6. kapitola

Čas zkoušek (1914–1918)

„Pamatujme, že jsme v období zkoušek. . . Je-li nějaký důvod, který by kohokoli vedl k tomu, aby opustil Pána a Jeho Pravdu, a k tomu, aby přestal dávat oběti pro Pánovu Věc, potom to nebyla pouze láska k Bohu, která pramenila ze srdce a jež vzbudila zájem o Pána, ale něco jiného — pravděpodobně určité doufání, že čas je krátký; zasvěcení potom bylo jen na určitý čas. Pokud tomu tak bylo, nyní je pravý čas se vzdát.“

TO JSOU slova, která se objevila ve Strážné věži z 1. listopadu 1914 (angl.), a nemohla být přiléhavější. Roky 1914 až 1918 se pro badatele Bible opravdu prokázaly jako „období zkoušek“. Některé zkoušky přišly zevnitř; jiné zvnějšku. Všechny však vyzkoušely badatele Bible, a to způsoby, jež zjevily, zda skutečně mají ‚lásku k Bohu, která pramení ze srdce‘. Přidrží se „Pána a Jeho Pravdy“, nebo je opustí?

Velké naděje

Dne 28. června 1914 byl vražednou kulkou sražen rakousko-uherský arcivévoda František Ferdinand. Vražda vedla k vypuknutí Velké války, jak se původně říkalo první světové válce. Boje začaly v srpnu 1914, kdy Německo vpadlo do Belgie a Francie. Na podzim toho roku již probíhala krvavá lázeň.

„Časy pohanů skončily; jejich králové měli svůj den!“ To zvolal bratr Russell, když ráno v pátek 2. října 1914 vstoupil do jídelny brooklynského ústředí Watch Tower Society. Zavládlo velké vzrušení. Většina přítomných po léta vzhlížela k roku 1914. Co však přinese konec časů pohanů?

Zuřila první světová válka, a v té době panoval názor, že tato válka vede k období celosvětové anarchie, které vyústí v konec nynějšího systému věcí. K roku 1914 se vztahovaly i jiné naděje. Alexander H. Macmillan, který byl pokřtěn v září 1900, později vzpomínal: „Několik z nás si zcela vážně myslelo, že během prvního říjnového  týdne půjdeme do nebe.“ * Ano, při vzpomínce na ono ráno, kdy Russell ohlásil konec časů pohanů, Macmillan přiznal: „Byli jsme velmi vzrušeni, a nebyl bych se divil, kdybychom se v tom okamžiku prostě začali zvedat a kdyby se onen výrok stal signálem k výstupu do nebe — ale nic takového se samozřejmě nestalo.“

Nesplněné očekávání ohledně návratu Pána Ježíše způsobilo, že v 19. století mnozí následovníci Williama Millera a různé adventistické skupiny ztratili víru. Ale jak to bylo s badateli Bible spojenými s Russellem? Působila snad předtím na některé přitažlivě spíše představa vlastní brzké záchrany než láska k Bohu a silná touha činit jeho vůli?

‚Bratře Russelle, nebyl jsi zklamán?‘

Bratr Russell již dlouho povzbuzoval badatele Bible, aby zůstávali bdělí a byli odhodláni pokračovat v Pánově díle, i kdyby vyvrcholení nenastalo tak brzy, jak snad očekávali.

Minul říjen 1914 a C. T. Russell a jeho společníci byli stále na zemi. Pak minul říjen 1915. Byl snad Russell zklamán? Ve Strážné věži z 1. února 1916 (angl.) napsal: „Zeptáte se mě: ‚Ale bratře Russelle, co si myslíš o čase naší proměny? Nebyl jsi zklamán, že nepřišla tehdy, kdy jsme doufali, že přijde?‘ Ne, odpovídáme, nebyli jsme zklamáni. . . Bratří, ti z nás, kteří mají správný postoj k Bohu, nejsou zklamáni žádným jeho uspořádáním. Nepřáli jsme si, aby se děla naše vůle; proto když jsme zjistili, že jsme v říjnu 1914 očekávali nesprávnou věc, byli jsme rádi, že Pán nezměnil Svůj Plán, aby nám vyhověl. Nepřáli jsme si, aby to udělal.  Přejeme si jen to, abychom byli schopni porozumět Jeho plánům a předsevzetím.“

Ne, badatelé Bible nebyli v říjnu 1914 ‚přijati domů‘ do nebe. Přesto v tom roce skončily časy pohanů. Zjevně bylo zapotřebí, aby se badatelé Bible ještě více poučili o významu roku 1914. Co měli mezitím dělat? Pracovat! Strážná věž z 1. září 1916 (angl.) to vyjádřila: „Představovali jsme si, že žňové dílo shromažďování Církve [pomazaných] bude uzavřeno před skončením časů pohanů; ale Bible nic takového neříká. . . Litujeme snad, že žňové dílo pokračuje? Ne, opravdu ne. . . Naším současným postojem, drazí bratří, by měla být velká vděčnost Bohu, rostoucí ocenění pro krásnou Pravdu, kterou nám dal tu čest vidět a ztotožnit se s ní, a rostoucí horlivost seznamovat jiné s onou Pravdou.“

Bylo toho však ještě více, co mělo být ve žňovém díle vykonáno? Bratr Russell si to zjevně myslel. Naznačil to ve svém rozhovoru s bratrem Macmillanem na podzim 1916. Zavolal si Macmillana k sobě do pracovny v brooklynském betelu a řekl mu: „Dílo rychle roste a poroste dál, protože se musí uskutečnit celosvětové dílo kázání ‚evangelia o království‘ všude na světě.“ Russell strávil tři a půl hodiny tím, že Macmillanovi líčil, co pochopil z Bible ohledně velkého díla, které ještě měli před sebou.

Badatelé Bible prošli obtížnou zkouškou. Ale s pomocí Strážné věže byli posíleni, aby triumfovali nad zklamáním. Období zkoušek však zdaleka neskončilo.

„Co se teď bude dít?“

Bratr Russell a jeho tajemník Menta Sturgeon se 16. října 1916 vydali na předem dohodnuté přednáškové turné po západě a jihozápadě Spojených států. Russell však byl tou dobou vážně nemocný. Nejdříve cestovali přes Kanadu do Detroitu v Michiganu. Pak po zastávkách v Illinois, Kansasu a Texasu dorazili oba muži do Kalifornie, kde Russell v neděli 29. října přednesl v Los Angeles svou poslední přednášku. Za dva dny nato, časně odpoledne v úterý 31. října, zemřel čtyřiašedesátiletý Charles Taze Russell ve vlaku u stanice Pampa v Texasu. Oznámení o jeho smrti vyšlo ve Strážné věži z 15. listopadu 1916, angl.

Jak zapůsobila na rodinu betel zpráva o smrti bratra Russella? A. H. Macmillan, který sloužil jako Russellův zástupce v úřadě v době, kdy byl Russell pryč, později vzpomínal na ono ráno, kdy přečetl rodině betel telegram: „V celé jídelně se ozývalo naříkání. Někteří  hlasitě plakali. Toho rána nikdo nesnídal. Všichni byli velmi rozrušení. Na konci času vyhrazeného pro jídlo postávali ve skupinkách, rozmlouvali a šeptali: ‚Co se teď bude dít?‘ Ten den se mnoho neudělalo. Nevěděli jsme, co dál. Bylo to tak nečekané, a přitom se nás na to snažil Russell připravit. Co budeme dělat? První otřes ze ztráty C. T. Russella byl nejhorší. Prvních pár dní byla pro nás budoucnost jako bílá zeď. Po celý svůj život byl Russell ‚duší Společnosti‘. Dílo se soustřeďovalo kolem jeho dynamického odhodlání starat se, aby se děla Boží vůle.“

Po pohřebním obřadu v newyorském Templu a v pittsburské Carnegie Hall byl bratr Russell pohřben v Allegheny na pozemku rodiny betel, jak si přál. Krátký Russellův životopis spolu s jeho poslední vůlí a odkazem byl zveřejněn ve Strážné věži z 1. prosince 1916 (angl.) a také v následujících vydáních prvního svazku Studies in the Scriptures (Studie Písem).

Co se teď bude dít? Pro badatele Bible bylo těžké představit si na místě bratra Russella někoho jiného. Bude jejich porozumění Písmům dále pokračovat, nebo zůstanou stát na místě? Stanou se sektou soustředěnou kolem jeho osoby? Russell sám dal kdysi jasně na srozuměnou, že očekává, že dílo bude pokračovat. Proto po jeho smrti přirozeně vyvstaly otázky jako: Kdo bude dohlížet na obsah Strážné věže a jiných publikací? Kdo by měl po Russellovi zastávat úřad prezidenta?

 Změna správy

Bratr Russell ve své poslední vůli načrtl uspořádání pětičlenného redakčního výboru, který by rozhodoval o obsahu Strážné věže. * Správní rada Watch Tower Bible and Tract Society navíc učinila opatření, aby tříčlenný výkonný výbor — A. I. Ritchie, W. E. Van Amburgh a J. F. Rutherford — byl odpovědný správní radě a měl celkový dohled nad veškerým dílem Společnosti. * Kdo se však stane novým prezidentem? To rozhodnutí padne na příštím výročním shromáždění Společnosti asi o dva měsíce později, 6. ledna 1917.

Výkonný výbor zprvu dělal, co mohl, aby udržel věci v chodu, povzbuzoval badatele Bible, aby zůstali činní a neztráceli odvahu. Strážná věž vycházela dál a obsahovala články, které napsal Russell před svou smrtí. Ale jak se blížilo výroční shromáždění, napětí rostlo. Někteří dokonce zahájili malou volební kampaň, aby dosáhli toho, že bude prezidentem zvolen jejich kandidát. Jiní z hluboké úcty k bratru Russellovi zřejmě víc dbali na to, aby napodobovali jeho vlastnosti a pěstovali jakýsi jeho kult. Většinu badatelů Bible však zajímalo pokračování díla, kterému se Russell plně oddal.

Jak se blížil čas volby, převládala otázka, kdo nastoupí po Russellovi jako prezident. Strážná věž z 15. ledna 1917 (angl.) podala zprávu o výsledku výročního shromáždění: „Bratr Pierson po velmi vhodných poznámkách a výrazech ocenění a lásky k bratru Russellovi prohlásil, že jako zástupce dostal od přátel z celé země pověření, aby jejich jménem hlasoval pro bratra J. F. Rutherforda jako prezidenta, a dále prohlásil, že ten je s tím plně srozuměn.“ Když bylo v nominaci uvedeno a podpořeno Rutherfordovo jméno, další nominace nebyly nutné, a tak „tajemník podle směrnic provedl tajné hlasování a oznámil, že bratr Rutherford byl shromážděním jednomyslně zvolen prezidentem“.

 Jak byl po své volbě nový prezident přijat? Výše uvedená Strážná věž sdělila: „Přátelé se všude vážně modlili o Pánovo vedení a řízení v otázce volby; a když byla provedena, všichni byli spokojení a šťastní, protože věřili, že Pán řídil jejich rozhodování a vyslyšel jejich modlitby. Mezi všemi přítomnými zavládl dokonalý soulad.“

Tento „dokonalý soulad“ však dlouho netrval. Nový prezident byl vřele přijat mnohými, ale ne všemi.

Nový prezident jedná

Bratr Rutherford nemínil měnit směr organizace, ale pokračovat po Russellově vzoru. Počet cestujících zástupců Společnosti (známých jako poutníci) se zvětšil z 69 na 93. Vzrostlo bezplatné šíření traktátů Společnosti jednak příležitostně o nedělích před kostely, jednak pravidelně ve službě dům od domu.

„Pastýřské dílo“, které bylo zahájeno před Russellovou smrtí, bylo nyní podpořeno. Šlo o sledování projeveného zájmu, podobné službě opětovných návštěv, kterou nyní konají svědkové Jehovovi. K dalšímu oživení kazatelského díla rozšířil nový prezident Společnosti kolportérské dílo. Kolportéři (předchůdci dnešních průkopníků) se rozrostli z 372 na 461.

„Rok 1917 začal poměrně skličujícím výhledem,“ uvedla Strážná věž z 15. prosince 1917, angl. Ano, po smrti C. T. Russella zavládla určitá nejistota, určité pochybnosti a určité obavy. Ale konečná zpráva za rok byla povzbudivá: kazatelská činnost vzrostla. Dílo zjevně postupovalo. Prošli snad badatelé Bible další zkouškou — smrtí C. T. Russella — úspěšně?

Pokusy získat rozhodující slovo

Všichni nového prezidenta nepodporovali. C. T. Russell a J. F. Rutherford byli velmi odlišní lidé. Měli odlišnou osobnost a odlišný původ. Některým bylo zatěžko tyto rozdíly přijmout. Podle jejich mínění nemohl bratra Russella nikdo nahradit.

Někteří, zejména v ústředí, bratra Rutherforda dokonce nesnášeli. To, že  dílo postupuje a že se bratr usilovně snaží řídit se uspořádáním, které zavedl Russell, na ně zřejmě nezapůsobilo. Záhy vyrůstala opozice. Čtyři členové správní rady Společnosti šli tak daleko, že se pokusili Rutherfordovi vyrvat správu z rukou. Krize vyvrcholila v létě 1917, když vyšla kniha The Finished Mystery (Ukončené tajemství), sedmý svazek Studies in the Scriptures.

Bratr Russell nestačil za svého života tento svazek sepsat, přestože v to doufal. Po jeho smrti výkonný výbor Společnosti zařídil, aby dva společníci, Clayton J. Woodworth a George H. Fisher, připravili k vydání tuto knihu, která byla komentářem ke Zjevení, k Šalomounově písni a k Ezekielovi. Zčásti byla založena na tom, co o těchto biblických knihách napsal Russell, a byly přidány další komentáře a vysvětlení. Dokončený rukopis byl schválen k vydání úředníky Společnosti a předán rodině betel v jídelně v úterý 17. července 1917. Zároveň bylo učiněno zarážející ohlášení — čtyři oponující členové správní rady byli zbaveni svého úřadu a bratr Rutherford jmenoval na jejich místo čtyři jiné. Jaká byla reakce?

Jako když vybuchne bomba! Čtyři sesazení členové rady se chopili příležitosti a před rodinou betel vyvolali pětihodinovou polemiku ohledně správy záležitostí Společnosti. Řada členů rodiny betel sympatizovala s odpůrci. Opozice pokračovala několik týdnů. Rušitelé vyhrožovali, že „svrhnou existující tyranii“ — jak se vyjadřovali. Bratr Rutherford však měl pro svůj čin dobrý podklad. Jaký?

 Ukázalo se, že čtyři oponující členy rady sice jmenoval bratr Russell, ale jmenování nikdy nebylo potvrzeno hlasováním členů korporace při výročním shromáždění Společnosti. Proto ti čtyři vůbec nebyli zákonnými členy správní rady! Rutherford si toho byl vědom, ale zprvu se o tom nezmiňoval. Proč? Nechtěl vyvolat dojem, že postupuje proti přání bratra Russella. Když však bylo zřejmé, že se svou opozicí nepřestanou, jednal v rámci své pravomoci a odpovědnosti prezidenta a nahradil je čtyřmi jinými, jejichž jmenování mělo být potvrzeno na příštím výročním shromáždění v lednu 1918.

Nespokojení bývalí členové rady a jejich přívrženci opustili 8. srpna rodinu betel; byli již předtím požádáni, aby odešli, protože byli zdrojem neklidu. Brzy začali svůj odpor šířit rozsáhlou ústní i písemnou kampaní po celých Spojených státech, Kanadě a Evropě. V důsledku toho se koncem léta 1917 řada sborů badatelů Bible rozštěpila na dvě skupiny — na ty, kteří zůstali věrní Společnosti, a na ty, kteří se stali snadnou kořistí úlisných řečí odpůrců.

Mohli by se snad sesazení členové rady ve snaze získat rozhodující slovo v organizaci pokusit ovlivnit účastníky výročního shromáždění? Rutherford takovou reakci předpokládal, a proto považoval za rozumné provést průzkum ve všech sborech. Co se zjistilo? Podle zprávy otištěné ve Strážné věži z 15. prosince 1917 dali hlasující najevo naprostou podporu J. F. Rutherfordovi a těm členům správní rady, kteří s ním spolupracovali. To se pak potvrdilo i na výročním shromáždění. * Snahy odpůrců získat rozhodující slovo selhaly.

Co se pak stalo s odpůrci a jejich přívrženci? Po výročním shromáždění v lednu 1918 se odštěpili, dokonce i Památnou slavnost 26. března 1918 slavili sami. Jednota, pokud ji vůbec měli, jim dlouho nevydržela, a zakrátko se rozpadli na různé sekty. Ve většině případů se jejich počet zmenšoval a činnost ochabovala nebo úplně přestala.

Po smrti bratra Russella museli badatelé Bible zjevně projít skutečnou zkouškou věrné oddanosti. Tarissa P. Gottová, která byla pokřtěna v roce 1915, to vyjádřila: „Mnozí z těch, kteří se zdáli tak silní, tak oddaní Pánu, se začali odvracet. . . Nezdálo se to správné, a přece se to dělo a rozrušovalo nás to. Řekla jsem si však: ‚Není snad tato organizace tou, kterou Jehova použil, aby nás osvobodil z pout falešného náboženství? Neokusili  jsme její dobrotu? Kam bychom šli, kdybychom ji nyní opustili? Neskončili bychom nakonec tak, že bychom šli za nějakým člověkem?‘ Neviděli jsme žádný důvod, proč bychom měli jít s odpadlíky, a tak jsme zůstali.“ — Jan 6:66–69; Hebr. 6:4–6.

Někteří z těch, kdo z organizace odešli, později litovali, a znovu se v uctívání spojili s badateli Bible. Převážná většina dále spolupracovala s Watch Tower Society a s bratrem Rutherfordem, stejně jako sestra Gottová. Láska a jednota, které je poutaly, byly vybudovány mnohaletým společenstvím na shromážděních a sjezdech. Nepřipustili, aby něco rozbilo toto pouto jednoty. — Kol. 3:14.

Do roku 1918 procházeli badatelé Bible zkouškami, které přicházely zevnitř. Ale co když vyvstane odpor zvnějšku?

Předmětem útoku

Od konce roku 1917 a dál v roce 1918 badatelé Bible energicky šířili novou knihu The Finished Mystery. Koncem roku 1917 tiskaři pilně pracovali na vydání 850 000 výtisků. Strážná věž z 15. prosince 1917 (angl.) sdělovala: „Prodej sedmého svazku je nesrovnatelný s prodejem jakékoli jiné knihy za stejný časový úsek, kromě Bible.“

Všichni ovšem neměli radost z úspěchu The Finished Mystery. Kniha obsahovala určité zmínky o duchovenstvu křesťanstva, které byly velmi ostré. Duchovenstvo tím bylo tak popuzeno, že naléhalo na vládu, aby zakázala publikace badatelů Bible. Následkem tohoto odporu, inspirovaného duchovenstvem, byla kniha The Finished Mystery počátkem roku 1918 zakázána v Kanadě. Odpor proti badatelům Bible brzy zesílil i ve Spojených státech.

Watch Tower Society vydala 15. března 1918 traktát Zvěsti království č. 1 (angl.), aby odhalila tento nátlak inspirovaný duchovenstvem. Co obsahoval? Titulek přes šest tiskových sloupců zněl: „Náboženská nesnášenlivost — Následovníci pastora  Russella pronásledováni, protože říkají lidem pravdu.“ Pod nadpisem „Zacházení s badateli Bible připomíná ‚temný středověk‘“ byly uvedeny skutečnosti o pronásledování a zákazu, s nimiž se začalo v Kanadě. Kdo je podnítil? Traktát zcela otevřeně ukázal na duchovenstvo, jež bylo popsáno jako „úzkoprsá hrstka lidí, kteří se systematicky snažili a snaží zabránit lidem, aby neporozuměli Bibli; kteří se snaží potlačit veškeré biblické vyučování, pokud je neprovádějí sami“. * To bylo tvrdé poselství!

Jak reagovalo duchovenstvo na takové odhalení? Vyvolávalo již předtím těžkosti, s nimiž se musela Watch Tower Society potýkat, ale teď začalo být opravdu útočné. Na jaře 1918 propukla vlna prudkého pronásledování badatelů Bible jak v Severní Americe, tak v Evropě. Odpor podnícený duchovenstvem vyvrcholil 7. května 1918, kdy byly ve Spojených státech vydány federální zatykače na J. F. Rutherforda a několik jeho blízkých spolupracovníků. A tak se v polovině roku 1918 Rutherford se sedmi dalšími ocitl ve federální káznici v Atlantě (Georgia).

Co se však stalo s ústředím, když byli soudce Rutherford a jeho spolupracovníci ve vězení?

 Udržet ‚oheň v rodinném krbu‘

V Brooklynu byl ustaven výkonný výbor, aby dál zajišťoval dílo. Hlavní starostí jmenovaných bratrů bylo udržet vydávání a rozšiřování Strážné věže. Badatelé Bible všude potřebovali to nejmocnější duchovní povzbuzení, jakého se jim mohlo dostat. A během celého tohoto „období zkoušek“ se nestalo, že by Strážná věž nevyšla! *

Jaký duch panoval v ústředí? Thomas (Bud) Sullivan, který později sloužil jako člen vedoucího sboru, vzpomínal: „Měl jsem tu čest navštívit brooklynský betel koncem léta 1918, když byli bratři ve vězení. Bratři, kteří řídili práci v betelu, rozhodně nebyli ustrašení nebo skleslí. Pravý opak byl pravdou. Byli optimističtí a důvěřovali, že Jehova nakonec dá svému lidu vítězství. Měl jsem tu čest být u snídaně v pondělí ráno, když podávali zprávu bratři vyslaní na víkend do různých přidělení. Získali jsme znamenitý obrázek situace. Bratři byli plní důvěry a očekávali, že Jehova bude dál řídit jejich činnost.“

Setkávali se však s mnoha problémy. Stále zuřila první světová válka. Nedostávalo se papíru a uhlí, které byly nezbytně potřebné pro práci v ústředí. Vlastenectví bylo vybičováno tak, že vůči Společnosti vládla značná nevraživost; na badatele Bible se pohlíželo jako na zrádce. Za těchto extrémních podmínek se zdálo nemožné pokračovat v činnosti v Brooklynu. Proto výkonný výbor po poradě s jinými bratry prodal Brooklynský svatostánek a zavřel domov betel. Dne 26. srpna 1918 se dílo přestěhovalo zpátky do Pittsburghu, do kancelářské budovy na rohu Federal Street a Reliance Street.

Přesto převládal dobrý duch. Martha Meredithová vzpomíná: „Dali jsme se v Pittsburghu dohromady a rozhodli se, že ‚oheň v rodinném krbu‘ udržíme, dokud se bratří nevrátí z vězení. Brooklynská kancelář se v té době přestěhovala do Pittsburghu, a tak začali bratří pilně psát články pro Strážnou věž a dávali ji tisknout. Když byly Strážné věže připravené k odeslání, my sestry jsme je balily a rozesílaly lidem.“

Badatelé Bible čelili od konce časů pohanů na podzim 1914 několika těžkým zkouškám. Budou schopni přežít? Mají skutečně ‚v srdci lásku k Bohu‘, nebo ne? Budou se pevně držet „Pána a Jeho Pravdy“, jak je nabádal Russell, nebo se jich pustí?

[Poznámky pod čarou]

[Praporek na straně 68]

Rutherford požádal odpůrce, aby odešli z betelu

[Rámeček na straně 62]

‚Někteří z nás se trochu ukvapili‘

Jak se blížil říjen 1914, někteří z badatelů Bible očekávali, že na konci časů pohanů obdrží jako duchem pomazaní křesťané svou nebeskou odměnu. Dokládá to příhoda, která se odehrála na sjezdu badatelů Bible v Saratoga Springs (New York), konaném od 27. do 30. září 1914. A. H. Macmillan, který byl pokřtěn čtrnáct let předtím, pronesl ve středu 30. září přednášku. Prohlásil v ní: „Je to pravděpodobně poslední přednáška, kterou kdy pronesu, protože brzy půjdeme domů [do nebe].“

Ale za dva dny (v pátek 2. října) se v Brooklynu, kde se měli sejít účastníci sjezdu, Macmillan dočkal dobromyslného poškádlení. C. T. Russell oznámil ze svého místa v čele stolu: „Uděláme nějaké změny v programu na neděli [4. října]. V 10.30 dopoledne pronese bratr Macmillan proslov.“ Jakou reakci to vyvolalo? Macmillan později napsal: „Všichni se srdečně zasmáli, když si vzpomněli, co jsem říkal ve středu v Saratoga Springs o své ‚poslední přednášce‘.“

Macmillan pokračoval: „Musel jsem si tedy pospíšit a vybrat si nějaký námět. Našel jsem si Žalm 74:9: ‚Znamení svých nevidíme, jižť není proroka, aniž jest mezi námi, kdo by věděl, dokud to tak státi má.‘ Teď to ovšem bylo něco jiného! Snažil jsem se v tom prosIovu přátelům ukázat, že se snad někteří z nás trochu ukvapili, když si mysleli, že ihned půjdeme do nebe, a že bychom teď spíše měli pilně pokračovat ve službě Pánu, dokud on nerozhodne, kdy bude někdo z jeho schválených služebníků vzat domů do nebe.“

[Rámeček na straně 67]

Životopis J. F. Rutherforda

Joseph Franklin Rutherford se narodil 8. listopadu 1869 baptistickým rodičům na farmě v Morgan County (Missouri, USA). Když bylo Josephovi šestnáct, otec svolil, aby šel na vyšší školu, pokud se bude živit sám a zaplatí námezdního dělníka, který by ho na farmě zastoupil. Joseph, jako odhodlaný mladý muž, sjednal půjčku u přítele a podařilo se mu dostat se na vyšší školu a také studovat práva.

Když ukončil akademické vzdělání, strávil Rutherford dva roky pod vedením soudce E. L. Edwardse. Ve dvaceti se stal oficiálním soudním zpravodajem pro soudy čtrnáctého soudního okresu v Missouri. Dne 5. května 1892 obdržel povolení provozovat právní praxi v Missouri. Později sloužil čtyři roky jako veřejný žalobce pro Boonville v Missouri. Ještě později příležitostně sloužil jako zvláštní soudce u soudu osmého soudního okresu v Missouri. Proto se stal známým jako „soudce“ Rutherford.

Je zajímavé, že během studia se živil prodejem encyklopedií dům od domu. Nebyla to snadná práce — mnohokrát ho odbyli. Jednou málem přišel o život, když na cestě k farmám spadl do ledové říčky. Slíbil si, že až se stane právníkem a někdo někdy přijde do jeho kanceláře nabízet knihy, koupí je. Věrný svému slovu přijal tři svazky „Millennial Dawn“ (Úsvit milénia) od dvou kolportérek, které přišly do jeho kanceláře začátkem roku 1894. Několik týdnů nato si knihy přečetl a vzápětí napsal Watch Tower Society dopis, kde stálo: „Má drahá manželka a já jsme si tyto knihy s nesmírným zaujetím přečetli a považujeme to za dar od Boha a velké požehnání, že jsme měli příležitost se s nimi seznámit.“ V roce 1906 byl Joseph F. Rutherford pokřtěn a rok nato se stal právním poradcem Watch Tower Society.

[Rámeček a obrázek na straně 69]

‚Nikdo na zemi nemá větší výsadu‘

J. F. Rutherford a několik jeho blízkých spolupracovníků byli 21. června 1918 odsouzeni k 20 letům vězení na základě falešného obvinění ze spiknutí. Jaké měli pocity? V ručně psaném vzkazu z vězení na Raymond Street v Brooklynu (viz dole), datovaném 22.–23. června, bratr Rutherford uvedl: „Dnes pravděpodobně není na zemi nikdo, kdo by měl větší výsadu a kdo by byl šťastnější než sedm bratří, kteří jsou nyní ve vězení. Uvědomují si, že jsou naprosto nevinní úmyslným proviněním, a radují se, že trpí s Kristem za to, že mu s věrnou oddaností sloužili.“

[Rámeček na straně 70]

Oběti pronásledování podníceného duchovenstvem

V polovině roku 1918 byli J. F. Rutherford a sedm jeho spolupracovníků ve vězení jako oběti pronásledování podníceného duchovenstvem. Těch osm mužů však nebylo jediným terčem takové nenávisti. V dřívějších letech býval duchovenstvem a tiskem napadán především C. T. Russell. Nyní byli oběťmi přímo badatelé Bible. Časopis „Zlatý věk“, nyní „Probuďte se!“, z 29. září 1920 (angl.) otiskl podrobnou, rozsáhlou zprávu o zlovolném pronásledování, kterým trpěli ve Spojených státech. Ta vyzněla, jako by to byla zpráva z období inkvizice. * Obsahovala i následující příběhy:

„Dne 22. dubna 1918 byl ve Wynnewoodu (Oklahoma) Claud Watson nejprve uvězněn a pak úmyslně vydán davu složenému z kazatelů, obchodníků a několika jiných, kteří ho srazili na zem, přiměli jednoho černocha, aby ho zbičoval, a když se trochu vzpamatoval, aby ho zbičoval znovu. Pak ho celého polili dehtem a posypali peřím a dehet mu vetřeli do vlasů a do pokožky hlavy.“

„Dne 29. dubna 1918 byl ve Walnut Ridge (Arkansas) uvězněn jednašedesátiletý W. B. Duncan, dále Edward French, Charles Franke, pan Griffin a paní D. Van Hoesenová. Do vězení vtrhl dav, který užíval krajně sprostého a oplzlého jazyka, zbičoval je, natřel dehtem, obalil peřím a vyhnal z města. Duncan byl nucen jít domů pěšky 42 kilometrů a stěží to přežil. Griffin prakticky přišel o zrak a za několik měsíců po napadení zemřel.“

„Dne 30. dubna 1918. . . v Minervě (Ohio) byl S. H. Griffin nejprve uvězněn a pak vydán davu. Nato mu patnáct minut držel kázání duchovní, potom byl opětovně bit, proklínán, kopán, šlapali po něm, vyhrožovali mu oběšením a utopením, vyhnali ho z města, plivali na něj, opakovaně mu podráželi nohy, opakovaně ho píchali deštníkem, zakázali mu jet dopravním prostředkem a pronásledovali ho pět mil do Malvernu v Ohiu; byl znovu zatčen a pak byl v Carrolltonu pro vlastní bezpečnost uvězněn. Nakonec ho stateční a věrní úředníci dopravili domů, když předtím prozkoumali jeho literaturu a řekli doslova: ‚Nenacházíme na tom člověku žádnou vinu.‘“

[Poznámka pod čarou]

[Obrázky na straně 64]

Čtyřiašedesátiletý Charles Taze Russell zemřel 31. října 1916 ve vlaku u stanice Pampa v Texasu; zpráva o pohřbu vyšla v mnoha novinách

[Obrázek na straně 66]

J. F. Rutherford byl muž impozantního vzhledu — měřil 188 centimetrů a vážil asi 102 kilogramů

[Obrázek na straně 69]

Vězení na Raymond Street v Brooklynu, kde byli bezprostředně po odsouzení sedm dní drženi bratr Rutherford a několik jeho blízkých spolupracovníků

[Obrázek na straně 71]

Thomas (Bud) Sullivan navštívil ústředí v roce 1918 a později sloužil ve vedoucím sboru svědků Jehovových