Apoštolská posloupnost

Definice: Nauka, že 12 apoštolů má nástupce, jimž byla božským jmenováním předávána autorita. V římskokatolické církvi se říká, že biskupové jako skupina jsou nástupci apoštolů, a o papeži se prohlašuje, že je nástupcem Petra. Tvrdí se, že římští papežové nastupují bezprostředně po Petrovi, jemuž Kristus údajně dal prvořadou autoritu nad celou církví; že zaujímají Petrovo místo a vykonávají jeho funkce. Není to biblická nauka.

Byl Petr „skálou“, na které byla postavena církev?

Mat. 16:18, ČB: „A já pravím tobě: ‚Ty jsi Petr, a na té skále vzdělám církev svou, a brány pekelné neodolají proti ní.‘“ (Všimni si v kontextu [verše 13, 20], že rozhovor se točí kolem Ježíšovy totožnosti.)

Jak chápali apoštolové Petr a Pavel, kdo je „skála“, „úhelný kámen“?

Sk. 4:8–11, Pe: „Petr, naplněn Duchem svatým, odpověděl: ‚Předáci lidu a starší!. . . Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých — skrze toho tento člověk stojí před vámi zdravý. Ježíš je ten kámen, který jste vy při stavbě odhodili, ale z kterého stal se kámen úhlový [‚kámen úhelný‘, Sý].‘“

 1. Petra 2:4–8, Pe: „K němu [Pánu Ježíši Kristu] se připojujte,. . . a vy sami jako živé kameny se stavte na něj, abyste byli duchovní chrám. . . V Písmě o tom stojí: ‚Hle, kladu na Sión rohový kámen, vyvolený a vzácný. Kdo v něj uvěří, jistě nebude zahanben.‘ Vám tedy, protože věříte, přináší čest, ale těm, kdo nevěří, je to kámen, který lidé při stavbě odhodili, ale právě on se stal kamenem rohovým, kamenem, na který se naráží, balvanem, přes který se klopýtá.“

Ef. 2:20, Pe: „Jste jako budova: její základy jsou apoštolové a kazatelé mluvící pod vlivem vnuknutí a Kristus Ježíš je hlavní kámen v rohu stavby.“

Čemu věřil Augustin (na něhož katolická církev pohlíží jako na svatého)?

„Právě v tom období svého kněžství jsem také napsal knihu proti Donatovu dopisu. . . V jedné pasáži této knihy jsem řekl o apoštolu Petrovi: ‚Na něm jako na skále byla postavena Církev.‘. . . Ale vím, že v pozdější době jsem velmi často vysvětloval, co řekl Pán: ‚Ty jsi Petr a na té skále postavím svou Církev‘ tak, aby se to chápalo, že je postavená na Tom, koho Petr vyznal, když řekl: ‚Ty jsi Kristus, Syn živého Boha‘. Petr, nazvaný podle této skály, tedy představoval osobu Církve, která je zbudována na této skále, a obdržel ‚klíče nebeského království‘. Neboť mu bylo řečeno: ‚Ty jsi Petr‘, a ne ‚Ty jsi skála‘. Ale ‚ta skála byl Kristus‘, a když ho Šimon vyznal, stejně jako jej vyznává celá Církev, byl nazván Petr.“ — The Fathers of the Church—Saint Augustine, the Retractations (Církevní otcové — Svatý Augustin, Retraktace), překlad Mary I. Boganové, Washington, D. C., 1968, Kniha I., s. 90.

Pohlíželi ostatní apoštolové na Petra tak, jako by měl přednostní postavení?

Luk. 22:24–26, Pe: „Vznikl mezi nimi [apoštoly] spor, kdo z nich je asi největší. Řekl jim: ‚Králové svým národům tvrdě vládnou a kdo mají nad nimi moc, dávají si říkat „dobrodinci“. U vás však ať to tak není!‘“ (Kdyby  byl Petr „skála“, bylo by vůbec otázkou, kdo z nich „by měl být považován za největšího?“)

Ježíš Kristus, hlava sboru, je živý; potřebuje tedy nástupce?

Hebr. 7:23–25, Pe: „A nadto ještě: tam [v Izraeli] se stávali kněžími ve větším počtu, protože umírali a nemohli tedy jimi být stále; Ježíš však je na věky, a proto jeho kněžství nepřechází na nikoho jiného. Proto také je schopen přinést úplnou spásu těm, kteří skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za nás přimlouval.“

Řím. 6:9, Sý: „Vždyť víme, že Kristus vstav z mrtvých již neumírá, smrt nad ním již nepanuje.“

Ef. 5:23, Pe: „Kristus je hlava církve.“

Co byly „klíče“ svěřené Petrovi?

Mat. 16:19, Pe: „Tobě dám klíče od nebeského království; co svážeš na zemi, bude svázáno v nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno v nebi.“

Ve Zjevení poukázal Ježíš na symbolický klíč, který používá on sám, aby otvíral výsady a příležitosti lidem

Zjev. 3:7, 8, Sý: „Toto praví ten svatý, ten opravdový, jenž má klíč Davidův, jenž otvírá, a nikdo nezavře, zavírá, a nikdo neotevře. . . Dal jsem před tebou dveře otevřené, kterých nikdo nemůže zavříti.“

Petr použil svěřených „klíčů“, aby otevřel (Židům, Samaritánům, pohanům) příležitost přijmout Božího ducha s vyhlídkou na to, že vejdou do nebeského Království

Sk. 2:14–39, Pe: „Vystoupil Petr s ostatními jedenácti apoštoly a slavnostně promluvil: ‚Židé a všichni jeruzalémští obyvatelé! . . . Pánem a Mesiášem ustanovil Bůh právě toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali.‘ Když to uslyšeli, proniklo jim to srdce a ptali se Petra i ostatních apoštolů: ‚Bratři, co máme dělat?‘ Petr jim odpověděl:  ‚Napravte se a každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy, a jako dar dostanete Ducha svatého. Vždyť to zaslíbení platí vám i vašim dětem, ale také všem, kdo jsou ještě daleko, které si povolá Pán, náš Bůh.‘“

Sk. 8:14–17, Pe: „Když se apoštolové v Jeruzalémě dověděli, že Samařsko přijalo Boží slovo, poslali tam Petra a Jana. Ti tam přišli a modlili se za ně, aby dostali Ducha svatého. Do té doby totiž na nikoho z nich nesestoupil, jen byli pokřtěni ve jménu Pána Ježíše. Vložili tedy na ně ruce, a oni dostali Ducha svatého.“ (Verš 20 ukazuje, že při této příležitosti se vedení ujal Petr.)

Sk. 10:24–48, Sý: „Den nato přišel do Cesareje; Kornelius [neobřezaný pohan] očekával jich. . . Tu Petr. . . řekl. . . Když Petr ještě mluvil tato slova, připadl Duch svatý na všecky.“

Čekalo nebe, až Petr učiní rozhodnutí, a pak ho následovalo?

Sk. 2:4, 14, Pe: „Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali. . . Tu [když je Kristus, hlava sboru, povzbudil prostřednictvím svatého ducha] vystoupil Petr s ostatními jedenácti apoštoly a slavnostně promluvil.“ (Viz verš 33.)

Sk. 10:19, 20, Pe: „Řekl mu [Petrovi] Duch: ‚Jsou tu dva lidé a hledají tě. Ihned sestup dolů a bez váhání jdi s nimi [do domu pohana Kornelia], protože já jsem je poslal.‘“

Srovnej Matouše 18:18, 19.

Je Petr soudcem v otázce, kdo je hoden vejít do Království?

2. Tim. 4:1, Sý: „Před. . . Kristem Ježíšem, jenž bude souditi živé i mrtvé.“

2. Tim. 4:8, Pe: „Teď jen už mě čeká věnec spravedlnosti, který mi v onen den odevzdá Pán [Ježíš Kristus], spravedlivý soudce. A nejen mně: stejně tak i všem, kdo s láskou čekali na jeho příchod.“

 Byl Petr v Římě?

O Římě se mluví v devíti verších Svatých písem; žádný z nich neříká, že tam Petr byl. První Petra 5:13 ukazuje, že byl v Babylóně. Byla to skrytá narážka na Řím? Jeho pobyt v Babylóně byl v souladu s jeho pověřením kázat Židům (jak ukazuje Galaťanům 2:9), protože v Babylóně bylo početné židovské obyvatelstvo. Encyclopedia Judaica (Jeruzalém, 1971, Sv. 15, sl. 755) pojednává o vytvoření babylónského Talmudu a zmiňuje se o „velkých babylónských akademiích“ judaismu v době našeho letopočtu.

Existuje nepřerušená posloupnost od Petra po novodobé papeže?

Jezuita John McKenzie napsal v době, kdy byl profesorem teologie na katolické univerzitě Notre Dame (USA): „Neexistují historické doklady pro celý řetěz posloupnosti církevní autority.“ — The Roman Catholic Church (Římskokatolická církev), New York, 1969, s. 4.

New Catholic Encyclopedia připouští: „. . . Existuje velmi málo dokumentů, takže raný vývoj episkopátu zůstává v mnoha ohledech nejasný.“ — 1967, Sv. I. s. 696.

Tvrzení o božském jmenování neznamenají nic, jestliže ti, kdo je pronášejí, neposlouchají Boha a Krista

Mat. 7:21–23, Pe: „Ne každý, kdo mi říká: ‚Pane, Pane!‘ vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce. Mnoho z nich mi řekne toho dne: ‚Pane, což jsme nemluvili tvým jménem jako proroci? a což jsme tvým jménem nevyháněli zlé duchy? a což jsme tvým jménem nedělali zázraky ve velkém počtu?‘ Ale tehdy jim prohlásím: ‚Nikdy jsem vás neznal. Pryč ode mne, pachatelé nepravosti!‘“

Viz také Jeremjáše 7:9–15.

 Drželi se údajní nástupci apoštolů nauk a jednání Ježíše Krista a jeho apoštolů?

A Catholic Dictionary (Katolický slovník) prohlašuje: „Římskokatolická církev je apoštolská, protože její učení je víra jednou zjevená apoštolům, kteroužto víru střeží a vykládá, aniž k ní přidává nebo z ní ubírá.“ (W. E. Addis a T. Arnold, Londýn, 1957, s. 176) Odpovídá to skutečnosti?

Boží totožnost

„Trojice je termín užívaný k označení ústřední nauky křesťanského náboženství.“ — The Catholic Encyclopedia, 1912, Sv. XV, s. 47.

„Ani slovo trojice ani výslovná nauka jako taková se v Novém zákoně nevyskytují. . . Nauka se vyvinula postupně během několika staletí a za mnoha rozepří.“ — The New Encyclopaedia Britannica, 1976, Micropaedia, Sv. X, s. 126.

„Vykladači a bibličtí teologové, jakož i stále rostoucí počet římských katolíků, uznávají, že o trinitářství v Novém zákoně by se nemělo mluvit bez vážné výhrady. Také historikové dogmatu a systematičtí teologové uznávají, že ten, kdo mluví o bezvýhradném trinitářství, se posunul z doby křesťanských počátků řekněme do poslední čtvrtiny 4. století.“ — New Catholic Encyclopedia, 1967, Sv. XIV, s. 295.

Celibát duchovenstva

Papež Pavel VI. ve své encyklice Sacerdotalis Caelibatus (Kněžský celibát), 1967, potvrdil celibát jako požadavek pro duchovenstvo, ale připustil, že „v Novém zákoně, který zachovává učení Krista a apoštolů. . ., není otevřený požadavek celibátu zasvěcených služebníků. . . Sám Ježíš jej neučinil předpokladem pro svou volbu dvanácti ani apoštolové pro ty, kdo předsedali prvním křesťanským obcím.“ — The Papal Encyclicals 1958–1981 (Papežské encykliky 1958–1981), Falls Church, Va., 1981, s. 204.

1. Kor. 9:5, Pe: „Nemám právo vodit s sebou věřící ženu, jak to dělají také ostatní apoštolové a bratři Páně,  ba i sám Kéfas?“ („Kéfas“ je aramejské jméno dané Petrovi; viz Jana 1:42. Viz také Marka 1:29–31, kde je odkaz na tchyni Šimona neboli Petra.)

1. Tim. 3:2, Sý: „Biskup tedy má býti. . . muž jedné manželky [„jen jednou ženatý“, Pe].“

Před křesťanskou érou vyžadoval buddhismus, aby jeho kněží a mniši žili v celibátu. [History of Sacerdotal Celibacy in the Christian Church (Dějiny kněžského celibátu v křesťanské církvi), Henry C. Lea, Londýn, 1932, 4. přeprac. vyd., s. 6] Již předtím se vyžadovalo, aby vyšší kasty babylónského kněžstva dodržovaly celibát; podle knihy The Two Babylons (Dva Babylóny) od A. Hislopa. — New York, 1943, s. 219.

1. Tim. 4:1–3, Pe: „Duch prohlašuje docela jasně: ‚V posledních dobách odpadnou někteří lidé od víry a budou se držet bludařských duchů a ďábelských nauk. . ., protože zakazují manželství.‘“

Oddělenost od světa

Když Papež Pavel VI. v roce 1965 oslovoval Spojené národy, řekl: „Lidé země se obracejí ke Spojeným národům jako k poslední naději na shodu a mír; odvažujeme se zde předložit spolu s Naším vlastním i jejich příspěvek cti a naděje.“ — The Pope’s Visit (Papežova návštěva), New York, 1965, zvláštní zpráva Time-Life, s. 26.

Jan 15:19, Pe: „[Ježíš Kristus řekl:] Kdybyste byli ze světa, svět by se k vám choval přátelsky jako k vlastním. Že však nejste ze světa, ale že já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí.“

Jak. 4:4, Sý: „Nevíte-li, že přátelství s tímto světem jest nepřátelství s Bohem?“

Uchylovat se k válečným zbraním

Katolický historik E. I. Watkin píše: „Je to nutně bolestné přiznání, ale v zájmu nějakého falešného povznesení nebo nečestné loajality si nemůžeme dovolit, abychom popírali nebo přehlíželi historickou skutečnost, že biskupové soustavně podporovali všechny války vedené vládou jejich země. Nevím vlastně ani o jediném  případu, kdy by národní hierarchie odsoudila nějakou válku jako nespravedlivou. . . Bez ohledu na oficiální teorii se katoličtí biskupové ve válečných dobách řídili v praxi heslem ‚má vlast je vždycky v právu‘.“ — Morals and Missiles (Morálka a střely), vyd. Charles S. Thompson, Londýn, 1959, s. 57, 58.

Mat. 26:52, Pe: „Ježíš mu však řekl: ‚Zastrč zase svůj meč tam, kam patří. Každý, kdo sahá po meči, mečem zahyne.‘“

1. Jana 3:10–12, Pe: „Podle toho se rozeznají děti Boží a děti ďáblovy: kdo. . . nemiluje svého bratra, [není z Boha]. . . máme se navzájem milovat. Nesmíme jednat jako Kain: protože byl ze zlého ducha, zabil svého bratra.“

Učili a dělali až dosud ti, kdo tvrdí, že jsou nástupci apoštolů, skutečně to, co dělal Kristus a jeho apoštolové, vezmeme-li v úvahu, co zde bylo řečeno?