2. kapitola

Ježíš Kristus, věrný svědek

PO DOBU asi 4 000 let vydávala svědectví dlouhá řada předkřesťanských svědků. Ale sporné otázky ohledně Boží svrchovanosti a ryzosti Božích služebníků zdaleka nebyly vyřešeny. A tak přišel čas, aby se na zemi objevilo slíbené královské „semeno“, Mesiáš. — 1. Mojž. 3:15.

Koho ze všech miliónů svých duchovních synů zvolil Jehova pro tento úkol? Všichni byli svědky toho, co se stalo v Edenu, a bezpochyby si uvědomovali, jaké univerzální sporné otázky vznikly. Kdo však byl nejhorlivější, aby posloužil k očištění Jehovova jména a ospravedlnil Boží svrchovanost? Kdo mohl dát naprosto přesvědčivou odpověď na Satanovo vyzývavé tvrzení, že nikdo ve zkoušce nezachová ryzost vůči Boží svrchovanosti? Ten, koho Jehova vybral, byl jeho Prvorozený, jeho jediný zplozený Syn, Ježíš. — Jan 3:16; Kol. 1:15.

Ježíš dychtivě a pokorně přijal tento úkol, přestože to znamenalo opustit nebeský domov, který sdílel se svým Otcem déle než kdokoli jiný. (Jan 8:23, 58; Fil. 2:5–8) Jakou měl k tomu pohnutku? Hlubokou lásku k Jehovovi a horlivou touhu vidět Boží jméno očištěné od vší pohany. (Jan 14:31) Ježíš také jednal z lásky k lidem. (Přísl. 8:30, 31; srovnej Jana 15:13.) Jeho narození na zemi časně na podzim roku 2 př. n. l. umožnil svatý duch — jeho pomocí Jehova přenesl Ježíšův život z nebe do lůna židovské panny Marie. (Mat. 1:18; Luk. 1:26–38) Ježíš se tedy narodil v izraelském národě. — Gal. 4:4.

Více než kterýkoli jiný Izraelita Ježíš věděl, že musí být Jehovovým svědkem. Proč? Byl totiž příslušníkem národa, jemuž Jehova řekl skrze proroka Izajáše: „Jste moji svědkové.“ (Iz. 43:10) A navíc, když se Ježíš dal roku 29 n. l. pokřtít v Jordánu, Jehova ho pomazal svatým duchem. (Mat. 3:16) Tak byl Ježíš zmocněn, jak později dosvědčil, aby „vyhlásil rok dobré vůle od Jehovy“. — Iz. 61:1, 2; Luk. 4:16–19.

Ježíš svůj úkol věrně splnil a stal se největším Jehovovým svědkem, který kdy žil na zemi. Apoštol Jan, který stál nedaleko Ježíše v době jeho smrti, proto plným právem nazývá Ježíše „Věrným svědkem“. (Zjev. 1:5) A ve Zjevení 3:14 oslavený Ježíš nazývá sám sebe „Amen“ a „věrný a pravý svědek“. Jaké svědectví tento „Věrný svědek“ předložil?

 ‚Vydával svědectví o pravdě‘

Když byl Ježíš vyslýchán před římským místodržitelem Pilátem, prohlásil: „Proto jsem se narodil a proto jsem přišel do světa, abych vydal svědectví o pravdě. Každý, kdo je na straně pravdy, naslouchá mému hlasu.“ (Jan 18:37) O jaké pravdě vydal Ježíš svědectví? Byla to Boží pravda, zjevení Jehovových věčných předsevzetí. — Jan 18:33–36.

Ale jak vydával Ježíš svědectví o této pravdě? Řecké sloveso pro „vydávat svědectví (o něčem)“ znamená také „oznámit, potvrdit, příznivě svědčit, dobře mluvit (o něčem), schvalovat (něco)“. Na starověkých řeckých papyrech se běžně vyskytoval jiný tvar slovesa (martyró) za podpisem, například v záznamech o obchodních transakcích. Ježíš tedy musel svou službou stvrdit Boží pravdu. To jistě vyžadovalo, aby tu pravdu oznamoval neboli kázal jiným. Bylo však zapotřebí mnohem víc než jen slov.

„Jsem. . . pravda,“ řekl Ježíš. (Jan 14:6) Ano, žil tak, aby naplnil Boží pravdu. Boží předsevzetí ve spojitosti s Královstvím a jeho mesiášským Panovníkem bylo vyjádřeno v proroctví. Ježíš celou svou pozemskou životní dráhou, která vyvrcholila jeho obětní smrtí, splnil všechno, co o něm bylo prorokováno. Tak potvrdil a zaručil pravdivost Jehovova prorockého slova. Apoštol Pavel mohl proto říci: „Ať je totiž Božích slibů jakkoli mnoho, staly se Ano jeho prostřednictvím. Proto je také skrze něho řečeno ‚amen‘ [což znamená „staň se“ nebo „jistě“] Bohu k slávě skrze nás.“ (2. Kor. 1:20) Ano, Ježíš je ten, v němž se splňují všechny Boží sliby. — Zjev. 3:14.

Vydával svědectví o Božím jménu

Ježíš učil své následovníky, aby se modlili: „Náš Otče v nebesích, ať je posvěceno tvé jméno [neboli „ať je považováno za posvátné, chápáno jako svaté“].“ (Mat. 6:9, pozn. pod čarou v Rbi8) Také poslední noc svého života na zemi řekl Ježíš v modlitbě svému nebeskému Otci: „Učinil jsem tvé jméno zjevné lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji, a dal jsi je mně, a zachovali tvé slovo. A dal jsem jim tvé jméno na vědomí a chci je dát na vědomí, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich, a já ve spojení s nimi.“ (Jan 17:6, 26) To bylo vlastně prvořadým účelem, pro který Ježíš přišel na zemi. Jaký význam mělo to, že dával Boží jméno na vědomí?

Ježíšovi následovníci již Boží jméno znali a používali. Viděli a četli je v hebrejských biblických svitcích, které měli v synagógách. Viděli a četli je také v Septuagintě — řeckém překladu Hebrejských písem, který používali  při vyučování a psaní. Jestliže božské jméno znali, v jakém smyslu jim je Ježíš činil zjevným neboli dával na vědomí?

V biblických dobách nebyla jména pouhými nálepkami. A Greek-English Lexicon of the New Testament (Řecko-anglický lexikon Nového zákona) od J. H. Thayera říká: „Jméno Boha v N[ovém] Z[ákoně] se používá pro všechny vlastnosti, které jsou pro jeho ctitele shrnuty v tomto jménu a jimiž se Bůh uvádí lidem ve známost.“ Ježíš dal Boží jméno na vědomí nejen tím, že je používal, ale že poukazoval na Osobu, která za jménem stojí — na její předsevzetí, skutky a vlastnosti. Jako ten, ‚který byl v Otcově náručí‘, mohl o Otci podat vysvětlení tak, jak to nemohl udělat nikdo jiný. (Jan 1:18) Navíc zrcadlil svého Otce tak dokonale, že Ježíšovi učedníci mohli Otce ‚vidět‘ v Synovi. (Jan 14:9) Tím, co říkal a dělal, vydával Ježíš svědectví o Božím jménu.

Svědčil o Božím Království

Jako „Věrný svědek“ vynikal Ježíš jako hlasatel Božího Království. Řekl s rozhodností: „Musím oznamovat dobrou zprávu o Božím království. . ., protože k tomu jsem byl vyslán.“ (Luk. 4:43) Ohlašoval nebeské Království po celé Palestině a překonával přitom stovky kilometrů pěšky. Kázal všude, kde byli posluchači: na břehu jezera, na úbočích kopců, ve městech a vesnicích, v synagógách a v chrámu, na tržištích a v domovech lidí. Věděl však, že území, které může propracovat, a počet lidí, jimž může svědčit, jsou omezené. (Srovnej Jana 14:12.) S výhledem na propracování celosvětového pole proto vyškolil a vyslal své učedníky, aby byli hlasateli Království. — Mat. 10:5–7; 13:38; Luk. 10:1, 8, 9.

Ježíš byl pracovitý, horlivý svědek a nenechal se ničím rozptýlit. Ačkoli projevoval osobní zájem o potřeby lidí, přesto se do konání věcí, jež by přinesly krátkodobou úlevu, nezabral natolik, aby zanedbával svůj Bohem daný úkol ukazovat lidem trvalé řešení jejich problémů — Boží Království. Jednou, když zázračně nasytil asi 5 000 mužů (se ženami a dětmi možná hodně přes 10 000 lidí), chtěla se ho zmocnit skupina Židů a učinit ho pozemským králem. Co udělal Ježíš? „Odebral se opět zcela sám na horu.“ (Jan 6:1–15; srovnej Lukáše 19:11, 12; Skutky 1:6–9.) Přestože mnoho lidí zázračně uzdravil, nebyl v první řadě známý jako Divotvorce. Věřící i nevěřící ho uznávali spíše jako „Učitele“. — Mat. 8:19; 9:11; 12:38; 19:16; 22:16, 24, 36; Jan 3:2.

Vydávání svědectví o Božím Království byla zjevně ta nejdůležitější práce, jakou mohl Ježíš konat. Jehova si totiž přeje, aby každý věděl, co je Boží Království a jak splní jeho předsevzetí. Je velmi drahé Jehovovu srdci, protože je prostředkem, jímž posvětí své jméno a očistí je od každé  pohany. Ježíš to věděl, a proto učinil toto Království námětem svého kázání. (Mat. 4:17) Celým srdcem se podílel na jeho ohlašování, a tím podporoval Jehovovu oprávněnou svrchovanost.

Svědek věrný až do smrti

Nikdo nemohl milovat Jehovu a jeho svrchovanost více než Ježíš. Jako „prvorozený všeho stvoření“ Ježíš ‚úplně znal‘ Otce z toho, že s ním žil v důvěrném společenství jako duchovní tvor v nebesích. (Kol. 1:15; Mat. 11:27) Ochotně se podřizoval Boží svrchovanosti během nespočetných věků před stvořením prvního muže a ženy. (Srovnej Jana 8:29, 58.) Jak hluboce ho muselo ranit, když se Adam a Eva obrátili zády k Boží svrchovanosti! Přesto trpělivě čekal v nebesích asi 4 000 let, než konečně přišel čas, aby sloužil jako Jehovův největší svědek, který kdy žil na zemi.

Ježíš si plně uvědomoval, že se univerzální sporné otázky vztahují přímo na něj. Mohlo se zdát, že Jehova okolo něj postavil plot. (Srovnej Joba 1:9–11.) Je pravda, že v nebesích dokázal svou věrnost a oddanost, ale zachová svou ryzost jako člověk na zemi v jakékoli zkoušce? Dokáže odolat Satanovi v prostředí, kde jeho nepřítel je zjevně ve výhodě?

Odpůrce, ‚had‘, nemařil čas. Krátce po Ježíšově křtu a pomazání Satan Ježíše pokoušel k tomu, aby se zachoval sobecky, aby se vyvyšoval a konečně — aby zavrhl svrchovanost svého Otce. Ale Ježíšovo jednoznačné prohlášení k Satanovi: „Jehovu, svého Boha, budeš uctívat a jemu samotnému budeš prokazovat posvátnou službu“ ukázalo, kde Ježíš stojí ve sporných otázkách. Zcela jinde než Adam! — Mat. 4:1–10.

Životní dráha určená Ježíšovi znamenala utrpení a smrt, a Ježíš to dobře věděl. (Luk. 12:50; Hebr. 5:7–9) Přesto, „když se nalézal ve stavu coby člověk, pokořil se a stal se poslušným až do smrti, ano, smrti na mučednickém kůlu“. (Fil. 2:7, 8) Tím Ježíš prokázal, že Satan je zrůdný lhář, a zcela zodpověděl otázku, zda někdo zachová ryzost vůči Božímu svrchovanému panství, bude-li Satanovi dovoleno, aby jej vyzkoušel. Ježíšova smrt však docílila mnohem více.

Svou smrtí na mučednickém kůlu dal Ježíš také „svou duši jako výkupné výměnou za mnohé“. (Mat. 20:28; Mar. 10:45) Jeho dokonalý lidský život měl obětní hodnotu. To, že Ježíš obětoval svůj život, nám nejen umožňuje odpuštění hříchů, ale otvírá nám to také příležitost žít věčně na rajské zemi, v souladu s Božím původním předsevzetím. — Luk. 23:43; Sk. 13:38, 39; Hebr. 9:13, 14; Zjev. 21:3, 4.

Jehova prokázal, že Ježíše miluje a že ho schvaluje jako „Věrného svědka“, tím, že ho třetí den vzbudil z mrtvých. Tak se potvrdilo, že  svědectví, které Ježíš vydal o Království, bylo pravé. (Sk. 2:31–36; 4:10; 10:36–43; 17:31) Po 40 dnech, kdy setrvával v blízkosti země a při mnoha příležitostech se zjevoval svým apoštolům, vystoupil Ježíš do nebe. — Sk. 1:1–3, 9.

Ježíš jednou naznačil, že ke zřízení Božího mesiášského Království dojde v daleké budoucnosti. (Luk. 19:11–27) Ta událost také označí počátek Ježíšovy „přítomnosti a závěru systému věcí“. (Mat. 24:3) Ale jak poznají jeho následovníci na zemi, kdy tyto věci nastanou? Ježíš jim dal „znamení“ — složené znamení — tvořené mnoha jevy, k nimž patří války, zemětřesení, nedostatek  potravy, mory a vzrůst bezzákonnosti. Významnou částí tohoto znamení bude také to, že dobrá zpráva o Království se bude kázat po celé obydlené zemi na svědectví všem národům. Všechny rysy onoho pozoruhodného znamení lze pozorovat za našich dnů, což naznačuje, že žijeme v čase, kdy Ježíš je přítomen jako nebeský Král a kdy probíhá závěr systému věcí. * — Mat. 24:3–14.

Ale co Ježíšovi následovníci? V tomto čase Ježíšovy přítomnosti tvrdí příslušníci mnoha různých církví, že následují Krista. (Mat. 7:22) Přesto Bible říká, že je jen „jedna víra“. (Ef. 4:5) Jak tedy můžeme rozpoznat pravý křesťanský sbor, ten, který má Boží schválení a vedení? Můžeme to udělat tak, že prozkoumáme, co říkají Písma o křesťanském sboru v prvním století, a pak se podíváme, kdo se dnes řídí tímto vzorem.

[Poznámka pod čarou]

[Praporek na straně 20]

‚Narodil se, aby vydal svědectví o pravdě‘

[Praporek na straně 21]

Ježíš učinil námětem svého kázání Boží Království

[Praporek na straně 22]

Ježíš Kristus byl největší Jehovův svědek, který kdy žil na zemi

 [Celostránkový obrázek na straně 23]