Kapitola 22

Část 5 — Svědky do nejvzdálenější končiny země

V roce 1975 byla učiněna důležitá rozhodnutí ohledně toho, jakým způsobem bude světové ústředí dohlížet na činnost svědků Jehovových. Tehdy ale netušili, jaká pole se snad ještě otevřou, aby se před koncem současného světového systému vydalo rozsáhlé svědectví, a jak mnoho se ještě bude kázat v zemích, kde již řadu let otevřeně kázali. Chtěli však co nejlépe využít každou příležitost. Něco o tomto vzrušujícím vývoji se vypráví na stranách 502 až 520.

V JIŽNÍ Americe došlo k velkým změnám. Nebylo to dlouho, co svědky Jehovovy v Ekvádoru napadaly davy katolíků, co katoličtí kněží v mnoha mexických vesnicích panovali vlastně jako králové a co byli svědkové Jehovovi zakázáni vládou v Argentině a Brazílii. Poměry se však významně změnily. Mnozí z těch, kdo byli učeni, aby se svědků báli nebo je nenáviděli, jsou dnes sami svědky Jehovovými. Jiní ochotně naslouchají, když je svědkové navštíví, aby jim sdělili biblické poselství pokoje. Svědkové Jehovovi jsou dobře známí a mnohde uznávaní.

Pozornost lidí poutá velikost sjezdů svědků Jehovových a jejich křesťanské chování na nich. Dva takové sjezdy konané současně v São Paulu a Rio de Janeiru v Brazílii roku 1985 zaznamenaly vrcholnou účast 249 351 návštěvníků. Později se 23 dalších sjezdů pořádaných pro zájemce na ostatním území Brazílie zúčastnilo tolik lidí, že se celkový počet přítomných na sjezdech zvýšil na 389 387. Výsledky práce, kterou prováděli svědkové Jehovovi v Brazílii jako učitelé Božího slova, bylo na první pohled vidět, když při těchto sjezdech 4 825 uchazečů o křest symbolizovalo svou oddanost Jehovovi ponořením do vody. Za pouhých pět let, v roce 1990, se v celé Brazílii muselo uspořádat 110 sjezdů, aby se dostalo na 548 517 těch, kdo se jich potom zúčastnili. Tentokrát se dalo ponořit do vody 13 448 lidí. Po celé zemi statisíce jednotlivců a rodin uvítalo, když jim svědkové Jehovovi nabídli, že je budou poučovat z Božího slova.

A co Argentina? Po desetiletích vládních omezení se svědkové Jehovovi v roce 1985 opět mohli volně sejít na sjezdech. Těch 97 167 přítomných na první sérii sjezdů zažilo velkou radost. Místní zpravodajský list Ahora pod titulkem „Jedno království, které roste — království svědků Jehovových“ žasl nad ukázněností návštěvníků sjezdu v Buenos Aires, nad tím, že nemají vůbec žádné rasové a společenské předsudky, nad jejich mírumilovností a nad láskou, kterou dávali najevo. Článek končil: „Bez ohledu na to, zda sdílíme jejich názory a učení, si celý  tento zástup zasluhuje naši největší úctu.“ Mnozí Argentinci však šli ještě dál. Začali studovat Bibli se svědky Jehovovými a chodili do sálů Království na shromáždění, aby pozorovali, jak svědkové uplatňují biblické zásady ve svém životě. A potom se tito pozorovatelé rozhodli. Během následujících sedmi let jich desetitisíce oddaly život Jehovovi a počet svědků v Argentině vzrostl o 71 procent!

Odezva na dobrou zprávu o Božím Království byla ještě mimořádnější v Mexiku. V minulých letech tam svědky Jehovovy často napadaly davy podnícené kněžími. Svědkové jim to neopláceli ani neusilovali o pomstu, a to velmi zapůsobilo na lidi s upřímným srdcem. (Řím. 12:17–19) Pozorovali také, že svědkové zakládají celé své náboženské přesvědčení na Bibli, inspirovaném Božím slovu, a ne na lidských tradicích. (Mat. 15:7–9; 2. Tim. 3:16, 17) Viděli, že svědkové mají víru, která je opravdu podporuje, když se ocitnou tváří v tvář strastem. Stále více rodin vítalo, když jim svědkové Jehovovi nabízeli, že s nimi povedou bezplatné biblické studium. V roce 1992 celých 12 procent biblických studií, jež svědkové na celém světě vedli, probíhalo v Mexiku, a značný počet z nich byla studia s velkými rodinami. Díky tomu počet svědků Jehovových v Mexiku — ne pouze těch, kdo chodili na shromáždění, ale těch, kdo byli činnými veřejnými hlasateli Božího Království — prudce stoupl z 80 481 v roce 1975 na 354 023 v roce 1992.

Také v Evropě přispěly mimořádné události k šíření poselství o Království.

Podivuhodný vývoj v Polsku

Dílo svědků Jehovových v Polsku v letech 1935 až 1945 bylo sice zakázáno (v době nacistické a sovětské nadvlády) a od července 1950 opět (pod sovětskou správou), ale svědkové Jehovovi tam kázat nepřestali. Přestože jich v roce 1939 bylo jen 1 039, v roce 1950 tam bylo už 18 116 hlasatelů Království a ti zůstali horlivými (třebaže ostražitými) evangelisty. (Mat. 10:16) Sjezdy však probíhaly stranou veřejnosti — v přírodě, ve stodolách, v lesích. Od roku  1982 však polská vláda dovolila svědkům konat jednodenní sjezdy rozumného rozsahu v najatých prostorách.

Potom, v roce 1985, byly svědkům Jehovovým dány k dispozici největší stadióny v Polsku na čtyři velké sjezdy během měsíce srpna. Když jeden delegát z Rakouska přiletěl letadlem, překvapilo ho, že se z letištního rozhlasu ozývá hlášení, jímž jsou svědkové Jehovovi vítáni na sjezdu v Polsku. Jeden starší polský svědek, který přišel hosta uvítat, se neubránil slzám radosti, když si uvědomil, o jaké změně v postoji vlády to svědčí. Těchto sjezdů se zúčastnilo 94 134 delegátů včetně skupin ze 16 zemí. Věděla veřejnost, co se odehrává? Jistě. Během těchto sjezdů a po nich lidé četli zprávy v předních polských novinách, v televizi viděli zástupy účastníků sjezdů a slyšeli části programu v rozhlase. Mnohým se to, co viděli a slyšeli, líbilo.

V průběhu plánování ještě větších sjezdů v Polsku vláda 12. května 1989 zákonně uznala svědky Jehovovy jako náboženské sdružení. Do tří měsíců proběhly tři mezinárodní sjezdy — v Chorzowě, Poznani a Varšavě —, na něž přišlo celkem 166 518 lidí. K úžasu všech dostaly tisíce svědků z tehdejšího Sovětského svazu a Československa potřebné povolení k výjezdu a sjezdů se zúčastnily. Přineslo úsilí svědků Jehovových činit učedníky výsledky v těchto zemích, kde byl po desetiletí státem silně prosazován ateismus? Rozhodně ano. Na těchto sjezdech se dalo  ponořit do vody 6 093 uchazečů o křest a mezi nimi mnoho mladistvých.

Veřejnost nemohla nevidět, že svědkové jsou jiní — a to ve velmi užitečném ohledu. V tisku se vyskytovaly výroky jako: „Ti, kdo uctívají Jehovu Boha — jak sami říkají —, si velmi cení svých shromáždění, která jsou nesporně projevem jednoty mezi nimi. . . Pokud jde o ukázněnost, pokoj a čistotu, účastníci sjezdu jsou příkladem k napodobení.“ (Życie Warszawy) Někteří Poláci se rozhodli, že účastníky sjezdu nebudou jen pozorovat. Chtěli, aby s nimi svědkové Jehovovi studovali Bibli. Díky takovému poučování z Božího slova počet svědků Jehovových v Polsku vzrostl ze 72 887 v roce 1985 na 107 876 v roce 1992; a během toho roku věnovali více než 16 800 000 hodin tomu, aby dalším lidem vyprávěli o podivuhodné naději předložené v Písmech.

Vzrušující změny se však neodehrávaly jen v Polsku.

Ve východní Evropě se otevírají další dveře

Maďarsko zákonně uznalo svědky Jehovovy v roce 1989. Tehdejší Německá demokratická republika zrušila svůj čtyřicetiletý zákaz svědků v roce 1990, pouhé čtyři měsíce potom, co se začala bourat Berlínská zeď. Příští měsíc nová rumunská vláda oficiálně uznala Křesťanské sdružení svědků Jehovových v Rumunsku. V roce 1991 ministerstvo spravedlnosti v Moskvě prohlásilo stanovy „Náboženské organizace svědků Jehovových v SSSR“ za oficiálně registrované. Téhož roku dostalo zákonné uznání dílo svědků Jehovových v Bulharsku. A během roku 1992 byli zákonně uznáni svědkové Jehovovi v Albánii.

Jak naložili svědkové Jehovovi se svobodou, kterou dostali? Jeden novinář se zeptal Helmuta Martina, koordinátora díla svědků Jehovových v NDR: „Budete se zabývat politikou?“ Dělalo to konečně mnoho duchovních křesťanstva. „Ne,“ řekl bratr Martin, „Ježíš dal svým učedníkům biblický úkol a my vidíme svou hlavní práci v jeho plnění.“ — Mat. 24:14; 28:19, 20.

Svědkové Jehovovi s plněním toho úkolu v této části světa rozhodně teprve nezačínali. Přestože museli svou činnost mnoho let konat za velmi obtížných okolností, ve většině těchto zemí byly v činnosti sbory (shromažďující se po malých skupinách) a vydávalo se svědectví. Nyní se však otvírala nová příležitost. Svědkové mohli pořádat shromáždění, mohli na ně svobodně zvát veřejnost a mohli otevřeně kázat dům od domu, a to bez obav z uvěznění. Ležely tu před nimi země s celkovým počtem více než 390 miliónů obyvatel, kde bylo třeba vykonat mnoho práce. Svědkové Jehovovi začali jednat rychle a s jasným vědomím,  že žijeme v posledních dnech dnešního světového systému věcí.

Ještě než došlo k zákonnému uznání, členové vedoucího sboru navštívili řadu zemí, aby viděli, jak se dá křesťanským bratrům pomoci. Když byly zákazy zrušeny, cestovali do dalších z těchto území, aby pomohli organizovat dílo. Během několika let se osobně setkali a hovořili se svědky v Polsku, Maďarsku, Rumunsku, bývalém Československu, v Rusku, na Ukrajině, v Estonsku a v Bělorusku.

Pořádaly se sjezdy, aby se svědkové v těchto zemích posílili a aby se poselství o Božím Království postavilo nápadně před oči veřejnosti. Za necelých pět měsíců po zrušení zákazu v tehdejší NDR se jeden takový sjezd konal na berlínském Olympijském stadiónu. Svědkové ze 64 jiných zemí  pohotově zareagovali na pozvání k účasti. Považovali za výsadu, že se z této události mohli těšit společně s křesťanskými bratry a sestrami, kteří po desetiletí dokazovali věrnou oddanost Jehovovi tváří v tvář prudkému pronásledování.

V letech 1990 a 1991 probíhaly po celé východní Evropě další sjezdy. V Maďarsku se v roce 1990 konaly čtyři místní sjezdy, a poté se připravovalo mezinárodní shromáždění v roce 1991 na Népstadiónu v Budapešti. Zúčastnilo se jej 40 601 návštěvníků ze 35 zemí. Svědkové Jehovovi mohli v roce 1990 poprvé za více než čtyřicet let uspořádat veřejné sjezdy v Rumunsku. Toho roku se konala série menších sjezdů po celém státě a později dva větší. Dalších osm sjezdů bylo v roce 1991, s účastí 34 808 osob. V roce 1990 probíhaly sjezdy v tehdejší Jugoslávii ve všech republikách, z nichž se ta země skládala. Následujícího roku sice zemi hrozila občanská válka, ale 14 684 svědků Jehovových se těšilo z mezinárodního sjezdu v Záhřebu, hlavním městě Chorvatska. Policie žasla, když viděla, že Chorvaté, Černohorci, Srbové, Slovinci a jiní jsou pokojně shromážděni, aby si vyslechli program.

Také v tehdejším Československu byly rychle uspořádány sjezdy. Celostátního sjezdu v Praze se roku 1990 zúčastnilo 23 876 lidí. Správci stadiónu byli tak spokojeni s tím, co viděli, že svědkům na jejich příští sjezd dali k dispozici největší stadión v zemi. Při této historické události naplnilo Strahovský stadión v Praze 74 587 nadšených návštěvníků sjezdu. Čeští a slovenští delegáti vyjádřili svou nesmírnou radost spontánním potleskem, když bylo oznámeno, že v jejich vlastních jazycích byl vydán úplný Překlad nového světa Svatých písem, který mohou používat při veřejné službě i při osobním a sborovém studiu.

Během roku 1991 také mohli svědkové Jehovovi poprvé v dějinách veřejně uspořádat sjezdy na místech v tehdejším Sovětském svazu. Po sjezdu v estonském Tallinu se další sjezd konal na Sibiři. Čtyři proběhly ve velkých městech na Ukrajině a jeden v Kazachstánu. Zúčastnilo se jich celkem 74 252 osob. A novým ovocem díla svědků Jehovových bylo 7 820 nových učedníků, kteří se dali ponořit do vody. Nebylo to žádné citové rozhodnutí vyvolané vzrušením ze sjezdu. Uchazeči o křest se předem pečlivě připravovali celé měsíce — a někdy i roky.

Odkud přišli všichni tito lidé? Bylo zjevné, že práce svědků Jehovových v té části země zdaleka není v počátcích. Publikace Strážné věže byly zasílány jednomu zájemci v Rusku již v roce 1887. První prezident Watch Tower Society navštívil roku 1891 Kišiněv (nyní v Moldávii). Nějací badatelé Bible šli kázat do Ruska ve dvacátých letech; tamní úřady  jim však kladly silný odpor. Zájem o biblické poselství projevilo jen několik skupin, a ty byly malé. Během druhé světové války a po ní se však situace změnila. Měnily se státní hranice a přemísťovaly se velké skupiny obyvatelstva. Díky tomu se víc než tisíc ukrajinsky mluvících svědků z tehdejšího východního Polska ocitlo v Sovětském svazu. Jiní svědkové, kteří žili v Rumunsku a tehdejším Československu, také zjistili, že jejich bydliště se stalo součástí Sovětského svazu. Navíc se Rusové, kteří se stali svědky Jehovovými v německých koncentračních táborech, vrátili do své vlasti a přinesli s sebou dobrou zprávu o Božím Království. V roce 1946 bylo v Sovětském svazu 4 797 činných svědků. Mnohé z nich vláda během let stěhovala z místa na místo. Někteří byli posláni do vězeňských táborů. Kamkoli šli, vydávali svědectví. Jejich počet rostl. Ještě než je vláda zákonně uznala, byly takové skupiny v činnosti po celé zemi, od Lvova na západě po Vladivostok na východní hranici Sovětského svazu, kde za mořem leží Japonsko.

Mnozí jsou nyní ochotni naslouchat

Když svědkové pořádali roku 1991 v tehdejším SSSR sjezdy, veřejnost měla příležitost poznat je zblízka. Jak reagovala? V ukrajinském Lvově řekl jeden policejní úředník účastníkovi sjezdu: „Výborně učíte jiné tomu, co je dobré, mluvíte o Bohu a nepěstujete násilí. Mluvili jsme o tom, proč jsme vás vlastně pronásledovali, a došli jsme k závěru, že jsme si vás neposlechli a nic jsme o vás nevěděli.“ Nyní však mnozí naslouchali a svědkové Jehovovi jim chtěli pomoci.

K provádění co nejúčinnějšího díla v těchto zemích bylo zapotřebí biblické literatury. Vynaložilo se velké úsilí, aby byla rychle opatřena. V Seltersu/Taunusu (Německo) svědkové Jehovovi takřka zdvojnásobili prostory tiskárny. Přestože toto rozšíření ještě nebylo dokončeno, už asi dva týdny po zrušení zákazu v tehdejším Východním Německu bylo z tiskárny v Seltersu na toto území odesláno 25 tun literatury. Od zrušení zákazů ve východní Evropě do roku 1992 bylo z Německa do různých těchto zemí dopraveno téměř 10 000 tun literatury ve 14 hlavních jazycích, dalších 698 tun literatury bylo z Itálie a ještě další tuny z Finska.

Svědkové v některých zemích byli mnoho let do značné míry odloučeni, a proto také potřebovali pomoc ve věcech sborového dozoru a organizační správy. Tato naléhavá potřeba se uspokojovala tím, že se navázalo spojení se zkušenými staršími v Německu, ve Spojených státech, v Kanadě i jinde — pokud možno s těmi, kdo mluvili jazykem příslušné země. Budou ochotni přestěhovat se do některé z východoevropských  zemí, aby pomohli uspokojit tuto potřebu? Odezva byla opravdu potěšitelná! Kam to bylo výhodné, tam byli také posláni starší vyškolení v Gileadu nebo ve škole dodatečného služebního vzdělávání.

Potom se roku 1992 konal pozoruhodný mezinárodní sjezd v Petrohradě, druhém největším městě v Rusku. Asi 17 000 delegátů přijelo z 27 jiných zemí. Na sjezd se rozsáhle upozorňovalo. Mezi těmi, kdo přišli, byli lidé, kteří předtím o svědcích Jehovových nikdy neslyšeli. Vrcholný počet přítomných byl 46 214. Byli tu delegáti ze všech končin Ruska, někteří až z nejvýchodnějšího ostrova Sachalinu blízko Japonska. Velké skupiny přijely z Ukrajiny, Moldávie a jiných zemí, které dříve patřily k SSSR. Přinesly s sebou dobré zprávy, které ukazovaly, že jednotlivé sbory ve městech jako Kyjev, Moskva a Petrohrad mají na shromážděních v průměru nejméně dvojnásobnou účast, než je počet svědků. Mnoho lidí, kteří chtěli, aby s nimi svědkové Jehovovi studovali Bibli, muselo být zapsáno do seznamu čekatelů. Z Lotyšska přijelo asi 600 delegátů a z Estonska ještě víc. Jeden petrohradský sbor měl na sjezdu přes sto lidí připravených ke křtu. Mnozí z těch, kdo projevují zájem, jsou mladí lidé nebo lidé velmi vzdělaní. Na tomto obrovském území, na něž svět dlouho pohlížel jako na baštu ateismu, je opravdu v chodu veliké dílo duchovní žně!

Pole se bělají ke žni

Jak se měnily postoje k náboženské svobodě, také jiné země buď zrušily omezení uvalená na svědky Jehovovy, nebo jim daly zákonné uznání, které jim bylo dlouho odpíráno. Na mnoha takových místech byla hojná duchovní úroda připravená ke sklizni. Poměry se podobaly tomu, co Ježíš popsal svým učedníkům, když řekl: „Pozvedněte oči a pohleďte na pole, že se bělají ke žni.“ (Jan 4:35) Uvažujme jen o několika místech v Africe, kde to tak vypadalo.

V roce 1969 byla svědkům Jehovovým v Zambii zakázána služba dům od domu. Proto tam svědkové věnovali více času vedení domácích biblických studií se zájemci. Také jiní lidé začali vyhledávat svědky, aby od nich dostali poučení. Vládní omezení se postupně uvolňovala a účast na shromážděních rostla. V roce 1992 bylo těch, kdo se v Zambii účastnili Pánovy večeře, 365 828. Byl tam tedy přítomen každý třiadvacátý obyvatel!

Severně od Zambie, v Zairu, se tisíce dalších lidí chtěly dozvědět, co učí svědkové Jehovovi o křesťanském životě a o Božím předsevzetí s lidstvem. V roce 1990 okolnosti umožnily svědkům znovu otevřít sály Království a někde se na jejich shromáždění nahrnulo až 500 lidí. Během  dvou let již 67 917 svědků v Zairu vedlo s takovými lidmi 141 859 domácích biblických studií.

Počet zemí, které se otvíraly, byl ohromující. V roce 1990 dostali misionáři Strážné věže, kteří byli před 14 lety vypovězeni z Beninu, oficiální příležitost k návratu, a dveře se otevřely i pro další. Téhož roku ministr spravedlnosti Kapverdské republiky podepsal výnos schvalující stanovy místního sdružení svědků Jehovových, čímž jim poskytl zákonné uznání. Pak v roce 1991 dostali oficiální úlevu svědkové Jehovovi v Mosambiku (kde je předchozí panovníci krutě pronásledovali), v Ghaně (kde byla činnost svědků úředně zastavena) a v Etiopii (kde nebylo možné otevřeně kázat ani konat sjezdy po 34 let). Do konce toho roku svědky zákonně uznaly i Niger a Kongo. Počátkem roku 1992 byly zrušeny zákazy nebo bylo uděleno zákonné uznání svědkům Jehovovým v Čadu, Keni, Rwandě, Togu a Angole.

Byla tu pole zralá k duchovní žni. Například v Angole zažili svědkové rychlý vzrůst o 31 procent; navíc tam necelých 19 000 hlasatelů Království vedlo téměř 53 000 domácích biblických studií. V Angole stejně jako v Mosambiku (kde mnozí lidé mluví portugalsky) bylo potřeba pomoci s řízením tohoto obrovského programu biblického vzdělávání, a tak byli vyzváni způsobilí starší z Portugalska a Brazílie, aby se přestěhovali do Afriky a dále sloužili tam. Portugalsky mluvící misionáři byli přiděleni do nově otevřeného obvodu v Guineji-Bissau. A schopní svědkové ve Francii a v jiných zemích byli vyzváni, aby pomohli s naléhavým dílem kázání a činění učedníků v Beninu, Čadu a Togu, kde mnoho lidí mluví francouzsky.

Mezi území, která dala zvlášť hojnou úrodu lidí chválících Jehovu, patří bývalé bašty římskokatolické církve. Kromě Latinské Ameriky to platí i o Francii (zpráva za rok 1992 ukázala 119 674 svědků-evangelistů), o Španělsku (kde jich bylo 92 282), také o Filipínách (se 114 335), o Irsku (kde počet svědků ročně narůstá o 8 až 10 procent) a o Portugalsku.

Když se sjezdu svědků v Lisabonu (Portugalsko) roku 1978 zúčastnilo 37 567 návštěvníků, zpravodajský časopis Opção uvedl: „Pro každého, kdo byl ve Fatimě v poutním období, je tohle skutečně velmi odlišné. . . Zde [na sjezdu svědků Jehovových] mizí mysticismus a jeho místo zaujímá shromáždění, na němž věřící společně rozebírají své problémy, svou víru a své duchovní vyhlídky. Jejich chování k sobě navzájem nese pečeť opravdového osobního vztahu.“ Za další desetiletí vzrostl počet svědků v Portugalsku téměř o 70 procent.

 A co Itálie? Silný nedostatek uchazečů o katolické kněžství přinutil některé semináře, aby uzavřely své brány. Četné kostely již nemají faráře. V mnoha případech jsou z bývalých kostelů obchody nebo kanceláře. Přes to všechno vede církev tvrdý boj, aby zastavila svědky Jehovovy. V minulých letech duchovní vyvíjeli nátlak na úřady, aby vyhostily misionáře Společnosti, a požadovali, aby policie zakázala shromáždění svědků. V osmdesátých letech nechávali faráři v některých územích nalepit každému (včetně některých svědků Jehovových) na dveře nálepky se slovy: „Neklepat. Jsme katolíci.“ V novinách se objevily titulky: „Poplašné volání církve proti svědkům Jehovovým“ a „‚Svatá válka‘ proti svědkům Jehovovým“.

Když se židovské kněžstvo v prvním století pokoušelo umlčet apoštoly, učitel Zákona Gamaliel moudře poradil: „Je-li tento plán nebo toto dílo od lidí, bude rozvráceno; ale je-li od Boha, nebudete je moci rozvrátit.“ (Sk. 5:38, 39) Jak to tedy dopadlo, když se římskokatolické kněžstvo ve dvacátém století pokusilo umlčet svědky Jehovovy? Dílo 120 svědků v Itálii v roce 1946 nebylo rozvráceno. Místo toho tam v roce 1992 bylo 194 013 činných svědků organizovaných v 2 462 sborech po celé zemi. Doslova naplnili Itálii svým vyučováním Božího slova. Od roku 1946 věnovali přes 550 miliónů hodin rozhovorům o Božím Království s jinými Italy. Svědkové jim přitom dali do rukou milióny výtisků samotné Bible a také přes 400 miliónů knih, brožur a časopisů vysvětlujících Písma. Chtějí zajistit, aby všichni lidé v Itálii měli možnost postavit se na Jehovovu stranu, než přijde Armagedon. Přitom nezapomínají na to, co napsal apoštol Pavel v 2. Korinťanům 10:4, 5: „Zbraně našeho válčení nejsou tělesné, ale mocné v Bohu k vyvracení silně zakořeněných věcí. Vyvracíme totiž uvažování a všechno povýšené, co se pozvedá proti poznání Boha.“

Svědkové Jehovovi obracejí ovšem pozornost nejen k bývalým baštám katolictví. Vědí, že Ježíš Kristus řekl: „Také se musí ve všech národech. . . kázat dobrá zpráva.“ (Mar. 13:10) A právě to svědkové dělají. V roce 1992 jich 12 168 pilně vyprávělo o Božím Království lidem v Indii. Jiných 71 428 svědků kázalo v Korejské republice. V Japonsku jich bylo 171 438 a jejich počet každý měsíc vzrůstal. Dále se také dostávali do zemí, kde se zatím kázalo málo nebo kde se vůbec nekázalo.

 A tak se v druhé polovině sedmdesátých let podařilo poprvé přinést poselství o Království lidem žijícím na Markézách a na Kosrae — obojí v Tichém oceánu. Dostalo se také do Bhútánu na jižní hranici Číny a na Komory, ostrovy u východního pobřeží Afriky. V osmdesátých letech přišly první zprávy o kazatelském díle svědků Jehovových z ostrovů Wallis a Futuna a také z ostrovů Nauru a Rota, jež všechny leží v jihozápadním Tichomoří. Některá z těchto míst jsou poměrně malá; žijí tam však lidé a lidský život je drahocenný. Svědkové Jehovovi neustále pamatují na Ježíšovo proroctví, že poselství o Království se bude kázat „po celé obydlené zemi“, než přijde konec. — Mat. 24:14.

Navazování styků s lidmi kdykoli a kdekoli je to možné

Kázání dům od domu zůstává sice hlavní metodou, kterou svědkové Jehovovi používají k zastižení lidí, ale uvědomují si, že ani tímto systematickým přístupem se nedostanou do styku s každým. S pocitem naléhavosti dále vyhledávají lidi všude, kde se dají nalézt. — Srovnej Jana 4:5–42; Skutky 16:13, 14.

Lodi, které přistanou v německých a nizozemských přístavech, třeba jen nakrátko, se svědkové Jehovovi snaží navštívit; nejprve vydají svědectví kapitánovi a pak posádce. Nosí pro posádku biblickou literaturu v mnoha jazycích. Na domorodých trzích v Čadu ve střední Africe není neobvyklé vidět skupinu 15 až 20 lidí shromážděných kolem jednoho Jehovova svědka, který s nimi mluví o naději na Boží Království. Svědkové se ve službě střídají, a tak mluví se stánkaři a tisíci kupujícími v sobotu dopoledne na bleším trhu v novozélandském Aucklandu. K lidem, kteří procházejí nástupišti autobusů v ekvádorském  Guayaquilu — a mnozí přijíždějí ze vzdálených končin —, přistupují svědkové a nabízejí jim aktuální brožuru nebo La Atalaya a ¡Despertad! Za těmi, kdo v New Yorku pracují v prodejnách potravin s nepřetržitým provozem a mají noční směnu, chodí svědkové do práce, aby i oni měli příležitost slyšet dobrou zprávu.

Cestou v letadle, ve vlaku, v autobuse a v metru se mnozí svědkové Jehovovi dělí o drahocenné biblické pravdy se spolucestujícími. Během polední přestávky ve světském zaměstnání a ve škole a také tehdy, když k jejich dveřím přicházejí lidé z obchodních důvodů, využívají příležitostí a vydávají svědectví. Vědí, že mnozí z těchto lidí třeba nebudou doma, až je svědkové přijdou navštívit.

Vydávají svědectví druhým, ale nezapomínají na nejbližší členy rodiny a další příbuzné. Když se například Maria Caamanoová, svědkyně v Argentině, pokoušela své rodině říci, jak hluboce na ni zapůsobilo to, co se dozvěděla z Bible, smáli se jí nebo byli lhostejní. Nevzdala se a podnikla cestu dlouhou 1 900 kilometrů, aby vydala svědectví jiným příbuzným. Někteří reagovali příznivě. Postupně naslouchali i další. Díky tomu je nyní mezi jejími příbuznými přes 80 dospělých a více než 40 dětí, kteří všichni přijali biblické pravdy a dělí se o ně s jinými.

Michael Regan chtěl pomoci svým příbuzným, a tak se vrátil do rodného města Boyle v irském hrabství Roscommon. Všem vydal svědectví. Na jeho neteř zapůsobilo, jak šťastně a zdravě žijí Michaelovy děti. Brzy ona i její manžel souhlasili s biblickým studiem. Když se dali pokřtít, otec jí zakázal stýkat se s rodinou. Postupně se však dal ve svém postoji obměkčit a přijal nějakou literaturu — s úmyslem odhalit „blud“ svědků. Brzy si však uvědomil, že to, co čte, je pravda, a po nějakém čase byl pokřtěn. Nyní je se sborem spojeno více než 20 členů rodiny, a většina už je pokřtěná.

A co lidé ve vězení? Mohli by mít prospěch z poselství o Božím Království? Svědkové Jehovovi takové lidi nepřehlížejí. V jedné severoamerické káznici vedou svědkové Jehovovi osobní biblická studia s vězněnými. Tato studia a též účast na pravidelných shromážděních přinesly tak dobré výsledky, že správa věznice umožnila, aby se tam uspořádaly  sjezdy. Účastnili se jich nejen vězni, ale i tisíce svědků zvenčí. Také v jiných zemích se vynakládá velké úsilí na vydávání svědectví mužům a ženám ve vězení.

Svědkové Jehovovi se nedomnívají, že biblické studium napraví všechny uvězněné. Vědí však ze zkušenosti, že některým se pomoci dá, a chtějí jim dát příležitost, aby přijali naději na Boží Království.

Opakované úsilí proniknout k srdci lidí

Svědkové Jehovovi znovu a znovu navštěvují lidi. Stejně jako kdysi Ježíšovi raní učedníci ‚chodí stále‘ za lidmi ve svých přidělených obvodech a snaží se vzbudit jejich zájem o Boží Království. (Mat. 10:6, 7) Někde se jim daří navštívit všechny domácnosti ve svém území jen jednou za rok, jinde zvoní u dveří každých pár měsíců. V Portugalsku, kde v oblasti Velkého Lisabonu je poměr 1 svědek na 160 obyvatel, navštěvují svědkové lidi zhruba každý týden. Ve Venezuele jsou města, kde jsou obvody pravidelně propracovávány více než jedenkrát týdně.

Když svědkové Jehovovi opakovaně chodí na návštěvy, nesnaží se lidem vnutit biblické poselství. Prostě se snaží dát jim příležitost, aby byli poučeni, než se rozhodnou. Dnes snad někteří lidé řeknou, že nemají zájem, ale zásadní změny v jejich životě nebo ve světových poměrech mohou způsobit, že jindy budou přístupnější. Mnozí lidé z předsudku nebo prostě proto, že neměli čas naslouchat, vlastně nikdy doopravdy neslyšeli, co svědkové učí. Avšak opakované přátelské návštěvy je mohou přimět k pozornosti. Na lidi často působí poctivost a mravní ryzost svědků, kteří žijí v jejich sousedství nebo jsou jejich kolegy v práci. Díky tomu se někteří lidé časem začnou zajímat o to, co vlastně obsahuje poselství svědků. Jedna žena ve Venezuele ochotně přijala literaturu a nabídku bezplatného domácího biblického studia a potom řekla: „Nikdo mi to předtím nevysvětlil.“

Svědkové se laskavým způsobem snaží proniknout k srdci těch, s nimiž mluví. Na Guadeloupe, kde v roce 1992 připadal jeden svědek na 57 obyvatel, je celkem běžné, že obyvatelé domu říkají. „Nemám zájem.“ Eric Dodote na to odpovídá: „Já  vás chápu a představuji si sám sebe na vašem místě.“ A pak dodá: „Ale povězte mi, chtěl byste žít v lepších poměrech, než jsou dnešní?“ Vyslechne obyvatele domu a pak z Bible ukáže, jak Bůh nastolí takové poměry ve svém novém světě.

Ještě důkladnější propracovávání obvodu

V posledních letech je v některých zemích stále obtížnější zastihnout lidi doma. Manžel i manželka často mají světské zaměstnání a o víkendech se třeba rekreují mimo domov. Kvůli tomu svědkové Jehovovi v mnoha zemích stále častěji vydávají svědectví dveře ode dveří večer. V Británii někteří svědkové nejen chodí za těmi, kdo nebyli doma, mezi šestou a osmou večer, ale jiní — ve snaze zastihnout lidi před odchodem do práce — chodí na návštěvy před osmou ráno.

I tam, kde lidé doma jsou, bývá velmi těžké se k nim dostat bez předchozího pozvání, protože kvůli rozmáhající se zločinnosti lidé dělají všemožná bezpečnostní opatření. V Brazílii však někteří lidé, které je těžké zastihnout, chodí časně ráno na procházku po pláži Copacabana a tam je může zastihnout horlivý svědek, který vyšel stejně časně, aby s lidmi pohovořil o tom, jak Boží Království vyřeší problémy lidstva. Když se lidé v Paříži pozdě odpoledne vracejí do svých bytů, stane se, že u vchodu do domu najdou dvojici přátelských svědků, jež čeká, aby si pohovořila s jednotlivými obyvateli, kteří jsou ochotni věnovat jim několik minut a vyslechnout si, jakými prostředky Bůh nastolí pravou bezpečnost. V Honolulu, New Yorku a na mnoha jiných místech se také vynakládá úsilí, aby byli obyvatelé důkladně zabezpečených budov zastiženi telefonem.

I když se podaří v každé domácnosti někoho zastihnout, svědkové nemají pocit, že už svůj úkol splnili. Chtějí si v každém domě pohovořit s co největším počtem lidí. Někdy toho dosáhnou tím, že chodí v různé dny nebo v různou dobu. Když jedna obyvatelka domu na Portoriku řekla, že nemá zájem, svědkyně se zeptala, není-li v domě někdo jiný, s kým by si mohla promluvit. To vedlo k rozhovoru s mužem, který byl již 14 let nemocný a převážně upoután na lůžko. Naděje předložená v Božím slovu jej zahřála u srdce. Jeho zájem o život se obnovil, brzy vstal z postele a začal chodit na shromáždění do sálu Království a dělit se s jinými o svou nově nalezenou naději.

S blížícím se koncem se svědecké dílo zintenzívňuje

Svědecké dílo se v posledních letech velmi zintenzívňuje a k tomu přispívá ještě jiný činitel. Je to prudký vzrůst počtu svědků, kteří slouží  jako průkopníci. Silná touha věnovat co nejvíce času službě Bohu a láskyplný zájem o bližní je vedou k tomu, že si zařídí život tak, aby mohli každý měsíc strávit v kazatelské službě 60, 90, 140, nebo i více hodin. Stejně jako apoštol Pavel, když kázal v řeckém Korintu, i ti, kdo se chopí průkopnické služby, se ‚důkladně zaměstnávají slovem‘ a snaží se co nejvíce lidem vydat svědectví o mesiášském Království. — Sk. 18:5.

V roce 1975 bylo na celém světě 130 225 průkopníků. V roce 1992 jich bylo každý měsíc průměrně 605 610 (pravidelných, pomocných a zvláštních průkopníků). Za dobu, kdy počet svědků na celém světě vzrostl o 105 procent, se tedy počet těch, kdo si vytvořili možnosti pro službu plným časem, zvýšil o 365 procent. Díky tomu prudce stouplo množství času věnovaného svědeckému dílu asi z 382 miliónů na víc než miliardu hodin ročně.

‚Z maličkého se stal tisíc‘

Ježíš Kristus pověřil své následovníky, aby byli jeho svědky až do nejvzdálenější končiny země. (Sk. 1:8) Skrze proroka Izajáše Jehova předpověděl: „Z maličkého se stane tisíc a z malého mocný národ. Já, Jehova, to urychlím ve svůj čas.“ (Iz. 60:22) Zpráva jasně ukazuje, že svědkové Jehovovi konají práci, kterou Ježíš předpověděl, a zažili růst, který Bůh slíbil.

Ke konci druhé světové války byli svědkové Jehovovi hlavně v Severní Americe a Evropě; několik jich bylo i v Africe a další byli roztroušeni v malých skupinách po celé zeměkouli. V žádném případě se však s poselstvím o Království nedostali do každé země a nepronikli ani do každé končiny zemí, kde kázali. Obraz se však závratnou rychlostí mění.

Vezměme například Severní Ameriku. Pevnina se rozkládá od Kanady na severu až po Panamu, a mezi nimi leží devět zemí. V roce 1945 bylo na tomto obrovském území 81 410 svědků. Ze čtyř zemí podávalo zprávu méně než 20 svědků a v jedné vůbec neprobíhalo organizované kazatelské dílo. Od té doby se ve všech těchto zemích intenzívně a vytrvale vydává svědectví. V roce 1992 bylo v této části světa 1 440 165 svědků Jehovových. Ve většině z těchto zemí má nyní každý svědek možnost vydávat svědectví v průměru jen několika stům lidí. Velkou část populace navštěvují svědkové každých pár měsíců; u mnohých lidí zvoní každý týden. S jednotlivci a skupinami zájemců se pravidelně vede přes 1 240 000 domácích biblických studií.

 A co Evropa? Tato část zeměkoule sahá od Skandinávie na jih ke Středozemnímu moři. Mimo většinu území dříve známého jako Sovětský svaz bylo v Evropě vydáno rozsáhlé svědectví již před druhou světovou válkou. Od té doby dospěly nové generace lidí a také jim svědkové ukazují z Písma, že Boží Království brzy nahradí všechny lidské vlády. (Dan. 2:44) Z několika málo tisíců svědků, kteří svou kazatelskou činnost vykonávali za přísných omezení během války, vzrostl počet hlasatelů Království ve 47 zemích, o nichž byly v roce 1992 zveřejněny zprávy, na 1 176 259, včetně těch, kdo žijí na územích bývalého SSSR v Evropě i v Asii. V každé z pěti zemí — v Británii, Francii, Itálii, Polsku a Německu — bylo více než 100 000 horlivých svědků. A co všichni ti svědkové dělali? Jejich zpráva za rok 1992 ukazuje, že v tom roce věnovali více než 230 miliónů hodin veřejnému kázání, návštěvám dům od domu a vedení domácích biblických studií. Při své evangelizaci svědkové neopominuli ani takové státečky jako San Marino, knížectví Andorru a Lichtenštejnsko nebo Gibraltar. Opravdu se vydávalo předpověděné svědectví.

Také Afrika dostává rozsáhlé svědectví. Zprávy ukazují, že do roku 1945 se dobrá zpráva dostala v tom světadíle do 28 zemí, ale ve většině z nich bylo vydáno jen velmi málo svědectví. Od té doby se tam však vykonalo mnoho. V roce 1992 již bylo na africkém kontinentu 545 044 horlivých svědků a kázali dobrou zprávu ve 45 zemích. Při vzpomínce na Pánovu večeři se toho roku shromáždilo 1 834 863 lidí. Nejenže tedy došlo k ohromujícímu růstu, ale jsou tu i mimořádné možnosti dalšího rozmachu.

Zpráva z Jižní Ameriky je stejně pozoruhodná. Ačkoli do všech z tamních 13 zemí kromě jedné proniklo biblické poselství ještě před druhou světovou válkou, na celém kontinentu tehdy bylo jen 29 sborů a v některých zemích se zatím nekonala organizovaná kazatelská činnost. Většinu díla kázání Království tehdy ještě měli svědkové před sebou. Od té doby tam horlivě pracovali. Ti, kdo se osvěžili vodou života, ochotně zvou jiné a říkají: ‚Pojďte a vezměte si zdarma vodu života.‘ (Zjev. 22:17) V roce 1992 bylo v Jižní Americe v 10 399 sborech 683 782 Jehovových služebníků, kteří se radostně podíleli na tomto díle. Někteří cestovali do území, kde ještě nebylo vydáno důkladné svědectví. Jiní chodili znovu a znovu tam, kde již svědectví vydáno bylo, aby lidi povzbudili, že mají ‚ochutnat a vidět, že Jehova je dobrý‘. (Žalm 34:8) Pravidelně vedli 905 132 domácích biblických studií, aby pomohli zájemcům učinit Jehovovy cesty vlastní životní cestou.

 Uvažujme také o Asii a mnoha ostrovech a souostrovích po celé zeměkouli. Co se tam vykonalo? Až do konce druhé světové války se mnoha těchto míst ohlašování Království téměř nedotklo. Ježíš Kristus však předpověděl, že tato dobrá zpráva o Království se bude kázat „po celé obydlené zemi na svědectví všem národům“. (Mat. 24:14) V souladu s tím se v desetiletích po druhé světové válce kázání dobré zprávy, jež předtím dospělo do 76 z těchto zemí, ostrovů a souostroví, rozšířilo do dalších 40, a na místech již dosažených se rozproudilo. Na tomto obrovském území bylo v roce 1992 celkem 627 537 oddaných svědků, kteří měli velké potěšení z oznamování Jehovových „mocných činů a slávy nádhery jeho kralování“. (Žalm 145:11, 12) Jejich služba nebyla snadná. V některých končinách museli celé hodiny cestovat lodí nebo letadlem, aby se dostali na odlehlé ostrovy ve svém obvodu. Během roku 1992 však věnovali evangelizačnímu dílu více než 200 miliónů hodin a vedli 685 211 pravidelných domácích biblických studií.

Ke splnění slibu, že „z maličkého se stane tisíc“, rozhodně došlo, a to v hojné míře. Ve více než 50 zemích nebyl ani ‚maličký‘ — v roce 1919 tam nebyli žádní svědkové Jehovovi, do té doby tam ještě vůbec nekázali. V každé z těch zemí je dnes přes tisíc lidí, kteří chválí Jehovu. Svědků Jehovových, kteří jsou horlivými hlasateli Božího Království, jsou dnes v některých zemích desetitisíce, dokonce i víc než sto tisíc. Na celém světě se stali svědkové Jehovovi „mocným národem“ — jako sjednocený celosvětový sbor jsou národem početně větším než nejméně 80 jednotlivých samostatných států světa.

Kolik svědectví v „jiných zemích“?

Mezi všemi dříve uvedenými zeměmi bylo v roce 1992 stále ještě 24 „jiných zemí“ — těch, kde svědkové Jehovovi žili pod přísným vládním omezením a odkud se nezveřejňují podrobné zprávy. V některých těchto zemích se vykonalo velké svědecké dílo. V jiných zemích je však počet svědků značně omezený. Existují stále ještě lidé, kteří poselství o Království neslyšeli. Svědkové Jehovovi však jsou přesvědčeni, že potřebné svědectví bude vydáno. Proč?

Protože Písma ukazují, že na dílo dohlíží sám Ježíš Kristus ze svého nebeského trůnu. (Mat. 25:31–33) Pod jeho vedením je ‚andělu, který letí uprostřed nebe,‘ svěřena odpovědnost, aby ohlašoval věčnou dobrou zprávu a vybízel „každý národ a kmen a jazyk a lid“, aby se ‚báli Boha a oslavovali jej‘. (Zjev. 14:6, 7) Neexistuje žádná moc v nebi ani na zemi, která může Jehovovi zabránit, aby k sobě nepřitáhl ty, kdo jsou „správně nakloněni k věčnému životu“. — Sk. 13:48; Jan 6:44.

 Žádná končina země není tak odloučená, aby se tam nemohlo dostat poselství o Království. Příbuzní se navštěvují. Telefony a dopisy přenášejí zprávy. Obchodníci, dělníci, studenti a turisté přicházejí do styku s lidmi z jiných národů. Stejně jako v minulosti, tak i nyní se těmito prostředky nadále oznamuje životně důležitá zpráva, že Jehova dosadil na trůn svého nebeského Krále a dal mu autoritu nad národy. Andělé se dovedou postarat, aby ti, kdo hladovějí a žízní po pravdě a spravedlnosti, nebyli opomenuti.

Jestliže je Pánovou vůlí, aby se v některých končinách, kde tomu vlády až dosud brání, otevřeněji kázalo poselství o Království, Bůh může navodit situaci, která tyto vlády přiměje ke změně politiky. (Přísl. 21:1) A tam, kde se snad ještě otevřou dveře příležitosti, svědkové Jehovovi rádi vynaloží své síly, aby lidé v oněch zemích obdrželi co největší pomoc a dozvěděli se o Jehovově láskyplném předsevzetí. Jsou odhodláni dál bez ustání sloužit, dokud Jehova prostřednictvím Ježíše Krista neřekne, že práce je skončena!

V roce 1992 svědkové Jehovovi pilně kázali ve 229 zemích. Do toho roku se dobrá zpráva o Božím Království různými způsoby dostala do 235 zemí. Do deseti z nich až po roce 1975.

Jak intenzívní svědectví bylo vydáno? Během prvních 30 let po druhé světové válce věnovali svědkové Jehovovi 4 635 265 939 hodin kázání a vyučování o Jehovově jménu a Království. Během následujících 15 let (za poloviční dobu) však s větším počtem svědků a větším procentem lidí zapojených ve službě plným časem bylo veřejnému svědeckému dílu, práci dům od domu a vedení domácích biblických studií věnováno 7 858 677 940 hodin. A intenzita práce stále rostla, jak dosvědčuje dalších 951 870 021 hodin věnovaných této činnosti za období 1990/91 a více než miliarda hodin v následujícím roce.

Množství biblické literatury rozšířené svědky při oznamování Království a rozmanitost jazyků, v nichž byla vytištěna, nemají obdobu na žádném poli lidského snažení. Záznamy jsou neúplné, ale zprávy, které jsou dosud k dispozici, ukazují, že od roku 1920 do roku 1992 bylo do rukou zájemců předáno 10 107 565 269 knih, brožur velkého i malého formátu, časopisů a nepočítané miliardy traktátů, to vše v 294 jazycích.

V době, kdy jsou psány tyto řádky, ještě není celosvětová svědecká činnost dokončena. Avšak vykonané dílo a okolnosti, za nichž se konalo, přesvědčivě dokládají působení Božího ducha.

[Praporek na straně 502]

Velké sjezdy a křesťanské chování delegátů upoutaly pozornost

[Praporek na straně 505]

„Pokud jde o ukázněnost, pokoj a čistotu, účastníci sjezdu jsou příkladem k napodobení“

[Praporek na straně 507]

Historické sjezdy se konaly na místech, kde byli svědkové po desetiletí zakázáni

[Praporek na straně 508]

Tisíce tun biblické literatury byly dopraveny do východoevropských zemí

[Praporek na straně 509]

Způsobilí starší se dobrovolně přestěhovali do zemí, kde je zvláštní potřeba

[Praporek na straně 516]

Chtějí si v každém domě pohovořit s co největším počtem lidí

[Praporek na straně 518]

Úžasný růst a možnosti dalšího rozmachu

[Grafy a obrázky na straně 513]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Vzrůst počtu hlasatelů Království na Dálném východě

Indie

10 000

5 000

1950 1960 1970 1980 1992

Korejská republika

60 000

30 000

1950 1960 1970 1980 1992

Japonsko

150 000

100 000

50 000

1950 1960 1970 1980 1992

[Obrázek na straně 503]

Stadión Morumbi v São Paulu v Brazílii (dole) a stadión Maracanã v Rio de Janeiru byly roku 1985 použity současně, aby bylo místo pro všechny, kdo přijeli na sjezd svědků Jehovových

[Obrázky na straně 504]

Někteří z uchazečů o křest v polském Chorzowě roku 1989

[Obrázky na straně 506]

Některé historické sjezdy v roce 1991

Praha, Československo

Tallin, Estonsko (vpravo)

Záhřeb, Chorvatsko (vpravo)

Budapešť, Maďarsko (nahoře)

Baia-Mare, Rumunsko (vpravo)

Usolje-Sibirskoje, Rusko (dole)

Alma-Ata, Kazachstán (nahoře)

Kyjev, Ukrajina (vlevo)

 [Obrázky na straně 511]

Mezinárodní sjezd svědků Jehovových v Petrohradě (Rusko) roku 1992

Vřelý mezinárodní duch

z Ruska

z Moldávie

z Ukrajiny

Bylo přítomno mnoho mladších lidí

M. G. Henschel (vlevo) s pomocí tlumočníka hovoří o programu se Stěpanem Kožembou (uprostřed)

Zahraniční delegáti přivezli ruské Bible, které budou moci používat svědkové z celého Ruska

[Obrázky na straně 512]

Jak vyplývá z těchto výstřižků z italských novin, v osmdesátých letech vyhlásila katolická církev svědkům válku

[Obrázek na straně 514]

Když lodi přistanou v Rotterdamu (Nizozemsko), svědkové přijdou a mluví s posádkou o Božím Království

[Obrázek na straně 515]

I tam, kde se obvod propracovává často, jako tady na Guadeloupe, svědkové se stále snaží proniknout k srdci svých sousedů s dobrou zprávou