7. kapitola

Zvěstujte Krále a Království! (1919–1941)

„Věříte, že Král slávy započal své panování? Pak tedy zpět do pole, vy synové nejvyššího Boha! Oblečte si svou výzbroj! Buďte střízliví, buďte bdělí, buďte činní, buďte stateční. Staňte se věrnými a pravými svědky pro Pána. Kupředu, do boje, dokud nebudou poslední zbytky Babylóna zpustošeny. Rozhlašujte to poselství široko daleko. Svět se musí dozvědět, že Jehova je Bůh a že Ježíš Kristus je Král králů a Pán pánů. Toto je den všech dnů. Pohleďte, Král panuje! Vy jste jeho zvěstovateli. Proto zvěstujte, zvěstujte, zvěstujte Krále a jeho království.“

TUTO dramatickou výzvu k činu pronesl J. F. Rutherford na mezinárodním sjezdu v Cedar Pointu (Ohio) v roce 1922. Na přítomné měla hluboký účinek. Badatelé Bible odcházeli z tohoto sjezdu s horoucí touhou zvěstovat Království. Ale ještě před pouhými několika roky se zdála vyhlídka na to, že budou zvěstovateli Království, opravdu neutěšená. J. F. Rutherford a sedm jeho spolupracovníků byli ve vězení a jejich budoucí úloha v organizaci se zdála nejistá. Jak byly překonány všechny těžkosti?

„Vím něco o zákoně věrně oddaného“

V době uvěznění bratra Rutherforda a jeho spolupracovníků byl na 2.–5. ledna 1919 naplánován sjezd v Pittsburghu (Pensylvánie). Nebyl to však obyčejný sjezd — byl spojen s výročním shromážděním Watch Tower Society, které se konalo v sobotu 4. ledna 1919. Bratr Rutherford si byl dobře vědom významu tohoto shromáždění. Toho sobotního odpoledne hledal bratra Macmillana a našel ho na vězeňském tenisovém kurtu. Podle Macmillana se odehrálo toto:

„Rutherford řekl: ‚Maku, chci s tebou mluvit.‘

‚O čem se mnou chceš mluvit?‘

 ‚Chci s tebou mluvit o tom, co se děje v Pittsburghu.‘

‚Rád bych dohrál ten zápas.‘

‚A tebe nezajímá, co se tam děje? Nevíš, že se dnes volí úředníci? Třeba na tebe zapomenou a zůstaneme tu sedět navždycky.‘

‚Bratře Rutherforde,‘ řekl jsem, ‚dovol mi, abych ti řekl něco, nač jsi možná ještě nepomyslel. Tohle je poprvé od založení Společnosti, kdy se může jasně ukázat, koho by si Jehova Bůh přál mít jako prezidenta.‘

‚Co tím myslíš?‘

‚Myslím tím to, že bratr Russell měl rozhodující hlas a jmenoval jednotlivé úředníky. Teď, když my jsme zdánlivě vyřazeni, je to jiné. Kdybychom se ale dostali ven včas a přišli na sjezd, na tu pracovní schůzku, potom bychom tam vešli, byli přijati a zaujali bychom místo bratra Russella se stejnou ctí, jakou obdržel on. Pak by to mohlo vypadat jako lidské dílo, a ne jako dílo Boží.‘

Rutherford se tvářil zamyšleně a odešel.“

Ten den probíhalo v Pittsburghu vzrušené shromáždění. „Nějaký čas panoval zmatek, neshody a rozepře,“ vzpomínala Sara C. Kaelinová, která vyrostla v okolí Pittsburghu. „Někteří chtěli shromáždění o půl roku odložit, jiní si nebyli jistí, zda je zákonné volit úředníky, kteří jsou ve vězení; jiní navrhovali všechny úředníky nové.“

Po dlouhé diskusi W. F. Hudgings, ředitel Peoples Pulpit Association (Sdružení lidové kazatelny) *, přečetl přítomným dopis bratra Rutherforda. Bratr v něm vyjadřoval svou lásku ke shromážděným a posílal pozdravy. Varoval: „Satanovými hlavními zbraněmi jsou PÝCHA, CTIŽÁDOST a STRACH.“ Projevoval touhu podřídit se Jehovově vůli, a dokonce pokorně navrhoval vhodné muže pro případ, že by se akcionáři Společnosti rozhodli zvolit nové úředníky.

Diskuse ještě chvíli pokračovala a pak promluvil E. D. Sexton, který byl jmenován předsedou hlasovacího výboru:

„Právě jsem přijel. Kvůli sněhu měl můj vlak čtyřicet osm hodin zpoždění. Mám co říci a pro vlastní klid to raději řeknu hned. Milí bratří, přišel jsem sem jako všichni ostatní s určitými návrhy — pro a proti. . . V cestě nestojí žádná zákonná překážka. Jestliže si přejeme znovu zvolit naše bratry, kteří jsou teď tam dole na jihu, do jakéhokoli úřadu, který mohou zastávat, já osobně z žádné [právní] rady, kterou jsem dostal, nevidím, že by to rušivě zasahovalo do jejich případu před federálním soudem nebo před veřejností.

 Věřím, že největším projevem úcty, kterou bychom mohli našemu drahému bratru Rutherfordovi vyjádřit, by bylo znovu ho zvolit prezidentem W[atch] T[ower] B[ible] & T[ract] Society. Myslím, že veřejnost ani trochu nepochybuje o tom, jak pohlížíme na celou tu záležitost. Pokud naši bratří jakýmkoli způsobem formálně porušili nějaký zákon, kterému nerozumějí, my víme, že jejich pohnutky jsou čisté. A před Všemohoucím [Bohem] neporušili ani Boží, ani lidský zákon. Mohli bychom projevit tu největší důvěru, kdybychom bratra Rutherforda znovu zvolili prezidentem Sdružení.

Nejsem právník, ale když jde o zákonnost situace, vím něco o zákoně věrně oddaného. Věrná oddanost je to, co požaduje Bůh. Nedovedu si představit žádnou větší důvěru, kterou bychom mohli projevit, než provést volby A ZNOVU ZVOLIT BRATRA RUTHERFORDA PREZIDENTEM.“

Bratr Sexton zřejmě vyjádřil pocity většiny přítomných. Konalo se hlasování; byly sečteny hlasy; J. F. Rutherford byl zvolen prezidentem, C. A. Wise viceprezidentem a W. E. Van Amburgh tajemníkem-pokladníkem.

Druhý den zaklepal bratr Rutherford na zeď Macmillanovy cely a řekl: „Vystrč ruku.“ Pak podal Macmillanovi telegram, kde stálo, že Rutherford byl znovu zvolen prezidentem. „Byl velmi šťastný,“ vzpomínal později Macmillan, „když viděl toto ujištění, že Společnost řídí Jehova.“

Bylo po volbách, ale bratr Rutherford a sedm dalších byli stále ve vězení.

„Celostátní agitace“ ve prospěch vězňů

„V několika uplynulých týdnech byla zahájena celostátní agitace ve prospěch těchto bratří,“ uvedla Strážná věž z 1. dubna 1919, angl. Některé noviny přímo žádaly propuštění J. F. Rutherforda a jeho spolupracovníků. Badatelé Bible po celých Spojených státech dávali najevo svou podporu tím, že psali redaktorům novin, členům kongresu, senátorům a guvernérům a vyzývali je, aby zasáhli ve prospěch těchto osmi vězňů. Bylo zřejmé, že si badatelé Bible nedopřejí klidu, dokud jejich osm bratrů nebude na svobodě.

V březnu 1919 již badatelé Bible šířili po Spojených státech petici, v níž žádali prezidenta Woodrowa Wilsona, aby použil svého vlivu pro jednu z následujících věcí pro uvězněné bratry:

„ZA PRVÉ: Úplná milost, jestliže je to nyní možné, NEBO

ZA DRUHÉ: Nařízení ministerstvu spravedlnosti, aby zrušilo žalobu proti nim, a tak aby byli zcela propuštěni, NEBO

 ZA TŘETÍ: Okamžitá možnost propuštění na kauci, než o jejich případu rozhodnou vyšší soudy.“

Během dvou týdnů získali badatelé Bible 700 000 podpisů. Petice však nebyla prezidentovi ani vládě nikdy předložena. Proč? Protože těchto osm mužů bylo ještě předtím propuštěno na kauci. K čemu tedy práce s peticí přispěla? Strážná věž z 1. července 1919 (angl.) uvedla: „Všechno svědčí pro to, že Pán si přál, aby se tato práce vykonala, ale ani ne tak proto, aby se bratří dostali z vězení, jako spíše aby bylo vydáno svědectví o pravdě.“

„Vítejte doma, bratří“

V úterý 25. března odjelo osm bratrů z Atlanty do Brooklynu. Zpráva o jejich propuštění se rychle šířila. Byly to opravdu dojemné scény — badatelé Bible se shromažďovali všude na stanicích, kudy vlak projížděl, v naději, že je uvidí a vyjádří radost z jejich propuštění. Jiní spěchali do domova betel v Brooklynu, který byl mezitím uzavřen, aby připravili hostinu na uvítanou. V Brooklynu bylo bratrům 26. března povoleno složit kauci 10 000 dolarů za každého, a byli propuštěni.

„Řada přátel je ihned doprovodila do domova betel, kde se shromáždilo skoro šest set lidí, aby je uvítali,“ napsala Strážná věž z 15. dubna 1919, angl. V jídelně visel velký transparent se slovy: „Vítejte doma, bratří.“ Téměř padesát let poté vyprávěla Mabel Haslettová, která se hostiny zúčastnila: „Vzpomínám si, že jsem smažila sto koblih, které bratrům po devíti měsících vězeňské stravy, jak se zdálo, chutnaly. Pořád vidím bratra Rutherforda, jak po nich sahá. Byla to nezapomenutelná chvíle, když on a ostatní vyprávěli své zkušenosti. Vzpomínám si také na malého bratra DeCeccu, který stál na židli, aby ho každý viděl a slyšel.“

V úterý 1. dubna ráno přijel bratr Rutherford do Pittsburghu, kde byly nyní kanceláře ústředí. Když se bratři dozvěděli, že má přijet, i tady naplánovali hostinu, která se toho večera konala v hotelu Chatham. Vězeňský život si však vyžádal na bratru Rutherfordovi daň. Měl oslabené plíce, a tak po propuštění dostal těžký zápal plic. Proto bylo nutné, aby brzy potom odjel ze zdravotních důvodů do Kalifornie, kde měl nějaké příbuzné.

Zkouška v Los Angeles

Když byli bratr Rutherford a ostatní na svobodě, vznikla otázka, jak to bude dál s ohlašováním Božího Království. Během jejich uvěznění organizační dozor nad svědeckým dílem prakticky neexistoval. Brooklynský svatostánek byl prodán a domov betel uzavřen. Kanceláře ústředí v Pittsburghu byly malé a finanční prostředky omezené. A navíc, jaký byl vlastně zájem o poselství o Království? Bratr Rutherford se v Kalifornii rozhodl učinit zkoušku.

 V neděli 4. května 1919 bylo uspořádáno shromáždění v Cluneově Auditoriu v Los Angeles. Přednáška, na kterou byla pozvána veřejnost, se jmenovala „Naděje pro utiskované lidstvo“. Měl ji však přednést J. F. Rutherford — muž, který se právě vrátil z vězení. Rozsáhlou inzercí v novinách Rutherford přislíbil, že předloží skutečnosti, včetně vysvětlení důvodů nezákonného odsouzení úředníků Společnosti. Bude tím někdo natolik zaujat, aby přišel?

Odezva byla obrovská. Na přednášku přišlo 3 500 lidí a 600 dalších muselo odejít s nepořízenou. Bratr Rutherford byl vzrušen. Souhlasil, že k těm, kteří se na přednášku nedostali, promluví v pondělí večer. Přišlo 1 500 lidí. Byl však natolik nemocný, že nemohl tuto přednášku dokončit. Po hodině ho musel vystřídat spolupracovník. Přesto byla zkouška v Los Angeles úspěšná. Bratr Rutherford se přesvědčil, že o poselství o Království je značný zájem, a byl odhodlán postarat se, aby bylo ohlašováno.

Dílo postupuje

V červenci 1919 už bratr Rutherford zase pracoval v pittsburském ústředí. V několika příštích měsících začaly mít události spád. Připravoval se sjezd badatelů Bible, který se měl konat v Cedar Pointu (Ohio) od 1. do 8. září 1919. Kanceláře Společnosti se přestěhovaly zpátky do Brooklynu a 1. října se tam již pracovalo.

Co teď mají badatelé Bible dělat? Jejich poslání bylo jasně zdůrazněno na sjezdu v Cedar Pointu. V úterý 2. září  bratr Rutherford vysvětlil: „Posláním křesťana na zemi. . . je hlásat poselství o Pánově království spravedlnosti, které přinese požehnání všemu sténajícímu tvorstvu.“ Tři dny nato, 5. září v pátek, který byl nazván Dnem spolupracovníků, bratr Rutherford dále prohlásil: „V okamžicích střízlivého zamyšlení se křesťan přirozeně sám sebe ptá: Proč jsem na zemi? A odpověď musí nutně znít: Pán mě milostivě učinil svým vyslancem, abych nesl světu božské poselství smíření, a mou výsadou a povinností je to poselství ohlašovat.“

Ano, bylo načase pokračovat v díle ohlašování Božího Království! Jako pomoc při plnění tohoto pověření bratr Rutherford oznámil: „Díky Pánově prozřetelnosti jsme zajistili, aby začal vycházet nový časopis s názvem ZLATÝ VĚK.“ Účastníci sjezdu tehdy ještě netušili, jak odvážný to bude časopis.

„Ten první poválečný sjezd byl pro nás všechny velkou posilou,“ vzpomínal Herman L. Philbrick, který přijel na sjezd ze svého domova v Bostonu (Massachusetts). Sjezd v Cedar Pointu opravdu podnítil badatele Bible k jednání. Byli připraveni dát se do práce a ohlašovat dobrou zprávu. Jako by byli znovu oživeni. — Srovnej Ezekiela 37:1–14; Zjevení 11:11, 12.

Mezitím se na světové scéně děly významné věci: 28. června 1919 byla podepsána Versailleská smlouva a 10. ledna 1920 vstoupila v platnost. Smlouva oficiálně ukončovala vojenské akce proti Německu v první světové válce a také zajišťovala vytvoření Společnosti národů — mezinárodního sdružení pro zachování míru ve světě.

‚Zvěstujte Krále a Království‘

V roce 1922 se badatelé Bible vrátili do Cedar Pointu k devítidennímu programu od 5. do 13. září. Když se delegáti sjeli na tento mezinárodní sjezd, zavládlo velké vzrušení. Sjezd vyvrcholil v pátek 8. září, když bratr Rutherford pronesl přednášku na námět „Království“.

Thomas J. Sullivan později vzpomínal: „Ti, kdo měli výsadu zúčastnit se toho shromáždění, ještě dnes vidí opravdovost, s níž bratr Rutherford říkal těm několika neklidným lidem, kteří kvůli horku přecházeli sem a tam, aby si ‚SEDLI‘ a ‚NASLOUCHALI‘ přednášce stůj co stůj.“ Ti, kdo to udělali, nebyli zklamáni, protože to byl historický proslov, v němž bratr Rutherford vybídl své posluchače, aby ‚zvěstovali Krále a Království‘.

Obecenstvo reagovalo s velkým nadšením. Strážná věž to popsala: „Na všechny přítomné nezapomenutelně zapůsobila myšlenka, že každému ze zasvěcených je od této chvíle uložen závazek působit jako zvěstovatel Krále a království.“ Badatelé Bible odcházeli ze sjezdu zapáleni pro kazatelské  dílo. Tehdy ani ne třicetiletá sestra kolportérka Ethel Bennecoffová řekla: „Byli jsme vyburcováni, abychom ‚zvěstovali, zvěstovali, zvěstovali Krále a jeho království‘ — ano, s větší horlivostí a láskou v srdci než kdy dříve.“

Jak sílilo duchovní světlo porozumění, badatelé Bible začali chápat některé vzrušující biblické pravdy. (Přísl. 4:18) Porozumění těmto drahocenným pravdám jim dalo mocný popud k dílu ohlašování Božího Království. Zároveň však museli přizpůsobovat své myšlení — a to se stalo pro některé skutečnou zkouškou.

„Neuskutečněné naděje nejsou příznačné jen pro naši dobu“

V roce 1920 uvedla brožura Miliony nyní žijících lidí nikdy nezemrou: „. . . se vší jistotou můžeme býti v roce 1925 svědky jejich [Abrahama, Izáka, Jákoba a jiných věrných proroků starých dob] návratu z obětí smrti k životu a dokonalosti.“ Nejenže se s příchodem roku 1925 očekávalo vzkříšení věrných mužů starých dob, ale někteří doufali, že pomazaní křesťané v tom roce snad obdrží nebeskou odměnu. *

Proběhl rok 1925. Někteří svou naději opustili. Obrovská většina badatelů Bible však zůstala věrná. „Naše rodina,“ vyprávěl Herald Toutjian, jehož prarodiče se stali badateli Bible na přelomu století, „si uvědomovala, že neuskutečněné naděje nejsou příznačné jen pro naši dobu. I apoštolové chovali podobné nemístné naděje. . . Jehova je hoden věrně oddané služby a chvály, ať už konečná odměna přijde, nebo nepřijde.“ — Srovnej Skutky 1:6, 7.

Která organizace — Jehovova, nebo Satanova?

„Narození národa“ byl název vzrušujícího článku, který vyšel ve Strážné věži č. 6, 1925 (z 1. března 1925, angl.). Předkládal osvícené porozumění 12. kapitole Zjevení, jež bylo některým zatěžko přijmout.

Totožnost symbolických postav, o nichž je v této kapitole zmínka, byla určena následujícím způsobem: „žena“, která rodí (verše 1, 2), je ‚Boží [nebeská] organisace‘; „drak“ (verš 3) je ‚ďáblova organisace‘; a „syn pacholík“ (verš 5, KB) je ‚nové království, nová vláda‘. Na základě toho bylo poprvé jasně vysvětleno něco nového: Existují dvě oddělené a proti sobě stojící organizace — Jehovova a Satanova. A po „boji na nebi“ (verš 7, KB) byli Satan a jeho démonští přívrženci vypuzeni z nebe a svrženi na zem.

„Sedli jsme si a studovali to celou noc, až jsem tomu velmi dobře porozuměl,“ napsal Earl E. Newell, který později sloužil jako cestující zástupce Watch Tower Society. „Jeli jsme na sjezd do Portlandu v Oregonu  a tam jsme našli přátele celé rozrušené. Někteří z nich chtěli kvůli tomuto článku Strážnou věž zavrhnout.“ Proč bylo toto vysvětlení 12. kapitoly Zjevení pro některé tak těžko přijatelné?

Jeden důvod byl ten, že se vysvětlení silně rozcházelo s tím, co vyšlo v The Finished Mystery (Ukončené tajemství), jež bylo převážně posmrtným shrnutím spisů bratra Russella. * Walter J. Thorn, který sloužil jako cestující poutník, vysvětlil: „Článek ‚Narození národa‘ byl. . . těžko stravitelný vzhledem k dřívějšímu výkladu drahého bratra Russella, který jsme považovali za konečné slovo o Zjevení.“ Nebylo tedy divu, že někteří o výklad klopýtli. „Tento výklad se bezesporu může prokázat jako prostředek k prosévání,“ poznamenal jiný poutník, J. A. Bohnet, „ale lidé skutečně opravdoví a ve víře upřímní zůstanou pevně stát a budou se radovat.“

Lidé skutečně opravdoví a ve víře upřímní se z nového výkladu radovali. Bylo jim to nyní tak jasné: každý patří buď k Jehovově organizaci, nebo k Satanově. „Myslete na to,“ vysvětloval článek „Narození národa“, „že to bude naší předností. . . udatně bojovati pro věc našeho Krále skrze zvěstování jeho poselství, které on nám dal, abychom je zvěstovali.“

V průběhu dvacátých a třicátých let následovaly další záblesky biblického porozumění. Byly odstraněny světské oslavy a svátky jako například vánoce. Také jiné zvyklosti a názory byly zavrženy, když se zjistilo, že mají kořeny, které zneuctívají Boha. * Avšak badatelé Bible nejen opouštěli nesprávné zvyklosti a názory, ale dále vzhlíželi k Jehovovi, že jim bude postupně zjevovat pravdu.

„Jste moji svědkové“

„‚Jste. . . moji svědkové,‘ je Jehovův výrok, ‚a já jsem Bůh.‘“ (Iz. 43:12) Od dvacátých let si byli badatelé Bible rostoucí měrou vědomi hlubokého významu těchto slov proroka Izajáše. Na stránkách Strážné věže byla opakovaně připomínána naše odpovědnost vydávat svědectví o Jehovově jménu a jeho Království. Milníku však bylo dosaženo na sjezdu, který se konal roku 1931 v Columbu (Ohio).

V neděli 26. července v poledne pronesl bratr Rutherford veřejnou přednášku „Království, naděje světa“, která byla přenášena rozsáhlou sítí rozhlasových stanic. Poselství znovu vysílalo více než 300 dalších stanic. Na konci přednášky pronesl bratr Rutherford výstrahu křesťanstvu, když přečetl ostrou rezoluci nazvanou „Výstraha od Jehovy“, jež byla adresována „Panovníkům a lidu“. Když vyzval obecenstvo, aby rezoluci přijalo,  všichni přítomní vstali a vykřikli: „Ano!“ Později došlé telegramy dosvědčily, že mnozí z těch, kteří poslouchali rozhlas, se k souhlasu připojili.

Od jedné hodiny odpoledne, kdy skončila veřejná přednáška, do čtyř hodin odpoledne, kdy bratr Rutherford opět vstoupil na pódium, byla atmosféra nabitá vzrušením. Bratr Rutherford zvlášť požádal, aby každý, koho skutečně zaujala polední výstraha křesťanstvu, byl ve čtyři hodiny odpoledne na svém místě.

Přesně ve čtyři bratr Rutherford prohlásil, že to, co hodlá teď říci, považuje za životně důležité pro každého, kdo ho právě slyší. Posluchači projevovali živý zájem. Během svého proslovu přednesl další rezoluci. Nazývala se „Nové jméno“ a vrcholila prohlášením. „Přejeme si být známi a nazýváni tímto jménem, totiž jako svědkové Jehovovi.“ Vzrušení účastníci sjezdu opět vstali se zvučným zvoláním: „Ano!“ Ode dneška tedy budou známí jako svědkové Jehovovi!

„Jehovův duch nám dal nebojácnost“

Během roku 1927 byl Jehovův lid povzbuzován, aby část každé neděle trávil skupinovým vydáváním svědectví. Ihned vznikl odpor, který se dovolával zákonů. Během několika let se začala množit zatčení — v roce 1933 bylo jen ve Spojených státech 268 případů, 340 v roce 1934, v roce 1935 bylo 478 případů a v roce 1936 jich bylo 1 149. Na základě jakého obvinění? Obvinění byla vlastně různá. Patřil k nim prodej bez povolení, rušení klidu a porušování zákonů o nedělním sabatu. Místní skupiny svědků nebyly zběhlé v tom, jak jednat s policejními úředníky a soudy. Právnická pomoc v místě bývala buď příliš drahá, nebo nebyla dosažitelná kvůli předsudkům. Proto Watch Tower Society moudře zřídila v Brooklynu právní oddělení, aby poskytovalo rady.

Silná právní obhajoba však nestačila. Tito upřímní svědkové Jehovovi byli odhodláni žít podle jména, které přijali. Proto počátkem třicátých let přešli do ofenzívy. Jak? Pomocí zvláštních kazatelských misií známých jako oddílové kampaně. Tisíce dobrovolníků po celých Spojených státech byly organizovány do oddílů. Když byli svědkové v jednom městě zatčeni za kázání dům od domu, oddíl dobrovolníků z jiných území brzy dorazil, „oblehl“ město a vydal důkladné svědectví. *

Tyto oddílové kampaně velmi posilovaly místní svědky. V každém oddílu byli způsobilí bratři, kteří byli vyškoleni k jednání s autoritami. Bylo to velké povzbuzení pro bratry žijící na území, kde byly těžkosti, jako třeba na malém městě, když věděli, že nejsou v ohlašování Božího Království sami.

 Podílet se na oddílových kampaních v třicátých letech vyžadovalo značnou odvahu. Uprostřed období velké hospodářské krize bylo málo pracovních příležitostí. Přesto Nicholas Kovalak mladší, který je už asi 40 let cestujícím dozorcem, vzpomíná: „Když přišla výzva, abychom propracovali místo, kde byly těžkosti, ‚ředitel služby‘ požádal o dobrovolníky. Všem bylo řečeno, aby se nenabízeli, pokud se bojí, že přijdou o zaměstnání. . . Ale vždy jsme s radostí viděli stoprocentně kladnou reakci.“ John Dulchinos, dozorce ze Springfieldu v Massachusetts, poznamenal: „Byly to opravdu vzrušující roky, a vzpomínky na ně jsou drahocenné. Jehovův duch nám dal nebojácnost.“

Mezitím však mělo jako záblesk přijít biblické porozumění něčemu, co bude mít obrovský účinek na celé dílo.

A co Jonadabové?

V roce 1932 bylo vysvětleno, že Jehonadab (Jonadab), společník krále Jehua, představoval třídu lidí, kteří se budou těšit z věčného života na zemi. * (2. Král. 10:15–28) Jonadabové, jak se jim začalo říkat, považovali za výsadu, že mohou pěstovat společenství s Jehovovými pomazanými služebníky a že se s nimi mohou zčásti podílet na zvěstování Království. Tou dobou však nebyla zvláštní snaha shromažďovat nebo organizovat tyto jednotlivce s pozemskou nadějí.

Ale ve Strážné věži č. 11a, 1934 (z 15. srpna 1934, angl.) dostali Jonadabové skutečné povzbuzení. Článek „Jeho dobrotivost“ uváděl: „Měl by se někdo z Jonadabů zasvětiti Pánu a dáti se pokřtíti? Odpověď: Zcela jistě je to správné, aby se Jonadabové zasvětili, konati vůli Boží. Nikdo nedosáhne života, kdyby tak neučinil. Křest nebo ponoření se do vody jest pouze symbolem, jenž naznačuje, že se někdo zasvětil [nebo, jak bychom dnes řekli, oddal] Bohu, konati jeho vůli; a proto jest pokřtění na místě.“ Jonadabové byli vzrušeni.

Avšak brzy je čekala ještě větší radost. Příští jaro obsahovalo několik vydání Strážné věže, počínaje vydáním z 1. dubna 1935 (angl.), toto oznámení: „Strážná věž opět připomíná svým čtenářům, že od 30. května do 3. června 1935 se bude ve Washingtonu, D. C., konat sjezd svědků Jehovových a Jonadabů *.“ Jonadabové na ten sjezd dychtivě čekali.

 Námětem přednášky bratra Rutherforda, kterou pronesl druhý den sjezdu odpoledne, byl „zástup veliký“ předpověděný ve Zjevení 7:9–17 (KB). V tomto proslovu vyložil, že velký zástup se skládá z novodobých Jonadabů a že tito Jonadabové musejí projevit věrnost Jehovovi ve stejné míře jako pomazaní. Přítomní byli skutečně vzrušeni. Na řečníkovu žádost Jonadabové vstali. „Zprvu nastalo úplné ticho,“ vzpomínala Mildred Cobbová, jež byla pokřtěna v létě 1908, „ale pak se ozval radostný křik a dlouhý hlasitý jásot.“

Tento záblesk biblického porozumění hluboce zapůsobil na činnost svědků Jehovových. „S velkým nadšením,“ poznamenala Sadie Carpenterová, která byla kazatelkou plným časem přes 60 let, „jsme se vrátili do svých obvodů vyhledávat lidi podobné ovcím, kteří ještě měli být shromážděni.“ Ročenka svědků Jehovových 1936 (angl.) později uvedla: „Toto odhalení bratry vzrušilo a podnítilo je k obnovené činnosti. Z celého světa přicházejí zprávy, v nichž se zračí radost z toho, že ostatek má nyní výsadu nést poselství velkému zástupu a že společně pracují pro čest Pánova jména.“ Kniha Bohatství, vydaná v angličtině roku 1936, obsahovala rozsáhlý rozbor vyhlídek, které Písma předkládají velkému zástupu. To bylo opravdovou pomocí při tomto díle.

Oddaní, pokřtění členové velkého zástupu konečně nalézali své pravé místo po boku pomazaných při zvěstování Božího Království.

‚Té staré madam vyčiníme‘

Poselství těchto horlivých svědků, rozhlašované ve 30. letech, obsahovalo sžíravé odhalení falešného náboženství. Užitečný nástroj k tomu byl vydán na hlavním shromáždění svědků Jehovových, které se konalo od 15. do 20. září 1937 v Columbu (Ohio).

Po svém dopoledním proslovu v sobotu 18. září zveřejnil bratr Rutherford béžovou knihu Nepřátelé. Odhalovala falešné náboženství jako „velkého nepřítele, který stále škodí lidstvu“. Stoupenci falešného náboženství byli označeni jako „činitelé Ďáblovi, ať si to uvědomují, nebo ne“. Když knihu předkládal obecenstvu, bratr Rutherford řekl: „Vidíte, tahle kniha má barvu vyčiněné kůže, a my s ní té staré madam * vyčiníme.“ S těmito slovy přítomní hlasitě a nadšeně souhlasili.

‚Stará madam‘ už nějaké roky ‚dostávala vyčiněno‘ používáním gramofonu. Ale pokud jde o práci s gramofonem, na sjezdu v roce 1937  přišlo překvapení: „Na tomto sjezdu se poprvé mluvilo o práci s přenosným gramofonem u dveří,“ vzpomíná Elwood Lunstrum, kterému tehdy bylo teprve dvanáct. „Předtím jsme sice s sebou nosili do služby gramofon, ale přehrávali jsme z něho, jen když nás pozvali dovnitř. . . Na sjezdu v Columbu bylo navrženo zorganizování ‚zvláštních průkopníků‘, kteří měli razit cestu v používání gramofonu u dveří a v následné práci se zájemci (tehdy se jí prvně začalo říkat ‚dodatečné návštěvy‘) a v biblických studiích s uspořádáním nazývaným ‚vzorové studium‘.“

Jehovův lid odcházel z toho sjezdu dobře vybaven pro dílo ohlašování Božího Království. Rozhodně potřebovali všemožné povzbuzení. Zvedající se vlna nacionalismu ve 30. letech s sebou přinesla odpor a v některých případech davové násilnosti podněcované jednotlivci, kteří byli odhodláni zabránit svědkům Jehovovým ve shromažďování a v kázání.

‚Banda zlodějů‘

Silný odpor přicházel od jistých skupin Katolické akce. Bratr Rutherford se k této věci přímočaře vyjádřil 2. října 1938 v přednášce „Fašismus, nebo svoboda“, která později vyšla v angličtině v podobě brožury a byla rozšířena v miliónovém nákladu. Bratr Rutherford v tomto proslovu podrobně vylíčil řadu nezákonných zásahů, aby demonstroval tajnou dohodu mezi jistými veřejnými úředníky a představiteli římskokatolické církve.

Po předložení skutečností pronesl: „Když se lidem říkají fakta o tlupě, která působí pod pláštíkem náboženství, aby je oloupila o jejich práva, hierarchie křičí: ‚Lžou! Zacpěte jim pusu a nedovolte jim mluvit.‘“ Potom se zeptal: „Je snad nesprávné zveřejňovat pravdu o bandě zlodějů, která okrádá lidi? Ne!. . . Má se poctivým lidem zacpávat pusa a mají se nutit, aby mlčeli, zatímco tato banda zlodějů pošlapává lidské svobody? A především, má být lidem upírána Bohem daná výsada pokojně se shromažďovat a svobodně uctívat Všemohoucího Boha, jakož i svoboda slova ohledně jeho království a těch, kdo se staví proti němu?“

Po tomto sžíravém pokárání pokračoval odpor skupin Katolické akce po celých Spojených státech. Svědkové Jehovovi vedli právní bitvy za svobodu uctívání a za své právo ohlašovat Boží Království. Situace se však ještě zhoršila, když svět vstoupil do války. Zákonem ustanovené zákazy a věznění dolehly postupně i na svědky Jehovovy v jednotlivých zemích v Evropě, Africe i v Asii.

 „Každý chtěl jet do St. Louis“

„V roce 1941,“ vypráví Norman Larson, který krátce předtím vstoupil do služby plným časem, „jsme všichni cítili, že máme před sebou kritické dny, když teď v Evropě zuří válka. Proto každý chtěl jet do St. Louis.“ Proč? Na teokratický sjezd svědků Jehovových, který se konal od 6. do 10. srpna 1941 v St. Louis (Missouri). A „každý“ také přijel. Sjezdové prostory byly nabité. Podle odhadu policie byla vrcholná účast 115 000 osob.

Program sjezdu poskytoval od prvního dne povzbuzení v pravý čas. Úvodní proslov bratra Rutherforda „Ryzost“ udal tón celému sjezdu. „Jasněji než kdy dříve jsme si uvědomili, proč Jehova připouští tak prudké pronásledování svého lidu po celém světě,“ vzpomínala Hazel Burfordová, která až do své smrti v roce 1983 sloužila skoro 40 let jako misionářka. Ročenka svědků Jehovových 1942 (angl.) dodala ve zprávě o sjezdu: „Všichni si jasně uvědomovali, že před nimi leží velké svědecké dílo a že tím, že je budou konat, zachovají ryzost, i kdyby byli nenáviděni všemi lidmi a světskými organizacemi.“

K dojemnému výjevu došlo v neděli 10. srpna. Byl to „Den dětí“. Když byl zahájen dopolední program, shromáždilo se na ploše přímo před pódiem 15 000 dětí od pěti do osmnácti let. Podobné to bylo na vyhrazeném místě na stanovišti přívěsů, kde naslouchal zástup těch, kteří se nevešli na stadión. Když tehdy více než sedmdesátiletý bratr Rutherford vkročil na pódium, děti volaly a tleskaly. Zamával kapesníkem a děti mu mávání opětovaly. Pak jasným, laskavým hlasem hovořil k posluchačům na námět „Děti Krále“. Přes hodinu promlouval ke všem přítomným, a pak se obrátil přímo k dětem, které seděly na vyhrazených místech.

„Vy všechny. . . děti,“ řekl a pozorně se zahleděl na rozzářené mladé tváře před sebou, „které jste souhlasily, že budete činit Boží vůli, a zaujaly jste postoj na straně Boží teokratické vlády Krista Ježíše a které jste souhlasily, že budete poslouchat Boha a jeho Krále, prosím, vstaňte.“ Děti do jednoho vstaly. „Pohleďte,“ zvolal nadšený řečník, „více než 15 000 nových svědků pro Království!“ Propukl potlesk. „Vy všichni, kteří chcete dělat, co můžete, abyste jiným vyprávěli o Božím království a o požehnáních, která je provázejí, řekněte prosím Ano.“ Zahřmělo: „Ano!“

Jako zlatý hřeb programu ohlásil bratr Rutherford vydání nové knihy Děti. Byla přijata s výkřiky radosti a obrovským potleskem. Potom se řečník, urostlý muž, podílel na rozdávání výtisků knihy, když dlouhá řada dětí vstupovala na pódium a procházela po jednom kolem něho. Mnozí při té podívané plakali.

 Mezi přítomnými bylo toho nedělního rána mnoho dětí, které později svým životem stvrdily své zvolání „Ano!“ LaVonne Krebsová, Merton Campbell a Eugene a Camilla Rosamovi patřili k mladým, kteří dostali při té příležitosti knihu Děti. V roce 1992 stále ještě sloužili v ústředí Společnosti a věnovali již službě plným časem 51, 49, 49 a 48 let. Některé z těch dětí pak odešly sloužit jako misionáři do zahraničí. Patřili k nim Eldon Deane (Bolívie), Richard a Peggy Kelseyovi (Německo), Ramon Templeton (Německo) a Jennie Klukowská (Brazílie). Dopolední nedělní program v St. Louis opravdu zanechal trvalou stopu v mnoha mladých srdcích!

V neděli odpoledne pronesl bratr Rutherford k účastníkům sjezdu několik slov na rozloučenou. Povzbudil je, aby pokračovali v díle ohlašování Božího Království. „Jsem si naprosto jistý,“ řekl jim, „že od nynějška. . . počet těch, kteří budou tvořit velký zástup, vůčihledně poroste.“ Pak je vybídl, aby se vrátili do svých domovů a „přidali páru. . . Vynaložte všechen čas, který můžete.“ Pak následovala jeho závěrečná slova: „Moji drazí bratří, Pán vám žehnej. Neřeknu teď sbohem, protože předpokládám, že vás zase uvidím.“

Mnozí však tenkrát viděli bratra Rutherforda naposled.

 Poslední dny J. F. Rutherforda

Bratr Rutherford onemocněl rakovinou tlustého střeva a na sjezdu v St. Louis už mu nebylo dobře. Přesto dokázal přednést pět působivých proslovů. Po sjezdu se však jeho stav zhoršil a byl nucen podrobit se kolostomii. Arthur Worsley vzpomíná na den, kdy se bratr Rutherford loučil s rodinou betel. „Svěřil se nám, že jde na těžkou operaci; a ať ji přežije, nebo ne, důvěřuje, že budeme dál ohlašovat Jehovovo jméno. . . Skončil slovy: ‚Jestliže to tedy bude Boží vůle, zase vás uvidím. Pokud ne, bojujte dál.‘ Jediné oko v celé rodině nezůstalo suché.“

Dvaasedmdesátiletý bratr Rutherford operaci přežil. Krátce nato byl dopraven do sídla v Kalifornii, které kdysi pojmenoval Beth-Sarim. Jak jeho blízkým, tak i lékařským odborníkům bylo jasné, že se již neuzdraví. Potřeboval totiž další operaci.

Asi v polovině prosince přijeli z Brooklynu Nathan H. Knorr, Frederick W. Franz a Hayden C. Covington. Hazel Burfordová, která se v těch smutných a těžkých dnech starala o bratra Rutherforda, později vzpomínala: „Strávili s ním několik dní nad výroční zprávou pro Ročenku a nad jinými organizačními záležitostmi. Po jejich odjezdu bratr Rutherford dále slábl a asi po třech týdnech, ve čtvrtek 8. ledna 1942, ve věrnosti dokončil svůj pozemský běh.“ *

Jak přijali v betelu zprávu o smrti bratra Rutherforda? „Nikdy nezapomenu na den, kdy jsme se dověděli o odchodu bratra Rutherforda,“ vzpomínal William A. Elrod, který byl již devět let členem rodiny betel. „Bylo to v poledne, když se rodina shromáždila k obědu. Oznámení bylo krátké. Nebyly žádné proslovy. Nikdo si nevzal ten den volno, aby truchlil. Šli jsme naopak zpátky do tiskárny a pracovali ještě usilovněji.“

Pro svědky Jehovovy to byly nesmírně těžké časy. Z války se stal celosvětový konflikt. Boje se šířily z Evropy do Afriky a potom do tehdejšího Sovětského svazu. Dne 7. prosince 1941, pouhý měsíc před smrtí bratra Rutherforda, vtáhl japonský útok na Pearl Harbor Spojené státy do války. Na mnoha místech byli svědkové terčem davových násilností a jiného prudkého pronásledování.

Co se bude dít dál?

[Poznámky pod čarou]

[Praporek na straně 73]

„Satanovými hlavními zbraněmi jsou PÝCHA, CTIŽÁDOST a STRACH“

[Praporek na straně 74]

„Ujištění, že Společnost řídí Jehova“

[Praporek na straně 75]

‚Ani ne tak proto, aby se dostali z vězení, jako spíše aby bylo vydáno svědectví o pravdě‘

[Praporek na straně 77]

„Posláním křesťana na zemi. . . je hlásat poselství o Pánově království“

[Praporek na straně 78]

‚Zvěstovat Království s větší horlivostí a láskou než kdy dříve‘

[Praporek na straně 82]

„Přejeme si být známi. . . jako svědkové Jehovovi“

[Praporek na straně 83]

Ano, Jonadabové by se měli dát pokřtít

[Praporek na straně 84]

‚Vyhledáváme lidi podobné ovcím, kteří ještě mají být shromážděni‘

[Praporek na straně 85]

Rutherford přímočaře káral náboženské odpůrce

[Praporek na straně 86]

15 000 dětí zaujímá postoj na straně Království

[Praporek na straně 89]

„Jestliže to bude Boží vůle, zase vás uvidím. Pokud ne, bojujte dál“

[Rámeček a obrázek na straně 76]

„Dům knížat“

Po propuštění z nespravedlivého věznění v roce 1919 dostal bratr Rutherford těžký zápal plic. Od té doby měl v pořádku jen jednu plíci. Ve dvacátých letech jezdil na pokyn lékaře do San Diega v Kalifornii a lékař na něho naléhal, aby tam pobýval co nejčastěji. Od roku 1929 trávil bratr Rutherford zimy prací v San Diegu, v sídle, které pojmenoval Beth-Sarim. Beth-Sarim byl postaven z peněz, jež byly přímo na to darovány. Úřední dokument, který byl v plném znění zveřejněn ve „Zlatém věku“ z 19. března 1930 (angl.), postupoval tento majetek J. F. Rutherfordovi a potom Watch Tower Society.

Kniha “Salvation” (Záchrana), vydaná v roce 1939, ohledně Beth-Sarimu vysvětluje: „Hebrejská slova ‚Beth Sarim‘ znamenají ‚Dům knížat‘; tento pozemek byl získán a dům postaven proto, aby zde byl nějaký hmatatelný důkaz, že na zemi jsou dnes lidé, kteří plně věří Bohu a Kristu Ježíši a Jeho království; kteří věří, že věrní muži starých dob budou Pánem brzy vzkříšeni, vrátí se na zemi a převezmou správu viditelných záležitostí země.“

Několik let po smrti bratra Rutherforda se správní rada Watch Tower Society rozhodla Beth-Sarim prodat. Proč? „Strážná věž“ z 15. prosince 1947 (angl.) vysvětlila: „Plně posloužil svému účelu a nyní slouží jen jako památník, dosti nákladný k udržování; naše víra v návrat mužů starých dob, z nichž Král Kristus Ježíš udělá knížata po CELÉ zemi (nejen v Kalifornii), není založena na domě Beth-Sarim, ale na slibu Božího slova.“ *

[Poznámka pod čarou]

 [Rámeček a obrázky na straně 80 a 81]

Rozhlasové vysílání poselství o Království

Do dvou let poté, co začalo pravidelné komerční rozhlasové vysílání, se začalo rozhlasu používat k přenášení poselství o Království. Bratr Rutherford tedy 26. února 1922 pronesl v Kalifornii svou první rozhlasovou řeč. Dva roky nato, 24. února 1924, zahájila vysílání vlastní rozhlasová stanice Watch Tower Society, WBBR, na Staten Islandu v New Yorku. Během doby zorganizovala Společnost celosvětovou síť k vysílání biblických programů a přednášek. V roce 1933 přenášel poselství o Království do šesti světadílů nejvyšší počet 408 rozhlasových stanic.

[Obrázky]

WBBR v New Yorku používala Watch Tower Society v letech 1924–1957

Orchestr WBBR v roce 1926

J. F. Rutherford pronáší 11. září 1938 přednášku „Hleďte skutečnostem v tvář“ v Royal Albert Hall v Londýně; přes 10 000 lidí se tísnilo v hledišti (dole), zatímco milióny dalších naslouchaly u rozhlasu

Úvodní program WBBR

 Personál stanice 2HD, Newcastle, NSW, Austrálie

Rozhlasová stanice CHCY v Edmontonu (Alberta) byla jednou z několika stanic, které Společnost vlastnila a používala v Kanadě

Vysílání do Finska prostřednictvím rozhlasové stanice v Estonsku

Vysílací zařízení stanice WORD poblíž Chicaga v Illinois; patřilo Společnosti a bylo jí používáno

 [Rámeček a obrázky na straně 87]

Kázání s gramofony

V roce 1933 zavedli svědkové Jehovovi další novinku v kázání. Byl to přenosný přehrávací přístroj se zesilovačem a tlampačem. Používal se v sálech, parcích a na jiných veřejných místech k přehrávání desek rychlostí 33 1/3 ot./min., na nichž byly rozhlasové přednášky bratra Rutherforda. Používala se také auta a čluny se zvukovou aparaturou, aby zvučně zaznělo poselství o Království.

Účinné používání přehrávacích přístrojů vedlo k další novince — ke kázání dům od domu s lehkým gramofonem. V roce 1934 začala Společnost vyrábět přenosné gramofony a sérii desek s rychlostí 78 ot./min., na nichž byly nahrány čtyřapůlminutové biblické proslovy. Nakonec se používaly nahrávky, které obsahovaly 92 různých námětů. Společnost vyrobila více než 47 000 gramofonů k rozhlašování poselství o Království. Časem se však kladl větší důraz na ústní předkládání poselství o Království, a tak práce s gramofony ustala.

[Obrázky]

Z auta se zvukovou aparaturou, jež stálo na kopci, bylo poselství o Království slyšet na kilometry daleko (nahoře)

Používání přehrávacího přístroje v Mexiku (vpravo)

Člun se zvukovou aparaturou vysílající na řece Temži v Londýně (nahoře)

Používání gramofonu v kazatelské službě (vlevo)

Předvádění vertikálního gramofonu v roce 1940 (vpravo)

[Obrázek na straně 79]

J. A. Bohnet

[Obrázek na straně 88]

Od roku 1917, kdy se stal J. F. Rutherford prezidentem, do roku 1941 vyrobila Watch Tower Society záplavu publikací, k nimž patřilo 24 knih, 86 brožur a „Ročenky“, rovněž články do „Strážné věže“ a „Zlatého věku“ (později nazvaného „Útěcha“)