3. kapitola

Jehovovi křesťanští svědkové v prvním století

„BUDETE mi svědky . . . do nejvzdálenější končiny země.“ (Sk. 1:8) Těmito slovy na rozloučenou pověřil Ježíš své učedníky, aby byli svědky. Ale svědky koho? „Budete mi svědky,“ řekl Ježíš. Znamená to snad, že nemají být Jehovovými svědky? To rozhodně ne!

Ježíšovi učedníci totiž dostali výsadu, jaká nemá obdoby — výsadu být jak Jehovovými, tak Ježíšovými svědky. Ježíšovi první učedníci již byli — jako věrní Židé — Jehovovými svědky. (Iz. 43:10–12) Ale nyní měli také svědčit o Ježíšově zásadní úloze v posvěcování Jehovova jména prostřednictvím Božího mesiášského Království. Takto vydávat svědectví o Ježíšovi sloužilo k Jehovově slávě. (Řím. 16:25–27; Fil. 2:9–11) Dosvědčovali, že Jehova nelhal, že po více než 4 000 letech konečně vzbudil dlouho slibovaného Mesiáše neboli Krista.

Jehovovi křesťanští svědkové v prvním století dostali také jedinečnou odpovědnost — takovou, jaká leží na opravdových křesťanech až dodnes.

„Jděte . . . , čiňte učedníky“

Po svém vzkříšení z mrtvých se Ježíš objevil svým učedníkům, kteří se shromáždili na jedné hoře v Galileji. Tam jim nastínil jejich odpovědnost: „Jděte proto a čiňte učedníky z lidí všech národů, křtěte je ve jménu Otce a Syna a svatého ducha a vyučujte je, aby zachovávali všechno, co jsem vám přikázal. A pohleďte, já jsem s vámi po všechny dny až do závěru systému věcí.“ (Mat. 28:19, 20) Uvažujme, co zahrnovalo toto závažné pověření.

„Jděte,“ řekl Ježíš. Ale ke komu? K ‚lidem ze všech národů‘. To byl nový příkaz, náročný zejména pro židovské věřící. (Srovnej Skutky 10:9–16, 28.) Do Ježíšovy doby byli pohané vítáni, když sami přišli do Izraele ze zájmu o pravé uctívání. (1. Král. 8:41–43) O něco dříve během své služby řekl Ježíš apoštolům, aby šli a kázali, ale jen „ztraceným  ovcím izraelského domu“. (Mat. 10:1, 6, 7) Nyní dostali příkaz, aby šli k lidem ze všech národů. Proč?

„Čiňte učedníky,“ přikázal Ježíš. Ano, jeho učedníci byli pověřeni, aby činili učedníky z jiných lidí. Co to znamená? Učedník je ten, kdo se učí, kdo je vyučován — není to pouze žák, ale také stoupenec. Učedník nepřijímá Ježíšovu autoritu jen vnitřně, tím, že v něho věří, ale také navenek, tím, že ho poslouchá. Podle Theological Dictionary of the New Testament řecké slovo překládané „učedník“ (mathétés) „v sobě nese myšlenku osobní příchylnosti, která utváří celý život toho, kdo je popsán jako [učedník]“.

„Vyučujte je,“ dodal Ježíš, „aby zachovávali všechno, co jsem vám přikázal.“ Má-li si někdo vypěstovat osobní příchylnost k Ježíšovi, musí být vyučován, aby ‚zachovával všechno‘, co Kristus přikázal, včetně jeho příkazu kázat „dobrou zprávu o království“. (Mat. 24:14) Jen tak se může stát v pravém slova smyslu učedníkem. A jen ti, kdo učení přijmou a stanou se opravdovými učedníky, se dávají pokřtít.

„Jsem s vámi,“ ujistil je Ježíš, „po všechny dny až do závěru systému věcí.“ Ježíšovo učení je vždy platné, nikdy nezestárne. Na jeho základu jsou křesťané až dodnes zavázáni činit učedníky z jiných lidí.

Kristovi následovníci tedy dostali odpovědné pověření, totiž činit učedníky ve všech národech. Avšak aby mohli činit Kristovy učedníky, museli svědčit o Jehovově jménu a Království, protože to dělal jejich vzor, Ježíš. (Luk. 4:43; Jan 17:26) Ti, kdo přijali Kristovo učení a stali se učedníky, se tak stali Jehovovými křesťanskými svědky. Stát se Jehovovým svědkem již nebylo otázkou narození v židovském národě, ale otázkou volby. Ti, kdo se stali svědky, to udělali proto, že milovali Jehovu a upřímně se chtěli podřídit jeho svrchované vládě. — 1. Jana 5:3.

Plnili však Jehovovi křesťanští svědkové v prvním století své pověření sloužit jako Boží a Kristovi svědkové a ‚činili učedníky z lidí všech národů‘?

„Do nejvzdálenější končiny země“

Krátce poté, co dal učedníkům jejich pověření, vrátil se Ježíš do nebeského příbytku svého Otce. (Sk. 1:9–11) Deset dní nato se v den letnic roku  33 n. l. rozběhlo rozsáhlé dílo činění učedníků. Ježíš vylil na své čekající učedníky slíbeného svatého ducha. (Sk. 2:1–4; srovnej Lukáše 24:49 a Skutky 1:4, 5.) To je naplnilo horlivostí kázat o vzkříšeném Kristu a o jeho budoucím návratu s mocí Království.

Věrně podle Ježíšových pokynů začali tito učedníci v prvním století vydávat svědectví o Bohu a Kristu přímo v Jeruzalémě. (Sk. 1:8) Apoštol Petr se během svátku letnic ujal vedení a „důkladně vydával svědectví“ tisícům Židů, kteří se k oslavě svátku sešli z mnoha národů. (Sk. 2:5–11, 40) Jen počet mužů, kteří uvěřili, brzy vzrostl asi na 5 000. (Sk. 4:4; 6:7) Později oznamoval Filip „dobrou zprávu o Božím království a o jménu Ježíše Krista“ Samaritánům. — Sk. 8:12.

Mělo se však udělat ještě mnoho práce. Od roku 36 n. l., kdy byl obrácen Kornélius, neobřezaný pohan, se dobrá zpráva začala šířit mezi pohany ve všech národech. (Skutky, 10. kapitola) Šířila se tak rychle, že kolem roku 60 n. l. mohl apoštol Pavel říci, že dobrá zpráva „byla kázána v celém stvoření, jež je pod nebem“. (Kol. 1:23) Koncem prvního století již tedy Ježíšovi věrní následovníci činili učedníky po celé Římské říši — v Asii, Evropě a v Africe.

Když Jehovovi křesťanští svědkové v prvním století vykonali tak mnoho za tak krátký čas, vyvstávají otázky: Byli nějak organizováni? A pokud ano, jak?

Organizace křesťanského sboru

Od Mojžíšovy doby měl židovský národ jedinečné postavení — sloužil jako Boží sbor. Tento sbor byl Bohem důkladně zorganizován pod správou starších mužů, předáků, soudců a úředníků. (Joz 23:1, 2) Židovský národ však své výsadní postavení ztratil, protože zavrhl Jehovova Syna. (Mat. 21:42, 43; 23:37, 38; Sk. 4:24–28) O letnicích roku 33 n. l. byl izraelský sbor nahrazen Božím křesťanským sborem. * Jak byl tento křesťanský sbor zorganizován?

Již v den letnic se učedníci „věnovali apoštolskému učení“. To napovídá, že začali v jednotě založené na učení. Od toho prvního dne se „jednomyslně“ scházeli. (Sk. 2:42, 46) Jak se šířilo dílo činění učedníků, utvářely se sbory věřících, nejprve v Jeruzalémě a pak mimo Jeruzalém. (Sk. 8:1; 9:31; 11:19–21; 14:21–23) Věřící měli zvyk scházet se na veřejných místech i v soukromých domech. — Sk. 19:8, 9; Řím. 16:3, 5; Kol. 4:15.

 Proč se rostoucí křesťanský sbor nestal volným sdružením nezávislých místních sborů? Tyto sbory byly sjednoceny pod jedním Vůdcem. Ježíš Kristus byl od počátku ustanoveným Pánem a Hlavou sboru a jako takového jej uznávaly všechny sbory. (Sk. 2:34–36; Ef. 1:22) Z nebes aktivně řídil záležitosti svého sboru na zemi. Jak? Prostřednictvím svatého ducha a andělů, které mu dal k dispozici Jehova. — Sk. 2:33; srovnej Skutky 5:19, 20; 8:26; 1. Petra 3:22.

Kristus měl však k dispozici ještě něco dalšího, čím podporoval jednotu křesťanského sboru — viditelný vedoucí sbor. Vedoucí sbor zpočátku tvořili věrní Ježíšovi apoštolové. Později zahrnoval i jiné starší muže jeruzalémského sboru a také apoštola Pavla, třebaže ten v Jeruzalémě nebydlel. Každý sbor uznával autoritu tohoto ústředního sboru starších mužů a očekával od něho vedení, když vyvstaly organizační nebo naukové otázky. (Sk. 2:42; 6:1–6; 8:14–17; 11:22; 15:1–31) K čemu to vedlo? „Sbory se tedy opravdu upevňovaly ve víře den ze dne a početně vzrůstaly.“ — Sk. 16:4, 5.

Vedoucí sbor pod vedením svatého ducha dohlížel na jmenování dozorců a pomocníků, totiž služebních pomocníků, kteří by se starali o každý sbor. Byli to muži, kteří odpovídali požadavkům duchovní způsobilosti, jež platily ve všech sborech; nebyli tedy vybíráni jen na základě nějakých místních měřítek. (1. Tim. 3:1–13; Tit. 1:5–9; 1. Petra 5:1–3) Dozorci byli vybízeni, aby se řídili Písmy a podřizovali se vedení svatého ducha. (Sk. 20:28; Tit. 1:9) Všichni ve sboru byli povzbuzováni, aby ‚poslouchali ty, kteří se ujímají vedení‘. (Hebr. 13:17) Tak se udržovala jednota nejen uvnitř každého sboru, ale také v křesťanském sboru jako celku.

Přestože někteří muži měli odpovědné postavení, mezi Jehovovými křesťanskými svědky v prvním století neexistovalo dělení na duchovní a laiky. Všichni byli bratři; byl jen jeden Vůdce — Kristus. — Mat. 23:8, 10.

Rozpoznáni podle svatého chování a lásky

Svědectví Jehovových svědků v prvním století se neomezovalo na „ovoce rtů“. (Hebr. 13:15) Křesťanský svědek přizpůsoboval celý svůj život tomu, že je učedníkem. Proto tito křesťané nejen svou víru hlásali, ale víra přetvářela celý jejich život. Odkládali starou osobnost s jejími hříšnými zvyklostmi a snažili se obléknout si novou osobnost, stvořenou podle Boží vůle. (Kol. 3:5–10) Byli pravdomluvní a poctiví, a také pracovití a spolehliví. (Ef. 4:25, 28) Byli mravně čistí — sexuální nemravnost byla přísně zakázána, stejně jako opilství a modlářství. (Gal.  5:19–21) Není tedy divu, že křesťanství proslulo jako „ta Cesta“, cesta neboli způsob života, který se soustřeďuje na víru v Ježíše a věrně následuje jeho šlépěje. — Sk. 9:1, 2; 1. Petra 2:21, 22.

Jedna vlastnost však vyniká nad všechny ostatní — láska. Raní křesťané projevovali láskyplný zájem o potřeby spoluvěřících. (Řím. 15:26; Gal. 2:10) Milovali jeden druhého ne jako sebe sama, ale víc než sebe sama. (Srovnej Filipanům 2:25–30.) Byli ochotni dokonce jeden za druhého zemřít. To však nepřekvapovalo. Nebyl snad Ježíš ochoten zemřít za ně? (Jan 15:13; srovnej Lukáše 6:40.) On mohl říci svým učedníkům: „Dávám vám nové přikázání, abyste milovali jeden druhého; právě jako jsem si já zamiloval vás, tak abyste i vy milovali jeden druhého. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ (Jan 13:34, 35) Kristus přikázal, aby jeho následovníci projevovali takovou obětavou lásku; a jeho učedníci v prvním století tento příkaz věrně zachovávali. — Mat. 28:20.

„Nejsou částí světa“

Jestliže měli křesťané v prvním století plnit svou odpovědnost činit učedníky a být Božími a Kristovými svědky, nemohli se nechat rozptylovat světskými záležitostmi; museli se plně zaměřovat na své pověření. Ježíš to určitě dělal. Pilátovi řekl: „Mé království není částí tohoto světa.“ (Jan 18:36) A svým učedníkům jasně sdělil: „Nejste částí světa.“ (Jan 15:19) První křesťané tedy byli odděleni od světa jako Ježíš; nezaplétali se do politiky ani do válek. (Srovnej Jana 6:15.) Nedali se také polapit způsoby světa — jeho dychtivým usilováním o hmotné věci a jeho požitkářstvím. — Luk. 12:29–31; Řím. 12:2; 1. Petra 4:3, 4.

Křesťanští svědkové v prvním století vytvořili jasně poznatelnou skupinu tím, že byli oddělení od světa. Historik E. G. Hardy ve své knize Christianity and the Roman Government (Křesťanství a římská vláda) uvádí: „Křesťané byli cizinci a poutníci v okolním světě; jejich občanství bylo v nebi; království, k němuž vzhlíželi, nebylo z tohoto světa. Proto byl od počátku nezájem o veřejné věci nápadným rysem křesťanství.“

Pronásledováni pro spravedlnost

„Otrok není větší než jeho pán,“ varoval Ježíš. „Jestliže pronásledovali mne, budou pronásledovat i vás.“ (Jan 15:20) Před svou smrtí na mučednickém kůlu vytrpěl Ježíš kruté pronásledování. (Mat.  26:67; 27:26–31, 38–44) A přesně podle jeho varování zakusili brzy podobné zacházení i jeho učedníci. (Mat. 10:22, 23) Ale proč?

Záhy si jich začali všímat jiní. Raní křesťané byli totiž lidé s vysokými zásadami mravnosti a ryzosti. Otevřeně a horlivě činili učedníky. Díky tomu doslova tisíce lidí opouštělo falešné náboženské systémy; stávali se křesťany. Odmítali pak zaplétat se do světských záležitostí. Nepřipojovali se k uctívání císaře. Není tedy divu, že se brzy stali předmětem zlovolného pronásledování, podníceného zrádnými náboženskými vůdci a špatně informovanými politickými vládci. (Sk. 12:1–5; 13:45, 50; 14:1–7; 16:19–24) To byly ovšem jen lidské nástroje skutečného pronásledovatele — „prahada“, Satana. (Zjev. 12:9; srovnej Zjevení 12:12, 17.) Co bylo jeho cílem? Potlačit křesťanství a jeho smělé vydávání svědectví.

Žádné pronásledování však nedokázalo zavřít ústa Jehovových křesťanských svědků v prvním století. Své pověření kázat obdrželi od Boha prostřednictvím Krista a byli odhodláni poslouchat Boha spíše než lidi. (Sk. 4:19, 20, 29; 5:27–32) Spoléhali na Jehovovu sílu s důvěrou, že  on odmění své věrně oddané svědky za vytrvalost. — Mat. 5:10; Řím. 8:35–39; 15:5.

Dějiny potvrzují, že pronásledování ze strany představitelů Římské říše nedokázalo rané Jehovovy křesťanské svědky vyhubit. Josephus, židovský historik z prvního století našeho letopočtu, píše: „A kmen křesťanů, nazývaný tak podle [Ježíše], nevymizel až dodnes [kolem roku 93 n. l.].“ — Židovské starožitnosti, XVIII, 64 (iii, 3).

Zpráva o tom, jak svědčili Jehovovi křesťanští svědkové v prvním století, tedy zjevuje několik příznačných rysů: směle a horlivě plnili své pověření svědčit o Bohu a Kristu a činit učedníky; tvořili organizační strukturu, v níž všichni byli bratři a v níž neexistovalo dělení na duchovní a laiky; drželi se vysokých zásad mravnosti a milovali jeden druhého; byli oddělení od světských způsobů a záležitostí; byli pronásledováni pro spravedlnost.

Koncem prvního století však jedinému sjednocenému křesťanskému sboru hrozilo vážné a zákeřné nebezpečí.

[Poznámka pod čarou]

[Praporek na straně 26]

Noví učedníci neměli být pouze pasívními věřícími, ale poslušnými následovníky

[Praporek na straně 27]

Stát se Jehovovým svědkem už nebylo otázkou narození, ale volby

[Praporek na straně 28]

Koncem prvního století Jehovovi křesťanští svědkové činili učedníky v Asii, Evropě a v Africe

[Praporek na straně 29]

Mezi křesťany prvního století neexistovalo dělení na duchovní a laiky

[Rámeček na straně 27]

Křesťanství se šířilo horlivým kázáním

Zapáleni horlivostí, kterou nebylo možné uhasit, vynakládali raní Jehovovi křesťanští svědkové veškerou sílu na to, aby co nejrozsáhleji ohlašovali dobrou zprávu. Edward Gibbon v knize „The Decline and Fall of the Roman Empire“ (Úpadek a pád Římské říše) uvádí, že „horlivost křesťany . . . rozptýlila do všech provincií a téměř do každého města [Římské] říše“. Profesor J. W. Thompson uvádí v díle „History of the Middle Ages“ (Dějiny středověku): „Křesťanství se po římském světě rozšířilo pozoruhodnou rychlostí. V roce 100 již pravděpodobně každá provincie, která hraničila se Středozemním mořem, měla křesťanskou obec.“

[Rámeček na straně 30]

‚Triumfy křesťanství‘

Nebiblické prameny potvrzují znamenité chování a lásku, jimiž se vyznačovali raní křesťané. Historik John Lord prohlásil: „Pravé triumfy křesťanství se zračily v tom, že vytvářelo dobré lidi z těch, kdo vyznávali jeho nauky . . . Máme svědectví o jejich bezúhonném životě, nenapadnutelné mravnosti, dobrém občanství a křesťanských projevech milosti.“ — „The Old Roman World“ (Starořímský svět).

[Obrázek na straně 31]

Ústřední vedoucí sbor pomáhal poskytovat vedení sborům, ale všichni vzhlíželi ke Kristu jako ke svému jedinému Vůdci

[Obrázek na straně 32]

První křesťané byli předmětem zlovolného pronásledování