Norsko

JE ROK 1892 a mladý muž na palubě lodi toužebně vyhlíží norské pobřeží. Jmenuje se Knud Pederson Hammer. Býval pastorem baptistické církve v americkém státě Severní Dakota a před rokem se připojil k badatelům Bible, kteří jsou dnes známí jako svědkové Jehovovi. Teď se vrací do své rodné země, aby tam kázal přátelům a příbuzným.

Norsko má v té době asi dva miliony obyvatel a většina z nich se hlásí ke státní luteránské církvi. Knud si přeje pomáhat upřímným Norům, aby poznali pravého Boha Jehovu a pochopili, že tento milující Bůh netrápí hříšníky v pekle. Také jim chce říct, že už brzy přijde Kristova Tisíciletá vláda, která zemi přemění v ráj.

Jak se loď blíží k pobřeží, Knud obdivuje krásu, která se před ním rozprostírá. Tato dlouhá a úzká země  se může pochlubit vysokými, sněhem pokrytými horami, hlubokými fjordy a rozsáhlými lesy. Knud si uvědomuje, že nebude jednoduché dostat se do řídce obydlených míst, kde je málo silnic a mostů. Mnoho Norů sice žije v rostoucích městech, ale někteří bydlí ve venkovských oblastech, v rybářských vesnicích nebo na stovkách ostrovů roztroušených podél pobřeží. To, čeho Knud svou kazatelskou činností dosáhl a jak v této zemi rostl počet pravých křesťanů navzdory těžkostem, dnes posiluje víru Božího lidu po celém světě.

DOBRÁ ZPRÁVA SE SETKÁVÁ S PŘÍZNIVOU ODEZVOU

Někteří lidé z okolí Knudova rodného města Skien sice o dobrou zprávu projevili zájem, ale Knud se jim nemohl dál věnovat, protože se musel vrátit ke své rodině do Spojených států. V roce 1899 do Norska přijel znovu, tentokrát na žádost Charlese T. Russella, který tehdy vedl činnost badatelů Bible. Bratr Russell chtěl, aby Knud založil v Norsku sbor. Knud s sebou přivezl několik výtisků prvních dvou svazků knihy Úsvit milénia (později známé jako Studie Písem), které byly přeloženy do dánsko-norského jazyka. (V té době byla psaná forma norštiny  podobná dánštině, takže tyto publikace mohli číst jak obyvatelé Dánska, tak Norska.) Knud kázal mnoha lidem a nechal jim několik knih, ale zakrátko se musel zase vrátit do Spojených států.

Ingebret Andersen, který žil jen kousek od Skienu, dostal v následujícím roce knihu Plán věků. Byl to zřejmě jeden z výtisků, které předtím přivezl do Norska Knud. Ingebret se už dlouho zajímal o druhý příchod Krista, a když si spolu s manželkou Berthou knihu přečetli, byli z toho unešení. Ingebret brzy začal kázat, a dokonce chodil na náboženská setkání, kde lidem říkal o Kristově Tisícileté vládě. Po nějaké době začal navštěvovat ty, kdo projevili zájem, a zanedlouho  ve Skienu vznikl sbor, který tvořilo přinejmenším deset horlivých badatelů Bible.

V roce 1904 se Knud od jednoho z příbuzných dozvěděl, že ve Skienu je malý sbor, a proto se do Norska vrátil, aby Ingebreta našel. Na ulici zastavil jednoho muže a zeptal se ho: „Mohl byste mi povědět, zda tady v okolí nebydlí pan Ingebret Andersen?“ Muž odpověděl: „Ano. To jsem já.“ Knud měl takovou radost, že přímo na ulici otevřel svůj kufr a ukázal Ingebretovi knihy, které přivezl. Také Ingebret měl z tohoto setkání velkou radost a navíc byl nadšený z té spousty publikací.

Knud svým norským spoluvěřícím se zaujetím vyprávěl o organizaci a kazatelské činnosti. Sbor ve Skienu duchovně povzbudil a pak se vrátil k rodině, která tehdy bydlela v Kanadě.

PRAVDA SE DOSTÁVÁ DO DALŠÍCH ČÁSTÍ NORSKA

Kazatelskou činnost v Norsku velmi podpořili tři horliví kolportéři (celodobí kazatelé), kteří přijeli v roce 1903. Byli to Fritiof Lindkvist, Viktor Feldt a E. R. Gundersen. Fritiof se usadil v hlavním městě Kristiania (nyní Oslo) a v roce 1904 se jeho dům začal používat jako kancelář Watch Tower Society. Zpracovávaly se tam objednávky publikací a předplatné časopisu Sionská Strážná věž.

 Bratr Gundersen kázal koncem roku 1903 v Trondheimu ve střední části Norska. Setkal se tam s Lotte Holmovou, která od něj přijala nějaké publikace a po čase odjela domů. Bydlela nedaleko Narviku za polárním kruhem a byla první zvěstovatelkou na severu Norska. Zanedlouho přijel do Narviku Viktor Feldt a pomohl dvěma manželským párům stát se badateli Bible. Seznámili se s Lotte a brzy se pravidelně scházeli ke studiu Bible. Pravdu přijala i Lotteina sestra Hallgerd a obě později horlivě sloužily jako průkopnice v různých částech Norska.

Bratři Feldt a Gundersen se v letech 1904 a 1905 setkali se zvlášť příznivou odezvou v Bergenu. V Sionské Strážné věži z 1. března 1905 bylo napsáno: „Význačný pastor církve Svobodné poslání v [Bergenu]  zcela porozuměl jasnému světlu pravdy a nyní šíří pravé evangelium mezi svým vždy početným a pozorným posluchačstvem.“

Tímto pastorem byl Theodor Simonsen. Později ho z církve Svobodné poslání vyloučili, protože vyučoval krásné pravdy, které se dozvěděl z našich publikací. Církev sice utrpěla ztrátu, ale pro badatele Bible to byl velký zisk. Theodor byl oblíbeným bratrem a vynikajícím řečníkem. Za čas se přestěhoval do Kristianie, kde byl rostoucí sbor badatelů Bible.

PRVNÍ PRŮKOPNÍCI

Kolem roku 1905 byly sbory badatelů Bible ve čtyřech městech — ve Skienu, Kristianii, Bergenu a Narviku. Několik horlivých zvěstovatelů brzy začalo s průkopnickou službou a přinesli dobrou zprávu do mnoha dalších částí země. Tito nadšení kazatelé měli zajímavou minulost.

První průkopnicí v Norsku byla Helga Hessová. Byla sirotek a žila v Bergenu, kde od sedmnácti let pracovala jako učitelka v nedělní škole. Když slyšela Theodora Simonsena, jak v církvi Svobodné poslání káže o tom, co se dozvěděl z jedné knihy od badatelů Bible, zaujalo ji to a začala číst jejich publikace. Odešla z nedělní školy a v roce 1905, ve svých devatenácti letech, už kázala dobrou zprávu ve městech Hamar a Gjøvik.

Když jednoho dne roku 1908 Andreas Øiseth štípal dříví na rodinném statku blízko města Kongsvinger, oslovil ho jistý průkopník a dal mu knihu Božský plán věků. Andreasovi, kterému bylo tehdy jen  něco přes dvacet, se kniha líbila, a tak si objednal další publikace. Za několik měsíců předal hospodářství jednomu ze svých mladších bratrů a pustil se do průkopnické služby. Následujících osm let kázal téměř po celém Norsku. Nejprve se vydal vnitrozemím na sever. V létě cestoval na kole a v zimě na saních. Když se dostal do Tromsø, zamířil zpátky na jih a kázal podél pobřeží až ke Kristianii.

K prvním průkopníkům patřila také Anna Andersenová. Pocházela z vesnice Rygge, která leží poblíž přístavního města Moss. Pracovala léta jako důstojnice Armády spásy a svůj život zasvětila pomoci lidem v nouzi. Asi v roce 1907 si přečetla některé naše publikace a uvědomila si, že našla pravdu. V Kristiansundu se setkala s Huldou Andersenovou (později Øisethovou), jinou důstojnicí Armády spásy.  Pravda z Bible zaujala i ji a brzy se obě ženy vydaly na dlouhou cestu na sever. Pluly pobřežním parníkem až ke Kirkenesu, který je blízko ruských hranic. V každém přístavu nabízely lidem biblickou literaturu. Kolem roku 1912 začala Anna sloužit jako průkopnice. Několik desetiletí cestovala lodí nebo na kole po celém Norsku a téměř v každém městě nechávala lidem naše publikace. Poměrně dlouhou dobu strávila na jihu v Kristiansandu, kde byla velkou pomocí pro rozrůstající se sbor.

Než se badatelem Bible stal Karl Gunberg, pracoval jako důstojník válečného loďstva. Asi v roce 1911, kdy mu bylo kolem pětatřiceti, začal s průkopnickou službou a živil se jako instruktor navigace. Přestože vypadal přísně, byl to příjemný a vtipný člověk. Až do stáří kázal po celém Norsku. Zkušenosti, které na moři získal, se mu při šíření dobré zprávy velmi hodily, jak uvidíme později.

POVZBUZUJÍCÍ UDÁLOSTI

První sjezd se konal v říjnu 1905 v Kristianii a provázelo ho velké nadšení. Bylo tam asi 15 přítomných a tři z nich se dali pokřtít. V roce 1906 se sjezd konal v Bergenu a od roku 1909 byly sjezdy organizovány každý rok. Řečníci přijížděli z Dánska, Finska a Švédska. Někteří z nich také navštěvovali sbory jako poutníci, tedy předchůdci dnešních cestujících dozorců.

Vrcholnými událostmi těch let byly návštěvy bratra Russella. V roce 1909 přijel do Bergenu a Kristianie. Bratři a sestry si nesmírně vážili toho, že se s ním mohli setkat a naslouchat jeho přednáškám. Jeho  druhá návštěva v roce 1911 si získala velkou publicitu a 61 bratrů a sester mělo obrovskou radost, že na jeho přednášku přišlo odhadem 1 200 lidí.

O tři roky později bratr Russell pověřil Henryho Bjørnestada, aby jako první norský cestující dozorce navštěvoval bratry v Norsku a Švédsku.

PŘED ROKEM 1914 SE KÁZÁNÍ ZINTENZIVŇUJE

Od roku 1910 začali badatelé Bible používat soubor traktátů Lidová kazatelna. Díky této užitečné pomůcce se do kazatelské činnosti zapojilo více bratrů a sester. Rozšiřovali zdarma tisíce výtisků, protože chtěli odhalovat náboženské omyly a vysvětlovat pravdy z Bible. Často se traktát dostal k lidem jako příloha v novinách.

Badatelé Bible se nemohli dočkat toho, co přinese rok 1914. V knize Čas se přiblížil (druhý svazek Úsvitu milénia) bylo vysvětleno, že v roce 1914 skončí časy pohanů, což se bude vyznačovat těžkostmi a anarchií, a poté se ujme vlády Boží Království. Badatelé Bible také očekávali, že Kristovi spoludědicové pak obdrží svou nebeskou odměnu.

O tomto námětu se často mluvilo. Například jednou večer v červenci 1914 hrál Karl Kristiansen v městském orchestru ve Skienu a během přestávky některým lidem řekl: „Za několik týdnů se stane něco významného. Nejprve  přijde válka, potom revoluce, pak anarchie a nakonec Boží Království.“ Když krátce nato vypukla první světová válka, lidé za Karlem přicházeli a chtěli vědět víc.

Jižněji od Skienu v přístavním městě Arendal žila v roce 1914 pouze jedna badatelka Bible. Tato sestra potkala na ulici Miu Apeslandovou a řekla jí, že podle Bible přijde na podzim roku 1914 válka. „Jestliže to tak bude,“ odpověděla Mia, „začnu věřit.“ Když Mia viděla, že to, co jí sestra řekla, se skutečně splnilo, dodržela svůj slib a stala se pravou křesťankou. Tyto dvě ženy a několik dalších lidí tvořili jádro sboru v Arendalu.

POKROK, PAK PROBLÉMY

Ukázalo se, že ne všechna očekávání, která měli badatelé Bible ohledně roku 1914, se vyplnila. Přesto tito horliví křesťané ve své činnosti nepolevili. Od prosince 1914 do konce roku 1915 zhlédlo mnoho lidí působivé „Fotodrama stvoření“, které se skládalo z diapozitivů a filmových záběrů. Promítalo se v Kristianii, Bergenu, Trondheimu, Skienu, Arendalu a Kristiansandu.

Krátce nato ale vznikly problémy. Fritiof Lindkvist, který dílo v Norsku vedl asi deset let, začal prosazovat vlastní názory a v roce 1916 opustil organizaci. Několik dalších let dohlíželi na dílo v Norsku odpovědní bratři ve Švédsku a Dánsku. V roce 1921 byl tímto úkolem pověřen Enok Öman a vykonával ho až do roku 1945.

Další příčinou problémů bylo to, že v roce 1916 zemřel C. T. Russell a činnost badatelů Bible začal  vést J. F. Rutherford. Kvůli nesplněným očekáváním v souvislosti s rokem 1914 a kvůli organizačním změnám mnozí odpadli. Vážná situace byla hlavně v Bergenu, kde v roce 1918 zůstal ve sboru pouze jeden bratr a sedm sester. Hodně lidí odešlo i ze sboru v Trondheimu a odpadla také skupina křesťanů v Kristianii. Ti, kdo věrně podporovali organizaci, však brzy zažili velké požehnání.

NOVÝ IMPULS

V roce 1918 přednesl bratr Rutherford strhující přednášku „Milióny nyní žijících nikdy nezemřou“. V letech 1920 až 1925 si ji bylo možné vyslechnout v různých částech světa. V mnoha norských městech ji přednesl bratr A. H. Macmillan ze světového ústředí v New Yorku. V Kristianii byla posluchárna univerzity obsazena do posledního místa, takže hodně lidí se dovnitř nedostalo. Bratr Öman si ale stoupl na bednu u vchodu a hlasitě oznámil: „Pokud přijdete za hodinu a půl, Macmillan bude přednášet znovu!“ A to se skutečně stalo. Posluchárna se opět naplnila a bratr Macmillan promluvil podruhé. Několik let poté měli tento proslov norští bratři v ostatních částech země. Tisíce přítomných se zaujetím naslouchaly přesvědčivým důkazům z Písma, že mnoho lidí přežije Armagedon a získá věčný život v pozemském ráji. Mnozí si o tom také přečetli v brožuře Miliony nyní žijících lidí nikdy nezemrou.

V letech 1922 až 1928 badatelé Bible rozšířili stovky tisíc traktátů, které obsahovaly rezoluce přijaté na sjezdech. Byly to například traktáty Výzva  vůdcům světa, Výstraha všem křesťanům a Duchovní obviněni. Díky těmto kampaním se hodně badatelů Bible začalo podílet na kazatelské činnosti.

I přes toto úsilí byl pokrok docela malý. Průkopníci a horliví zvěstovatelé sice kázali vytrvale, ale další potřebovali pomoc, aby se službě věnovali víc. Kromě toho byly publikace dostupné převážně v dánštině, dánsko-norštině a švédštině, ale ne v norštině. Jaký impuls by pomohl k většímu rozmachu kazatelského díla?

V dubnovém čísle norského Bulletinu (nyní Naše služba Království) z roku 1925 vyšlo toto radostné oznámení: „Posíláme vám první číslo Zlatého věku v norštině. Od nynějška je možné si časopis předplatit.“ Toto první číslo Zlatého věku (nyní Probuďte se!) vyšlo v březnu 1925. Brzy si časopis objednalo mnoho lidí, a to nejen v Norsku, ale i v Dánsku. Když byl v roce 1936 název Zlatý věk změněn na Ny Verden (Nový svět), odebíralo ho už 6 190 norských předplatitelů.

ORGANIZAČNÍ ÚPRAVY A NOVÉ PROSTORY

V květnu 1925 se přes 500 badatelů Bible z různých částí Skandinávie sešlo na sjezdu ve švédském městě Örebro. Bratr Rutherford tam oznámil, že v dánském hlavním městě Kodani bude založena  severoevropská kancelář a že z Londýna přijede bratr William Dey, aby dohlížel na činnost Božího lidu v Dánsku, Norsku, Švédsku, Finsku a pobaltských zemích. Také řekl, že jednotlivé země budou mít stále svého dozorce a v Norsku bude tento úkol nadále plnit Enok Öman.

William Dey, původem Skot, byl energický bratr a dělal všechno, co bylo v jeho silách, aby pomohl urychlit kazatelské dílo. Byl schopný organizátor, měl přátelskou povahu a bratrům šel ve službě příkladem. V září a říjnu 1925 cestoval po celém Norsku a organizoval činnost ve sborech v souladu s pokyny z ústředí. Mluvil anglicky a používal tlumočníka. Jako dozorce severoevropské kanceláře sloužil do druhé světové války.

Bratři nějakou dobu hledali vhodnější místo pro norskou kancelář. V roce 1925 jeden bratr, který zdědil nějaké peníze, koupil třípodlažní budovu v Oslu a za poloviční cenu ji prodal organizaci. Přišlo to v pravý čas. Tato budova výborně plnila svůj účel až do roku 1983.

NOVÉ JMÉNO, VELKÉ NADŠENÍ

Rok 1931 byl důležitým milníkem v historii Božích služebníků po celém světě. Přijali totiž jméno svědkové Jehovovi. „Když jsme přijímali nové jméno,“ napsal bratr Öman, „všichni jsme vstali a s velkým nadšením zvolali: ‚Ja!‘“ Bratři a sestry byli šťastní, že mají biblické jméno, a byli rozhodnuti v souladu s ním žít.

Bylo zjevné, že Jehova dynamické kazatelské činnosti v Norsku žehná. Průměrný počet zvěstovatelů  se zvýšil z 15 v roce 1918 na 328 v roce 1938. Jehovovi služebníci už nebyli jen badateli Bible. Byli aktivními svědky.

Jedním z nich byl Even Gundersrud. Dal se pokřtít v roce 1917 a patřil do sboru ve Skienu. Jeho manželka zpočátku nechtěla, aby chodil na shromáždění, a tak mu schovávala boty. To ho ale neodradilo a na shromáždění chodil bosý. Jednou se stalo, že ho zamkla v ložnici, ale on se dostal z domu oknem. V účasti na shromáždění mu nic nezabránilo. Přes to všechno, co mu manželka dělala, se k ní choval laskavě. Protože však chodil do města bosý, začala se za něj stydět. Zajímalo ji, proč jsou pro něj shromáždění tak důležitá, a proto je začala navštěvovat s ním. Nakonec se stala svědkem Jehovovým i ona.

Ve skienském sboru panovalo velké nadšení. Bratři horlivě kázali v blízkých městech i vesnicích. O víkendech často vyjížděli do obvodu na nákladních autech nebo lodích, kázali a organizovali shromáždění. Brzy v té oblasti vznikaly nové skupiny a sbory. Podobně zapálení pro službu Jehovovi byli i bratři a sestry v jiných sborech.

 POKROK V BERGENU

K aktivním zvěstovatelům v Bergenu a okolí patřil Torkel Ringereide. V roce 1918 našel jednu brožuru od badatelů Bible. Vyhledal bratra Dahla, který byl tehdy v bergenském sboru jediným bratrem a pořádal ve svém domě shromáždění, kam chodilo ještě dalších sedm sester. Byla mezi nimi i Helga Hessová, která se do Bergenu vrátila. Torkel se k tomuto malému sboru přidal a v roce 1919 se s Helgou oženil.

Byl to nebojácný muž se zvučným hlasem. Mnoho let byl ve sboru jediný, kdo měl přednášky pro veřejnost. Míval je každou neděli a otevřeně v nich odhaloval pokrytectví duchovenstva a jeho falešné nauky. Přednášky byly často avizovány v novinách a počet těch, kdo si je ze zájmu přišli vyslechnout, značně převyšoval počet badatelů Bible v té oblasti.

 Torkel své posluchače vybízel, aby to, co se dozvídají z Božího Slova, říkali druhým. V roce 1932 chodil na přednášky i Nils Raae. Ani po roce však nesebral odvahu kázat. Sbor právě začínal rozsáhlou kampaň s brožurou Království, naděje světa a Torkel měl přednášku o tom, že je zapotřebí přiložit ruku k dílu. „Byl to vynikající proslov,“ řekl Nils, „byl jsem najednou plný odhodlání.“ V závěru své řeči Torkel citoval Jehovova slova zapsaná u Izajáše 6:8: „Koho pošlu a kdo pro nás půjde?“ Torkel pokračoval: „Kéž všichni odpovíme jako Izajáš: ‚Tady jsem! Pošli mě.‘“ Právě takové povzbuzení Nils a jeho žena potřebovali. Bez dalšího otálení se pustili do služby.

Bratři a sestry často chodili k Torkelovi a Helze na návštěvu. Vždycky se tam povídalo o duchovních věcech, a tak noví a mladí zvěstovatelé odcházeli povzbuzení. Když zvěstovatelé z Bergenu jezdili kázat do vzdálenějších míst, obvykle cestovali lodí nebo nákladním autem. Po službě se sešli, vyprávěli si zážitky a těšili se z příjemného společenství.

HORLIVÍ KAZATELÉ V OSLU

Ve 20. a 30. letech přinášela kazatelská činnost dobré výsledky i v Oslu a okolí. Jedním ze zvěstovatelů  byl Olaf Skau, který byl pokřtěn v roce 1923. O čtyři roky později byl ve sboru jmenován ředitelem služby a několik desetiletí sloužil jako energický a laskavý dozorce. Organizoval kazatelskou činnost v Oslu a také víkendové výjezdy autobusem nebo nákladním autem do okolí. Po nocích vytvářel mapy a plánoval další kazatelské výpravy.

Zvěstovatelé z Osla sloužili ve městech a venkovských oblastech — od Haldenu a Fredrikstadu na jihu po Hamar na severu a od Kongsvingeru na východě až k Drammenu a Hønefossu na západě. Do obvodu přijížděli kolem deváté hodiny ráno a kázali dům od domu až do večera. Během dne mnohdy uspořádali veřejné shromáždění. Takové úsilí vedlo k tomu, že vznikaly skupiny a sbory, a těch několik bratrů a sester, kteří v propracovávaných oblastech žili, si jejich nasazení velmi vážilo. Během jedné devítidenní kampaně v roce 1935 rozdalo 76 zvěstovatelů v Oslu 13 313 brožur, což bylo v průměru více než 175 brožur na jednoho.

Olafova manželka Esther trpěla artritidou a byla odkázána na invalidní vozík. Bratři a sestry se však  u Skauů velmi rádi scházeli. Olaf většinou vařil a byl známý tím, že dělal vynikající kuřecí křidélka. Ale to, na co mnozí starší svědkové stále vzpomínají, byly duchovně povzbuzující společenství, zajímavé rozhovory o biblických námětech a kvizy. Ragnhild Simonsenová vzpomíná: „Vždycky jsme od Skauů odcházeli s radostným srdcem a duchovně posíleni.“

„SPRÁVNĚ NAKLONĚNI K VĚČNÉMU ŽIVOTU“

Dříve byli lidé více nábožensky založení a znali Bibli lépe než dnes. Mnozí si rádi povídali o duchovních věcech a podobně jako v prvním století „všichni, kdo byli správně nakloněni k věčnému životu, se stali věřícími“. (Sk. 13:48)

Příkladem je Durdei Hamreová. V roce 1924 dostala brožuru, kterou si četla dlouho do noci. „Šla jsem spát jako členka letničního hnutí,“ řekla později, „a probudila se jako svědek Jehovův.“

V polovině 20. let přišel jeden z osmi bratrů Fjelltvedtových na přednášku o pekle a dostal tam brožuru na tento námět. Potom co si ji přečetl, došel k závěru, že nauka o ohnivém pekle je falešná. Když se krátce nato sešla celá rodina na svém statku, nadšeně o tom vyprávěl svým sedmi bratrům a třem sestrám. O brožuře si povídali skoro celou noc. Během krátké doby se všichni jeho sourozenci a mnozí jejich manželští partneři stali badateli Bible. Později se hodně jejich dětí a vnoučat horlivě věnovalo kazatelské činnosti  a někteří z nich přinesli biblickou pravdu do dalších oblastí.

To, že lidé měli o duchovní věci zájem, bylo patrné v roce 1936, když na sjezd v Bergenu a Oslu přijel jako řečník M. A. Howlett ze světového ústředí v New Yorku. V Bergenu si přednášku pro veřejnost vyslechlo 810 lidí, včetně několika duchovních i biskupa. Z toho svědků bylo pouze 125. V Oslu přišlo na přednášku 140 bratrů a sester, ale celkový počet přítomných byl 1 014!

„UŽ ZAČÍNAJÍ PŘICHÁZET!“

V roce 1935 měli svědkové Jehovovi obrovskou radost z toho, že se objasnila totožnost velkého zástupu ze Zjevení 7:9–17. Dozvěděli se, že ti, kdo mají naději na život v pozemském ráji, se mohou připojit k pomazanému ostatku a být zasvěcenými Jehovovými služebníky. Od toho roku se kazatelská činnost zaměřovala na shromažďování velkého zástupu, který přežije velké soužení — na největší shromažďování pravých Božích služebníků v historii.

Ve stejném roce někteří průkopníci s nebeskou nadějí kázali na venkově blízko Lillehammeru. Desetiletý John Johansen zaujatě naslouchal, když přišli k nim domů a mluvili o Božím záměru vytvořit na zemi ráj. Ve třinácti měl takovou touhu mluvit o této naději s druhými, že si od tatínka půjčil tašku a šel kázat lidem v okolí — a to úplně sám! Po více než 70 letech John i jeho manželka Edith stále horlivě kážou a mají radost, že celá ta léta pomáhali druhým stát se pravými křesťany.

 Jednoho dne v roce 1937 si Olaf Rød povídal doma s jedním bratrem o velkém zástupu. Byli to jediní svědkové v Haugesundu a říkali si, jak asi bude tak obrovské shromažďování probíhat. Najednou někdo zaklepal. Olaf šel otevřít a u dveří stál Alfred Trengereid. Proč přišel? Našel Strážnou věž, přečetl si ji a byl z toho nadšený. Neváhal, nasedl do loďky a vesloval do Haugesundu, aby získal publikace od Olafa, o kterém věděl, že je svědek. Olafa to ohromilo. Pomyslel si: Už začínají přicházet! A měl pravdu, i když ne všichni přišli stejným způsobem a ve stejnou dobu. Alfred se dal pokřtít a mnozí, kteří v těch končinách příznivě reagovali na dobrou zprávu o Království, se k němu připojili.

 NA LODÍCH DO ODLEHLÝCH OBLASTÍ

Když kazatelské dílo v Norsku začínalo, nikdo si nedokázal představit, jak se dobrá zpráva dostane k lidem, kteří žijí na nespočetných odlehlých ostrovech a ve vzdálených pobřežních oblastech. V roce 1928 však odbočka zakoupila motorový člun, který byl dost velký na to, aby v něm mohli bydlet dva nebo tři průkopníci, a dost odolný na to, aby s ním bylo možné plout podél rozeklaného norského pobřeží. Kdo ale zvládne úlohu kapitána? Přihlásil se dlouholetý průkopník Karl Gunberg. Využil to, že dříve pracoval u námořnictva a měl zkušenosti jako učitel navigace. První loď, která se jmenovala Elihu, vyplula na moře z Osla, pokračovala na jih a zastavovala  v přístavech podél pobřeží. Během jedné zimní noci roku 1929 však zuřila vichřice a loď nedaleko Stavangeru ztroskotala. Všichni byli rádi, že se bratři bezpečně dostali na břeh.

V roce 1931 byla zakoupena jiná loď, která dostala jméno Ester. Opět se na moře vydal Karl a pomáhali mu další dva bratři. Sedm let společně brázdili vody u západního a severního pobřeží Norska. V roce 1932 Karl cítil, že už je „příliš starý na nějaké další dobrodružství“. Moře vyměnil za pevninu a v průkopnické službě pokračoval na východě Norska. Kormidlo předal Johannesu Kårstadovi. V roce 1938 se Ester přestala používat a nahradila ji loď Ruth, která sloužila až do roku 1940, kdy se v důsledku druhé světové války s kázáním na moři přestalo. Průkopníci propracovali rozsáhlá území a rozšířili mnoho publikací. Například v roce 1939 bratři Andreas Hope a Magnus Randal podali zprávu, že během jediného roku rozdali více než 16 000 knih, brožur a časopisů a že přednášky na gramofonových  deskách přehráli 1 072krát celkem 2 531 posluchačům.

Kromě mnoha nádherných duchovních zážitků se bratrům na lodích naskýtaly úchvatné pohledy. „Den za dnem jsme směřovali na sever podél fjordů a impozantních mysů. Byly to nádherné, majestátní a divoké scenerie,“ vyprávěl Andreas Hope. V zimě, když cestovali za polární kruh, se jim „tajil dech při pohledu na jas polární záře“ a v létě byli ohromeni „svitem půlnočního slunce“.

HORLIVÁ PRŮKOPNICE

Ve 30. letech se počet průkopníků výrazně zvýšil. Ačkoli měli jen málo vymožeností tehdejší doby, procestovali obrovské území, kázali dobrou zprávu  a rozšiřovali biblické publikace. Pracovali horlivě a vytrvale a tím položili základ pro budoucí vzrůst.

Solveig Løvåsová (později Stormyrová) z Osla toužila poznat pravdu, a tak navštěvovala různé církve. Když jednou přišla na shromáždění svědků Jehovových, pochopila, že to, co hledá, konečně našla. V roce 1933 se dala pokřtít a za dva roky odcestovala na sever Norska, kde začala sloužit jako průkopnice. I když následkem obrny trochu kulhala, za šest let propracovala většinu měst, rybářských vesnic a malých komunit od Bodø až po Kirkenes. Tisíce lidí si od ní vzalo biblické publikace. Za jediný rok získala přes 1 100 předplatných.

Na její poselství zareagoval například tesař Dag Jensen z vesnice Hennes na Vesterálech. Léta dostával naše publikace od lidí, kteří se zajímali o pravdu. Když za ním Solveig přišla, zařídila mu předplatné a cestovala dál. Dag začal sám kázat a těch několik publikací, které měl, půjčoval dalším.

Na ostrově Andøya zaklepala Solveig na dveře srubu, kde byla skupina urostlých rybářů. Odvážně jim vydala svědectví, na gramofonu přehrála přednášky a nabídla předplatné časopisů. Mladého rybáře Fritse Madsena to zaujalo a předplatil si je.  Když Solveig nějaké území propracovala, zamířila jinam. Tak to tehdy chodilo běžně — průkopníci kázali, našli zájemce, zanechali jim publikace, zařídili předplatné a potom odcestovali do nových obvodů. Kdo ale bude rozvíjet zájem všech těch lidí?

DALŠÍ DUCHOVNÍ PÉČE

V lednu 1939 došlo ke změně, která se týkala cestujících dozorců. Norsko bylo rozděleno do čtyř zón neboli krajů. Krajští dozorci (tehdy se nazývali zónoví služebníci) měli na každém místě, kam přijeli, strávit víc času. Zaměřili se především na to, aby pomáhali sborům, zakládali nové sbory a povzbuzovali zájemce ke kazatelské službě. Andreas Kvinge byl jmenován cestujícím dozorcem pro kraj č. 4, který se táhl 2 600 kilometrů od města Florø až po Kirkenes. Na tomto ohromném území byly pouze tři sbory — Trondheim, Namsos a Narvik. Byli tam ale i odloučení zvěstovatelé a skupiny a také lidé, kteří požádali o předplatné.

Andreas se svou manželkou Sigrid cestoval na sever převážně na kole a snažil se pomáhat zvěstovatelům a zájemcům, aby dělali pokroky. Průkopníci, jako například Solveig Løvåsová, mu poskytovali informace o lidech, kteří projevili zájem a potřebovali duchovní pomoc. Solveig  mu řekla třeba o Dagu Jensenovi z Hennesu a Fritsi Madsenovi z ostrova Andøya.

Když se v roce 1940 Andreas setkal s Dagem poprvé, Dag se „zrovna holil a na obličeji měl spoustu mýdla,“ vzpomíná Andreas. „Nikdy nezapomenu na jeho rozzářené oči obklopené pěnou. Když jsem řekl, proč jsem přišel, na holení úplně zapomněl.“ Andreas Dagovi pomohl udělat duchovní pokrok. Dag byl nadšený a brzy od něj poznala pravdu jeho manželka Anna a mnoho přátel a příbuzných.

Ve vesnici Bleik na ostrově Andøya vyhledal Andreas mladého rybáře Fritse Madsena. S Andreasovou pomocí se on a jeho manželka stali základem sboru, který tam později vznikl. I na mnoha jiných místech Andreas s manželkou navštívili lidi, kterým o pravdě poprvé řekla Solveig nebo jiní houževnatí průkopníci. Andreas a další krajští dozorci organizovali shromáždění a pomáhali zakládat sbory. Podobně jako to bylo v prvním století, i v Norsku někteří sázeli, jiní zalévali, ale „Bůh působil vzrůst“. (1. Kor. 3:6)

NORSKEM OTŘÁSÁ DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA

V dubnu 1940 německá vojska napadla Norsko, které tím bylo vtaženo do druhé světové války. Jen 62 dní bojů stačilo na to, aby se celá země dostala pod nadvládu nacistického Německa. Některá města byla těžce bombardována. Několik dní potom, co invaze začala, zatklo gestapo dozorce odbočky Enoka Ömana. Týden strávil ve vězení a po krátkém výslechu ho důstojníci propustili. Za pár týdnů byl vyslýchán znovu.

 Bratři měli strach, že je nacisté pošlou do koncentračních táborů, jako se to dělo v Německu. Nic takového se ale nestalo, a zvěstovatelé proto odhodlaně a horlivě kázali dál. V té těžké době si lidé vyslechli dobrou zprávu ochotněji a bylo zavedeno mnoho biblických studií (tehdy se nazývala vzorová studia). Bratři stále dostávali z Dánska Strážnou věž v dánštině, zatímco Útěcha (Ny Verden) nadále vycházela v norštině. Nepřestali pořádat shromáždění a sjezdy a počet zvěstovatelů se překvapivě zvýšil.

ZABAVOVÁNÍ, ZATÝKÁNÍ A ZÁKAZ

Problémy na sebe ale nenechaly dlouho čekat. Němečtí policisté znovu přišli do odbočky, vyžádali si literaturu a vyslýchali bratra Ömana. Koncem roku 1940 zkonfiskovali knihu Nepřátelé, protože v ní byly zmínky o fašismu a nacismu. Začátkem roku 1941 policie zatkla a vyslýchala několik průkopníků. Němečtí a norští nacisté někdy přišli na shromáždění jako špioni. Po nějaké době nacisté zabavili v odbočce zásoby brožur Fašismus, nebo svoboda a Vláda a mír.

V červenci 1941 gestapo z ničeho nic začalo v celé zemi podnikat kroky k tomu, aby potlačilo kazatelskou činnost. Do betelu přišlo pět německých policistů, zkonfiskovali zbylou literaturu a odvedli rodinu betel na policejní ředitelství k výslechu. Bratr Öman se musel dalších 12 týdnů hlásit každý den u státní policie.

Během jednoho dobře zorganizovaného zásahu gestapo provedlo razii v domech odpovědných  bratrů a zabavilo veškeré publikace Watch Tower Society. Řekli bratrům, že pokud nepřestanou kázat, pošlou je do koncentračních táborů. Některé svědky dali na několik dní do vazby.

V přístavu Moss vtrhli policisté do domu Sigurda Roose a zabavili mu publikace. Sigurda, jeho manželku a ještě jednoho bratra zatkli. Policie trvala na tom, aby přestali kázat a používat jméno Jehova. Oni jim ale vysvětlili, že o Jehovovi a jeho Království nikdy mluvit nepřestanou. Nakonec policisté řekli: „Vypadá to, že se své víry nevzdáte.“ Za několik hodin tyto nezlomné zvěstovatele propustili.

Nacisté také provedli razii v domě Olafa Skaua v Oslu. Obrátili dům vzhůru nohama a zabavili Bible, literaturu a gramofony a zapečetili skříň s knihami. Nenašli ale karty zvěstovatelů, které byly schované v troubě. Později se pro knihy vrátili s nákladním autem. Tuto akci vedl obávaný poručík SS Klaus Grossmann. Když se ho Olaf zeptal, co provedou s biblickou literaturou, řekl, že z ní udělají drť.

„A vy se nebojíte Jehovy?“ zeptal se bratr Skau.

„To spíš Jehova by si měl dát pozor!“ odpověděl arogantně Grossmann. Když nacisté za čtyři roky kapitulovali, spáchal sebevraždu.

V červenci 1941 zatkli v Bodø příslušníci gestapa Andrease Kvingeho a zeptali se ho, kde by v severním Norsku našli svědky Jehovovy. „Nevím, kde dneska jsou,“ odpověděl Andreas pravdivě. Představte si, jak se musel cítit, když během výslechu důstojníci  rozházeli po podlaze obsah jeho tašky — papíry se jmény a adresami sborů, služebníků ve sborech a zájemců. Andreas si zhluboka oddechl, když se nikdo nenamáhal ty papíry zkoumat. Cílem gestapa spíš bylo Andrease přimět, aby podepsal prohlášení, ve kterém uznává, že svědkové Jehovovi nesmí kázat a vykonávat svou činnost.

„Víme, že naše činnost je teď zakázaná,“ odpověděl Andreas, „takže můžu podepsat, že jsem si toho vědom. Ale i když nesmíme pořádat shromáždění a rozšiřovat časopisy a knihy, budeme dál používat Bibli a mluvit s lidmi o Božím Království.“ Jakmile bylo jasné, že Andreas neudělá kompromis, gestapo ho propustilo.

Nakonec nacisté zabavili dům, který sloužil jako odbočka. Všichni členové rodiny betel kromě manželů Ömanových museli odejít.

SHROMÁŽDĚNÍ A SJEZDY V DOBĚ ZÁKAZU

Nacisté se snažili činnost svědků Jehovových potlačit, a tak byla zkrátka přesunuta do podzemí. Někteří bratři občas navštěvovali sbory a povzbuzovali spolukřesťany. Søren Lauridsen, který předtím nějakou dobu sloužil v betelu, cestoval po jižním Norsku. Andreas Kvinge zase navštěvoval svědky ve svém kraji na severu. Aby nevzbuzoval podezření, často si našel nějakou příležitostnou práci. V roce 1943 Magnus Randal, který dříve sloužil jako průkopník na lodi Ruth, dostal adresy od bratra Ömana a na kole se vydal na sever na cestu dlouhou asi 1 200 kilometrů až do Bodø. Účelem této výpravy bylo posílit bratry a sestry.

 I když bylo zakázáno pořádat shromáždění, svědkové se nadále scházeli, aby se vzájemně povzbuzovali. Malé skupiny se běžně shromažďovaly u někoho doma, ale občas se tajně sešlo více křesťanů někde jinde. V roce 1942 se na dvou místech v Oslu zúčastnilo Památné slavnosti 280 lidí a 90 jich přijímalo symboly. Bratři z toho měli obrovskou radost.

Svědkové někdy dokonce tajně uspořádali sjezdy na odlehlých statcích nebo v lese. Největší takové setkání se konalo v roce 1943 v lese za vesnicí Ski. Zúčastnilo se ho asi 180 bratrů a sester z oblasti kolem Oslofjordu. Během jedné přestávky na oběd se z ničeho nic objevili tři němečtí vojáci na koních. Co teď?

K vojákům přišel jeden německy mluvící bratr a zjistil, že si chtěli zaplavat, ale zabloudili. Bratři jim samozřejmě rádi ukázali cestu.

„Co to bylo za sešlost?“ zeptal se jeden voják těch dalších dvou, když odjížděli.

 „Asi nějaký pěvecký sbor,“ odpověděl jeden z nich. Bratři a sestry nechtěli vojáky opravovat, ale oddechli si, když zmizeli v lese.

PODZEMNÍ ČINNOST

Mnoho zvěstovatelů ukrývalo publikace na neobvyklých místech. Termín „podzemí“ nabyl nového významu, když bratři zakopávali literaturu do země a v případě potřeby ji vykopali. Bratr Skau, který byl elektrikář, schovával v práci jednu krabici knih za transformátor. Bratr Øiseth ukrýval publikace v úlu a bratr Kvinge měl skrýš v bedýnce na brambory.

Lotte Holmová měla strach, že bude odhalen sklad literatury v Harstadu, a tak se vydala zachránit všechny krabice s publikacemi. Nastoupila na loď, na palubě je opatrně naskládala na sebe a sedla si na ně. Když loď odplouvala, Lotte vyděsilo, že je na palubě tolik německých vojáků. Úzkostlivě přemýšlela, jak bude ty krabice vykládat, aniž by ji odhalili. Nemusela si ale dělat starosti. Když loď vplula do přístavu, vojákům se té postarší dámy zželelo, a tak jí pomohli těžké krabice vyložit, a dokonce odnést domů. Tito úslužní vojáci neměli ani tušení, jak tenkrát svědkům pomohli.

Navzdory zákazu bratři nadále pašovali do Norska nejnovější Strážné věže ze Švédska a Dánska. Studijní články překládali do norštiny a kopie zhotovené na psacím stroji rozváželi po celém Norsku. Existovala propracovaná síť kurýrů, kteří cestovali vlakem, na kole nebo lodí a zásobovali Boží služebníky duchovním pokrmem.

 KÁŽOU DÁL

Během války vznikla situace, která se pro bratry a sestry v Norsku stala zkouškou. Když byla naše činnost v červenci 1941 zakázána, bratři dostali radu, aby byli opatrní a nedráždili nacistické úřady. Mnozí proto kázali jen přátelům a příbuzným nebo navštěvovali lidi, se kterými mluvili už dřív. Někteří bratři si ale mysleli, že tento přístup je příliš pasivní a že nemohou nic ztratit, když budou kázat dům od domu a používat pouze Bibli. I když ohledně způsobu kázání vznikly určité neshody, obě skupiny velmi toužily sloužit Jehovovi věrně navzdory odporu.

Jak se k té věci bratři postaví? Za války nebylo možné komunikovat se světovým ústředím v New Yorku. Zdálo se tedy, že se tento problém jen tak nevyřeší. Připustí bratři, aby názorové rozdíly oslabily jejich víru, nebo budou kázat dál, jak nejlépe dovedou, a čekat na Jehovu a jeho organizaci, až tu záležitost vyjasní?

Bylo zjevné, že Jehova jejich věrné službě žehnal, protože za války byl stejný vzrůst jako během pěti let před ní. Navzdory válce, zákazu a rozdílným názorům na kazatelskou činnost vzrostl vrcholný počet zvěstovatelů ze 462 v roce 1940 na 689 v roce 1945. To byl opravdu velký důvod k radosti!

SJEDNOCENI VE SLUŽBĚ PRO JEHOVU

Po skončení války v roce 1945 přijel do Norska na červenec a srpen William Dey, aby bratrům pomohl udělat potřebné změny. Uspořádal shromáždění  v Oslu, Skienu a Bergenu a přítomné bratry vyzval, aby se ve svém upřímném úsilí sjednotili. Poukázal na to, že osobně zažili Jehovovo požehnání a s tím spojený vzrůst a že nyní mohou postupovat kupředu s důvěrou, že je Jehova vede.

V září 1945 se Nathan H. Knorr ze světového ústředí spojil s Marvinem F. Andersonem, 28letým bratrem dánského původu, který dříve pracoval v betelu v New Yorku a teď sloužil ve Spojených státech jako krajský dozorce. Bratr Knorr ho požádal, aby odcestoval do Norska, postaral se o nějaké záležitosti a zůstal tam „hezkou řádku let“. Bratr Anderson souhlasil, ale mohl odjet až po několika měsících.

Mezitím, v prosinci 1945, navštívili Norsko bratři Knorr a Henschel. Jejich laskavé vedení pomohlo bratrům, aby si mezi sebou vytvořili silné pouto lásky a jednoty. Nathan Knorr také oznámil, že místo bratra Ömana bude dozorcem odbočky bratr Dey. Po měsíci přijel do Norska bratr Anderson a v únoru byl jmenován dozorcem odbočky on. Po druhé světové válce Jehovovi služebníci v celém Norsku pokračovali ve službě s novým elánem a s důvěrou v Jehovovo požehnání.

 JEHOVOVA ORGANIZACE POSTUPUJE KUPŘEDU

V době, kdy Marvin Anderson přijel do Norska, bylo v odbočce spousta práce. V září 1945 dostali zvěstovatelé jednu brožuru v norštině a čtyři ve švédštině. Od 1. října toho roku začala v norštině vycházet Strážná věž a časem i další publikace.

To, že bylo zapotřebí překládat do norštiny, je patrné z úsměvných situací, ke kterým docházelo ve službě. Jedna brožura ve švédštině se jmenovala Hopp, což znamená „naděje“. V norštině ale toto slovo znamená „skoč“ nebo „skákej“. Zvěstovatelé museli vysvětlovat, že k tomu, aby čtenáři získali biblickou naději, skákat nemusí.

Když se v roce 1946 bratr Anderson stal dozorcem odbočky, bylo v ní tak málo místa, že musel bydlet na pokoji s pěti dalšími bratry. Nájemníci domu, kteří nebyli svědky Jehovovými a bydleli tam od doby nacismu, se museli odstěhovat, aby uvolnili místo stále početnější rodině betel.

Bratr Anderson vykonával své nové pověření s nadšením. Odbočka byla zrekonstruována a bylo zakoupeno nové zařízení, včetně tiskařského stroje na nožní pohon. V roce 1946 vyvolalo ve sborech velkou radost to, že byla zavedena teokratická škola. Díky ní se více bratrů naučilo  připravovat si a přednášet proslovy a mnozí z nich se brzy stali veřejnými řečníky.

První sjezdy po válce se konaly v září a říjnu 1946 v Oslu, Bergenu a Trondheimu. Na přednášku pro veřejnost, která měla název „Kníže pokoje“, přišlo celkem 3 011 lidí a 52 jich bylo pokřtěno. Když vezmeme v úvahu, že v Norsku tehdy sloužilo jen 766 zvěstovatelů, byl to nádherný počet.

Od prosince 1946 začali po více než pětiletém přerušení opět navštěvovat sbory krajští dozorci (tehdy se nazývali služebníci bratří). Touto službou byli pověřeni mnozí mladí bratři, z nichž někteří byli předtím v betelu. Jedním z jejich hlavních cílů bylo školit druhé ve službě dům od domu, a tak se v každém sboru snažili spolupracovat s co možná nejvíce zvěstovateli. Gunnar Marcussen, který byl tehdy mladým krajským dozorcem, vypráví, že  v některých sborech sloužil během týdne s 50 až 70 zvěstovateli. Bratři a sestry časem dokázali předkládat dobrou zprávu o Království obratněji a přestali používat karty se svědectvím a gramofony, se kterými se sloužilo od 30. let. Větší důraz se také kladl na vykonávání opětovných návštěv a vedení biblických studií.

POVZBUZENI K PRŮKOPNICKÉ SLUŽBĚ

Po válce projevovalo zájem o dobrou zprávu čím dál víc lidí, a tak byli zvěstovatelé povzbuzováni, aby sloužili jako průkopníci. Několik bratrů a sester, kteří s touto službou přestali v roce 1941 kvůli zákazu díla, se proto do ní znovu pustilo. I když hospodářská situace nebyla jednoduchá, koncem roku 1946 bylo v průkopnické službě 47 bratrů a sester.

Patřila k nim Svanhild Neraalová, která v roce 1946 odcestovala na sever do kraje Finnmark. Sloužila tam jako průkopnice už v roce 1941 společně se Solveig Løvåsovou a zažila bombardování měst Kirkenes a Vardø. Nemohla však zapomenout na lidi, které zaujala biblická pravda, a do Kirkenesu zničeného válkou se vrátila.  Místní lidé si mysleli, že je blázen, když přijela a přitom neměla zajištěnou střechu nad hlavou.

Ona se ale spoléhala na Jehovu. Během první zimy přespávala na podlaze v kuchyni v jednom malém domě, kde bydlelo dalších pět lidí. Poválečné podmínky byly extrémně náročné, a tak musela překonávat mnoho těžkostí. Častokrát dlouho čekala ve sněhu a mrazivém dešti, než připluje loď, a někdy se ani nedočkala.

Svanhild měla hodně zajímavých zážitků, když kázala Sámům. Některé komunity bydlely na tak odlehlých místech, že se k nim nemohla dostat autobusem, ale jenom lodí nebo na kole. Pohostinní Sámové ji často pozvali do svého stanu ze sobích kůží, a když jim s pomocí tlumočníka vydávala svědectví, pozorně naslouchali. V době jídla ji přizvali ke stolu, na kterém většinou bylo sobí maso. Někteří z těch, kdo se s pravdou seznámili díky ní, byli později pokřtěni.

Kjell Husby, který tehdy pracoval v betelu, řekl, že v odbočce vždycky věděli, kde Svanhild slouží. Poznali to jednoduše z adres lidí, kterým zařídila předplatné. Za tři roky získala ve Finnmarce 2 000 objednávek na Strážnou věž a rozšířila 2 500 knih.

„RYBÁŘI LIDÍ“

Po válce sloužili horlivě i ostatní zvěstovatelé a měli pěkné výsledky. Dag Jensen, o kterém už byla zmínka, kázal během války přátelům a příbuzným ve vesnici Hennes na Vesterálech. Mnozí z nich projevili zájem a sami studovali Bibli pomocí našich  publikací. Když v roce 1945 válka skončila, byl Dag pokřtěn. Hned v následujícím roce byl v Hennesu založen sbor a v Dagově domě se dalo pokřtít 16 lidí. Za pět let měl sbor asi 50 zvěstovatelů a v roce 1971 Dag napsal, že více než 20 bratrů a sester začalo s průkopnickou službou.

Dagova láska k Jehovovi a horlivost ve službě byly nakažlivé. Åshild Rønningová, která v tom sboru vyrůstala, vypráví: „Když Dag přišel k někomu domů, vždycky zářil radostí a nadšením. Bylo to, jako když k vám přijde sluníčko.“ Dag rád chválil děti, třeba když měly úkol v teokratické škole. „Dával nám najevo, že to, co děláme, je důležité,“ říká Åshild. Jí samotné takové povzbuzení pomohlo, aby se v roce 1962 přihlásila do průkopnické služby. I ona mohla mít radost, že se může podílet na oznamování „slavné dobré zprávy šťastného Boha“. (1. Tim. 1:11)

Proč se tolik obyvatel Hennesu stalo horlivými svědky? I když většina místních lidí nechodila do kostela, věřili v Boha a vážili si Bible. Navíc mnozí svědkové tam měli pověst dobrých otců rodin, kteří mají podporu svých manželek. Jedním z nich byl Arnulf Jensen, Dagův synovec, který byl pokřtěn v roce 1947. Živil se jako rybář a v týdnu vyjížděl na několik dní na moře. Každý pátek večer se ale vracel domů, a to i když se mu v práci dařilo a ostatní  rybáři zůstali na moři, aby vydělali víc peněz. Arnulf dělal všechno pro to, aby byl o víkendech doma a mohl se svou manželkou a osmi dětmi chodit na shromáždění a do služby. Všechny jejich děti získaly pevnou víru. O sobotách a nedělích bratři sloužili jako „rybáři lidí“ a často přitom používali Arnulfovu loď, aby se při duchovním rybolovu dostali do vzdálených oblastí. (Mar. 1:16–18)

„DĚLÁME DŮLEŽITOU PRÁCI“

Velkou pomocí pro norské bratry byli absolventi biblické školy Strážné věže Gilead v New Yorku. Prvními misionáři z Norska byli Hans Peter Hemstad a Gunnar Marcussen. Po graduaci v roce 1948 byli přiděleni zpátky do Norska, kde sloužili jako cestující dozorci a později jako betelité, nejprve jako svobodní a pak se svými manželkami. V letech 1948 až 2010 vyšlo ze školy Gilead přes 40 absolventů z Norska. Více než polovina z nich byla přidělena zpátky do své rodné země, kde sloužili jako průkopníci, cestující dozorci nebo betelité.

K prvním misionářům, kteří přijeli do Norska, patřili také Andreas Hansen z Dánska a Kalevi Korttila z Finska. V roce 1951 byli posláni do východní Finnmarky, kde propracovávali velké území a cestovali přitom lodí, na kole nebo na lyžích. Navázali na práci, kterou tam před několika lety začala Svanhild Neraalová. Za jediný rok se počet zvěstovatelů na tom území zvýšil ze 3 na 15!

Kjell Martinsen z Hennesu absolvoval školu Gilead v roce 1953 a byl přidělen zpátky do Norska.  Ve 22 letech začal sloužit jako cestující dozorce v krajích Vestfold a Telemark. Protože byl tak mladý, měl z této služby obavy. Přesto má spoustu hezkých vzpomínek na to, jak ho zkušenější bratři ve sborech srdečně přijali a věrně s ním spolupracovali. Cestujícím dozorcem byl až do roku 2001. Potom se s manželkou Jorunn usadil v přístavním městě Svolvær na Lofotech a začal sloužit jako průkopník.

Karen Christensenová přijela v roce 1950 z Dánska, aby sloužila jako průkopnice ve městech Egersund a Kongsvinger, kde nebyly žádné sbory. Svůj obvod propracovávala na kole. Školu Gilead absolvovala roku 1954 a pak byla poslána do  Kongsbergu. V roce 1956 si vzala Marvina Andersona a od té doby slouží v betelu. Karen je už v celodobé službě přes 60 let. „Nejsme důležití lidé,“ říká, „ale děláme důležitou práci.“

VÝZNAMNÁ PRÁVNÍ VÍTĚZSTVÍ

V letech 1948 až 1951 byl mimořádně velký vzrůst. Průměrný počet zvěstovatelů vzrost v roce 1951 o 29 procent a vrchol byl 2 066. V té době však svědkové Jehovovi v Norsku museli řešit určité právní problémy.

Případ, který vzbudil největší pozornost, souvisel s kázáním na ulici, při němž se používala Strážná věž. V listopadu 1949 byli někteří zvěstovatelé při službě na ulici v Oslu odvedeni na policejní stanici a po několika hodinách propuštěni. Svědkové se nedali zastrašit a další víkend takto sloužili znovu. Šestého prosince 1949 byli všichni zvěstovatelé, kteří vydávali svědectví v ulicích Osla, zatčeni. Bylo jim řečeno, že nesmí nabízet časopisy na ulici bez policejního povolení. Policie tvrdila, že jejich činnost může vést ke srocení davu, výtržnostem a zablokování dopravy. Sedm zvěstovatelů bylo vyslýcháno a přivedeno před soud, kde měli zaplatit malou pokutu nebo jít na tři dny do vězení.

Protože se problém netýkal jen policejního povolení, ale také práva svobodně praktikovat své náboženství, bratři se odvolali k Nejvyššímu soudu. Noviny Dagbladet citovaly zástupce svědků Jehovových Johna Roose, který upozornil na to, že  služba na ulici nikdy nezpůsobila žádné výtržnosti. „Pokud se káže na ulici, aniž by docházelo k rušení veřejného pořádku, blokování dopravy a srocení davu, je snad zapotřebí žádat o policejní povolení? Nebo mají občané právo takto vykonávat kazatelskou činnost, protože jim to zaručuje náboženská svoboda?“ Zatímco svědkové čekali na rozhodnutí Nejvyššího soudu, dál kázali na ulici i přesto, že byli zatýkáni a museli platit stále vyšší pokuty. Někteří zvěstovatelé byli zatčeni i desetkrát.

Sedmnáctého června 1950 Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí městského soudu a zvěstovatelé byli zproštěni obvinění. Díky tomuto a dalším příznivým rozhodnutím mají svědkové Jehovovi v Norsku právo nabízet biblické publikace na ulici i dům od domu bez policejního povolení.

NEZAPOMENUTELNÉ SJEZDY

V 50. a 60. letech se konalo mnoho nezapomenutelných sjezdů, které upevnily organizaci a posílily vztahy mezi bratry. Na celonárodní sjezd v Lillehammeru v roce 1951 přijeli dva řečníci z vedoucího sboru — bratři Nathan H. Knorr a Milton G. Henschel. Svědkové z různých částí Norska měli obrovskou radost, že bylo pokřtěno 89 nových bratrů a sester a přednášku pro veřejnost si vyslechlo 2 391 přítomných. V následujících letech byli delegáti z Norska nadšeni, že mohli navštívit mezinárodní sjezdy v Londýně a New Yorku. A v roce 1955 jelo asi 2 000 norských svědků na mezinárodní sjezd do Stockholmu.

 Nejvýznamnější událostí byl mezinárodní sjezd „Slovo pravdy“, který se v roce 1965 konal v Oslu na stadionu Ullevål. Neobešlo se to ale bez problémů. Večer před sjezdem tam totiž norský fotbalový tým hrál zápas. Mnozí bratři a sestry čekali za branami, až fanoušci odejdou, a pak se nahrnuli dovnitř, aby stadion připravili. Pracovali celou noc — uklízeli, sbírali odpadky a stavěli stany pro výdej jídla. Také postavili pódia, hudební altánek a jako dekoraci sklad a tři dřevěné domečky — to všechno s drnovou střechou. „Přes noc se stal zázrak,“ psalo se v novinách Dagbladet. „Stadion Ullevål se proměnil v idylický venkov . . . Svědkové Jehovovi dokázali něco neuvěřitelného.“

Pohostinní norští bratři a sestry ubytovali přes 7 000 zahraničních delegátů, kteří přijeli hlavně z Dánska. Na poli za městem také vyrostl stanový tábor. Za dobrého počasí to bylo ideální místo ke stanování. Asi 6 000 delegátů ale jen tak nezapomene na déšť během prvních dní sjezdu, který změnil  pole v jedno velké bahno. Všichni byli rádi, když se na poslední dva dny sjezdu udělalo hezky. I přes nepřízeň počasí se místní i zahraniční delegáti těšili z toho, že jsou spolu a mohou mít užitek z duchovního programu. Měli velkou radost ze 199 nově pokřtěných a z vrcholného počtu 12 332 přítomných, kteří si vyslechli přednášku bratra Knorra.

„KÁZÁNÍ NÁS DRŽÍ PŘI ŽIVOTĚ!“

Mnozí bratři a sestry měli dobré výsledky nejen ve službě dům od domu a na ulici, ale i při neformálním vydávání svědectví. V roce 1936 Konrad Flatøy, který pracoval jako topič na lodi, nabídl brožuru důstojníkovi Paulu Bruunovi. Ten ji přijal a ještě tu noc přečetl.

„Hned jsem pochopil, že je to pravda,“ řekl Paul. „Brožura mi ukázala rozdíl mezi pravým a falešným náboženstvím.“ Když se toho z Bible dozvěděl víc, začal kázat druhým a během války vedl biblické studium s jedním námořníkem. Na základě studia došel námořník k závěru, že by neměl obsluhovat palubní kulomety. Když se o jeho postoji doslechli nadřízení, přikázali Paulovi, aby s ním přestal studovat. On to ale odmítl, a tak je oba v Londýně vysadili na břeh. Za měsíc se loď potopila, protože ji zasáhlo torpédo. Krátce nato se dal  námořník pokřtít. Paul byl pozván do školy Gilead, kterou absolvoval v roce 1954, a jako misionář začal sloužit na Filipínách. Později se vrátil do Norska, kde se svou manželkou Grethou sloužil jako krajský dozorce.

V roce 1948 Holger Abrahamsen přepravoval dělníky, kteří v přístavu Narvik pracovali na velkém plovoucím bagru. Jeho heslem bylo: „Kázání nás drží při životě, bez něj bychom byli mrtví.“ Holger proto nikdy nepromarnil příležitost mluvit s dělníky o dobré zprávě. Příznivě na ni zareagoval například Olvar Djupvik, který o naději na pozemský ráj řekl své snoubence Anně Lise. Oba se dali pokřtít a vychovali v pravdě čtyři syny. Jedním z nich je Hermann, který se svou manželkou Lailou působil jako misionář v Bolívii. Nyní s Lailou slouží v Norsku jako cestující dozorce.

PÉČE O JEHOVOVY OVCE

V 60. a 70. letech došlo v odbočce a ve sborech k důležitým organizačním změnám. Po Marvinu Andersonovi se stal dozorcem odbočky Roar Hagen a v roce 1969 ho vystřídal Thor Samuelsen. V roce 1976 začal na dílo v Norsku dohlížet výbor odbočky a jeho prvními členy byli Thor Samuelsen, Kåre Fjelltveit a Niels Petersen.

V říjnu 1972 byly ve sborech jmenovány rady starších. Duchovně smýšlející muži dostali pomoc, aby byli způsobilí pastýřsky pečovat o nové bratry a sestry. Od té doby Jehova svému lidu, který oddaně slouží pod jeho laskavým vedením, velmi žehná.

 SÁMOVÉ PŘÍZNIVĚ REAGUJÍ NA DOBROU ZPRÁVU

Už několik desetiletí mnoho průkopníků a dalších zvěstovatelů káže dobrou zprávu Sámům, z nichž někteří jsou pastýři sobů a žijí v odlehlých místech náhorní plošiny Finnmarksvidda. I když většina Sámů mluví norsky, zvěstovatelé s sebou občas musí mít tlumočníka. Jedním z prvních svědků, který těmto lidem horlivě kázal v jejich rodném jazyce, byl Aksel Falsnes. Zčásti měl sámský původ a kromě sámštiny ovládal i norštinu a finštinu. Jeho sestra, která žila v jižním Norsku a pravdu poznala už dřív, mu kdysi poslala jednu naši publikaci, kterou si s velkým zaujetím přečetl. Žil v kraji Troms, ale v okolí nebydleli žádní svědkové. V roce 1968 ho navštívili nějací průkopníci a krajský dozorce a pomohli mu udělat duchovní pokrok.

Aksel byl horlivým zvěstovatelem. Brzy ráno naložil do svého člunu kolo, vesloval přes fjord a pak vyrazil k jednotlivým komunitám. Díky tomu, že mluvil sámsky, mohl vydávat důkladné svědectví Sámům v odlehlých oblastech Finnmarky.

Aksel byl silný a houževnatý muž a překonával dlouhé vzdálenosti na lyžích, aby se dostal až k odloučeným obydlím. Například koncem jedné zimy jel z Karasjoku přes náhorní  plošinu do Kautokeino a pak do Alty. Mohl si s sebou vzít jen batoh, do kterého dal pár osobních věcí a publikací. Ke svým přátelům v Altě se dostal za několik týdnů a cestou urazil asi 400 kilometrů.

Začátkem 70. let se někteří Sámové dali pokřtít. V Hammerfestu začali svědkové Jehovovi studovat s jednou ženou a jejím manželem. Krátce nato biblická pravda zaujala také některé její příbuzné v Altě. S těmito upřímnými lidmi začali studovat Bibli zvláštní průkopníci Arne a Marie Ann Mildeovi a na studiu bylo často 10 až 12 přítomných. Asi polovina z nich se nakonec dala pokřtít.

„Kázat Sámům není jednoduché,“ říká průkopník sámského původu Hartvig Mienna, který se z Alty vydává do odlehlých míst na sněžném skútru. „Vzdálenosti jsou obrovské a mnozí lidé jsou svázáni tradicemi. Ale jsou pohostinní a my jsme mohli zahájit několik biblických studií.“

 DYCHTIVĚ VYHLÍŽEJÍ ROK 1975

Od poloviny 60. do poloviny 70. let počet zvěstovatelů v Norsku stále rostl. Ale očekávání spojená s rokem 1975 byla pro některé bratry zkouškou víry. Když v tom roce velké soužení nepřišlo, několik jich organizaci opustilo. V letech 1976 až 1980 počet zvěstovatelů nepatrně klesl. Jiní zklamaní křesťané na nějakou dobu ve službě Jehovovi polevili. Jaký postoj ale zaujala většina?

Hans Jakob Lilletvedt přiznává: „S rokem 1975 byla spojena určitá očekávání a vládla vzrušená atmosféra, ale moje víra na tom nezávisela.“

„Nezasvětili jsme se Jehovovi s tím, že mu budeme sloužit jen k nějakému konkrétnímu datu, a tak jsme prostě dál pokračovali ve službě,“ říkají věrní a dlouholetí svědkové John a Edith Johansenovi.

„Jehovovi budu sloužit navždy,“ prohlásila Lea Sørensenová. „Není důležité, jestli konec přijde v roce 1975 nebo později.“

NOVÁ ODBOČKA

Koncem 70. let práce v odbočce přibývalo, takže bylo zapotřebí více betelitů a obytných i pracovních prostor. V roce 1979 proto vedoucí sbor schválil návrh na výstavbu nové odbočky blízko Osla. Koncem roku 1980 bratři našli vhodný pozemek ve vesnici Ytre Enebakk, asi 30 kilometrů od centra hlavního města.

Aby byly náklady co nejnižší, na stavbu komplexu byli pozváni dobrovolní pracovníci. Získat potřebné stavební stroje a nářadí, zajistit jídlo  a ubytování pro téměř 100 lidí a koordinovat celý projekt, to byl opravdu náročný úkol.

Dobrovolně se nabídlo více než 2 000 svědků z Norska a jiných zemí. (Žalm 110:3, ppč.) Mnozí pomohli tím, že přivezli brambory, zeleninu, ovoce, chléb, vajíčka, ryby, oblečení a nářadí. Někteří káceli v lese stromy a jiní je rozřezávali na fošny na malé pile, která byla přímo na staveništi. Nespočet dalších poskytlo půjčku nebo darovalo peníze.

Někteří kvalifikovaní pracovníci nemohli strávit na stavbě tolik času, kolik by bylo zapotřebí, a tak většinu práce museli dělat nekvalifikovaní dobrovolníci. John Johnson, který měl na starosti veškerou elektroinstalaci, přiznává, že se on i ostatní odpovědní bratři cítili nedostateční. „Dobrovolníci se tu práci naučili a odvedli ji skvěle,“ říká. „Bylo  úžasné pozorovat, jak se vyřešily různé problémy a všechno dobře dopadlo. Tu stavbu očividně vedl Jehova.“

Díky píli dobrovolníků, štědrosti bratrů a sester a Jehovovu požehnání postupovaly práce na stavbě rychle. Stavět se začalo zkraje roku 1981 a 19. května 1984 byla nová odbočka zasvěcena při návštěvě Miltona Henschela z vedoucího sboru. Samotný projekt byl zdrojem velké radosti a bratry v Norsku ještě víc stmelil. Po jeho dokončení hodně dobrovolníků začalo s pomocnou nebo pravidelnou průkopnickou službou.

RYCHLE PŘIBÝVÁ SÁLŮ KRÁLOVSTVÍ

Už v roce 1928 čtyři bratři Fjelltvedtovi postavili první sál k uctívání Jehovy na okraji Bergenu. Začátkem 80. let si některé sbory sál Království  postavily nebo zakoupily. Ale mnoho sborů stále pořádalo shromáždění v nevyhovujících pronajatých prostorách. V průběhu stavby odbočky někteří bratři uvažovali o tom, jak by se výstavba sálů dala urychlit. Věděli, že skupiny dobrovolníků ve Spojených státech a v Kanadě staví sály Království metodou rychlostavby, a tak si řekli: Když to s Jehovovou pomocí dokážou bratři tam, proč bychom to nedokázali my?

Někteří vypracovali výkresovou dokumentaci, navrhli způsob provedení stavebních detailů a v roce 1983 projekt vyzkoušeli při stavbě sálu v Askimu. Následující rok byly takto postaveny sály Království v Rørviku, Steinkjeru a Altě. Jak bratři postupovali? Předem udělali základy a pak pečlivě koordinovali práci kvalifikovaných i nekvalifikovaných dobrovolníků, takže jednotlivé fáze výstavby mohly být dokončeny za pouhých několik dní.

V dalších deseti letech bylo metodou rychlostavby postaveno asi 80 sálů Království. Norští bratři později pomohli postavit tři sály na Islandu. I když většina sborů v Norsku už svůj sál má, práce je pořád dost. Staré sály je zapotřebí renovovat, některé rozšířit a nové postavit.

„VZTAHY MEZI BRATRY SE POSILUJÍ“

Díky výstavbě sálů Království mají svědkové účelná a pěkná místa k uctívání a také tím vydávají dobré svědectví lidem v okolí. Například v roce 1987 tři bratři projednávali stavbu sálu Království s úředníky města Fredrikstad. Úředníci se smáli,  když jim bratři řekli, že sál postaví za tři dny. Ale už první den, v pátek, jim bylo jasné, že stavba bude dokončena podle plánu. V sobotu jeden z úředníků přišel na staveniště se svou dechovou kapelou, aby dobrovolníkům nechal zahrát a omluvil se tak za svůj pochybovačný postoj. Jedna žena, která pozorovala stavbu sálu v Arendalu v roce 1990, svědkům řekla: „Je neuvěřitelné, jak rychle dokážete stavět. Ale ještě víc žasnu nad tím, že se všichni usmíváte a jste veselí.“

Dnes mají výstavbu sálů Království v Norsku na starosti dva regionální stavební výbory. Ochotní bratři a sestry se dávají k dispozici i na větší a náročnější projekty. Například v letech 1991 a 1992 rozšířili odbočku a v roce 1994 postavili nádherný sjezdový sál v Oslu. V roce 2003 stavební tým vybudoval  v Bergenu velký sál Království, kde se konají také menší sjezdy.

Tyto projekty mají příznivý vliv i na Jehovovy služebníky, protože podporují jednotu a ducha spolupráce. „Díky tomu jsou sbory ještě semknutější,“ říká bratr, který na stavbách pomáhá od roku 1983. „Vztahy mezi bratry se posilují. Vytváří se pevná přátelství a umíme lépe spolupracovat.“

V BETELU SE VYKONÁVÁ VÍC PRÁCE

Po dokončení nové odbočky bylo možné zvýšit počet betelitů a mohlo se udělat víc práce ve prospěch kazatelského díla. Například přibylo publikací přeložených do norštiny. Milníkem byl rok 1996, kdy v tomto jazyce vyšlo Svaté Písmo — Překlad nového světa. (Křesťanská řecká písma byla vydána už v roce 1991.) V norštině jsou nyní k dispozici prakticky všechny publikace svědků Jehovových, včetně encyklopedie Hlubší pochopení Písma.

V nové odbočce bylo vybudováno i tolik potřebné nahrávací studio. Od 60. let se sjezdové dramatizace nahrávaly v sálech Království nebo v podkroví či suterénu bývalé odbočky. Podmínky nebyly ideální a často se nahrávání muselo přerušit kvůli hluku z ulice. V novém studiu se práce výrazně urychlila. Kromě dramatizací, videí a sborového zpěvu písní Království se tam nahrávají i časopisy Strážná věž a Probuďte se! V norštině je možné si poslechnout také celou Bibli a mnoho dalších knih, které jsou na CD nebo se dají stáhnout z webových stránkek jw.org.

 SLOUŽÍ TAM, KDE JE TO VÍC ZAPOTŘEBÍ

Většina bratrů a sester slouží v místě svého bydliště, ale mnozí zvěstovatelé a průkopníci jezdí do nepřidělených území, třeba až na sever do městečka Longyearbyen na souostroví Špicberky. Někteří křesťané se do takových odlehlých míst přestěhovali, aby tam kázali a případně pomohli založit sbor.

Když se Finn a Tordis Jenssenovi v roce 1950 vzali, věděli, že je zapotřebí zvěstovatelů v Hammerfestu, což je jedno z nejseverněji položených měst na světě. Neměli sice moc peněz, ale nescházela jim síla a houževnatost, a navíc měli kola. Vyrazili z Bodø a čekala je cesta dlouhá 900 kilometrů. Když byli asi v polovině, dostali od přátel nějaké peníze, takže mohli pokračovat lodí. V Hammerfestu měli spoustu práce. Kázali a zvali lidi na přednášky, které měl Finn každý víkend. Jehova jejich mimořádnému úsilí žehnal a brzy mohli založit sbor.

Na oblastním sjezdu, který se v roce 1957 konal v Trondheimu, povzbuzoval jeden řečník přítomné, aby přemýšleli o tom, zda se mohou přestěhovat tam, kde je málo zvěstovatelů. Viggo a Karen Markussenovi, kteří žili ve Stavangeru, mu pozorně naslouchali. Viggo šťouchl loktem do Karen, a ta hned pochopila, která bije. Naše dny ve Stavangeru jsou sečteny, pomyslela si. Co ale na přestěhování řeknou jejich tři dcery, kterým bylo mezi 11 a 14 lety a také už byly zvěstovatelkami?

Když si po sjezdu o proslovu povídali, všichni se shodli na tom, že by se mohli dát k dispozici  a sloužit jinde. Napsali do odbočky a bratři je požádali, aby se přestěhovali do Brumunddalu, kde nebyl žádný sbor. V roce 1958 Viggo a Karen prodali svůj moderní dům a obchod s nábytkem a celá rodina se přestěhovala do obyčejného srubu poblíž Brumunddalu. Jehova jejich obětavému úsilí požehnal a v následujících letech se mnozí jejich zájemci dali pokřtít. V době, kdy se dcery odstěhovaly a Viggo s Karen začali sloužit v krajské službě, byl v Brumunddalu horlivý, asi 40členný sbor.

Kázat v místech, kde nebyl žádný sbor, chtěli také mladí svobodní bratři. V roce 1992 se skupina průkopníků, kterým bylo většinou kolem 19 let, přestěhovala do přístavního města Måløy na jednom ostrově v Nordfjordu. Jejich cílem bylo rozvíjet zájem lidí, které už předtím biblická pravda zaujala. Kazatelské službě věnovali spoustu času a v pronajatém domě, kde bydleli, začali ihned pořádat shromáždění. Jedna žena, se kterou studovali, byla velice pohostinná a starala se o ně jako o vlastní syny. Později se do Måløye přestěhoval jeden starší s manželkou a vznikl tam sbor. Mladým bratrům se v jejich působišti velmi líbilo — vedli mnoho biblických studií, v novém horlivém sboru vykonávali řadu úkolů a byli pro něj velkou posilou. Jeden z nich řekl: „Bylo to duchovní dobrodružství a skvělá příležitost dělat pokroky.“ Díky tvrdé práci těchto průkopníků i dalších bratrů a sester je nyní v nordfjordském sboru asi 30 zvěstovatelů, kteří vedou 50 až 60 biblických studií.

 KÁŽE SE I V JINÝCH JAZYCÍCH

V posledních zhruba 20 letech přijíždí do Norska stále více imigrantů. Bratři se proto intenzivně snaží předkládat jim dobrou zprávu v jejich rodném jazyce nebo v jazyce, kterému rozumí. První cizojazyčný sbor v Norsku vznikl v roce 1986 a dostal jméno Oslo-latinskoamerický, protože do něj většinou chodili španělsky a portugalsky mluvící lidé z Latinské Ameriky. Někteří zvěstovatelé tehdy začali organizovaně kázat v okolí Osla i cizincům, kteří mluví anglicky. Mnozí z nich, převážně z Afriky a Asie, o dobrou zprávu projevili zájem. S některými se zvěstovatelé setkali ve službě na ulici nebo v centrech pro uprchlíky. Při vyhledávání cizinců, kteří by mohli mluvit anglicky, bratři a sestry také využívají telefonní seznam. Zavedli hodně biblických studií a v roce 1990 byl založen sbor Oslo-anglický.

Od té doby se mnoho norských zvěstovatelů učí nějaký cizí jazyk. S pomocí bratrů a sester, kteří jsou rodilými mluvčími, byly založeny skupiny nebo sbory, kam chodí lidé mluvící anglicky, arabsky, čínsky, chorvatsky, paňdžábsky, persky, polsky, rusky, srbsky, španělsky, tagalsky, tamilsky a jazykem tigriňa.

Na dobrou zprávu pěkně reagují také neslyšící, kterých je v Norsku několik tisíc. V jejich prospěch se vynakládá velké úsilí. V 70. letech začali bratři tlumočit do norského znakového jazyka některá shromáždění a sjezdy. Od té doby se tento jazyk naučilo několik zvěstovatelů. V některých sborech byly  založeny skupiny znakového jazyka a v roce 2008 vznikl v Oslu sbor. V celé zemi nyní slouží asi 25 neslyšících zvěstovatelů a obratně používají publikace, které v norském znakovém jazyce vyšly na DVD.

VÝBORY PRO STYK S NEMOCNICEMI

Jelikož svědkové Jehovovi nepřijímají transfuze, je pro ně někdy obtížné najít léčbu, kterou potřebují a jsou ochotni akceptovat. Proto byly v Norsku v roce 1990 založeny výbory pro styk s nemocnicemi (HLC), které jim v takových situacích pomáhají a poskytují informace o alternativních způsobech léčby. V letech 1990 až 2010 bratři z HLC v Oslu uspořádali asi 70 schůzek se zdravotníky v nemocnicích v hlavním městě a okolí a pomohli ve více než 500 případech. Díky jejich cílevědomému úsilí se našlo mnoho lékařů, kteří jsou ochotni svědkům vycházet vstříc. Navíc na základě odborných informací od HLC začalo alternativy k transfuzím používat více lékařů. Bratři a sestry hospitalizovaní v nemocnicích i jejich rodiny si také velmi váží pomoci, kterou poskytují skupiny pro navštěvování pacientů.

To, jak důležitou úlohu HLC plní, je vidět z příběhu mladé průkopnice Helen. V roce 2007 vážně onemocněla a musela být převezena do místní nemocnice. Rapidně se jí zhoršoval krevní obraz a lékaři ji přesvědčovali, aby přijala transfuzi. Podle nich to byl jediný způsob, jak si může zachránit život. Jeden bratr z HLC jí zařídil převoz do větší a lépe vybavené nemocnice. Když tam s maminkou přijela, už tam čekal jiný bratr z HLC, který ji uklidnil  a pomohl jí, aby dostala potřebnou péči. Lékaři souhlasili, že Helen nasadí léčbu, která bude stimulovat tvorbu červených krvinek. Během několika dní se jí krevní obraz zlepšil a brzy byla mimo ohrožení života. Nyní je v pořádku a velmi si váží toho, že nemocnice respektovala její přání. Společně s maminkou říká: „Za to, jak funguje Jehovova organizace a jak nás bratři a sestry podporovali a modlili se za nás, budeme vždycky vděčné. Nikdy na to nezapomeneme.“

REAKCE NA ZÁKEŘNÝ MEDIÁLNÍ ÚTOK

Především v letech 1989 až 1992 byli svědkové Jehovovi v Norsku terčem pomlouvačné kampaně. Velmi negativně se o nich psalo v novinách a časopisech a pomluvy se šířily i prostřednictvím rádia a televize. Jedním z hlavních důvodů bylo to, že se svědomitě držíme biblických pokynů, jak se chovat k vyloučeným. (1. Kor. 5:9–13; 2. Jana 10) Tato zákeřná kampaň vedla k tomu, že svědkové byli vystaveni nepříjemným situacím ve službě, v práci, ve škole a doma. I když Ježíšovy následovníky nepřekvapuje, že je lidé odsuzují, nebylo jednoduché to snášet. (Mat. 5:11, 12)

„Prožívali jsme těžké období,“ říká jeden bratr, „ale mělo to i kladné stránky. Znovu jsem prozkoumal biblické důvody pro to, čemu věřím. Když jsem uvažoval o vynikajícím duchovním pokrmu, který dostáváme od věrného a rozvážného otroka, posílilo to moji víru. Myslím, že nás to lépe vyzbrojilo na budoucí zkoušky.“

 Jeden krajský dozorce vzpomíná: „Povzbuzovalo mě, když jsem viděl, jak jsou bratři a sestry odvážní. Uvědomovali jsme si, že to nejlepší, co v dané situaci můžeme dělat, je sloužit ještě víc, a to i na ulici. Jsem rád, že hodně svědků reagovalo pozitivně.“

Všimněte si, jaký názor na vyloučení měl oproti sdělovacím prostředkům bratr, který to sám zažil. „Když jsem byl ve 20 letech vyloučen,“ říká Fred, „začal jsem vážně přemýšlet o svém životě. Být vyloučený pro mě nebylo jednoduché, ale mělo to pozitivní vliv. Jehova mi tím jako by říkal: ‚Teď se, hochu, musíš vzpamatovat. Když se nezměníš, dopadne to s tebou špatně.‘ Byla to lekce, kterou jsem potřeboval a která mi pomohla s hříšným jednáním přestat. Místo abych vyhledával jenom vzrušení a zábavu, začal jsem brát pravdu vážně. Kromě toho jsem viděl, že někteří moji přátelé udělali duchovní pokrok.“ Fred činil pokání, změnil svůj způsob života a byl přijat zpátky do sboru. Nyní slouží jako starší.

PŘIPRAVENI NA JEHOVŮV DEN

Navzdory všeobecně rozšířenému materialismu a rostoucí apatii Jehovovi služebníci v Norsku stále dávají na první místo v životě duchovní věci, jako například každodenní čtení Bible a účast na shromáždění. To velmi posiluje jejich víru. Čím dál víc zvěstovatelů slouží jako pravidelní průkopníci. Jeden bratr vyjádřil pocity mnohých,  když řekl: „Pokud nejsem připravený na to, že Jehovův den přijde zítra, nebudu připravený ani v den, kdy skutečně přijde. Musíme prostě jít dál. Jednoho dne se dočkáme.“ Takový postoj bezpochyby přispívá k tomu, že od roku 2001 je v Norsku stálý vzrůst.

Duchovním opatřením, které pomáhá sborům a poskytuje mnoha bratrům úžasné teokratické školení, je škola služebního vzdělávání (nyní se nazývá biblická škola pro svobodné bratry). „Díky tomu, že jsem měl možnost zkoumat Bibli tak intenzivně osm týdnů,“ říká jeden student, „rozumím biblické pravdě mnohem líp a víc si jí vážím. Všechno v Bibli je teď pro mě živější a skutečnější.“ Během posledních 20 let více než 60 absolventů této školy posiluje sbory a podněcuje zvěstovatele k ještě horlivější činnosti.

UČILI SE O JEHOVOVI ODMALIČKA

Mnozí bratři a sestry v Norsku poznali biblickou pravdu od svých rodičů. Někteří jsou třetí, čtvrtou nebo pátou generací svědků. „Často přemýšlím o tom, jaké mám štěstí, že jsem se narodil do rodiny, pro kterou je nejdůležitější sloužit Jehovovi,“ říká Ivan Gåsodden, pravnuk Ingebrety Andersenové, první badatelky Bible ve Skienu. „Osobní studium, pravidelné čtení Bible a dobří přátelé, kteří měli stejné cíle jako já — to všechno mi pomohlo postavit se na stranu Jehovy.“ Také Ivanovi synové, André a Richard, považují své duchovní dědictví za jednu z nejcennějších věcí, jakou mají.

 „Jsem velmi vděčná, že jsem vyrůstala v rodině svědků,“ říká průkopnice Bente Buová, vnučka Magnuse Randala, který sloužil jako průkopník na lodi Ruth. „Díky tomu jsem se vyhnula mnoha problémům a chci žít pro druhé.“

Někteří sice v mládí nebyli duchovně silní, ale později se stali horlivými Jehovovými služebníky. Například Thomas a Serine Fauskangerovi z Bergenu byli vychováni v pravdě, ale dělali jen nepatrné duchovní pokroky. Co jim pomohlo, aby svůj postoj změnili?

„V roce 2002 přišel do našeho sboru jeden mladý bratr, který absolvoval školu služebního vzdělávání,“ vzpomíná Thomas. „Pomohl mi, abych začal chodit do služby a dosahoval duchovních cílů.“

 Když bylo Thomasovi 25 let, vzal si Serine. V roce 2007 se přestěhovali do Båtsfjordu ve Finnmarce, aby tam pomohli manželskému páru průkopníků pečovat o lidi, kteří projevili zájem o duchovní věci. Zakrátko se Thomas a Serine přihlásili do průkopnické služby. V roce 2009 strávili tři měsíce v nepřiděleném území v rybářském městečku Kjøllefjord, kde společně s několika zvěstovateli zahájili více než 30 biblických studií. Pak se přestěhovali blíž, aby mohli těmto lidem dále duchovně pomáhat. Nyní za zájemci pravidelně jezdí, ačkoli jim cesta trvá tři a půl hodiny. I když žijí naplno, Serine říká: „Můj život je teď jednoduchý a jsem šťastná. Máme málo věcí, ale taky málo problémů.“

 DÁL BUDEME DŮVĚŘOVAT JEHOVOVI

Od doby, kdy Knud P. Hammer a jiní badatelé Bible začali v Norsku kázat, se život výrazně změnil. Na počátku Jehovovi služebníci vyučovali pravdu z Bible mezi nábožensky založenými lidmi, kteří byli pod vlivem církví a jejich falešných nauk. V průběhu desetiletí měli mnozí upřímní lidé radost, že se dozvěděli o Bibli, a bez váhání se postavili na stranu pravého uctívání.

Poslední dobou se náboženské klima v Norsku mění. V Boha věří málo lidí a názor, že existuje pouze jedno pravé náboženství, se považuje za příliš troufalý. K tomu, aby zájemci poznali Bibli, začali jí důvěřovat a vybudovali si víru v Boha, je zapotřebí hodně času a úsilí. A mnozí potřebují ještě více času na to, aby se podle biblických měřítek naučili žít. I přesto k sobě Jehova stále přitahuje upřímné lidi, ať už žijí v odlehlých rybářských vesničkách, nebo v moderních velkoměstech. (Jan 6:44)

Tak jako všude jinde na světě, i v Norsku považují svědkové Jehovovi za „výsadu nebojácně . . . prokazovat posvátnou službu“ Svrchovanému Pánu Jehovovi. (Luk. 1:74) Když důkladně propracovávají svůj rozsáhlý obvod a hledají lidi, kteří jsou správně nakloněni k věčnému životu, tají se jim dech nad poklidnou a nádhernou panenskou přírodou, kterou má Stvořitel v úmyslu obnovit po celé zemi. Jehovovi služebníci v Norsku spolu s ostatními věrnými bratry a sestrami nedočkavě vyhlížejí den, kdy Království uskuteční Boží vůli na celé naší krásné planetě. (Dan. 2:44; Mat. 6:10)

[Praporek na straně 106]

„To ho . . . neodradilo a na shromáždění chodil bosý.“

[Praporek na straně 111]

„Šla jsem spát jako členka letničního hnutí a probudila se jako svědek Jehovův.“

[Praporek na straně 122]

„Vypadá to, že se své víry nevzdáte.“

[Praporek na straně 157]

„Teď se, hochu, musíš vzpamatovat. Když se nezměníš, dopadne to s tebou špatně.“

 [Rámeček a obrázek na straně 90]

Stručně o Norsku

Země

Norsko je známé svými nádhernými fjordy, majestátními horami a tisíci ostrovy. Nepočítáme-li souostroví Špicberky, které leží na půl cesty mezi pevninou a severním pólem, pak je tato země jen o trochu větší než Itálie. I když je možné v Norsku zažít pořádnou zimu, a to především v arktické oblasti na severu, na většině území je díky teplým mořským a vzdušným proudům mírnější podnebí než v jiných státech, které leží v podobné zeměpisné šířce.

Lidé

Většinu z pěti milionů obyvatel tvoří Norové a přibližně 10 procent přistěhovalci. Mnozí Sámové (dříve známí jako Laponci) se až dodnes živí rybolovem, lovem zvěře a chovem sobů.

Jazyk

Oficiálním jazykem je norština. Má dvě psané formy — bokmål (knižní jazyk) a nynorsk (nová norština). Většina obyvatel používá bokmål, který je podobný dánštině.

Hospodářství

Největším zdrojem příjmu je těžba ropy a zemního plynu a také zpracovatelský průmysl. Hlavním vývozním artiklem jsou ryby. Jen asi tři procenta země tvoří obdělávaná půda.

Jídlo

Základem jídelníčku jsou ryby, maso, brambory, chléb a mléčné výrobky. Známou tradiční pochoutkou je fårikål — skopové maso dušené s hlávkovým zelím. Jelikož v posledních letech proudí do Norska mnoho přistěhovalců, místní kuchyně získává mezinárodní charakter.

 [Rámeček a obrázky na straně 95 a 96]

Do služby Jehovovi dával všechno

THEODOR SIMONSEN

ROK NAROZENÍ 1864

BADATELEM BIBLE OD ROKU 1905

Z JEHO ŽIVOTA Bývalý kazatel církve Svobodné poslání. Později sloužil jako cestující dozorce.

▪ KDYŽ se Theodor v našich publikacích dočetl, že nauka o ohnivém pekle není biblická, začal toto falešné učení vyvracet při svých kázáních v církvi Svobodné poslání. Mnoha jeho posluchačům se to líbilo. Jednou, když své kázání skončil, však dostal lísteček, na kterém bylo napsáno: „Toto byla tvoje poslední řeč k nám!“

To se stalo v roce 1905 a téhož roku se Theodor přidal k badatelům Bible. Od té doby měl bezpočet proslovů ke stovkám vděčných posluchačů. Během týdne natíral domy, aby hmotně zabezpečil rodinu, a o víkendech se věnoval kázání a vyučování. Byl vynikajícím učitelem, protože skvěle znal Bibli, měl klidný přednes a používal logické argumenty. Uměl také hezky zpívat a své proslovy obvykle začínal a končil tím, že zazpíval píseň a hrál při tom na citeru.

V roce 1919 se jeho rodinná situace změnila, a tak začal sloužit jako cestující dozorce. Až do roku 1935 navštěvoval sbory v Norsku, Dánsku a Švédsku. Byla to vyčerpávající práce a zahrnovala nejen povzbuzování sborů  a odloučených skupin, ale také přednášení proslovů ve městech, kde žádní badatelé Bible nebyli. Pro ilustraci: Při jedné roční cestě navštívil 190 míst mezi Kristiansandem na jihu a Tromsø na severu. Cestující dozorci obvykle zůstávali na jednom místě pouze den nebo dva a pak pokračovali dál. Jako dopravní prostředek používali to, co bylo k dispozici.

Jen na málo místech, která Theodor navštívil, byli badatelé Bible, ale na jeho proslovy chodilo mnoho lidí. Například v roce 1922 přijel do Bodø, aby tam kázal a zval lidi na přednášku. Pomáhala mu při tom průkopnice Anna Andersenová, která tam tehdy byla na návštěvě. Proslov si přišli vyslechnout i Johan a Olea Berntsenovi a nadchlo je to. Pozvali pak Theodora a Annu k sobě domů a chtěli, aby jim zodpověděli jejich otázky. Časem se Berntsenovi stali prvními badateli Bible v Bodø.

Theodor nahrál většinu přednášek, které ve 30. letech vyšly na gramofonových deskách v norštině. Věrně sloužil Bohu až do roku 1955, kdy skončil jeho pozemský život.

 [Rámeček a obrázek na straně 102]

Chodil s Bohem

ENOK ÖMAN

ROK NAROZENÍ 1880

ROK KŘTU 1911

Z JEHO ŽIVOTA V letech 1921 až 1945 byl dozorcem odbočky.

▪ ENOK vyrůstal ve Švédsku a už v mládí ho upoutala biblická zpráva o Enochovi, který stále „chodil s pravým Bohem“. (1. Mojž. 5:22) Enok chtěl jednat stejně jako jeho biblický jmenovec. Ale až v 31 letech se mu dostal do ruky první svazek knihy Studie Písem, kde se o tom, jak chodit s Bohem, dozvěděl víc. Dal se pokřtít jako badatel Bible a stal se průkopníkem. Později sloužil ve švédské odbočce.

V roce 1917 byl poslán do odbočky v Norsku a začátkem roku 1921 dostal za úkol nad dílem v této zemi dohlížet. Tehdy se pro účely odbočky používala v podstatě jedna místnost v domě, ve kterém měla sestra Maria Dreyerová byt a pedikérský salon. V roce 1922 se Enok s Marií oženil a jako odbočka sloužil celý její byt. V betelu byli společně do roku 1944, kdy Maria zemřela. Roku 1953 se oženil znovu a zase začal s průkopnickou službou. To, že měl stále před očima nebeskou naději, mu pomáhalo, aby věrně chodil s Bohem až do své smrti v roce 1975.

 [Rámeček a obrázek na straně 110]

„Zářil jako paprsek slunečního světla“

WILHELM UHRE

ROK NAROZENÍ 1901

ROK KŘTU 1949

Z JEHO ŽIVOTA Horlivý kazatel, kterého nezastavila ani vysilující nemoc svalů.

▪ WILHELM trpěl onemocněním svalů, a měl proto ochrnuté nohy a problémy s mluvením. V polovině 30. let se poprvé setkal s dobrou zprávou a i přes své omezení hned začal druhým vyprávět o nádherných pravdách, které se dozvídal. Na motorizované tříkolce pravidelně jezdil do přístavu Sortland na Vesterálech, kde lidem pouštěl gramofonové desky s nahrávkami biblických proslovů a nabízel jim publikace. Jelikož byl nemocný a žil na odloučeném místě, dal se pokřtít až v roce 1949. Byl ale horlivým kazatelem. Mnoho lidí, kteří cestovali podél pobřeží, se dobrou zprávu dozvědělo právě od něho a někteří se stali svědky Jehovovými.

Když Wilhelm zestárl, žil v domě s pečovatelskou službou v Tromsø. S pomocí dalších zvěstovatelů vydával svědectví prostřednictvím dopisů. Protože měl přátelskou a srdečnou povahu, byl zdrojem povzbuzení pro druhé, včetně personálu. Po jeho smrti ředitelka prohlásila: „K němu do pokoje jsme vždycky chodili rádi. Díky své víře zářil jako paprsek slunečního světla.“

 [Rámeček a obrázek na straně 113]

Dodržel slib

JOHANNES KÅRSTAD

ROK NAROZENÍ 1903

ROK KŘTU 1931

Z JEHO ŽIVOTA Osm let sloužil na lodích pro průkopníky.

▪ V ROCE 1929 se Johannes v nemocnici zotavoval z tuberkulózy. Začal tam číst Bibli a slíbil Bohu, že až se uzdraví, bude mu sloužit.

Krátce před propuštěním si s velkým zaujetím přečetl několik knih od badatelů Bible. Později získal další knihy a každou si přečetl čtyřikrát nebo pětkrát. Netrvalo dlouho a začal se o nově nalezenou pravdu dělit s druhými. Jakmile se úplně uzdravil, jel do Bergenu navštívit bratra Ringereida a ten ho povzbudil, aby se stal průkopníkem. I když byl Johannes zvěstovatelem teprve krátkou dobu, neváhal ani minutu a přihlásil se do průkopnické služby.

V letech 1931 až 1938 sloužil na lodi Ester a pak asi rok na lodi Ruth. Plavil se podél celého pobřeží až na sever do Tromsø. V roce 1939 se stal cestujícím dozorcem a navštěvoval sbory ve východní části Norska. Přitom nějakou dobu vypomáhal v betelu. Po druhé světové válce se oženil se Sigrid a věnoval se průkopnické službě spolu s ní. Jeho pozemský život skončil v roce 1995 ve Fredrikstadu.

 [Rámeček a obrázek na straně 132]

Káže tam, kde může

RANDI HUSBYOVÁ

ROK NAROZENÍ 1922

ROK KŘTU 1946

Z JEJÍHO ŽIVOTA Od roku 1946 je v celodobé službě.

▪ JEJÍ rodiče se stali svědky Jehovovými v roce 1938. Později se i ona rozhodla, že bude uctívat Jehovu. Roku 1946 byla pozvána do betelu, kde se seznámila s mladým bratrem Kjellem Husbym. Začali spolu chodit, vzali se a pustili se do průkopnické služby. Vedli duchovně bohatý život a společně se věnovali různým formám celodobé služby až do roku 2010, kdy Kjell zemřel.

V posledních letech má Randi problémy s nohama a těžko se jí chodí do schodů a do kopce. Chůzi po rovině však zvládá docela dobře, a tak je možné ji často vidět, jak v Trondheimu vydává svědectví na ulici a v obchodech. Aby mohla předat dobrou zprávu každému, koho potká, má u sebe publikace v nejméně osmi jazycích. Její přátelé ze sboru ji také vozí za mnoha lidmi, kterým pravidelně dává nejnovější čísla časopisů.

Randi ubývají síly a už nemůže dělat tolik, co dřív. Dále však nachází radost a uspokojení v tom, že Jehovovi slouží celou duší, a přitom si uvědomuje, že Jehova nezapomene na její práci a na lásku, kterou projevuje k jeho jménu. (Hebr. 6:10)

 [Rámeček a obrázky na straně 149 a 150]

Sám na sobě poznal moc Božího Slova

VIKTOR UGLEBAKKEN

ROK NAROZENÍ 1953

ROK KŘTU 1981

Z JEHO ŽIVOTA Bývalý zločinec, který se dostal z vlivu démonů a zbavil se drogové závislosti.

▪ VIKTOR začal už jako mladý kouřit hašiš a brát i jiné drogy a vydal se na zločineckou dráhu. Vždycky ho zajímala Bible a v roce 1979, kdy už byl na pokraji svých sil, ho napadlo, že by mu Boží Slovo mohlo pomoct. Prozkoumal různá náboženství, ale byl z nich znechucený a zklamaný.

Dostal se úplně na dno a uvažoval o sebevraždě. Pak mu ale přišel dopis od sestřenice z Bergenu, která začala studovat se svědky Jehovovými. Jel za ní a ke studiu se přidal. Nejdřív se svědkům snažil dokázat, že nemají pravdu. Protože se ale zajímal o životní prostředí, potěšilo ho, že Bůh zničí ty, kdo ničí zemi, a přemění naši planetu v ráj. (Zjev. 11:18)

Se svou sestřenicí hned začal chodit na shromáždění. Velmi na něj zapůsobilo, že svědkové jsou v sále Království i doma laskaví a pohostinní. Na základě toho, co slyšel a viděl, došel k závěru, že musí změnit svůj život a přestat brát drogy. Vytrvale a úpěnlivě se modlil a časem sám na sobě poznal, že Boží Slovo a svatý duch mají moc člověka změnit. (Luk. 11:9, 13; Hebr. 4:12)

  Viktorova cesta ke křtu však byla trnitá. Jenom díky Jehovově pomoci se dokázal vymanit z vlivu démonů a překonat závislost na drogách, i když se k nim dvakrát vrátil. Jeden starší ho ale ujišťoval, že „jako otec projevuje milosrdenství svým synům, Jehova [projevuje] milosrdenství těm, kdo se ho bojí“. (Žalm 103:13) Viktor postupně prohluboval svůj vztah k Bohu a v roce 1981 se dal pokřtít. Musel si sice odpykat trest za jeden dřívější zločin, ale jakmile byl z vězení propuštěn, začal s průkopnickou službou. Je šťastný, že mohl pomoct mnoha lidem stát se Jehovovými služebníky. Zvlášť se mu daří kázat ve vězení. Dva z vězňů, se kterými studoval, přijali pravdu.

Viktor se zodpovědně stará o svou rodinu a je sborovým starším. Pokračuje v průkopnické službě spolu s manželkou Tone a jejich synem. „Kazatelská služba byla jednou z věcí, která mě změnila,“ říká Viktor. „Jsem Jehovovi hluboce vděčný, že můžu drahocenné duchovní poklady předávat druhým.“

 [Rámeček a obrázek na straně 152]

Chtěl dělat něco lepšího než hrát fotbal

TOM FRISVOLD

ROK NAROZENÍ 1962

ROK KŘTU 1983

Z JEHO ŽIVOTA Fotbalista, který chtěl sloužit Jehovovi.

▪ KDYŽ bylo Tomovi dvacet, hrál za jeden z nejlepších norských fotbalových klubů a měl před sebou slibnou kariéru. Jeho maminka už nějakou dobu byla svědkem Jehovovým. Jednoho dne je přišel navštívit mladý průkopník a nabídl Tomovi biblické studium. Tom nabídku přijal, ale řekl, že se svědkem stát nechce.

Velmi na něj zapůsobilo, jak hezky se k němu bratři a sestry chovali, když začal chodit na shromáždění. Také si všiml, že během programu si všichni vyhledávají biblické verše. „Ti lidé jsou tak krásní určitě díky Bibli,“ říkal si.

Za čas mu bylo jasné, že našel pravdu a že chce sloužit Jehovovi. Jak ale přesvědčí klubové manažery, aby propustili jednoho ze svých nadějných hráčů? Vysvětlil jim, že se rozhodl věnovat se něčemu lepšímu než fotbalu, a k jeho překvapení s ním smlouvu zrušili.

V roce 1983 se dal pokřtít a o dva roky později se stal průkopníkem. Roku 1987 se s Viktorem Uglebakkenem přestěhoval do Hammerfestu, protože chtěl sloužit tam, kde je zapotřebí více zvěstovatelů. Později byl jmenován krajským dozorcem a nyní slouží se svou ženou Kristinou v betelu.

 [Tabulka a obrázky na straně 162 a 163]

HLAVNÍ UDÁLOSTI — Norsko

 1890

1892 V Norsku začíná kázat Knud Pederson Hammer.

1900

1900 Je založen první sbor.

1904 V Kristianii (Oslu) je otevřena kancelář Watch Tower Society.

1905 V Kristianii se koná první sjezd.

1909 a 1911 Norsko navštěvuje C. T. Russell.

1910

1914 Je jmenován první cestující dozorce.

1914–1915 Zástupy lidí se hrnou na „Fotodrama stvoření“.

1920

1920–1925 Po celém Norsku zaznívá přednáška „Milióny nyní žijících nikdy nezemřou“.

1925 V norštině začíná vycházet Zlatý věk (Probuďte se!).

1928–1940 Ke kázání v pobřežních oblastech se používají lodě.

1930

1940

1940–1945 Během války se káže i navzdory odporu.

1945 V norštině začíná vycházet Strážná věž.

1948 Přijíždějí první misionáři vyškolení v Gileadu.

1950

1950 Nejvyšší soud potvrzuje právo kázat a používat při tom publikace.

1960

1965 V Oslu se koná mezinárodní sjezd.

1970

1980

1984 Je zasvěcena nová odbočka.

1990

1990 Jsou ustanoveny výbory pro styk s nemocnicemi.

1994 V Oslu je zasvěcen sjezdový sál.

1996 V norštině vychází úplný Překlad nového světa.

2000

2010

2011 Nové vrcholy v počtu pravidelných a pomocných průkopníků, zvěstovatelů a přítomných na Památné slavnosti.

[Graf a obrázek na straně 159]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Počet zvěstovatelů

Počet průkopníků

10 000

8 000

6 000

4 000

2 000

1920 1935 1950 1965 1980 1995 2010

 [Mapy na straně 91]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

ŠVÉDSKO

STOCKHOLM

Örebro

Botnický záliv

FINSKO

HELSINKY

Finský záliv

BALTSKÉ MOŘE

DÁNSKO

KODAŇ

NORSKO

OSLO

Kjøllefjord

Båtsfjord

Vardø

Kirkenes

Karasjok

Hammerfest

Alta

Finnmarksvidda

Kautokeino

Tromsø

Harstad

Narvik

Sortland

Hennes

Svolvær

Bodø

Rørvik

Namsos

Steinkjer

Trondheim

Kristiansund

Måløy

Florø

Bergen

Haugesund

Stavanger

Egersund

Kristiansand

Arendal

Skien

Kongsberg

Drammen

Hønefoss

Gjøvik

Lillehammer

Brumunddal

Hamar

Kongsvinger

Ski

Askim

Moss

Halden

Fredrikstad

Oslo-fjord

SEVERNÍ MOŘE

NORSKÉ MOŘE

ostrov Andøya

Bleik

souostroví Špicberky

Longyearbyen

KRAJE

Finnmark

Troms

Telemark

Vestfold

[Obrázek na straně 88]

Knud Pederson Hammer

[Obrázek na straně 88 a 89]

Reine, severní Norsko

[Obrázek na straně 92]

Sbor ve Skienu včetně Ingebreta a Berthy Andersenových, 1911

[Obrázek na straně 93]

Viktor Feldt

[Obrázek na straně 94]

Hallgerd Holmová (1), Theodor Simonsen (2) a Lotte Holmová (3)

[Obrázky na straně 98]

První průkopníci: (1) Helga Hessová, (2) Andreas Øiseth, (3) Karl Gunberg, (4) Hulda Andersenová a (5) Anna Andersenová

[Obrázek na straně 100]

Lidová kazatelna

[Obrázek na straně 104]

Zlatý věk v norštině

[Obrázek na straně 106]

Even Gundersrud

[Obrázek na straně 107]

Zvěstovatelé ze Skienu často jezdili kázat do okolí na nákladním autě

[Obrázek na straně 108]

Torkel Ringereide

[Obrázek na straně 109]

Olaf Skau

[Obrázky na straně 114]

Karl Gunberg byl kapitánem lodi Elihu

[Obrázky na straně 115]

Johannes Kårstad se plavil na lodi Ester

[Obrázky na straně 116]

Andreas Hope a Magnus Randal sloužili na lodi Ruth

[Obrázek na straně 117]

Polární záře na severu Norska

[Obrázek na straně 118]

Solveig Løvåsová

[Obrázek na straně 119]

Andreas a Sigrid Kvingeovi

[Obrázek na straně 124]

Tajný sjezd v lese poblíž vesnice Ski

[Obrázek na straně 127]

Marvin Anderson s manželkou Karen

[Obrázek na straně 128]

Tiskařský stroj na nožní pohon

[Obrázek na straně 129]

Oblastní sjezd v Bergenu, 1946

[Obrázek na straně 130]

Svanhild Neraalová, 1961

[Obrázek na straně 133]

Na Arnulfově lodi se zvěstovatelé často plavili do služby

[Obrázek na straně 135]

Gunnar Marcussen (1) a Hans Peter Hemstad (2) byli prvními absolventy Gileadu z Norska

[Obrázek na straně 138]

Stanový tábor, mezinárodní sjezd Slovo pravdy

[Obrázek na straně 139]

Paul Bruun

[Obrázek na straně 142]

Hartvig Mienna a další zvěstovatelé jezdí kázat Sámům na sněžných skútrech

[Obrázek na straně 144]

Výstavba odbočky byla zahájena v roce 1981

[Obrázek na straně 145]

Odbočka dnes

[Obrázek na straně 147]

Sjezdový sál v Oslu

[Obrázek na straně 160]

Díky biblickému poučování v rodině přijímají pravdu další generace