Sabat

Definice: Slovo sabat je odvozeno z hebrejského šavath, což znamená „odpočívat, přestat, nechat něčeho“. Sabatní uspořádání předepsané v mojžíšském Zákoně zahrnovalo týdenní sabat, řadu dalších vyhrazených dnů během každého roku, sedmý rok a padesátý rok. Týdenní sabat Židů, sedmý den jejich kalendářního týdne, trvá od západu slunce v pátek do západu slunce v sobotu. Mnozí z těch, kdo se hlásí ke křesťanství, tradičně zachovávají neděli jako svůj den odpočinku a uctívání; jiní se drží dne vyznačeného v židovském kalendáři.

Jsou křesťané povinni dodržovat týdenní sabat?

2. Mojž. 31:16, 17: „Izraelští synové budou dodržovat sabat tak, aby se během jejich generací sabat uskutečňoval. To je smlouva na neurčitý čas [„věčná smlouva“, EP]. Mezi mnou a izraelskými syny je to znamení na neurčitý čas.“ (Povšimni si, že dodržování sabatu bylo znamením mezi Jehovou a Izraelem; nebylo by jím, kdyby i jiní byli povinni dodržovat sabat. Hebrejské slovo, přeložené v EP „věčná“, je ‛ólam, což v podstatě  znamená období, které je z hlediska přítomnosti neurčité nebo vzdálené zraku, ale trvá dlouho. Může to někdy znamenat i navždy. Ve 4. Mojžíšově 25:13 je téhož hebrejského slova užito v souvislosti s kněžstvím, které podle Hebrejcům 7:12 později skončilo.)

Řím. 10:4: „Kristus je konec Zákona, aby každý, kdo projevuje víru, měl spravedlnost.“ (Dodržování sabatu bylo součástí onoho Zákona. Bůh použil Krista, aby Zákon ukončil. Naše spravedlivé postavení před Bohem závisí na víře v Krista, ne na dodržování týdenního sabatu.) (Také Galaťanům 4:9–11; Efezanům 2:13–16)

Kol. 2:13–16: „Laskavě nám [Bůh] odpustil všechny naše přečiny a vymazal ručně psaný doklad proti nám, který se skládal z výnosů a který byl proti nám. . . Ať vás tedy nikdo nesoudí v jídle a pití nebo s ohledem na nějaký svátek nebo zachovávání novoluní či sabatu.“ (Jestliže byl někdo pod mojžíšským Zákonem a byl odsouzen za znesvěcení sabatu, měl být podle 2. Mojžíšovy 31:14 a 4. Mojžíšovy 15:32–35 celým sborem ukamenován. Mnozí, kdo prosazují dodržování sabatu, by měli být rádi, že nejsme pod Zákonem. Jak ukazuje zde citovaný text, schválené postavení před Bohem již nevyžaduje plnit požadavek sabatu, který byl dán Izraeli.)

Jak se stala neděle hlavním dnem uctívání pro mnohé lidi z křesťanstva?

Ačkoli Kristus byl vzkříšen v prvním dnu týdne (nyní nazývaném neděle), Bible nenařizuje, aby byl onen den týdne vyhrazen jako svatý.

„Zachování starého pohanského jména ‚Dies Solis‘ neboli ‚den slunce‘, anglicky ‚Sunday‘ (česky: neděle), pro týdenní křesťanský svátek vyplývá ve velké míře ze spojení pohanského a [takzvaně] křesťanského stanoviska, podle něhož Konstantin [v ediktu z r. 321 n. l.] doporučil první den týdne svým poddaným, jak pohanům, tak i křesťanům, jako ‚den k poctě Slunce‘. . . Tak sjednotil rozporná náboženství říše pod jedním společným ustanovením.“ — Lectures on the History of the  Eastern Church (Přednášky z dějin východní církve), A. P. Stanley, New York, 1871, s. 291.

Byl příkaz dodržovat sabat dán Adamovi, a stal se tak závazným pro všechno jeho potomstvo?

Jehova Bůh začal odpočívat od svého díla hmotného, pozemského tvoření, když připravil zemi pro život lidí. To stojí v 1. Mojžíšově 2:1–3. Ale nic v biblické zprávě neříká, že by Bůh přikázal Adamovi, aby dodržoval sedmý den každého týdne jako sabat.

5. Mojž. 5:15: „Budeš pamatovat [Izraeli], že ses stal otrokem v egyptské zemi a že Jehova, tvůj Bůh, tě odtamtud vyvedl silnou rukou a vztaženou paží. Proto ti Jehova, tvůj Bůh, přikázal, abys zachovával sabatní den.“ (Zde Jehova spojuje ustanovení sabatního zákona s osvobozením Izraele z otroctví v Egyptě, ne s událostmi v Edenu.)

2. Mojž. 16:1, 23–29: „Celé shromáždění izraelských synů konečně přišlo do pustiny Sin. . . patnáctý den druhého měsíce po tom, co vyšli z egyptské země. . . [Mojžíš] jim řekl: ‚Tak mluvil Jehova. Zítra bude sabatní zachovávání svatého sabatu Jehovovi. . . Budete [manu] sbírat šest dnů, ale sedmý den je sabat. V něm se nic nevytvoří.‘. . . Jehova. . . řekl Mojžíšovi:. . . ‚Všimněte si skutečnosti, že Jehova vám dal sabat.‘“ (Sedmidenní týdny byly vyznačeny již předtím, ale zde je první zmínka o dodržování sabatu.)

Dělí se mojžíšský Zákon na část „ceremoniální“ a „mravní“ a je „mravní zákon“ (Desatero) závazný pro křesťany?

Zmiňoval se Ježíš o Zákoně způsobem, který by naznačoval rozdělení Zákona na dvě části?

Mat. 5:17, 21, 23, 27, 31, 38: „Nemyslete, že jsem přišel zničit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem, abych zničil, ale abych naplnil.“ Nyní si všimni, co Ježíš zahrnul do svých dalších výroků. „Slyšeli jste, že lidem starodávných  dob bylo řečeno: ‚Nezavraždíš [2. Mojž. 20:13; šesté přikázání].‘. . . Jestliže tedy přinášíš svůj dar k oltáři [5. Mojž. 16:16, 17; není částí Desatera]. . . Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Nezcizoložíš [2. Mojž. 20:14; sedmé přikázání].‘ Kromě toho bylo řečeno: ‚Kdokoli se rozvádí se svou manželkou, ať jí dá potvrzení o rozvodu [5. Mojž. 24:1; není částí Desatera].‘ Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub [2. Mojž. 21:23–25; není částí Desatera].‘“ (Ježíš tedy odkazoval společně na Desatero i na jiné části Zákona a nedělal mezi nimi rozdíl. Měli bychom my s nimi zacházet jinak?)

Když se Ježíše ptali: „Učiteli, které je největší přikázání v Zákoně?“, vyčlenil Desatero přikázání? Ne, ale odpověděl: „‚Budeš milovat Jehovu, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. To druhé, jemu podobné, je: ‚Budeš milovat svého bližního jako sám sebe.‘ Na těchto dvou přikázáních závisí celý Zákon a Proroci.“ (Mat. 22:35–40) Jestliže někdo lpí na Desateru (5. Mojž. 5:6–21) a říká, že je pro křesťany závazné, ale ostatní ze Zákona ne, nezavrhuje vlastně Ježíšův výrok (když citoval 5. Mojž. 6:5; 3. Mojž. 19:18) o tom, která přikázání jsou největší?

Když se mluví o ukončení mojžíšského Zákona, říká Bible výslovně, že Desatero bylo zahrnuto v tom, co skončilo?

Řím. 7:6, 7: „Nyní jsme byli zproštěni Zákona, protože jsme zemřeli tomu, co nás drželo. . . Co tedy řekneme? Je Zákon hříchem? Kéž k tomu nikdy nedojde! Skutečně bych byl nepoznal hřích, kdyby nebyl Zákon; a například bych byl neznal chtivost, kdyby Zákon neříkal: ‚Nebudeš chtivý.‘“ (Jaký příklad ze Zákona zde Pavel cituje bezprostředně poté, co napsal, že židovští křesťané „byli zproštěni Zákona“? Desáté přikázání. Tím ukazuje, že bylo zahrnuto v Zákoně, jehož byli zproštěni.)

 2. Kor. 3:7–11: „Jestliže. . . zákoník, který udílí smrt a který byl vyryt písmeny do kamenů, vznikl ve  slávě, takže izraelští synové nemohli upřeně hledět na Mojžíšův obličej kvůli slávě jeho obličeje, slávě, která měla být odstraněna, proč by nemělo být udílení ducha mnohem více se slávou?. . . Jestliže totiž bylo uvedeno se slávou to, co mělo být odstraněno, mnohem více bude se slávou to, co zůstává.“ (Zde je řeč o zákoníku, který byl „vyryt písmeny do kamenů“, a říká se, že „izraelští synové nemohli upřeně hledět na Mojžíšův obličej“, když jim byl zákoník předáván. Co se zde popisuje? Druhá Mojžíšova 34:1, 28–30 ukazuje, že je to předání Desatera; byla to přikázání vyrytá do kamene. Zjevně patří k tomu, co podle textu „mělo být odstraněno“.)

Znamená odstranění mojžíšského Zákona včetně Desatera, že jsou odstraněny veškeré mravní zábrany?

Vůbec ne; mnohé mravní normy uvedené v Desateru byly znovu vyhlášeny v inspirovaných knihách Křesťanských řeckých písem. (Nebyl ovšem znovu vyhlášen zákon o sabatu.) Ale i kdyby byl zákon sebelepší, dokud nad lidskými žádostmi panují hříšné sklony, bude existovat bezzákonnost. O nové smlouvě, která nahradila smlouvu Zákona, však Hebrejcům 8:10 říká: „‚Vždyť to je ta smlouva, kterou uzavřu s izraelským domem po oněch dnech,‘ říká Jehova. ‚Chci jim vložit své zákony do mysli a napíši jim je do srdce. A chci se stát jejich Bohem a oni se stanou mým lidem.‘“ Oč účinnější jsou takové zákony než zákony vyryté na kamenných deskách!

Řím. 6:15–17: „Máme zhřešit, protože nejsme pod zákonem, ale pod nezaslouženou laskavostí? Kéž se to nikdy nestane! Nevíte, že předkládáte-li se někomu jako otroci, abyste ho poslouchali, jste jeho otroci, protože ho posloucháte, buď hříchu s vyhlídkou na smrt, nebo poslušnosti s vyhlídkou na spravedlnost? Ale díky Bohu, že jste byli otroky hříchu, ale ze srdce jste poslechli ten způsob učení, jemuž jste byli předáni.“ (Viz také Galaťanům 5:18–24.)

 Jaký význam má pro křesťany týdenní sabat?

 Existuje „sabatní odpočinek“, na němž se křesťané podílejí každý den

Hebrejcům 4:4–11 říká: „O sedmém dnu na jednom místě [1. Mojž. 2:2] [Bůh] řekl: ‚A Bůh odpočinul sedmý den od všech svých děl‘ a opět na tomto místě [Žalm 95:11]: ‚Jistě nevstoupí do mého odpočinku.‘ Protože tedy zůstává ten odpočinek, aby do něho někteří vstoupili, a ti, jimž byla dobrá zpráva oznamována nejprve, do něho nevstoupili pro neposlušnost, opět vyznačuje určitý den tím, že za tak dlouho říká v Davidově žalmu [Žalm 95:7, 8]: ‚Dnes‘; právě jak bylo výše řečeno: ‚Jestliže dnes budete naslouchat jeho vlastnímu hlasu, nezatvrzujte své srdce.‘ Kdyby je byl totiž Jozue dovedl na místo odpočinku, nemluvil by potom Bůh o jiném dnu. Pro Boží lid tedy zůstává sabatní odpočinek. Kdo totiž vstoupil do Božího odpočinku, sám odpočinul i od svých vlastních děl, právě jako Bůh odpočinul od svých vlastních. Vynasnažme se proto, abychom vstoupili do onoho odpočinku, aby někdo nepadl podle téhož vzoru neposlušnosti.“

Od čeho mají křesťané odpočinout? Od „vlastních děl“. Od jakých? Od skutků, jejichž prostřednictvím se dříve chtěli prokázat jako spravedliví. Již nevěří, že si mohou zasloužit Boží schválení a získat věčný život tím, že se podřídí jistým pravidlům a obřadům. To byl omyl nevěřících Židů, kteří ‚se nepodřídili Boží spravedlnosti, ale snažili se zřídit svou vlastní‘. (Řím. 10:3) Praví křesťané uznávají, že jsme se všichni narodili jako hříšníci a že jedině vírou v Kristovu oběť může někdo získat spravedlivé postavení před Bohem. Snaží se brát si k srdci a uplatňovat celé učení Božího Syna. Pokorně přijímají radu a kárání z Božího slova. To neznamená, že by si mysleli, že si tím mohou vysloužit Boží schválení; to, co činí, je výrazem jejich lásky a víry. Na takové životní dráze se vyhýbají „vzoru neposlušnosti“ židovského národa.

 „Sedmý den“, o němž mluví 1. Mojžíšova 2:2, nebyl pouhý čtyřiadvacetihodinový den. (Viz strany 312, 313 pod nadpisem „Stvoření“.) Podobně ani „sabatní odpočinek“, na němž se podílejí praví křesťané, se neomezuje na čtyřiadvacetihodinový den. Tím, že projevují víru a poslouchají rady Bible, mohou se z něho těšit každý den, a zejména se z něho budou těšit v Božím novém systému věcí.

Lidstvo má před sebou tisíciletý „sabatní“ odpočinek

Mar. 2:27, 28: „Dále jim tedy [Ježíš] řekl: ‚Sabat začal existovat kvůli člověku, a ne člověk kvůli sabatu; Syn člověka je tudíž Pánem i sabatu.‘“

Ježíš věděl, že Jehova zavedl sabat jako znamení mezi Bohem a Izraelem a že měl Izraelitům přinášet úlevu od jejich lopoty. Ježíš si byl také vědom, že jeho smrt opatří základ pro odstranění mojžíšského Zákona, který v Ježíšovi dojde naplnění. Uvědomoval si, že Zákon se svým požadavkem sabatu poskytoval „stín budoucích dobrých věcí“. (Hebr. 10:1; Kol. 2:16, 17) Ve spojitosti s oněmi ‚dobrými věcmi‘ existuje „sabat“, jehož má být Ježíš Pánem.

Jako Pán pánů bude Kristus po tisíc let vládnout celé zemi. (Zjev. 19:16; 20:6; Žalm 2:6–8) Během svého života na zemi vykonával Ježíš milosrdně některé ze svých nejúžasnějších skutků uzdravování právě v sabatu, čímž předvedl, jakou úlevu přinese lidem ze všech národů během své tisícileté vlády. (Luk. 13:10–13; Jan 5:5–9; 9:1–14) Ti, kdo si uvědomují skutečný význam sabatu, budou mít příležitost také čerpat užitek z onoho „sabatního“ odpočinku.

Jestliže někdo řekne:

‚Křesťané musí dodržovat sabat‘

Mohl bys odpovědět: ‚Smím se zeptat, proč si to myslíte?‘ Potom můžeš dodat: ‚Neměli bychom svůj názor v té věci podřídit tomu, co říká Bible?. . . Kdybyste dovolil, ukázal bych vám některé biblické texty,  které mi v tomto ohledu pomohly.‘ (Pak použij příslušné úseky látky na předcházejících stranách.)

‚Proč nedodržujete sabat?‘

Mohl bys odpovědět: ‚Záleží na tom, který sabat máte na mysli. Věděl jste, že Bible mluví o více než jednom sabatu?. . . Bůh dal sabatní zákony Židům. Ale věděl jste, že Bible mluví o sabatu jiného druhu, který mají dodržovat křesťané?‘ Potom můžeš dodat: 1. ‚Nezachováváme jeden den v týdnu jako sabat, protože Bible říká, že tento požadavek „měl být odstraněn“.‘ (2. Kor. 3:7–11; viz poznámky k tomu na  stranách 281, 282) 2. ‚Je však sabat, který dodržujeme pravidelně.‘ (Hebr. 4:4–11; viz  stranu 283.)