Rwanda

RWANDA je jedním z nejmenších a zároveň nejkrásnějších afrických států. Říká se jí také „země tisíce kopců“ a pyšní se horami, lesy, jezery, vodopády a bohatou faunou a flórou. V západní a severní části země se podél hranic s Konžskou demokratickou republikou a a Ugandou táhne impozantní pohoří Virunga. Jeho nejvyšším bodem je hora Karisimbi. Tato nečinná sopka je vysoká 4 480 metrů a její vrchol je často zahalen do bílého pláště z ledu a krup. Úbočí horského pásma pokrývá hustý bambusový porost a deštný prales, kde se ohrožení kočkodani zlatí lehce pohupují ve větvích a na liánách. V tomto nádherném prostředí žije i jedno z nejvzácnějších zvířat Rwandy — gorila horská.

 Exotické rostliny a bujná vegetace dosahují až k břehům jezera Kivu a k pralesu Nyungwe, který je domovem šimpanzů, gueréz pláštíkových a více než 70 dalších druhů savců. Také zde najdeme asi 270 druhů stromů a téměř 300 druhů ptáků. Tuto chráněnou oblast zdobí i množství motýlů a orchidejí.

Ze samotného srdce Nyungwe vytéká potůček a směřuje k východu. Postupně se k němu připojují další potoky a řeky a pak ústí do Viktoriina jezera. Odtud voda prudce klesá a nabírá rychlost a sílu. Řeku čeká dlouhá cesta na sever. Míjí Etiopii, protéká Súdánem a svou pouť končí v Egyptě, kde se vlévá do Středozemního moře. I přes své skromné začátky v zalesněných kopcích střední Afriky je Nil dlouhý asi 6 820 kilometrů. Je to jedna z nejdelších řek světa.

TĚŽKÉ ČASY

Je smutné, že tato malá země byla svědkem otřesného násilí. Stovky tisíc mužů, žen a dětí byly brutálně zavražděny během jedné z nejhorších genocid moderní doby. Šokující záběry bezuzdného  násilí přenášela média do celého světa a mnozí byli takovou nelidskou krutostí zděšeni. (Kaz. 8:9)

Jak tu hroznou dobu a následující léta přečkali Jehovovi věrní služebníci? Podobně jako zdánlivě nevýznamný potůček vytékající z pralesa Nyungwe překonává veškeré překážky, odolává spalujícímu žáru afrického slunce a mění se v mocnou řeku, i svědkové Jehovovi ve Rwandě vytrvali ve službě Bohu. Snášeli prudké pronásledování a velké těžkosti a stali se tak zdrojem síly a povzbuzení pro své spoluvěřící na celém světě. Dojemné vyprávění o lásce, víře a věrnosti vás jistě chytne za srdce. Věříme, že vás povzbudí, abyste si ještě víc vážili vztahu s Jehovou a celého společenství bratrů a sester.

ZÁBLESKY SVĚTLA

První zpráva o kazatelské činnosti ve Rwandě se objevila v Ročence svědků Jehovových 1971. Psalo se tam: „V březnu tohoto roku [1970] mohli do Rwandy vstoupit dva zvláštní průkopníci a zahájit kazatelskou službu v hlavním městě Kigali. Zjistili, že místní lidé jsou vřelí a na dobrou zprávu o Království reagují hezky. Jeden zájemce dokonce začal chodit do služby. Průkopníci mají už deset studií se svahilsky mluvícími lidmi, kterých je ve Rwandě menšina. Ze všech sil se teď snaží naučit se rwandsky, aby vydali ještě větší svědectví.“

Těmito zvláštními průkopníky byli manželé Oden a Enea Mwaisobaovi z Tanzanie. Protože ještě neuměli rwandsky, začali nejprve navštěvovat svahilsky mluvící lidi, z nichž mnozí přišli z Tanzanie  nebo z Konga. V únoru 1971 podali zprávu čtyři zvěstovatelé. Ve rwandštině ale zatím nevyšly žádné publikace a kvůli jazykové bariéře byl růst pomalý.

Stanley Makumba, nebojácný krajský dozorce, který sloužil v Keni, poprvé navštívil Rwandu v roce 1974. Vzpomíná: „Od ugandsko-rwandské hranice jezdilo do Ruhengeri jen málo autobusů. Musel jsem proto jet na korbě jednoho nákladního auta, kde nebylo k hnutí. Manželka seděla vpředu u řidiče. Když jsme dorazili do cíle, skoro mě nemohla poznat, protože jsem měl zaprášený obličej a vlasy. Z toho, že jsem celou cestu stál, mě tak bolely záda, že jsem následující týden během svých přednášek ve sboru i na malém krajském sjezdu musel sedět. Bratrům, které jsme se chystali navštívit, jsem nemohl říct, kdy přesně dorazíme, protože jsem nevěděl, čím přijedeme.“

RODÁK SE VRACÍ DOMŮ

Gaspard Rwakabubu, který je původem z Rwandy, tehdy pracoval jako mechanik v měděných  dolech v Kongu. Vypráví: „V roce 1974 jsem byl na škole služby Království v Kolwezi. Jeden z instruktorů, Michael Pottage, oznámil, že odbočka v Kinshase hledá staršího, který je Rwanďan a který by byl ochotný vrátit se do své rodné země, aby tam pomohl s kazatelskou službou. Měl bych se dát k dispozici? Řekl jsem, že to proberu se svou manželkou Mélanie.

V té době mi šéf důlní společnosti nabídl školení v Německu. V práci se mi dařilo a pravidelně jsem dostával přidáno. K rozhodnutí nám však stačilo jen pár dní. Bratru Pottagemu jsem řekl, že do Rwandy pojedeme. Šéf to vůbec nedokázal pochopit. Zeptal se mě: ‚To nemůžete být svědkem Jehovovým tady? Proč se musíte vrátit do Rwandy?‘ Dokonce i někteří bratři se mi to v dobrém úmyslu snažili rozmluvit. Říkali: ‚Máš čtyři děti. Přečti si  Lukáše 14:28–30 a v klidu si to promysli.‘ My už jsme ale byli rozhodnutí.

Šéf nám zaplatil veškeré náklady na cestu letadlem. V květnu 1975 jsme dorazili do Kigali a pronajali si dům z hliněných cihel a s hliněnou podlahou. Bylo to něco úplně jiného než dobře vybavený dům, který jsme měli, když jsem pracoval u důlní společnosti. S tím jsme ale počítali a byli jsme odhodlaní to nevzdat.“

Zvláštní průkopníci z jiných zemí mluvili svahilsky, a tak si hodně lidí myslelo, že přišli tento jazyk vyučovat. To se změnilo, když přijel Gaspard s rodinou, protože ve službě používali Bibli ve rwandštině.

Bratr Rwakabubu navíc přeložil do rwandštiny 32stránkovou brožuru „Toto dobré poselství o království“. Vyšla v roce 1976 a vzbudila velkou pozornost. Lidé ji četli v autobusech i na ulicích. To, že v ní bylo uvedeno Boží jméno, vedlo k mnoha diskusím.

RWANĎANÉ PŘIJÍMAJÍ PRAVDU

Ve Rwandě tehdy sloužilo pouze 11 zvěstovatelů a většina z nich byli cizinci. K prvním Rwanďanům, kteří poznali pravdu, patřil Justin Rwagatore. Studium s ním vedli zvláštní průkopníci z Tanzanie,  a protože neuměli francouzsky ani rwandsky, probíhalo ve svahilštině. Justin byl otevřený a přátelský. Dal se pokřtít v roce 1976 a žil v Save, kde roku 1900 rwandský král dovolil katolickým misionářům založit první misii. Justin vzpomíná, že lidé byli zvědaví, co Bible doopravdy říká. Duchovní ale byli vůči svědkům Jehovovým nepřátelští a zakazovali svým ovečkám, aby jim naslouchaly a braly si od nich publikace.

Pravdu přijal i Ferdinand Mugarura. Tento houževnatý muž byl také původem z Rwandy. V roce 1969, kdy žil ve východním Kongu, dostal ve svahilštině knihu Pravda, která vede k věčnému životu. Později, když zjistil, kde nejblíž bydlí svědkové Jehovovi, vydával se každý pátek spolu s dvěma muži na cestu dlouhou 80 kilometrů, aby navštívili shromáždění a měli biblické studium. V pondělí šli zase zpátky. Ferdinand se dal pokřtít v roce 1975, ve stejný den jako jeden z jeho zájemců. V roce 1977 byl jmenován zvláštním průkopníkem. Pamatuje si, že v předchozím roce se u bratra Rwakabubua konal v obývacím pokoji krajský sjezd, kde se sešlo 34 lidí. Tři z nich byli pokřtěni.

 MISIONÁŘŮM VSTUP ZAKÁZÁN

Vedoucí sbor si vždy pozorně všímá, ve kterých částech světa je zapotřebí horlivých kazatelů, a tak do Rwandy vyslal misionáře už v roce 1969. Měli tam odjet čtyři absolventi 47. třídy biblické školy Strážné věže Gilead.

Nicholas Fone vzpomíná: „Koncem ledna bratr Knorr oznamoval, do kterých zemí jsou misionáři přiděleni. Slyšeli jsme, jak Paulovi a Marilyn Evansovým říká, že jejich působištěm bude Rwanda. Mně a mé manželce pak řekl: ‚A vy pojedete s nimi.‘ Byli jsme nadšení a po skončení programu jsme spěchali do knihovny Gileadu a ve velkém atlase jsme hledali Rwandu. Později jsme ale dostali dopis, ve kterém bylo napsáno, že se bratrům nepodařilo získat pro nás povolení ke vstupu do země. Byli jsme zklamaní, ale souhlasili jsme s tím, že budeme sloužit s Paulem a Marilyn v Kongu.“

 V roce 1976 byly do Rwandy poslány dva manželské páry, které absolvovaly 60. třídu školy Gilead. Když dostali povolení vstoupit do země, nastěhovali se do pronajatého domu, odvážně kázali a začali se učit rwandsky. Jelikož jim ale po třech měsících vypršela platnost víz a imigrační úřad jim je odmítl prodloužit, odjeli kázat do Bukavu ve východním Kongu.

„VE SLUŽBĚ SE NEŠETŘILI“

V polovině 70. let začali zvláštní průkopníci z Tanzanie a Konga z různých důvodů Rwandu opouštět. Do průkopnické služby se pustili rwandští bratři a kázali dobrou zprávu ve všech částech země. V roce 1978 byla do rwandštiny přeložena kniha Pravda a dva traktáty. Kromě toho začala jednou měsíčně vycházet Strážná věž. Tyto publikace přispěly k ještě většímu rozmachu kazatelského díla. O bratrech, kteří tehdy sloužili jako průkopníci, misionář Manfred Tonak řekl: „Ve službě se nešetřili a věnovali jí hodně času. Noví zvěstovatelé jejich příklad následovali.“

Gaspard Niyongira vypráví, jak se v té době dobrá zpráva šířila. „V roce 1978, kdy jsem se dal pokřtít,  přijímalo pravdu hodně lidí a duchovní tím byli znepokojeni. Na našich sjezdech bývaly stovky posluchačů. Když jsme vyrazili do služby, byli jsme jako hejno kobylek. Často se asi 20 zvěstovatelů vydalo pěšky z centra Kigali do Kanombe, na cestu dlouhou devět kilometrů. Potom co si udělali přestávku na jídlo, pokračovali dalších sedm kilometrů do Masaky a pak se večer vrátili autobusem do Kigali. Podobně to dělaly skupiny zvěstovatelů v jiných částech země. Lidé tak získali dojem, že svědků Jehovových jsou tisíce. Museli jsme čelit různým obviněním, což mělo vliv na to, že úředníci nechtěli naše dílo zákonně uznat.“

Bratři ve Rwandě byli zapálení pro pravdu a toužili zažít radostnou atmosféru, která panuje na mezinárodních sjezdech. V prosinci 1978 se proto asi 37 bratrů včetně dětí vydalo přes Ugandu do Nairobi v Keni, kde se konal mezinárodní sjezd „Vítězná víra“. Cesta nebyla jednoduchá. Museli překonat vzdálenost 1 200 kilometrů, na dopravu se nedalo spolehnout a často docházelo k poruchám. V Ugandě byla navíc nestabilní politická situace. Když delegáti konečně dorazili ke keňským hranicím, ugandští úředníci je označili za špiony, zatkli je a vzali na vojenské velitelství v Kampale. Vyslýchal je sám ugandský prezident Idi Amin. Jejich odpovědi ho uspokojily a dal rozkaz je propustit. I když tito bratři přišli o první den sjezdu, měli radost, že mohou vidět tisíce spolukřesťanů z mnoha zemí, jak jednotně a pokojně uctívají Jehovu.

 USILUJÍ O ZÍSKÁNÍ ZÁKONNÉ REGISTRACE

To, že svědkové učí pravdu z Bible a prosazují vznešená morální měřítka, se nelíbilo všem. Zvláště duchovní byli zděšeni z toho, že tolik lidí reaguje na dobrou zprávu. Bratr Rwakabubu vzpomíná: „Mnozí z těch, kdo bývali aktivními katolíky, protestanty nebo adventisty, se dávali vypsat z církve. Jeden bratr řekl, že kázání se šíří jako oheň po státem uznaných náboženstvích. Na shromáždění sboru v Kigali brzy chodilo více než 200 lidí. Ze začátku si nás duchovní moc nevšímali, protože nás bylo málo. Ale jak nás přibývalo, někteří nás obviňovali, že představujeme hrozbu pro stát. Stojí za zmínku, že přibližně v té době se arcibiskup katolické církve ve Rwandě, Vincent Nsengiyumva, stal členem ústředního výboru vládnoucí politické strany.

Protože nás bylo čím dál víc, potřebovali jsme zákonnou registraci, abychom mohli stavět sály Království a pořádat velké sjezdy. Byla nutná také proto, aby do Rwandy mohli přijet misionáři. Ernest Heuse z Belgie se s pomocí keňské odbočky spojil s vládními úředníky a o registraci zažádal. Jeho úsilí se však nesetkalo s úspěchem. Později, v roce 1982, nám odbočka v Keni poradila, abychom svou žádost napsali ministru spravedlnosti a ministru vnitra. Dopis jsem podepsal spolu s dvěma zvláštními průkopníky. Nepřišla ale žádná odpověď.“

Mezitím odpor sílil. Tichý a důstojný bratr Antoine Rugwiza si pamatuje, jak v celostátním rádiovém vysílání prezident prohlásil, že nebude tolerovat  ty, kdo znevažují „rwandskou víru“. Každému došlo, že to byla narážka na svědky Jehovovy. Krátce po tomto projevu bylo bratrům zakázáno se společně scházet. Kolovaly také zvěsti, že se bude zatýkat. Bratr Rwakabubu byl státní bezpečností dvakrát předvolán k výslechu.

V listopadu 1982 přijel z Nairobi Kiala Mwango se svou manželkou Elaine, aby zorganizoval krajské sjezdy v Butare, Gisenyi a Kigali. Předsedajícím těchto sjezdů byl bratr Rwakabubu. Hned po sjezdu v Kigali byl potřetí předvolán k výslechu. Tentokrát se už ale nevrátil. Do čtyř dnů byli zatčeni i dva zvláštní průkopníci, kteří podepsali žádost o registraci. Všichni tři byli uvězněni bez soudního jednání a bez možnosti se odvolat. Následovalo zatýkání dalších svědků. Úředníci zavřeli sál Království a na dveře dali závoru. V dopise, který napsal ministr spravedlnosti prefekturám, byli svědkové Jehovovi postaveni mimo zákon.

Se třemi bratry, kteří podepsali žádost o registraci, bylo soudní jednání vedeno až v říjnu 1983. Soud je obžaloval z toho, že podvádějí a klamou lidi, což bylo zcela nepodložené obvinění. Během přelíčení nebylo předloženo jediné ústní nebo písemné svědectví. Přesto byli bratři odsouzeni na dva roky do vězení. Když byla vyhlášena amnestie, byli propuštěni dokonce vrahové, ale tito věrní bratři se na svobodu nedostali. Jiných pět svědků strávilo téměř dva roky ve vězení v Gisenyi, aniž byli odsouzeni soudem nebo jinou autoritou.

 ŽIVOT VE VĚZENÍ

Podmínky ve vězení byly drsné. Najíst dostávali vězňové jen jednou denně, a to pouze maniok a fazole. Maso měli jednou za měsíc. V postelích se to hemžilo štěnicemi, a protože bylo vězení přeplněné, mnozí spali na zemi. Vody na mytí bylo málo. Bratři se tísnili v celách s násilnými zločinci. Dozorci bývali krutí, ale jeden z nich, Jean Fataki, se k bratrům choval laskavě. Přijal biblické studium, dal se pokřtít a až dodnes věrně slouží jako průkopník.

Bratr Rwakabubu vypráví: „Když jsme byli ve vězení, arcibiskup tam sloužil mši. Své posluchače vybídl, aby si na svědky Jehovovy dávali pozor. Někteří katolíci se nás potom ptali, proč to řekl, když sami viděli, že svědkové nejsou nebezpeční.“

V té době se do Kigali přestěhovali Roger a Noëlla Poelsovi z Belgie, protože Roger tam dostal práci. Jelikož tři bratři, kteří podepsali žádost o registraci, byli stále ve vězení, požádal o audienci u ministra spravedlnosti, aby mu vysvětlil, čemu věříme, a laskavě se ho zeptal, co má vláda proti svědkům Jehovovým. Ministr rozhovor rychle ukončil slovy: „Pane Poelsi, už jsem toho od vás slyšel dost! Příštím letadlem letíte do Bruselu. Jste vypovězen ze země!“

Protože tři uvěznění bratři zůstali pevní a nedali se zastrašit, museli si celé dva roky odsedět, i když druhý rok strávili v mnohem lepších podmínkách. Na svobodu se dostali v listopadu 1984.

 PRONÁSLEDOVÁNÍ SE STUPŇUJE

Odpor pokračoval. Z rádia zaznívalo, že svědkové Jehovovi jsou špatní lidé a extremisté. Od března 1986 byli běžně zatýkáni v celé zemi. K zatčeným patřil i Augustin Murayi, který byl kvůli svému neutrálnímu postoji zbaven funkce generálního ředitele ministerstva pro základní a středoškolské vzdělávání. Očerňovali ho v novinách a ještě více v rádiu.

Ve všech částech Rwandy byli zatýkáni další svědkové, včetně těhotných sester s malými dětmi. Koncem roku 1986 byli přemístěni do ústřední věznice v Kigali, kde čekali na soud. Protože bratři nezpívali vlastenecké písně, nenosili odznak s podobiznou prezidenta a nekupovali si stranické legitimace, lidé si vytvořili mylný názor, že svědkové Jehovovi se staví proti vládě a chtějí ji svrhnout.

Phocas Hakizumwami s úsměvem vzpomíná: „Mezi prvními zatčenými byli bratři ze sboru v Nyabisindu. My ostatní jsme očekávali, že dřív nebo později je budeme následovat, a bylo nám jasné, že brzy budeme kázat už jenom ve vězení. Proto jsme se rozhodli, že se nejdřív pustíme do rozsáhlé kazatelské kampaně v našem ‚venkovním‘ obvodu. Chodili jsme na tržiště a rozdávali hodně časopisů a knih. Modlili jsme se k Jehovovi, aby nám pomohl propracovat  náš obvod dřív, než budeme uvězněni. Jehova byl s námi, protože se nám to podařilo 1. října 1985. Zavřeli nás o sedm dní později.“

Následující rok příslušníci státní bezpečnosti zatkli Palatina Nsanzurwima a jeho manželku Fatumu. Osm hodin je vyslýchali, důkladně prohledali jejich dům a pak je a jejich tři děti odváděli do vězení. Kousek za nimi šel Palatinův mladší bratr a ujal se jejich pětiletého syna a čtyřleté dcery. Palatin a Fatuma byli ve vězení spolu s čtrnáctiměsíční dcerkou. Fatumu později převezli do jiného vězení a propustili ji až po devíti měsících.

Tehdy byly vyloučeny ze školy čtyři děti Jeana Tshiteyi. Po několika dnech, když se Jean vrátil domů, zjistil, že dům je vzhůru nohama, manželku zatkli a doma zůstaly jen děti. Krátce nato zatkli i jeho a poslali ho do věznice v Butare, kde už byla jeho  manželka a také další bratři. Potom byli všichni svědkové přemístěni do ústřední věznice v Kigali. O děti bratra Tshiteyi se staral kigalský sbor.

Jean vzpomíná: „Když bratři a sestry z různých věznic přijeli do věznice v Kigali, vzájemně se zdravili radostným ‚komera!‘, což znamená ‚seber odvahu!‘. Jeden z dozorců, který to slyšel, řekl: ‚Vy jste šílenci! Jak může člověk sebrat odvahu ve vězení?‘“

I když bylo mnoho svědků zatýkáno, upřímné lidi to nezastrašilo a často to přineslo dobré výsledky. Tehdy byla uvězněna i energická a přátelská sestra Odette Mukandekeziová. Vypráví: „V době pronásledování byli bratři zatýkáni a biti. Jednou jsme míjeli dívku Josephine, která hnala stádo dobytka. Měla Bibli a už předtím si v ní přečetla, že první křesťané byli očerňováni, pronásledováni, bičováni a vězněni. Protože věděla, že svědkové jsou terčem pronásledování, došla k závěru, že právě oni jsou pravým náboženstvím. Požádala o biblické studium a dala se pokřtít.“

V době zákazu naší činnosti pracoval Gaspard Niyongira jako řidič nákladního auta a často jezdil do Nairobi v Keni. Do Rwandy pašoval publikace  ve speciálně vyrobené skříňce zabudované v autě. Vešlo se do ní šest krabic s literaturou. Henry Ssenyonga zase pravidelně vozil časopisy z jihozápadní Ugandy na motorce.

Shromáždění se musela konat v malých skupinách. Kdyby měli vládní úředníci podezření, že svědkové Jehovovi pořádají shromáždění, udělali by u nich domovní prohlídku. Bratr Niyongira vzpomíná: „U domu jsem měl přístavbu, kde jsme se tajně scházeli. Publikace jsme pak vždycky dali do igelitových pytlů, zakopali je do země a nahrnuli na ně dřevěné uhlí.“

Když začalo hromadné zatýkání, krátce pokřtěný bratr Jean-Marie Mutezintare navštívil v prosinci 1985 v Nairobi zvláštní mezinárodní sjezd „Lid, který zachovává ryzost“. Zpátky do Rwandy jel s Isaïem Sibomanou a cestou získali od bratrů v jihozápadní Ugandě nějaké časopisy. Úředníci na hranicích tyto časopisy objevili, bratry zatkli, nasadili jim pouta a odvedli k výslechu. Bratři strávili chladnou noc ve vězeňské cele a pak byli přemístěni do ústřední věznice v Kigali. Tam se setkali s asi 140 spoluvěřícími, kteří měli radost z toho, že mohou  mít myšlenky z mezinárodního sjezdu z první ruky. To, co slyšeli, je posílilo a povzbudilo.

Bratři ve vězení pořádali shromáždění a organizovali kazatelskou službu. Kromě toho učili některé vězně číst a psát. Vedli také biblická studia se zájemci a pomáhali mnoha novým zvěstovatelům, aby byli způsobilí ke křtu. Někteří z nich už studovali před svým zatčením a jiní se dozvěděli pravdu až ve vězení.

„NÁVŠTĚVA“ KRAJSKÉHO DOZORCE

Jeden bratr popisuje, co se dělo ve vězení v Kigali v roce 1986: „Bylo tam hodně svědků. Sešli jsme se, abychom se poradili, jak pomoci spoluvěřícím venku. Rozhodli jsme se, že jim pošleme dopis. Napsali jsme jim, že až dokončíme náš obvod ve vězení, vrátíme se domů. Kázali jsme postel od postele a vedli biblická studia. Když jsme se později dozvěděli, že sbory navštěvuje krajský dozorce, také jsme takovou návštěvu chtěli, a tak jsme se o to začali modlit. Krátce nato byl podruhé uvězněn krajský dozorce bratr Rwakabubu. Našel se tedy způsob, jak nás mohl navštívit.“

Během pronásledování udělal kompromis pouze jeden bratr. Když si připnul politický odznak, vězňové, kteří nebyli svědky, ho zbili, zkopali, uráželi a označili za zbabělce. Jeho manželka, která studovala Bibli, se ho zeptala, proč nezůstal věrný. Později napsal soudcům dopis, že udělal chybu a že je stále svědkem Jehovovým. Dokonce napsal do keňské odbočky a omluvil se. Nyní opět věrně slouží Jehovovi.

 DÁL SE KÁŽE NA SVOBODĚ

Ti, kdo zůstali na svobodě, byli velmi horliví a věnovali službě v průměru 20 hodin měsíčně. Alfred Semali vzpomíná: „I když jsem se do vězení nikdy nedostal, věděl jsem, že mě můžou zavřít kdykoli, a připravoval jsem se na to. Sál Království se nesměl používat, a tak jsme se scházeli v malých skupinách a pokračovali v kázání. Dal jsem si vždy časopisy do obálky barvy khaki, šel do města, jako kdybych tam hledal práci, a snažil se je nabízet a mluvit o Bibli.

V roce 1986 skončilo ve vězení hodně bratrů, zájemců i těch, kdo právě začali studovat Bibli. Bylo úžasné, jak se pevně drželi pravdy. Svědkové z mnoha zemí tehdy psali rwandskému prezidentovi a protestovali proti tomu, že se nespravedlivě zachází s jejich spolukřesťany. V rádiu zaznělo, že prezident každý den dostává stovky dopisů. Přineslo to dobré výsledky, takže následující rok byli bratři, sestry a zájemci na základě prezidentského výnosu propuštěni. Byli jsme radostí bez sebe.“ Po propuštění zorganizovali sboroví starší křest v Kigali, kde bylo pokřtěno 36 lidí a 34 z nich se hned přihlásilo do pomocné průkopnické služby.

Když v roce 1986 pronásledování vrcholilo, podávalo zprávu průměrně 435 zvěstovatelů, z nichž 140 bylo ve vězení. Právě tito svědkové byli oporou Jehovovy organizace ve Rwandě. Jejich víra prošla zkouškou a obstála. (Jak. 1:3)

Po bouřlivých 80. letech sbory vstoupily do období relativního klidu a vzrůstu. Co ale přinese  budoucnost? Pravdu přijímali další lidé. Budou i oni učedníky, kteří jsou vybudováni z ohnivzdorných materiálů? (1. Kor. 3:10–15) Obstojí jejich víra ve zkouškách, které jsou před nimi? To ukáže čas.

VÁLKA A POLITICKÉ NEPOKOJE

V roce 1990 bylo ve Rwandě téměř 1 000 činných zvěstovatelů. Politická situace však začala být nestabilní a v říjnu vpadly ze sousední Ugandy do severní části země jednotky Rwandské vlastenecké fronty (RVF).

Když tato invaze začala, žil v Ruhengeri odvážný bratr Ferdinand Mugarura, který byl za svou víru dvakrát uvězněn. Vzpomíná: „Šířila se nenávist a zdůrazňovala se příslušnost k určitému kmenu. Přesto svědkové Jehovovi zůstali neutrální — nepřidali se k žádné politické frakci ani neměli předsudky vůči lidem z jiného etnika. Protože bratři odmítli udělat kompromis, někteří z nich přišli o svůj domov nebo o práci.“

Jedna ovdovělá sestra, která měla tři děti a pracovala jako učitelka, odmítla přispět na armádu. Ředitel školy ji proto nahlásil vojenským úřadům a sestra se po několika letech už podruhé dostala do vězení. Když invazní jednotky dorazily do města, dveře vězení byly vyražené a všichni vězni pryč. Sestra ale neutekla. Poté co jednotky odtáhly, byla znovu zatčena a převezena do ústřední věznice v Kigali. Modlila se, aby zjistila, který den je Památná slavnost, protože o ni nechtěla přijít. Později byla ke svému velkému překvapení propuštěna právě v den  Památné slavnosti! Kvůli svému neutrálnímu postoji sice přišla o dům a zaměstnání, ale stala se horlivou průkopnicí.

Díky mezinárodní intervenci byla invaze z Ugandy načas zastavena. V roce 1991 byly podniknuty kroky, aby ve Rwandě mohl vzniknout politický systém s více stranami. Bylo založeno několik velkých i menších stran, které v lidech podněcovaly hrdost na to, z jaké oblasti nebo kmene pocházejí. Některé strany prosazovaly umírněnou politiku, jiné byly militantní a extremistické. To, že svědkové Jehovovi zastávali neutrální postoj, se poprvé setkalo s příznivou odezvou. Jelikož nestranili žádné politické nebo kmenové frakci, už se na ně vláda ani ostatní lidé nedívali jako na nepřátele.

V září 1991 několik bratrů ze zahraničí spolu se dvěma rwandskými bratry — Gaspardem Rwakabubuem a Tharcissem Seminegou — navštívili v Kigali významné ministry. Když mluvili s novým ministrem spravedlnosti, pozorně jim naslouchal. Poděkovali mu, že vláda už svědkům do určité míry vyšla vstříc, a požádali ho, aby jim pomohl získat plnou náboženskou svobodu.

V lednu 1992, ještě před získáním registrace, bratři uspořádali oblastní sjezd v Kigali. Dobře si na něj pamatují Godfrey a Jennie Bintovi. Vzpomínají: „V té době jsme sloužili v Ugandě. Překvapilo nás, že jsme dostali dopis z keňské odbočky, abychom jeli na tři týdny do Rwandy a pomohli tam s přípravami sjezdu a s nahráváním dramatizace.  Místní svědkové byli nesmírně pohostinní a každý den nás nějaká rodina pozvala na jídlo. Bratři si pronajali soukromý fotbalový stadion a v době našeho příjezdu byly přípravy v plném proudu. Nahrávání dramatizace už bylo naplánované, a přestože bylo k dispozici jen skromné vybavení, všechno šlo hladce. I když hodně bratrů ze severu země nedostalo povolení k cestování a hranice s Burundi a Ugandou byly uzavřené, sešlo se v neděli na sjezdu 2 079 lidí a 75 jich bylo pokřtěno.“

KONEČNĚ REGISTROVÁNI!

O několik měsíců později, 13. dubna 1992, byla činnost svědků Jehovových ve Rwandě vůbec poprvé zákonně uznána. Skončil dlouhý boj o to, aby bratři mohli kázat dobrou zprávu, aniž by museli čelit zákazům, pronásledování a věznění. Mohli se teď těšit na období teokratického vzrůstu.

Vedoucí sbor neztrácel čas a poslal do Rwandy misionáře. Jako první získali povolení k pobytu Henk van Bussel, který dříve sloužil ve Středoafrické republice a v Čadu, a manželé Godfrey a Jennie Bintovi, kteří předtím působili v Zairu (nyní Konžská demokratická republika) a v Ugandě. Byl jmenován zemský výbor, aby na kazatelskou činnost dohlížel.

 Bratr Bint vypráví, jaké to bylo, když s manželkou a Henkem van Busselem poprvé přijeli: „Brzy jsme blízko sálu Království našli vhodnou budovu pro misionářský domov. Hned jsme se začali učit rwandsky a stejně jako zvláštní průkopníci v roce 1970 jsme i my zjistili, že je to dost těžký jazyk. V jedné učebnici bylo napsáno: ‚Písmena „cw“ se vyslovují „čkw“.‘ Taky si pamatujeme na slova sestry, která nás rwandsky učila. Řekla: ‚Nikdy nevyslovíte správně písmena „shy“ ve slovním spojení „isi nshya“ [nový svět], pokud se u toho neusmějete.‘“

Později v roce 1992 dosáhl počet zvěstovatelů nového vrcholu 1 665. V lednu 1993 se konal oblastní sjezd v Kigali, na kterém bylo 4 498 přítomných a 182 se dalo pokřtít. Jako zástupce keňské odbočky přijel bratr Kiala Mwango. Nikdo tehdy netušil, že na pozemku, který byl hned za silnicí naproti stadionu, bude v roce 2006 stát odbočka.

Navzdory další invazi ze severu se kazatelská služba nezpomalila. V roce 1993 se armáda dostala téměř až ke Kigali. Hranice s Ugandou byly stále uzavřené a v hlavním městě bylo slyšet, jak se za nedalekými kopci střílí. Ze severu země uteklo asi milion lidí. Bylo mezi nimi 381 bratrů a sester, o které se postarali svědkové z Kigali a okolí. V Arusze v Tanzanii však bylo uzavřeno příměří, bylo vytvořeno nárazníkové pásmo a vláda souhlasila s tím, že se o moc podělí s invazní armádou a několika většími i menšími politickými stranami.

 „ZVLÁŠTNÍ“ SJEZDOVÝ DEN

V tom roce se na stadionu v Kigali konal sjezdový den. Vedení stadionu však na stejný termín naplánovalo fotbalový zápas, který se měl hrát od tří hodin. Bratři si vyslechli dopolední program, ale před začátkem odpolední části se už na stadion hrnuli fotbaloví fanoušci a policie jim v tom nedokázala zabránit. Ředitel stadionu řekl, že zápas neskončí dřív než v šest hodin, a tak bratři odešli a v šest se vrátili, aby si vyslechli zbytek programu.

Bratři měli určité obavy, protože večer platil zákaz vycházení. Po šesté hodině se nesmělo jezdit autem a po deváté hodině bylo zakázáno vycházet z domu. Ale kolem sedmé hodiny zaznělo v rádiu oznámení, že zákaz vycházení platí až od jedenácté hodiny. Byl tady však další problém: Nedalo se spolehnout  na to, že bude elektřina pro osvětlení. Jelikož nebyly dodrženy podmínky pronájmu stadionu, o osvětlení se postaral starosta Kigali. Bratři se tak mohli zúčastnit celého programu. Starosta pro ně dokonce zařídil zdarma dopravu, aby se po skončení sjezdu dostali domů. Představte si to překvapení, když vyšli ze stadionu a čekalo tam na ně mnoho autobusů!

Koncem září 1993 navštívil Rwandu Günter Reschke. Vypráví: „Bratři z keňské odbočky mě poslali do Kigali, abych společně s bratrem Rwakabubuem vyučoval ve škole služby Království. V té době bylo ve Rwandě 1 881 zvěstovatelů, ale jenom 63 starších. V zemi už panovalo velké napětí a slyšeli jsme zprávy, že na severu se bojuje. Nikdo samozřejmě netušil, že se blíží těžké časy, ale škola starším poskytla duchovní pokrm v pravý čas. Posílila jejich víru a vyzbrojila je, aby dobře plnili úlohu pastýřů, což nutně potřebovali, protože se stahovala temná mračna války.“

PLÁNUJE SE ZALOŽENÍ ZEMSKÉ KANCELÁŘE

Koncem března 1994 přijel z Nairobi Leonard Ellis se svou manželkou Nancy, aby se zúčastnili sjezdových dnů a pomohli v překladatelské kanceláři. Odbočka v Nairobi doporučila, aby se misionářský domov a překladatelská kancelář ve Rwandě spojily. V pondělí 4. dubna se ke studiu Strážné věže sešel rozšířený překladatelský tým, zemský výbor, misionáři a manželé Ellisovi. Bylo to úžasné období — začátek rozmachu díla ve Rwandě!

 Když bratr a sestra Ellisovi dokončili svou práci, nastoupili do letadla a vůbec netušili, že několik dalších měsíců z Kigali už žádné dopravní letadlo neodletí. Následující odpoledne telefonoval do misionářského domova bratr Rwakabubu a řekl, že se ruské velvyslanectví vzdalo nároku na pozemek, na kterém bratři chtěli postavit zemskou kancelář. Teď mohl být přidělen svědkům a bratři se kvůli tomu měli sejít s úředníky druhý den ráno, ve čtvrtek 7. dubna. Na tuto schůzku ale nebylo možné se dostavit.

ZAČÍNÁ GENOCIDA

Ve středu večer 6. dubna bylo blízko Kigali sestřeleno letadlo, které pak začalo hořet. Na palubě  byli prezidenti Rwandy a Burundi. Katastrofu nikdo nepřežil. Ten večer se ale o havárii dozvěděl jen málokdo, protože v rádiu o tom nezazněla žádná zpráva.

Tři misionáři — manželé Bintovi a bratr Henk — nikdy nezapomenou na to, co následovalo. Bratr Bint vypráví: „Brzy ráno 7. dubna nás probudila střelba a výbuchy ručních granátů. V posledních měsících to nebylo nic neobvyklého, protože politická situace v zemi byla hodně nestabilní. Když jsme si ale připravovali snídani, zazvonil telefon. Volal Emmanuel Ngirente z překladatelské kanceláře a řekl nám, že místní rádiová stanice odvysílala zprávu o leteckém neštěstí, při kterém zemřeli dva prezidenti. Ministerstvo obrany všechny obyvatele Kigali varovalo, aby nevycházeli z domu.

 Kolem deváté hodiny ráno jsme slyšeli dav lidí, jak se dobývá do sousedního domu. Ukradli auto a zabili matku rodiny.

Brzy se rabující dav spolu s vojáky přiblížil k našemu domu. Bouchali na železná vrata a zvonili na zvonek. Zůstali jsme potichu a nešli otevřít. Z nějakého důvodu se nesnažili vrata vyrazit, ale přesunuli se k sousedům. Všude kolem se pořád ozývaly výbuchy a střelba z automatických zbraní, a proto nebylo možné dům opustit. Střílelo se blízko a byl šílený hluk. Přemístili jsme se tedy do chodby mezi pokoji uprostřed domu, kde jsme byli chráněni před zbloudilými kulkami. Uvědomovali jsme si, že tato situace jen tak neskončí. Aby nám zásoby jídla vydržely déle, rozhodli jsme se, že budeme jíst jenom jednou denně. Příští den, když jsme dojedli oběd a poslouchali rádiové vysílání ze zahraničí, Henk vykřikl: ‚Přelézají náš plot!‘

Nebylo moc času na přemýšlení. Běželi jsme se schovat do koupelny a zamkli za sebou dveře. Pak jsme se společně modlili a prosili Jehovu, aby nám pomohl vytrvat, ať se stane cokoli. Ještě než jsme se domodlili, slyšeli jsme milici a násilný dav, jak se snaží vyrazit dveře a dostat se do domu okny. Za pár minut byli uvnitř, křičeli a převraceli nábytek. Kromě milice tam bylo asi 40 rabujících mužů, žen a dětí. Handrkovali se o věci, které našli, a byly přitom slyšet i výstřely.

Asi po 40 minutách, které se zdály jako věčnost, vzali za kliku dveří od koupelny. Když zjistili, že jsou  zamčené, snažili se je vylomit. Uvědomili jsme si, že musíme vyjít ven. Muži byli zdrogovaní a jako smyslů zbavení. Hrozili nám mačetami a noži. Jennie nahlas volala k Jehovovi. Jeden muž se rozmáchl mačetou a praštil Henka tupou stranou do krku. Ten se skácel do vany. Nějak se mi podařilo najít peníze a dát je útočníkům. Začali se o ně prát.

Najednou jsme si všimli, že se na nás upřeně dívá jeden mladý muž. I když jsme ho nepoznali, on si nás pamatoval, možná z kazatelské služby. Popadl nás, zatlačil zpátky do koupelny a přikázal nám, ať zamkneme dveře. Řekl, že nás zachrání.

Rabování pokračovalo ještě asi půl hodiny a pak bylo ticho. Ten mladý muž se pro nás vrátil a řekl, že už můžeme vyjít ven. Trval na tom, abychom okamžitě odešli, a vyvedl nás z domu. Nic jsme si s sebou nevzali. Bylo strašné vidět těla našich sousedů, kteří byli zavražděni. Dva členové prezidentské ochranky nás převezli do nedalekého domu vojenského velitele. Velitel nás dopravil do hotelu Mille Collines, kde nalezlo útočiště hodně lidí. Nakonec jsme byli 11. dubna evakuováni do Keni. Nejdřív nás během vojenské operace transportovali z města a pak nás oklikou vezli k zadní části letiště. Prožili jsme mnoho hodin plných úzkosti. Na recepci nairobského betelu jsme dorazili rozcuchaní a neupravení. Henk, který byl od nás během evakuace oddělen, přijel asi o čtyři hodiny později. Rodina betel nás zahrnula láskyplnou péčí a byla pro nás oporou.“

 ZACHRÁNILA JE MODLITBA MALÉ HOLČIČKY

Den po leteckém neštěstí, při kterém zahynuli prezidenti Rwandy a Burundi, přišlo do domu bratra Rwakabubua šest vládních vojáků. Oči měli podlité krví, byl z nich cítit alkohol a z jejich chování bylo patrné, že jsou zdrogovaní. Požadovali zbraně. Bratr Rwakabubu jim řekl, že on i jeho rodina jsou svědkové Jehovovi a žádné zbraně nemají.

Vojáci věděli, že svědkové Jehovovi odmítají podporovat vládu a nepřispívají na armádu. To je rozzuřilo. Gaspard a Mélanie Rwakabubuovi nejsou Tutsiové, ale hutuská milice Interahamwe zabíjela také umírněné Hutuy, zvlášť pokud byli podezřelí z toho, že sympatizují s Tutsii nebo s invazní armádou (Rwandskou vlasteneckou frontou).

Vojáci zbili Gasparda a Mélanie holemi a odvedli je spolu s jejich pěti dětmi do ložnice. Z postelí svlékli prostěradla a začali je kolem nich omotávat. Někteří měli v rukou granáty, a tak bylo jasné, co mají v úmyslu. Gaspard se zeptal: „Můžeme se prosím pomodlit?“

Jeden voják to pohrdavě zamítl. Ostatní se pak chvíli dohadovali a nakonec řekli: „No tak dobře. Máte na to dvě minuty.“

Všichni se modlili potichu až na šestiletou Déborah, která nahlas řekla: „Jehovo, chtějí nás zabít. Jak se ale vrátíme k lidem, se kterými jsme s tatínkem mluvili ve službě a kterým jsem dala pět časopisů? Čekají, že za nimi přijdeme. Potřebují poznat pravdu. Slibuju ti, že když přežijeme, stanu se zvěstovatelkou,  dám se pokřtít a budu průkopnice. Jehovo, zachraň nás!“

Když to vojáci slyšeli, byli ohromeni. Nakonec jeden z nich řekl: „Díky modlitbě té holčičky vás nezabijeme. Pokud přijdou další, řekněte jim, že už jsme tu byli.“ b

SITUACE SE ZHORŠUJE

S tím, jak invazní armáda postupovala dál k hlavnímu městu, boje sílily. Pro zoufalé příslušníky Interahamwe to byl podnět k ještě většímu zabíjení.

Po celém městě a na všech křižovatkách byly postaveny zátarasy, které střežili vojáci, ozbrojení  členové Interahamwe a místní obyvatelé. Všichni tělesně zdatní muži byli přinuceni, aby spolu s Interahamwe hlídali zátarasy ve dne v noci. Cílem bylo identifikovat a zavraždit Tutsie.

Ve všech částech země docházelo k dalšímu zabíjení, a tak stovky tisíc rwandských obyvatel opouštěly své domovy. Mnozí z nich, včetně svědků Jehovových, hledali útočiště v sousedním Kongu a Tanzanii.

TVÁŘÍ V TVÁŘ VÁLCE A SMRTI

Následují příběhy bratrů a sester, kteří zažili, jak se svět kolem nich náhle zhroutil. Viděli jsme, že v 80. letech prošli svědkové Jehovovi ve Rwandě těžkými zkouškami, které posílily a vytříbily jejich víru a dodaly jim odvahu. Díky pevné víře odmítli chodit k volbám, bojovat a zapojit se do politických záležitostí, a tak se nestali „částí světa“. (Jan 15:19) Vedlo to k pohrdání, věznění, pronásledování a smrti, ale odvaha jim pomohla to všechno snášet. Tyto vyzkoušené vlastnosti a také láska k Bohu a k bližním jim zabránily podílet se na genocidě. Dokonce byli ochotní riskovat život, aby jeden druhého ochránili.

Mnoho příběhů nebylo do tohoto vyprávění zahrnuto. Většina bratrů by na děsivé detaily toho, co zažili, nejraději zapomněla. Nechtějí si je připomínat, protože netouží po pomstě. Věříme, že následující příběhy víry nás všechny podnítí, abychom ještě více projevovali lásku, která je poznávacím znakem pravých učedníků Ježíše Krista. (Jan 13:34, 35)

 PŘÍBĚH JEANA A CHANTAL

Veselý a starostlivý bratr Jean de Dieu Mugabo začal studovat se svědky v roce 1982. Ještě než se dal roku 1984 pokřtít, byl třikrát uvězněn, protože měl názory a postoje jako svědkové Jehovovi. Chantal byla pokřtěna ve stejném roce. O tři roky později se vzali a časem se jim narodily tři dcery. Když začala genocida, dvě starší dcerky byly zrovna u prarodičů mimo město. Jean a Chantal měli u sebe jen své půlroční miminko.

První den genocidy, 7. dubna 1994, začali vojáci a Interahamwe útočit na domy všech Tutsiů. Jeana zatkli a zbili holemi, ale podařilo se mu utéct. Společně s jedním bratrem běželi do blízkého sálu Království. Chantal, která nevěděla, co se stalo jejímu manželovi, se s miminkem zoufale snažila dostat z města za svými dvěma dcerami.

Jean vypráví, co se dělo s ním: „Sál Království byl dřív pekárnou a zůstal v něm vysoký komín. Týden jsme se v sále schovávali, a kdykoli to bylo bezpečné, jedna hutuská sestra nám přinesla jídlo. Pak jsme se ukryli ve střeše mezi plechovou krytinou a stropem. Během dne tam bylo nesnesitelné vedro, a tak jsme si zoufale přáli najít nějakou lepší skrýš. Podařilo se nám vytáhnout z komína několik cihel  a vlézt do něj. Tam jsme se skrčení schovávali víc než měsíc.

Blízko sálu stál zátaras a členové Interahamwe si dovnitř často chodili povídat nebo se ukrýt před deštěm. Mohli jsme slyšet, jak pod námi mluví. Občas jsem si říkal, že už to nezvládnu, ale pořád jsme se modlili o vytrvalost. Sestra, která nám dál nosila jídlo, nám nakonec 16. května přišla říct, že nad částí města, kde jsme se ukrývali, převzala kontrolu Rwandská vlastenecká fronta a že můžeme vylézt ven.“

 A co bylo se Chantal? Navazuje na Jeanovo vyprávění: „Osmého dubna se mi podařilo s děťátkem utéct z domu. Potkala jsem dvě sestry — Immaculée a Suzanne. Immaculée byla podle identifikační karty z kmene Hutu a Suzanne z kmene Tutsi. Chtěly jsme jít do města Bugesera, které leželo asi 50 kilometrů daleko a kde byly moje dvě děti. Doslechly jsme se ale, že na všech silnicích z města jsou zátarasy, a tak jsme zamířily do blízké vesnice na okraji Kigali. Tam měla Immaculée příbuzného Gahiziho, který byl také svědek a byl Hutu. Uvítal nás, a přestože mu sousedé vyhrožovali, udělal, co bylo v jeho silách, aby nám pomohl. Vládní vojáci a Interahamwe se dozvěděli, že chránil Tutsie, a zastřelili ho.

Vojáci nás pak vzali dolů k řece, kde nás chtěli zabít. Vyděšené jsme se loučily se životem. Najednou se ale začali hádat a jeden z nich ostatním řekl: ‚Nezabíjejte ty ženy. Přinese nám to smůlu. Teď je čas zabíjet muže!‘ Zpovzdálí nás sledovalo několik bratrů a jeden z nich, André Twahirwa, který byl teprve týden pokřtěný, nás vzal k sobě domů, i když jeho sousedé proti tomu protestovali. Příští den nás doprovodil zpátky do Kigali a doufal, že tam pro nás najde bezpečné místo. Pomohl nám projít několik velmi nebezpečných zátarasů. Immaculée nesla moje děťátko, takže kdyby nás zastavili, mělo šanci přežít. Se Suzanne jsme roztrhaly své identifikační karty, abychom utajily svou totožnost.

U posledního zátarasu členové Interahamwe udeřili Immaculée a řekli: ‚Proč cestuješ s těmi  Tutsii?‘ Mě a Suzanne nenechali projít. Immaculée a André šli dál až k domu bratra Rwakabubua. André a další dva bratři, Simon a Mathias, se pro nás k poslednímu zátarasu vrátili a s nasazením života nám pomohli se přes něj dostat. Vzali mě do domu bratra Rwakabubua a Suzanne šla ke svým příbuzným.

Zůstat tam ale pro mě bylo příliš nebezpečné, a tak mi bratři i přes velké obtíže pomohli utéct do sálu Království, kde už se schovávali jiní svědkové. Bylo tam deset tutsijských bratrů, sester a dalších lidí. Immaculée ke mně natolik přilnula, že mě nechtěla opustit. Řekla: ‚Pokud tě zabijí a já přežiju, ochráním tvoje děťátko.‘“ c

 V té době bratr Védaste Bimenyimana, který žil poblíž a měl tutsijskou manželku, dostal svou rodinu do bezpečí a pak se hned vrátil do sálu Království pro ostatní. I jim pomohl najít bezpečnější úkryt. Díky tomu všichni přežili.

Jean a Chantal se až po genocidě dozvěděli, že jejich rodiče a dvě dcerky, kterým bylo dva a pět let, byli zavražděni. Stejný osud potkal asi sto jejich příbuzných. Jak se po tak hrozné ztrátě cítili? „Ze začátku to bylo nesnesitelné,“ přiznává Chantal. „Byli jsme otupělí. Ani v tom nejhorším snu by nás nenapadlo, že bude zmařeno tolik životů. Jediné, co jsme mohli udělat, bylo nechat to v Jehovových rukou a věřit, že se s našimi dětmi znovu setkáme při vzkříšení.“

UKRYTI 75 DNŮ

Tharcisse Seminega byl pokřtěný v roce 1983 a během genocidy žil v Butare, asi 120 kilometrů od Kigali. Vypráví: „Potom co v Kigali havarovalo prezidentské letadlo, jsme slyšeli, že byl vydán výnos, aby byli zabiti všichni Tutsiové. Dva bratři plánovali útěk naší rodiny přes Burundi, ale všechny silnice a cesty hlídala milice Interahamwe.

Byli jsme uvězněni ve vlastním domě a nevěděli jsme, kam jít. Čtyři  vojáci náš dům sledovali a jeden z nich postavil kulomet asi 180 metrů od nás. Vroucně jsem se modlil: ‚Jehovo, pro svoji záchranu nemůžeme udělat nic. To můžeš jenom ty!‘ Navečer přiběhl k našemu domu jeden bratr a bál se, že už jsme všichni mrtví. Vojáci mu dovolili vejít dovnitř a zůstat tam pár minut. Oddechl si, když viděl, že jsme naživu, a nějak se mu podařilo odvést dvě naše děti k sobě domů. Pak řekl bratrům Justinu Rwagatoremu a Josephu Nduwayezuovi, že se naše rodina skrývá a že potřebujeme jejich pomoc. Ještě tu noc  přišli a přes velké nebezpečí a obtíže nás odvedli do Justinova domu.

Nezůstali jsme tam ale dlouho, protože už další den o nás lidé věděli. Pak přišel Justinův bývalý zájemce Vincent, který se ještě nerozhodl sloužit Jehovovi, a varoval nás, že Interahamwe chce zaútočit a zabít nás. Navrhl nám, abychom se nejdřív schovali v lesním podrostu blízko Justinova domu. Po setmění nás pak odvedl k sobě. Ukryl nás v chýši, která sloužila jako kozí chlívek. Měla slaměnou střechu a hliněné stěny i podlahu, ale žádná okna.

Strávili jsme tam nekonečné dny a noci. Chýše byla blízko křižovatky, jen pár metrů od nejrušnějšího tržiště v okolí. Slyšeli jsme, jak si kolemjdoucí povídají, co během dne dělali, ale také jak zabíjeli a co plánují dál. Jejich otřesná vyprávění a celková atmosféra zvyšovaly náš strach a my jsme se pořád modlili, abychom přežili.

Vincent se ze všech sil snažil postarat o naše potřeby. Byli jsme tam měsíc a na konci května přijeli příslušníci Interahamwe, kteří prchali z Kigali. Zůstat v chýši bylo příliš riskantní, a tak bratři rozhodli, že půjdeme k jinému bratrovi, který měl pod svým domem něco jako sklep a schovával tam už tři křesťany. Abychom se k jeho domu dostali, museli jsme v noci podniknout nebezpečnou cestu, která trvala čtyři a půl hodiny. Hustě pršelo, ale vlastně to bylo dobře, protože jsme díky tomu byli skryti před vrahy.

Naším novým útočištěm byla díra asi 1,5 metru pod zemí a vchod do ní byl chráněný dřevěnou  deskou. Dolů jsme museli sestoupit po žebříku a pak se skrčit a lézt tunelem do prostoru, který měl dvakrát dva metry. Byla tam cítit plíseň a dovnitř pronikal jen úzký proužek světla. V té malé díře se nás tísnilo deset — moje manželka Chantal, našich pět dětí, já a další tři křesťané. Všichni jsme tam strávili šest týdnů. Neodvážili jsme se zapálit svíčku, protože by nás světlo mohlo prozradit. Během všech těch těžkostí a strádání nás ale Jehova podporoval. Bratři riskovali život, když nám nosili jídlo a léky a povzbuzovali nás. Někdy jsme si jednu svíčku zapálili během dne, abychom si mohli číst Bibli, Strážnou věž nebo denní text.“

Tharcisse pokračuje: „Nic ale netrvá věčně. Naše trápení skončilo 5. července 1994. Vincent nám řekl, že nad Butare převzala kontrolu invazní armáda. Když jsme vylezli ze skrýše, někteří nepoznali, že jsme Rwanďané, protože jsme kvůli nedostatku slunečního světla měli bledou kůži. Navíc jsme nějakou dobu nemohli mluvit nahlas, ale jen šeptat. Trvalo týdny, než jsme se zotavili.

Všechny ty události hluboce ovlivnily mou manželku, která deset let odmítala se svědky studovat Bibli. Potom ale studovat začala. Když se jí lidé ptali proč, odpověděla: ‚Zapůsobila na mě láska, kterou nám bratři projevovali, a oběti, které přinesli, aby nás zachránili. Také jsem vnímala, že Jehova je mocný, protože nás chránil před mačetami zabijáků.‘ Zasvětila svůj život Jehovovi a na prvním poválečném sjezdu se dala pokřtít.

 Jsme nesmírně vděční bratrům a sestrám, kteří svými skutky a vroucími modlitbami přispěli k tomu, že jsme přežili. Cítili jsme jejich hlubokou a upřímnou lásku, která překonává etnické rozdíly.“

POMÁHAJÍ TOMU, KTERÝ POMÁHAL

Justin Rwagatore, který pomohl zachránit rodinu bratra Seminegy, se později sám ocitl v těžké situaci a potřeboval pomoc. Roku 1986 byl uvězněn za to, že odmítl podporovat politické zájmy tehdejší vlády. Pár let potom, co ochránil Seminegovy, byl s několika bratry kvůli neutrálnímu postoji znovu zatčen. Bratr Seminega navštívil spolu s dalšími bratry místní úředníky, aby jim vysvětlil postoj svědků Jehovových k politickým záležitostem. Řekl jim, že Justin se zasloužil o záchranu jeho rodiny. Díky této schůzce byli uvěznění bratři propuštěni na svobodu.

To, jak se svědkové během genocidy chovali, podnítilo některé lidi, aby přijali pravdu. Katolička Suzanne Lizindeová, které bylo něco přes 60, viděla, jak její církev podporuje genocidu. Ale chování svědků Jehovových a láska, kterou mezi sebou měli, ji motivovaly k tomu, aby dělala rychlé duchovní pokroky. V lednu 1998 se dala pokřtít a nikdy nevynechala shromáždění, i když na ně musela chodit pěšky pět kilometrů kopcovitým terénem. K pravdě přivedla i svou rodinu. Jeden její syn dnes slouží jako starší a jeden vnuk je služebním pomocníkem.

 STATISÍCE LIDÍ PRCHAJÍ ZE ZEMĚ

Henk van Bussel, který začal v roce 1992 sloužit ve Rwandě jako misionář, byl v dubnu 1994 evakuován do Keni. Pak podnikl několik cest do Gomy ve východním Kongu, aby pomohl s programem humanitární pomoci pro rwandské uprchlíky. Bratři stáli na konžské straně hranic, drželi nad hlavou biblickou literaturu a zpívali nebo si pískali písně Království, takže svědkové přicházející z Rwandy mohli své spolukřesťany poznat.

Všude byl zmatek. V průběhu války mezi vládními silami a Rwandskou vlasteneckou frontou utekly statisíce lidí do Konga a Tanzanie. Bratři, kteří uprchli do Gomy, našli azyl v sále Království. Později byl hned za městem postaven uprchlický tábor, který poskytoval útočiště více než 2 000 lidí — výhradně svědkům Jehovovým, jejich dětem a zájemcům. Podobné tábory byly postaveny i v jiných částech východního Konga.

Prchající lidé byli především Hutuové, kteří se obávali odvety, ale mezi bratry byli jak Hutuové, tak Tutsiové. Dostat tutsijské svědky přes hranice do Gomy bylo velmi nebezpečné, protože zabíjení Tutsiů ještě neskončilo. V jednu chvíli byla cena za propašování tutsijského bratra nebo sestry 100 amerických dolarů.

Bratři chtěli zůstat pohromadě. Nechtěli mít nic společného s Interahamwe, která působila v táborech postavených Spojenými národy. Navíc mnozí uprchlíci sympatizovali s odstupující vládou  a svědky neměli rádi, protože se k nim předtím nepřipojili. Zvlášť byli svědkové trnem v oku Interahamwe. Bratři chtěli zůstat oddělení také proto, aby mohli chránit své tutsijské spoluvěřící.

Jelikož ve Rwandě nechali všechny své věci, potřebovali pomoc. Svědkové Jehovovi z Belgie, Francie, Keni, Konga a Švýcarska jim tedy poslali peníze, léky, jídlo a oblečení. Přijeli lékaři a zdravotní sestry. Jedna z prvních leteckých zásilek humanitární pomoci byla z francouzské odbočky a obsahovala mnoho malých stanů. Z odbočky v Belgii přišly velké stany, ve kterých mohla bydlet celá rodina. Dodávky humanitární pomoci zahrnovaly také polní lůžka a nafukovací matrace. Keňská odbočka zaslala více než dvě tuny oblečení a přes 2 000 přikrývek.

ŠÍŘÍ SE CHOLERA

V sále Království v Gomě a na přilehlém pozemku bydlelo více než 1 000 rwandských svědků a zájemců. Je smutné, že kvůli obrovskému počtu uprchlíků propukla v Gomě cholera. Léky pro boj s touto epidemií rychle zaslala odbočka v Kongu a z Nairobi přiletěl s 60 krabicemi léků bratr Henk van Bussel. Sál Království se na čas používal jako nemocnice a bratři se snažili nemocné izolovat. Svým spoluvěřícím neúnavně pomáhal Loïc Domalain ještě s jedním lékařem a zdravotník Aimable Habimana z Rwandy. V té těžké době vykonal kus dobré práce také bratr Hamel z Francie a mnoho dalších bratrů a sester, kteří tam přijeli jako dobrovolníci a měli zkušenosti ve zdravotnictví.

 Navzdory všem preventivním opatřením se nakazilo více než 150 svědků a zájemců, a než se podařilo šíření epidemie zastavit, asi 40 jich zemřelo. Později si bratři pronajali velký pozemek, aby tam pro svědky Jehovovy mohli zřídit uprchlický tábor. Byly postaveny stovky malých stanů a jeden velký, který byl zaslaný z Keni a používal se jako nemocnice. Když tábor navštívili američtí zdravotníci, velmi na ně zapůsobila čistota a pořádek.

Začátkem srpna 1994 se výbor pro humanitární pomoc v Gomě staral o 2 274 svědků, dětí a zájemců. Mnoho bratrů bylo i v Bukavu a Uviře ve východním Kongu a také v Burundi. Dalších 230 svědků našlo útočiště v uprchlickém táboře v Tanzanii.

Když do Gomy utekli bratři z překladatelské kanceláře v Kigali, pronajali si dům, aby mohli ve své práci pokračovat. Bylo to možné díky tomu, že se jim během války podařilo zachránit počítač a generátor a dopravit je do Gomy.

Telefonické spojení ani poštovní služby tam prakticky nefungovaly. S pomocí bratrů, kteří pracovali na letišti, však bylo možné jednou týdně poslat přeložený materiál a další poštu do Nairobi. Bratři z keňské odbočky dopravovali poštu do Gomy stejným způsobem.

I přes náročné podmínky Emmanuel Ngirente a další dva překladatelé pokračovali v práci, jak nejlépe uměli. Kvůli válce sice museli vynechat některé články ze Strážné věže, ale ty byly přeloženy později a vyšly ve zvláštní brožuře, kterou bratři probírali na sborovém studiu knihy.

 ŽIVOT V UPRCHLICKÝCH TÁBORECH

V době, kdy lidé stále prchali z Kigali, byla na útěku i Francine. Po smrti svého manžela Ananieho se dostala do Gomy a pak byla převezena do jednoho z táborů, které postavili svědkové. Popisuje, jaký tam byl život: „Každý den mělo několik bratrů a sester za úkol připravit jídlo. K snídani jsme přichystali jáhlovou nebo kukuřičnou kaši. Také jsme uvařili oběd. Když jsme měli svou práci hotovou, mohli jsme jít do služby. Kázali jsme hlavně členům rodiny, kteří nebyli svědkové, a také lidem mimo tábor. Po nějaké době si ale příslušníci Interahamwe, kteří byli v jiných táborech, všimli, že svědkové se oddělují od ostatních uprchlíků, a to je rozzuřilo. Situace se vyhrotila.“

V listopadu 1994 se jasně ukázalo, že pro bratry bude lepší, když se vrátí do Rwandy. To bylo rozumné, protože v konžských táborech, které nepostavili svědkové, nebylo bezpečno. Návrat ale nebude snadný. Interahamwe doufala, že se zreorganizuje a zaútočí na Rwandu. Každý, kdo z Konga odcházel, byl považován za dezertéra.

Bratři oznámili rwandské vládě, že svědkové Jehovovi — lidé, kteří během války zůstali neutrální a nepodíleli se na genocidě Tutsiů — by se chtěli vrátit do své země. Vláda bratrům poradila, aby to projednali s Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), který mohl poskytnout auta pro transport do Rwandy. Protože by ale milice svědkům v návratu zabránila, museli postupovat takticky.

 Bratři rozšířili informaci, že v Gomě se má konat sjezdový den, a připravili transparenty. Pak ostatním svědkům tajně sdělili, že se chystá návrat do Rwandy. Aby bratři a sestry nevzbudili podezření, měli všechny své věci nechat v táboře a odejít jen s Biblemi a zpěvníky, jako kdyby šli na sjezd.

Francine vzpomíná, že šli pěšky několik hodin, až dorazili k nákladním autům, která je dovezla k hranicím. Když se dostali na území Rwandy, UNHCR jim zařídil převoz do Kigali a pak do jejich domovů. Tak se v prosinci 1994 většina bratrů se svými rodinami a většina jejich zájemců dostala domů. Belgické noviny Le Soir z 3. prosince 1994 uvedly: „Ze Zairu [Konga] se rozhodlo odejít 1 500 rwandských uprchlíků, protože se domnívali, že jejich bezpečnost není dostatečně zajištěna. Jde o svědky Jehovovy, kteří si postavili vlastní tábor nad táborem v Katale. Svědkové byli pronásledováni předchozí vládou zejména proto, že odmítali nosit zbraň a podílet se na politických akcích.“

Po návratu do Rwandy Francine navštívila oblastní sjezd v Nairobi. Našla tam útěchu, kterou po smrti manžela potřebovala, a povzbudilo ji společenství se spolukřesťany. Vrátila se do překladatelské kanceláře, která byla znovu otevřena v Kigali. Později se provdala za Emmanuela Ngirenteho a dál společně slouží v odbočce.

Jak se během války Francine vyrovnávala se svými pocity? Říká: „V té době jsme měli na mysli jen jednu věc — musíme vytrvat až do konce. Rozhodli  jsme se, že se nebudeme v myšlenkách zaobírat hrůzami, které se kolem nás dějí. Útěchu mi přinášela slova z Habakuka 3:17–19, kde se píše, že i v těžkých situacích je možné najít radost. Hodně mě povzbuzovali bratři a sestry. Někteří mi také psali dopisy. Díky tomu jsem se dokázala dál dívat na věci z duchovního hlediska. Připomínala jsem si, že Satan používá mnoho lstí. Pokud se příliš zabýváme nějakým problémem, můžeme se stát obětí jiného. Pokud nejsme ostražití, mohli bychom v nějakém ohledu zeslábnout.“

NÁVRAT DO RWANDY

Vracejícím se svědkům velmi pomohl bratr Henk van Bussel. Vysvětluje: „Byl zaveden program, který měl bratrům pomoci, aby se po válce dokázali znovu postavit na vlastní nohy. Z tohoto opatření měli užitek i ti, kdo ve Rwandě zůstali a přišli skoro o všechno. Pověření bratři navštívili všechny sbory, aby zjistili, co kdo potřebuje. Rodiny a jednotlivci pak dostali balík zásob podle toho, jak na tom byli. Bratři si uvědomovali, že po třech měsících se o sebe budou muset postarat sami.“

Pozornost byla samozřejmě věnována i jejich duchovním potřebám. Překladatelský tým se vrátil na své původní pracoviště v Kigali. Bratr Henk vzpomíná, že ve stěnách domu byly díry od kulek, ale že většina knih, které byly uloženy ve skladu, tam zůstala. Ještě po několika měsících bratři nacházeli kulky v krabicích s literaturou. Jeden překladatel dokonce objevil na zahradě ruční granát. V následujícím  roce, asi v říjnu 1995, se překladatelé přestěhovali do větší a vhodnější budovy na druhé straně města. V tomto pronajatém domě pracovali a bydleli až do roku 2006, kdy byla postavena odbočka.

„BYLO TO JAKO VZKŘÍŠENÍ!“

V prosinci 1994 se už většina bratrů vrátila z Konga — právě včas, aby stihli oblastní sjezd, který měl vhodný námět „Zbožná bázeň“. Konal se na pozemku, který patřil k jednomu sálu Království v Kigali. Přijeli bratři z Francie, Keni a Ugandy. V pátek ráno už tam bylo plno lidí. Jedna sestra vzpomíná: „Bylo dojemné, jak se bratři a sestry se slzami v očích objímali. Viděli se poprvé po válce. Setkávali se s přáteli, o kterých si mysleli, že jsou mrtví.“ Jiná sestra říká: „Bylo to jako vzkříšení!“

Mezi delegáty z Keni byl i Günter Reschke. Vypráví: „Měli jsme velkou radost, že se po všech těch těžkostech můžeme vidět s těmi, kdo přežili, a být zase spolu. Vyskytl se ale problém. Úřady měly obavy z toho, že se na jednom místě shromáždí tolik lidí. Brzy odpoledne přijeli ozbrojení vojáci a řekli, že sjezd se z bezpečnostních důvodů ruší. Museli jsme okamžitě odejít. Ještě chvíli jsme své přátele povzbuzovali, ale nakonec jsme se museli vrátit do Nairobi. Byli jsme zklamaní, že bratři nemohli mít užitek ze sjezdového programu. Ale i tak jsme cítili, že jsme udělali, co bylo v našich silách, abychom bratry osobně povzbudili k vytrvalosti, a odjížděli jsme s přesvědčením, že jsou rozhodnuti držet se své víry.“

 Teď když byl ve Rwandě relativní klid, se mnoho lidí rwandského původu žijících v zahraničí rozhodlo, že se do své rodné země vrátí. Do Rwandy se přestěhovali i někteří z těch, kdo se tam nenarodili, ale jejichž rodiče koncem 50. a 60. let utekli kvůli etnickým a politickým nepokojům. K té obrovské spoustě lidí, kteří do Rwandy přicházeli, patřili také ti, kdo pravdu poznali v cizí zemi. Například James Munyaburanga a jeho rodina byli pokřtěni ve Středoafrické republice. Nová vláda stála o to, aby navrátilci pracovali ve státní správě, a tak práci nabídla i Jamesovi. Ve Rwandě se ale setkal s odporem a posměchem ze strany příbuzných a spolupracovníků kvůli tomu, že žil podle křesťanských zásad. Nakonec si zažádal o předčasný důchod a pustil se do pravidelné průkopnické služby. Nyní bratrům ve Rwandě pomáhá v právních záležitostech.

Ngirabakunzi Mashariki poznal pravdu ve východním Kongu. Říká: „Protože jsem z kmene Tutsi, spoustu let jsem byl diskriminovaný. Když jsem se ale začal scházet se svědky Jehovovými, připadalo mi, jako bych se ocitl na jiné planetě. Bylo to jako zázrak, stýkat se s přemýšlivými lidmi, kteří žili podle toho, co učili. Jejich láska byla ještě víc patrná během genocidy v roce 1994. Ukryli moji rodinu a chránili nás. V roce 1998 jsem byl pozván do betelu, kde až doteď sloužím se svou manželkou Émérance. Moc se těším na nový svět, kde budou všechny předsudky a diskriminace věcí minulosti a kde budou všichni lidé vzývat Jehovovo jméno a žít společně v jednotě.“

 KAZATELSKÉ DÍLO SE ZNOVU ROZJÍŽDÍ

Těsně před válkou, v březnu 1994, sloužilo ve Rwandě 2 500 zvěstovatelů. V květnu 1995 bylo dosaženo vrcholu 2 807 zvěstovatelů, přestože během genocidy přišlo o život hodně bratrů a sester. Do Jehovovy organizace proudilo mnoho upřímných lidí. Jedna zvláštní průkopnice například vedla více než 20 biblických studií a další zájemce měla v pořadníku. Krajský dozorce řekl: „Válka lidem pomohla, aby si uvědomili, že usilovat o hmotné věci je k ničemu.“

V lednu 1996 bratři uspořádali oblastní sjezd „Radostně chválíme Boha“. A radostná atmosféra tam opravdu panovala! Jelikož v předchozím roce byl sjezd zrušen, šlo vlastně o první sjezd po válce. Jeden z účastníků řekl: „Všichni se objímali  a plakali. Zvlášť působivé bylo, jak se vzájemně objímali hutuští a tutsijští bratři a sestry.“ Vrcholný počet přítomných byl 4 424 a 285 z nich se dalo pokřtít. Bratr Reschke nostalgicky vzpomíná: „Bylo dojemné slyšet uchazeče o křest, jak na dvě otázky nahlas odpovídají ‚yego!‘. Stáli v zástupu na ploše stadionu, a protože se strhla silná bouřka, byli promočení na kost. Jim to ale nevadilo. Říkali si: Mokří budeme tak jako tak.“

Do Rwandy se vrátil Henk van Bussel. Günter Reschke, který tam už nějakou dobu pomáhal znovu rozběhnout dílo, byl do Rwandy přidělen natrvalo. Zanedlouho se vrátili i Godfrey a Jennie Bintovi.

ZTRACENÝ SYN SE ZNOVU NAŠEL

Členové rodin, kteří byli během války od sebe odděleni, se později znovu setkali. Například v roce 1994, když v Kigali sílily boje mezi dvěma armádami a lidé v panice hromadně opouštěli město, byl od své manželky odloučen Oreste Murinda a prchal jen se svým dvouapůlletým synem Gitaramou. Když šel hledat něco k jídlu, boje vypukly nanovo a ve vzniklém zmatku se mu syn ztratil.

Po válce se Oreste znovu setkal s manželkou, ale syna stále postrádali. Usoudili, že byl zabit. Po více než dvou letech však přišel do Kigali za prací jeden muž z venkova, který nebyl svědek. Potkal tam bratry a náhodou se jim zmínil o tom, že jeho sousedé v Gisenyi přišli během války o děti, ale teď se starají o jednoho sirotka. Dítě si pamatovalo jméno svého otce a řeklo, že jeho rodiče jsou svědkové Jehovovi. Bratři to jméno znali, a tak kontaktovali Oresteho  a jeho manželku, kteří pak přijeli a ukázali muži fotografie svého syna. A opravdu to byl on! Oreste se za ním hned vydal a rodina byla konečně po dvou a půl letech opět pohromadě. Chlapec je nyní pokřtěným zvěstovatelem.

Stojí za zmínku, že bratři se postarali o všechny děti, které přišly o své křesťanské rodiče. Žádné z nich neskončilo v sirotčinci. Někdy si vzali do péče i osiřelé děti svých sousedů nebo příbuzných. Jedni manželé, kteří měli deset vlastních dětí, se ujali deseti sirotků.

NA SEVERU RWANDY OPĚT NENÍ BEZPEČNO

Koncem roku 1996 bylo kvůli občanské válce v Kongu čím dál těžší udržet bezpečnost v uprchlických táborech, kde zůstalo přes milion rwandských uprchlíků. V listopadu se museli buď vrátit do Rwandy, nebo utéct do deštného pralesa. Většina se vrátila, včetně bratrů, kteří to neudělali v prosinci 1994. Byl to nezapomenutelný pohled na ty davy lidí, mladých i starých, jak ulicemi Kigali kráčí s rancem na hlavě, pokrytí prachem africké země. Všichni se museli  vrátit do svého rodiště a nechat se znovu zaregistrovat. Určitou dobu platila velmi přísná bezpečnostní opatření.

Vrátilo se žel i mnoho nežádoucích živlů, včetně příslušníků Interahamwe, kteří se snažili pokračovat ve své činnosti na severozápadě země. Aby byla obnovena bezpečnost, přijeli tam vojáci. Pro hodně bratrů, kteří v té oblasti žili, bylo velmi těžké dál se držet křesťanské neutrality. V letech 1997 a 1998 zemřelo více než 100 zvěstovatelů, většinou právě z toho důvodu, že nechtěli udělat kompromis. Někdy byla situace v této části země tak nebezpečná, že tam nemohli pravidelně jezdit krajští dozorci.

ODVÁŽNÍ MANŽELÉ

K těm několika krajským dozorcům, kteří navštěvovali sbory v rizikové oblasti, patřil Théobald Munyampundu. Pro něj i pro jeho manželku Bérancille nebylo nebezpečí ničím novým. Théobald byl pokřtěn v roce 1984 a o dva roky později se podobně jako mnoho jiných bratrů a sester dostal do vězení, kde musel snášet kruté bití. Spolu s manželkou riskovali život, když druhé ukrývali během genocidy Tutsiů. Potom co zachránili před smrtí jednoho chlapce, který přišel o maminku, podařilo se jim přejít do Tanzanie. Théobald se vydal povzbudit své spolukřesťany v uprchlických táborech v Benacu a Karagwe, i když na cestě mezi nimi hrozilo nebezpečí od lupičů.

Po návratu do Rwandy Théobald a Bérancille opět dávali v sázku svůj život, když navštěvovali  svědky v neklidné oblasti na severozápadě. „Některé sbory byly hodně daleko,“ říká Théobald. „Z důvodu bezpečnosti jsme tam ale nemohli zůstat přes noc. Vzpomínám si, že během období dešťů jsme při jedné spolupráci museli každý den jít k bratrům čtyři hodiny v prudkém lijáku a pak se zase večer vrátit na místo našeho ubytování.“

Théobald nikdy nezapomene na bratra, kterého poznal při návštěvě jedné odloučené skupiny. Vypráví: „Jean-Pierre je slepý, ale ohromeně jsem sledoval, když se na teokratické škole postavil ke čtení Bible a přidělený úsek přednášel zpaměti. Neudělal žádnou chybu, dokonce ani v interpunkci! Předem požádal jednoho bratra, který je dobrý čtenář, aby mu text předčítal a on si ho tak mohl zapamatovat. Jeho odhodlání mě moc povzbudilo.“

Když se Théobald ohlíží za svým bohatým, a někdy i nebezpečným životem, říká: „Během všech těžkostí jsme vkládali důvěru v Jehovu a často jsme přemýšleli o slovech v Hebrejcům 13:6: ‚Jehova je můj pomocník; nebudu se bát. Co mi může udělat člověk?‘“ Po letech strávených v krajské a oblastní službě teď oba slouží i přes zdravotní problémy jako zvláštní průkopníci.

 STAVBA SJEZDOVÉHO SÁLU

Jak rostl počet svědků, bylo čím dál těžší najít v Kigali vhodné místo pro oblastní sjezdy. Například v prosinci 1996 se sjezd „Poslové Božího pokoje“ konal na stadionu, v jehož blízkosti byl kanál, kterým se odváděly splašky z nedaleké věznice. Bratři si stěžovali na zápach a rodiče se báli o zdraví svých dětí. Zemský výbor proto jednotně rozhodl, že to byl poslední oblastní sjezd, který na tom stadionu měli. Kde jinde by se ale mohly sjezdy konat?

Ministerstvo pro správu pozemků už dříve poskytlo jednomu sboru v Kigali parcelu pro stavbu sálu Království. Ta byla ale mnohem větší, než bylo potřeba. Pokud by bratři předložili plány jen na tento projekt, úřady by jim pravděpodobně část pozemku odebraly  a přidělily někomu jinému. S důvěrou v Jehovu tedy bratři předložili plány na stavbu sálu Království a na vybudování místa pro konání sjezdů. Návrh obsahoval i možnost postavit tam později druhý sál Království. Místní úřady to schválily.

Bratři pozemek zarovnali a oplotili. Stovky dobrovolníků vysekaly podrost a vykopaly hluboké latríny. Měli teď krásný kus země, který se zčásti lehce svažoval, a byl tudíž ideálním místem pro konání sjezdů.

V následujících měsících se tam pořádalo zvláštní shromáždění a dva menší sjezdy, ale protože foukal silný vítr a hustě pršelo, přítomní se choulili pod celtami a deštníky. Bratři proto poslali vedoucímu sboru návrh na výstavbu jednoduchého sjezdového sálu beze stěn.

V březnu 1998 vedoucí sbor tento návrh schválil a pak se rychle začalo s přípravnými pracemi. Během  stavby přiložily ruku k dílu celé rodiny a vykopaly díry, do kterých byly umístěny sloupy. Všichni pracovali v jednotě bok po boku. Proslov k zasvěcení tohoto krásného sjezdového sálu přednesl 6. března 1999 Jean-Jules Guilloud ze švýcarské odbočky.

V roce 1999 už bylo bezpečno v celé zemi. V únoru toho roku byli do zemské kanceláře ve Rwandě posláni noví misionáři, Ralph a Jennifer Jonesovi, a rodina betel se rozrostla na 21 členů.

Dva bratři z Rwandy měli možnost absolvovat školu služebního vzdělávání (nyní biblickou školu pro svobodné bratry) v Kinshase v Kongu, což bylo asi 1 600 kilometrů daleko. Když ale v Kongu vypukla válka, cestovat do Kinshasy bylo pro Rwanďany čím dál těžší. Vedoucí sbor proto schválil, aby se škola služebního vzdělávání začala pořádat v Kigali.  Graduace první třídy, do níž chodilo 28 studentů z Burundi, Konga a Rwandy, proběhla v prosinci 2000.

V květnu 2000 byla ve Rwandě ustanovena odbočka. Bratři brzy našli vhodný pozemek pro betel, který by se staral o rychle rostoucí dílo. Dvouhektarovou parcelu zakoupili v dubnu 2001. Hodně bratrů v Kigali by mohlo vyprávět, jak namáhavé bylo vysekat zarostlý pozemek, který byl roky opuštěný.

VÝBUCH SOPKY VE VÝCHODNÍM KONGU

Dne 17. ledna 2002 se probudila sopka Nyiragongo, která leží asi 16 kilometrů od Gomy, a většina obyvatel té oblasti musela opustit svůj domov. Mnozí z 1 600 zvěstovatelů utekli se svými dětmi a zájemci do Rwandy, do města Gisenyi kousek od hranic. Odtud byli posláni do nedalekých sálů Království.

Příští den bratři ve rwandské odbočce naložili třítunové nákladní auto nezbytnými věcmi — jídlem, přikrývkami a léky. Zásoby byly rychle dopraveny do šesti sálů Království, které se nacházely poblíž hranice s Kongem.

Rwandská vláda se domnívala, že není bezpečné nechat tolik konžských obyvatel v sálech Království, a trvala na tom, aby byli přemístěni do uprchlických táborů. Členové rwandského výboru odbočky se v Gomě setkali se dvěma členy konžského výboru odbočky a s místními staršími, aby se domluvili, jak postupovat. Bratři z Konga nechtěli, aby jejich  spolukřesťané šli do uprchlických táborů. Řekli: „V roce 1994 jsme se postarali o více než 2 000 rwandských bratrů, jejich rodin a zájemců. Takže než aby naši bratři šli do táborů, ať se vrátí do Gomy a my se o ně postaráme stejně jako tehdy o bratry z Rwandy.“

Konžští bratři, kteří se schůzky účastnili, projevili lásku a pohostinnost, když nenechali své spoluvěřící v táborech pod správou světských organizací, ale vzali je zpět do Konga a rozdělili mezi bratry. Uprchlí svědkové a jejich rodiny se tedy vrátili do Gomy, kde byli ubytováni. Z Belgie, Francie a Švýcarska pak přišly další zásoby humanitární pomoci, včetně umělohmotných celt. Bratři v Gomě zůstali, dokud pro ně nebyly postaveny nové domy.

TEOKRATICKÉ MILNÍKY

Regionální projektová kancelář v Jižní Africe vypracovala plány na stavbu nové rwandské odbočky a bratři najali místní stavební firmu. S výstavbou pomohli mezinárodní dobrovolníci a o zahradnické a jiné dokončovací práce se postaralo mnoho tamních svědků. Navzdory průtahům a určitým komplikacím se rodina betel nastěhovala do krásné nové odbočky v březnu 2006. Později v tom roce přijel na zasvěcení Guy Pierce z vedoucího sboru spolu s manželkou. Zvláštní program, který se konal 2. prosince, si vyslechlo 553 bratrů a sester včetně 112 delegátů z 15 zemí.

Na stavbě odbočky se podíleli také Jim a Rachel Holmesovi z Kanady. Ovládali americký znakový  jazyk a členům rodiny betel nabídli, že po pondělním studiu Strážné věže je mohou tento jazyk učit. Zájem projevilo šest betelitů a naučili se znakovat tak dobře, že brzy mohla být založena skupina znakového jazyka.

V červnu 2007 přijel Kévin Rupp, který ve Švýcarsku absolvoval školu služebního vzdělávání, a začal ve Rwandě sloužit mezi neslyšícími jako misionář. Zanedlouho tam byli přiděleni jako misionáři i jedni manželé z Kanady, kteří také měli zkušenosti se znakovým jazykem. V červenci 2008 byl založen sbor znakového jazyka a brzy vzniklo několik dalších skupin.

V roce 2007 měli bratři obrovskou radost, když na oblastním sjezdu zaznělo oznámení, že  do rwandštiny byla přeložena Křesťanská řecká písma — Překlad nového světa. Spojené biblické společnosti vydaly celou Bibli ve rwandštině už v roce 1956. I když byl tento překlad výsledkem upřímného úsilí, a v Hebrejských písmech bylo dokonce sedmkrát použito jméno YEHOVA, Překlad nového světa je dostupnější, zvlášť pro ty, kdo mají málo prostředků. Je přesný a čtivý, a to díky píli místních překladatelů, kteří spolupracovali s oddělením překladatelských služeb ve Spojených státech. Je krásné vidět, jak mnohé děti v sále Království drží svůj vlastní výtisk Bible a dychtivě zvedají ruku, aby mohly přečíst biblický text, když jsou k tomu vyzvány.

STÁLE ZŮSTÁVAJÍ NEUTRÁLNÍ

I když v roce 1992 získali svědkové ve Rwandě zákonné uznání a těší se z náboženské svobody, dál musí čelit problémům, které souvisí s jejich křesťanskou neutralitou. V posledních 15 letech byly stovky bratrů zatčeny, protože odmítli držet noční hlídky organizované armádou. Potom co se skupina bratrů sešla s ministry, však úřady souhlasily s tím, že bratři mohou vykonávat jinou práci.

V nedávných letech přišlo o zaměstnání 215 učitelů, protože odmítli zúčastnit se politicky  zaměřeného semináře. Později bylo ze školy vyloučeno 118 dětí, které nechtěly zpívat státní hymnu. Zástupci odbočky se obrátili na příslušné orgány, aby vysvětlili, proč jsme neutrální, a většina dětí se po mnoha měsících mohla do školy vrátit. Bratři se odvolali na historii díla ve Rwandě a zdůraznili, že v roce 1986 byli svědkové Jehovovi kvůli své neutralitě posíláni do vězení a v roce 1994 byla právě neutralita klíčovým faktorem, proč se nepodíleli na genocidě. (Jan 17:16)

Svědkové poslouchají zákony a jsou politicky neutrální bez ohledu na to, jaká vláda je u moci. Například v roce 1986 byl kvůli svému neutrálnímu postoji na 18 měsíců uvězněn François-Xavier Hakizimana. Když se po genocidě vláda vyměnila, byl v letech 1997 a 1998 ze stejného důvodu uvězněn znovu. Z tohoto příkladu je vidět, že svědkové Jehovovi jsou neutrální za každého režimu a nejsou v opozici proti nějaké konkrétní vládě. Křesťanská neutralita je skutečně založena na zásadách stanovených v Písmu.

I když tyto problémy přetrvávají, bratři využívají svobodu k tomu, aby pořádali sjezdy a týdenní shromáždění. Mohou také kázat a mít shromáždění v mnoha věznicích, kde už přijalo pravdu hodně vězňů. Ve služebním roce 2009 byl ve  Rwandě navíc šestkrát vynesen rozsudek ve prospěch svědků Jehovových.

BUDOUCNOST VYPADÁ SLIBNĚ

Zpráva o Rwandě by nebyla úplná, kdyby nepadla zmínka o tom, s jakým úspěchem se tam staví sály Království. V roce 1999 byl zahájen program pro výstavbu sálů Království v zemích s omezenými finančními prostředky a od té doby postavili ve Rwandě ochotní dobrovolníci asi 290 jednoduchých, ale pěkných sálů Království.

Díky nasazení místních zvěstovatelů je většina sálů dokončena za tři měsíce. Po celé Rwandě jich přibývá, což vyvolává zvědavost přihlížejících a Jehovovým služebníkům to umožňuje vydat jim svědectví. Kromě sjezdového sálu v Kigali bratři postavili deset malých a jednoduchých sjezdových sálů bez obvodových stěn. Zvěstovatelé tak mohou navštěvovat sjezdy, aniž by museli cestovat daleko hornatým terénem. Navíc byly dokončeny čtyři sály Království, jejichž kapacitu je možné zvětšit, a díky tomu se tam mohou konat menší sjezdy.

Několik prvních měsíců v roce se pravidelně všechny sbory horlivě podílí na kázání v nepřidělených nebo zřídka propracovávaných obvodech. Zvěstovatelé tam cestují na vlastní náklady a někdy musí urazit dlouhé vzdálenosti. Do ještě odlehlejších oblastí jsou na tři měsíce posíláni dočasní zvláštní průkopníci. Takové úsilí vede k tomu, že vznikají nové skupiny, které jsou základem budoucích sborů. Například během kampaně, která  probíhala od ledna do března 2010, byly zahájeny stovky biblických studií a vzniklo devět skupin. Navíc ve stejnou dobu 30 dočasných zvláštních průkopníků založilo 15 skupin.

DALŠÍ DŮLEŽITÉ UDÁLOSTI

V roce 2009 na oblastním sjezdu „Zůstaňte bdělí!“ bratři zářili radostí, když se dozvěděli, že má vyjít nový zpěvník, a když si poslechli ukázky nových písní ve rwandštině. Nejenže byl nový zpěvník rychle přeložen, ale také ho zvěstovatelé dostali včas, aby mohli od ledna 2010 zpívat na shromáždění nové písně jako bratři po celém světě.

Je pochopitelné, že potom, co v roce 2007 vyšla ve rwandštině Křesťanská řecká písma — Překlad nového světa, si všichni říkali, kdy asi vyjde celá Bible. Když se v roce 2010 blížily oblastní sjezdy, bylo oznámeno, že v době konání sjezdu v Kigali navštíví Rwandu člen vedoucího sboru Guy Pierce. Sjezd probíhal v srpnu na stadionu naproti odbočce. Panovala atmosféra plná očekávání. Bylo úžasné, když bratr Pierce oznámil vydání celého Svatého Písma — Překladu nového světa ve rwandštině. Všech 7 149 přítomných, kteří se zúčastnili pátečního dopoledního programu, dostalo svůj vlastní výtisk. V neděli stoupl počet posluchačů na 11 355, protože přijeli i bratři z jiných částí Rwandy. O Bibli požádali také vojáci, kteří během sjezdu pochodovali v blízkosti stadionu, a bratři jim rozdali 180 výtisků. Bibli vděčně přijal také starosta Kigali, policejní ředitel a pracovníci ministerstva sportu.

 V roce 1970 kázali dobrou zprávu ve Rwandě pouze tři zvěstovatelé. Nyní jich je asi 20 000. Každý měsíc vedou přibližně 50 000 biblických studií. Památné slavnosti se v dubnu 2011 zúčastnilo 87 010 lidí. Rwandští bratři měli vždy pověst horlivých kazatelů. Nějaké formě celodobé služby se věnuje přibližně 25 procent zvěstovatelů a ostatní slouží v průměru 20 hodin měsíčně. Na tomto úrodném poli naši bratři pilně pracují po boku „Pána žně“ a rozhodně nemají v úmyslu zpomalit. Jehova jejich práci dál žehná a my všichni dychtivě očekáváme, kolik lidí v této „zemi tisíce kopců“ ještě vystoupí na Jehovovu horu pravého uctívání. (Mat. 9:38; Mich. 4:1, 2)

[Poznámky pod čarou]

[Praporek na straně 178]

Své posluchače vybídl, aby si na svědky Jehovovy dávali pozor.

[Praporek na straně 181]

Vzájemně se zdravili „komera!“, což znamená „seber odvahu!“.

[Praporek na straně 218]

„Jehovo, pro svoji záchranu nemůžeme udělat nic. To můžeš jenom ty!“

 [Rámeček a obrázek na straně 166]

Stručně o Rwandě

Země

Rwanda měří od severu k jihu pouze 177 kilometrů a od západu k východu jen 233 kilometrů. Hlavním městem je Kigali.

Lidé

Počet obyvatel přesahuje 11 000 000 a na africkém kontinentu je to stát s nejvyšší hustotou zalidnění. Populaci tvoří Hutuové, Tutsiové a Twaové a také určité procento Asiatů a Evropanů. Víc než polovina Rwanďanů se hlásí k římskokatolické církvi a víc než čtvrtina k protestantským církvím, například k adventistům. Ostatní jsou muslimové nebo příslušníci různých místních náboženství.

Jazyk

Úředními jazyky jsou rwandština, angličtina a francouzština. V obchodním styku s okolními státy se používá svahilština.

Hospodářství

Většina obyvatel jsou zemědělci. Jelikož značná část půdy je málo úrodná, mnozí dokážou vypěstovat jen tolik, aby uživili svou rodinu. Pěstuje se čaj, kopretiny na výrobu insekticidů a káva, která je hlavním exportním produktem.

Jídlo

K základním potravinám patří brambory, banány a fazole.

Podnebí

Přestože Rwanda leží blízko rovníku, obecně je tam mírné podnebí. Ve vnitrozemní vrchovině je průměrná teplota 21 stupňů Celsia a za rok tam spadne asi 1 140 milimetrů srážek.

 [Rámeček a obrázek na straně 185]

„Jehova nás bude pronásledovat!“

EMMANUEL NGIRENTE

ROK NAROZENÍ 1955

ROK KŘTU 1982

Z JEHO ŽIVOTA Člen výboru odbočky ve Rwandě a dozorce překladatelského oddělení.

◼ V ROCE 1989 jsem byl průkopníkem na východě Rwandy. Koncem roku jsem dostal pozvání, abych sloužil v překladatelské kanceláři. Protože jsem s překládáním neměl žádné zkušenosti, překvapilo mě to a říkal jsem si, že na ten úkol nestačím. I tak jsem ale začal pracovat na třech publikacích. Pronajali jsme si dům a sehnali několik slovníků. Někdy jsem pracoval i přes noc a pil jednu kávu za druhou, abych neusnul.

Když v říjnu 1990 zaútočila invazní vojska, někteří lidé svědky Jehovovy podezřívali, že s vojáky spolupracují. Tajní agenti začali provádět kontroly. Jelikož jsem pracoval doma, usoudili, že jsem nezaměstnaný, a chtěli vědět, co dělám. Jednoho dne u mě udělali nečekanou prohlídku. Překládal jsem tehdy celou noc a v pět ráno jsem se snažil usnout. Vtom jsem dostal příkaz, že se mám hned zapojit do veřejně prospěšných prací.

Zatímco jsem byl pryč, místní úředníci obrátili dům vzhůru nohama. Když jsem se vrátil, sousedé mi řekli, že nějaký policista s úředníkem hodinu pročítali můj ručně psaný překlad, kde se často objevovalo jméno Jehova. Nakonec řekli: „Pojďme odsud, jinak nás Jehova bude pronásledovat!“

 [Rámeček a obrázek na straně 194]

Za sto dní milion mrtvých

„Genocida ve Rwandě, ke které došlo v roce 1994, je jedním z nejnázornějších příkladů genocidy moderní doby. Od začátku dubna do poloviny července 1994 Hutuové — členové většinové etnické skupiny v této malé středoafrické zemi — systematicky vraždili Tutsie, členy menšinového etnika. Vládnoucí extremističtí Hutuové se obávali toho, že demokratické hnutí a občanská válka je připraví o moc, a proto spřádali plány na vyhlazení všech, kdo podle nich ohrožovali jejich autoritu — jak umírněných Hutuů, tak Tutsiů. Genocida byla ukončena, až když rebelská armáda tvořená převážně Tutsii obsadila zemi a zahnala genocidní režim do exilu. Během genocidy a války bylo za pouhých sto dní zabito až milion lidí. Tento masakr se tak stal jedním z nejhorších krveprolití v historii.“ (Encyclopedia of Genocide and Crimes Against Humanity)

Bylo zavražděno asi 400 svědků Jehovových, včetně Hutuů, kteří zemřeli proto, že chránili své tutsijské bratry a sestry. Žádný svědek nezemřel rukou svého spoluvěřícího.

[Obrázek]

Uprchlíci opouštějí Rwandu

 [Rámeček a obrázek na straně 197]

„Popravčí komory“

„Organizátoři genocidy zneužili zažitý názor, že kostely jsou zárukou bezpečí, a vlákali do nich desetitisíce Tutsiů se slibem, že tam najdou útočiště. Hutuské milice a vojáci pak tyto nešťastníky systematicky masakrovali — stříleli do davů shromážděných v kostelech a školách, házeli do nich granáty a ty, kdo přežili, důsledně doráželi mačetami, srpy a noži. . . . Církve se však [na genocidě] nepodílely jen pasivně tím, že se jejich budovy používaly jako popravčí komory. V některých komunitách využívali kněží, katecheti a další církevní zaměstnanci svou znalost místních obyvatel k tomu, aby identifikovali Tutsie, kteří pak mohli být zlikvidováni. Jindy se sami podíleli na vraždění.“ (Christianity and Genocide in Rwanda)

„[Katolická] církev je obviňována především z toho, že nejprve projevovala svou oddanost tutsijské elitě, ale potom začala podporovat revoluci vedenou Hutuy. Tím ve většinovém hutuském státě podpořila následný Habyarimanův mocenský vzestup. Pokud jde o samotnou genocidu, kritikové činí církev přímo zodpovědnou za podněcování nenávisti, ukrývání viníků a neschopnost ochránit ty, kdo za zdmi kostelů hledali azyl. Někteří lidé jsou navíc přesvědčeni, že církev jakožto duchovní vůdce většiny obyvatel Rwandy je morálně zodpovědná za to, že nepodnikla všechny možné kroky k ukončení zabíjení.“ (Encyclopedia of Genocide and Crimes Against Humanity)

 [Rámeček a obrázky na straně 201 až 203]

„Jak ho můžeme zabít, když za něj všichni prosí?“

JEAN-MARIE MUTEZINTARE

ROK NAROZENÍ 1959

ROK KŘTU 1985

Z JEHO ŽIVOTA Věrný usměvavý bratr, povoláním stavař. V roce 1986, nedlouho po svém křtu, strávil osm měsíců ve vězení. Roku 1993 se oženil s Jeanne a nyní je předsedajícím výboru sjezdového sálu v Kigali.

◼ SEDMÉHO dubna moji manželku Jeanne, mě a naši měsíční holčičku Jemimu probudila střelba. Nejdřív jsme si mysleli, že to má zase jen nějaký politický důvod, ale brzy jsme se dozvěděli, že milice Interahamwe začala systematicky zabíjet všechny Tutsie. Protože i my jsme Tutsiové, neodvážili jsme se vyjít ven. Úpěnlivě jsme se modlili k Jehovovi, aby nám ukázal, co máme dělat. Tři odvážní hutuští bratři — Athanase, Charles a Emmanuel — riskovali život, aby nám přinesli jídlo.

Asi měsíc jsme se s manželkou skrývali u různých bratrů. Když vyvražďování Tutsiů vrcholilo, milice vyzbrojená noži, oštěpy a mačetami přišla na místo, kde jsem se schovával. Jakmile jsem je uviděl, co nejrychleji jsem utíkal pryč a ukryl se v keřích. Ale našli mě. Obklopila mě skupina ozbrojených mužů. Prosil jsem je, ať mě nechají být, že jsem svědek Jehovův. Jenže oni řekli: „Jsi rebel!“  Srazili mě k zemi a tloukli pažbami a holemi. Začal se sbíhat dav lidí. Byl mezi nimi i muž, kterému jsem kdysi vydal svědectví. Nebojácně vykřikl: „Smilujte se nad ním!“ Pak se objevil hutuský bratr Charles. Když jeho žena a děti uviděly, jak ležím na zemi celý od krve, rozplakaly se. Útočníky to vyvedlo z míry, a tak mě pustili se slovy: „Jak ho můžeme zabít, když za něj všichni prosí?“ Charles mě vzal zpátky k sobě domů, aby mi ošetřil zranění. Milice nám pohrozila, že pokud uteču, zabijí místo mě Charlese.

V té době jsem byl od Jeanne a miminka odloučen. Při jednom děsivém útoku ji zbili a jen o vlásek unikla smrti. Později jí lidé řekli, že už nejsem naživu. Dokonce ji požádali, aby sehnala nějaká prostěradla a zabalila do nich moje tělo.

Když jsme se s Jeanne v Athanaseho domě opět setkali, plakali jsme radostí. Počítali jsme však s tím, že příští den zemřeme. Byl to další den plný hrůzy, kdy jsme se skrývali na jednom místě za druhým. Vzpomínám si, jak jsem se úpěnlivě modlil k Jehovovi: „Včera jsi nám pomohl. Pomoz nám prosím znovu. Chceme vychovávat naše děťátko a dál ti sloužit.“ K večeru se i navzdory velkému riziku třem hutuským bratrům podařilo převést nás spolu s asi 30 Tutsii přes zátarasy do bezpečí. Šest z nich přijalo pravdu.

Později jsme se dozvěděli, že Charles a jeho skupina dál pomáhali mnoha Tutsiům uniknout. Když to ale zjistili členové Interahamwe, rozzuřilo je to. Nakonec Charlese a dalšího hutuského zvěstovatele, Leonarda, chytili. Charlesova manželka zaslechla, jak říkají: „Musíte zemřít, protože jste pomáhali utéct Tutsiům.“ Potom oba bratry zabili. To nám připomíná Ježíšova slova: „Nikdo nemá větší  lásku než tu, že by se někdo vzdal své duše ve prospěch svých přátel.“ (Jan 15:13)

Když jsme s Jeanne před válkou plánovali svatbu, rozhodli jsme se, že jeden z nás bude sloužit jako průkopník. Během války ale zemřelo mnoho našich příbuzných, a přestože jsme tehdy sami měli dvě děti, ujali jsme se šesti sirotků. I tak Jeanne po válce začala s pomocnou průkopnickou službou a pravidelnou průkopnicí je už 12 let. I když naše adoptované děti neměli rodiče, kteří byli svědky Jehovovými, všechny se daly pokřtít. Tři chlapci se stali služebními pomocníky a jedna z dívek dnes slouží s manželem v betelu. Teď máme čtyři vlastní děti a dvě nejstarší dcery jsou už pokřtěné.

[Obrázek]

Bratr a sestra Mutezintareovi se svými dvěma dětmi a pěti sirotky

 [Rámeček a obrázek na straně 204 a 205]

„Zůstaly jsme vyrovnané díky pravdě“

Valérie Musabyimanaová a Angeline Musabweová jsou rodné sestry. Vyrůstaly v silně věřící katolické rodině a jejich otec byl předsedou farní rady. Valérie čtyři roky studovala, aby se mohla stát jeptiškou. Zklamalo ji ale chování jednoho kněze, a tak v roce 1974 ze školy  odešla. Později studovala Bibli se svědky Jehovovými, dala se pokřtít a v roce 1979 se pustila do průkopnické služby. Bibli začala poznávat i její sestra Angeline a také byla pokřtěna. Společně teď slouží jako zvláštní průkopnice a pomohly už mnoha lidem poznat pravdu.

V období genocidy bydlely v Kigali a ukrývaly ve svém domě devět lidí, včetně dvou těhotných žen. Manžel jedné z nich byl krátce předtím zabit. Po nějaké době začala ta žena rodit, ale protože bylo příliš nebezpečné opustit dům, pomohly děťátku na svět sestry. Když se o tom dozvěděli sousedé, přinesli jim jídlo a vodu.

Příslušníci Interahamwe se doslechli, že Angeline a Valérie schovávají Tutsie, a tak přišli k jejich dveřím a řekli: „Jdeme zabít tutsijské svědky Jehovovy!“ Dům, který měly sestry pronajatý, však patřil jednomu armádnímu důstojníkovi, a proto měli násilníci strach vejít dovnitř. d Všichni v domě zůstali naživu.

Když boje zesílily a na dům neustále dopadal déšť kulek, Angeline a Valérie musely tu oblast opustit. Utíkaly spolu s dalšími svědky do Gomy, kde je vřele přijali konžští bratři. Sestry i tam kázaly a vedly biblická studia.

Jak se po genocidě vypořádaly se svými pocity? Valérie smutně řekla: „Přišla jsem o hodně duchovních dětí, včetně Eugèna Ntabany a jeho rodiny. Zůstaly jsme vyrovnané díky pravdě. Víme, že zločince bude soudit Jehova.“

[Poznámka pod čarou]

 [Rámeček a obrázek na straně 206 a 207]

Byli ochotní za nás i zemřít

ALFRED SEMALI

ROK NAROZENÍ 1964

ROK KŘTU 1981

Z JEHO ŽIVOTA Žil na předměstí Kigali se svou manželkou Georgettou. Tento milující otec a manžel nyní v hlavním městě slouží ve výboru pro styk s nemocnicemi.

◼ KDYŽ začala genocida, hutuský bratr Athanase, který bydlel poblíž, nám poslal tento vzkaz: „Zabíjejí všechny Tutsie a zabijí i vás.“ Trval na tom, abychom přišli k němu domů. Před válkou vykopal podzemní komoru, která byla asi 3,5 metru hluboko, a nabídl nám, že nás v ní schová. Sestupoval jsem jako první po žebříku, který sám vyrobil. Athanase zajistil, abychom dole měli jídlo a matrace. V tu dobu se všude kolem zabíjelo.

Sousedé tušili, že nás Athanase a jeho rodina schovávají, a vyhrožovali, že jim zapálí dům. Oni se ale nenechali zastrašit. Byli ochotní za nás i zemřít.

O tři dny později vypukly v té oblasti zuřivé boje, a tak Athanaseho rodina sestoupila k nám dolů. Dohromady se nás tam ukrývalo 16. Byli jsme v naprosté tmě, protože jsme se neodvážili něčím svítit. Každý z nás měl na den jen jednu lžíci neuvařené rýže namočené v oslazené vodě. Po deseti dnech nám ale i toto jídlo došlo. Třináctý den jsme už měli hrozný hlad. Co jsme mohli dělat? Z vrcholu žebříku bylo trošku vidět ven, a tak jsme si všimli, že se  situace změnila. Viděli jsme, že vojáci mají jiné uniformy. Protože mě Athanaseho rodina chránila, měl jsem pocit, že teď musím nějaké oběti přinést já. Rozhodl jsem se, že spolu s Athanaseho dospívajícím synem vylezu ven a budeme hledat jídlo. Ještě předtím jsme se všichni pomodlili.

Vrátili jsme se po půl hodině se zprávou, že nyní má tuto oblast pod kontrolou Rwandská vlastenecká fronta. Někteří vojáci přišli s námi. Ukázal jsem jim, kde jsme se schovávali. Nevěřili tomu, dokud z úkrytu nezačali postupně vylézat bratři a sestry. Georgette říká, že na tu chvíli nikdy nezapomene: „Vyšli jsme ven špinaví. Byli jsme v podzemí skoro tři týdny a nemohli jsme se umýt ani si vyprat oblečení.“

Vojáky ohromilo, že v té díře byli spolu lidé z obou etnických skupin. „Jsme svědkové Jehovovi,“ vysvětlil jsem jim, „a neděláme mezi sebou žádné rasové rozdíly.“ Byli překvapení a řekli: „Dejte těm lidem jídlo a cukr!“ Pak nás vzali do domu, kde bylo dočasně ubytováno asi 100 lidí. Jedna sestra trvala na tom, aby nás všech 16 bydlelo u ní.

Jsme vděční, že jsme přežili. Můj bratr, sestra a jejich rodiny, kteří byli také svědky Jehovovými, však byli zavražděni, stejně jako mnoho dalších lidí v našem okolí. Moc nám chybí, ale víme, že „všechny [nás] . . . postihuje čas a nepředvídaná událost“. Georgette popisuje naše pocity takto: „Přišli jsme o hodně bratrů a sester. Jiní zažili hrozné věci, když museli pořád utíkat a skrývat se. Svůj vztah k Jehovovi jsme posilovali modlitbami a viděli jsme, že jeho ruka je mocná. Utěšoval nás tím, že nám prostřednictvím své organizace dával pomoc v pravý čas, a my jsme mu za to velmi vděční. Jehova nás zahrnoval svým požehnáním.“ (Kaz. 9:11)

 [Rámeček a obrázky na straně 208 a 209]

V té hrozné době nám Jehova pomáhal

ALBERT BAHATI

ROK NAROZENÍ 1958

ROK KŘTU 1980

Z JEHO ŽIVOTA Křesťanský starší a otec tří dětí. Jeho manželka a nejstarší dcera jsou pravidelné průkopnice a syn je služební pomocník. Když tento mírný bratr z kmene Hutu začal v roce 1977 chodit na shromáždění, bylo ve Rwandě jen asi 70 zvěstovatelů. V roce 1988 byl uvězněn a zbit. Když odmítl nosit stranický odznak, jeho soused, který býval vojákem, mu ho připíchl na kůži a jízlivě řekl: „Teď už nosíš odznak i ty!“

◼ PO SMRTI prezidentů se někteří bratři, příbuzní a sousedé přišli schovat do mého domu. Já jsem si ale dělal čím dál větší starosti o dvě sestry z kmene Tutsi, Goretti a Suzanne, které s námi nebyly. I když to bylo velmi riskantní, šel jsem je hledat. Mezi prchajícími jsem zahlédl Goretti s dětmi a uvědomil jsem si, že míří k silničnímu zátarasu, kde by určitě ztratily život. A tak jsem je dovedl k nám.

Po několika dnech přišla i Suzanne s pěti dalšími ženami. Dohromady nás bylo v domě přes 20 a všichni jsme byli ve velkém nebezpečí.

Příslušníci Interahamwe přišli k našemu domu minimálně třikrát. Jednou uviděli v okně moji manželku Vestine, která je z kmene Tutsi, a zavolali na ni, ať vyjde ven.  Postavil jsem se mezi ni a ty vrahy a řekl jim: „Pokud ji chcete zabít, musíte nejdřív zabít mě!“ Prohodili spolu pár slov a poslali ji domů. Jeden z nich vyštěkl: „Nechci zabít ženu, ale muže.“ Pak si všimli mého švagra. Když ho vedli ven, stoupl jsem si mezi ně a vykřikl: „Pro smilování boží, nechte ho jít!“

„Nepracuju pro Boha,“ odsekl jeden z nich a vrazil do mě loktem. Pak se ale uklidnil a řekl mi: „Tak běž! A vem ho s sebou!“ Život mého švagra byl ušetřen.

Asi o měsíc později k nám přišli dva bratři a chtěli něco k jídlu. Měl jsem zásobu fazolí, takže jsem jim nějaké dal. Když jsem je ale šel vyprovodit, abych jim ukázal bezpečnou cestu, uslyšel jsem výstřel a ztratil vědomí. Do oka mě zasáhl úlomek zbloudilé střely. Soused mi pomohl dostat se do nemocnice, ale na to zraněné oko jsem oslepl. Horší však bylo, že jsem se nemohl vrátit domů. Jak boje sílily, bylo pro lidi v mém domě příliš nebezpečné tam zůstat. Utekli se proto ukrýt k jiným bratrům, kteří až do června 1994 riskovali život, aby je ochránili. K manželce a dětem jsem se mohl vrátit až v říjnu. Děkuji Jehovovi, že mně a mé rodině v té hrozné době pomáhal.

[Obrázek]

Albert Bahati se svou rodinou a dalšími, které ukrýval

 [Rámeček a obrázek na straně 210 až 212]

„To je ta cesta“

GASPARD NIYONGIRA

ROK NAROZENÍ 1954

ROK KŘTU 1978

Z JEHO ŽIVOTA Odvážný bojovník za pravdu, vždy usměvavý a pozitivní. Má manželku a tři dcery a je členem výboru odbočky ve Rwandě.

◼ KDYŽ brzy ráno 7. dubna začala střelba, všiml jsem si, jak hoří asi 15 domů, které patřily Tutsiům, včetně dvou domů našich bratrů. Je teď na řadě ten náš? Měl jsem šílený strach, když jsem si uvědomil, co všechno by se mohlo stát manželce, která je z kmene Tutsi, a našim dvěma dětem.

Nevěděl jsem, co bychom měli dělat. Všude vládl zmatek a panika a šířily se falešné zprávy. Řekl jsem si, že pro manželku a děti by bylo bezpečnější, kdyby šly do domu jednoho bratra, který bydlel kousek od nás, a já dorazím později. Když jsem se tam dostal, zjistil jsem, že manželka musela utéct do velkého školního areálu. To odpoledne za mnou přišel soused a řekl mi, že všichni Tutsiové, kteří uprchli do školy, budou zabiti. Hned jsem tam běžel, našel manželku a děti a vybídl asi 20 lidí, mezi nimiž byli bratři a sestry, ať se vrátí domů. Jak jsme odsud prchali, uviděli jsme vojáky, kteří Tutsie odváděli za město, kde jich více než 2 000 pobili.

  Manželka jiného souseda v tom školním areálu porodila. Když příslušníci Interahamwe hodili do školy granát, manžel vzal miminko a utíkal pryč. Žena v tom zmatku ale prchala na opačnou stranu. I když soused byl z kmene Tutsi, dostal se přes silniční zátarasy, protože držel v náručí miminko. Přiběhl k nám domů a poprosil mě, abych pro dítě sehnal mléko. Když jsem se odvážil vyjít ven, omylem jsem přišel k zátarasu, kde byli muži z milice. Jelikož jsem se snažil sehnat mléko pro tutsijské děťátko, mysleli si, že jsem na straně Tutsiů, a řekli: „Zabijme ho!“ Jeden voják mě udeřil pažbou, takže jsem ztratil vědomí a začal krvácet z nosu a z obličeje. V domnění, že jsem mrtvý, mě odtáhli za nedaleký dům.

Jeden soused mě poznal a řekl mi: „Musíš odsud odejít, nebo se vrátí a dorazí tě!“ Pak mi pomohl dostat se domů.

Měl jsem sice bolesti, ale ukázalo se, že tato příhoda mi zachránila život. Protože jsem byl známý jako řidič, přišlo za mnou další den pět mužů a chtěli po mně, abych vozil vojenského velitele. Když ale viděli, že jsem zraněný, nenaléhali na mě ani mě nenutili, abych hlídkoval s Interahamwe.

Následovaly dny plné strachu, nejistoty a hladu. Tehdy k nám domů přiběhla jedna tutsijská žena se dvěma malými dětmi. Schovali jsme ji do kredence v kuchyni a její děti zůstaly s našimi dětmi v jiném pokoji. Když Rwandská vlastenecká fronta (RVF) postoupila dál a proslýchalo se, že Interahamwe zahájila likvidaci všech Hutuů, kteří mají manželky z kmene Tutsi, celá naše rodina  se znovu připravila k útěku. Invazní armáda RVF už ale měla to území pod kontrolou, takže Tutsiové byli mimo nebezpečí. Teď jsem byl v ohrožení života já.

S několika sousedy jsem šel k silničnímu zátarasu, u kterého nyní hlídkovali vojáci RVF. Když mě, člena kmene Hutu, viděli s ovázanou hlavou, mysleli si, že patřím k milici. Zakřičeli na nás: „Mezi vámi jsou lidé, kteří vraždí a rabují, a vy přesto žádáte o pomoc? Kdo z vás ukrýval nebo chránil Tutsie?“ Ukázal jsem jim ženu a děti, které jsem schovával. Vzali děti stranou a zeptali se jich: „Kdo je ten pán se zavázanou hlavou?“ Odpověděly: „On nepatří k Interahamwe. Je svědek Jehovův a je to hodný pán.“ Zachránil jsem tutsijskou ženu a její dvě děti a oni teď zachránili mě.

Vojákům tyto odpovědi stačily a vzali nás do tábora vzdáleného asi 20 kilometrů od Kigali, kde bylo asi 16 000 uprchlíků. Setkali jsme se tam asi s 60 bratry a sestrami ze 14 sborů. Pořádali jsme shromáždění a na první přišlo 96 lidí. Bylo ale hrozné slyšet o přátelích, kteří byli zabiti, a sestrách, které byly znásilněny. V táboře jsem byl jediný starší a mnoho bratrů a sester potřebovalo pomoc a útěchu z Písma. Naslouchal jsem jejich srdcervoucím příběhům a ujišťoval je, že Jehova je miluje a rozumí jejich bolesti.

Nakonec jsme se 10. července po mnoha týdnech teroru mohli vrátit domů. Vzpomínám si, že když jsem měl strach a byl v nebezpečí, často mi na mysl přišla píseň „To je ta cesta“. Velmi mě povzbuzovala její slova: „Tak chceme dnes stálí na té cestě být a s pomocí Pána teď neodbočit.“

 [Rámeček a obrázky na straně 223 a 224]

Někdo na mě zavolal jménem

HENK VAN BUSSEL

ROK NAROZENÍ 1957

ROK KŘTU 1976

Z JEHO ŽIVOTA Sloužil v nizozemském betelu a v roce 1984 absolvoval Gilead. Byl poslán do Středoafrické republiky, Čadu a v září 1992 do Rwandy. Teď slouží se svou manželkou Berthou ve rwandské odbočce.

◼ PRVNÍ sbor, do kterého jsem byl ve Rwandě přidělen, byl Kigali-jih a chodilo tam spousta dětí. Místní bratři a sestry byli vřelí a pohostinní. Tehdy v roce 1992 bylo ve Rwandě jen málo sborů a něco přes 1 500 zvěstovatelů. Úřady k nám stále neměly důvěru, a tak policie čas od času přerušila naši službu, aby nám zkontrolovala doklady.

Když začala genocida, musel jsem ze země odjet. Krátce nato jsem byl ale požádán, abych pomáhal uprchlíkům ve východním Kongu. Z Nairobi jsem se vydal do Gomy, která leží u hranic s Rwandou. Nikdy jsem v tom městě nebyl a znal jsem pouze jméno jednoho staršího. Říkal jsem si, jak ho asi najdu. Po příjezdu jsem se na jeho adresu zeptal taxikáře. Poradil se s několika dalšími řidiči a za půl hodiny jsem už stál u jeho dveří. Dva bratři z rwandského zemského výboru se dostali přes hranice do Gomy a převzali ode mě peníze, které poslala keňská odbočka na pomoc svědkům ve Rwandě.

  Vzpomínám si, že když jsem přijel z Nairobi do Gomy podruhé, šel jsem k rwandským hranicím. Nebylo to sice daleko, ale cesta mi trvala docela dlouho, protože jsem musel jít proti velkému davu uprchlíků, kteří proudili z Rwandy.

Najednou na mě někdo zavolal jménem: „Bratře Henku! Bratře Henku!“ Když jsem se otočil, uviděl jsem asi 14letou Alphonsine ze sboru v Kigali, do kterého jsem předtím chodil. Byla odloučená od své maminky. V tom obrovském davu jsme se drželi při sobě a já ji odvedl do sálu Království, kde už bylo hodně uprchlých bratrů a sester. Postarala se tam o ni jedna konžská rodina a pak sestra z jejího domovského sboru. Alphonsine se později v Kigali setkala se svou maminkou.

[Obrázek]

Henk se svou manželkou Berthou

 [Rámeček a obrázek na straně 235 a 236]

Jehova činí podivuhodné, velké věci

GÜNTER RESCHKE

ROK NAROZENÍ 1937

ROK KŘTU 1953

Z JEHO ŽIVOTA V roce 1958 začal s průkopnickou službou a absolvoval 43. třídu Gileadu. Od roku 1967 sloužil v Gabonu, Středoafrické republice a Keni a jako cestující dozorce navštívil několik dalších zemí. Nyní je členem rwandského výboru odbočky.

◼ POPRVÉ jsem do Rwandy přijel v roce 1980. Byl jsem tam poslán z Keni a měl jsem za úkol sloužit jako oblastní dozorce. Tehdy bylo ve Rwandě pouze sedm sborů a 127 zvěstovatelů. Také jsem ještě s jedním instruktorem učil v první třídě školy průkopnické služby. Mnozí z 22 studentů té třídy jsou stále v celodobé službě. Vrátil jsem se do Keni s krásnými vzpomínkami na rwandské bratry, kteří byli horliví v kazatelské službě a měli velké ocenění pro pravdu.

V roce 1996 jsem z keňské odbočky dostal dopis, abych se do Rwandy přestěhoval. Byl jsem v Keni už 18 let a miloval jsem to tam. Když jsem do Rwandy přijel, ještě pořád tam nebyla stabilní situace. V noci bylo často slyšet střelbu. Brzy jsem ale začal mít svoje nové působiště rád, zvlášť když jsem viděl, jak v té zemi Jehova žehná dílu.

Sjezdy se konaly v jednoduchých podmínkách. I když bratři museli sedět na zemi nebo na kamenech, vůbec si nestěžovali. Křtilo se ve velké díře vykopané v zemi  a vystlané stanovou látkou. Takové sjezdy se stále pořádají na mnoha místech ve vnitrozemí. Bylo však postaveno několik jednoduchých sjezdových sálů beze stěn a také sálů Království, jejichž kapacitu je možné zvýšit.

Bratři byli v kázání dobré zprávy horliví. Sbory v Kigali měly o víkendech shromáždění časně ráno a potom šli zvěstovatelé do služby a kázali až do tmy.

Vždycky jsem si ve sborech udělal čas na děti — na budoucí zvěstovatele, kteří se časem budou moci ujmout zodpovědnějších úkolů. Bylo příjemné vidět, že mnozí z nich se nebojácně zastávali pravdy a ukázali tím, že i v tak mladém věku mají osobní vztah s Jehovou.

Například 11letý Luc, který žije na jihu země, měl ve třídě zazpívat státní hymnu. Uctivě se zeptal, jestli by místo toho mohl zazpívat jednu píseň Království. Učitel s tím souhlasil, a když Luc dozpíval, všichni mu zatleskali. Z toho, že znal nejen melodii písně, ale také její slova, bylo vidět, jak rád chválí svého Stvořitele. Tato a jiné zkušenosti mě velmi povzbuzovaly. Také jsem potkal sestru, která kvůli tomu, že kázala dobrou zprávu, strávila několik let ve vězení. Tam se jí narodil syn, kterému dala jméno Shikama Hodari (svahilsky „zůstaň pevný“). A Shikama podle svého jména skutečně žije. Nedávno absolvoval biblickou školu pro svobodné bratry a slouží jako služební pomocník a zvláštní průkopník.

V průběhu mnoha let, kdy naši bratři ve Rwandě zažívali extrémní těžkosti v podobě zákazů, občanské války a genocidy, na mě hluboce působila jejich horlivost ve službě a věrnost. Velmi si vážím toho, že mohu sloužit spolu s nimi. Také jsem vždycky cítil Jehovovo požehnání a jeho ochranu a podporu, a to mě k němu přibližovalo. Jehova opravdu činí podivuhodné, velké věci! (Žalm 136:4)

 [Tabulka a obrázky na straně 254 a 255]

HLAVNÍ UDÁLOSTI — Rwanda

 1970

1970 Zprávu podávají první zvěstovatelé.

1975 Z Konga se vrací první rwandská rodina.

1976 Ve rwandštině vychází brožura „Toto dobré poselství o království“.

1978 Ve rwandštině začíná jednou měsíčně vycházet Strážná věž.

1980

1982 Činnost svědků je zakázána; odpovědní bratři jsou uvězněni.

1986 Třetina všech zvěstovatelů je uvězněna.

1990

1990 Na severu země začíná válka.

1992 Koná se první celonárodní oblastní sjezd.

Činnost svědků je registrována.

Přijíždí misionáři.

1994 Genocida Tutsiů.

1996 Misionáři se vrací.

Je založeno služební oddělení.

1998 Strážná věž ve rwandštině vychází simultánně s vydáním v angličtině.

1999 V Kigali je zasvěcen sjezdový sál beze stěn.

2000

2000 Je ustanovena odbočka.

Svou činnost zahajuje úsek pro výstavbu sálů Království.

2001 Bratři získali pozemek na novou odbočku.

2006 Je zasvěcena nová odbočka.

2007 Ve rwandštině jsou vydána Křesťanská řecká písma — Překlad nového světa.

2010

2010 Ve rwandštině vychází Svaté Písmo — Překlad nového světa.

[Graf a obrázek na straně 234]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Počet zvěstovatelů

Počet průkopníků

20 000

15 000

10 000

5 000

1985 1990 1995 2000 2005 2010

 [Mapy na straně 167]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

UGANDA

KONŽSKÁ DEMOKRATICKÁ REPUBLIKA

sopka Nyiragongo

Goma

Bukavu

BURUNDI

TANZANIE

RWANDA

KIGALI

POHOŘÍ VIRUNGA

sopka Karisimbi

Ruhengeri (nyní Musanze)

Gisenyi (nyní Rubavu)

jezero Kivu

Kanombe

Masaka

Gitarama (nyní Muhanga)

Bugesera

Nyabisindu (nyní Nyanza)

Save

Butare (nyní Huye)

rovník

[Obrázek na straně 164 a 165]

Rybolov na jezeře Kivu

[Obrázky na straně 169]

Oden a Enea Mwaisobaovi

[Obrázek na straně 170]

Gaspard Rwakabubu se svou dcerou Déborah a manželkou Mélanie

[Obrázek na straně 171]

„Toto dobré poselství o království“ ve rwandštině

[Obrázek na straně 172]

Justin Rwagatore

[Obrázek na straně 172]

Ferdinand Mugarura

[Obrázek na straně 173]

Tři bratři pokřtění v roce 1976: Leopold Harerimana, Pierre Twagirayezu a Emmanuel Bazatsinda

[Obrázek na straně 174]

Publikace ve rwandštině

[Obrázek na straně 179]

Phocas Hakizumwami

[Obrázek na straně 180]

Palatin Nsanzurwimo se svou manželkou (vpravo) a dětmi

[Obrázek na straně 181]

Odette Mukandekeziová

[Obrázek na straně 182]

Henry Ssenyonga na své motorce

[Obrázek na straně 188]

Dokument o registraci z 13. dubna 1992

[Obrázek na straně 190]

Bratři stěhují pódium, aby se mohl konat fotbalový zápas

[Obrázek na straně 192]

Leonard a Nancy Ellisovi (uprostřed) s Rwakabubuovými a Sombeovými

[Obrázek na straně 193]

Trosky letadla, které se zřítilo blízko Kigali

[Obrázky na straně 199]

Chybělo nám bratrství — nápis na katolickém kostele v Kibuyei (nyní Karongi)

[Obrázek na straně 214]

Zleva doprava: (vzadu) André Twahirwa, Jean de Dieu, Immaculée, Chantal (s dítětem), Suzanne; (vpředu) Mugabovy děti: Jean-Luc a Agapé

[Obrázek na straně 216]

Védaste Bimenyimana vede biblické studium

[Obrázek na straně 217]

Tharcisse Seminega se svou ženou Chantal

[Obrázek na straně 218]

Tharcisse a Justin vedle chýše, kde se Tharcisse a jeho rodina měsíc skrývali

 [Obrázky na straně 226]

Nahoře: uprchlický tábor pro rwandské svědky; dole: uprchlický tábor pro svědky a další lidi

Goma, Kongo

Benaco, Tanzanie

 [Obrázky na straně 229]

Sál Království se používal jako nemocnice.

[Obrázek na straně 238]

Oreste s rodinou, 1996

[Obrázek na straně 240]

Théobald a Bérancille Munyampunduovi

[Obrázky na straně 241]

Tutsijští a hutuští bratři a sestry připravují pozemek pro nový sjezdový sál

[Obrázek na straně 242]

Sjezdový sál beze stěn v Kigali, 2006

[Obrázek na straně 243]

Škola služebního vzdělávání v Kigali, 2008

[Obrázek na straně 246]

Sektor znakového jazyka, sjezdový den v Gisenyi, 2011

[Obrázek na straně 248]

François-Xavier Hakizimana

 [Obrázky na straně 252 a 253]

 Na tomto úrodném poli bratři a sestry pracují po boku „Pána žně“ a rozhodně nemají v úmyslu zpomalit.