• POČET ZEMÍ 239

• POČET ZVĚSTOVATELŮ 7 782 346

• POČET HODIN VE SLUŽBĚ 1 748 697 447

• POČET BIBLICKÝCH STUDIÍ 8 759 988

• POČET ZEMÍ 58

• POČET OBYVATEL 968 989 710

• POČET ZVĚSTOVATELŮ 1 312 429

• POČET BIBLICKÝCH STUDIÍ 2 999 639

Přemýšlela o potratu

V Addis Abebě, hlavním městě Etiopie, žije Saba, která provozuje malý obchod. Jednoho dne jí dvě sestry nabídly Probuďte se!, které pojednávalo o potratu. Saba sestry pozvala dovnitř a se slzami v očích jim řekla, že o potratu zrovna uvažuje. Když společně celou věc probíraly, všechny dojetím plakaly. Saba se ještě ten den rozhodla, že na potrat  nepůjde, a manželovi pevně vysvětlila proč. Časem se jí narodila krásná holčička. Saba začala studovat Bibli, dala se pokřtít a nyní slouží jako průkopnice. Její manžel také přijal nabídku studia, stal se naším bratrem a v dubnu 2012 byly pokřtěny dvě jejich děti.

„Mohli bychom si s ním popovídat?“

Jistý krajský dozorce v Etiopii byl s bratrem v obvodu a u jednoho domu jim otevřela služebná. Zeptali se jí, zda by jim mohla zavolat majitele domu. Odpověděla, že to není možné, a tak ji požádali, zda by mu alespoň mohli nechat nějakou naši publikaci. Služebná se ho zašla zeptat a bratrům pak řekla, že by tu publikaci chtěl nejdřív vidět.

Bratři tedy ženě dali časopis. Po několika minutách se vrátila s tím, že si ho majitel rád přečte. Bratři se zeptali: „Když nemůže jít ven, nemohli bychom my jít dovnitř a popovídat si s ním?“ Nato služebná opět odběhla. Tentokrát bratři čekali déle a říkali si, zda se služebná vůbec ještě vrátí. Nakonec ale přišla a pozvala je dál. Zjistili, že majitel domu, starší muž jménem Yirgu, je už deset let upoutaný na lůžko a není schopen se ani posadit. Proto čekali na služebnou tak dlouho — pomáhala mu se obléct a také se snažila v pokoji trochu poklidit.

 Když se Yirgu od bratrů dozvěděl, jakou dobrou zprávu Bible obsahuje, byl nadšen a přijal nabídku studia. Jak ve studiu pokračoval, začalo se zlepšovat jeho zdraví. Po nějaké době dokázal vstát z postele a pohybovat se na invalidním vozíku. Brzy začal navštěvovat shromáždění a na posledním oblastním sjezdu se dal pokřtít.

Knihy po tatínkovi

Calvinovi, který žije v Zimbabwe, byly teprve čtyři roky, když mu zemřel otec. Zůstala mu po něm pouze taška, ve které byl Překlad nového světa a kniha Izajášovo proroctví — Světlo pro celé lidstvo, 1. díl. Tatínek Calvinovi říkával: „Drž se církve, která tyto knihy vydala. Je v nich pravda.“

Když Calvinovi zemřela i maminka, přestěhoval se ke své babičce. Celých devět let ale odmítal chodit s ní do kostela — trval na tom, že dříve nebo později najde církev, jejíž publikace dostal od tatínka.

Calvinova babička se jednou dala do řeči se ženou, která patřila ke svědkům Jehovovým. To ale babička nevěděla. Vyprávěla jí, že má tvrdohlavého vnuka, který odmítá chodit do kostela a místo toho tráví neděle tím, že si čte knihu, kterou má po svém otci. Sestra se jí zeptala, jak se ta kniha jmenuje. Babička odpověděla, že jde o „nějakou z těch šílených knih od Strážné věže“.

Sestra řekla, že by se s tím chlapcem ráda setkala. Když se pak potkali, Calvin byl štěstím bez sebe. Ihned se pustili do studia knihy Co Bible doopravdy říká? a i přes odpor babičky začal Calvin  chodit na shromáždění. Je rozhodnutý se pevně držet pravdy a doufá, že při vzkříšení se potká s maminkou a tatínkem. V srpnu 2012 se Calvin dal pokřtít.

„Bůh, kterému sloužíš, je mocný“

Caro žije v Ugandě. Asi měsíc poté, co začala studovat Bibli, se její manžel Martin, který se zabýval čarodějnictvím, tvrdě postavil na odpor. „Kvůli těm tvým knihám už k nám domů nemohou vstoupit naši předkové,“ prohlašoval. Svou ženu týral a vyhrožoval jí, že pokud se studiem neskončí, tak ji zabije. Navíc se přestal hmotně starat o rodinu. Caro zachovala klid, jídlo začala vařit z toho, co vypěstovala na zahrádce, a ve studiu pokračovala. Později však bylo jasné, že jí opravdu jde o život, a tak z domova utekla. Přestože pro ni nebylo vůbec jednoduché se uživit, jakmile se doslechla, že její děti onemocněly, vzala i to málo peněz, co měla, a koupila pro ně léky.

Po nějaké době jí manžel zatelefonoval. „Přál bych si, aby ses vrátila domů,“ řekl jí. „Pochopil jsem, že Bůh, kterému sloužíš, je mocný a podporuje tě. Mohla bys poprosit ty lidi, kteří s tebou mluví o Bibli, aby učili i mě? Chtěl bych se změnit.“ Svá slova myslel vážně. Rodina je nyní sjednocená a spokojená. Martin a Caro byli pokřtěni v srpnu 2012.

Osamocený zvěstovatel v odlehlé vesnici

David, který pochází z vesnice Lokichar v severozápadní Keni, začal Bibli se svědky studovat v době, kdy bydlel v jednom městě daleko od  domova. Po nějaké době se však do své rodné vesnice musel vrátit. Nejbližší sbor byl ve městě Lodwar, které je asi 165 kilometrů daleko. Následující čtyři roky David nebyl se svědky Jehovovými téměř v kontaktu. Přesto se svými sousedy a příbuznými mluvil o tom, co se z Bible do té doby dozvěděl. Někteří z nich zareagovali pozitivně a brzy vedl několik studií. V roce 2007 se spojil s bratry ve městě Lodwar a požádal je, zda by mohl ve studiu pokračovat. Jezdil na něj dvakrát měsíčně, i když to znamenalo, že si musel pokaždé vzít mototaxi a potom ještě cestovat minibusem.

S narůstajícím poznáním rostla i Davidova horlivost v kazatelské službě. Ačkoli ještě nebyl pokřtěný, poblíž svého domu postavil provizorní „sál Království“ s hliněnými stěnami a doškovou střechou. V něm pořádal shromáždění pro ty, kdo o biblickou pravdu projevili zájem. Ne všem vesničanům se však jeho kazatelská činnost líbila a David byl dva roky vystaven slovním i fyzickým útokům. Jednou ho nějací vesničané zbili do bezvědomí za to, že v jejich vesnici údajně zavedl „uctívání Ďábla“. David se však obrátil na vlivného místního úředníka a díky jeho pomoci na něj vesničané přestali útočit. David tak mohl v kazatelské službě pokračovat. Říká: „Pravda je můj život. Ani ten nejtvrdší odpor mě nezastaví!“

V roce 2009 byl David pokřtěn. Nyní je služebním pomocníkem a pravidelným průkopníkem. Ačkoli on a jeho 15letý syn jsou v té oblasti jedinými zvěstovateli, na Památnou slavnost, jež se konala  v provizorním sále, který postavil, přišlo v dubnu 2012 asi 60 vesničanů.

„Dokažte z Bible, že se mýlí“

Janet, pravidelná průkopnice z Ghany, si při dlouhé cestě autobusem četla knihu Co Bible říká. Do autobusu přistoupil jeden místní kazatel, přednesl své kázání a potom vyzval cestující, aby mu na jeho službu přispěli. Janet mu řekla: „Tvrdíte, že Ježíš je Bůh. Kdo tedy potom k Ježíšovi mluvil při jeho křtu?“

„To přesahuje lidské chápání,“ odvětil kazatel.

Janet nalistovala 4. kapitolu knihy Co Bible říká, vybrala několik veršů a některé spolucestující požádala, aby je přečetli. Potom vysvětlila, jaký je rozdíl mezi Ježíšem a všemohoucím Bohem Jehovou.

„Jste čarodějnice,“ obvinil ji kazatel.

Když to cestující slyšeli, začali Janet bránit: „Neříkejte o ní takové věci. Dokažte z Bible, že se mýlí.“ Kazatele to rozzuřilo a na nejbližší zastávce vystoupil. Mladá žena, která seděla vedle Janet, jí řekla: „Vždycky jsem si myslela, že Jehova je jméno budovy, kde se svědkové scházejí. Až teď, když jste mluvila s tím kazatelem, jsem pochopila, že je to Boží jméno.“

Janet si se ženou ještě chvíli povídala, pak si na ni vzala číslo a slíbila jí, že se ozve. Když žena dorazila domů, vyprávěla svůj zážitek babičce. I ona byla velmi překvapená, že Jehova je Boží jméno. Janet později zařídila, aby je někdo ze svědků navštívil a vedl s nimi biblické rozhovory. Obě ženy teď chodí na shromáždění.

• POČET ZEMÍ 57

• POČET OBYVATEL 946 087 916

• POČET ZVĚSTOVATELŮ 3 861 145

• POČET BIBLICKÝCH STUDIÍ 4 196 922

Pravdu našla na místě, kde by to nečekala

V jednom vězení v Bolívii strážní násilím odváděli na dvůr 20letou Andreu, která ze sebe chrlila nadávky a hrozby. Svou fyzickou silou a násilnou povahou budila respekt a lidé z ní měli strach. Leidy, která je svědkem Jehovovým a do vězení se dostala  na základě falešného obvinění, se ale Andrey nebála — spíš ji litovala. Leidy měla ve zvyku si každé ráno nahlas číst text některé z našich písní. Jednou ji Andrea slyšela a zeptala se: „Vy jste svědek Jehovův?“

Když Leidy přitakala, Andrea řekla: „Maminka je taky svědek. Dřív mě brala na shromáždění a studovala se mnou Bibli.“ V tu chvíli se jí zlomil hlas a rozplakala se. V příštích dnech si spolu často povídaly o hlubokých duchovních námětech, a když Andreu čekalo soudní jednání, modlily se o Jehovovu pomoc a vedení. Andrea byla propuštěna a pokračovala ve studiu. Brzy se stala zvěstovatelkou a v současnosti se chystá ke křtu.

Leidy dobře využila dobu, kdy byla neprávem uvězněna, a před svým propuštěním zahájila 21 biblických studií. Nyní se do věznice za svými zájemkyněmi třikrát týdně vrací.

Pomohly jim stránky jw.org

Na jaře roku 2011 přišel na nedělní shromáždění do jednoho sálu Království v Kanadě hezky oblečený manželský pár se dvěma malými dětmi. Všichni si mysleli, že jsou to svědkové, kteří přijeli z jiného města. Služební pomocník jménem Dominic a nově příchozí muž se ale okamžitě poznali — Dominic s ním totiž před 17 lety studoval. V uplynulých dvou letech si Marc-André a jeho  žena Josée stahovali a četli časopisy Strážná věž a Probuďte se! ze stránek jw.org a uvědomili si, že by se jako rodina měli vypravit do sálu Království. Okamžitě přijali nabídku studia a začali chodit na všechna shromáždění. Po pouhých dvou měsících se rozhodli, že budou mít každý týden rodinné uctívání. I nadále dělají hezké pokroky a v květnu 2012 měla Josée svůj první úkol na teokratické škole.

„Dal mi svůj oběd i klobouk“

Na oblastním sjezdu v Chile, který se konal v roce 2010, si desetiletý Marcelo všiml, že starší muž, který sedí vedle něj, nemá žádné publikace.

„Ten pán nemá Bibli,“ pošeptal mamince.

„Tak mu verše ukazuj v té svojí,“ řekla mu. Marcelo se tedy přisunul blíž a Victorovi, jak se ten starší muž jmenoval, ukazoval všechny verše, které se četly. Když začala přestávka, Marcelo se otočil na maminku a povídá: „Ten pán nemá oběd.“ Maminka mu navrhla, aby se s Victorem rozdělil o ten svůj. Marcelo mu tedy dal sendvič a hrnek teplého čaje. Zatímco Victor jedl, Marcelo mu v Bibli ukazoval všechny verše, které si pamatoval.

Odpoledne začalo pražit slunce. Marcelo se znovu obrátil na maminku a řekl: „Nemá ani klobouk.“

„Tak mu dej svůj,“ odpověděla maminka. A přesně to Marcelo udělal. Po skončení programu se s Victorem rozloučil.

Na příštím oblastním sjezdu se Marcelo pořád rozhlížel, aby zjistil, zda je tam i Victor. Ke své radosti ho nakonec objevil — a Victor měl tentokrát  i kravatu. Když Marcela uviděl, prohlásil: „Dnes jsem tady díky tomuto mladíkovi. Minulý rok jsem dostal pozvánku na sjezd. Když jsem přišel, tento chlapec mi hledal verše v Bibli a dal mi svůj oběd i klobouk. Teď studuji Bibli.“ Victor už je nepokřtěným zvěstovatelem.

Pochvala od novinářky

Jedna známá novinářka ve Venezuele popsala ve svém sloupku zkušenost se zákaznickou linkou jisté telekomunikační společnosti, na kterou se obrátila kvůli nějakému technickému problému. Operátor, s nímž mluvila, byl odměřený a nezdvořilý a vůbec jí nepomohl. Zavolala tedy ještě jednou. Tentokrát se jí ozval mladý muž, který se představil jako Misael. Trpělivě ji vyslechl a rychle našel řešení. Novinářka napsala: „Po celou dobu byl ten mladý muž mimořádně laskavý, uctivý, vstřícný a ochotný. Díky němu se mi povedlo problém vyřešit a navíc jsem se dozvěděla, co v podobném případě dělat příště.“

Když ke konci hovoru novinářka Misaela pochválila, bratr jí vysvětlil, že je svědek Jehovův, a proto se snaží s lidmi jednat tak, jak to učil Ježíš. Novinářka potom požádala, zda by mohla mluvit s jeho nadřízeným, a znovu ocenila Misaelův přístup k zákazníkům. Ve svém článku uvedla, že Misael je vzorný Venezuelan a že patří ke svědkům Jehovovým. V závěru napsala: „Takové lidi bychom potřebovali na všech pozicích, kde pracovníci přicházejí do kontaktu s veřejností.“

 „Nebuďte paličatí“

Patnáctiletá Gabriela žije v Ekvádoru a je neslyšící. Na oblastním sjezdu ve znakovém jazyce, který se konal v říjnu 2011, byla pokřtěna. Měla z toho takovou radost, že když v pondělí přišla do školy, požádala učitelku, zda by mohla třídě něco říct. Když souhlasila, Gabriela se postavila před třídu a ve znakovém jazyce nadšeně oznámila: „V pátek, sobotu a neděli jsem byla na sjezdu a byla jsem tam pokřtěna jako svědek Jehovův. Taky bych vám ráda řekla, že brzo přijde konec tohoto systému věcí. Není na co čekat! Je nejvyšší čas, abyste změnili, co je potřeba. Tak nebuďte paličatí  a bojte se Boha.“ Spolužáci na ni jenom ohromeně zírali.

Ještě ten den za ní při obědě přišla Katty, nečinná neslyšící sestra, a zeptala se, jaké to na sjezdu bylo. Gabriela jí upřímně odpověděla: „Byla to krása. Teď jsem ale pokřtěná a chci zůstat věrná Jehovovi. Takže už nemůžu být tvoje kamarádka, protože nežiješ správně a to by mohlo ovlivnit moje přátelství s Bohem. Měla bys se sebou něco udělat. Modli se k Jehovovi a popovídej si se staršími. Vím, že se dokážeš změnit k lepšímu.“ Díky přímočaré, ale laskavé radě od Gabriely si Katty promluvila se staršími, přijala od nich duchovní pomoc a znovu začala chodit do služby.

Vypůjčila si od učitelky notebook

Jedné šestnáctileté sestry ve Spojených státech se celá třída vyptávala na její náboženství. Ona ale s sebou neměla žádné publikace, dokonce ani Bibli. Protože chtěla na otázky odpovídat právě pomocí Bible, vypůjčila si od učitelky notebook a našla stránky jw.org. Nejenže pak dokázala zodpovědět všechny otázky, ale spolužákům také ukázala, jak stránky používat. Vysvětlila jim, že vždycky když budou mít nějakou otázku a nebudou mít kolem sebe nikoho ze svědků, mohou navštívit naše webové stránky a najít si odpověď sami. V průběhu týdne si všimla, že už se jí spolužáci tolik nevyptávají. Když chtěla vědět proč, někteří jí řekli, že se na naše stránky pravidelně připojují z mobilního telefonu. Stránky začala navštěvovat i učitelka.

• POČET ZEMÍ 48

• POČET OBYVATEL 4 222 869 785

• POČET ZVĚSTOVATELŮ 674 608

• POČET BIBLICKÝCH STUDIÍ 662 736

Díky brožuře upustili od svého plánu

Několik svědků v Indonésii, kteří šli na pohřeb, procházelo malou vesnicí. Jeden průkopník si u cesty všiml skupiny mladých lidí. Dal se s nimi do řeči a věnoval jim brožuru Poslouchejte Boha, a budete žít věčně. Po nějaké době se stejnou cestou vracela domů  jedna sestra. Zastavil ji muž, který brožuru držel v ruce a poděkoval, že ji dala jeho dětem. „Zachránilo jim to život!“ řekl. Sestra nevěděla, jak se brožura k dětem dostala, a tak se zeptala, co se stalo. Muž vysvětlil, že místní mládež plánovala zaútočit na jednu vesnici. Podle zvyku totiž chtěli pomstít svého kamaráda, který byl napaden. Když si však chlapci přečetli naši brožuru, dozvěděli se, že lidé, kteří jednají násilně, se nedostanou do ráje. Proto od svého plánu nakonec upustili. Díky biblickému poselství se tak předešlo nebezpečnému konfliktu.

Bible mění život transvestity

Rek i jeho dvojče vyrůstali v běžné rodině v Kambodži, ale už od raného dětství se oba cítili jako dívky. Hráli si s panenkami a rádi se oblékali do holčičích šatů. Jejich maminka tomu nerozuměla, styděla se a nevěděla, co má dělat. Děti odcházely do školy v chlapeckém oblečení, ale tam se okamžitě převlékly do dívčích šatů. Když jim bylo šestnáct let, přihlásili se do jedné soutěže krásy pro transvestity, kde si jich všimli lidé ze zábavního průmyslu. Vystupovali pak v televizních show a různých komediálních číslech. Rek si brzy osvojil homosexuální styl života a přátelil se s dalšími transvestity.

Rekova maminka začala chodit do kostela a Reka brala s sebou. Ten sice přistoupil na to, že bude nosit chlapecké oblečení, ale odmítl si dát ostříhat  své dlouhé vlasy. Pastor měl často na jeho adresu ponižující poznámky a jeho životnímu stylu se vysmíval. Rek se přesto rozhodl, že zkusí studovat Bibli. Vstal velmi brzy a vydal se na kole do kostela, i když to bylo mnoho kilometrů. Pastor však řekl, že se necítí na to, aby ho učil. Když dorazil další týden, pastor se ani neukázal. Reka se jeho jednání velmi dotklo.

Když přijel domů, jeho bratr mu řekl, že u nich byla nějaká žena, která nabízela bezplatné studium Bible a dala jim knihu Co Bible doopravdy říká? Dvojčata začala se sestrou a jejím manželem studovat. Po šesti měsících však Rekův bratr došel k závěru, že není připravený se změnit, a tak se studiem přestal. Na Reka ale velmi zapůsobila slova z 1. Korinťanům 6:9, 10. Jasně pochopil, co musí udělat. Díky usilovnému studiu, čtení Bible, modlitbám a účasti na shromáždění byl schopen se v mravním ohledu očistit. Jeho maminka teď také studuje a dělá pěkné pokroky. Když byl Rek pokřtěn, řekla se slzami v očích: „Jsem tak šťastná, když vidím, že se můj syn dal pokřtít jako muž!“ Rek nyní slouží jako pravidelný průkopník.

Opustila veškeré spiritistické praktiky

Or-Ya byla spiritistka, léčitelka a věštkyně. Jednou ji při službě dům od domu navštívili zvláštní průkopníci, kteří působí v Haifě v Izraeli. Or-Ya je uvítala slovy: „Pokud se to týká Boha, pojďte dál!“ Doma měla plno spiritistických předmětů. Tvrdila, že prostřednictvím ducha jednoho zesnulého  rabína dostává zprávy od Boha.

Když průkopníci ženě nabídli studium s knihou Co Bible říká, Or-Ya nadšeně souhlasila. Pouhé dva dny před jejich návštěvou se totiž modlila k Bohu, aby s ní někdo studoval Bibli, ale ne podle rabínských výkladů. Od zahájení studia neuplynul ani měsíc, když se zeptala: „Jsou tady v okolí ještě nějací další lidé vaší víry?“ Přišla na shromáždění, kde na ni velmi zapůsobila láska a vřelost, které jí bratři a sestry projevili. Od té doby na shromáždění chodila pravidelně.

Za další dva měsíce, když se blížil sjezd, se Or-Ya zeptala: „Je to tak, že na sjezdech se člověk může dát pokřtít? Pokud ano, tak máte dva měsíce na to, abyste mě na křest připravili!“ Nejdřív se Or-Ya zbavila všech svých spiritistických pomůcek, přestože byly velmi drahé. Také se ihned přestala věnovat veškerým spiritistickým praktikám a svým bývalým zákazníkům a pacientům začala vydávat svědectví a nabízela jim knihu Co Bible říká a naše časopisy. Své dřívější praktiky nepoužila ani ve chvíli, kdy sama onemocněla. Potom co se svou prací skončila, byla čtyři měsíce bez jakéhokoli příjmu. Předem si ale jasně řekla, jaké místo by byla ochotná vzít — chtěla pracovat čtyři dny v týdnu šest hodin denně, aby se mohla věnovat duchovním činnostem. Vhodné zaměstnání nakonec našla. Prodala také svůj velký dům a pronajala si malý byt.

 Týden před sjezdem, kde měla být Or-Ya pokřtěna, si zlomila nohu. Ani to ji však neodradilo a i s nohou v sádře se dala pokřtít. Dnes horlivě káže svým bývalým zákazníkům a vede několik biblických studií.

Člen kultu poznává pravdu

V jedné odlehlé hornaté oblasti na Filipínách začali svědkové studovat s neslyšícími dvojčaty. Oba bratři patřili do jednoho kultu, jehož členové věří, že nošení určitých amuletů a šátků je ochrání, pokud je někdo napadne zbraní. Cvičili se v používání nožů, mačet a střelných zbraní a účastnili se mnoha bitev proti povstaleckým skupinám v horách. Kult sice bratrům dovolil studovat Bibli, ale pouze pod podmínkou, že je svědkové nebudou nutit, aby z něj odešli.

Svědkové dvojčata povzbuzovali, aby se na základě toho, co se z Bible dozvídají, v této otázce rozhodli sami. Jeden ze sourozenců došel k závěru, že Bohu může sloužit přijatelným způsobem, aniž by ve svém životě musel něco měnit. Druhý se ale rozhodl ve studiu pokračovat. Svědek, který s ním studoval, mu chtěl dodat odvahu, a tak otevřel Bibli a ve znakovém jazyce mu sdělil: „Tvé jméno, Samuel, je v Bibli. Ten muž sloužil pravému Bohu Jehovovi vytrvale až do stáří. Také ty můžeš věrně sloužit Jehovovi a poslouchat ho.“ To na Samuela zapůsobilo. Říkal si: Pokud je mé jméno v Bibli, musím se postavit na stranu Jehovy. Samuel členům kultu oznámil, že odchází, spálil všechny své  amulety a spiritistické předměty a dělal rychlé duchovní pokroky. Nyní je už pokřtěný, horlivě slouží Jehovovi a pomáhá neslyšícím poznat biblickou pravdu.

Malý chlapec se drží své víry

Rajiv žije v jedné odlehlé vesnici na severu Indie. Když mu bylo devět let a chodil do čtvrté třídy, jeho učitel, který je svědkem Jehovovým, dětem pomocí knihy Co se dozvídáme od Velkého učitele vysvětloval, co to znamená žít podle morálních  měřítek. Rajiv těmto myšlenkám nadšeně naslouchal a začal se jimi řídit. Učiteli řekl, že už nelže, se spolužáky se nepere a dělí se o oběd s dětmi, které nic k jídlu nemají.

Když se dozvěděl víc o slibu, že na zemi bude ráj, začal o tom mluvit s lidmi ve vesnici a také při cestách vlakem. Jeho rodičům se to však nelíbilo, a tak mu nařídili, aby o Jehovovi a Ježíšovi nemluvil. Rajiv je ale neposlechl. Rodiče ho za to bili a vždycky, když přišel ze školy, matka mu zabavila oblečení, aby nemohl jít ven a kázat. Také mu nedovolili spát v jeho posteli a dávali mu méně jídla. Nic z toho však Rajiva nezastavilo, a tak požádali kněze, aby mu domluvil.

Kněz byl několik dní u nich doma a snažil se Rajiva donutit, aby se poklonil před modlou. Rajiv mu však řekl, že je to jen kus kamene, a ne živý Bůh. Kněz mu oponoval, že se na to musí dívat duchovním zrakem, ne lidskýma očima, a že pouze tehdy v té soše uvidí Boha. Rajiv vzal kus papíru a napsal na něj „100 rupií“. Pak ho podal knězi a řekl mu, aby za něj koupil čokoládu. Ten prohlásil, že přece není blázen a že ten kus papíru nemá žádnou hodnotu. Rajiv mu na to řekl: „Musíte se na něj dívat duchovním zrakem, a pak v něm uvidíte jeho skutečnou hodnotu.“ Kněze to rozzuřilo a násilím Rajivovi sklonil hlavu před sochou. Ten řekl: „Donutil jste mě sklonit hlavu před sochou. Ale moje srdce  k tomu nikdy nedonutíte!“ Kněz nakonec odešel s tím, že není možné mu domluvit, a že kdyby tam ještě chvíli zůstal, ztratil by svou víru. Rodiče dali Rajiva na jinou školu, ale ani tam o Jehovovi a slíbeném ráji nepřestal mluvit. Nyní je mu deset let a i nadále se s Jehovovou pomocí pevně drží své víry.

Získala přesně tu Bibli, kterou chtěla

Ve chvíli, kdy Larisa vydávala svědectví jedné prodavačce v knihkupectví v Arménii, vešla do obchodu žena a zeptala, zda nemají Bibli „Nového světa“. Prodavačka odpověděla, že takovou Bibli nemají, ale nabídla jí jiný arménský překlad. Žena se zeptala: „A je srozumitelný?“ Prodavačka přečetla několik veršů a řekla, že snad ano. Zákaznici to ale nepřesvědčilo a trvala na tom, že potřebuje Bibli „Nového světa“. Larisa si uvědomila, že má v kabelce svoji Bibli. Ukázala ji ženě a zeptala se, zda to není ten překlad, který shání. Když si žena přečetla, že jde o Překlad nového světa, s nadšením řekla, že je to přesně ta Bible, kterou potřebuje.

Pak vysvětlila, že její dcera se svým manželem začali v Řecku studovat Bibli se svědky Jehovovými. Protože však ještě neuměli řecky, poprosili ji, zda by jim při příští návštěvě nepřivezla Překlad nového světa v arménštině. Sestra jí svou Bibli věnovala se slovy: „Vyřiďte jim, že je to dar od Jehovy.“ Také jí nabídla, že s ní Bibli bude studovat. Ženu to nadchlo a vyměnily si telefonní čísla, aby jen co se vrátí z Řecka, mohly se studiem začít.

• POČET ZEMÍ 47

• POČET OBYVATEL 738 679 198

• POČET ZVĚSTOVATELŮ 1 595 888

• POČET BIBLICKÝCH STUDIÍ 841 260

Vrátila peněženku

Nina, pravidelná průkopnice v Bosně, studuje s romskou rodinou. Jednou šla jejich desetiletá dcerka po ulici a našla peněženku, ve které byly peníze, kreditní karty a doklady. Předtím než poznala Jehovu, by takový nález určitě považovala za dar z nebe. Teď se ale po poradě s maminkou rozhodla, že peněženku odevzdá na policii. Její rozhodnutí bylo  o to obdivuhodnější, že byli velmi chudí — neměli peníze ani na chleba. Asi dvě hodiny potom, co peněženku předaly překvapenému policistovi, jim zazvonil telefon. Policista je požádal, aby se na stanici vrátily. Tam na ně čekal majitel peněženky, který jim poděkoval a dal jim odměnu v přepočtu přibližně 600 korun, což odpovídalo dvoudenní mzdě.

Zaujal ho název článku

Nihad, který žije v Bosně, se po službě vracel k autu a uviděl u něj postávat nějakého muže. Když ho Nihad pozdravil, muž řekl: „Promiňte, ale všiml jsem si ve vašem autě časopisu s článkem ‚Jak být dobrým otcem‘. Moc rád bych si ho přečetl. Čekám tu asi hodinu, až sem někdo přijde. Mohl byste mi prosím ten časopis dát?“ Nihad mu ho velmi rád věnoval a vydal mu svědectví.

Povzbuzení pro posádku tankeru

Když manželská dvojice, která kázala v rotterdamském přístavu v Nizozemsku, zavítala na jeden z tankerů, na palubě panovala zasmušilá nálada. Hlavní inženýr jim se slzami v očích řekl, že v poslední době prožili celou řadu katastrof — loď několikrát málem ztroskotala a je vážně poškozená. Zeptal se tedy: „Pomodlili byste se za nás?“ Manželé členům posádky nabídli, že pro ně zorganizují povzbudivou biblickou přednášku. Další den v sedm  hodin večer byli manželé společně s dalšími dvěma páry přivítáni na kapitánském můstku, kde se sešlo 15 námořníků z 16členné posádky. Po úvodní modlitbě přednesl jeden z bratrů proslov na námět „Má katastrofy na svědomí Bůh?“. Zvěstovatelé s sebou přinesli několik Biblí navíc, rozdali je námořníkům a pomáhali jim najít verše, které bratr citoval. Potom co zazněla závěrečná modlitba, všichni členové posádky zůstali sedět a povídali si s bratry. Přednáška je povzbudila a byli za ni velmi vděční. Jeden z nich řekl: „Tohle je odpověď na naše modlitby.“ Námořníci si vzali dvacet knih, několik Biblí a další publikace. Kapitán potom zvěstovatelům předal obálku s 200 dolary jako dobrovolný dar.

Modlila se, aby mohla někomu pomáhat

Irene, která žije ve Švédsku, napsala: „Je mi 80 let a kvůli bolestem už nemohu chodit do služby. Modlila jsem se k Jehovovi, abych mohla pomáhat někomu, s kým jsem se v minulosti setkala a kdo by si teď chtěl povídat o Bibli.

Jednou u nás zazvonil telefon. Zvedl ho manžel a nějaká žena mu řekla: ‚Promiňte, ale na nikoho jiného jsem si nevzpomněla, tak jsem zavolala vám. Nechtěla by za mnou vaše žena přijít a popovídat si se mnou o Božím Slově? Studovala jsem asi před 15 nebo 20 lety, ale můj manžel, který je už po smrti, s tím nesouhlasil, a tak jsem nakonec přestala.‘

Vybavila jsem si, že jsem tu paní tehdy navštívila s jednou sestrou, která s ní pak studovala. K mému překvapení si ale ta žena vzpomněla na mě. Velmi  ráda jsem si s ní domluvila schůzku a od té doby studujeme každý týden. Přišla na Památnou slavnost a na zvláštní přednášku a chodí i na shromáždění. Každý den Jehovovi děkuji, že mou modlitbu vyslyšel.“

Do schránky na dary se čokoláda nevešla

Osmiletý Sergio, který vyrůstá v Itálii, chtěl sborové starší přesvědčit, že už se může stát nepokřtěným zvěstovatelem. Jeho tatínek šel jednou v rámci své práce opravit zámek manželům, kterým bylo něco přes 70 let. Sergio šel s ním a vzal si s sebou několik časopisů. Vypráví: „Zatímco tatínek pracoval, já jsem tomu pánovi nabídnul časopisy. Byl tak překvapený, že zavolal manželku a časopisy jí ukázal. Potom jsem se jich zeptal na jméno, adresu a telefonní číslo, abych si to mohl napsat a mohl za nimi zase přijít. Paní mi to všechno řekla a dala mi velkou čokoládu.“ O několik dní později se Sergio s jedním starším vrátil na opětovnou návštěvu. Zazvonil, a když žena otevřela, vysvětlil, že jí přinesl knihu Co Bible doopravdy říká? Žena si ji ráda vzala a dala mu další čokoládu. „Nepovedlo se mi ji strčit do schránky na dary, tak jsem ji snědl,“ vysvětlil Sergio a dodal: „Starší nakonec pochopili, jak moc se chci stát zvěstovatelem.“

Pastor chtěl vědět víc

Simeon žije v Bulharsku. Byl pastorem jedné církve v městečku Gurkovo, kde nejsou žádní svědkové. Protože ale zkoumal Bibli, uvědomil si, že mezi tím, co se v ní píše, a tím, co tvrdí jeho církev,  jsou rozdíly. Jednou při cestě vlakem dostal několik našich časopisů. Když se dozvěděl, že pravý Bůh se jmenuje Jehova a že neexistuje žádná Trojice, byl ohromen. Protože si velmi přál vědět víc, napsal nejen do odbočky, ale také do všech církví, které znal. Odpověď dostal jen z jedné — její duchovní mu napsali, aby takovými „nesmysly“ neztrácel čas. Bratři v odbočce se však obrátili na dva svědky z města Kazanlak, které leží asi 35 kilometrů od Gurkova, a požádali je, aby Simeona navštívili. Ti s ním i s celou jeho rodinou začali studovat Bibli. Tím, co se dozvídal, byl Simeon nadšený, a tak na studium zval i své sousedy  a přátele. Brzy se u něj doma scházelo 25 lidí. Jistá 75letá žena ze sousedství, která přišla vůbec poprvé, potom se slzami v očích řekla: „Za pouhou hodinu jsem se dozvěděla víc než za 30 let, co chodím do kostela.“ Na shromáždění, která teď v Gurkovu bratři z Kazanlaku každý měsíc pořádají, chodí až 60 lidí a Památné slavnosti se zúčastnilo 79 přítomných.

„Zůstaň prosím taková, jaká jsi“

Valja, 15letá sestra žijící na Ukrajině, si všimla, že paní učitelka přišla do školy v černém oblečení, a viděla ji, jak pláče. Dozvěděla se, že jí zemřela maminka, a tak se rozhodla, že ji zkusí potěšit několika verši o vzkříšení. Vzala si tedy do školy Bibli a brožury Co se s námi stane, když zemřeme? a Když zemře někdo z vašich milovaných a po vyučování za učitelkou zašla. Vypráví: „Přede dveřmi kabinetu jsem se pomodlila k Jehovovi, aby mi pomohl, protože jsem byla strašně nervózní.“

Když Valja vešla dovnitř, učitelka se jí zeptala: „Co potřebuješ?“

„Chtěla bych vás potěšit, protože chápu, jak vám teď asi je. Před pár lety mi umřel dědeček.“

Učitelku její zájem dojal. Se slzami v očích jí řekla, že ani příbuzní, ani kolegové jí neprojevili takový soucit. Valja jí potom přečetla a vysvětlila Zjevení 21:3, 4 a nabídla jí brožury. Učitelka si je vzala a řekla: „Ty jsi úplně jiná než tví spolužáci.“

Valja jí odpověděla: „Snažím se číst Bibli a žít podle ní a poslouchám rodiče.“

 Učitelka si přála, aby jí přinesla Bibli a knihu Co Bible říká. Potom jí znovu poděkovala a řekla: „Tvoje náboženství je to pravé a máš skvělé rodiče, kteří tě vedou správným směrem. Zůstaň prosím taková, jaká jsi.“

Vytočila špatné číslo

První den oblastního sjezdu, který se v roce 2011 konal ve městě Malakasa v Řecku, chtěla Natalie zatelefonovat svému tatínkovi, jak se autobusem dostat na sjezd. Vytočila ale špatné číslo a nikdo se neozval. O chvíli později si muž, kterému Natalie omylem telefonovala, všiml ztraceného hovoru a zavolal zpátky, aby zjistil, kdo to byl. Protože program už začal, Natalie chtěla telefon vypnout, ale hovor nechtěně zvedla. Tak se stalo, že aniž o tom věděla, muž si vyslechl část proslovu předsedajícího. To, co slyšel, ho zaujalo.

Pak Natalii poslal textovou zprávu: „Kdo jste? Nějaký kněz?“ Po skončení dopoledního programu si Natalie zprávu přečetla a odepsala: „Ne, nejsem kněz. Jsem svědek Jehovův a zrovna jsem na našem sjezdu.“

V sobotu ten muž zavolal znovu a zeptal se, zda sjezd ještě probíhá. Nataliin tatínek mu vydal svědectví a muž potom řekl: „Za těch pár minut, co jsem po telefonu poslouchal tu přednášku, jsem dostal odpověď na spoustu otázek, které se mi honily hlavou.“ Ukázalo se, že on i jeho rodina trpí útoky démonů a nemají ani tušení, kdo ti duchové vlastně jsou a proč jim ubližují. Vysvětlil: „Nikdy jsem nebyl ochotný se svědky mluvit, ale teď bych si rád, pokud  by to bylo možné, popovídal s pánem, který měl včera tu přednášku.“

Samozřejmě to možné bylo. V neděli ten muž přišel na sjezd a to, co viděl, ho ohromilo — hezky oblečené rodiny a úsměvy na tvářích. Nikde se neválely odpadky, nikdo nemluvil vulgárně, nikdo nekouřil. „Vůbec by mě nenapadlo, že takoví lidé na téhle planetě jsou,“ prohlásil. „Přišlo mi, jako bych se ocitl v úplně jiném světě.“ Nataliin tatínek ho přivedl za předsedajícím sjezdu, aby si s ním mohl popovídat. Samotný sjezd i odpovědi, které dostal, na toho muže hluboce zapůsobily. Vzal si knihu Co Bible říká, Bibli a několik časopisů a bratři se s ním domluvili na opětovné návštěvě.

• POČET ZEMÍ 29

• POČET OBYVATEL 38 495 300

• POČET ZVĚSTOVATELŮ 94 924

• POČET BIBLICKÝCH STUDIÍ 59 431

„Nejkrásnější píseň, jakou jsem kdy slyšel“

Na ostrově Savaii, který je součástí státu Samoa, začíná běžný školní den tím, že se žáci z celé školy sejdou a společně zazpívají nějakou náboženskou píseň. Šestiletý Levaai a o rok mladší Celina ale řediteli uctivě vysvětlili, že jsou svědkové Jehovovi, a proto tyto písně zpívat nemohou. Věděli přitom, že jim za to hrozí přísný trest. Ředitel si očividně myslel, že když obě  děti dostane do trapné situace, nakonec se přizpůsobí. Řekl jim tedy: „No dobře, když nechcete zpívat naši píseň, tak zazpívejte nějakou svoji.“ Celina a Levaai začali zpívat píseň číslo 111 s názvem „Zavolá“, kterou se krátce předtím naučili při rodinném uctívání. Když dozpívali, ředitel měl slzy v očích. Prohlásil: „To byla ta nejkrásnější píseň, jakou jsem kdy slyšel. Zazpívejte ji prosím ještě jednou.“ Děti mu vyhověly a ředitel jim potom řekl: „Od teď už po vás nebudu chtít, abyste zpívali naše písně, ale jenom ty vaše.“

Celý život se modlil k Ježíšovi

Jistý muž na Fidži, který byl pastorem místní církve, se rozhodl zúčastnit studia, které svědkové vedli s jedním zájemcem. Při studiu mimo jiné zaznělo, že Ježíš není Bůh. Muže to natolik vyvedlo z míry, že pak v noci nemohl spát. Když to viděla manželka, řekla mu: „Už za těmi lidmi nechoď!“ Jemu ale celá záležitost pořád ležela v hlavě. Příští týden šel na studium znovu. Několik dní nato — ještě předtím, než sám začal studovat — se rozhodl, že s prací pastora skončí. Když se to dozvěděli jeho příbuzní a členové církve, zlobili se na něj a vůbec to nechápali. Nejenže totiž opustil církev, ale také tím přišel o dobře placené zaměstnání. Tento bývalý pastor díky Bibli brzy  zjistil, kdo je Ježíš. Přesto pro něj bylo těžké se modlit k Jehovovi, protože se celý život modlil jenom k Ježíšovi. Po několika měsících už se mu to ale dařilo. V současné době druhým káže dobrou zprávu a pomáhá jim, aby Jehovu poznali a zamilovali si ho.

Obyvatelé tichomořského ostrůvku reagují na pravdu

Na ostrově Makatea v jižním Tichomoří žije pouze 62 lidí. O jejich duchovní potřeby se starají zvěstovatelé z jednoho sboru na Tahiti, kteří s devíti obyvateli ostrova pravidelně vedou biblické studium po telefonu. Když se v tomto sboru koná shromáždění, v domě jednoho zájemce, kam je program přenášen, se schází až 15 lidí. K místním zájemcům patří i jedna mladá žena, která dřív byla oporou své církve, a všichni předpokládali, že se stane diákonkou. Před nedávnem se do své církve vydala znovu, aby vysvětlila, proč už nechodí na bohoslužby. Z Bible ukázala, proč ženy nemohou vyučovat ve sboru. Objasnila také úlohu Ježíše Krista a význam Pánovy večeře i to, že by se měla konat jednou za rok, a ne každou neděli. Navíc vysvětlila, že s Kristem v nebi bude jen 144 000 lidí a že pouze oni by na Památné slavnosti měli přijímat symboly. Jednu ženu povzbudil její příklad natolik, že i ona odešla z církve a teď se svědky pravidelně studuje Bibli.

Rodina přijala pozvání

Dva starší na Šalomounových ostrovech navštěvovali nečinné bratry a sestry a zvali je na Památnou slavnost. Mimo jiné se zastavili u Joshuy, který od roku 1998 nebyl na jediném shromáždění. Joshua  pozvání přijal a společně s 20 příbuznými šel pěšky dvě hodiny, aby se slavnosti mohl zúčastnit. Sbor je přivítal tak přátelsky, že to Joshuu dojalo k slzám. Mnoho členů jeho rodiny přišlo i na zvláštní přednášku, po níž starším řekli, že by rádi studovali Bibli. Celkem začalo studovat 15 lidí.

Znal odpověď

Z víc než 1 000 ostrovů a atolů, které jsou pod správou odbočky na Guamu, je přes 100 obydlených. Pouze 13 z nich je ale poblíž nějakého sboru. Na mnoha ostrovech svědkové Jehovovi ještě nikdy nekázali, a tak stále hledají příležitosti, jak se tam s dobrou zprávou dostat. V dubnu 2012 se skupina zvěstovatelů na plachetnici vydala na Polowat, jeden z nejodlehlejších ostrovů, který je v podstatě odříznutý od civilizace. Muži tu nosí bederní roušky a vyrábějí dlabané kánoe a jediným zdrojem obživy je zemědělství.

 Jeden ze zvěstovatelů, kteří na ostrov přijeli, se jistého mladého muže zeptal: „Víš, co se s námi stane po smrti?“

„Vím!“ zvolal mladík. Vyskočil a z poličky vytáhl knihu Můžeš žít navždy v pozemském ráji v chuukštině. Našel obsah, ukázal na osmou kapitolu s názvem „Co se stane při smrti?“ a nadšeně vyprávěl, co se z knihy dozvěděl.

Jak se ale k té knize dostal? V roce 2009 zvěstovatelé na hlavním ostrově souostroví Chuuk vydávali svědectví v přístavu. Snažili se oslovit lidi, kteří odjížděli na vzdálenější ostrovy, a nabízeli jim knihu Žít navždy. Jeden muž, který měl namířeno na Polowat, souhlasil s tím, že na ostrov odveze celou krabici těchto knih a rozdá je svým sousedům. Mezi nimi byl i zmíněný mladík.

Před odjezdem se bratři za tímto mužem ještě několikrát zastavili, aby ho povzbudili a ukázali mu, jak může systematicky studovat Bibli. Také ho naučili hledat biblické verše a na okraj knihy si poznamenávat hlavní myšlenky.

Je nádherné, že i lidé na odlehlých ostrovech, kde není televize, rádio, noviny ani internet, mají ve svém jazyce k dispozici naše publikace, které jim pomáhají poznat pravdu.

Tři náboje, tři důvody

V době, kdy se v oblasti Bougainville, která je součástí Papui-Nové Guineji, rozhořela občanská válka, bylo nepokřtěné zvěstovatelce Anně něco přes 20 let. V roce 1991 musela spolu s dalšími pěti dospělými a sedmi dětmi ze sboru ve městě Arawa utéct do  buše. S sebou si mohli vzít jen to nejnutnější. Následující dva roky žili v opuštěných domech a jídlo sháněli jen s obtížemi. Pořádali shromáždění, při nichž používali jediné dvě knihy, které měli — Anninu Bibli a knihu Sjednoceni v uctívání jediného pravého Boha. Také se společně modlili, zpívali písně Království a kázali těm, které potkali.

Jednou jejich skupinu objevili vojáci povstalecké armády a chtěli, aby se k nim dva bratři připojili. Když ale zjistili, že jsou to svědkové Jehovovi, nechali je jít, protože si svědků vážili za jejich neutrální postoj. Jindy se stalo, že nějaký voják ukázal Anně tři náboje a řekl: „Buď si mě vezmeš, nebo zemřeš.“ Anna mu potom uvedla tři důvody — za každý náboj jeden —, proč si ho vzít nemůže. Tím nejdůležitějším bylo, že podle Bible mají křesťané vstupovat do manželství „pouze v Pánu“. (1. Kor. 7:39) Voják se otočil a odešel.

V roce 2012 se Anna, která už sloužila jako pravidelná průkopnice, dozvěděla, že v Arawě jsou zapotřebí další zvěstovatelé. Rozhodla se tedy, že se tam se svou spolupracovnicí odstěhují a pomohou založit odloučenou skupinu. Když dostala otázku, zda pro ni nebylo náročné vrátit se na místo, kde za války viděla tolik krveprolití a kde zažila tolik těžkostí, odpověděla: „Jediné, co cítím, je radost, že jsem zase zpátky. Práci, kterou nám Jehova svěřil, nemůže zastavit vůbec nic, dokonce ani občanská válka.“