Kapitola 22

Část 2 — Svědky do nejvzdálenější končiny země

Dílo ohlašování Království od roku 1914 do roku 1935 je vylíčeno na stranách 423 až 443. Svědkové Jehovovi poukazují na rok 1914 jako na čas, kdy byl Ježíš Kristus dosazen na trůn jako nebeský Král s autoritou nad národy. Když byl Ježíš na zemi, předpověděl, že celosvětové kázání poselství o Království navzdory velkému pronásledování bude součástí znamení jeho přítomnosti v královské moci. Co se skutečně dělo po roce 1914?

V ROCE 1914 Evropu rychle zaplavila první světová válka. Pak se rozšířila tak, že zasáhla odhadem 90 procent světové populace. Jak události související s válkou ovlivnily kazatelskou činnost Jehovových služebníků?

Temné roky první světové války

V prvních válečných letech se této činnosti nekladly překážky vcelku nikde, kromě Německa a Francie. Na mnoha místech se volně rozšiřovaly traktáty a dále se používalo „Fotodrama“, třebaže po roce 1914 v mnohem omezenějším rozsahu. Jak ale sílila válečná horečka, duchovenstvo v britské Západní Indii rozšířilo pověst, že E. J. Coward, který zastupoval Watch Tower Society, je německý vyzvědač, a proto dostal příkaz odejít. Když se začala v roce 1917 rozšiřovat kniha The Finished Mystery (Ukončené tajemství), odpor se rozšířil.

Veřejnost se o knihu dychtivě zajímala. Původní objednávka Společnosti u tiskárny musela být během několika měsíců více než zdesetinásobena. Duchovenstvo křesťanstva však zuřilo nad odhalením svých falešných nauk. Využilo válečné hysterie a udalo badatele Bible vládním úředníkům. Muži a ženy, o nichž se vědělo, že rozšiřují literaturu badatelů Bible, byli po celých Spojených státech napadáni davem a také natíráni dehtem  a obalováni peřím. V Kanadě docházelo k domovním prohlídkám, a lidem, u nichž se našly určité publikace International Bible Students Association, hrozila vysoká pokuta nebo vězení. Avšak Thomas J. Sullivan, který byl tehdy v Port Arthuru (Ontario), uvedl, že při jedné příležitosti, kdy byl uvězněn přes noc, si členové tamější městské policie odnesli domů výtisky zakázané literatury pro sebe a pro své přátele, a tak rozšířili celou zásobu, která byla na skladě — snad 500 nebo 600 výtisků.

Samo ústředí Watch Tower Society bylo vystaveno útokům a někteří úředníci byli odsouzeni k mnohaletému trestu odnětí svobody. Nepřátelům se zdálo, že badatelé Bible dostali smrtelnou ránu. Vydávání svědectví způsobem, který upoutával pozornost široké veřejnosti, se prakticky zastavilo.

Přesto si i uvěznění badatelé Bible nacházeli příležitosti hovořit se spoluvězni o Božím předsevzetí. Když se úředníci Společnosti a jejich blízcí druhové dostali do věznice v Atlantě (Georgie, USA), zprvu měli zakázáno kázat. Rozmlouvali však o Bibli mezi sebou a jejich chování a způsob života k nim přitahovaly jiné. Po několika měsících jim zástupce velitele přidělil úkol nábožensky poučovat jiné vězně. Počet rostl, až se výuky účastnilo asi 90 mužů.

Také jiní věrně oddaní křesťané si nacházeli způsoby, jak během těch válečných let vydávat svědectví. Někdy se tak poselství o Království rozšířilo do zemí, kde se dobrá zpráva předtím ještě nekázala. Tak v roce 1915 poslal jeden badatel Bible v New Yorku, původem Kolumbijec, španělské vydání knihy The Divine Plan of the Ages (Božský plán věků) jistému muži do Bogoty v Kolumbii. Asi po půl roce přišla odpověď od Ramóna Salgara. Pečlivě knihu prostudoval, nadchl se pro ni a objednal si 200 výtisků, aby je rozšířil mezi jinými. Bratr J. L. Mayer z Brooklynu v New Yorku také rozesílal mnoho výtisků Bible Students Monthly (Měsíčník badatelů Bible) ve španělštině. Značný počet se dostal do Španělska. A když Alfred Joseph, který byl tehdy na Barbadosu, přijal pracovní smlouvu v Sieře Leone v západní Africe, chopil se tam příležitosti vydávat svědectví o biblických pravdách, které nedávno poznal.

Pro kolportéry, k jejichž službě patřilo navštěvování domácností a podniků, to často bylo těžší. Avšak někteří odešli do Salvadoru, Hondurasu a Guatemaly a tam v roce 1916 pilně sdělovali lidem životodárné pravdy. Fanny Mackenzieová, kolportérka s britskou státní příslušností, podnikla během tohoto období dvě cesty lodí na Dálný východ se zastávkami v Číně, Japonsku a Koreji, aby rozšiřovala biblickou literaturu, a s těmi, kdo projevili zájem, aby pak zůstala v písemném styku.

 Přesto podle dostupných záznamů počet badatelů Bible, kteří se nějak podíleli na kázání dobré zprávy jiným, poklesl během roku 1918 v celosvětovém měřítku ve srovnání se zprávou za rok 1914 o 20 procent. Vytrvají ve službě Bohu, když se s nimi ve válečných letech zacházelo tak drsně?

Naplněni novým životem

Prezident Watch Tower Society a jeho spolupracovníci byli 26. března 1919 propuštěni z neoprávněného uvěznění. Rychle vznikly plány, jak pokračovat v celosvětovém ohlašování dobré zprávy o Božím Království.

Na hlavním shromáždění v Cedar Pointu (Ohio) v září toho roku tehdejší prezident Společnosti J. F. Rutherford pronesl přednášku, která zdůraznila, že ohlašování slavného příchodu Božího mesiášského Království je opravdu důležitým dílem Jehovových služebníků.

Skutečný počet lidí, kteří se tehdy na tom díle podíleli, byl však malý. Někteří se sice během roku 1918 bázlivě drželi zpět, ale pak se opět stali činnými a k nim se připojila hrstka dalších. Ale dostupné záznamy ukazují, že v roce 1919 bylo těch, kdo aktivně svědčili, jen asi 5 700 ve 43 zemích. Přesto Ježíš předpověděl: „Tato dobrá zpráva o království se bude kázat po celé obydlené zemi na svědectví všem národům.“ (Mat. 24:14) Jak by se to vše dalo vykonat? To nevěděli, a nevěděli ani, jak dlouho bude vydávání svědectví pokračovat. Přesto ti, kdo byli Božími věrně oddanými služebníky, byli ochotní a dychtiví pokračovat v díle. Pevně důvěřovali, že Jehova bude věci řídit v souladu se svou vůlí.

Zapáleni horlivostí pro dílo, které viděli vytyčené v Božím slově, se dali do práce. Během tří let se počet těch, kdo se podíleli na veřejném ohlašování Božího Království, podle dostupných záznamů skoro ztrojnásobil a počet zemí, v nichž pilně kázali během roku 1922, se ve srovnání s rokem 1919 zvýšil o patnáct.

Námět vyvolávající zvědavost

„Milióny nyní žijících nikdy nezemřou!“ — tak vzrušující poselství ohlašovali. Bratr Rutherford pronesl na ten námět přednášku v roce 1918. Byl to také název 128stránkové brožury vydané roku 1920. Od roku 1920 do roku 1925 byl tento námět znovu uváděn po celém světě na veřejných shromážděních všude tam, kde byli k dispozici řečníci, a to ve více než 30 jazycích. Přednáška neříkala, že všichni dobří lidé půjdou do nebe, jak to prohlašuje křesťanstvo, ale zaměřovala pozornost na to, že poslušné lidstvo má biblicky podloženou naději na věčný život na rajské zemi. (Iz.  45:18; Zjev. 21:1–5) A vyjádřila přesvědčení, že čas splnění té naděje je velmi blízko.

Na přednášky byla veřejnost upozorňována zprávami v novinách a plakáty. Námět vyvolával zvědavost. Jen v Německu se sešlo 26. února 1922 více než 70 000 posluchačů na 121 místech. Nebylo nijak neobvyklé, že počet přítomných na jediném místě dosahoval tisíců. Například v Kapském Městě (Jižní Afrika) se přednášky v Opeře zúčastnilo 2 000 osob. V univerzitní posluchárně v hlavním městě Norska nejenže byla všechna místa zaplněna, ale nedostalo se na tolik lidí, že se program musel za půldruhé hodiny opakovat — a zase bylo nabito.

V rakouském Klagenfurtu řekl Richard Heide svému otci: „Půjdu si tu přednášku poslechnout, ať si říká kdo chce co chce. Chci vědět, zda jsou to jen řeči, nebo zda je na tom něco pravdy.“ To, co slyšel, na něho hluboce zapůsobilo a brzy o tom vyprávěl jiným on sám, jeho sestra i jeho rodiče.

Biblické poselství však nebylo jen pro lidi, kteří chodili na veřejné přednášky. Bylo třeba s ním seznámit i jiné. Potřebovala to slyšet nejen veřejnost, ale i političtí a náboženští vůdci. Ale jak na to?

Šíření mocných prohlášení

Bylo použito tištěného slova, aby se zpráva dostala k miliónům lidí, kteří předtím znali badatele Bible a jejich poselství jen z doslechu. V letech 1922 až 1928 bylo vydáno účinné svědectví pomocí sedmi mocných prohlášení, rezolucí přijatých na výročních sjezdech badatelů Bible. Počet vytištěných exemplářů jednotlivých rezolucí, rozšiřovaných po těchto sjezdech, většinou dosahoval 45 až 50 miliónů. Od malé skupinky hlasatelů Království, kteří tehdy sloužili, to byl opravdu ohromující výkon.

 Rezoluce z roku 1922 měla název „Výzva vůdcům světa“ — ano, byla to výzva, aby dokázali oprávněnost svého tvrzení, že mohou nastolit mír, blahobyt a štěstí pro lidstvo, nebo když se jim to nepodaří, aby uznali, že to může dokázat jen Boží Království v rukou Mesiáše. V Německu byla tato rezoluce doporučeně odeslána německému císaři, který byl v exilu, prezidentovi a všem členům říšského sněmu; asi 4,5 miliónu výtisků bylo rozšířeno mezi veřejnost. V Jižní Africe obešel Edwin Scott 64 měst a osobně rozšířil 50 000 výtisků — v pytli na zádech měl literaturu a v ruce hůl na zahánění divokých psů. Když pak v Jižní Africe holandští duchovní navštěvovali farníky a pořádali sbírky, mnozí farníci strčili svému duchovnímu před oči rezoluci a řekli: „Tohle byste si měli přečíst, a už byste si k nám nechodili pro peníze.“

V roce 1924 rezoluce „Duchovní obviněni“ odhalila nebiblické nauky a zvyklosti kněží, poukázala na jejich úlohu během světové války a vybídla lidi, aby studovali Bibli a sami se poučili o podivuhodných opatřeních, která Bůh činí pro požehnání lidstva. V Itálii se tehdy od majitelů tiskáren vyžadovalo, aby vše, co tisknou, opatřili svým jménem, a byli voláni k odpovědnosti za obsah. Badatel Bible, který dohlížel na dílo v Itálii, předložil exemplář rezoluce vládním úřadům, ty ji prozkoumaly a ochotně vydaly povolení k jejímu tisku a rozšiřování. Majitelé tiskáren byli také svolní ji vytisknout. Bratři v Itálii rozšířili 100 000 výtisků. Zejména se postarali, aby papež a jiní vysocí činitelé ve Vatikánu tuto rezoluci dostali.

Ve Francii vyvolávalo šíření této rezoluce prudkou a často násilnou reakci duchovenstva. V německých Pomořanech jeden duchovní v zoufalství podal žalobu na Společnost a vedoucího její kanceláře, ale případ prohrál, když soud vyslechl obsah celé rezoluce. V kanadské provincii Quebeku se badatelé Bible vyhnuli zásahům proti svému dílu ze strany těch, kdo nechtěli, aby lidé poznali pravdu, tím, že roznesli rezoluce po domech časně ráno. Začali už ve tři hodiny. Byly to vzrušující časy!

 Vděčnost za uspokojivé odpovědi

Během první světové války bylo mnoho Arménů nemilosrdně vyhnáno z domova a z rodné země. Pouze dvacet let předtím byly statisíce Arménů povražděny a jiní museli uprchnout, aby si zachránili život. Určitý počet těchto lidí četl publikace Watch Tower Society již ve své vlasti. Mnohem více jich však obdrželo svědectví v zemích, kam se dostali jako uprchlíci.

Po drsných zkušenostech, jimiž prošli, kladli mnozí vážné otázky ohledně toho, proč Bůh připouští zlo. Jak dlouho to bude trvat? Kdy to skončí? Někteří byli vděční za uspokojivé odpovědi, které našli v Bibli. V různých městech na Středním východě se rychle vytvořily skupiny arménských badatelů Bible. Jejich horlivost pro biblickou pravdu působila na život jiných. V Etiopii, v Argentině a ve Spojených státech jiní Arméni přijímali dobrou zprávu a ochotně na sebe brali odpovědnost dělit se o ni s druhými. Jedním z nich byl Krikor Hatzakortzian, který jako osamělý průkopník šířil v polovině třicátých let poselství o Království v Etiopii. Když proti němu jednou odpůrci vznesli falešné obvinění, měl dokonce příležitost vydat svědectví císaři Haile Selassieovi.

 Vracejí se do rodné země s drahocennými pravdami

Horoucí touha dělit se o důležité biblické pravdy přiměla mnohé, aby se vrátili do rodné země a věnovali se tam evangelizaci. Reagovali podobně jako lidé z mnoha zemí, kteří roku 33 n. l. byli v Jeruzalémě a stali se věřícími, když svatý duch podnítil apoštoly a jejich společníky, aby mnoha jazyky mluvili o „velkolepých Božích věcech“. (Sk. 2:1–11) Právě věřící z prvního století přinesli pravdu zpátky do své otčiny, a stejně ji do své rodné země přinesli i tito novodobí učedníci.

Do Itálie se vraceli muži i ženy, kteří poznali pravdu v cizině. Přicházeli z Ameriky, z Belgie a z Francie a horlivě ohlašovali poselství o Království tam, kde se usadili. Také kolportéři z italsky mluvícího švýcarského kantonu Ticino se přistěhovali do Itálie a pokračovali v díle. Ačkoli jich bylo málo, brzy se díky své sjednocené činnosti dostali skoro do všech významných italských měst a do mnoha vesnic. Nepočítali hodiny, které v této práci strávili. S přesvědčením, že káží pravdy a že si Bůh přeje, aby lidé tyto pravdy znali, často pracovali od rána do noci, aby se dostali k co nejvíce lidem.

Řekové, kteří se stali badateli Bible v sousední Albánii a ve vzdálené Americe, také věnovali pozornost své rodné zemi. Byli vzrušeni, když se dozvěděli, že uctívání ikon je nebiblické (2. Mojž. 20:4, 5; 1. Jana 5:21), že hříšníci se nesmaží v pekelném ohni (Kaz. 9:5, 10; Ezek. 18:4; Zjev. 21:8) a že Boží Království je skutečná a jediná naděje lidstva (Dan. 2:44; Mat. 6:9, 10). Dychtivě si přáli podělit se o tyto pravdy se svými krajany — osobně nebo pomocí dopisů. Díky tomu začaly v Řecku a na řeckých ostrovech vznikat skupiny svědků Jehovových.

Po první světové válce se tisíce lidí z Polska přestěhovaly do Francie a šly pracovat do dolů. Mluvili sice jiným jazykem, ale francouzské sbory je neopomíjely. Bratři si našli způsoby, jak se dělit o biblické pravdy s těmito horníky i s jejich rodinami, a počet lidí, kteří příznivě reagovali, brzy převýšil počet francouzských svědků. Když se jich 280 muselo na základě vládního nařízení roku 1935 vystěhovat zpátky do Polska, přispělo to tam jedině k většímu rozšiřování poselství o Království. A tak v roce 1935 bylo v Polsku 1 090 hlasatelů Království, kteří se podíleli na vydávání svědectví.

Jiní zareagovali na pozvání, aby opustili rodnou zemi a chopili se služby v cizině.

Horliví evropští evangelisté pomáhají v cizině

Díky mezinárodní spolupráci slyšely hřejivé pravdy o Božím Království baltské státy (Estonsko, Lotyšsko a Litva). Během 20. a 30. let v této  oblasti rozsáhle vydávali svědectví horliví bratři a sestry z Dánska, Anglie, Finska a Německa. Bylo rozšířeno mnoho literatury a tisíce lidí slyšely biblické přednášky, jež se tam pořádaly. Z Estonska pronikalo pravidelné vysílání biblických programů v několika jazycích i do tehdejšího Sovětského svazu.

Ochotní pracovníci z Německa přijímali ve dvacátých a třicátých letech přidělení do Belgie, Bulharska, tehdejšího Československa, Francie, bývalé Jugoslávie, Lucemburska, Nizozemska, Rakouska a Španělska. Patřil mezi ně také Willy Unglaube. Nějaký čas sloužil v magdeburském betelu v Německu a potom působil jako evangelista plným časem ve Francii, Alžíru, Španělsku, Singapuru, Malajsii a Thajsku.

Když se ve 30. letech z Francie ozvalo volání o pomoc, kolportéři z Británie potvrdili, jak jsou si vědomi toho, že křesťanské pověření kázat vyžaduje evangelizaci nejen ve vlastní zemi, ale také v jiných částech světa. (Mar. 13:10) Jedním z horlivých pracovníků, kteří reagovali na makedonské volání, byl John Cooke. (Srovnej Skutky 16:9, 10.) Během následujících šesti desetiletí se věnoval služebnímu přidělení ve Francii, Španělsku, Irsku, Portugalsku, Angole, Mosambiku a Jižní Africe. Johnův bratr Eric opustil zaměstnání v Barclayově bance a připojil se k Johnovi ve službě plným časem ve Francii; potom také sloužil ve Španělsku a Irsku a podílel se na misionářském díle v Jižní Rhodésii (nyní Zimbabwe) a v Jižní Africe.

V květnu 1926 v Anglii přijali George Wright a Edwin Skinner pozvání, aby pomohli rozšířit dílo Království v Indii. Jak obrovský byl jejich přidělený obvod! Patřil k němu celý Afghánistán, Barma (nyní Myanmar), Cejlon (nyní Srí Lanka), Indie a Persie (nyní Írán). Když přijeli do Bombaje, přivítaly je monzunové deště. Protože se však příliš nestarali o své pohodlí ani o to, co by jim vyhovovalo, brzy cestovali do nejzazších koutů země, aby našli a povzbudili ty, o nichž se vědělo, že jsou badateli Bible. Rozšiřovali také velké množství literatury, aby podnítili zájem u jiných lidí. Dílo se konalo intenzívně. A tak během roku 1928 uspořádalo 54 hlasatelů Království v Tiruvidángúru (Kérala) v jižní Indii 550 veřejných shromáždění, jichž se zúčastnilo asi 40 000 osob. V roce 1929 se do Indie přestěhovali další čtyři průkopníci z britského pole, aby pomohli dílu. A v roce 1931 přijeli z Anglie do Bombaje ještě tři další. Znovu a znovu mířili do různých končin této  obrovské země a šířili literaturu nejen v angličtině, ale i v indických jazycích.

Co se mezitím dělo ve východní Evropě?

Duchovní žeň

Před první světovou válkou byla rozseta semena biblické pravdy i ve východní Evropě a některá se ujala. V roce 1908 se jedna pokorná Maďarka, Andrásné Benedeková, vrátila do Rakousko-Uherska, aby se dělila s jinými o dobré věci, jež se dozvěděla. Dva roky nato se do této země vrátili i Károly Szabó a József Kiss a šířili biblickou pravdu zejména v územích, která byla později známá jako Rumunsko a Československo. Přes prudký odpor rozlíceného duchovenstva vznikaly studijní skupiny a rozsáhle se vydávalo svědectví. K veřejnému prohlašování své víry se připojili další a do roku 1935 se řady hlasatelů Království v Maďarsku rozrostly na 348 zvěstovatelů.

Rozloha Rumunska se téměř zdvojnásobila, když po první světové válce vítězové přetvořili mapu Evropy. Podle zpráv bylo v roce 1920 v této zvětšené zemi asi 150 skupin badatelů Bible, s nimiž bylo spojeno 1 700 osob. Příští rok při slavnosti Pánovy večeře téměř 2 000 lidí přijímalo symboly, čímž dali najevo, že se hlásí k duchem pomazaným Kristovým bratrům. Jejich počet v příštích čtyřech letech prudce vzrostl. Roku 1925 se Památné slavnosti zúčastnilo 4 185 lidí, a jak bylo tehdy zvykem, většina bezpochyby přijímala symboly. Víra jich všech však musela být vyzkoušena. Prokážou se jako pravá „pšenice“, nebo jen jako její napodobenina? (Mat. 13:24–30, 36–43) Budou skutečně konat svědecké dílo, které Ježíš svěřil svým následovníkům? Vytrvají v tom i přes prudký odpor? Budou věrní, i když jiní projeví ducha podobného duchu Jidáše Iškariotského?

Zpráva za rok 1935 svědčí o tom, že všichni neměli takovou víru, jež by jim pomohla vytrvat. V tom roce se na vydávání svědectví v Rumunsku nějakým způsobem podílelo jen 1 188 zvěstovatelů, přestože symboly na Památné slavnosti v téže době přijímal více než dvojnásobek toho počtu. Věrní se však pilně zaměstnávali Pánovou službou. Dělili se s jinými pokornými lidmi o biblické pravdy, které přinesly tak velkou radost jejich vlastnímu srdci. Jeden vynikající způsob, jímž to dělali, bylo šíření literatury. V letech 1924 až 1935 již rozšířili mezi zájemci více než 800 000 knih a brožur, a také traktáty.

 A co bývalé Československo, které se v roce 1918 po zhroucení rakousko-uherské říše stalo samostatným státem? Zde přispívalo k duchovní žni ještě intenzívnější svědecké dílo. Zpočátku se kázalo v maďarštině, ruštině, rumunštině a němčině. Potom se roku 1922 vrátilo z Ameriky několik badatelů Bible, aby věnovali pozornost slovensky mluvícímu obyvatelstvu, a příští rok se začala jedna dvojice z Německa soustřeďovat na české území. K povzbuzení a sjednocení bratrů napomáhaly pravidelné, ač malé sjezdy. Když se v roce 1927 sbory lépe zorganizovaly k evangelizaci dům od domu, růst začal být patrnější. V roce 1932 dal mocný popud dílu mezinárodní sjezd v Praze, jehož se účastnilo asi 1 500 osob z Československa a okolních zemí. Navíc velké množství lidí vidělo čtyřhodinovou verzi „Fotodramatu stvoření“, která se promítala od jednoho konce země na druhý. Za pouhé jedno desetiletí bylo mezi různé jazykové skupiny v této zemi rozšířeno přes 2 700 000 výtisků biblické literatury. Všechno toto duchovní sázení, pěstování a zalévání přispívalo ke žni, na níž se v roce 1935 podílelo 1 198 hlasatelů Království.

Bývalá Jugoslávie (zprvu známá jako Království Srbů, Chorvatů a Slovinců) vznikla v důsledku přetvoření mapy Evropy po první světové válce. Již v roce 1923 přišly zprávy, že skupina badatelů Bible vydává svědectví v Bělehradu. Později se velkému množství lidí v celé zemi promítalo „Fotodrama stvoření“. Když začali být svědkové Jehovovi tvrdě  pronásledováni v Německu, byly v Jugoslávii řady badatelů posíleny německými průkopníky, kteří bez ohledu na osobní nepohodlí pronikali do nejodlehlejších končin této hornaté země, aby tam kázali. Jiní z těchto průkopníků šli do Bulharska. Vyvíjelo se i úsilí, aby se dobrá zpráva kázala v Albánii. Na všech těchto místech byla zaseta semena Království. Některá ze semen přinesla plody. Větší žeň však na těchto místech nastala až v pozdějších letech.

Také dále na jih, na africkém kontinentu, šířili dobrou zprávu lidé, kteří si hluboce vážili výsady, že jsou svědky pro Nejvyššího.

Duchovní světlo svítí v západní Africe

Asi sedm let potom, co jeden badatel Bible z Barbadosu poprvé odjel pracovně do západní Afriky, napsal kanceláři Watch Tower Society v New Yorku o tom, že nemálo lidí projevuje zájem o Bibli. Několik měsíců nato, 14. dubna 1923, přijel na vyzvání bratra Rutherforda do Freetownu v Sieře Leone se svou rodinou W. R. Brown, který předtím sloužil na Trinidadu.

Hned se dělala opatření, aby mohl bratr Brown pronést přednášku ve Wilberforceově pamětní síni. A tak se tam 19. dubna sešlo asi 500 posluchačů, včetně většiny freetownských duchovních. Příští neděli mluvil bratr znovu. Použil námět, který často používal C. T. Russell — „Do pekla a zpátky. Kdo je tam?“ Své přednášky bratr Brown pravidelně prokládal biblickými citáty, které psané promítal posluchačům na diapozitivech. Při řeči často opakoval: „To neříká Brown, to říká Bible.“ Proto se stal známým jako „biblický Brown“. A díky jeho logickému biblickému výkladu se někteří význační členové církve vzdali členství v církvi a chopili se Jehovovy služby.

Mnoho cestoval, aby zahájil dílo Království v dalších územích. Proto pronášel četné biblické proslovy a šířil velké množství literatury, a jiné k tomu také povzbuzoval. Evangelizační práce ho zavedla na Zlaté pobřeží (nyní Ghana), do Libérie, Gambie a Nigérie. Z Nigérie donesli jiní poselství o Království do Beninu (tehdy známého jako Dahome) a do Kamerunu. Bratr Brown věděl, že veřejnost nemá velkou úctu k tomu, čemu se říká „náboženství bílého muže“, a tak v Gloverově pamětní síni v Lagosu promluvil o selhání náboženství křesťanstva. Po shromáždění dostali nadšení posluchači 3 900 knih, aby je četli a podělili se o ně s jinými.

Předtím, než se do západní Afriky vydal bratr Brown, slyšela tam poselství o Království pouhá hrstka lidí. Když po 27 letech odjížděl, bylo  v té oblasti přes 11 000 činných svědků Jehovových. Byly odhaleny náboženské nepravdy; pravé uctívání zapustilo kořeny a rychle se šířilo.

Po východním pobřeží Afriky k severu

Již začátkem dvacátého století šířili v jihovýchodní části Afriky některé publikace C. T. Russella jednotlivci, kteří sice převzali několik myšlenek z těchto knih, ale potom je smísili s vlastní filozofií. Tak vznikla řada takzvaných hnutí Strážné věže, která neměla vůbec žádnou spojitost se svědky Jehovovými. Některá byla zaměřená politicky a vyvolávala nepokoje mezi africkými domorodci. Špatná pověst těchto skupin byla mnoho let překážkou pro dílo svědků Jehovových.

Řada Afričanů přesto poznala rozdíl mezi pravým a falešným. Lidé cestující za prací donesli dobrou zprávu o Božím Království do blízkých zemí a dělili se o ni s lidmi, kteří mluvili africkými jazyky. Anglicky mluvící obyvatelé jihovýchodní Afriky obdrželi poselství převážně stykem s Jižní Afrikou. V některých zemích však silný odpor úředních míst, podněcovaný duchovními křesťanstva, bránil evropským svědkům v kázání mezi africkými jazykovými skupinami. Pravda se ale šířila, třebaže mnoho lidí, kteří projevovali zájem o biblické poselství, potřebovalo ještě pomoc, aby správně prakticky uplatňovali to, co se učili.

Někteří nezaujatí vládní úředníci nepřijímali slepě zlovolná obvinění, která proti svědkům Jehovovým vznášelo duchovenstvo křesťanstva. Tak to bylo u jednoho policejního komisaře v Ňasku (nyní Malawi), který se přestrojil a šel na shromáždění domorodých svědků, aby se sám přesvědčil, jací jsou to lidé. Příznivě to na něj zapůsobilo. Když vláda schválila, aby byl v zemi trvalý evropský zástupce, byl tam v polovině třicátých let vyslán Bert McLuckie a později jeho bratr Bill. Udržovali spojení s policií a okresními komisaři, aby tito úředníci jasně chápali jejich činnost a nepletli si svědky Jehovovy s žádným hnutím, jež by si nepravdivě říkalo hnutí Strážné věže. Zároveň trpělivě pracovali spolu se zralým místním svědkem Greshamem Kwazizirou na tom,  aby stovkám lidí, kteří chtěli patřit ke sborům, pomohli pochopit, že sexuální nemravnost, zneužívání alkoholických nápojů a pověry nemohou mít místo v životě svědků Jehovových. — 1. Kor. 5:9–13; 2. Kor. 7:1; Zjev. 22:15.

V roce 1930 byla v celé jižní Africe jen asi stovka svědků Jehovových. Ale k území, v němž měli pracovat, patřila v podstatě celá Afrika jižně od rovníku a některá území, jež se táhla na sever od něj. Propracovat s poselstvím o Království tak obrovský obvod — to chtělo skutečné průkopníky. Frank a Gray Smithovi takovými lidmi byli.

Plavili se 4 800 kilometrů na východ a na sever od Kapského Města a pak pokračovali čtyři dny automobilem po hrbolatých silnicích, aby se dostali do Nairobi v Keni (v Britské východní Africe). Za necelý měsíc rozšířili 40 krabic biblické literatury. Cestou zpátky však Frank, žel, zemřel na malárii. Přesto zanedlouho vyrazili Robert Nisbet a David Norman — tentokrát s 200 krabicemi literatury — kázat v Keni a Ugandě a také v Tanganice a na Zanzibaru (obojí nyní Tanzanie) a pronikali k co největšímu počtu lidí. Jiné podobné výpravy rozšířily poselství o Království na ostrovy Mauritius a Madagaskar v Indickém oceánu a Svatá Helena v Atlantickém oceánu. Semena pravdy byla zaseta, ale všude nevzklíčila a nezačala růst ihned.

Z Jižní Afriky se kázání dobré zprávy rozšířilo již v roce 1925 také do Basutska (nyní Lesotho), Bečuánska (nyní Botswana) a Svazijska. Když asi osm let nato průkopníci opět kázali ve Svazijsku, král Sobhuza II. jim přichystal královské uvítání. Shromáždil svou osobní stráž, totiž stovku bojovníků, vyslechl důkladné svědectví a pak obdržel všechny publikace Společnosti, které měli bratři s sebou.

Počet svědků Jehovových v této části světového pole postupně rostl. K několika zvěstovatelům, kteří počátkem dvacátého století zahájili dílo v Africe, se připojovali další, a v roce 1935 na africkém kontinentu podávalo 1 407 svědků zprávu o tom, že se podílejí na vydávání svědectví o Božím Království. Značný počet jich byl v Jižní Africe  a v Nigérii. Jiné velké skupiny, které se ztotožňovaly se svědky Jehovovými, byly v Ňasku (nyní Malawi), v Severní Rhodésii (nyní Zambie) a v Jižní Rhodésii (nyní Zimbabwe).

V téže době se zaměřovala pozornost i na španělsky a portugalsky mluvící země.

Obdělávání španělských a portugalských polí

Ještě zuřila první světová válka, když poprvé vyšla Strážná věž ve španělštině. Obsahovala adresu kanceláře v kalifornském Los Angeles, která byla zřízena s cílem věnovat zvláštní pozornost španělsky mluvícímu poli. Bratři z této kanceláře poskytovali velkou osobní pomoc zájemcům ve Spojených státech i v zemích na jihu.

Juan Muñiz se stal Jehovovým služebníkem v roce 1917. V roce 1920 ho bratr Rutherford povzbudil, aby opustil Spojené státy, vrátil se do rodného Španělska a zorganizoval tam dílo kázání Království. Výsledky však byly omezené. Nebylo to proto, že by nebyl dost horlivý, ale proto, že ho neustále sledovala policie; a tak byl po několika letech přeložen do Argentiny.

V Brazílii již kázalo několik Jehovových ctitelů. Osm pokorných námořníků poznalo pravdu, když byli v New Yorku na dovolené ze své lodi. Začátkem roku 1920 byli zpátky v Brazílii a pilně se dělili o biblické poselství s jinými.

V roce 1923 byl do Brazílie vyslán Kanaďan George Young. Rozhodně pomohl povzbudit dílo. Pronesl četné veřejné přednášky, které byly tlumočeny, ukázal, co říká Bible o stavu mrtvých, odhalil spiritismus jako démonský a vysvětlil Boží předsevzetí požehnat všem rodinám země. Jeho přednášky ještě získaly na přesvědčivosti tím, že někdy promítal na plátno probírané biblické texty, takže je posluchači mohli vidět ve své vlastní řeči. Když byl v Brazílii, mohla se konečně dát pokřtít Bellona Fergusonová ze São Paula se svými čtyřmi dětmi. Čekala na tuto příležitost už 25 let. Z těch, kdo přijali pravdu, se potom někteří dali k dispozici, aby pomáhali překládat literaturu do portugalštiny. Brzy tam byla pěkná zásoba publikací v tomto jazyku.

Z Brazílie přešel bratr Young roku 1924 do Argentiny a zařídil, aby bylo zdarma rozšířeno 300 000 výtisků literatury ve španělštině ve 25 významných větších i menších městech. Téhož roku také osobně cestoval do Chile, Peru a Bolívie, aby šířil traktáty.

George Young byl brzy na cestě do nového přidělení. Tentokrát to bylo Španělsko a Portugalsko. Když ho britský velvyslanec představil místním vládním úředníkům, podařilo se mu zařídit, aby mohl bratr Rutherford  promluvit k posluchačům v Barceloně a v Madridu a také v portugalském hlavním městě. Po těchto přednáškách tam zanechalo více než 2 350 lidí svou adresu a žádali další informace. Potom byl proslov zveřejněn v jednom z velkých španělských listů a v podobě traktátu byl poštou rozesílán lidem po celé zemi. Objevil se i v portugalském tisku.

Těmito prostředky se poselství šířilo daleko za hranice Španělska a Portugalska. Do konce roku 1925 pronikla dobrá zpráva na Kapverdy (nyní Kapverdská republika), na Madeiru, do Portugalské východní Afriky (nyní Mosambik), Portugalské západní Afriky (nyní Angola) a na ostrovy v Indickém oceánu.

Příštího roku bylo zařízeno, aby mocná rezoluce „Svědectví panovníkům světa“ vyšla ve španělském listu La Libertad. Rozhlasové vysílání a šíření knih, brožur a traktátů, stejně jako předvádění „Fotodramatu stvoření“, pomohly zintenzívnit vydávání svědectví. V roce 1932 zareagovalo několik anglických průkopníků na pozvání, aby pomohli na tomto poli. S biblickou literaturou systematicky propracovávali velké části země, dokud je španělská občanská válka nedonutila odjet.

Mezitím přijel bratr Muñiz do Argentiny a ihned začal kázat. Živil se přitom opravováním hodin. Kromě práce v Argentině věnoval pozornost Chile, Paraguayi a Uruguayi. Na jeho žádost přišlo několik bratrů z Evropy vydat svědectví německy mluvící části obyvatelstva. O mnoho let později vyprávěl Carlos Ott, že zahajovali svůj den ve službě ve čtyři ráno tím, že pod každými dveřmi v obvodu nechali traktát. Během dne pak přišli vydat obšírnější svědectví a nabídnout další biblickou literaturu obyvatelům domů, kteří měli zájem. Ti, kdo se podíleli na službě plným časem, rozešli se z Buenos Aires po celé zemi. Nejprve využívali železničních tratí, které se rozbíhaly na stovky kilometrů daleko od hlavního města jako roztažené prsty na ruce, a pak používali všechny ostatní dopravní prostředky, které se naskytly. Po hmotné stránce měli velmi málo a snášeli mnoho strastí. Duchovně však byli bohatí.

Jedním z těchto horlivých pracovníků v Argentině byl Řek Nicolás Argyrós. Začátkem roku 1930 dostal nějakou literaturu vydávanou Watch Tower Society a zapůsobila na něj především brožura s názvem Hell (Peklo) s podtitulky, které se ptaly: „Co je to? Kdo je tam? Mohou se dostat ven?“ Byl ohromen tím, že brožura nezobrazovala hříšníky, jak se pečou na roštu. Jaké bylo jeho překvapení, když pochopil, že pekelný oheň je náboženská lež vymyšlená proto, aby děsila lidi, jako děsívala i jeho! Ihned se vydal sdělovat pravdu — nejprve Řekům, a potom, jak se jeho španělština lepšila, i jiným lidem. Každý měsíc věnoval 200 až 300 hodin tomu, že se dělil o dobrou zprávu s dalšími. Pěšky i dostupnými dopravními prostředky  rozšířil biblické pravdy do 14 z 22 provincií Argentiny. Cestoval z místa na místo; když mu to pohostinní lidé nabídli, přespal v posteli, často spal pod širým nebem, a dokonce i ve stodole, kde mu místo budíku posloužil osel!

Jiný bratr, který měl ducha skutečného průkopníka, byl Richard Traub, který poznal pravdu v Buenos Aires. Toužebně si přál sdělit dobrou zprávu lidem na druhé straně And, v Chile. V roce 1930, pět let po svém křtu, dorazil do Chile — jediný svědek v zemi se 4 000 000 obyvatel. Zprvu měl možnost pracovat jen s Biblí, ale přesto začal chodit dům od domu. Neexistovala sborová shromáždění, kterých by se mohl účastnit, a tak v neděli v obvyklou dobu shromáždění vyšel na horu svatého Kryštofa, posadil se do stínu stromu a zabral se do osobního studia a modlitby. Když si najal byt, začal tam zvát lidi na shromáždění. Jediný, kdo přišel na první shromáždění, byl Juan Flores, který se zeptal: „A ostatní, kdy přijdou?“ Bratr Traub prostě odpověděl: „Však oni přijdou.“ A přišli. Za necelý rok se jich 13 stalo pokřtěnými Jehovovými služebníky.

Čtyři roky nato se spojily dvě svědkyně, které se předtím nikdy neviděly, aby kázaly dobrou zprávu v Kolumbii. Po produktivním roce, který tam strávily, se musela Hilma Sjobergová vrátit do Spojených států. Ale Kathe Palmová nasedla na loď do Chile a 17 dní na moři využila k vydání svědectví posádce i cestujícím. V příštích deseti letech pracovala od chilského nejsevernějšího přístavu Arica po nejjižnější území, Ohňovou zemi. Navštěvovala podnikatele a vydávala svědectví vládním úředníkům. Na zádech nosila sedlový vak a v něm literaturu a nutné věci, například pokrývku na spaní. Tak dospěla až do nejodlehlejších hornických táborů a ovčích farem. Byl to život opravdové průkopnice. A byli jiní, kteří měli stejného ducha — někteří svobodní, někteří v manželství, mladí i staří.

Během roku 1932 se vynaložilo zvláštní úsilí na šíření poselství o Království v latinskoamerických zemích, kde se ještě mnoho nekázalo. Toho roku se pozoruhodného rozšíření dočkala brožura Království, naděje světa. Brožura obsahovala přednášku, která již byla vysílána v mezinárodní rozhlasové síti. Nyní bylo v Chile rozšířeno asi 40 000 výtisků tohoto proslovu v písemné podobě — v Bolívii 25 000 výtisků, v Peru také 25 000, v Ekvádoru 15 000, v Kolumbii 20 000, v Santo Domingu (nyní Dominikánská republika) 10 000 a dalších 10 000 na Portoriku. Poselství o Království se skutečně ohlašovalo, a to velmi intenzívně.

 Roku 1935 bylo v celé Jižní Americe jen 247 lidí, kteří připojili své hlasy k ohlašování, že pouze Boží Království přinese lidstvu pravé štěstí. Jaké svědectví však vydávali!

Za lidmi do ještě odlehlejších končin

Svědkové Jehovovi rozhodně nebyli toho názoru, že jejich odpovědnost před Bohem je splněna, jestliže prostě pohovořili s několika lidmi, kteří jsou náhodou jejich sousedy. Snažili se dostat se s dobrou zprávou ke každému.

K lidem, kteří žili na místech, kam tehdy svědkové nemohli osobně cestovat, se mohli dostat jinými způsoby. Proto koncem 20. let rozeslali svědkové z Kapského Města v Jižní Africe 50 000 brožur všem farmářům, strážcům majáků, hlídačům lesa a lidem, kteří žili v těžko přístupných územích. Také si pořídili nejnovější poštovní adresář pro celou Jihozápadní Afriku (nyní známou jako Namibie) a každému, jehož jméno se vyskytovalo v adresáři, zaslali výtisk brožury The Peoples Friend (Přítel národů).

V roce 1929 Watch Tower Society svěřila svůj škuner Morton F. J. Franskeovi, jehož poslala spolu s Jimmy Jamesem k lidem na Labrador a do všech odlehlých přístavů Nového Foundlandu. Bratr Franske v zimě často cestoval po pobřeží s psím spřežením. Eskymáci a obyvatelé Nového Foundlandu mu na úhradu nákladů za biblickou literaturu, kterou jim nechal, dávali například kožené zboží a ryby. Několik let nato vyhledával horníky, dřevaře, lovce, dobytkáře a Indiány v drsném kraji Cariboo v Britské Kolumbii. Cestou lovil zvěř, aby měl maso, sbíral divoké bobule a pekl si chléb na pánvi nad ohněm. Jindy se svým společníkem použil k dopravě člun na lov lososů a cestovali s poselstvím o Království na každý ostrůvek, do každého ústí říčky, dřevařského tábora, k majáku a do každé osady na západním pobřeží Kanady. Byl jen jedním z mnoha těch, kdo vynakládali zvláštní úsilí na to, aby zastihli lidi žijící v odlehlých končinách země.

Od konce dvacátých let se Frank Day propracovával  na sever aljašskými vesnicemi, kázal, rozšiřoval literaturu a pro zajištění svých hmotných potřeb prodával brýle. Přestože se belhal na dřevěné noze, propracoval území, jež se rozprostíralo od Ketchikanu do Nome v délce asi 1 900 kilometrů. Již v roce 1897 si jeden zlatokop za svého pobytu v Kalifornii opatřil výtisky Millennial Dawn (Úsvit milénia) a Strážné věže a plánoval, že si je vezme s sebou zpátky na Aljašku. A kapitán Beams, velitel velrybářské lodi, rozšiřoval v roce 1910 literaturu v aljašských přístavech. Kazatelská činnost se však začala rozšiřovat s tím, jak bratr Day opakovaně více než 12 let podnikal své letní výpravy na Aljašku.

Jiní dva svědkové se zase podél norského pobřeží plavili daleko do Arktidy na dvanáctimetrovém motorovém člunu Esther. Vydávali svědectví na ostrůvcích, na majácích, v pobřežních vesničkách a na osamělých místech hluboko v horách. Mnozí lidé je vítali a za rok se jim podařilo rozšířit 10 000 až 15 000 knih a brožur vysvětlujících Boží předsevzetí s lidstvem.

Ostrovy slyší Jehovovu chválu

Svědectví se nevydávalo jen na ostrovech blízko pevniny. Počátkem třicátých let strávil Sydney Shepherd dva roky na lodi uprostřed Tichého oceánu, aby kázal na Cookových ostrovech a na Tahiti. Dále na západ navštěvoval George Winton s dobrou zprávou Nové Hebridy (nyní Vanuatu).

Asi tou dobou se vydal do nedotčeného území také Američan portugalského původu Joseph Dos Santos. Nejprve vydával svědectví na okrajových ostrovech Havaje; potom se vydal na kazatelskou cestu kolem světa. Když se však dostal na Filipíny, obdržel od bratra Rutherforda dopis,  v němž ho bratr prosil, aby tam zůstal a vybudoval a zorganizoval tam činnost kázání Království. Dělal to 15 let.

V té době zaměřovala odbočka Společnosti v Austrálii pozornost na dílo v oblasti jižního Tichomoří. Dva průkopníci vyslaní z Austrálie vydali v letech 1930–1931 rozsáhlé svědectví na Fidži. Samoa dostala svědectví v roce 1931. Na Novou Kaledonii se dostalo roku 1932. Průkopnická dvojice z Austrálie se v roce 1933 dokonce chopila svědeckého díla v Číně a během několika následujících let vydala svědectví ve 13 tamních význačných městech.

Bratři v Austrálii si uvědomili, že by se dalo vykonat víc, kdyby měli k dispozici loď. Časem upravili šestnáctimetrovou plachetnici, kterou pojmenovali Lightbearer, a od začátku roku 1935 ji několik let používali jako základnu pro skupinu horlivých bratrů, kteří vydávali svědectví v Nizozemské Východní Indii (nyní Indonésie), v Singapuru a v Malajsku. Příjezd lodi vždy vzbudil velkou pozornost, a to bratrům často otevřelo cestu ke kázání a rozšíření množství literatury.

Mezitím se na druhé straně zeměkoule roku 1935 rozhodly dvě sestry, průkopnice z Dánska, že podniknou prázdninovou cestu na Faerské ostrovy v severním Atlantickém oceánu. Chtěly však podniknout více než jen výlet do malebné krajiny. Jely vybavené tisíci kusy literatury a všechnu dobře použily. Navzdory větru a dešti i nepřátelství duchovenstva prošly během svého pobytu tolik obydlených ostrovů, kolik jen mohly.

Dále na západ přijal Kanaďan islandského původu Georg Lindal přidělení, které trvalo mnohem déle. Na návrh bratra Rutherforda se roku 1929 přestěhoval jako průkopník na Island. Projevil obrovskou vytrvalost. Většinu z následujících 18 let tam sloužil sám. Znovu a znovu navštěvoval města a vesnice. Rozšířil desetitisíce knih a brožur, ale žádný Islanďan se k němu v té době nepřipojil ve službě Jehovovi. S výjimkou jediného roku tam nebyli žádní svědkové, s nimiž by mohl mít na Islandu společenství, a to až do roku 1947, kdy přijeli dva misionáři vyškolení v Gileadu.

Když lidé zakazují to, co Bůh přikazuje

Nebylo nijak neobvyklé, že svědkové při své veřejné službě zejména od 20. do 40. let naráželi na odpor, podnícený obvykle místními duchovními a někdy vládními úředníky.

V jedné venkovské oblasti severně od Vídně se svědkové ocitli tváří v tvář nepřátelskému zástupu venkovanů, které pobouřil místní kněz za podpory četnictva. Kněží byli rozhodnuti, že v jejich vesnicích svědkové Jehovovi kázat nebudou. Ale svědkové, odhodlaní splnit své Bohem dané  pověření, odešli jinam a ve vhodnější den se vrátili a vešli do vesnic oklikou.

Svědkové Jehovovi nebrali zřetel na hrozby a požadavky lidí a uvědomovali si, že mají vůči Bohu závazek ohlašovat jeho Království. Rozhodli se, že budou poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi. (Sk. 5:29) Tam, kde se místní úřady snažily upírat svědkům Jehovovým náboženskou svobodu, svědkové si prostě přivedli posily.

Po opakovaném zatýkání v jedné části Bavorska si roku 1929 najali dva zvláštní vlaky — jeden z Berlína a druhý z Drážďan. V Reichenbachu se vlaky spojily a ve dvě hodiny ráno vjel do oblasti Řezna spojený vlak s 1 200 cestujícími, kteří dychtili podílet se na vydávání svědectví. Cestování bylo drahé, a každý si jízdné platil sám. Na každé železniční stanici někdo vystoupil. Řada si jich vzala jízdní kola, aby se dostali dál do kraje. Za jediný den propracovali celý okres. Když viděli výsledky svého sjednoceného úsilí, nemohli si nevzpomenout na slib, který dal Bůh svým služebníkům: „Ať bude proti tobě vytvořena jakákoli zbraň, nebude mít úspěch.“ — Iz. 54:17.

Svědkové v Německu byli tak horliví, že v letech 1919 až 1933 rozšířili podle odhadu přinejmenším 125 000 000 knih, brožur a časopisů a také milióny traktátů. Přitom bylo tou dobou v Německu jen asi 15 000 000 rodin. V tom období Německo obdrželo stejně důkladné svědectví, jaké se vydávalo kdekoli jinde na světě. Patřilo k těm končinám země, kde bylo soustředěno nejvíce osob, jež vyznávaly, že jsou duchem pomazanými následovníky Krista. Během dalších let však také podstoupili některé z nejkrutějších zkoušek ryzosti. — Zjev. 14:12.

V roce 1933 oficiální odpor proti dílu svědků Jehovových v Německu velmi zesílil. Domácnosti svědků a kancelář odbočky byly opakovaně prohledávány gestapem. Ve většině německých států byly na činnost svědků uvaleny zákazy a někteří svědkové byli zatčeni. Mnoho tun jejich Biblí a biblické literatury bylo veřejně spáleno. Dne 1. dubna 1935 byl vydán celostátní zákon zakazující Ernste Bibelforscher (vážné badatele Bible neboli svědky Jehovovy) a vyvíjely se systematické snahy připravit je o živobytí. Svědkové tedy začali pořádat všechna svá shromáždění v malých skupinách, zařídili si, aby látka ke studiu Bible byla pořizována v takové podobě, kterou by gestapo snadno nepoznalo, a používali kazatelské metody, které nebyly tak nápadné.

Ještě před tím, od roku 1925, žili bratři v Itálii pod fašistickou diktaturou a v roce 1929 byl podepsán konkordát mezi katolickou církví a fašistickým státem. Praví křesťané byli nemilosrdně pronásledováni. Někteří se scházeli ve stodolách a na senících, aby se vyhnuli zatčení.  Svědků Jehovových bylo tou dobou v Itálii velmi málo; avšak jejich úsilí o šíření poselství o Království bylo posíleno roku 1932, kdy do Itálie přešlo 20 svědků ze Švýcarska, kteří bleskově rozšířili 300 000 výtisků brožury Království, naděje světa.

I na Dálném východě zesiloval tlak. Svědkové Jehovovi byli zatýkáni v Japonsku. Úředníci v Soulu (v dnešní Korejské republice) a Pchjongjangu (v nynější Korejské lidově demokratické republice) ničili velké množství jejich biblické literatury.

Uprostřed tohoto sílícího tlaku získali svědkové Jehovovi v roce 1935 z Bible jasné porozumění totožnosti „velkého zástupu“ ze Zjevení 7:9–17. Toto porozumění jim pomohlo, aby si uvědomili neočekávané a naléhavé dílo. (Iz. 55:5) Již nebyli toho názoru, že všichni, kdo nepatří k „malému stádu“ dědiců nebeského Království, budou mít příležitost přizpůsobit svůj život Jehovovým požadavkům až někdy v budoucnu. (Luk. 12:32) Uvědomili si, že nyní přišel čas činit z takových lidí učedníky, aby mohli přežít do Božího nového světa. Nevěděli, jak dlouho bude shromažďování tohoto velkého zástupu ze všech národů pokračovat, přestože cítili, že konec ničemného systému musí být velmi blízko. Nevěděli přesně, jak se dílo dovrší tváří v tvář pronásledování, které se šířilo a bylo stále zlovolnější. V jedno však důvěřovali — že ‚Jehovova ruka se nezkrátila‘, a že jim tedy Bůh otevře cestu, aby splnili jeho vůli. — Iz. 59:1.

V roce 1935 bylo svědků Jehovových poměrně málo — jen 56 153 na celém světě.

Kázali během toho roku ve 115 zemích, ale téměř v polovině těchto zemí bylo méně než deset svědků. Jen dvě země měly 10 000 nebo více činných svědků Jehovových (Spojené státy 23 808; Německo odhadovaných 10 000 z 19 268 svědků, kteří mohli podávat zprávu dva roky předtím). Sedm jiných zemí (Austrálie, Británie, tehdejší Československo, Francie, Kanada, Polsko a Rumunsko) podávalo zprávu o více než 1 000, ale o méně než 6 000 svědků. Zpráva o činnosti v 21 dalších zemích ukazuje 100 až 1 000 svědků v každé z nich. Tato horlivá skupinka svědků však za ten jeden rok na celém světě věnovala 8 161 424 hodin ohlašování Božího Království jako jediné naděje lidstva.

Kromě zemí, v nichž právě pilně pracovali roku 1935, rozšířili již předtím dobrou zprávu na jiná místa, takže se do té doby poselství o Království dostalo do 149 zemí a na souostroví.

[Praporek na straně 424]

Přestože byli uvězněni, nacházeli příležitosti kázat

[Praporek na straně 425]

Byli ochotní a dychtiví pokračovat v díle

[Praporek na straně 441]

Navzdory větru a dešti i nepřátelství duchovenstva

[Praporek na straně 442]

V Německu, dříve než tam byli „Ernste Bibelforscher“ zakázáni, bylo vydáno svědectví mimořádného rozsahu

[Mapa a obrázky na straně 423]

Zatímco byl svět zmítán válkou, R. R. Hollister a Fanny Mackenzieová pilně přinášeli poselství pokoje lidem v Číně, Japonsku a v Koreji

[Mapa]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

KOREA

JAPONSKO

ČÍNA

TICHÝ OCEÁN

[Mapa na straně 428]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Když se vystěhovalci ze zemí uvedených na této mapě dozvěděli o Božím podivuhodném předsevzetí požehnat lidstvu, pobízelo je to, aby přinesli tuto zprávu do svých rodných zemí

AMERICKÝ KONTINENT

↓ ↓

RAKOUSKO

BULHARSKO

KYPR

ČESKOSLOVENSKO

DÁNSKO

FINSKO

NĚMECKO

ŘECKO

MAĎARSKO

ITÁLIE

NIZOZEMSKO

NORSKO

POLSKO

PORTUGALSKO

RUMUNSKO

ŠPANĚLSKO

ŠVÉDSKO

ŠVÝCARSKO

TURECKO

JUGOSLÁVIE

[Mapa na straně 432]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Během 20. a 30. let se evangelisté stěhovali z Německa do mnoha zemí, aby vydávali svědectví

NĚMECKO

↓ ↓

JIŽNÍ AMERIKA

SEVERNÍ AFRIKA

ASIE

[Mapa a obrázky na straně 435]

„Horliví průkopníci“ jako Frank Smith a jeho bratr Gray (na horním obrázku) šířili dobrou zprávu po východním pobřeží Afriky k severu

[Mapa]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

UGANDA

KEŇA

TANZANIE

JIŽNÍ AFRIKA

[Mapa a obrázek na straně 439]

V celé Jihozápadní Africe (nyní Namibie) obdrželi lidé v roce 1928 poštou tuto brožuru

[Mapa]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

NAMBIE

[Mapa a obrázky na straně 440]

S lodí „Lightbearer“ šířili poselství o Království horliví průkopníci v jihovýchodní Asii

[Mapa]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

MALAJSKO

BORNEO

CELEBES

SUMATRA

JÁVA

TIMOR

NOVÁ GUINEA

AUSTRÁLIE

TICHÝ OCEÁN

[Obrázky na straně 426]

V mnoha zemích upoutala velké množství posluchačů přednáška „Milióny nyní žijících nikdy nezemřou“

[Obrázky na straně 427]

Edwin Scott v Jižní Africe osobně rozšířil 50 000 výtisků „Výzvy vůdcům světa“

[Obrázek na straně 429]

Willy Unglaube zareagoval na volání po evangelistech a sloužil v Evropě, v Africe a na Dálném východě

[Obrázky na straně 430]

Eric Cooke a jeho bratr John (sedící) měli v roce 1992 za sebou každý přes šedesát let služby plným časem a s ní i vzrušující zážitky z Evropy a z Afriky

[Obrázek na straně 431]

Když odjel Edwin Skinner roku 1926 do Indie, bylo mu přiděleno pět zemí; věrně tam kázal 64 let

[Obrázek na straně 433]

Alfred a Frieda Tučkovi vybavení věcmi nutnými k životu a literaturou k vydávání svědectví sloužili jako průkopníci v bývalé Jugoslávii

[Obrázky na straně 434]

„Biblický Brown“ se po celé západní Africe horlivě podílel na odhalování falešného uctívání

[Obrázek na straně 436]

George Young se podílel na rozsáhlém ohlašování Božího Království v Jižní Americe, ve Španělsku a v Portugalsku

[Obrázek na straně 437]

Juan Muñiz (vlevo), který kázal v Jižní Americe od roku 1924, byl přítomen přivítání N. H. Knorra, který více než o 20 let později poprvé navštívil Argentinu

[Obrázek na straně 438]

Nicolás Argyrós rozšířil Boží osvobozující pravdu do 14 argentinských provincií

[Obrázky na straně 439]

F. J. Franske, který cestoval po souši i lodí, se snažil proniknout s biblickou pravdou do odlehlých osad