrt těla, a traktát jim na jejich otázku odpověděl. Sestře řekli, že jim hodně pomohl.

DOPIS JEHOVOVI. Joshuovi ze Spojených států je sedm let. V prosinci dostali všichni žáci ve třídě za úkol napsat Santa Clausovi. Joshua to zdvořile odmítl a učitelka mu řekla, ať napíše někomu jinému. Rozhodl se napsat Jehovovi: „Děkuji ti za slib o ráji. Děkuji ti za tvého Syna, který se jmenuje Ježíš a který za nás zemřel. Děkuji ti za to, že jsi vytvořil věci, ze kterých můžeme mít radost. Jehovo Bože, mám tě rád.“ Jeho dopis byl spolu s dopisy dalších žáků otištěn v místních novinách.

 VELKÁ RODINA POZNÁVÁ PRAVDU. Alejandro, bratr z Kolumbie, chtěl vydat svědectví členům své rodiny. Jelikož ale bydlí daleko, napsal jim dopis a přiložil k němu časopisy Strážná věž a Probuďte se! Když si jeho příbuzný Pablo časopisy přečetl a vyhledal si biblické verše, došlo mu, že katolická církev učí lži. O tom, co se dozvěděl, nadšeně řekl ostatním členům rodiny. I oni si uvědomili, že našli pravdu, a z katolické církve odešli.

Brzy se 15 členů rodiny začalo každý večer scházet, aby studovali Bibli pomocí časopisů od Alejandra. Chtěli se dozvědět víc, a proto v okolních městech  hledali svědky, ale marně. V té době začali o biblických myšlenkách mluvit s lidmi v okolí. Nakonec zjistili, že ve městě, které je vzdálené asi hodinu cesty autem, je sál Království. Hned se tam vydali a požádali o pomoc.

Teď za nimi jednou týdně jezdí pravidelný průkopník a studuje současně s 26 lidmi — Alejandrovou rodinou a 11 dalšími zájemci. Pronajímají si auto, aby většina z nich mohla jezdit na přednášky a studium Strážné věže.

BYL TO OPRAVDU NESPRÁVNÝ DŮM? Jedna sestra vedla biblické studium ve venkovské oblasti Ekvádoru, kde se mluví kečujsky. Když byla nemocná, poprosila bratry, aby ho vedli místo ní. Bratři si nebyli jistí, kde její zájemci bydlí, a tak se v jednom domě zeptali, jestli tam někdo studuje Bibli. Rodina bratry vřele přijala, jako by je čekali. Bratři až na konci návštěvy pochopili, že ti lidé nikdy předtím nestudovali. Představa, že by jako rodina mohli poznávat Bibli, se jim natolik líbila, že se chovali tak, jako kdyby u nich už studium probíhalo. Začali tedy studovat. A zájemci, které bratři tehdy nenašli, ve studiu také pokračují.

SLADKÝ KOŠÍČEK VEDE KE STUDIU. Calebovi je šest let a bydlí v Kanadě. Když šel poprvé do školy, měl jeden jeho spolužák narozeniny a jeho maminka Natalie přinesla pro celou třídu sladké pečené košíčky. Caleb ale slušně odmítl. Maminka spolužáka za ním pak přišla a zeptala se ho, jestli si nevzal proto, že má nějakou alergii na potraviny. „To ne,“  odpověděl Caleb, „sloužím Jehovovi.“

Po vyučování přišla Natalie za jeho maminkou a zeptala se jí: „Vy patříte ke svědkům Jehovovým?“ Když uslyšela kladnou odpověď, byla nadšená. Se svědky studovala v dospívání, ale přestala, protože jí v tom silně bránila rodina. Sestra jí navrhla, že mohou ve studiu Bible pokračovat, a žena s tím souhlasila.

NEBYLA TO BOŽÍ VŮLE. Laly žije v Peru a od narození je neslyšící. Když se své maminky ptala, proč se tak narodila, dostala odpověď, že to byla Boží vůle. Byla kvůli tomu smutná a na Boha se zlobila. „Proč je ke mně tak zlý?“ přemýšlela.

Časem se vdala za mladého neslyšícího muže. Jejich první dítě se narodilo s Downovým syndromem. Celá nešťastná šla znovu za maminkou a zeptala se jí: „Proč se můj syn narodil nemocný?“ Ta ji poslala ke knězi. Odpověděl jí stejně jako předtím maminka: „Byla to Boží vůle.“

Laly z toho byla zdrcená a řekla: „Proč je Bůh tak krutý? Smířila jsem se s tím, že jsem hluchá a že mě Bůh takto potrestal, ale proč trestá mého syna? Vždyť se právě narodil! Jaký hřích spáchal?“ Od té  doby nechtěla mít s Bohem nic společného a z církve odešla.

Po několika letech ji navštívila sestra, která umí znakový jazyk, a nabídla jí biblické studium. Laly to odmítla s tím, že v Boha nevěří. Sestra jí trpělivě vysvětlila, že Bůh, kterého nechce poznat, se jmenuje Jehova a přeje si, aby znovu slyšela a mluvila. Laly o tom pochybovala a řekla jí, ať to dokáže. Sestra otevřela Bibli, našla Izajáše 35:5 a přečetla, že „se otevřou oči slepých, a uši hluchých, ty budou zprůchodněny“. To Laly překvapilo, souhlasila s biblickým studiem a později se dala pokřtít. Její syn s ní chodí na všechna shromáždění a naučil se znakový jazyk. Laly si stále víc váží biblických slibů a slouží jako pravidelná průkopnice.

 ASIE A BLÍZKÝ VÝCHOD

POČET ZEMÍ 47

POČET OBYVATEL 4 194 127 075

POČET ZVĚSTOVATELŮ 664 650

POČET BIBLICKÝCH STUDIÍ 629 729

DVĚ OTÁZKY, NA KTERÉ NEDOKÁZALI ODPOVĚDĚT. V jedné asijské zemi, kde je naše dílo zakázáno, přijal 24letý muž biblické studium, aby dokázal, že nauky svědků Jehovových jsou nesprávné a že pravdu má katolická církev. Zanedlouho ale přišel na to, že pravdu učí svědkové.

Když členové jeho rodiny zjistili, že studuje Bibli, zavolali ho na rodinné setkání, kde ho přesvědčovali, aby se vrátil ke katolické církvi. Protože to odmítl, shromáždili všechny příbuzné z vesnice, aby ho přinutili vzdát se své nové víry. Zbili ho, ale on neustoupil. Pak o něm informovali kněze, který ho předvedl před farní radu. Muž radě řekl, že se k církvi vrátí, pokud mu kněz odpoví na dvě otázky: Jaké je Boží jméno? a Proč církev dovoluje svým členům jíst krev, když to Bible zakazuje? Kněz nedokázal odpovědět ani na jednu a dal mladému muži facku, aby, jak sám řekl, „z něj vyhnal démona“. Tím setkání skončilo.

 Rodina potom sezvala všechny přátele, aby muže donutili kleknout si před sochou Marie. Znovu ho zbili, ale odmítl udělat kompromis. Dokonce domluvili, aby mu jedna atraktivní dívka nabídla, že si ho vezme, když se vrátí k církvi. Mladý muž řekl, že to udělá, pokud mu dokáže odpovědět na dvě otázky, které předtím položil knězi. Dívka odešla a už se nikdy nevrátila. Rodina ho pak proti jeho vůli sedm měsíců držela doma. Muž nakonec utekl do města, kde vyhledal bratry. O měsíc později se stal nepokřtěným zvěstovatelem a v březnu 2011 se dal na krajském sjezdu pokřtít.

PRACOVNÍK VĚZNICE SE ZASTÁVÁ SESTRY. Jedna pravidelná průkopnice z Jižní Koreje šla navštívit svého syna, který byl za svůj neutrální postoj uvězněn. V čekárně nabídla traktát jednomu muži, který seděl vedle ní. Ten se na ni obořil: „Jak to, že vy, lidé z falešného náboženství, kážete dokonce i tady?“ Jeho křik upoutal pozornost asi 30 nebo 40 přítomných. Pak se ozval jeden pracovník věznice a muži důrazně řekl: „Oni patří k pravému náboženství! Všechna ostatní náboženství jsou falešná. Celá ta léta, co tady dělám, mám možnost ty lidi pozorovat a vidím, že jedině oni jednají podle toho, co učí.“ Hrubián byl umlčen.

PAPÍRKY NA STĚNĚ. V době, kdy Harindra začal studovat Bibli, žil už deset let v jednom velkém městě v Nepálu. Odešel tam za prací, aby mohl podporovat svou rodinu, která zůstala ve vesnici. Byl negramotný, a tak svědek, který s ním studoval Bibli, používal brožuru Navždy se těšte ze života na zemi! Protože  tato publikace ještě nebyla přeložena do nepálštiny, studovali její anglické vydání. Jednou Harindru přišla navštívit manželka a překvapilo ji, že studuje anglickou brožuru. Navíc skončil s pitím a už ji nikdy nezbil. Když se dozvěděla, že všechny ty změny udělal díky biblickému studiu, sama začala ve své vesnici studovat Bibli a navštěvovat shromáždění. Harindra si přál dozvědět se o Jehovovi víc, a tak se rozhodl, že se naučí číst a psát. Požádal bratra, který s ním studoval, aby mu na papírky psal písmena a slova v nepálštině, a ty si pak lepil na stěnu pokoje, až už tam nebylo žádné volné místo. Pak si všechna nová slova a písmena opakoval, dokud se postupně nenaučil číst. Chtěl Jehovu uctívat spolu s rodinou, a proto zařídil, aby se k němu přestěhovala. Za dva roky byl pokřtěn. Teď chodí celá rodina na shromáždění a Harindra mívá na teokratické škole čtení Bible. Říká: „Díky vzdělání od Jehovy se náš život výrazně zlepšil.“

ANI ZA 200 000 DOLARŮ. Zarkhanum, která žije v Ázerbájdžánu, se intenzivně věnovala spiritismu. Patnáct let lidé věřili, že má schopnost mimosmyslového vnímání a dokáže předpovídat budoucnost. Také byli přesvědčeni, že má moc sejmout kletbu a léčit. Byla známá široko daleko a mnozí její zákazníci, mezi které patřili vysoce postavení úředníci a jejich manželky, platili za jednu seanci 2 000 až 4 000 amerických dolarů. Díky tomu zbohatla. I když měla spiritistické schopnosti, cítila, že v duchovním ohledu strádá, a trápilo ji hodně otázek. Rozpadlo se jí manželství a neměla smysl života. Jednou, když se celá  zoufalá svěřovala se svými starostmi Bohu, ozvalo se zaklepání. Otevřela dveře a dvě sestry jí začaly vydávat svědectví. Zapůsobilo na ni, když slyšela, že Bůh má potěšení nejen ve slovech, ale také ve skutcích. Znala totiž mnoho věřících lidí, kteří měli do zbožného jednání daleko. Také si uvědomovala, že provozovat spiritismus je hřích. Sestry jí nabídly biblické studium a ona ho přijala. Časem začala v modlitbách oslovovat Boha jménem a viděla, jak na ně odpovídá. Bylo pro ni ale těžké opustit spiritistické zvyky, protože démoni jí neustále ztrpčovali život, a dokonce ji bili. S Jehovovou pomocí se nakonec z jejich vlivu vymanila a zničila všechny předměty, které měly nějakou spojitost se spiritismem a falešným náboženstvím.

Zarkhanum se brzy stala horlivou zvěstovatelkou a v květnu 2011 se dala pokřtít. Krátce nato se přihlásila do pomocné průkopnické služby. I přes své chatrné zdraví neměla s plněním kvóty žádný problém, protože už jako nepokřtěná zvěstovatelka kázala víc než 70 hodin měsíčně. Dva měsíce před křtem jí manželka jednoho vládního úředníka nabídla 200 000 dolarů za to, že ji zbaví kletby. Věřila, že kletba jí způsobila nemoc, následkem které jí lékaři museli amputovat nohu. Zarkhanum nabídku odmítla a poslala za ní do nemocnice dvě sestry, aby jí vydaly svědectví. Naše horlivá sestra pravidelně káže svým bývalým zákazníkům a vysvětluje jim, že to, co dříve dělala, bylo v Božích očích špatné. Jedna ze zákaznic — žena, která ji seznámila s manželkou vládního úředníka — souhlasila s biblickým studiem a začala chodit na shromáždění.

 KÁŽOU VE VĚZENÍ. Dvě sestry z Indie byly zatčeny kvůli tomu, že kázaly, a byly odsouzeny na pět dní do vězení. Jedna z nich vypráví: „Hned jak jsme se ocitly v cele, policisté vyzvídali, proč jsme se tam dostaly. Díky tomu jsme jim mohly vydat svědectví. Protože jsme na policejní stanici byly odvedeny přímo z obvodu, měly jsme u sebe spoustu časopisů a traktátů. Se všemi jsme tam mohly mluvit o Bohu a rozdaly jsme hodně publikací. Vzájemně jsme se povzbuzovaly, modlily se a četly si naši literaturu.

Později nás převezli do jiné věznice ve městě. Vězeňkyně se nás okamžitě ptaly, proč tu jsme. Mohly jsme jim říct, o čem jsme s lidmi ve službě mluvily a také že jsme svědkyně Jehovovy. Dozorkyně věznice to zaslechla a užasle prohlásila: ‚Dostaly jste se do vězení proto, že jste kázaly venku, a teď kážete uvnitř!‘“ Naše sestry mají v úmyslu dál navštěvovat ženy ve vězení, které o biblickou pravdu projevily zájem.

 POLICISTA SI VŠIML VŘELÝCH VZTAHŮ. V Betlémě se dvě sestry chystaly vydávat svědectví v obchůdcích. Najednou k nim přispěchaly dvě ženy a nadšeně se jich španělsky zeptaly, jestli jsou svědkyně Jehovovy. Byly to sestry z Mexika a přijely do Izraele se zájezdem. Poznaly sestry podle publikací, které držely v ruce. Všechny se objaly, políbily, společně se vyfotily a vyměnily si adresy. Pak se sestry z Mexika připojily ke své skupině a místní sestry šly kázat do obchodů.

O několik hodin později je oslovil policista a zeptal se jich, jestli jsou ze Španělska. Odpověděly, že ne. Policista řekl, že viděl, jak se všechny čtyři setkaly, a myslel si, že musí být dlouholeté přítelkyně nebo příbuzné. Sestry vysvětlily, že všechny patří ke svědkům Jehovovým. Také mu řekly, že i když jejich spoluvěřící pocházejí z různých částí světa nebo se předtím nikdy neviděli, jsou jako jedna rodina, protože mají mezi sebou lásku. Na policistu to udělalo takový dojem, že si vzal publikace a zeptal se, kde by se mohl o jejich náboženství dozvědět víc. Sestry s ním domluvily opětovnou návštěvu.

„TŘEBA TAM NĚKDO BUDE NASLOUCHAT.“ Jusuke je mladý průkopník a slouží v jedné anglické skupině v Japonsku. Dozvěděl se, že příští den ráno má do přístavu v Nagasaki dorazit výletní loď, která bude mít na palubě cestující z řady zemí. Brzy ráno tedy vstal, a i když hustě pršelo, vydal se autem na dvouhodinovou cestu. Stál osamocený v přístavišti a mnozí pasažéři, kteří vystupovali na břeh, si  ho spletli s průvodcem a šli k němu. Díky tomu mohl za půl hodiny rozdat 70 časopisů a 50 brožur v několika jazycích.

Pak si šel do auta pro další publikace, a když se vracel, zahlédl mladého cestujícího, který stál opodál. Když k němu přišel, mladý muž se ho anglicky zeptal: „Vy jste svědek Jehovův?“ Jusuke řekl, že ano, a muž se rozplakal. Jusuke ho vzal do kavárny, kde si mohli popovídat.

Ten muž se jmenoval Jason a bylo mu 21 let. Vysvětlil, že jeho rodiče jsou v pravdě a že byl donedávna nepokřtěným zvěstovatelem. Asi před půl rokem se ale přestal scházet se svědky Jehovovými a nastoupil na výletní loď, která měla zastávky v mnoha asijských zemích. Říkal si totiž, že v Asii určitě žádné bratry a sestry nepotká. Protože mu bylo špatně od žaludku, nemohl vystoupit v Thajsku, ve Vietnamu ani na Tchaj-wanu. Z lodi se dostal až v Japonsku a první člověk, se kterým mluvil, byl svědek Jehovův! Jasona okamžitě  napadlo: Nikdy před Jehovou neuteču! A to byl důvod, proč se rozplakal.

V kavárně Jusuke probral s Jasonem několik odstavců z knihy Boží láska, aby ho ujistil, že Jehova ho stále miluje. Snažně Jasona prosil, aby neopouštěl organizaci. Měli ale jen málo času, protože večer odplouvala loď do Incheonu v Jižní Koreji, kde chtěl Jason strávit několik dní prohlídkou památek.

Jusuke přemýšlel, co by ještě mohl pro Jasona udělat, a vzpomněl si na bratra z Jižní Koreje, se kterým se setkal na mezinárodním sjezdu. Ten bratr mluvil anglicky a žil právě v Incheonu. Ještě ten večer mu Jusuke zatelefonoval, což Jason samozřejmě nevěděl. Když příští ráno vystoupil z lodi, uviděl velký nápis „Jasone, vítej v Koreji!“. Drželo ho pět usmívajících se svědků. Jason zrušil všechny své výlety a čas strávil se spolukřesťany. Hluboce na něj zapůsobilo, když mu vyprávěli o mladých bratrech v jeho věku, kteří jsou kvůli své víře ve vězení. Také se zúčastnil Památné slavnosti.

Jason se vrátil do Spojených států, znovu se stal zvěstovatelem a požádal starší, aby s ním studovali čtyřikrát týdně. Probral knihy Co Bible říká a Boží láska a brzy splňoval požadavky ke křtu. Byl pokřtěn 107 dní potom, co se setkal s Jusukem. Následující měsíc se přihlásil do pomocné průkopnické služby.

Jusuke vzpomíná, že to chladné, deštivé ráno ho něco silně pobízelo, aby se vydal do Nagasaki, i když to bylo daleko a neměl žádného spolupracovníka. Říkal si tehdy: „Třeba tam někdo bude naslouchat.“

 EVROPA

POČET ZEMÍ 47

POČET OBYVATEL 736 505 919

POČET ZVĚSTOVATELŮ 1 589 052

POČET BIBLICKÝCH STUDIÍ 843 405

NAŠLI NĚCO MIMOŘÁDNÉHO. Ani, která žije v Bulharsku, odjela na několik měsíců za prací do Nizozemska. Když se jednou cítila sklíčená, zastavila se na chodníku a modlila se k Bohu, aby jí poslal někoho z její církve. Zrovna šly kolem dvě naše sestry a daly se s ní o řeči. Ani to považovala za odpověď na svou modlitbu, a tak jim naslouchala. Začala chodit na shromáždění, a i když nerozuměla tomu, co se tam říká, jasně viděla, že svědkové si projevují lásku. Bylo to něco úplně jiného než nejednota v její církvi. Uvědomila si, že našla něco mimořádného. Když se měla vrátit domů, sestra, která s ní studovala, se rozhodla, že pojede s ní a pomůže jí v Sofii vyhledat svědky. To na Ani zapůsobilo ještě víc a cítila, že našla pravé náboženství.

Zanedlouho se ke studiu přidal i její manžel Ivo a společně začali navštěvovat shromáždění. Časem už na jejich studium chodili i další lidé a naslouchali biblickým myšlenkám. Patřil k nim Assen, kazatel jedné náboženské skupiny. Přišel k Ani a Ivovi proto, aby dokázal, že svědkové Jehovovi nemají pravdu. Záhy ale zjistil, že to tak není. Kladl hluboké  biblické otázky a bylo mu nabídnuto studium. Studovat začala i celá jeho rodina. Nějakou dobu dál vedl náboženská shromáždění, i když teď členy skupiny vyučoval pravdám, které se dozvěděl z knihy Co Bible říká. Brzy požádal o studium i diákon Dencho a později tři další rodiny. Protože tolik členů této náboženské skupiny studovalo se svědky Jehovovými, rozhodli se, že svá shromáždění zruší a budou se scházet s nimi. Dencho se stal zvěstovatelem a studoval Bibli s několika svými přáteli. To, že Ani oslovily v Nizozemsku naše sestry, vedlo zatím k tomu, že asi 30 lidí studuje Bibli a chodí na shromáždění.

PROSTĚ JEN PŘEČETL NĚKOLIK VERŠŮ O MANŽELSTVÍ. Jedni manželé z České republiky vedli v sále Království biblické studium s manželským párem z Mongolska. I když se ze všech sil snažili naučit mongolsky, jazyk byl pro ně stále překážkou. Přesto bylo zjevné, že mladí manželé přijímají biblickou pravdu pokorně a trpělivě. Jednou večer žena přišla na shromáždění sama. Řekla, že má v úmyslu od svého manžela odejít, protože si nerozumí. Po několika minutách se v sále objevil i manžel a na svou ženu se sotva podíval. Bylo jasné, že situace je vážná. Bratr ho vzal do knihovny sálu Království, aby si s ním promluvil. Kvůli jazykové bariéře ale úplně nepochopil, co se mezi manželi stalo, a tak mu nedokázal dát konkrétní rady. Proto se rozhodl, že mu prostě jen přečte všechny biblické verše o manželství a komunikaci, na které si vzpomene. Bylo vidět, že každý verš na muže silně působí. Najednou vyběhl  z knihovny a dal manželce pusu. Když odcházeli ze sálu, trval na tom, že jí ponese kabelku, protože se dozvěděl, že by jí měl pomáhat.

Další den se k sobě měli jako dvě hrdličky a nadšeně mluvili o tom, že si hluboce váží Jehovy a moudrých biblických rad k manželství. Později se vrátili do Mongolska ke svým dvěma dětem a žijí ve městě, kde není žádný sbor. Žena se dala pokřtít a manžel ke křtu směřuje.

„PROČ TO UDĚLALA?“ Průkopnice Olga z Ukrajiny vydávala svědectví řidiči nákladního auta, který v okolí rozvážel potraviny. Zeptala se ho: „Myslíte, že existuje někdo, komu můžeme důvěřovat?“

„Ne,“ odpověděl. „Opustila mě manželka a vzala s sebou našeho dvouletého syna. Měla všechno, co chtěla. Každý den jsem tvrdě pracoval. Všechno jsem dělal jenom pro ni. Chtěla prsten — dostala ho. Chtěla boty — měla je. Náhrdelník? Koupil jsem jí ho. Snesl bych jí modré z nebe, tak proč to udělala?“

Sestra se ho laskavě zeptala, kolik se svou manželkou a synem trávil času. Řekl: „Jak jsem s nimi mohl trávit čas, když musím pracovat až do půlnoci? Do práce chodím už ve čtyři ráno a jezdím i o víkendech.“

Olga mu ukázala zvláštní vydání Probuďte se! z října 2009, které obsahovalo sérii článků „Jak mít šťastnou rodinu“. Poukázala na první klíč — „Správně seřazené hodnoty“. Když si spolu článek prošli, na muže to tak zapůsobilo, že řekl: „Myslel jsem si, že klíčem k rodinnému štěstí jsou peníze a že  nic jiného není důležité. Teď vidím, že to tak není. Už chápu, co nám chybí a co moje manželka potřebuje.“

O týden později se Olga s řidičem setkala znovu. Řekl jí, že si časopis přečetl, dost o tom přemýšlel a hodně věcí přehodnotil. Zavolal manželce a usmířili se. Olga mu pak dala knihu Rodinné štěstí. Příští týden uviděla stejné nákladní auto, ale s jiným řidičem. Ten jí vysvětlil, že jeho kolega dal výpověď a že se se svou rodinou odstěhoval. Nechal jí ale tento vzkaz: „Paní Olgo, chci poděkovat vám i vašemu Bohu Jehovovi, protože jste mi pomohli zachránit manželství. Pokud se znovu setkám se svědky Jehovovými, určitě s nimi zůstanu v kontaktu.“

CHTĚL OD BOHA ZNAMENÍ. Jednomu mladému muži z Lotyšska svědkové asi před 15 lety vydali svědectví a biblická pravda ho zaujala. I když občas studoval, stejně nedokázal přijmout myšlenku, že Bible, „obyčejná“ kniha, by mu mohla pomoct najít Boha. Očekával, že Bůh se mu dá poznat osobně, možná nějakým nadpřirozeným nebo mystickým způsobem. Studium proto ukončil a pak se svědky ztratil kontakt. O několik let později, když už mu problémy  přerůstaly přes hlavu, se modlil k Bohu o pomoc. Žádný zázrak se sice nestal, ale když se podíval z okna ven, uviděl dvě sestry v kazatelské službě. Po několika týdnech se modlil znovu a opět z okna zahlédl stejné sestry, jak procházejí kolem. Když se modlil následující týden, uviděl sestry potřetí. Došel k závěru, že to musí být znamení od Boha. Vyběhl ven a překvapeným sestrám řekl, že chce obnovit biblické studium, se kterým před lety přestal. Nakonec získal sílu, aby své problémy překonal, a vytvořil si vztah k Bohu. Díky čemu? Díky Bibli. V roce 2010 byl na oblastním sjezdu pokřtěn.

DOKONCE I HRNEČKY MAJÍ UCHO. V Dánsku toto přísloví znamená, že děti pochytí z rozhovorů dospělých víc, než by člověk čekal. Asi před 16 lety jedna sestra studovala Bibli se ženou, která měla tři syny. Studium probíhalo v domě sestry a jejího manžela  a žena často brávala všechny své syny s sebou. Když bylo nejmladšímu Ronniemu osm, rozhodla se studium ukončit. Ronnie vyrostl a měl spoustu problémů. Jednoho dne v roce 2008, kdy mu bylo 22 let, si však v domě své maminky všiml našich časopisů a najednou ho přepadl pocit, že musí navštívit manžele, kteří s ním v dětství studovali. Za čtvrt hodiny už byl u jejich dveří, a když mu bratr otevřel, Ronnie hned vešel dovnitř. Chvíli trvalo, než ho bratr poznal, ale bylo to radostné setkání. Ronnie si vzal knihu Co Bible říká a souhlasil s biblickým studiem. To probíhalo pěkně. Jelikož byl Ronnie pohlcen fantasy světem počítačových her, z nichž některé byly plné okultismu a násilí, často na tyto věci stočil řeč. Svědkové mu ale vysvětlili, že naše porozumění duchovním věcem by nemělo být založeno na takových hrách. Ronnie to pochopil a řekl: „Zastavte  mě prosím, až zase začnu mluvit o těch nesmyslech.“ Od té doby dělá hezké pokroky. Tento mladý muž, který se s pravdou poprvé setkal v dětství, když studovala jeho maminka, je nyní nepokřtěným zvěstovatelem.

ÚTĚCHA Z BIBLE. Jeden bratr z Británie si na hřbitově všiml muže, který klečel u hrobu a plakal. Bratr se ho zeptal, jestli si může přisednout, a on souhlasil. Muž se představil jako Alf a řekl: „Právě mi zemřela dcera. Bylo jí teprve 42 let. Teď je tu pohřbená spolu s mojí manželkou.“ Alf si zažádal o terapii u psychologa, ale bylo mu řečeno, že musí tři měsíce čekat. „Jsem bohatý podnikatel a mám hodně obchodních aktivit,“ vyprávěl, „ale je mi to k ničemu, když tady není moje rodina. Tohle všechno bych vyměnil za to, abychom byli zase pohromadě.“ Řekl, že věří v Boha, váží si Bible a chodí do kostela, ale na své otázky ještě nedostal uspokojující odpovědi. Když v kostele požádal o útěchu, poradili mu, ať zapálí svíčku nebo napíše vzkaz a pověsí ho na strom. „Na tom lístku by nebylo dost místa na to, co chci říct,“ prohlásil roztrpčeně. Bratr mu přečetl několik útěšných biblických veršů a s Alfem bylo zavedeno studium.

 OCEÁNIE

POČET ZEMÍ 29

POČET OBYVATEL 38 162 658

POČET ZVĚSTOVATELŮ 94 309

POČET BIBLICKÝCH STUDIÍ 58 465

PŘIZVALI MANŽELA. Jeden bratr na Novém Zélandu vypráví, že když dovezl manželku na studium, které vedla s mladou maminkou, všimli si, že je doma i její muž. Rozhodli se proto, že ho ke studiu přizvou, a on souhlasil. Další studia naplánovali na dobu, kdy bude doma. Oba manželé přišli na nedělní shromáždění, kde se s nimi všichni vřele přivítali. Duchovní program se jim líbil, a další týden manžel při studiu Strážné věže dokonce podával komentáře. Zrovna se rozebíral článek o rodinném uctívání a manžel se zeptal, jak ho může vést se svou ženou a čtyřletým synem. Také řekl, že by chtěl uplatňovat další věci, které se na shromáždění dozvěděl. Manželé pokračují ve studiu, chodí pravidelně na shromáždění a dělají duchovní pokroky. Bratr říká: „Jsme moc rádi, že jsme ho ke studiu přizvali.“

PAMÁTNÁ SLAVNOST NA ODLEHLÉM OSTROVĚ. Ostrov Reao, kde žije pouze 362 lidí, patří do obvodu sboru Vaiete, jednoho z 18 sborů na Tahiti. Reao leží od Tahiti asi 1 350 kilometrů na východ. Na tomto vzdáleném ostrově se nikdy nekonala Památná slavnost  a svědkové tam nekázali už 30 let. Manoah, dozorce služby sboru Vaiete, si přál zorganizovat malou skupinu zvěstovatelů, kteří by tam odjeli kázat v týdnu Památné slavnosti a potom tam slavnost uspořádali. Jenže letenky pro něj a jeho manželku stály asi 65 000 franků (zhruba 13 000 korun), a to si nemohli dovolit. Později ale dostal Manoah v práci prémie — rovných 65 000 franků! Ihned usoudili, že Jehova jejich plánům žehná. Nakonec na Reao odletělo sedm zvěstovatelů a na Památnou slavnost přišlo 47 lidí. Zvěstovatelé z Tahiti nyní vedou s těmito zájemci biblická studia po telefonu.

NEMĚLA ČAS SE ANI NASNÍDAT. Podobný příběh je z Vanuatu. Jeden sbor pomáhá skupině 11 zvěstovatelů, kteří žijí na odlehlém ostrově Ambrym. Sboroví starší vybídli zkušené bratry a sestry, aby zvážili, jestli by tam nemohli na několik dní odjet a sloužit se skupinou před Památnou slavností. Na tuto vybídku zareagovala i Marinette, dlouholetá pravidelná průkopnice a učitelka v důchodu. Spolu s několika dalšími zvěstovateli na Ambrym odcestovala a dala si za cíl zavádět biblická studia. Potom co v obvodu strávila pár dní, se už do něj téměř nedostala. Proč? Bylo v podstatě nemožné, aby odešla z domu, ve kterém bydlela. Vzpomíná: „Ráno jsem neměla čas se ani pořádně umýt a nasnídat, protože lidé už  čekali venku ve frontě na biblické studium. Kázala jsem celý den a ani jsem nevytáhla paty z domu. Během toho týdne jsem zavedla 31 studií.“ Zvěstovatelé zůstali na ostrově týden a od rána do večera kázali a vyučovali. Na Památnou slavnost přišlo 158 lidí. Rozloučit se s ostrovem bylo těžké. „Jak odsud může člověk odjet, když tu tolik lidí žízní po pravdě?“ řekla Marinette. Odbočka do té oblasti poslala dočasné zvláštní průkopníky, aby se postarali o duchovní potřeby zájemců.

ŘEDITELKA JIM VYŠLA VSTŘÍC. Na jedné střední škole na Šalomounových ostrovech musí studenti při určitých příležitostech povstat a zpívat náboženské písně místní evangelické církve. Dvě mladé sestry poprosily ředitelku, aby zpívat nemusely, protože je to proti jejich svědomí. Ředitelka jim poděkovala, že jí své stanovisko uctivě vysvětlily, a řekla jim, že zpívat nemusí a spolu s dalšími dětmi svědků mohou vždycky zůstat sedět.

Pak je požádala, aby za ní do školy přišel někdo ze sboru a vysvětlil jí, jaký postoj mají svědkové Jehovovi ke vzdělání. Navštívila ji jedna misionářka a hodinu a půl si povídaly o naší víře a o problémech mladých lidí. Ředitelka řekla, že se jí líbí časopisy Probuďte se! a že je  nechává ve sborovně. Když jí misionářka nabídla knihu Otázky mladých lidí — Praktické odpovědi, 2. díl, požádala o dalších 16 výtisků pro učitele a 367 pro studenty. Do školy bylo zasláno 400 knih.

Díky tomu, že tyto dvě mladé sestry odvážně promluvily s ředitelkou, bylo vydáno pěkné svědectví a mnozí jim říkali, že jim kniha hodně pomohla. Jedna mladá dívka, jejíž rodiče se rozvedli, řekla, že v knize našla přesně to, co potřebovala k řešení svých problémů. Obě sestry slouží nepřetržitě jako pomocné průkopnice a ředitelka si od nich pravidelně bere časopisy.

VĚRNÁ NAVZDORY ODPORU. Na Šalomounových ostrovech studovala jedna misionářka se ženou, které budeme říkat Lisa. Žena dělala pěkné pokroky, i když to do sálu Království měla pěšky přes dvě hodiny a nosila dva malé syny, dvojčata. Na shromáždění brala i své dvě dcerky. Musela snášet silný odpor manžela, který ji bil, a navíc měl milenku. Také jí spálil Bibli, naše knihy a oblečení, které měla na shromáždění. Navzdory tomu všemu se Lisa dala pokřtít a dál nezlomně slouží Jehovovi.

Minulý rok si její manžel uvědomil, že i když se k ní chová tak špatně, ona je k němu stále laskavá, a proto ukončil vztah s milenkou a požádal o biblické studium. Asi si umíte představit, jak je Lisa šťastná. Radost má také z toho, že nedaleko od nich byla založena odloučená skupina, a tak jí teď cesta na shromáždění netrvá ani hodinu. Díky podpoře manžela může být pomocnou průkopnicí.

[Praporek na straně 66]

„Proč je Bůh tak krutý? . . . Proč trestá mého syna? Vždyť se právě narodil! Jaký hřích spáchal?“

[Praporek na straně 68]

Muž radě řekl, že se k církvi vrátí, pokud mu kněz odpoví na dvě otázky.

[Praporek na straně 72]

„Dostaly jste se do vězení proto, že jste kázaly venku, a teď kážete uvnitř!“

[Nákres a mapa na straně 84]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Tahiti → → → 1 350 kilometrů → → → Reao

[Obrázek na straně 56]

Nahoře: biblické studium v Konžské republice ( viz stranu 59)

[Obrázek na straně 61]

Edvard (vpravo) s Danielem na tržišti

[Obrázek na straně 64]

Samaniego, Nariño, Kolumbie

[Obrázek na straně 67]

Publikace ve znakovém jazyce jsou nyní k dispozici v 59 jazycích

São Paulo, Brazílie