25. kapitola

Káží veřejně a dům od domu

KDYŽ Ježíš Kristus vysílal své učedníky, dal jim pokyn: „Když půjdete, kažte a říkejte: ‚Nebeské království se přiblížilo.‘“ (Mat. 10:7) A ve svém prorockém příkazu pravým křesťanům, kteří budou žít v závěru systému věcí, řekl: „Tato dobrá zpráva o království se bude kázat po celé obydlené zemi na svědectví.“ (Mat. 24:14) Co to znamenalo?

To neznamenalo, že mají stavět kostely, vyzvánět na zvony a čekat, až se sbor sejde a vyposlechne si jednou týdně jejich kázání. Řecké sloveso přeložené zde „kázat“ (kerysso) má základní význam „ohlašovat jako zvěstovatel“. Neznamená to kázat k nějaké uzavřené skupině učedníků, ale spíše otevřeně, veřejně něco rozhlašovat.

Ježíš sám dal příklad, jak se to má dělat. Chodil na místa, kde mohl najít lidi. V prvním století se lidé pravidelně shromažďovali v synagógách, aby slyšeli předčítání Písem. Ježíš využíval příležitostí, aby jim tam kázal, ne jen v jednom městě, ale ve městech a vesnicích po celé Galileji a Judeji. (Mat. 4:23; Luk. 4:43, 44; Jan 18:20) Ještě častěji, jak ukazují zprávy evangelií, kázal zástupu na břehu moře, na úbočí hory, po cestě, ve vesnicích a v domovech těch, kteří ho vítali. Kdekoli našel lidi, hovořil o Božím předsevzetí s lidstvem. (Luk. 5:3; 6:17–49; 7:36–50; 9:11, 57–62; 10:38–42; Jan 4:4–26, 39–42) A když vysílal své učedníky, dal jim pokyn, aby šli do domácností lidí, vyhledali ty, kteří si to zaslouží, a vydali jim svědectví o Božím Království. — Mat. 10:7, 11–13.

Novodobí svědkové Jehovovi se snaží následovat vzor, který dal Ježíš a jeho učedníci z prvního století.

Zvěstují zprávu o Kristově přítomnosti

Když Charles Taze Russell a jeho společníci začali chápat harmonický vzor pravdy předložený v Božím slově, hluboce na ně zapůsobilo to, co se dozvěděli o účelu a způsobu Kristova návratu. Bratr Russell cítil, že je třeba, aby to oznamoval, a že ta práce je velmi naléhavá. Zařídil si, aby mohl cestovat na místa, kde byli lidé, k nimž by mohl mluvit o těchto biblických pravdách. Účastnil se náboženských táborových shromáždění a využíval příležitostí mluvit na nich, stejně jako Ježíš kázal v synagógách.  Brzy si však uvědomil, že by se jinými způsoby dalo dosáhnout více. Studium Písem mu ukázalo, že Ježíš a jeho apoštolové kázali většinou tak, že mluvili s jednotlivci soukromě, a tak, že chodili z domu do domu. Rozpoznal také, jakou to má cenu, když se po rozhovoru dá lidem do ruky něco v tištěné formě.

Již v roce 1877 vydal brožuru The Object and Manner of Our Lord’s Return (Účel a způsob návratu našeho Pána). Dva roky nato začal pravidelně vydávat časopis Zion’s Watch Tower and Herald of Christ’s Presence (Sionská Strážná věž a zvěstovatel přítomnosti Kristovy). Ano, cílem bylo kázat neboli zvěstovat životně důležitou zprávu o Kristově přítomnosti.

Již v roce 1881 se literatura badatelů Bible zdarma rozdávala v okolí kostelů — ne přímo u dveří kostela, ale nedaleko —, aby ji dostali lidé, kteří měli vztah k náboženství. Mnozí badatelé Bible dávali takovou literaturu známým nebo ji rozesílali poštou. V roce 1903 Strážná věž doporučila, aby se snažili zastihout každého tím, že budou šířit traktáty dům od domu, místo aby se soustředili na ty, kdo chodí do kostela. Všichni badatelé Bible to nedělali, ale mnozí z nich zareagovali se skutečnou horlivostí. Podle zpráv například v řadě velkých měst ve Spojených státech a také v jejich předměstích v okruhu nejméně 16 kilometrů byl navštíven prakticky každý dům. Tímto způsobem byly rozšířeny milióny a milióny traktátů nebo brožur. V té době většina badatelů Bible, kteří se podíleli na rozšiřování dobré zprávy, to dělala nějakým způsobem bezplatného rozšiřování traktátů a jiné literatury.

 Jiní badatelé Bible — v menším počtu — sloužili jako evangelisté-kolportéři a využívali pro toto dílo značnou část svého času.

Horliví kolportéři se ujímají vedení

První volání po oddaných mužích a ženách, kteří by mohli využít podstatnou část svého času v této službě, se ozvalo v dubnu 1881. Měli nabízet obyvatelům domů a podnikatelům malou knížku, jež vysvětlovala biblické pravdy, a předplatné na Strážnou věž. Jejich cílem bylo vyhledat ty, kdo hladověli po pravdě, a podělit se s nimi o osvícení. Nějakou dobu se snažili říkat jen tolik, aby podnítili zájem, a v každé domácnosti zanechat balíček s literaturou, s níž by se mohl obyvatel domu seznámit, a pak za několik dní opět přišli. Někteří obyvatelé domů literaturu vrátí, jiní si ji snad budou chtít koupit; často se naskytne příležitost k rozhovoru. Strážná věž napsala o jejich cíli: „Nejde o to, aby se prodávaly balíčky nebo získávalo předplatné, ale jde o to, aby se pravda šířila tím, že přivedeme lidi ke čtení.“

Počet těch, kdo se podíleli na této kolportérské evangelizaci, byl poměrně malý. Během prvních třiceti let se jejich počet pohyboval od několika jednotlivců asi po šest set. Tito kolportéři byli v pravém slova smyslu průkopníky — otvírali nová území. Anna Andersenová byla jednou  z těch, kdo tuto službu vykonávali po několik desetiletí. Zpravidla jezdila na kole a osobně se dostala s dobrou zprávou téměř do každého města v Norsku. Jiní kolportéři cestovali do zahraničí a byli prvními, kdo přinesli poselství do takových zemí jako Finsko, Barbados, Salvador, Guatemala, Honduras a Barma (nyní Myanmar). Někteří z nich nemohli cestovat do jiných končin, ale sloužili jako evangelisté-kolportéři ve svém domovském obvodu.

Dílo vykonané kolportéry bylo vynikající. Jeden z nich, který sloužil na západním pobřeží Spojených států, napsal v roce 1898, že za uplynulých 33 měsíců procestoval se svým koněm a s bryčkou 12 800 kilometrů, vydal svědectví v 72 městech, vykonal 18 000 návštěv, rozšířil 4 500 knih, získal 125 předplatných, rozdal 40 000 traktátů a viděl, jak 40 lidí nejen přijalo poselství, ale také se o ně začalo dělit s druhými. Jedna manželská dvojice v Austrálii dokázala vložit do rukou zájemců za pouhých dva a půl roku 20 000 knih.

Bylo rozšíření velkého množství literatury spíš výjimkou než pravidlem? Zpráva za rok 1909 ukazuje, že asi 625 kolportérů (celkový počet v té době) dostalo od Společnosti 626 981 vázaných knih, aby je rozšířili mezi veřejnost (v průměru přes tisíc na každého kolportéra), a k tomu rozšířili velmi mnoho literatury zdarma. Často ani neunesli potřebné množství knih, které by mohli ve službě dům od domu rozšířit, a proto přijímali objednávky a později se s knihami vraceli.

Někteří evangelisté však namítali: „To není kázání!“ Ale jak bratr Russell vysvětlil, bylo to kázání toho nejúčinnějšího druhu. Lidé nevyslechli jen jedno kázání, ale naopak dostávali mnoho kázání v tištěné podobě, a tak se z nich mohli opakovaně těšit a ověřovat si jejich obsah ve vlastní Bibli. Byla to evangelizace, která brala v úvahu, že všeobecná vzdělanost umožnila lidem číst. Kniha The New Creation (Nové stvoření) uvedla: „To, že tito evangelisté volí postup přizpůsobený naší době, a ne postup přizpůsobený minulosti, není argumentem proti jejich dílu o nic víc než to, že cestují s využitím páry a elektřiny místo pěšky nebo na velbloudech. Evangelizace se koná předkládáním Pravdy. . ., Božího slova.“

Opravdový zájem badatelů Bible o to, aby pomáhali lidem, se zračil v důkladnosti, která se časem stala příznačnou pro jejich kazatelské dílo. Strážná věž z 1. března 1917 (angl.) načrtla program následujícím způsobem: Domácnosti na určitém území navštívili nejdříve kolportéři a nabídli svazky Studies in the Scriptures (Studie Písem). Potom, na  základě jmen poznamenaných kolportéry nebo předaných na veřejných shromážděních, přišli na návštěvu pastýřští pracovníci. * Snažili se podnítit touhu číst literaturu, povzbudit zájemce k účasti na zvlášť organizovaných přednáškách a vynakládali úsilí na uspořádání tříd Bereinského biblického studia. Když to bylo možné, prošli obvod znovu kolportéři a pak je následovali pastýřští pracovníci, aby udrželi spojení s těmi, kdo projevili zájem. Později jiní členové tříd studia navštívili tytéž domácnosti s materiály dobrovolníků, jak říkali traktátům a jiné literatuře, kterou nabízeli zdarma. Tak mohl každý dostat aspoň něco, co by snad podnítilo touhu více se poučit o Božím předsevzetí.

Když v nějakém území sloužil jen jeden nebo dva kolportéři a nebyl tam sbor, tito kolportéři často chodili na další návštěvy sami. Když tedy Hermann Herkendell a jeho společník šli v roce 1908 jako kolportéři do německého Bielefeldu, dostali zvláštní pokyny, aby zájemce v tom území vzájemně seznámili a vytvořili sbor. Několik let nato se Strážná věž zmínila o jiných kolportérech, kteří věnovali osobní pozornost zájemcům do té míry, že za sebou v každém malém i velkém městě, kde sloužili, zanechávali třídu badatelů Bible.

Hodnotnou pomoc v této práci poskytla roku 1921 kniha Harfa Boží. Byla to kniha zvlášť určená pro začátečníky, a nakonec bylo rozšířeno 5 819 037 výtisků ve 22 jazycích. Na pomoc těm, kteří tu knihu získali, uspořádala Společnost dálkový kurs studia Bible podle daných námětů. Skládal se z 12 dotazníků odesílaných poštou v časovém rozmezí 12 týdnů. Činila se také opatření, aby se s použitím této knihy vedly skupinové biblické rozhovory v domácnostech zájemců. Takového studia se zpravidla účastnila řada badatelů Bible.

Svědkové si však živě uvědomovali, že pole je velké, a jejich počet malý. — Luk. 10:2.

 Jak se dostat v malém počtu k mnoha lidem

Strážná věž ukázala, že ti, kdo jsou skutečně duchem pomazanými křesťany, mají od Boha odpovědnost nalézt všechny, kdo jsou opravdovými křesťany — ať chodí do kostela, nebo ne —, a pomoci jim. (Iz. 61:1, 2) Jak to provést?

Dva badatelé Bible (J. C. Sunderlin a J. J. Bender), kteří byli posláni do Anglie roku 1881, mohli sami vykonat poměrně málo; ale s pomocí stovek mladíků, kteří dostali za své služby zaplaceno, dokázali zakrátko rozšířit 300 000 výtisků publikace Food for Thinking Christians (Potrava pro přemýšlející křesťany). Adolf Weber, který se v polovině 90. let minulého století vrátil s dobrou zprávou do Švýcarska, měl kázat v obrovském území, jež zasahovalo do několika zemí. Jak je vůbec mohl propracovat? Daleko putoval osobně jako kolportér, ale dával také inzeráty do novin a domlouval se s knihkupci, že oni do svých souborů zařadí publikace Strážné věže. Malá skupina badatelů Bible v Německu v roce 1907 zařídila, aby bylo s novinami rozesláno 4 850 000 čtyřstránkových traktátů. Krátce po první světové válce jeden lotyšský bratr, který byl členem ústředí Společnosti v New Yorku, zaplatil inzeráty v novinách ve své rodné zemi. Muž, který zareagoval na jeden z těch inzerátů, se stal prvním badatelem Bible v Lotyšsku. Takové prostředky oznamování však nenahrazovaly osobní vydávání svědectví dům od domu a hledání těch, kdo si to zaslouží. Používaly se spíše k tomu, aby ohlašování zesílilo.

V novinách však nevycházely jen inzeráty. Během let před první světovou válkou byla pod dohledem bratra Russella pravidelně zveřejňována jeho kázání. Zakrátko se tento způsob zvěstování velmi rozšířil. Více než 2 000 novin s celkovým počtem 15 000 000 čtenářů předkládalo tato kázání souběžně ve Spojených státech, v Kanadě, Británii, Austrálii a v Jižní Africe. Dalo se vykonat víc? Bratr Russell soudil, že ano.

Po dvou letech příprav se v lednu 1914 konalo první představení „Fotodramatu stvoření“. „Fotodrama“ se předvádělo ve čtyřech dílech. K osmihodinovému programu patřily film a diapozitivy sladěné s mluvenými nahrávkami. Bylo to opravdu mimořádné představení, jehož účelem bylo budovat ocenění pro Bibli a pro Boží předsevzetí, které je v ní předloženo. Promítání se organizovalo tak, že každý den je zhlédli lidé v 80 městech. Předem se oznamovalo novinovými inzeráty, množstvím vývěsek ve výlohách a za okny soukromých domů a velkým počtem bezplatných tiskovin, jež byly rozšiřovány,  aby podnítily zájem o „Fotodrama“. Kdekoli se promítalo, přicházely se na představení podívat zástupy lidí. Za rok zhlédlo „Fotodrama“ více než 8 000 000 osob ve Spojených státech a v Kanadě a podle zpráv další velké zástupy v Británii a na evropské pevnině, stejně jako v Austrálii a na Novém Zélandu. Po „Fotodramatu“ následovala poněkud kratší verze (bez filmových záběrů), jež měla sloužit pro menší města a venkov. Drama se v různých jazycích používalo nejméně dvě desetiletí. Vzbudilo mnoho zájmu, zájemci předávali svá jména a byli znovu navštěvováni.

Ve 20. letech pak byl k dispozici další nástroj k rozsáhlému zveřejňování poselství o Království. Bratr Rutherford byl přesvědčen, že na vývoji tohoto nástroje se zjevně podílela Pánova ruka. Co to bylo? Rozhlas. Ani ne dva roky potom, co začala pravidelně vysílat první komerční rozhlasová stanice na světě (v roce 1920), J. F. Rutherford, prezident Watch Tower Society, začal mluvit do rozhlasu, aby šířil biblickou pravdu. Tady byl nástroj, který mohl současně oslovit milióny lidí. Za další dva roky, v roce 1924, měla Společnost svou vlastní rozhlasovou stanici WBBR, jež vysílala z New Yorku. V roce 1933 se dosáhlo vrcholu: k přenášení poselství do šesti světadílů se používalo 408 stanic. Kromě živého vysílání se předem nahrávaly programy na desítky námětů. Na jednotlivých místech se rozšiřovala tištěná oznámení, aby lidé o vysílání věděli a mohli z něho mít užitek. Toto vysílání odstranilo mnoho předsudků a otevřelo upřímným lidem oči. Mnozí lidé se pro strach ze sousedů a z duchovenstva zdráhali chodit na shromáždění pořádaná badateli Bible, ale to jim nebránilo doma v soukromí poslouchat rozhlas. Vysílání nenahradilo potřebnou svědeckou službu dům od domu; přinášelo však biblickou pravdu na těžko přístupná místa a poskytovalo vynikající úvod k rozhovoru, když svědkové osobně navštěvovali domácnosti.

Odpovědnost každého — vydávat svědectví

Strážná věž po desetiletí zdůrazňovala odpovědnost osobně se podílet na vydávání svědectví. Ale od roku 1919 to bylo námětem stálých rozborů v publikacích i na programech sjezdů. Pro mnohé zvěstovatele však nebylo  snadné přistupovat k cizím lidem u jejich vlastních dveří, takže zprvu se na svědecké službě dům od domu pravidelně podílel jen omezený počet badatelů Bible.

Přicházelo hřejivé biblické povzbuzení. „Požehnaní jsou nebojácní“ byl námět Strážné věže z 1. a 15. srpna 1919, angl. Články varovaly před strachem z člověka, zaměřovaly pozornost na Gideonových 300 odvážných bojovníků, kteří byli bdělí a ochotní sloužit jakýmkoli způsobem, jejž Pán nařídil, i proti zdánlivě drtivé přesile, a chválily Elišovo nebojácné spoléhání na Jehovu. (Soud. 7:1–25; 2. Král. 6:11–19; Přísl. 29:25) Roku 1921 článek „Měj odvahu“ osvětlil, že není jen povinností, ale i výsadou sloužit na straně Pána proti satanským silám tmy tím, že se člověk podílí na činnosti předpověděné v Matoušovi 24:14. Ti, kdo byli omezeni svými poměry, byli vybízeni, aby nemalomyslněli a aby se nezdráhali dělat, co mohou.

Prostřednictvím otevřených biblických rozhovorů Strážná věž informovala všechny, kdo se prohlašovali za pomazané Boží služebníky, o jejich odpovědnosti být hlasateli Božího Království. Vydání z 15. srpna 1922 (angl.) obsahovalo stručný, důrazný článek nazvaný „Služba je nezbytná“ — totiž služba napodobující Krista, služba, která vede člověka do domovů druhých lidí, aby jim vyprávěl o Božím Království. Později téhož roku bylo ukázáno, že má-li mít taková služba v Božích očích hodnotu, musí se provádět z lásky. (1. Jana 5:3) Článek v čísle 9, 1926 (z 15. června, angl.) uvedl, že na Boha formální uctívání vůbec nepůsobí; to, co si přeje, je poslušnost, a k ní patří ocenění pro veškeré prostředky, jež používá k uskutečňování svého předsevzetí. (1. Sam. 15:22) Příštího roku v úvaze „Poslání křesťanů na zemi“ byla obrácena pozornost na Ježíšovu úlohu „věrného a pravého svědka“ a na to, že apoštol Pavel kázal „veřejně a dům od domu“. — Zjev. 3:14; Sk. 20:20.

V Bulletinu, měsíčníku s pokyny ke službě, vycházela podrobně vypracovaná svědectví, jež se měli zvěstovatelé naučit nazpaměť. Byli povzbuzováni, aby kazatelskou službu vykonávali pravidelně každý týden. Ale počet těch, kdo skutečně vydávali svědectví tím, že chodili dům od domu, byl zpočátku malý, a někteří, i když začali, v díle nevytrvali. Například ve  Spojených státech byl podle zprávy v roce 1922 průměrný počet těch, kdo se týdně podíleli na kazatelské službě, 2 712. Ale v roce 1924 klesl na 2 034. V roce 1926 vzrostl průměr na 2 261 a během jednoho týdne zvláštní činnosti byl vrcholný počet 5 937.

Koncem roku 1926 pak Společnost začala povzbuzovat sbory, aby věnovaly část neděle skupinovému vydávání svědectví a přitom aby nabízely nejen traktáty, ale i knihy ke studiu Bible. Roku 1927 Strážná věž vybízela věrně oddané křesťany ve sborech, aby odvolali z postavení starších všechny, kteří by slovem nebo jednáním ukazovali, že nepřijímají odpovědnost svědčit veřejně a dům od domu. Tak byly za těchto okolností odťaty ratolesti, které nenesly ovoce, a ty, které zůstaly, byly očištěny, aby nesly víc ovoce k Boží chvále. (Srovnej Ježíšovo znázornění v Janovi 15:1–10.) Vedlo to opravdu k vzrůstu veřejné chvály Jehovy? V roce 1928 došlo k přírůstku průměrného týdenního počtu těch, kdo se ve Spojených státech účastnili svědeckého díla, o 53 procent.

Svědkové se nespokojovali s tím, že by lidem zdarma předali traktát a šli dál. Většinou krátce pohovořili s obyvateli domů, pokusili se podnítit zájem o biblické poselství a pak jim nabídli knihy ke čtení.

Tito první svědkové rozhodně byli odvážní, i když ne všichni byli taktní. Přesto se výrazně odlišovali od ostatních náboženských skupin. Nejenže říkali, že by každý měl vydávat svědectví o své víře. Stále ve větším počtu to opravdu dělali.

Karty se svědectvím a gramofony

Koncem roku 1933 byl zaveden odlišný způsob kázání. Svědkové místo úvodu podali lidem kartu se svědectvím, na níž stálo krátké poselství, které si měl obyvatel domu přečíst. Byla to velká pomoc především pro nové zvěstovatele, kteří v těch dobách byli málo školeni. Většinou jen s osloveným, když si přečetl kartu, krátce promluvili; někteří zvěstovatelé s pomocí Bible mluvili trochu déle. Používání karet se svědectvím pokračovalo ještě ve čtyřicátých letech. Bylo tak možné rychle propracovat obvod a svědkům to umožňovalo zastihnout více lidí, předat jim mnoho hodnotné biblické literatury, vydat jednotné svědectví, a dokonce předat  poselství lidem, jejichž jazykem sami nemluvili. Nastávaly také trapné okamžiky, když si obyvatel domu kartu nechal a zabouchl dveře, takže svědek musel klepat znovu, aby ji dostal zpátky.

Ve 30. letech a počátkem 40. let plnily význačnou úlohu také nahrané biblické přednášky. V roce 1934 začali někteří svědkové s sebou nosit do svědecké služby přenosný gramofon. Přístroj byl značně těžký, takže si jej někdy nechávali v autě nebo na nějakém příhodném místě, dokud nenašli lidi, kteří byli ochotni vyslechnout si nahranou biblickou přednášku. Potom bylo roku 1937 zavedeno používání přenosného gramofonu přímo u dveří. Postup byl jednoduchý: Svědek oznámil, že má důležité biblické poselství, potom nasadil jehlu na desku a nechal mluvit ji. Kasper Keim, německý průkopník sloužící v Nizozemsku, byl za svého „Árona“, jak říkal gramofonu, velmi vděčný, protože mu bylo zatěžko vydávat svědectví v holandštině. (Srovnej 2. Mojžíšovu 4:14–16.) Někdy si nahrávky ze zvědavosti poslechly celé rodiny.

V roce 1940 se používalo více než 40 000 gramofonů. Toho roku byl zaveden nový vertikální typ, navržený a zkonstruovaný svědky, který se používal zejména ve všech částech Ameriky. Budil ještě větší zvědavost, protože obyvatelé domů při přehrávání desku neviděli. Každá deska byla vyrobena pro 78 otáček za minutu a hrála čtyři a půl minuty. Názvy byly krátké a věcné: „Království“, „Modlitba“, „Cesta k životu“, „Trojice“, „Očistec“, „Proč duchovenstvo oponuje pravdě“. Bylo nahráno přes 90 různých proslovů; k použití bylo více než milión desek. Výklad byl jasný a dal se snadno sledovat. Mnozí členové domácností naslouchali s oceněním; malý počet reagoval násilně. Bylo však vydáváno účinné a důsledné svědectví.

Smělé ohlašování dobré zprávy na veřejných místech

Přestože karty se svědectvím a gramofonové desky obstarávaly mnoho „mluvení“, bylo v těch letech třeba velké odvahy k tomu, aby někdo byl svědkem. Už jen samotná povaha díla stavěla jednotlivé svědky před veřejnost.

Po sjezdu v Columbu (Ohio) roku 1931 rozšiřovali svědkové Jehovovi brožuru Království, naděje světa, jež obsahovala rezoluci nazvanou „Výstraha od Jehovy“, která byla adresována „Panovníkům a lidu“. Uznávali, že na nich jako na svědcích pro Jehovu spočívá vážný závazek předávat výstrahu zapsanou v jeho Slově. (Ezek. 3:17–21) Nedávali tyto brožury prostě do schránky ani je nestrkali pode dveře.  Předávali je osobně. Navštěvovali všechny duchovní, a pokud to bylo možné, také politiky, vojenské důstojníky a zástupce velkých společností. Navíc se zaměřovali na širokou veřejnost přibližně ve stu zemích, kde tehdy svědkové Jehovovi organizovaně vydávali svědectví.

Od roku 1933 používali mohutné přehrávací přístroje, na nichž na veřejných prostranstvích přehrávali desky s přímočarými biblickými proslovy. Bratři Smets a Poelmans v belgickém Lutychu připevnili své zařízení na tříkolku a stáli u ní, zatímco z ní hřímalo poselství na tržištích a u kostelů. Často bývali venku i deset hodin denně. Na Jamajce se lidé rychle sbíhali, jakmile zaslechli hudbu, proto tam bratři začínali právě hudbou. Když z buše vyběhly na silnici davy lidí, aby viděli, co se děje, zjistili, že svědkové Jehovovi předávají poselství o Království.

Některá taková přehrávací zařízení byla instalována v automobilech a na lodích s tlampači na střeše, aby se zvuk nesl dál. V Austrálii jezdili Bert a Vi Hortonovi s dodávkou, která měla nahoře velikou hlásnou troubu a na ní nápis „Poselství o Království“. Jeden rok rozezvučeli téměř každou ulici v Melbourne vzrušujícím odhalením falešného náboženství a hřejivými popisy požehnání Božího Království. V Indii během těch let sloužil jako průkopník Claude Goodman. Automobil se zvukovou aparaturou s nahrávkami v místních jazycích mu umožnil oslovit velmi mnoho lidí na tržištích, v parcích, podél silnice — všude, kde se dali zastihnout lidé.

Když bratři v Libanonu parkovali se svým autem se zvukovou aparaturou na kopci a vysílali přednášky, zvuk se nesl dolů do údolí. Lidé ve vesnicích neviděli, odkud zvuk přichází, a tak se někdy lekali, protože mysleli, že k nim mluví Bůh z nebes.

Bratři však zažili i horké chvilky. Jednou v Sýrii vstal vesnický kněz od oběda, chytil svou sukovici a vyběhl do davu, který se scházel proto, aby si poslechl biblický proslov vysílaný z auta. Kněz hněvivě máchal holí a křičel: „Nechte toho! Přikazuji vám, abyste toho nechali!“ Bratři si však uvědomili, že ne všichni s ním souhlasí; byli tam i lidé, kteří si to chtěli poslechnout. Zanedlouho někteří ze zástupu kněze popadli, odnesli ho zpátky domů a posadili ho zase ke stolu. Přes odpor duchovenstva se svědkové odvážně starali, aby lidé měli příležitost slyšet poselství.

 Tehdy se také rozsáhle používaly plakáty, které svědkové nosili na sobě při rozdávání pozvánek na zvláštní přednášky v obchodních čtvrtích. Začalo se s tím roku 1936 ve skotském Glasgowě. Téhož roku byl stejný způsob reklamy použit v Londýně a později ve Spojených státech. Dva roky nato byla taková reklama doplněna poutači na tyčích. Na poutačích stálo: „Náboženství je léčka a podvod“ * a „Služte Bohu a Kristu Králi“. V době sjezdu býval průvod s těmito poutači dlouhý celé kilometry. Jak tiše pochodovali jeden za druhým po lidnatých ulicích, připomínalo to vojsko starověkého Izraele obcházející Jericho, než padly jeho hradby. (Joz. 6:10, 15–21) Takové smělé veřejné svědectví bylo vydáváno od Londýna po Manilu na Filipínách.

V roce 1940 byl vyzkoušen ještě další způsob veřejného vydávání svědectví. V souladu s biblickým textem, který říká, že ‚pravá moudrost hlasitě volá na ulicích‘, začali svědkové Jehovovi v únoru toho roku na nárožích ulic rozšiřovat Strážnou věž a Útěchu (nyní Probuďte se!). * (Přísl. 1:20) Vyvolávali hesla poutající pozornost k časopisům a k poselství, které časopisy obsahovaly. Ve velkých i malých městech po celém světě se stali svědkové Jehovovi, nabízející časopisy, známou podívanou. Tato práce však vyžaduje odvahu, a takové odvahy bylo zejména zapotřebí, když se  s touto prací začínalo, protože to byla doba velkého pronásledování spojeného s horečkou válečného nacionalismu.

Když byli svědkové vyzváni k účasti na takovém veřejném vydávání svědectví, reagovali s vírou. Počet těch, kteří se na díle osobně podíleli, stále vzrůstal. Pokládali si za čest dokazovat svou ryzost vůči Jehovovi tímto způsobem. Měli se však naučit ještě více.

Každý je schopen vysvětlit, čemu věří

V roce 1942 se rozběhl mimořádný vzdělávací program. Začal ve světovém ústředí svědků Jehovových a následující rok se již zaváděl ve sborech svědků po celé zemi. S důvěrou, že na nich spočívá Boží duch a že jim Bůh vložil do úst své slovo, byli rozhodnuti to slovo kázat, i kdyby je měli pronásledovatelé připravit o publikace Strážné věže nebo o samotnou Bibli. (Iz. 59:21) Byly již země, jako například Nigérie, kde mohli svědkové při kázání používat jen Bibli, protože vláda zakázala všechnu literaturu Strážné věže, a dokonce zabavila publikace, které měli mnozí bratři ve své soukromé knihovně.

Bylo to 16. února 1942, kdy bratr Knorr zahájil v domově betel v newyorském Brooklynu kurs pro pokročilé v teokratické službě. Kurs poskytoval poučení o takových věcech jako vyhledávání informací, jasné a přesné vyjadřování, vypracovávání osnovy přednášek, účinný přednes proslovů, přesvědčivé dokazování a takt. K účasti byli zváni bratři a sestry, ale pouze muži se mohli zapsat a pronášet proslovy studujících, k nimž dostávali rady. Prospěšnost toho školení se brzy prokázala nejen při proslovech na pódiu, ale také při kázání dům od domu, které teď bylo účinnější.

Následující rok se toto školení začalo šířit do místních sborů svědků Jehovových po celém světě. Zprvu se konalo v angličtině, pak v jiných jazycích. Zamýšleným účelem školy bylo poskytovat každému Jehovovu svědkovi takovou pomoc, aby byl schopen vyučovat jiné, když bude navštěvovat lidi dům od domu, chodit na opětovné návštěvy a vést biblická  studia. Každý svědek měl dostat pomoc, aby se stal způsobilým služebníkem. (2. Tim. 2:2) V roce 1959 dostaly i sestry příležitost zapsat se do školy a pronášet proslovy v situacích z kazatelské služby — neoslovovaly všechny přítomné, ale jednu osobu, jíž byla přidělena úloha obyvatele domu. Ale to ještě nebylo vše.

Od roku 1926 pracovali cestující zástupci Společnosti s jednotlivými svědky v kazatelské službě, aby jim pomohli zlepšit jejich schopnosti. Avšak na mezinárodním sjezdu v New Yorku roku 1953, když krajští a oblastní dozorci seděli před pódiem, bratr Knorr prohlásil, že hlavní prací všech služebníků neboli dozorců by mělo být to, že budou pomáhat každému svědkovi, aby pravidelně sloužil dům od domu. „Každý,“ řekl, „by měl být schopen kázat dobrou zprávu dům od domu.“ Byla zahájena celosvětová kampaň za dosažení tohoto cíle.

Proč se na to kladl takový důraz? Vezměme například Spojené státy: Tou dobou 28 procent svědků omezovalo svou činnost na rozšiřování letáků nebo postávání na ulici s časopisy. A více než 40 procent svědků se podílelo na kazatelské službě jen nepravidelně a nechávali uběhnout celé měsíce, aniž vůbec vydali svědectví. Bylo zapotřebí láskyplné pomoci v podobě osobního školení. Plánovalo se, jak dosáhnout toho, aby všichni svědkové Jehovovi, kteří ještě nevydávali svědectví dům od domu, dostali pomoc a uměli pak oslovovat lidi u dveří, mluvit k nim na základě Bible a odpovídat na jejich otázky. Měli se naučit připravovat si biblická kázání, jež mohli pronést během asi tří minut k lidem, kteří neměli čas, nebo během asi osmi minut k ostatním. Cílem bylo pomoci každému svědkovi, aby se stal zralým křesťanským evangelistou.

Toto poučení neposkytovali jen cestující dozorci, ale také místní služebníci neboli dozorci; a v následujících letech i jiní způsobilí svědkové dostali za úkol školit některé další spolukřesťany. Po léta se již na týdenních služebních shromážděních sboru předváděly demonstrace ukazující, jak dílo provádět. Nyní se to však spojilo s větším důrazem na osobní školení v kazatelské službě.

 Mělo to vynikající výsledky. Počet svědků, kteří kázali dům od domu, rostl stejně jako počet těch, kdo se pravidelně účastnili kazatelské služby. Během deseti let vzrostl celkový počet svědků na světě o 100 procent. Konali také o 126 procent více opětovných návštěv, aby zájemcům odpovídali na biblické otázky, a vedli o 150 procent více pravidelných domácích biblických studií s těmi, kdo projevili hlad po biblické pravdě. Opravdu se prokazovali jako způsobilí služebníci.

Když si uvědomíme, že tito svědkové pocházeli z nanejvýš rozdílného prostředí, pokud jde o vzdělání a kulturu, a navíc že byli rozptýleni v malých skupinách po celé zemi, potom není divu, že zásluhu za to, jak byli vybaveni a vyškoleni k ohlašování dobré zprávy, nepřipisují svědkové žádnému člověku, ale Jehovovi Bohu. — Jan 14:15–17.

Kázání dům od domu — poznávací znak

V různých dobách jiné náboženské skupiny povzbuzovaly své členy, aby navštěvovali domovy lidí ve své obci a hovořili o náboženství. Někteří jednotlivci se o to pokusili. Jisté osoby to snad dokonce dělají už několik let jako misionáři — ale tím to končí. Pouze mezi svědky Jehovovými se doopravdy všichni, mladí i staří, muži i ženy, rok co rok účastní služby dům od domu. Pouze svědkové Jehovovi se v poslušnosti prorockého příkazu z Matouše 24:14 opravdu snaží s poselstvím o Království propracovat celou obydlenou zemi.

Ne pro všechny svědky Jehovovy je ta práce snadná. * Naopak, mnozí z nich, když začali studovat Bibli, říkali: ‚Jedno nebudu dělat nikdy: chodit dům od domu!‘ Přesto je to činnost, na  které se podílejí skoro všichni svědkové Jehovovi, pokud jsou toho tělesně schopni. A mnozí, kteří mají tělesné omezení, to přesto dělají — na invalidním vozíku, o berlích a podobně. Jiní svědkové — dočasně nebo trvale upoutaní k domovu — vydávají svědectví telefonicky či psaním dopisů. Proč toto odhodlané úsilí?

Jak poznávají Jehovu, jejich láska k němu mění celý jejich pohled na život. Chtějí o Bohu mluvit. Podivuhodné věci, které chystá pro ty, kdo ho milují, jsou příliš krásné, než aby si je nechávali pro sebe. A cítí před Bohem odpovědnost varovat lidi před velkým soužením, jež se blíží. (Mat. 24:21; srovnej Ezekiela 3:17–19.) Ale proč to dělat dům od domu?

Vědí, že Ježíš učil své učedníky, aby chodili k lidem domů kázat a vyučovat. (Mat. 10:11–14) Uvědomují si, že po vylití svatého ducha o letnicích roku 33 n. l. apoštolové bez přestání oznamovali dobrou zprávu „v chrámu [v Jeruzalémě] a dům od domu“. (Sk. 5:42) Každý svědek zná Skutky 20:20, kde se říká, že apoštol Pavel vyučoval „veřejně a dům od domu“. A vidí hojné doklady toho, že Jehova tomuto dílu v nové době žehná. S přibývajícími zkušenostmi ve službě dům od domu se činnost, které se kdysi děsili, stává něčím, na co se dychtivě těší.

 A vykonávají ji důkladně. Vedou si pečlivé záznamy, aby se mohli vrátit a promluvit s těmi, kdo nebyli doma. A nejen to; opakovaně navštěvují každou domácnost.

Služba dům od domu je účinná, a proto se ji snažili odpůrci v mnoha zemích zastavit. Svědkové se tedy ve snaze získat oficiální uznání svého práva kázat dveře ode dveří odvolávali a odvolávají k vládním úředníkům. Kde je to nutné, jdou i k soudu, aby zákonně prosazovali právo šířit tímto způsobem dobrou zprávu. (Fil. 1:7) A tam, kde utiskující vlády takovou činnost vytrvale zakazují, tam to svědkové Jehovovi někdy prostě dělají méně nápadným způsobem nebo v případě potřeby používají jiných prostředků, aby se k lidem dostali s poselstvím o Království.

Přestože k šíření poselství o Království se používalo rozhlasové i televizní vysílání, svědkové Jehovovi si uvědomují, že osobní kontakt umožněný návštěvami dům od domu je mnohem účinnější. Poskytuje lepší příležitost odpovídat na otázky jednotlivých členů domácností a pátrat po lidech, kteří si to zaslouží. (Mat. 10:11) To je jeden z důvodů, proč Watch Tower Society roku 1957 prodala rozhlasovou stanici WBBR v New Yorku.

Svědkové Jehovovi si však nemyslí, že vykonali všechnu svou práci, když vydali osobní svědectví. To je jen počátek.

„Čiňte učedníky. . . a vyučujte je“

Ježíš svým následovníkům přikázal dělat víc než kázat. Měli ho napodobovat i tím, že budou vyučovat. (Mat. 11:1) Než vystoupil do nebe, dal jim pokyn: „Jděte proto a čiňte učedníky z lidí všech národů. . . a vyučujte je, aby zachovávali všechno, co jsem vám přikázal.“ (Mat. 28:19, 20) Vyučování (řecky didasko) se liší od kázání v tom, že učitel nejen ohlašuje, ale i poučuje, vysvětluje, předkládá důkazy.

 Strážná věž již v dubnu 1881 předložila stručné návrhy, jak vyučovat. Někteří první kolportéři se snažili znovu navštívit ty lidi, kteří projevili zájem, povzbudit je, aby četli knihy Společnosti a scházeli se s druhými k pravidelnému studiu Božího slova. K tomuto studiu se často používala kniha Harfa Boží (vydaná roku 1921 v angličtině). Později se však zájemcům věnovala větší osobní pozornost. Při této činnosti se především používaly nahrané biblické přednášky spolu s tištěnými studijními průvodci. Jak k tomu došlo?

Od počátku roku 1933 doplňovala Společnost své rozhlasové vysílání nahrávkami vysílanými z přenosných přehrávacích zařízení v sálech, parcích, u bran továren a podobně. Svědkové, kteří při službě dům od domu nalezli zájemce, se během krátké doby vraceli a přehrávali jim doma některé z těchto záznamů. Když vyšla v roce 1936 v angličtině kniha Bohatství, vedly se s její pomocí po přehrávce rozhovory s cílem zavést studium, jehož by se mohli účastnit zájemci z okolí. Na toto dílo se kladl důraz především proto, aby budoucí členové „zástupu velikého“ dostali pomoc a poznali pravdu. — Zjev. 7:9, KB.

Někdy tou dobou zvýšila katolická hierarchie tlak na majitele a ředitele rozhlasových stanic i na vládní agentury v odhodlaném úsilí zamezit vysílání pořadů Strážné věže. Petice podepsaná 2 630 000 osobami ve Spojených státech žádala o veřejnou debatu mezi J. F. Rutherfordem a nějakým vysokým činitelem římskokatolické církve. Nikdo z katolických duchovních nebyl ochoten výzvu přijmout. A tak roku 1937 pořídil bratr Rutherford nahrávky s názvem „Veřejně odhaleni“ a „Náboženství a křesťanství“, jež předkládaly základní biblické učení, zejména ty jeho části, které vyvracely nebiblické katolické nauky. Táž látka byla uveřejněna v brožurách Protection (Ochrana) a Odhaleno. Výtisk brožury Odhaleno byl osobně předán každému, kdo podepsal petici, aby si lidé  sami mohli přečíst biblické pravdy, které se katolická hierarchie snažila zatajit.

Brožura Model Study (Vzorové studium) č. 1, jež byla vytištěna k používání na shromážděních pořádaných pro zájemce, měla lidem pomoci, aby jasně viděli sporné otázky a prozkoumali jejich biblický základ. Brožura obsahovala otázky, odpovědi a biblické odkazy podporující dané odpovědi. Vedoucí studia nejprve přehrál jednu nebo více zmíněných přednášek z desek, aby každý slyšel, oč půjde. Pak následovala diskuse s použitím látky připravené v Model Study a zkoumaly se samotné texty. Po Model Study č. 1 následovala čísla 2 a 3, sladěná s jinými nahranými proslovy. Taková studia se zpočátku organizovala na místech, kde bylo možné shromáždit skupiny zájemců, ale brzy se konala i s jednotlivci a rodinami.

Od té doby bylo opatřeno mnoho výborných knih určených zvlášť k tomu, aby pomocí nich svědkové Jehovovi vedli domácí biblická studia. Nejvíce rozšířené byly „Bůh budiž pravdivý“, Pravda, která vede k věčnému životu a Můžeš žít navždy v pozemském ráji. Byly to i 32stránkové brožury „Toto dobré poselství o království“, God’s Way Is Love (Boží cesta je láska), „Hle! Činím všechny věci nové“ a mnoho jiných. Následovaly po nich i další brožury, jako je Enjoy Life on Earth Forever! (Raduj se navždy ze života na zemi!), která obsahuje velmi jednoduchý a snadno srozumitelný výklad základních biblických nauk.

Používání těchto nástrojů spolu s rozsáhlým sborovým i osobním školením vedlo k prudkému vzrůstu v počtu domácích biblických studií. V roce 1950 bylo domácích biblických studií, vedených zpravidla každý týden, v průměru 234 952. Studia, kde nebyl vidět dostatečný pokrok, byla přerušena. Mnozí studující dělali pokrok do té míry, že se sami stávali učiteli. Přestože se žáci stále střídají, počet studií trvale stoupal, často velmi rychle. V roce 1992 vedli svědkové po celém světě 4 278 127 domácích biblických studií.

K dovršení tohoto obrovského kazatelského a učitelského díla v jazycích celého světa využívají svědkové Jehovovi ve velké míře tisku. To ovšem vyžaduje vydavatelskou činnost obřích rozměrů.

[Poznámky pod čarou]

[Praporek na straně 556]

Ježíš, kdekoli našel lidi, hovořil o Božím předsevzetí s lidstvem

[Rámeček na straně 559]

Zvláštní požehnání dílu dveře ode dveří

„Zdá se, že Pánovo zvláštní požehnání nedostávají kázání z kazatelny, ale dílo dveře ode dveří, tak jako při prvním příchodu.“ — „Strážná věž“ z 15. července 1892, angl.

[Rámeček na straně 570]

Proč chodí svědkové znovu a znovu

Na vysvětlenou, proč svědkové Jehovovi opakovaně navštěvují každou domácnost, psalo se ve „Strážné věži“ z 1. července 1962, angl.: „Okolnosti se stále mění. Někdo dnes není doma, příště třeba bude. Dnes má tolik práce, že nemůže naslouchat, ale příště možná bude moci. Dnes otevře dveře jeden člen rodiny, příště jiný; a svědkům jde o to, aby navštívili nejen každou domácnost v přiděleném obvodu, ale také pokud možno každého přemýšlivého člověka v každé domácnosti. Rodiny jsou často nábožensky rozdělené, takže není vždy možné, aby jeden člen mluvil za celou rodinu. Kromě toho se lidé stěhují a svědkové si nikdy nemohou být jistí, s kým se vlastně u jednotlivých dveří setkají.

Nemění se jen okolnosti, ale mění se i sami lidé. . . Někdo možná byl momentálně ve špatné náladě a vůbec neměl chuť hovořit o náboženství nebo o čemkoli jiném, ať by přišel ke dveřím kdokoli, ale to vůbec neznamená, že bude mít stejný postoj i jindy. Nebo jestliže někoho minulý měsíc rozmluva o náboženství vůbec nezajímala, ještě to neznamená, že ho nezaujme tento měsíc. Od minulé návštěvy svědka ten člověk možná prožil něco skličujícího nebo se nějakým jiným způsobem poučil, a to v něm vzbudilo pokoru místo pýchy, hlad a vědomí duchovní potřeby místo pocitu sebeuspokojení.

Kromě toho zní poselství svědků mnoha lidem vzdáleně a neuvědomují si jeho naléhavost. Jen tím, že je slyší znovu a znovu, postupně je začnou chápat.“

[Rámeček a obrázek na straně 574]

Používat „každý možný způsob“

„Ti z nás uvnitř Pánovy organizace se každým možným způsobem snaží obrátit pozornost [světa] k poselství života. Používali jsme již hesla, celostránkové inzeráty, rozhlas, auta se zvukovou aparaturou, přenosné gramofony, obrovské sjezdy, chodce s poutači a rostoucí množství těch, kdo organizovaně slouží dům od domu. Tato činnost slouží k dělení lidí — na ty, kdo jsou pro Boží zřízené Království, a na ty, kdo jsou proti němu. Toto dílo předpověděl Ježíš pro moji generaci.“ — Napsal v roce 1987 Melvin Sargent ve věku 91 let.

[Obrázek]

Melvin Sargent

[Graf na straně 574]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Růst počtu domácích biblických studií

4 000 000

3 000 000

2 000 000

1 000 000

1950 1960 1970 1980 1992

[Obrázky na straně 557]

Desítky miliónů těchto traktátů byly rozšířeny zdarma v blízkosti kostelů, dům od domu a poštou

[Obrázky na straně 558]

Evangelisté-kolportéři rozšiřovali knihy vysvětlující Bibli

[Obrázek na straně 559]

Anna Andersenová se dostala s biblickou literaturou téměř do každého města v Norsku

[Obrázky na straně 560]

Inzeráty v novinách pomáhaly zastihnout lidi, s nimiž nebylo jiné spojení

[Obrázky na straně 561]

Více než 2 000 novin ve čtyřech světadílech přinášelo souběžně kázání bratra Russella

[Obrázky na straně 562]

„Fotodrama stvoření“ vydalo mocné svědectví miliónům lidí v mnoha zemích

[Obrázek na straně 563]

Prostřednictvím rozhlasu mohl J. F. Rutherford vydávat svědectví miliónům lidí po celém světě přímo v jejich domovech

[Obrázek na straně 564]

Připraveni k odjezdu na kole do skupinové svědecké služby v Anglii

[Obrázek na straně 565]

Od roku 1933 se používaly tištěné karty se svědectvím

[Obrázek na straně 566]

Ve 30. a 40. letech tohoto století vydávaly mocné svědectví nahrané biblické proslovy

[Obrázek na straně 567]

Auta se zvukovou aparaturou, někdy početná (jako zde v Austrálii), se používala k šíření biblické pravdy na veřejných prostranstvích

[Obrázek na straně 568]

Osvětlené vývěsky v oknech domovů svědků Jehovových vydávaly svědectví čtyřiadvacet hodin denně

[Obrázek na straně 568]

Reklamní plakáty a poutače přispívaly k smělému veřejnému svědectví (jako zde ve Skotsku)

[Obrázek na straně 569]

Rozšiřování „Strážné věže“ a „Útěchy“ na ulici (jako zde v USA) začalo roku 1940

[Obrázek na straně 569]

Od roku 1943 dostávali bratři ve sborech školení ve veřejném řečnictví

[Obrázky na straně 571]

Se zájemci se vedou domácí biblická studia. Níže jsou publikace určené zejména k tomuto studiu — vydané nejprve v angličtině a potom v mnoha dalších jazycích

[Obrázky na straně 572 a 573]

Mladí i staří, muži i ženy — svědkové po celé zeměkouli se podílejí na svědecké službě dům od domu

Rumunsko

Bolívie

Zimbabwe

Hongkong

Belgie

Uruguay

Fidži