7. Kapitola

Co se můžeme naučit z toho, že Bůh připouští zlo?

1. a) Jak by nás to postihlo, kdyby byl Jehova rázem usmrtil vzbouřence v Edenu? b) Jaké láskyplné opatření nám místo toho Jehova zpřístupnil?

BEZ OHLEDU na to, jaké obtíže nás mohou potkat na cestě životem, nebylo naše narození žádným bezprávím ze strany Boha. První lidi obdařil dokonalostí a jako domov jim dal ráj. Kdyby je byl usmrtil ihned potom, co se vzbouřili, nebyl by žádný lidský rod, jak jej známe, s jeho nemocemi, chudobou a zločinností. Jehova však milosrdně dovolil Adamovi a Evě, aby, dříve než zemřou, přivedli na svět rodinu, i když jejich děti zdědily nedokonalost. Prostřednictvím Krista učinil opatření, aby ti z Adamových potomků, kteří projevují víru, měli to, co Adam ztratil — věčný život v podmínkách, které umožní největší radost ze života. — 5. Mojž. 32:4, 5; Jan 10:10.

2. Stalo se to všechno pouze pro naši záchranu?

² Prospěch, který z toho máme my osobně, je nezměrný. Z biblické zprávy se však dovídáme, že šlo o něco daleko významnějšího než jen o naši osobní záchranu.

Pro své velké jméno

3. Co bylo v sázce v souvislosti se splněním Jehovova předsevzetí se zemí a s lidstvem?

³ Při uskutečňování Božího předsevzetí se zemí a lidstvem šlo o Jehovovo jméno, o jeho pověst jako  Svrchovaného vládce a Boha pravdy. Vzhledem k tomuto Jehovovu postavení tedy pokoj a blaho celého vesmíru vyžadují, aby se jeho jménu dostávalo plné úcty, kterou si zaslouží, a aby jej všichni poslouchali.

4. Co přesně zahrnovalo toto předsevzetí?

⁴ Když Bůh stvořil Adama a Evu, dal jim určitý úkol. Objasnil, že jeho předsevzetím je nejen to, aby si podmanili zemi, čímž by se rozšířily hranice ráje, ale aby také zemi zalidnili svými potomky. (1. Mojž. 1:28) Selže snad toto předsevzetí pro jejich hřích, a povede to k pohaně Božího jména?

5. a) Kdy měl každý, kdo pojedl ze stromu poznání dobrého a špatného, podle 1. Mojžíšovy 2:17, zemřít? b) Jak to Jehova splnil a přitom bral ohled na své předsevzetí zalidnit zemi?

⁵ Jehova varoval Adama, bude-li neposlušný a pojí ze stromu poznání dobrého a špatného, zcela jistě zemře „v den“, kdy tak učiní. (1. Mojž. 2:17) Boží slovo se ukázalo jako pravdivé, protože právě v den, kdy Adam zhřešil, volal Jehova přestupníky k zúčtování a vynesl nad nimi rozsudek smrti. Trestu nebylo možno uniknout. Z Božího hlediska soudně vzato, zemřeli Adam a Eva v ten den. (Srovnej Lukáše 20:37, 38.) Aby však uskutečnil své předsevzetí ohledně zalidnění země, dovolil jim Jehova, aby měli rodinu, než doslovně zemřou. Nicméně z Božího stanoviska, kdy je tisíc let jako jeden den, skončil Adamův život v 930 letech neboli v jednom „dni“. (1. Mojž. 5:3–5; srovnej Žalm 90:4; 2. Petra 3:8.) Tak byla podpořena Jehovova pravdomluvnost, pokud jde o čas, kdy bude vykonán trest, a jeho předsevzetí zalidnit zemi Adamovým potomstvem nebylo zmařeno.  Znamenalo to však, že načas bylo dovoleno, aby hříšní lidé žili.

6, 7. a) Co naznačuje 2. Mojžíšova 9:15, 16 o tom, proč Jehova dovoluje, aby ničemnost po nějaký čas trvala? b) Jak byla ve faraónově případě ukázána Jehovova moc a jak se jeho jméno stalo známým? c) Jak to vše dopadne na konci nynějšího ničemného systému?

⁶ To, co Jehova řekl vládci Egypta za Mojžíšových dnů, dále ukazuje, proč Bůh dovolil, aby po nějaký čas trvala ničemnost. Když farao zakázal odchod izraelských synů z Egypta, nesrazil ho Jehova hned. Uvedl na zemi deset ran, které ukázaly Jehovovu moc ohromujícími a rozmanitými způsoby. Když Jehova varoval faraóna před sedmou ranou, řekl mu, že mohl faraóna i jeho lid snadno vyhladit ze země. „Ale zachoval jsem tě vskutku proto,“ řekl Jehova, „abych ti ukázal svou moc a aby se mé jméno oznamovalo po celé zemi.“ — 2. Mojž. 9:15, 16.

⁷ Když Jehova osvobodil Izrael, začalo být jeho jméno skutečně známé široko daleko. Do dneška, téměř po 3 500 letech, není zapomenuto, co udělal. Nejenže bylo oznámeno osobní jméno Jehova, ale také pravda o tom, kdo toto jméno nosí. To upevnilo pověst Jehovy jako Boha, který dodržuje své smlouvy a jedná ve prospěch svých služebníků. Dokázalo to, že díky jeho všemohoucnosti nic nemůže překazit jeho předsevzetí. Ještě působivější ovšem bude blížící se zničení celého ničemného systému, viditelného i neviditelného. Tento projev všemohoucí síly a sláva, kterou to přinese Jehovovu jménu, nebudou v historii vesmíru nikdy zapomenuty. Dobro, které to přinese, nikdy neskončí! — Ezek. 38:23; Zjev. 19:1, 2.

 ‚Ó hloubko Boží moudrosti!‘

8. Jaké další činitele bychom měli podle Pavlovy pobídky vzít v úvahu?

⁸ Ve svém dopise Římanům vznáší apoštol Pavel otázku: „Je snad u Boha bezpráví?“ A pak odpovídá tím, že klade důraz na Boží milosrdenství a vzpomíná na to, co Jehova řekl faraónovi. Připomíná také skutečnost, že my lidé jsme jako hlína v rukou hrnčíře. Stěžuje si snad hlína na účel, k němuž je použita? Pavel dodává: „Jestliže tedy Bůh, ačkoli měl vůli projevit svou zlobu a dát na vědomí svou moc, snášel s mnohou shovívavostí nádoby zloby, hodící se ke zničení, aby dal na vědomí bohatství své slávy na nádobách milosrdenství, které předem připravil ke slávě, totiž na nás, které povolal nejen ze Židů, ale také z národů, co na tom?“ — Řím. 9:14–24.

9. a) Kdo jsou „nádoby zloby, hodící se ke zničení“? b) Proč projevoval Jehova velkou shovívavost tváří v tvář jejich nepřátelství a k čemu to nakonec povede u těch, kteří ho milují?

⁹ Od chvíle, kdy Bůh pronesl prorocké prohlášení zaznamenané v 1. Mojžíšově 3:15, jsou Satan a jeho semeno „nádoby zloby, hodící se ke zničení“. Po celou tu dobu projevoval Jehova shovívavost. Ničemní se vysmívali jeho cestám; pronásledovali jeho služebníky a dokonce zabili jeho Syna. Jehova však projevil velikou zdrženlivost, a to k trvalému prospěchu svých služebníků. Všechno stvoření mělo příležitost vidět katastrofální výsledky vzpoury proti Bohu. Ježíšova smrt zároveň opatřila prostředek k osvobození poslušného lidstva a k ‚rozbití Ďáblových děl‘. — 1. Jana 3:8; Hebr. 2:14, 15.

10. Proč snášel Jehova dále ničemné během uplynulých 1 900 let?

 ¹⁰ V průběhu více než 1 900 let od Ježíšova vzkříšení trpěl Jehova dále „nádoby zloby“ a odkládal jejich zničení. Proč? Protože připravoval druhotnou část semene ženy, ty, kteří mají být spojeni s Ježíšem Kristem v jeho nebeském království. (Gal. 3:29) Ti — je jich celkem 144 000 — jsou „nádobami milosrdenství“, o nichž mluví apoštol Pavel. Nejprve byli pozváni jednotlivci ze Židů, aby vytvořili tuto třídu. Pak byli přidáváni obřezaní Samaritáni a nakonec lidé z nežidovských národů. Jehova uskutečňoval své předsevzetí s velikou shovívavostí, nikoho nenutil, aby mu sloužil, ale udílel velkolepá požehnání těm, kteří s oceněním reagovali na jeho láskyplná opatření. Nyní je příprava této nebeské třídy téměř hotova.

11. Jaká jiná skupina má dnes prospěch z Jehovovy shovívavosti?

¹¹ Co však ti, kteří budou zde na zemi? V Boží patřičný čas jich budou miliardy vzkříšeny jako pozemští poddaní Království. Zejména od roku 1935 n. l. umožnila Jehovova shovívavost také shromažďování „velkého zástupu“ ze všech národů, aby byli zachráněni. — Zjev. 7:9, 10; Jan 10:16.

12. a) Co jsme se v důsledku toho dověděli o samotném Jehovovi? b) Jak reaguješ na to, jak Jehova řeší tyto věci?

¹² Je v tom nějaké bezpráví? Rozhodně ne! Jestliže Jehova odkládá zničení ničemných, „nádob zloby“, aby mohl v souladu se svým předsevzetím projevit soucit jiným, jak si může někdo oprávněně stěžovat? Naopak, jak pozorujeme rozvíjení jeho předsevzetí, učíme se mnohému o samotném Jehovovi. Žasneme nad jednotlivými rysy jeho osobnosti, které vyšly na světlo — nad jeho spravedlností,  milosrdenstvím, shovívavostí a rozmanitou moudrostí. Jehovovo moudré vyřešení sporné otázky bude věčně stát jako svědectví, že jeho způsob panování je nejlepší. Říkáme s apoštolem Pavlem: „Ó hloubko Božího bohatství a moudrosti a poznání! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a jak nevysledovatelné jsou jeho cesty!“ — Řím. 11:33.

Příležitost projevit svou oddanost

13. a) Jaká příležitost se nám otevírá, když podstupujeme osobní utrpení? b) Co nám pomůže, abychom moudře reagovali?

¹³ Jsou situace, kdy dochází ke skutečnému osobnímu utrpení, protože Bůh ještě nezničil ničemné a nepřivodil předpovězené obnovení lidstva. Jak na to reagujeme? Vidíme v tom příležitost podílet se na očištění Jehovova jména od pohany a dokázat, že Ďábel je lhář? Velmi nás posílí, budeme-li mít na paměti radu: „Buď moudrý, můj synu, a rozradostni mé srdce, abych mohl dát odpověď tomu, který mě popichuje.“ (Přísl. 27:11) Satan, který se vysmívá Jehovovi, vznesl obvinění, že lidé budou vinit Boha, a dokonce jej proklejí, utrpí-li hmotnou ztrátu nebo jsou-li tělesně postiženi. (Job 1:9–11; 2:4, 5) Děláme radost Jehovovu srdci, když navzdory těžkostem dokazujeme svou věrnou oddaností Bohu, že to v našem případě neplatí. Máme plnou důvěru, že Jehova má ke svým služebníkům něžnou náklonnost a jako v případě Joba nás v patřičný čas štědře odmění, jestliže se prokážeme jako věrní. — Jak. 5:11; Job 42:10–16.

14. Jaké jiné dobrodiní nám může vzejít z toho, jestliže ve zkouškách spoléháme na Jehovu?

¹⁴ Jestliže s důvěrou spoléháme na Jehovu, když podstupujeme trpké zkoušky, můžeme si vypěstovat  neocenitelné vlastnosti. Z toho, co Ježíš vytrpěl, „naučil se poslušnosti“ tak, jak to nikdy předtím neznal. I my se můžeme učit — pěstovat shovívavost, vytrvalost a prohloubené ocenění Jehovových spravedlivých cest. Budeme toto cvičení přijímat trpělivě? — Hebr. 5:8, 9; 12:11; Jak. 1:2–4.

15. Jak to může prospět jiným, jestliže trpělivě vytrváváme v těžkostech?

¹⁵ Druzí budou pozorovat, co děláme. Pro to, co podstupujeme ze své lásky ke spravedlnosti, začnou snad časem někteří z nich chápat, kdo jsou dnes opravdoví Kristovi „bratři“; a tím, že se s jeho „bratry“ sjednotí v uctívání, získají vyhlídku na požehnání věčného života. (Mat. 25:34–36, 40, 46) Jehova a jeho Syn chtějí, aby tuto příležitost dostali. A co my? Jsme ochotni smířit se s těžkostmi, abychom jim to umožnili?

16. Jak náš názor na takové osobní těžkosti souvisí s otázkou jednoty?

¹⁶ Jak znamenité je, když se i na obtížné životní situace díváme jako na příležitost projevit svou oddanost Jehovovi a zároveň se podílet na konání jeho vůle! Budeme-li to dělat, dosvědčíme, že skutečně směřujeme k jednotě s Bohem a Kristem, o kterou se Ježíš modlil ve prospěch všech pravých křesťanů. — Jan 17:20, 21.

K opakování

● Jak Jehova správně ukázal velkou úctu k vlastnímu jménu, zatímco připouštěl zlo?

● Jak umožnila okolnost, že Bůh snášel „nádoby zloby“, aby jeho milosrdenství dosáhlo až k nám?

● Co bychom měli vidět v situacích, kdy dochází k utrpení, jež osobně prožíváme?

[Studijní otázky]