Přejít k článku

Přejít na obsah

Mše

Mše

Mše

Definice: Podle Svaté kongregace pro liturgii římskokatolické církve je mše „— Oběť, při níž se opakuje oběť kříže; — Připomínka smrti a vzkříšení Pána, který řekl: ‚To čiňte na mou památku‘ (Luk. 22:19); — Posvátná hostina, na níž se skrze přijímání Těla a Krve Páně podílí Boží lid na dobrodiní pašijové oběti, obnovuje Novou smlouvu, kterou Bůh jednou provždy učinil s člověkem skrze Kristovu Krev, a ve víře a naději předobrazuje a předchází eschatologickou hostinu v království Otce, přičemž zvěstuje Pánovu smrt, ‚dokud On nepřijde‘.“ (Eucharisticum Mysterium, 25. května 1967) Tak chápe katolická církev to, co učinil Ježíš při poslední večeři.

Proměňuje se chléb a víno skutečně v Kristovo tělo a krev?

V prohlášení Credo z 30. června 1968 připomněl papež Pavel VI.: „Věříme, že jako se chléb a víno posvěcené Pánem při Poslední večeři proměnilo v Jeho Tělo a Jeho Krev, které měly být za nás obětovány na kříži, tak se chléb a víno posvěcované knězem proměňují v Tělo a Krev Krista, slavně trůnícího v nebi, a My věříme, že tajemná přítomnost Pána — i když se tyto prvky našim smyslům jeví stejné po Posvěcení jako před ním — je pravou, skutečnou a hmotnou přítomností. . . Tuto tajemnou proměnu nazývá církev velmi vhodně transsubstanciace.“ Official Catholic Teachings—Christ Our Lord (Oficiální katolické nauky — Kristus, náš Pán), Amanda G. Watlingtonová, N. C., Wilmington, 1978, s. 411. Souhlasí s touto vírou Svatá písma?

Co měl Ježíš na mysli, když řekl: „Toto je mé tělo“ a „Toto je má krev“?

Mat. 26:26–29, Pe: „Když byli u jídla, vzal Ježíš chléb, pronesl požehnání, lámal ho a dával svým učedníkům se slovy: ‚Vezměte, jezte. Toto je mé tělo.‘ Potom vzal kalich, pronesl díkůvzdání, podal jim ho a řekl: ‚Pijte z něho všichni. Neboť toto je má krev, krev smlouvy, která se prolévá za mnoho lidí na odpuštění hříchů. Říkám vám: Od této chvíle už nebudu pít z tohoto plodu révy až do toho dne, kdy budu pít s vámi z nového kalicha v království svého Otce.‘“

Pokud jde o výrazy „toto je mé tělo“ a „toto je má krev“, stojí za povšimnutí, že Mo uvádí „to znamená mé tělo“, „to znamená mou krev“. (Kurzíva od nás.) Podobně zní NS. LEF výrazy překládá „to představuje mé tělo“, „to představuje mou krev“. (Kurzíva od nás.) Tyto překlady souhlasí s tím, co je řečeno v kontextu, ve verši 29, různých katolických překladů. uvádí: „Nebudu píti z tohoto plodu vinného kmene až do onoho dne, kdy jej budu píti s vámi nový v království Otce mého.“ (Kurzíva od nás.) EP Ži také ukazují, že Ježíš o obsahu poháru mluvil jako o ‚tomto plodu (vinné) révy‘, a to poté, co řekl: „Toto je má krev“.

Uvažujme o výrazech „toto je mé tělo“ a „toto je má krev“ ve světle obrazného jazyka použitého na jiných místech v Písmech. Ježíš také řekl: „Já jsem světlo světa“, „Já jsem dveře k ovcím“, „Já jsem pravý vinný kmen“. (Jan 8:12; 10:7; 15:1, Pe) Žádný z těchto výrazů však neznamená zázračnou proměnu.

1. Korinťanům 11:25 (Pe) psal apoštol Pavel o poslední večeři a vyjádřil tytéž myšlenky poněkud odlišnými slovy. Necitoval Ježíšův výrok o kalichu: „Pijte z něho všichni. Neboť toto je má krev, krev smlouvy,“ ale uvedl: „Tento kalich je nová smlouva, potvrzená mou krví“. To ale jistě neznamenalo, že se kalich nějak zázračně proměnil v novou smlouvu. Není tedy rozumnější závěr, že to, co bylo v poháru, představovalo Ježíšovu krev, jejímž prostřednictvím byla potvrzena nová smlouva?

Co Ježíš myslel svým výrokem u Jana 6:53 až 57?

„Ježíš jim řekl: ‚Ano, skutečně, říkám vám: Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já jsem živ z Otce, tak i ten kdo jí mne, bude živ ze mne.‘“ — Jan 6:53–57, Pe.

Má se to chápat tak, že měli doslovně jíst Ježíšovo tělo a pít jeho krev? Jestliže ano, potom Ježíš doporučoval porušení Zákona, který dal Bůh Izraeli prostřednictvím Mojžíše. Tento Zákon zakazoval požití jakékoli krve. (3. Mojž. 17:10–12) Naopak, místo aby Ježíš něco takového doporučoval, důrazně mluvil proti porušování kteréhokoli požadavku Zákona. (Mat. 5:17–19) To, co měl Ježíš na mysli, tedy muselo být pojídání chleba a pití vína v obrazném smyslu, tedy projevy víry v jeho dokonalou lidskou oběť. — Srovnej Jana 3:16; 4:14; 6:35, 40.

Nařídil Ježíš svým učedníkům, aby nejenom slavili památku jeho smrti, ale aby prováděli obřad, který by ve skutečnosti obnovoval Ježíšovu oběť?

Podle dokumentů 2. vatikánského koncilu „při Poslední večeři, v noci, kdy byl zrazen, ustanovil náš Spasitel Eucharistickou oběť svého Těla a Krve. Učinil to, aby byla opětována oběť Kříže. . .“ — The Documents of Vatican II. (Dokumenty 2. vatikánského koncilu), vyd. W. M. Abbott, S. J., New York, 1966, s. 154. (Kurzíva od nás.)

The Catholic Encyclopedia říká: „Církev zamýšlí, aby se na mši pohlíželo jako na ‚pravou a řádnou oběť‘. . . Hlavním pramenem naší nauky je však tradice, která od nejranějších dob hlásá prosebnou hodnotu oběti mše.“ — 1913, Sv. X, s. 6, 17.

Ježíš sám řekl: „To čiňte na mou památku.“ (Luk. 22:19; 1. Kor. 11:24, Pe; stejně všechny české překlady) U Lukáše 22:19 Kx Dy uvádí: „Čiňte to na oslavu mé památky.“ NAB uvádí: „Čiňte to jako upomínku na mne.“ Ježíš neříkal, že tím, co učinil při poslední večeři, přinesl sám sebe jako oběť, nebo že jeho učedníci měli jeho oběť opakovat.

Hebr. 9:25–28, Pe: „A není třeba, aby vícekrát obětoval sám sebe, jako [židovský] velekněz vchází do svatyně rok co rok s cizí krví, sic jinak by byl musel podstoupit svoje utrpení už mnohokrát od stvoření světa. Ne tak! Ale zjevil se teď, jednou provždy,. . . aby svou obětí odklidil hřích. A jako lidem je souzeno, že musí jednou umřít a pak nastane soud, podobně je tomu u Krista:. . . byl jednou podán v oběť.“ (Kurzíva od nás.)

Je to vše prostě „nevyzpytatelné tajemství“?

Bible se skutečně zmiňuje o božských záhadách neboli posvátných tajemstvích. Ale nic z toho si neodporuje s jasně vyřčenými biblickými pravdami. O těch, kteří staví své tradice před Písma, řekl Ježíš: „Pokrytci! Dobře to o vás předpověděl Izaiáš: Tento lid ctí mě ústy, ale jejich srdce je daleko ode mne. Nadarmo však mě uctívají, když učí naukám, jež jsou jen lidská ustanovení.“ — Mat. 15:7–9, Pe.

Chtěl Ježíš, aby se jeho památka slavila snad každý den nebo každý týden?

Základy katechismu říkají: „K zvláštním povinnostem katolického křesťana“ patří „účastnit se mše každou neděli a každý povinný svátek.“ (Boston, 1980, s. 21, angl.) „Věrní jsou povzbuzováni, aby se účastnili mše a přijímání často, dokonce denně.“ — The Teaching of Christ—A Catholic Catechism for Adults (Učení Kristovo — katolický katechismus pro dospělé), zkrácené vydání, Huntington, Ind., 1979, s. 281.

Ukazují všechny zmínky o „lámání chleba“ v Písmu na připomínku Kristovy smrti? (Sk. 2:42, 46; 20:7, Pe) Ježíš „lámal chléb“, když se rozdělovaly pokrmy při jídle i před poslední večeří. (Mar. 6:41; 8:6) Chléb, který v té době používali Židé, nebyl takový, na jaký jsou dnes mnozí lidé zvyklí. Často jej jedli tak, že jej po kouscích ulamovali nebo odtrhávali.

Ježíš výslovně neřekl, jak často se má konat Památná slavnost v upomínku na jeho smrt. Zavedl ji však v den židovského pasach, který byl mezi jeho učedníky nahrazen slavností na památku Kristovy smrti. Pasach byl každoroční událostí slavenou 14. nisana. Podobně se jednou ročně slavil i židovský svátek nekvašených chlebů, svátek týdnů (letnice), svátek chýší neboli sklizně a Den smíření.

Přináší sloužení mše úlevu duším v očistci?

The Teaching of Christ—A Catholic Catechism for Adults říká: „Slovo ‚očistec‘ v Bibli není a ani se tam výslovně nauce o očistci neučí. . . Díla Otců mají mnohé zmínky nejen o existenci očistce, ale i o tom, že věrným zesnulým může být pomoženo modlitbami živých, zejména obětí mše.“ — S. 347, 348.

O stavu mrtvých říkají Svatá písma: „Živí vědí, že umříti musí, ale mrtví nevědí zhola nic.“ (Kaz. 9:5, He) „Duše, která zhřeší, zemře.“ (Ezek. 18:4, He) (Viz také strany 297–299 pod nadpisem „Smrt“.)