BARMA je vklíněna mezi dva asijské obry, Indii a Čínu. * Je to země fascinujících kontrastů. Největší město Rangún je plné života — jsou tu výškové budovy, obchody plné zákazníků a čilý dopravní ruch. Mimo Rangún se však nalézá úplně jiný svět. Ve zdejších vesnicích lidé stále obdělávají půdu s pomocí buvolů, na cizince hledí s úžasem  a jejich život plyne mnohem poklidněji.

Život v Barmě je připomínkou toho, jaký byl v nedávné minulosti život v celé Asii. Staré autobusy se tu kodrcají po děravých silnicích a míjejí volské povozy, které s nákladem místních plodin míří na trh. Pasáci koz na pastvinách dohlížejí na svá stáda. Většina barmských mužů stále nosí tradiční zavinovací sukni, které se říká lungi. Ženy si na obličej běžně nanáší pastu zvanou thanaka, která se vyrábí ze stromové kůry. Zdejší obyvatelé jsou velmi zbožní. Každý den se tu předkládají oběti spočívající v lepení zlatých plíšků na blyštivé sochy Buddhy a buddhističtí mniši jsou chováni ve větší úctě než různé celebrity.

Obyvatelé Barmy jsou laskaví, ohleduplní a zvídaví. V zemi žije osm hlavních národností a minimálně 127 menších etnických skupin. Příslušníci každé skupiny mají vlastní jazyk, způsob oblékání, kulturu i kuchyni. Většina lidí žije v centrální části země, v široké nížině kolem mohutné řeky Iravadi. Tento veletok o délce víc než dva tisíce kilometrů se klikatí od chladných Himálají až k teplým vodám Andamanského moře. Miliony dalších lidí žijí v rozlehlé deltě této řeky a v horském pásmu podél hranic s Bangladéšem, Čínou, Indií, Laosem a Thajskem.

Svědkové Jehovovi v Barmě už téměř sto let projevují neochvějnou víru a vytrvalost. I v době chaotického násilí a politických otřesů zůstali neutrální. (Jan 17:14) Navzdory strádání, náboženskému odporu a určité izolaci od spolukřesťanů v jiných zemích vždy neúnavně kázali dobrou zprávu o Božím království. Věříme, že se jejich působivé příběhy dotknou vašeho srdce.

Psal se rok 1914. Do vlhkého a horkého dne v rangúnském přístavu vystoupili z parníku dva Angličané, Hendry Carmichael a jeho spolupracovník. Tito průkopníci přicestovali z Indie s náročným úkolem — zahájit v této zemi kazatelskou činnost. Jejich obvodem byla celá Barma.

Hendry a jeho spolupracovník začali sloužit přímo v Rangúnu. Brzy se setkali se dvěma Anglo-Indy, které dobrá zpráva velmi zaujala — Bertramem Marcellinem a Vernonem Frenchem. * Oba muži okamžitě přerušili své vazby s křesťanstvem a začali neformálně kázat přátelům. Brzy se v Bertramově domě pravidelně scházelo kolem 20 lidí, kteří pomocí Strážné věže společně studovali Bibli. *

V roce 1928 přijel z Indie další anglický průkopník George Wright. Cestoval po Barmě pět měsíců a rozšířil mnoho biblických publikací. K semínkům pravdy, která zaséval, nepochybně patřila také brožura Miliony nyní žijících lidí nikdy nezemřou, jež byla v angličtině vydána v roce 1920 a později se stala první z našich publikací přeložených do barmštiny.

Dva roky nato přicestovali do Rangúnu průkopníci Claude Goodman a Ronald Tippin. Našli tu skupinku věrných bratrů, kteří pravidelně pořádali shromáždění, ale nevěnovali se organizované službě. Claude vyprávěl: „Povzbudili jsme bratry, aby do služby  chodili každou neděli. Jeden z nich se nás zeptal, zda by nemohl kázat v zastoupení — tím, že by nás, průkopníky, finančně podporoval. Ron mu řekl: ‚Samozřejmě, pokud se i do nového světa chceš dostat v zastoupení.‘“ Takovou otevřenou připomínku místní skupina potřebovala. Claude a Ronald měli brzy celou řadu spolupracovníků.

V témže roce se Ron a Claude setkali se Sydneym Cootem, přednostou železniční stanice v Rangúnu. Sydney si od nich vzal takzvanou duhovou sadu — soubor deseti našich knih se zářivě barevnými deskami. Potom co si Sydney část jedné knihy přečetl, zavolal na svou manželku: „Rachel, našel jsem pravdu!“ Zanedlouho celá rodina Cooteových sloužila Jehovovi.

Sydney rád do hloubky studoval Bibli. Jeho dcera Norma Barberová, dlouholetá misionářka, která teď slouží v britské odbočce, vypráví: „Tatínek si vytvořil vlastní biblickou příručku. Pokaždé když objevil nějaký verš, který vysvětloval určitou nauku, zapsal si ho pod příslušné záhlaví. Svou příručku nazval Kde to je?“

Sydney chtěl Bibli nejen studovat, ale také o ní mluvit s jinými lidmi. Napsal proto do indické odbočky a zeptal se, zda jsou v Barmě nějací další svědkové. Brzy mu poštou přišla velká krabice s literaturou a seznam jmen. „Tatínek každému z těch bratrů napsal a pozval ho, aby k nám na jeden den přijel,“  vypráví Norma. „Pět nebo šest z nich časem opravdu přijelo. Ukázali nám, jak je možné neformálně vydávat svědectví. Rodiče začali okamžitě nabízet publikace přátelům a sousedům. Kromě toho rozeslali dopisy s literaturou všem našim příbuzným.“

Když dopis a brožuru Království, naděje světa dostala Sydneyho sestra Daisy D’Souzaová, která žila v Mandalaji, okamžitě odepsala a poprosila o další publikace a o Bibli. Její dcera Phyllis Tsatosová vzpomíná: „Maminku ty publikace okamžitě nadchly a četla je až do brzkých ranních hodin. Později k sobě zavolala nás šest dětí a rezolutně nám oznámila:  ‚Odcházím z katolické církve, protože jsem našla pravdu!‘“ Později pravdu přijal také Daisyin manžel a děti. V současné době věrně slouží Jehovovi už čtyři generace D’Souzaových.

Počátkem 30. let kázali horliví průkopníci dobrou zprávu ve městech podél hlavní železniční tratě vedoucí z Rangúnu na sever do Myisťiny, která leží nedaleko čínských hranic. Svědectví vydávali také ve dvou městech na pobřeží — v Moulmeinu východně od Rangúnu a ve městě Sistwei severozápadně od Rangúnu. Díky jejich kázání rychle vznikly malé sbory v Moulmeinu a Mandalaji.

Na činnost svědků Jehovových v Barmě zpočátku dohlížela indická odbočka. V roce 1938 však dohled převzala odbočka v Austrálii. Do Barmy pak začali přijíždět průkopníci jak z Austrálie, tak z Nového Zélandu. K těmto věrným a vytrvalým služebníkům patřili Fred Paton, Hector Oates, Frank Dewar, Mick Engel a Stuart Keltie. Všichni tito bratři byli průkopníky v pravém slova smyslu.

Fred Paton vyprávěl: „Během prvních čtyř let jsem kázal skoro po celé Barmě. V té době jsem prodělal malárii, tyfus, úplavici a další nemoci.  Po dni stráveném ve službě jsem se často ani neměl kde vyspat. Jehova se o mě ale vždycky postaral a svým duchem mi pomáhal vytrvat.“ Frank Dewar, houževnatý Novozélanďan, řekl: „Setkal jsem se s bandity, povstalci i arogantními úředníky. Zjistil jsem ale, že i ty největší překážky se často rozplynou, když je člověk zdvořilý, laskavý, pokorný a rozumný. Většina lidí brzy pochopila, že svědkové Jehovovi nejsou nebezpeční.“

Na rozdíl od jiných cizinců, kteří se k místním lidem často chovali s opovržením, průkopníci jim projevovali úctu a lásku. Jejich vstřícnost na pokorné Barmánce silně působila. Zdejší lidé totiž na laskavý a zdvořilý přístup reagují mnohem lépe než na přímočarost a konfrontační tón. Svými slovy i jednáním průkopníci ukazovali, že svědkové Jehovovi jsou pravými křesťany. (Jan 13:35)

Několik měsíců po příjezdu průkopníků zorganizovala australská odbočka sjezd v Rangúnu. Jako místo konání byla vybrána rangúnská radnice, honosná budova s mramorovými schodišti a ohromnými bronzovými dveřmi. Na sjezd přijeli delegáti z Thajska, Malajsie a Singapuru. S Alexem MacGillivrayem, služebníkem australské odbočky, přijela také skupina bratrů ze Sydney.

Na obzoru byla válka, a proto přednáška, která měla námět „Světaširá válka nablízku“ a na kterou svědkové horlivě zvali širokou veřejnost, vzbudila velké očekávání. Fred Paton vzpomínal: „Nikdy jsem neviděl, že by se sál zaplnil tak rychle. Když jsem otevřel hlavní vchod, po schodech se okamžitě začaly hrnout  davy lidí. Za necelých 10 minut se do sálu s 850 místy k sezení namačkalo přes 1 000 posluchačů.“ Frank Dewar dodal: „Dovnitř pořád proudila spousta lidí, a tak jsme museli zavřít hlavní vchod a nechat dalších 1 000 příchozích venku. I potom však několik průbojných mladíků proklouzlo do budovy bočními vchody.“

Bratři byli nadšeni nejen tím, jaký zájem přednáška vzbudila, ale také různorodostí posluchačů, mezi nimiž byli příslušníci mnoha etnických skupin. Do té doby na pravdu příznivě zareagovalo jen velmi málo místních obyvatel, protože většina z nich byli oddaní buddhisté. Ti, kdo se hlásili ke křesťanství —většinou Karenové, Kačjinové a Čjinové —, žili v odlehlých oblastech, kam se dobrá zpráva zatím téměř nedostala. Teď se však zdálo, že zdejší pole je připraveno ke žni. Již brzy měli do velkého zástupu předpovězeného v Bibli patřit i příslušníci mnoha barmských etnických skupin. (Zjev. 7:9)

V roce 1940 kázala průkopnice Ruby Goffová v malém městě Insein nedaleko Rangúnu. Jednou, když za celý den téměř nikdo neměl o dobrou zprávu zájem, se Ruby modlila: „Jehovo, dej prosím, ať předtím než půjdu domů, najdu aspoň jednu ‚ovečku‘.“ Hned u dalších dveří mluvila s Hmwe Ťjain, baptistkou karenské národnosti, která dobré zprávě ochotně naslouchala. Hmwe Ťjain a její dcery Ču Mei (Daisy) a Hnin Mei (Lily) začaly zanedlouho studovat Bibli a dělaly pěkné duchovní pokroky. Hmwe Ťjain sice krátce nato zemřela, ale její mladší dcera Lily se později jako první z Karenů stala svědkem Jehovovým. Časem se dala pokřtít také Daisy.

 Lily a Daisy se staly horlivými průkopnicemi a v teokratické historii této země zanechaly nesmazatelnou stopu. Mnoho jejich potomků a zájemců dnes slouží Jehovovi jak v Barmě, tak v zahraničí.

V roce 1939 vypukla v Evropě druhá světová válka, která otřásla celým světem. V atmosféře vzrůstající válečné hysterie duchovenstvo křesťanstva v Barmě vystupňovalo svůj tlak na koloniální vládu, aby zakázala naše publikace. Když se to dozvěděl Mick Engel, který se staral o sklad literatury v Rangúnu, obrátil se na významného amerického úředníka a získal pověřovací  dopis, který mu umožňoval převézt do Číny vojenskými nákladními auty po takzvané Barmské cestě přibližně dvě tuny literatury.

Fred Paton a Hector Oates odvezli publikace na železniční stanici ve městě Lašou nedaleko čínských hranic. Potom zašli za důstojníkem, který měl na starosti konvoj do Číny. Když důstojník slyšel jejich žádost, málem ho ranila mrtvice. „Cože?“ vyštěkl. „Vy po mně chcete, abych vám ve svých náklaďácích vyhradil místo na ty vaše mizerné traktáty? Vždyť sám nemám kam dát vojenské a zdravotnické zásoby a hnijí mi tu na dešti!“ Fred sáhl do aktovky, ukázal mu pověřovací dopis a upozornil ho, že ignorovat pokyn úřadů v Rangúnu by byla velmi vážná věc. Důstojník pak dal bratrům k dispozici lehký nákladní vůz s řidičem a zásobami. Cestovali přibližně 2 400 kilometrů do Čungkingu v jižní části střední Číny, kde mělo z drahocenných publikací užitek mnoho lidí. Bratři dokonce osobně vydali svědectví Čankajškovi, prezidentovi čínské nacionalistické vlády.

V květnu 1941 potom koloniální vláda v Indii poslala do Rangúnu telegram, ve kterém místním úřadům nařídila, aby zabavily naši literaturu. Dva bratři, kteří pracovali na telegrafní stanici, si telegramu všimli a okamžitě o něm pověděli Micku Engelovi. Ten společně s Lily a Daisy spěchal do skladu, odkud zbývajících 40 krabic s literaturou odvezli a schovali je v domech několika bratrů po celém Rangúnu. Když do skladu přijeli úředníci, všechny publikace už byly pryč.

 Dne 11. prosince 1941 — tři dny potom, co Japonsko zaútočilo na Pearl Harbor — začaly na území Barmy dopadat japonské bomby. Ten víkend se skupinka svědků shromáždila v malém bytě nad rangúnským hlavním nádražím. Po biblickém proslovu a ve slavnostní atmosféře byla Lily pokřtěna ve vaně.

O 12 týdnů později vstoupila do Rangúnu japonská armáda. Město však bylo téměř opuštěné. Víc než sto tisíc lidí prchalo do Indie. Tisíce z nich po cestě zemřely, ať už hladem, vyčerpáním, nebo následkem nemoci. Sydney Coote, který utekl i se svou rodinou, podlehl nedaleko indických hranic tropické malárii. Jednoho bratra zastřelili japonští vojáci a jiný přišel o manželku a další členy rodiny, když byl jejich dům vybombardován.

V Barmě zůstala pouhá hrstka svědků. Lily a Daisy se přestěhovaly do poklidného města Pjin U Lwin (dříve Meimyou), které leží v kopcovité krajině nedaleko Mandalaje. Semínka pravdy, která tu zasely, později přinesla své plody. Další svědek Cyril Gay se usadil ve vesničce Thajawati, přibližně sto kilometrů severně od Rangúnu, kde žil v relativním klidu až do konce války.

Když válka skončila, většina bratrů a sester, kteří uprchli do Indie, se začala vracet do Barmy. V dubnu 1946 měl rangúnský sbor osm činných zvěstovatelů. Na konci roku, kdy jejich počet vzrostl na čtyřiadvacet, se bratři rozhodli uspořádat sjezd.

Dvoudenní sjezd se konal v jedné škole ve městě Insein. Theo Syriopoulos, který poznal pravdu v Rangúnu roku 1932, později vzpomínal: „Když jsem se vrátil  z Indie, zjistil jsem, že mám na sjezdu přednést hodinový proslov. V Indii jsem přitom měl jenom dva pětiminutové úkoly na shromáždění. Sjezd ale dopadl skvěle — zúčastnilo se ho přes 100 lidí.“

O několik týdnů později jeden z karenských vůdců, který se zajímal o pravdu, nabídl sboru pozemek v Ahlone, což bylo předměstí nedaleko centra Rangúnu. Na tomto pozemku bratři postavili z bambusu sál Království přibližně se stovkou míst k sezení. Celý sbor měl ohromnou radost. I během války si bratři a sestry udrželi neochvějnou víru a teď byli připraveni horlivě pokračovat v kázání.

Počátkem roku 1947 se v rangúnském přístavu shromáždila skupina bratrů, kteří s nadšením přivítali Roberta Kirka, prvního misionáře přiděleného do Barmy. Zanedlouho dorazili další tři — Norman Barber, Robert Richards a Hubert Smedstad — a společně s nimi Frank Dewar, který během války sloužil jako průkopník v Indii.

Misionáři přijeli do města zpustošeného válkou. Z bezpočtu budov zbyla jen vypálená torza. Tisíce lidí bydlely v chatrných bambusových chýších podél cest. Obyvatelé Rangúnu vařili, prali a žili na ulicích. Misionáři ale přijeli proto, aby mluvili s lidmi o pravdě, a tak se místním podmínkám přizpůsobili a horlivě se pustili do služby.

Prvního září 1947 byla v misionářském domově na Signal Pagoda Road nedaleko centra města založena odbočka Watch Tower Society. Dozorcem odbočky byl jmenován Robert Kirk. Brzy nato se rangúnský sbor přesunul z bambusového sálu v Ahlone do  jednoho bytu v ulici Bogalaj Zaj. Bylo to jen několik minut chůze od budovy Generálního sekretariátu, majestátního sídla britské koloniální vlády, jejíž éra měla záhy skončit.

Čtvrtého ledna 1948 předali Britové moc nové barmské vládě. Po 60 letech koloniální nadvlády získala Barma nezávislost. Zemi však vzápětí zachvátila občanská válka.

Různé etnické skupiny spolu bojovaly a usilovaly o vytvoření nezávislých států. Ozbrojené jednotky a zločinecké gangy soupeřily o sféry vlivu. Počátkem roku 1949 povstalecké síly ovládaly většinu země a boje se rozhořely i na předměstích Rangúnu.

I v průběhu bojů, jejichž intenzita střídavě rostla a zase klesala, bratři dál kázali. Museli ale být obezřetní. Odbočka byla z misionářského domova na Signal Pagoda Road přestěhována do velkého bytu na 39. ulici. Byla to relativně bezpečná oblast, kde sídlilo několik ambasád. Odbočka byla navíc pouhé tři minuty chůze od hlavní pošty.

Barmská armáda pomalu získávala převahu a vytlačovala povstalce do hor. V polovině 50. let měla vláda kontrolu nad většinou země. Občanská válka však ani zdaleka neskončila — v různých podobách probíhá až dosud.

Až do poloviny 50. let bratři v Barmě kázali téměř výhradně v angličtině, tedy v jazyce, který ovládali vzdělaní lidé ve větších městech. Miliony dalších lidí však mluvily pouze barmsky, karensky, kačjinsky, čjinsky nebo jiným místním jazykem. Jak se mohla dobrá zpráva dostat i k nim?

V roce 1934 nechal Sydney Coote pro jednoho učitele z národa Karenů přeložit několik brožur do barmštiny a karenštiny. Jiní zvěstovatelé přeložili do barmštiny některé další brožury a knihu „Bůh budiž pravdivý“. Roku 1950 požádal Robert Kirk bratra jménem Ba U, aby do barmštiny překládal studijní články ze Strážné věže. Ručně psaný překlad byl potom vysázen, vytištěn v rangúnských komerčních tiskárnách a rozdán těm, kdo chodili na sborová shromáždění. Později odbočka koupila psací stroj s barmskou klávesnicí, díky němuž se proces překladu urychlil.

První překladatelé bojovali s řadou obtíží. „Přes den jsem chodil do zaměstnání, abych se postaral o rodinu, a potom jsem dlouho do noci pod světlem slabé žárovky překládal články z našich časopisů,“  vzpomíná Najgar Po Han, který se této práce ujal v době, kdy už Ba U překládat nemohl. „Anglicky jsem moc neuměl, takže v mém překladu bylo určitě plno nepřesností. Přáli jsme si ale, aby se naše časopisy dostaly k co nejvíce lidem.“ Když Robert Kirk poprosil Doris Rajovou, aby překládala Strážnou věž do barmštiny, dala se do pláče. Vypráví: „Měla jsem jen základní vzdělání a o překládání jsem nevěděla vůbec nic. Bratr Kirk mě ale povzbudil, abych to zkusila. A tak jsem se pomodlila k Jehovovi a dala se do práce.“ Od té doby už uplynulo téměř 50 let a Doris stále pracuje jako překladatelka v rangúnském betelu. Najgar Po Han, kterému je 93 let, také slouží v betelu a dál s nadšením sleduje růst kazatelské činnosti v této zemi.

V roce 1956 do Barmy přijel Nathan Knorr ze světového ústředí a oznámil, že v barmštině bude vycházet Strážná věž. Kromě toho povzbudil misionáře, aby se tento jazyk učili a mohli tak kázat kvalitněji. Misionáři na jeho vybídku ochotně zareagovali. Příští rok přijel další bratr ze světového ústředí. Byl to Frederick Franz, který přednesl jeden z hlavních proslovů  na pětidenním sjezdu v posluchárně Železničního institutu v Rangúnu. Zodpovědné bratry také povzbudil k tomu, aby do měst v různých částech země vyslali průkopníky. Prvním takovým místem byla Mandalaj, bývalé hlavní město a druhé největší město v Barmě.

Počátkem roku 1957 přijelo do Mandalaje šest nových zvláštních průkopníků. Ve službě se připojili k misionáři Robertu Richardsovi, který se krátce předtím oženil s karenskou sestrou jménem Baby. Mandalaj byla pro průkopníky náročným obvodem. Toto město je totiž významným střediskem buddhismu a žije tu přibližně polovina barmských buddhistických mnichů. Průkopníci si ale uvědomovali, že podobně jako ve starověkém Korintu má Jehova i „v tomto městě mnoho lidí“. (Sk. 18:10)

Patřil k nim například Robin Zauja, jednadvacetiletý student z národa Kačjinů. Vzpomíná: „Jednou brzy ráno ke mně domů přišli Robert a Baby Richardsovi, kteří se představili jako svědkové Jehovovi. Vysvětlili mi, že chodí dům od domu a v souladu s Ježíšovým příkazem kážou dobrou zprávu. (Mat. 10:11–13) Řekli mi, co tou dobrou zprávou je, a dali mi svou adresu a několik časopisů a knih. Jednu knihu jsem otevřel ještě ten večer a četl ji celou noc. Když jsem ji dočetl, už svítalo. Ten den jsem se vypravil za Robertem a několik  hodin mu kladl jednu otázku za druhou. Na každou z nich mi odpověděl pomocí Bible.“ Robin Zauja se brzy stal prvním Kačjinem, který přijal pravdu. Později sloužil řadu let jako zvláštní průkopník v severní Barmě a pravdu pomohl poznat téměř stovce lidí. Dvě z jeho dětí slouží v rangúnském betelu.

Dalším horlivým Božím služebníkem byla Pramila Galliaraová, která pravdu poznala v Rangúnu v necelých 17 letech. Vypráví: „Můj otec, který byl stoupencem džinismu, s mojí novou vírou zásadně nesouhlasil. Dvakrát mi spálil Bibli a publikace a několikrát mě na veřejnosti zbil. Občas mě zamknul doma, abych nemohla na shromáždění, a dokonce hrozil, že bratru Richardsovi zapálí dům. Když ale viděl, že moji víru nezlomí, postupně mi přestal bránit.“ Pramila odešla z vysoké školy, stala se horlivou průkopnicí a později se vdala za krajského dozorce Dunstana O’Neilla. Od té doby pomohla 45 lidem, aby svůj život zasvětili Jehovovi.

Kazatelská činnost v Mandalaji dál pokračovala. Odbočka ale zároveň začala posílat misionáře a průkopníky i do jiných větších měst, jako je Basein, Kaleimyou, Bhamo, Myisťina, Moulmein a Merguj. Jehova jejich úsilí očividně žehnal. Ve všech těchto městech totiž vznikly silné sbory.

Kazatelská činnost sice nadále pokračovala, ale v zemi pomalu narůstalo politické a etnické napětí, které bylo předzvěstí velké změny. V březnu 1962 nakonec vládu nad Barmou převzala armáda. Statisíce Indů a Anglo-Indů byly deportovány do Indie a Bangladéše (tehdy Východního Pákistánu) a cizinci, kteří  chtěli do země přijet, mohli získat víza pouze na 24 hodin. Barma se uzavírala před světem.

Bratři tento vývoj sledovali s rostoucím znepokojením. Vojenská vláda sice zaručovala náboženskou svobodu, ovšem s podmínkou, že církve nebudou zasahovat do politiky. Jak se ale dalo čekat, misionáři křesťanstva se do politických záležitostí vměšovali dál. V květnu 1966 vládě došla trpělivost a nařídila, aby všichni zahraniční misionáři odjeli ze země. Přestože misionáři z řad svědků se do politiky vůbec nezapojovali, byli brzy vyhoštěni i oni.

Místní bratry to zaskočilo, ale neztráceli odvahu. Věděli, že Jehova Bůh je s nimi. (5. Mojž. 31:6) Někteří z nich si však říkali, jak teď asi bude kazatelská činnost pokračovat.

Brzy se jasně ukázalo, že Jehova má dál záležitosti pevně v rukou. Vedením odbočky byl pověřen Maurice Raj, bývalý krajský dozorce, který dříve v odbočce absolvoval určité školení. Maurice sice byl indického původu, ale na rozdíl od jiných Indů nebyl ze země deportován. Vysvětluje: „O několik let dřív jsem chtěl požádat o barmské občanství. Na to, abych dostal občanskou knížku, jsem ale potřeboval 450 kyatů. * Ty jsem neměl, a tak jsem tu věc pustil z hlavy. Pak jsem jednou šel kolem kanceláře společnosti, u které jsem byl před několika lety zaměstnán, a zahlédl mě bývalý šéf. Zavolal na mě: ‚Pane Raji, máte tady nějaké peníze! Zapomněl jste si je vyzvednout ze svého penzijního fondu.‘ Bylo to 450 kyatů.

Odcházel jsem z kanceláře a říkal si, co všechno by se s těmi penězi dalo udělat. Protože to ale byla  přesně ta částka, kterou jsem potřeboval na občanskou knížku, napadlo mě, že Jehovovou vůlí je, abych ty peníze použil právě k tomu. Časem se ukázalo, že to bylo správné rozhodnutí. Zatímco jiní Indové byli z Barmy vypovězeni, já jsem jako její občan mohl v zemi zůstat, volně cestovat, dovážet literaturu a vykonávat další úkoly nezbytné pro naši kazatelskou činnost.“

Maurice Raj a Dunstan O’Neill cestovali po celé Barmě, aby povzbudili všechny sbory i odloučené skupiny. „Říkali jsme bratrům: ‚Nebojte se, Jehova je s námi. Když mu zůstaneme věrní, bude nám pomáhat,‘“ vypráví Maurice. „A Jehova nám opravdu pomáhal. Brzy bylo jmenováno mnoho nových zvláštních průkopníků a kázalo se v ještě větší míře než předtím.“

Od té doby uplynulo už 46 let. Maurice Raj, který je členem výboru odbočky, stále cestuje po celé Barmě a posiluje bratry a sestry ve sborech. Podobně jako tomu bylo v případě letitého Kaleba ve starověkém Izraeli, jeho horlivost pro službu Bohu nezeslábla. (Jozue 14:11)

Jednou z prvních oblastí, kam zamířili zvláštní průkopníci, byl Čjinský stát, hornatá oblast u hranic s Bangladéšem a Indií. Na tomto území žije mnoho lidí, kteří se hlásí ke křesťanství, což je důsledek činnosti baptistických misionářů z období britské koloniální nadvlády. Většina Čjinů si proto Bible i těch, kdo z ní vyučují, velmi váží.

Koncem roku 1966 přijel do Falamu, tehdy největšího města Čjinského státu, bývalý voják Lal Čhana,  který teď sloužil jako zvláštní průkopník. Začal tu spolupracovat s Dunstanem a Pramilou O’Neillovými a Thanem Tchumem, dalším bývalým vojákem, který byl pokřtěný teprve krátce. Tito nadšení kazatelé našli několik rodin, které projevily zájem, a tak tu brzy vznikl malý, ale horlivý sbor.

Následující rok se Than Tchum přestěhoval do města Hakcha jižně od Falamu. Začal tu s průkopnickou službou a založil malou skupinu. Později cestoval po celém Čjinském státě, kázal a pomáhal založit sbory například ve vesnicích Vanhna a Surkhua a ve městě Gango. Dnes, po 45 letech, Than Tchum stále slouží jako zvláštní průkopník ve své domovské vesnici Vanhna.

Když se Than Tchum odstěhoval z Hakchy, zaujal jeho místo Donald Dewar, 20letý zvláštní průkopník. Jelikož Donaldovi rodiče, Frank a Lily (za svobodna Lily Mei) Dewarovi, byli krátce předtím z Barmy vypovězeni, přistěhoval se sem i Donaldův 18letý bratr  Samuel. Donald vzpomíná: „Bydleli jsme v malé plechové boudě, kde nám bylo v létě hrozné horko a v zimě jsme tam mrzli. Ještě těžší pro mě ale bylo zvládat pocity osamělosti. Do služby jsem pravidelně chodil sám a místní jazyk jsem skoro neuměl. Na shromáždění jsem býval jen já, Samuel a jeden nebo dva další zvěstovatelé. Postupně na mě začala doléhat sklíčenost, a já jsem dokonce přemýšlel, že ze svého působiště odjedu.

V té době jsem si ale v Ročence začal číst působivou zprávu o tom, jak naši bratři v Malawi zůstávali věrní i navzdory krutému pronásledování. * Pomyslel jsem si: Pokud nedokážu zvládat osamělost, jak bych obstál při pronásledování? Se svými pocity jsem se svěřil Jehovovi, a hned mi bylo trochu lépe. Sílu jsem čerpal také z toho, že jsem si četl Bibli a články ve Strážné věži a hodně jsem rozjímal. Když potom nečekaně přijeli na návštěvu Maurice Raj a Dunstan O’Neill, připadalo mi, jako bych viděl dva anděly. Pomalu, ale jistě jsem znovu získával radost.“

Když později Donald sloužil jako cestující dozorce, mohl díky svým zkušenostem povzbuzovat bratry a sestry, kteří žili v odlehlých oblastech. I jeho služba ve městě Hakcha přinesla své ovoce. Nyní je zde vzkvétající sbor a pravidelně se tu konají sjezdy. Dva zvěstovatelé, kteří sem chodili na shromáždění, Johnson Lal Vun a Daniel San Kcha, se stali horlivými zvláštními průkopníky, kteří výrazně přispěli k tomu, že se dobrá zpráva rozšířila po celém území Čjinského státu.

Čjinský stát leží v nadmořské výšce 900 až 1 800 metrů a některé zdejší vrcholky dosahují až 3 000 metrů. Mnohé hory jsou pokryty hustými lesy, ve kterých jsou vysoké týky, majestátní jehličnany, pestré rododendrony a nádherné orchideje. Terén je divoký a neprostupný. Města v této oblasti jsou propojena klikatými prašnými cestami, které jsou během dešťů téměř nesjízdné a často na nich dochází k sesuvům půdy. Do mnoha odlehlých vesnic se lze dostat pouze pěšky. Ani tyto překážky však nemohou Jehovovy služebníky zastavit. Jsou totiž rozhodnuti předat dobrou zprávu co největšímu počtu lidí.

Ei Ei Thit, jejíž manžel byl krajským dozorcem a která společně s ním navštěvovala sbory v Čjinském státě, vypráví: „Vyrůstala jsem v rovinaté deltě Iravadi a zdejší hory mě naprosto ohromily. Vzpomínám si, že na první vrcholek jsem vyrazila plna elánu. Postupně mi však docházely síly a nahoře už jsem jenom lapala po dechu. Po několika dalších kopcích jsem měla pocit, že každou chvíli umřu. Nakonec jsem se ale naučila, jak chodit po horách — člověk se nesmí nikam hnát a musí si dobře rozvrhnout síly. Brzy jsem zvládla ujít denně kolem 30 kilometrů, a to šest i víc dní za sebou.“

Bratři v Čjinském státě používali v průběhu let nejrůznější dopravní prostředky, třeba muly, koně a kola. V nedávné době začali jezdit i na motorkách, v terénních autech a na čtyřkolkách. Většinou ale chodí pěšky. Například když se zvláštní průkopníci Ťjo Win a David Zama chtěli dostat do vesnic v okolí města Matupi, museli ujít bezpočet kilometrů hornatou krajinou. Podobně když členové sboru v Matupi  cestovali na sjezdy do města Hakcha, které je víc než 270 kilometrů daleko, museli jít šest až osm dní tam a šest až osm dní zase zpátky. Po cestě si zpívali písně Království a jejich zpěv se odrážel ozvěnou od malebných vrcholků.

Při těchto vyčerpávajících cestách byli bratři vystaveni nejen drsnému horskému počasí, ale také mračnům komárů a další havěti, a to zvlášť v období dešťů. Krajský dozorce Myin Lwin vypráví: „Při cestě lesem jsem si najednou všiml, jak mi po nohou lezou pijavice. Sotva jsem je odtrhl, začaly po mně lézt další dvě. Vyskočil jsem na vyvrácený strom, ale pijavice lezly i po něm. K smrti vyděšený jsem se dal na útěk. Když jsem se konečně dostal na silnici, měl jsem pijavice snad úplně všude.“

 Ti, kdo cestovali po Čjinském státě, však nemuseli bojovat jen s pijavicemi. Barma je zemí, kde žijí divočáci, medvědi, levharti a tygři, a podle některých zdrojů je tu víc druhů jedovatých hadů než kdekoli jinde. Oblastní dozorce Gumja No a jeho manželka Nan Lu museli kolem místa, kde nocovali, pokaždé rozdělat oheň, aby divoká zvířata udrželi v bezpečné vzdálenosti.

Tito neúnavní kazatelé zde zanechali trvalý odkaz. „Sloužili Jehovovi ze všech sil,“ říká Maurice Raj. „I potom, co z Čjinského státu odjeli, byli ochotni se vrátit. Jejich úsilí přineslo Jehovovi velkou slávu.“ Přestože je Čjinský stát jednou z nejméně obydlených oblastí v této zemi, je tu dnes sedm sborů a několik odloučených skupin.

V roce 1966 přijelo několik zvláštních průkopníků do Myisťiny, malebného městečka, které leží v Kačjinském státě nedaleko Číny a je chráněné širokým zákrutem řeky Iravadi. O šest let dříve tu krátce kázali Robert a Baby Richardsovi, kteří podali následující zprávu: „V Myisťině není ani jediná ‚ovce‘.“ Noví průkopníci tu ale našli několik lidí, kteří hladověli po pravdě.

Jedním z nich byl Mya Maun, 19letý baptista, který se modlil, aby mu Bůh pomohl porozumět Bibli. Vypráví: „Když se u mě na pracovišti zastavil jeden průkopník a nabídl mi biblické studium, měl jsem ohromnou radost. Řekl jsem si, že je to určitě odpověď na moje modlitby. Společně s mým mladším bratrem Sanem Eiem jsme studovali dvakrát týdně a dělali jsme rychlé duchovní pokroky.

Wilson Thein, který studium vedl, byl vynikající učitel. Nezaměřoval se jenom na teorii, ale hlavně na praxi. Pomocí různých demonstrací a cvičení nás učil, jak dobře používat Bibli, směle kázat, vyrovnávat se s odporem nebo jak si připravovat a přednášet proslovy. Pokaždé, když jsme si nějaký proslov zkoušeli, Wilson poslouchal a říkal nám, v čem bychom se mohli zlepšit. Svým laskavým školením nás motivoval k tomu, abychom si dávali duchovní cíle.

Roku 1968 jsme společně se Sanem Eiem začali s průkopnickou službou. Počet průkopníků v Myisťině se tak zvýšil na osm. K našim prvním zájemcům patřila maminka a sedm z našich sourozenců, z nichž všichni nakonec přijali pravdu. Vydávali jsme se také na jedno- až třídenní cesty a kázali ve městech  a vesnicích podél železniční tratě z Myisťiny do Mandalaje. Semena pravdy, která jsme tam zaseli, později přinesla své ovoce. Ve městech Namti, Hopin, Mouhňjin a Katha jsou nyní vzkvétající sbory.“

Když San Ei v Myisťině kázal v obchodech a institucích, setkal se s úředníkem jménem Phum Ram, baptistou z národa Kačjinů. Phum Ram pravdu přijal s nadšením a přestěhoval se do městečka Putao na úpatí Himálají. Tam vydal svědectví svému početnému příbuzenstvu a brzy chodilo na sborová shromáždění 25 lidí. Phum Ram se stal průkopníkem a pomohl poznat pravdu své manželce, sedmi dětem a mnoha dalším příbuzným. Dnes je průkopníkem a sborovým starším v Myisťině.

Když bratři v odbočce viděli, jaké vynikající výsledky přináší kazatelská činnost v Kačjinském státě, rozhodli se, že v roce 1969 mezinárodní sjezd „Mír na zemi“ uspořádají ne v Rangúnu, kde se sjezdy běžně konaly, ale v Myisťině. Bylo zapotřebí, aby se sjezdoví delegáti dostali z Rangúnu víc než 1 100 kilometrů na sever do Myisťiny, a tak se odbočka obrátila na Barmské dráhy s žádostí o pronájem šesti vagonů. Taková prosba byla velmi neobvyklá. Kačjinský stát byl totiž nebezpečnou oblastí, kde působili povstalci, a úřady proto přísně kontrolovaly, kdo tam přijíždí a kdo odtamtud odjíždí. K velkému překvapení bratrů však představitelé železnice této žádosti ochotně vyhověli.

 V den, kdy měl do Myisťiny přijet vlak s delegáty, Maurice Raj a několik dalších bratrů je šlo na nádraží přivítat. Maurice vypráví: „Zatímco jsme na ně čekali, přiběhl k nám přednosta stanice s tím, že právě dostal telegram, ve kterém bylo napsáno, že železničáři odpojili šest vagonů s našimi delegáty. Ti tak uvízli mezi Mandalají a Myisťinou. Vagony, které byly navíc, prý vlak nemohl do kopce utáhnout.

Co teď? První, co nás napadlo, bylo přesunout termín sjezdu. To by ale znamenalo žádat o řadu povolení, což by trvalo týdny. Úpěnlivě jsme se modlili k Jehovovi a najednou vlak přijel. Nemohli jsme uvěřit svým očím — všech šest vagonů bylo plných našich bratrů! Smáli se a mávali na nás. Když jsme se zeptali, co se vlastně stalo, jeden z nich nám odpověděl:  ‚Šest vagonů sice odpojili, ale ne ty naše.‘“

Sjezd v Myisťině se opravdu vydařil. Během programu byly uveřejněny tři nové publikace v barmštině a pět v angličtině. O tři roky dříve, když byli vypovězeni misionáři, přísun duchovního pokrmu do Barmy téměř ustal a připomínal jen tenký pramínek. Nyní se ale změnil v širokou řeku.

Čtyři měsíce po sjezdu v Myisťině přišel do odbočky dopis od jistého poštovního úředníka jménem Ba Yee. Pocházel z města Khamti, které leží na břehu řeky a nad nímž se tyčí majestátní hory lemující severozápadní hranici s Indií. Tato oblast je domovem etnické skupiny Nagů, což jsou příslušníci několika kmenů, kteří dříve byli obávanými lovci lebek. Ba Yee, bývalý člen církve adventistů sedmého dne, ve svém dopise prosil o duchovní pomoc. Odbočka do oblasti okamžitě poslala dva zvláštní průkopníky. Byli to Aun Nain a Win Pe.

Win Pe vypráví: „Sotva jsme v Khamti přistáli, viděli jsme, že poblíž postává skupina sveřepých nagských válečníků v bederních rouškách. Docela nás to vyděsilo. V tu chvíli k nám ale přispěchal Ba Yee, přivítal nás a zavedl za několika zájemci. Netrvalo dlouho a Bibli jsme studovali s pěti lidmi.

Místní úředníci si nás ale spletli s baptistickými pastory, kteří byli ve spojení se zdejšími povstalci. I když jsme je ujišťovali, že jsme politicky neutrální, nařídili nám, abychom odjeli. Od našeho příjezdu přitom neuplynul ani měsíc.“

 O tři roky později, kdy už na úřadu pracovali jiní lidé, navázal na činnost svých předchůdců 18letý průkopník jménem Bjak Moia. Ba Yee dal zanedlouho na poště výpověď a i on začal s průkopnickou službou. Brzy nato přijeli další průkopníci. Díky úsilí těchto horlivých zvěstovatelů vznikl v Khamti sbor a v blízkých vesnicích několik menších skupin. Bjak Moia vzpomíná: „Bratři a sestry, kteří patřili k Nagům, byli negramotní. Milovali ale Boží Slovo a horlivě kázali. Ve službě uměli šikovně pracovat s obrázky v našich publikacích. Mnoho biblických veršů a také naše písničky se učili zpaměti.“

Dnes se v Khamti pravidelně konají oblastní sjezdy. Bratři a sestry sem jezdí až z Homalinu, který leží  jižně od Khamti. Účastnit se sjezdu přitom pro ně znamená, že musí cestovat 15 hodin na člunu.

Na východě Barmy se dobrá zpráva dostávala i do hor podél hranic s Čínou, Laosem a Thajskem. Zde se nachází střed Zlatého trojúhelníku, malebná oblast plná kopců a úrodných údolí. Tato část Barmy je ale také nechvalně známá výrobou opia, činností povstalců a dalšími nezákonnými aktivitami. Průkopníci, kteří do této nestabilní oblasti přinášeli dobrou zprávu, proto museli být obezřetní a rozumní. (Mat. 10:16) Jejich službě však neustále kladla odpor jedna konkrétní skupina — duchovenstvo křesťanstva.

Když do rušného města Lašou v Šanském státě přijeli průkopníci Robin Zauja a David Abraham, místní kněz je vzápětí označil za povstalce. Robin později vzpomínal: „Zatkli nás a odvedli do vězení. Zatímco si policisté prohlíželi doklady, které nám vystavila vláda, vešel do místnosti nějaký major. ‚Zdravím, pane Zaujo,‘ zahalasil. ‚Vidím, že svědkové Jehovovi už dorazili i do Lašou!‘ Tím majorem byl můj bývalý spolužák. Díky němu jsme byli okamžitě propuštěni.“

Oba průkopníci se pustili do práce. V Lašou brzy vznikl poměrně velký sbor a byl postaven sál Království. O dva roky později byli Robin a David předvoláni do sídla místní vlády, kde se sešlo přes 70 důstojníků, kmenových vůdců a duchovních. Robin vyprávěl: „Kněží nás vztekle obvinili, že lidi nutíme, aby opustili své náboženské tradice. Muž, který tomuto setkání předsedal, nás potom vyzval, abychom se vyjádřili. Zeptal jsem se, jestli se můžu hájit pomocí Bible.  Souhlasil. Krátce jsem se v duchu pomodlil a začal vysvětlovat, co Bible říká o tradicích spojených s falešným náboženstvím, o vojenské službě a o vlasteneckých obřadech. Když jsem domluvil, předsedající vstal a prohlásil, že barmské zákony všem náboženským skupinám zaručují svobodu vyznání. K velkému zklamání duchovních jsme byli propuštěni a mohli jsme dál kázat.“

Ve vesničce Mongpo, nedaleko čínských hranic, později dav rozzuřených baptistů vypálil sál Království. Místní svědky ale tento odporný čin nezastrašil. Jejich nepřátelé proto zapálili i dům jednoho zvláštního průkopníka a začali bratry a sestry ohrožovat i v jejich domovech. Svědkové podali stížnost k nejvyššímu představiteli té oblasti, ale ten se postavil na stranu baptistů. Nakonec zasáhla vláda a udělila bratrům povolení postavit nový sál Království — a to ne na kraji vesnice, kde původně stál, ale přímo uprostřed.

O něco jižněji, v odlehlé horské vesnici Leiktho v Karenském státě, který leží poblíž Zlatého trojúhelníku, narážel na tvrdý odpor ze strany katolické církve Gregory Sarilo. „Kněz svým farníkům nařídil, aby zničili mou zeleninovou zahradu,“ vypráví Gregory. „Potom mi přinesli nějaké jídlo, ale kamarád mě varoval, že je otrávené. Jednoho dne se mě farářův oddaný stoupenec zeptal, kam se zítra chystám a kudy půjdu. Chtěli mě totiž přepadnout a zabít. Další den jsem samozřejmě šel jinudy. Když jsem tyto pokusy nahlásil, úředníci striktně nařídili faráři a jeho přívržencům, aby mě nechali na pokoji. Cítil jsem, že mě Jehova chrání před těmi, kdo ‚loví mou duši‘.“ (Žalm 35:4)

Ryzost našich bratrů a sester v Barmě byla zkoušena i jinak. Během etnických a politických konfliktů byli často pod tlakem, aby porušili svou křesťanskou neutralitu. (Jan 18:36)

Na jihu Barmy leží vesnice Thanbjuzajat, kde je konečná stanice nechvalně známé Železnice smrti, která byla vybudována za druhé světové války a propojovala Barmu s Thajskem. V době, kdy tu sloužil zvláštní průkopník Hla Aun, zuřily v okolí boje mezi separatisty a vládními silami. Bratr vypráví: „Vládní  vojáci v noci přepadali vesnice. Muže vždycky nahnali dohromady a pod hrozbou zastřelení je odvedli, aby sloužili jako nosiči munice a dalšího nákladu. Mnohé z nich už nikdy nikdo neviděl. Jednou pozdě večer, zrovna když byl u nás na návštěvě Donald Dewar, vtrhli vojáci i do naší vesnice. Jakmile to manželka zjistila, křikla na nás a my jsme okamžitě utekli do lesa. Unikli jsme opravdu jen o vlásek. Pro případ, že by vojáci přišli znovu, jsem si doma později vybudoval tajnou skrýš.“

Do města Tavoj, které leží jižně od Thanbjuzajatu, přijel zvláštní průkopník Rajan Pandit. Brzy zahájil několik biblických studií v nedaleké vesnici, která byla baštou povstalců. Vypráví: „Jednou jsem se z té vesnice vracel domů a vojáci mě zatkli a zbili. Obvinili mě, že s povstalci spolupracuji. Když jsem jim řekl, že jsem svědek Jehovův, chtěli vědět, jak jsem se do Tavoje dostal. Ukázal jsem jim svou letenku, kterou jsem si schovával jako suvenýr. To byl důkaz, že k povstalcům nepatřím, protože ti letadlem nikdy necestovali. Díky tomu jsem byl ušetřen dalšího bití a vojáci mě nakonec propustili. Pak ještě podrobili výslechu jednoho z mých zájemců. Ten jim potvrdil, že spolu opravdu jen studujeme Bibli, a tak mě vojáci definitivně nechali na pokoji. Několika z nich jsem později dokonce začal nosit časopisy.“

Úředníci se někdy snažili bratry přimět, aby porušili svou neutralitu tím, že půjdou k volbám nebo se zapojí do vlasteneckých obřadů. K tomu došlo například ve městě Zalun, přibližně 130 kilometrů severně od Rangúnu. Když zdejší úředníci vyvíjeli na svědky nátlak, aby šli k volbám, bratři to jednoznačně odmítli a pomocí biblických veršů svůj  postoj obhájili. (Jan 6:15) Úředníci si potom na bratry stěžovali u místních vládních představitelů. Ti ale dobře věděli, že svědkové Jehovovi jsou politicky neutrální, a bratři byli volební povinnosti zproštěni.

Ve městě Khampat, které leží na hranicích s Indií, se 23 žáků z rodin svědků odmítalo klanět před barmskou vlajkou. Ředitelka je proto ze školy vyloučila. Potom vyzvala dva sborové starší, aby postoj svědků obhájili před velkou skupinou veřejných činitelů, k nimž patřili i místní soudce a vojenský velitel. Jedním z těch starších byl Paul Khai Khan Than, který vypráví: „Když jsme jim na základě Bible naše stanovisko vysvětlovali, někteří z nich neskrývali svou averzi. Potom jsme jim ukázali kopii vládního výnosu, který uváděl, že svědkové Jehovovi mohou ‚během obřadu zdravení vlajky mlčky a uctivě stát‘. Úředníky to očividně zarazilo a na chvíli zavládlo ticho. Vojenský velitel potom ředitelce přikázal, aby vyloučené žáky přijala zpátky. Kopie zmíněného výnosu navíc ředitelka rozdala všem svým podřízeným.“

Nejvyšší představitelé barmské vlády jsou dnes s neutrálním postojem svědků Jehovových dobře obeznámeni. Jehovovi služebníci se stále pevně drží biblických zásad a tím v souladu s proroctvím Ježíše Krista vydávají znamenité svědectví. (Luk. 21:13)

Během bouřlivých let barmských novodobých dějin mnozí obyvatelé této země sloužili v armádě nebo bojovali na straně povstalců. Někteří z nich ale měli podobně jako římský důstojník Kornélius bázeň  před Bohem. (Sk. 10:2) Když poznali pravdu, vynaložili velké úsilí, aby svůj život uvedli do souladu s Jehovovými spravedlivými měřítky.

Jedním z nich byl Hlon Man, poddůstojník u námořnictva, který se s pravdou setkal v době, kdy sloužil na základně v Moulmeinu. „Měl jsem chuť hned začít kázat,“ vypráví. „Když jsem se chystal z armády odejít, dozvěděl jsem se, že mám být povýšen a že bych mohl získat vojenské stipendium na škole v některé z bohatých západních zemí. Já už jsem však byl rozhodnutý. K úžasu svých nadřízených jsem požádal o propuštění z armády a začal sloužit Jehovovi. Od té doby uplynulo asi 30 let a já jsem stále přesvědčený, že jsem se tehdy rozhodl správně. To, že mohu sloužit pravému Bohu, je ta největší pocta, jakou jsem mohl získat.“

Na pravdu pozitivně zareagoval také La Ban Gam. Když se zotavoval ve vojenské nemocnici, Robin Zauja mu ukázal knihu Od ráje ztraceného k ráji znovu získanému. * La Ban Gam byl knihou nadšen a zeptal se, zda by si ji mohl nechat. Robin ale jinou neměl, a tak mu ji pouze půjčil a řekl, že se pro ni druhý den zastaví. Když přišel, La Ban Gam ho přivítal slovy: „Tak tady ji máte. Teď už mám svoji.“ Celou noc totiž strávil tím, že si 250stránkovou knihu přepsal do několika sešitů. Brzy nato odešel z armády a pomocí „své knihy“ přivedl k pravdě mnoho dalších lidí.

V hornatém Šanském státě proti sobě v několika krvavých bitvách v džungli bojovali Sa Than Htun Aun, kapitán barmské armády, a Aik Lin, velitel  Jednotné armády státu Wa. Když znesvářené strany nakonec uzavřely příměří, oba muži se v Šanském státě usadili. Později nezávisle na sobě poznali pravdu, odešli z armády a dali se pokřtít. Tito bývalí nepřátelé se stali křesťanskými bratry. Za nějaký čas se setkali na krajském sjezdu a vřele se objali. Díky osvobozující moci Božího Slova už nebyli uvězněni v okovech nenávisti, ale spojovalo je pouto lásky. (Jan 8:32; 13:35)

V letech 1965 až 1976 počet zvěstovatelů v Barmě vzrostl o víc než 300 procent. Většina nových svědků byla dřív členy církví křesťanstva. Bratři si ale uvědomovali, že Boží vůlí je, aby pravdu poznali a byli zachráněni „lidé všeho druhu“. (1. Tim. 2:4) Od poloviny 70. let se proto ještě víc snažili kázat členům jiných náboženství, včetně buddhistů, hinduistů a animistů.

Nebylo to však vůbec jednoduché. Buddhisté odmítají představu, že by existoval nějaký Bůh či Stvořitel, který by byl skutečnou osobou, hinduisté uctívají miliony bohů a barmští animisté věří v mocné duchy, kterým říkají natové. Významným prvkem těchto náboženství jsou pověry, věštění a spiritismus. A přestože většina jejich stoupenců považuje Bibli za svatou knihu, o biblických postavách, historii a myšlenkách většinou buď nevědí nic, nebo jen velmi málo.

Bratři ale byli přesvědčeni, že mocné pravdy z Božího Slova mohou zaujmout kteréhokoli člověka. (Hebr. 4:12) Bylo jen zapotřebí, aby se spoléhali na Božího ducha a rozvíjeli umění vyučovat — tedy schopnost předkládat logické argumenty, které zapůsobí na srdce a podnítí člověka k tomu, aby ve svém životě udělal potřebné změny. (2. Tim. 4:2)

Například dlouholetá zvláštní průkopnice Rosaline používá zajímavé argumenty v rozhovorech s buddhisty. Říká: „Když s buddhisty mluvíte o tom, že existuje Stvořitel, často se zeptají: ‚A kdo vytvořil toho Stvořitele?‘ Buddhisté považují zvířata za převtělené lidi, a proto ráda používám přirovnání s domácími mazlíčky.

 ‚Myslíte si, že zvíře ví o existenci svého majitele?‘ ptám se.

‚Určitě.‘

‚A ví i to, kde jeho majitel pracuje, zda je v manželství nebo kde se narodil?‘

‚To ne.‘

‚Podobné je to s námi a Bohem. Bůh je duch, a je tedy jiný než lidé. Měli bychom tedy očekávat, že budeme rozumět všemu, co se týká Boží existence nebo původu?‘

‚Asi ne.‘“

Podobné argumenty vedly mnoho upřímných buddhistů k tomu, aby se zamysleli i nad dalšími důkazy Boží existence. Když jdou logické argumenty ruku v ruce s pravou křesťanskou láskou, mohou na srdce člověka hluboce zapůsobit. Bývalý buddhista  Ohn Thwin vypráví: „Když jsem nauku o nirváně, ve kterou jsem věřil, srovnal s biblickým slibem pozemského ráje, představa ráje se mi líbila víc. Protože jsem byl ale přesvědčen, že k pravdě vedou různé cesty, neměl jsem pocit, že bych podle toho, co se dozvídám, měl žít. Potom jsem začal chodit na shromáždění svědků Jehovových. Láska, kterou mi projevovali, byla jako ‚sirup na melase‘. A když Barmánec použije tohle úsloví, znamená to, že zažil něco opravdu příjemného. Láska svědků mě podnítila k tomu, abych v souladu s pravdou začal jednat.“

Pomáhat lidem, aby upravili své náboženské názory, samozřejmě vyžaduje takt a trpělivost. Když bylo Kumaru Čakarabanímu deset let, jeho otec, horlivý hinduista, dovolil betelitovi Jimmymu Xavierovi, aby Kumara učil číst. „Tatínek Jimmymu jasně řekl, aby se mnou nemluvil o náboženství,“ vypráví Kumar. „Jimmy vytáhl Moji knihu biblických příběhů a vysvětlil mu, že k výuce čtení je ideální. Vždycky když nám skončila hodina, Jimmy si s tatínkem povídal a se zájmem mu naslouchal. Po nějaké době se ho tatínek začal ptát i na věci související s náboženstvím. Jimmy mu taktně řekl: ‚Na vaše otázky je odpověď v Bibli. Pojďme se do ní podívat.‘ Časem tatínek přijal pravdu a nakonec začalo Jehovovi sloužit 63 členů naší rodiny.“

V polovině 80. let začalo v Barmě sílit politické napětí. Roku 1988 nakonec na protest proti vládě vyšly  do ulic desítky tisíc lidí. Demonstrace však armáda rychle potlačila a na většině území bylo vyhlášeno stanné právo.

Betelita Ťjo Win vzpomíná: „V zemi platil zákaz vycházení a shromažďování — nesmělo se konat žádné setkání, kde by bylo víc než pět osob. Protože se blížilo období oblastních sjezdů, přemýšleli jsme o tom, zda je nezrušit. Nakonec jsme se ale spolehli na Jehovu, obrátili se na rangúnského vojenského velitele a požádali ho o povolení uspořádat sjezd pro 1 000 přítomných. Dva dny nato jsme povolení skutečně dostali. Když jsme ho pak ukázali úřadům v dalších oblastech, sjezdy byly povoleny i tam. Díky Jehovovu požehnání byly všechny sjezdy zdrojem velkého povzbuzení.“

Po nepokojích v roce 1988 se ekonomická situace v Barmě stále zhoršovala. Navzdory tomu bratři a sestry projevovali pevnou víru v Boha a na první místo dávali zájmy Království. (Mat. 6:33)

Patřil mezi ně i Cin Kchan Dal, který se svou rodinou bydlel v jedné odlehlé vesnici v oblasti Sakainu. Vypráví: „Chtěli jsme jet na oblastní sjezd ve městě Tahan, kam se musí cestovat dva dny lodí a nákladním autem. Neměli jsme nikoho, kdo by se nám postaral o slepice, ale spolehli jsme se na Jehovu a na sjezd odjeli. Když jsme se vrátili domů, zjistili jsme, že nám 19 slepic uhynulo, což pro nás byla velká ztráta. Další rok se ale naše malé hejno rozrostlo na víc než 60 slepic. A zatímco mnoha našim sousedům spousta slepic uhynula na nějakou chorobu, my jsme nepřišli ani o jednu.“

 Dalšími křesťany, kteří si navzdory náročným okolnostem udrželi duchovní smýšlení, byli Aun Tin Ňjun a jeho manželka Ňjin Mya. Společně se svými devíti dětmi žili ve vesničce Ťjonša, asi 60 kilometrů severozápadně od Rangúnu. Aun Tin Ňjun vypráví: „K jídlu jsme většinou měli jenom rýžovou kaši a zeleninu. Byli jsme bez peněz a neměli jsme nic, co bychom mohli prodat. Rozhodně jsme ale nepropadali beznaději. Řekl jsem své rodině: ‚Ježíš neměl kam složit hlavu. I kdybych měl žít pod stromem nebo umřít hlady, dál budu Bohu věrně sloužit.‘

Jednoho dne už jsme doma neměli vůbec žádné jídlo. Manželka a děti se na mě dívaly a v jejich očích byly obavy. ‚Nebojte se,‘ ujistil jsem je. ‚Bůh nám pomůže.‘ Dopoledne jsme strávili ve službě a potom jsem vzal své syny na ryby. Úlovek nám ale stačil jen na jedno jídlo. Nechali jsme tedy své rybářské koše u řeky, kousek od velkého trsu leknínů, a klukům jsem řekl: ‚Stavíme se tu ještě po shromáždění.‘ To odpoledne foukal velmi silný vítr. Když jsme se vrátili, mezi lekníny byla spousta ryb, které sem kvůli větru připluly. A tak jsme koše spustili do vody a chytili jsme tolik ryb, že jsme je mohli prodat a nakoupit potraviny na celý týden.“

Jehovovi služebníci v Barmě znovu a znovu zažívají splňování Božího láskyplného slibu: „Rozhodně tě neopustím, rozhodně tě ani nezanechám.“ Mohou tedy upřímně říct: „Jehova je můj pomocník; nebudu se bát. Co mi může udělat člověk?“ (Hebr. 13:5, 6)

Od roku 1956 mají obyvatelé Barmy užitek z pravidelného přísunu duchovního pokrmu. V tom roce totiž začala v barmštině vycházet Strážná věž. Navzdory neustálým etnickým konfliktům, občanským nepokojům a ekonomickým otřesům se ani jednou nestalo, že by některé číslo nevyšlo. Jak vlastně vydávání Strážné věže probíhalo?

Mnoho let to fungovalo tak, že když byl časopis přeložen, odbočka několik kopií strojopisu poslala státnímu cenzorovi. Jakmile cenzor text schválil, odbočka požádala o povolení nakoupit tiskový papír. S papírem a textem časopisu šli bratři do komerční tiskárny, kde tiskaři každou stranu — písmenko po písmenku — ručně vysázeli. Bratři pak text zkontrolovali a časopis byl na starém tiskařském stroji vytištěn. Několik kusů znovu dostal cenzor, který vystavil certifikát, na jehož základě bylo možné příslušný časopis vydat. Tento náročný proces samozřejmě trval řadu týdnů. Kvalita papíru ani tisku přitom nebyla nijak ohromující.

V roce 1989 odbočka získala nový publikační systém, který tisk literatury od základu změnil. Díky mnohojazyčnému elektronickému systému fotosazby (MEPS), který využíval počítače, různé programy a fotosázecí stroje, bylo možné tisknout publikace ve 186 jazycích, včetně barmštiny. *

„Svědkové Jehovovi jako vůbec první organizace v Barmě začali pro sazbu a vydávání publikací využívat počítače,“ uvádí Mya Maun, jenž pracoval v odbočce. „Systém MEPS, pro který bratři v naší  odbočce připravili elegantní barmské znaky, výrazně ovlivnil místní tiskařský průmysl. Lidé nechápali, jak je možné, že písmo v našich publikacích vypadá tak hezky.“ MEPS také podporoval ofsetový tisk, který je oproti klasickému knihtisku daleko efektivnější. Kromě toho MEPS umožňoval tisknout obrázky ve vysoké kvalitě, takže Strážná věž byla mnohem poutavější.

Když v roce 1991 barmská vláda povolila vydávání časopisu Probuďte se!, bratři byli nadšení. Totéž se dá říct i o veřejnosti. Jistý vysoký představitel ministerstva informací vyjádřil pocity mnoha čtenářů, když řekl: „Probuďte se! se od ostatních náboženských časopisů liší. Srozumitelně pojednává o mnoha zajímavých námětech. Moc se mi líbí.“

Za uplynulých 20 let se měsíční náklad Strážné věže a Probuďte se! zvýšil z 15 000 na víc než 141 000, což znamená nárůst o téměř 900 procent. V Rangúnu jsou nyní tyto časopisy dobře známé a čtou je lidé po celé Barmě.

Po povstání v roce 1988 vojenská vláda vyzvala místní sociální a náboženské organizace, aby podaly žádost o registraci. Odbočka tomu samozřejmě vyhověla. O dva roky později, 5. ledna 1990, barmská vláda oficiálně zaregistrovala „Společnost svědků Jehovových (Strážná věž)“.

Několik let předtím se odbočka přestěhovala z 39. ulice do dvoupodlažního domu, který stál v ulici  Inya Road na poměrně bohatém severním předměstí Rangúnu, na pozemku o rozloze asi 2 000 metrů čtverečních. Kapacita nových prostor však stačila jen tak tak. Viv Mouritz, který v té době přijel do Barmy na zónovou návštěvu, vzpomíná: „Všech 25 členů rodiny betel pracovalo v obtížných podmínkách. V kuchyni nebyl sporák, takže sestra vařila na přenosném elektrickém vařiči. V prádelně zase nebyla pračka, takže sestra musela prát v jakési díře v podlaze. Bratři sice sporák i pračku chtěli koupit, ale nebylo možné je do Barmy dovézt.“

Bylo jasné, že je zapotřebí větší odbočka. Vedoucí sbor proto schválil návrh, aby se stávající dům strhl a na tom místě se postavila čtyřpodlažní budova, ve které budou jak pokoje, tak kanceláře. Než ale bratři mohli se stavbou začít, museli překonat několik velkých překážek. Za prvé, bylo nutné postupně získat povolení od šesti různých úřadů. Za druhé, nebylo  možné využít služeb místních stavitelů, protože neuměli pracovat s ocelovými konstrukcemi. Za třetí, svědkové ze zámoří, kteří by byli ochotni se stavbou pomoci, do země nemohli přicestovat. A za čtvrté, stavební materiál nebyl k dostání a nedal se ani dovézt. Zdálo se tedy, že projekt je předem odsouzen k nezdaru. Bratři ale důvěřovali Jehovovi. Věděli, že pokud si to on bude přát, novou odbočku se postavit podaří. (Žalm 127:1)

Ťjo Win, který slouží v právním oddělení odbočky, vypráví: „Naše žádost o stavební povolení bez problémů prošla pěti ze šesti úřadů, včetně ministerstva pro náboženské záležitosti. Potom však rangúnský úřad územního plánování prohlásil, že čtyřpodlažní budova by byla příliš vysoká, a naši žádost zamítl. Podali jsme ji znovu, a opět byla zamítnuta. Bratři z výboru odbočky mě povzbuzovali, abych vytrval. Úpěnlivě jsem se tedy modlil k Jehovovi a žádost podal potřetí. Tentokrát byla schválena.

Pak jsme se obrátili na ministerstvo pro imigraci. Tam nám úředníci řekli, že cizinci mohou do země přijet pouze na sedmidenní turistické vízum. Když jsme jim ale vysvětlili, že naši zkušení zahraniční dobrovolníci budou místní pracovníky školit v moderních stavebních postupech, udělili jim víza na šest měsíců.

Naší další zastávkou bylo ministerstvo obchodu. Tam jsme se dozvěděli, že byl zakázán dovoz veškerého zboží z ciziny. Když jsme ale úředníkům řekli, o jaký projekt se jedná, udělili nám oprávnění dovézt stavební materiál v hodnotě přes jeden milion  amerických dolarů. Jak to ale bude se clem? Domluvili jsme si schůzku s pracovníky ministerstva financí a výsledkem bylo, že jsme žádné clo platit nemuseli. Na těchto i mnoha dalších zážitcích jsme si ověřili, jak pravdivé je Boží prohlášení: ‚„Ne vojenskou silou ani mocí, ale mým duchem,“ řekl Jehova vojsk.‘“ (Zech. 4:6)

V roce 1997 přijeli zahraniční dobrovolníci a stavba mohla začít. Většinu materiálu darovali bratři z Austrálie. Další potřebné vybavení dorazilo z Malajsie, Singapuru a Thajska. Bruce Pickering, který se podílel na organizaci práce, vypráví: „Několik bratrů z Austrálie vyrobilo jednotlivé díly ocelové konstrukce a potom je přivezli do Barmy, kde je smontovali. Bylo úžasné, že všechny díly do sebe naprosto přesně zapadaly.“ Kromě Austrálie přijeli dobrovolníci také z Británie, Fidži, Německa, Nového Zélandu, Řecka a Spojených států.

Poprvé za 30 let mohli místní zvěstovatelé trávit čas se svými bratry a sestrami ze zahraničí. „Byli jsme nadšení, připadali jsme si jako ve snu,“ vzpomíná Donald Dewar. „Duchovní zaměření, láska a obětavost těchto bratrů nás ohromně povzbuzovaly.“  Jiný bratr dodává: „Osvojili jsme si také užitečné stavební dovednosti. Zvěstovatelé, kteří si vždycky svítili jenom svíčkami, se učili instalovat elektrické osvětlení. Další, kteří byli zvyklí v horku používat vějíře, se učili montovat klimatizaci. Bratři nám také ukázali, jak zacházet s elektrickým nářadím.“

Na zahraniční dobrovolníky zase velmi zapůsobila víra a láska barmských bratrů a sester. Bruce Pickering vzpomíná: „Bratři byli chudí, ale měli široké srdce. Mnozí nás zvali domů a vždycky přichystali tolik jídla, že by to jejich rodině vystačilo na několik dní. Díky nim jsme si ještě víc uvědomili, co je v životě opravdu důležité — rodina, víra, vztahy se spoluvěřícími a Boží požehnání.“

 Dne 22. ledna 2000 byla nová odbočka zasvěcena. Při té příležitosti proběhlo mimořádné shromáždění, které se konalo v budově Národního divadla. Proslov k zasvěcení přednesl John E. Barr z vedoucího sboru. Pro místní bratry a sestry to byl nezapomenutelný zážitek.

Když se výstavba nové odbočky blížila k závěru, bratři se zaměřili na další důležitou oblast — na stavbu sálů Království. Roku 1999 přijeli z Japonska Nobuhiko a Aja Kojamaovi. Nobuhiko pomohl v odbočce vytvořit úsek pro výstavbu sálů Království. Vypráví: „Spolu s dalšími bratry jsem začal jezdit po celé Barmě a navštěvovat jednotlivá místa, kde se konala shromáždění. Cestovali jsme autobusem, letadlem, na motorce, na kole, na člunu i pěšky. Často jsme potřebovali povolení od vlády, protože do mnoha oblastí cizinci běžně nesměli. Jakmile jsme určili místa, kde bylo potřeba postavit nový sál, vedoucí sbor laskavě uvolnil prostředky z fondu na výstavbu sálu Království v chudších zemích.

Odbočka sestavila tým ochotných pracovníků, kteří pak na rangúnském předměstí Šweipjitha zahájili výstavbu prvního nového sálu. Když místní policisté viděli, jak barmští bratři spolupracují s bratry ze zahraničí, přivádělo je to k úžasu. Stavbu dokonce několikrát přerušili a ujišťovali se u svých nadřízených, zda je taková spolupráce vůbec povolena. Další lidé, kteří stavbu pozorovali, bratry chválili. Jeden muž nevěřícně řekl: ‚Všiml jsem si, jak nějaký cizinec uklízí záchody. Ještě nikdy jsem neviděl,  aby cizinec dělal takovou práci. Vy jste opravdu jiní než ostatní!‘

Další stavební tým mezitím zahájil práce na novém sále ve městě Tačileik na hranicích s Thajskem. Mnoho thajských svědků každý den cestovalo přes hranice, aby mohli se svými barmskými bratry na stavbě spolupracovat. Přestože bratři nemluvili stejným jazykem, pracovali spolu v jednotě. Ta ostře kontrastovala s tím, co se dělo kolem. V době, kdy práce vrcholily, totiž na hranicích vypukly boje mezi barmskými a thajskými jednotkami. Nedaleko sálu dopadaly bomby a létaly kulky. Sál ale zasažen nebyl. Když boje utichly, sešlo se v sále 72 přítomných, aby ho zasvětili Jehovovi, Bohu pokoje.“

 Od roku 1999 vybudovaly stavební týmy svědků téměř 70 sálů Království v různých částech Barmy. Jak to zapůsobilo na místní zvěstovatele? Za všechny můžeme citovat slova jedné sestry, která se slzami v očích vděčně řekla: „Nikdy by mě nenapadlo, že budeme mít tak krásný nový sál. Teď budu své zájemce zvát na shromáždění ještě raději. Děkuji Jehovovi i jeho organizaci za to, jakou lásku nám projevují!“

V průběhu 90. let se po desetiletích izolace začala Barma pomalu otevírat okolnímu světu. Odbočka proto vládu požádala, aby do země mohli znovu přijet misionáři. Nakonec v lednu 2003 přicestovali z Japonska absolventi Gileadu manželé Hiroši a Džunko Aokiovi. Po 37 letech byli v Barmě znovu misionáři.

„Bylo tu velmi málo cizinců, a proto jsme museli být rozumní, aby si zdejší úřady účel naší služby nevyložily špatně,“ vypráví Hiroši. „Zpočátku jsme tedy hlavně doprovázeli bratry a sestry na jejich opětovné návštěvy a biblická studia. Brzy jsme zjistili, že místní lidé si o duchovních věcech povídají velmi rádi. Během prvního dopoledne, které jsme strávili ve službě, jsme zahájili pět biblických studií!“

Džunko dodává: „Často jsme cítili, jak nás Jehova vede. Když jsme se jednou na motorce vraceli z biblického studia nedaleko Mandalaje, píchli jsme pneumatiku. Odtlačili jsme motorku k blízké  továrně a poprosili o pomoc. Ostraha vpustila dovnitř Hirošiho s motorkou, ale já jsem musela čekat na vrátnici. Strážný se mě začal zvědavě vyptávat.

‚Co tady vlastně děláte?‘

‚Přijeli jsme za přáteli,‘ odpověděla jsem.

‚A proč?‘ zajímal se. ‚Měli jste tu nějaké náboženské setkání?‘

Netušila jsem, proč se ptá, a tak jsem na jeho otázku nereagovala.

‚Povězte mi to,‘ naléhal. ‚Ke které organizaci patříte?‘

Vyndala jsem z tašky Strážnou věž a ukázala mu ji.

‚Já to věděl!‘ vykřikl nadšeně. Potom zavolal na své kolegy: ‚Podívejte! Anděl svědkům propíchl pneumatiku, aby nám je sem poslal!‘

Ten muž pak z tašky vytáhl Bibli a jeden z našich traktátů. Dřív už se svědky studoval, ale když se přestěhoval do Mandalaje, ztratil s nimi spojení. Studium jsme s ním okamžitě obnovili. Později začali studovat i někteří z jeho kolegů.“

V roce 2005 přijeli do Barmy další čtyři misionáři, kteří na Filipínách absolvovali školu služebního vzdělávání (nyní biblická škola pro svobodné bratry). Jedním z nich byl Nelson Junio. Bojoval s problémem,  se kterým se potýká řada misionářů — stýskalo se mu po domově. Vypráví: „Když jsem se před spaním modlil, často jsem brečel. Potom mi jeden laskavý bratr ukázal slova v Hebrejcům 11:15, 16. Tam se mluví o tom, že Abraham a Sára nevzpomínali nostalgicky na svůj dřívější domov v Uru, ale zaměřovali se na službu Jehovovi. Od chvíle, kdy jsem si ten verš přečetl, jsem už nebrečel. Začal jsem se na své působiště dívat jako na svůj domov.“

V prvním století dostal Timoteus od apoštola Pavla tuto radu: „Věci, jež jsi slyšel ode mne . . ., svěřuj věrným lidem, kteří zase budou dostatečně způsobilí vyučovat jiné.“ (2. Tim. 2:2) V souladu s tímto povzbuzením se misionáři snažili bratrům v místních sborech pomáhat, aby se ještě víc přizpůsobili teokratickým postupům, které Jehovův lid používá po celém světě.

Misionáři například viděli, že mnozí zdejší zvěstovatelé po svých zájemcích při studiu vyžadují, aby odpovědi na otázky citovali slovo od slova z publikace. Tato metoda se totiž používala v řadě barmských škol. Joemar Ubiña vzpomíná: „Trpělivě jsme zvěstovatele vedli k tomu, aby se svých zájemců ptali spíš na to, co si o určité záležitosti myslí, a tak mohli poznat jejich názory a pocity. Zvěstovatelé tento návrh ochotně uplatňovali a díky tomu se z nich stali lepší učitelé.“

V řadě sborů byl v té době pouze jeden starší nebo služební pomocník. Misionáři si všimli, že někteří z těchto jmenovaných bratrů jsou sice věrní a pracovití, ale mají sklon jednat se sborem velmi  autoritativně. Podobné tendence se samozřejmě objevovaly i v prvním století. Apoštol Petr tehdy starším řekl, že když pasou Boží stádo, které je v jejich péči, neměli by „[panovat] nad těmi, kdo jsou Božím dědictvím, ale [stát se] příkladem stádu“. (1. Petra 5:2, 3) Mohli misionáři svým bratrům nějak pomoci? Benjamin Reyes vypráví: „Snažili jsme se dávat dobrý příklad tím, že jsme byli velmi jemní, laskaví a přístupní.“ Jejich jednání nezůstalo bez odezvy — mnozí starší svůj postoj změnili a začali s bratry a sestrami ve sboru jednat laskavěji.

Po mnoho let bratři v Barmě používali překlad Bible, který v 19. století vytvořil jeden z misionářů křesťanstva za pomoci buddhistických mnichů. Tento překlad však obsahuje řadu zastaralých výrazů z jazyka páli a je velmi těžko srozumitelný. Když tedy byla v roce 2008 vydána Křesťanská řecká písma — Překlad nového světa, bratři byli nadšení. Maurice Raj vzpomíná: „Potlesk nebral konce, a když bratři a sestry dostali vlastní výtisk Bible, někteří z nich plakali radostí. Tento překlad je srozumitelný, jednoduchý a přesný. Dobře mu rozumí i buddhisté.“ Krátce po uveřejnění nové Bible se počet studií v Barmě zvýšil o víc než 40 procent.

Podobně jako mnoho jiných jazyků má i barmština dvě formy — spisovnou, která vychází z jazyků páli a sanskrt, a hovorovou, kterou lidé běžně mluví. Obě tyto formy mají svou psanou i mluvenou podobu. Většina našich starších publikací byla psána spisovnou formou, které však dnes rozumí stále méně lidí. Bratři v odbočce proto nedávno rozhodli,  že v našich publikacích se bude používat hovorová barmština, která je pro většinu lidí snadno srozumitelná.

Publikace v hovorové barmštině se okamžitě setkaly s velkým ohlasem. Dozorce překladatelského oddělení Than Htwe U vysvětluje: „Lidé dřív říkávali: ‚Ty vaše časopisy jsou opravdu na úrovni, ale já jim nerozumím.‘ Když naši literaturu dostanou teď, úplně se rozzáří a hned ji začnou číst. Často říkají: ‚Tomu se dá tak krásně rozumět!‘“ Zlepšily se i komentáře na shromážděních, protože zvěstovatelé rozebírané myšlenky jasně chápou.

V překladatelském oddělení dnes celodobě slouží 26 bratrů a sester, kteří překládají do barmštiny, čjinštiny a karenštiny. Některé publikace se překládají i do dalších 11 místních jazyků.

Druhého května 2008 se nad Barmou přehnal cyklon Nargis a napáchal ohromné škody. Vítr dosahoval rychlosti až 240 kilometrů za hodinu. Zasažena byla oblast od delty Iravadi až k hranicím s Thajskem. Cyklon postihl víc než dva miliony lidí a zanechal za sebou přibližně 140 000 mrtvých či pohřešovaných.

Mezi lidmi, jimž cyklon zasáhl do života, byly i tisíce svědků Jehovových. Nikdo z nich naštěstí nebyl zraněn. Mnozí přežili díky tomu, že se schovali v nově postavených sálech Království. Ve vesnici Bothingone, která leží v deltě Iravadi, sedělo těsně pod střechou sálu Království 20 svědků a 80 dalších lidí asi devět hodin. Voda nebezpečně stoupala, ale nakonec, když už byla téměř pod střechou, začala klesat.

Nejpostiženější oblastí bylo ústí delty. Odbočka tam okamžitě vyslala skupinu humanitárních pracovníků. Přestože museli cestovat přes zničenou krajinu posetou mrtvými těly, do Bothingone přivezli jídlo, vodu a léky. Byli vůbec první, kdo do vesnice doručil humanitární pomoc. Bratrům a sestrám nejprve předali potřebné věci a potom je povzbudili biblickými proslovy. Kromě toho jim dali Bible a literaturu, protože místní svědky cyklon připravil o všechno, co měli.

Rozsah humanitárních prací byl obrovský a bylo nutné je nějak koordinovat. Odbočka proto v Rangúnu a Baseinu vytvořila výbory pro poskytování humanitární pomoci. Stovky dobrovolníků rozdávaly obětem cyklonu vodu, rýži a další nezbytné věci. Byly  také vytvořeny mobilní stavební týmy, které cestovaly z místa na místo a opravovaly poškozené nebo zničené domy svědků.

Jedním z dobrovolníků byl Tobias Lund. Vypráví: „Společně s manželkou Sofií jsme našli šestnáctiletou Mei Sin U, která byla ve své rodině jediným zvěstovatelem. Uviděli jsme ji ve chvíli, kdy si mezi troskami jejich domu sušila na slunci Bibli. Usmála se na nás, ale po tváři jí začala stékat slza. Zanedlouho přijel jeden z našich mobilních týmů a přivezl stavební materiál. Pracovníci v přilbách a s elektrickým nářadím začali rodině stavět nový dům. Sousedé nevěřili vlastním očím. Staveniště se stalo hlavní místní atrakcí a lidé celé dny posedávali kolem. Někteří říkali: ‚Něco takového jsme v životě neviděli. Ve vaší organizaci je úžasná jednota a láska! Taky bychom se chtěli stát svědky Jehovovými.‘ Rodiče i sourozenci Mei Sin U dnes chodí na shromáždění a všichni dělají hezké duchovní pokroky.“

Práce pokračovaly řadu měsíců. Bratři mezi oběti cyklonu rozdělili tuny humanitární pomoci a opravili nebo znovu postavili 160 domů a osm sálů Království. Cyklon Nargis byl tragickou událostí, která lidem v Barmě přinesla mnoho utrpení. Zároveň však odhalil něco krásného — láskyplné pouto, jež spojuje Boží služebníky a přináší slávu Jehovovu jménu.

Počátkem roku 2007 dostala barmská odbočka dopis, jenž vyvolal velké nadšení. Jon Sharp, člen výboru odbočky, který do betelu přijel s manželkou  Janet o rok dřív, vypráví: „Vedoucí sbor chtěl, abychom v Rangúnu uspořádali mezinárodní sjezd. Měl se konat v roce 2009 a přijet na něj měly stovky delegátů z deseti zemí. Takový sjezd v Barmě ještě nikdy nebyl.“

Jon pokračuje: „Měli jsme plnou hlavu otázek: V jakých prostorách by se tak velký sjezd mohl konat? Dostanou se na něj i zvěstovatelé z odlehlých oblastí? Kde budou bydlet? Jak budou cestovat? Budou mít peníze na to, aby si v období sjezdu kupovali jídlo? A co barmské úřady? Dovolí vůbec, aby se takové shromáždění konalo? Otazníků zkrátka bylo víc než dost. Připomínali jsme si ale Ježíšova slova: ‚Co je nemožné u lidí, je možné u Boha.‘ (Luk. 18:27) Spolehli jsme se tedy na Jehovu a začali plánovat konkrétní kroky.

Brzy jsme našli vhodné místo nedaleko centra města. Byl to Barmský národní krytý stadion s 11 000 místy k sezení a s klimatizací. Okamžitě jsme úřady požádali, zda bychom si stadion mohli pronajmout. Plynuly ale měsíce a naše žádost stále zůstávala bez odpovědi. Když do sjezdu zbývalo už jen několik týdnů, dostali jsme špatnou zprávu — vedení stadionu rozhodlo, že v době našeho sjezdu proběhne na stadionu turnaj v kickboxu. Na hledání jiného místa už nebyl čas, a tak jsme trpělivě jednali s pořadatelem turnaje a s desítkami úředníků o tom, jak problém vyřešit. Pořadatel nakonec souhlasil s tím, že by mohl turnaj odložit, ale pouze za předpokladu, že všech 16 profesionálních kickboxerů, kteří byli na turnaj přihlášeni, přistoupí na změnu ve smlouvě. Když se kickboxeři dozvěděli, že svědkové  Jehovovi chtějí na stadionu uspořádat zvláštní sjezd, všichni se změnou souhlasili.“

Ťjo Win, člen výboru odbočky, říká: „K tomu, abychom mohli stadion využít, jsme ale pořád potřebovali povolení od vlády. Naše žádost už přitom byla čtyřikrát zamítnuta. Pomodlili jsme se k Jehovovi a vydali se na schůzku s generálem, který měl na starosti všechny stadiony v Barmě. Do sjezdu už tehdy zbývaly pouze dva týdny. Bylo to vůbec poprvé, kdy jsme získali přístup k tak vysokému vládnímu představiteli. Měli jsme velkou radost, že generál naši žádost schválil.“

V té době už začaly do Rangúnu proudit tisíce delegátů z celé Barmy i ze zahraničí, kteří neměli ani  tušení o tom, jaké drama se v souvislosti s přípravou sjezdu odehrává. Někteří cestovali letadlem, jiní vlakem, na člunu, autobusem, na korbě nákladního auta nebo zkrátka pěšky. Mnoho místních rodin muselo šetřit celé měsíce, aby se mohly sjezdu zúčastnit. Zvěstovatelé proto například pěstovali různé plodiny, chovali prasata, šili oděvy a někteří rýžovali zlato. Řada bratrů a sester ještě nikdy nebyla ve velkém městě a nikdy neviděla žádného cizince.

Přes 1 300 delegátů ze severní Barmy zamířilo na železniční nádraží v Mandalaji, odkud pro ně byl vypraven zvláštní vlak do Rangúnu. Jedna skupina bratrů z Nagského pohoří cestovala šest dní. Bratři navíc nesli na zádech dva invalidní zvěstovatele, jejichž provizorní vozíky se už na začátku cesty rozbily. Stovky svědků se usadily na nástupišti, povídaly si, smály se a zpívaly písně Království. Pchum Cin Khai, který měl na starosti dopravu, vzpomíná: „Ze všech vyzařovalo ohromné nadšení. Rozdali jsme jim jídlo, vodu a rohože na spaní. Když vlak nakonec přijel, jednotlivé skupiny bratrů a sester za pomoci sborových starších nastoupily do určených vagonů. Z amplionu se pak ozvalo: ‚Vlak svědků Jehovových právě odjíždí.‘ Ujistil jsem se, zda na nástupišti někdo nezůstal, a naskočil jsem do vlaku.“

V Rangúnu mezitím přijíždělo do hotelů téměř 700 zahraničních delegátů. Kde ale bude bydlet víc než 3 000 účastníků sjezdu z Barmy? Myin Lwin, který pracoval v oddělení ubytování, vypráví: „Jehova zapůsobil na srdce svědků v Rangúnu a ti se o své bratry a sestry postarali. Někteří u sebe ubytovali až 15  spoluvěřících. Zaplatili za ně registrační poplatek, každý den jim chystali snídani a zajišťovali jim dopravu na stadion a zpátky. Desítky zvěstovatelů bydlely v místních sálech Království a stovky dalších v jedné velké továrně. I přes toto úsilí však bylo stále potřeba někde ubytovat přibližně 500 bratrů a sester. Vysvětlili jsme náš problém vedení stadionu a dostali jsme povolení, aby spali přímo v areálu, což bylo něco mimořádného.“

 Objekt byl ve špatném stavu, a tak víc než 350 dobrovolníků pracovalo deset dní na tom, aby se sjezd mohl konat v důstojných podmínkách. Htei Win, dozorce sjezdu, říká: „Opravili jsme potrubní i elektrické rozvody a klimatizaci a potom jsme všude vymalovali a uklidili. Všechna ta práce, kterou jsme vykonali, byla velkým svědectvím. Důstojník, který byl pověřen vedením stadionu, zvolal: ‚Děkuji vám! Děkuji! Modlím se k Bohu, abyste se na mém stadionu scházeli každý rok!‘“

Sjezd se konal od 3. do 6. prosince 2009 a zúčastnilo se ho přes 5 000 lidí. Poslední den sjezdu si mnoho delegátů obléklo tradiční kroje — byla to okouzlující podívaná. Jedna sestra vzpomíná: „Všichni se vzájemně objímali a plakali, a to už před programem.“ Potom co Gerrit Lösch z vedoucího sboru pronesl závěrečnou modlitbu, přítomní několik  minut tleskali a mávali. Jistá 86letá sestra vyjádřila pocity mnohých, když řekla: „Připadala jsem si jako v novém světě!“

Sjezd udělal velký dojem také na vládní úředníky. Jeden z nich prohlásil: „Tohle setkání je opravdu jedinečné. Nikdo tu nemluví sprostě, nekouří ani nežvýká betelové ořechy. Společně se tu sešli lidé různých ras. Takovou skupinu jsem v životě neviděl!“ Maurice Raj vzpomíná: „Dokonce i nejvyšší rangúnský důstojník nám řekl, že ani on, ani jeho spolupracovníci ještě nikdy nezažili něco tak působivého.“

Mnozí delegáti se shodli na tom, že to byla skutečně mimořádná událost. Jeden místní bratr prohlásil: „Před tímto sjezdem jsme o našem mezinárodním společenství bratrů vždycky jenom slýchali. Teď ale cítíme, že jsme jeho součástí. Na lásku, kterou nám naši bratři projevovali, nikdy nezapomeneme.“

Téměř před 2 000 lety Ježíš svým učedníkům řekl: „Pozvedněte oči a pohleďte na pole, že se bělají ke žni.“ (Jan 4:35) Totéž platí o současné Barmě. V této zemi slouží 3 790 zvěstovatelů, což znamená, že je tu 1 zvěstovatel na 15 931 obyvatel. Žeň je tedy skutečně veliká. A vzhledem k tomu, že Památné slavnosti se v roce 2012 zúčastnilo 8 005 lidí, lze v Barmě očekávat další vzrůst.

Jedním z příkladů toho, kolik práce se v Barmě ještě musí vykonat, je Arakanský stát, pobřežní oblast, která hraničí s Bangladéšem. Žijí zde téměř čtyři miliony obyvatel, ale není tu ani jediný svědek Jehovův. „Každý měsíc dostáváme mnoho dopisů od lidí z této oblasti, kteří nás žádají o publikace a o duchovní pomoc,“ říká Maurice Raj. „Na pravdu také pozitivně  reaguje stále víc buddhistů, hlavně mladých. Snažně tedy prosíme Pána, aby poslal na svou žeň další dělníky.“ (Mat. 9:37, 38)

Téměř před sto lety přivezli dva odvážní průkopníci do této převážně buddhistické země dobrou zprávu. Od té doby přijaly pravdu tisíce lidí různého etnického původu. Navzdory násilným konfliktům, politickým otřesům, všudypřítomné chudobě, náboženskému pronásledování, mezinárodní izolaci a přírodním katastrofám projevují svědkové v Barmě neochvějnou oddanost Jehovovi Bohu a jeho Synu Ježíši Kristu. Usilují o to, aby mohli i nadále kázat dobrou zprávu o Království a aby „plně vytrvali a s radostí byli trpěliví“. (Kol. 1:11)