23. kapitola

Misionáři v čele světového rozmachu

V CELOSVĚTOVÉM ohlašování Božího Království byla a je důležitým činitelem horlivá činnost misionářů, kteří jsou ochotni sloužit, kdekoli je jich zapotřebí.

Misionáři byli vysíláni do jiných zemí dlouho předtím, než Watch Tower Bible and Tract Society pro tento účel zřídila školu. První prezident Společnosti, C. T. Russell, uznával, že je zapotřebí způsobilých lidí, kteří by zahájili a vedli kázání dobré zprávy v cizích zemích. A tak vyslal pro splnění tohoto cíle několik mužů — Adolfa Webera do Evropy, E. J. Cowarda do karibské oblasti, Roberta Hollistera na Dálný východ a Josepha Bootha do jižní Afriky. Škoda, že Booth, jak se ukázalo, měl větší zaujetí pro vlastní plány, a tak byl roku 1910 vyslán William Johnston ze Skotska do Ňaska (nyní Malawi), kde byl Boothův nepříznivý vliv zvlášť citelný. Bratr Johnston pak dostal úkol zřídit kancelář odbočky pro Watch Tower Society v jihoafrickém Durbanu a později sloužil jako dozorce odbočky v Austrálii.

Po první světové válce vyslal J. F. Rutherford ještě další misionáře — například Thomase Waldera a George Phillipse z Británie do Jižní Afriky, W. R. Browna z přidělení na Trinidadu do západní Afriky, George Younga z Kanady do Jižní Ameriky a do Evropy, Juana Muñize nejprve do Španělska a pak do Argentiny, George Wrighta a Edwina Skinnera do Indie. Po nich následovali Claude Goodman, Ron Tippin a další. Byli to skuteční průkopníci, kteří zamířili do oblastí, kde se dobrá zpráva ještě takřka nekázala, a položili pevný základ pro budoucí organizační růst.

Byli i jiní, jež misionářský duch podnítil k tomu, aby šli kázat mimo svou zemi. Patřily k nim Kate Goasová a její dcera Marion, které věnovaly celá léta horlivé službě v Kolumbii a Venezuele. Také to byl Joseph Dos Santos, který se vydal z Havaje na kazatelskou cestu, jež se proměnila v 15 let služby na Filipínách. Byl mezi nimi i Frank Rice, který cestoval  nákladní lodí z Austrálie, aby zahájil kázání dobré zprávy na ostrově Jávě (nyní v Indonésii).

V roce 1942 však uzrály plány na zřízení školy speciálně zaměřené na školení mužů i žen, kteří byli ochotni chopit se takové misionářské služby, kdekoli by jich bylo na světovém poli zapotřebí.

Škola Gilead

Z lidského hlediska se mohlo zdát nepraktické plánovat uprostřed světové války rozmach činnosti kázání Království v cizích zemích. Přesto se členové správních rad dvou základních právních korporací používaných svědky Jehovovými spolehli na Jehovu a v září 1942 schválili návrh N. H. Knorra na zřízení školy určené ke školení misionářů a jiných pro zvláštní službu. Měla se jmenovat Biblická kolej Strážné věže Gilead. Později bylo jméno změněno na Biblická škola Strážné věže Gilead. Za výuku se nemělo platit a po dobu školení mělo být studentům poskytováno ubytování a stravování na náklady Společnosti.

Mezi těmi, kdo byli pozváni, aby pomohli naplánovat rozvrh studia, byl Albert D. Schroeder, který již získal velké zkušenosti jako pracovník služebního oddělení v ústředí Společnosti v Brooklynu a jako dozorce odbočky Společnosti v Británii. Jeho pozitivní pohled, to, jak se vydával, a vřelý zájem o studující způsobily, že po celých 17 let, kdy sloužil ve škole jako tajemník a jako instruktor, ho ti, které vyučoval, měli rádi.  V roce 1974 se stal členem vedoucího sboru a příští rok dostal za úkol sloužit v jeho vyučovacím výboru.

Bratr Schroeder a ostatní instruktoři (Maxwell Friend, Eduardo Keller a Victor Blackwell) naplánovali pětiměsíční kurs, který kladl důraz na studium samotné Bible a teokratické organizace, také na biblické nauky, veřejné řečnictví, kazatelskou službu, misionářskou službu, dějiny náboženství, božský zákon, jednání s vládními úředníky, mezinárodní právo, vedení záznamů a na výuku cizího jazyka. Během let docházelo k obměnám programu, ale studium samotné Bible a důležitost evangelizačního díla zaujímaly vždy první místo. Cílem kursu je posílit víru studujících a pomoci jim, aby si vypěstovali duchovní vlastnosti potřebné k tomu, aby se úspěšně vyrovnali s nároky misionářské služby. Klade se důraz na to, že je důležité naprosto spoléhat na Jehovu a projevovat mu věrnou oddanost. (Žalm 146:1–6; Přísl. 3:5, 6; Ef. 4:24) Studenti nedostávají na všechno hotovou odpověď, ale jsou školeni ve zkoumání a dostávají pomoc, aby ocenili, proč svědkové Jehovovi věří tomu, čemu věří, a proč se drží určitého způsobu jednání. Učí se poznávat zásady, jichž mohou využívat. Tak je položen základ pro další růst.

Pozvání byla nastávajícím studujícím první třídy rozeslána 14. prosince 1942. Právě uprostřed zimy se 100 studujících, kteří tvořili tuto třídu, zapisovalo v sídle školy v South Lansingu na severu státu New York. Byli ochotní, dychtiví a trochu nervózní. Přestože jejich bezprostřední starostí bylo studium ve třídě, nemohli se ubránit zvědavosti, do které části světového pole budou vysláni po graduaci.

V den zahájení školy, 1. února 1943, v proslovu k této první třídě řekl bratr Knorr: „Dostává se vám další přípravy na dílo podobné dílu apoštola Pavla, Marka, Timotea a dalších, kteří cestovali do všech koutů Římské říše a ohlašovali poselství o Království. Museli být posíleni Božím slovem. Museli mít jasné poznání o Božích předsevzetích. Na mnoha místech museli stát sami proti vznešeným a mocným tohoto světa. Váš úděl možná bude stejný; a Bůh vám v tom bude posilou.

Je mnoho míst, kde ještě nebylo ve velkém rozsahu vydáno svědectví o Království. Lidé, kteří tam žijí, jsou ve tmě, v níž je udržuje náboženství. V některých z těchto zemí, kde se vyskytují nějací svědkové, je vidět, že lidé dobré vůle pohotově naslouchají a spojili by se s Pánovou organizací, kdyby byli náležitě poučeni. Jistě by se dalo proniknout k stovkám a tisícům dalších, kdyby bylo více dělníků na poli. Z Pánovy milosti jich bude více.

Účelem této školy NENÍ vyzbrojit vás, abyste byli ordinovanými Božími služebníky. Božími služebníky již jste, a byli jste činní ve službě již  léta. . . Studijní program této školy má výlučný cíl připravit vás, abyste byli schopnějšími služebníky v územích, do nichž jdete. . .

Vaší hlavní prací je kázat evangelium o Království dům od domu, jako to dělal Ježíš a apoštolové. Až najdete slyšící ucho, domluvte si dodatečnou návštěvu, zahajte domácí studium a zorganizujte skupinu [sbor] všech takových lidí v malém či větším městě. Nejenže budete mít potěšení skupinu zorganizovat, ale musíte jí pomáhat, aby rozuměla Slovu, musíte všechny posilovat, čas od času k nim promluvit, pomáhat jim na služebních shromážděních a při organizování různých záležitostí. Až budou silní a až budou stát na vlastních nohou a převezmou obvod, můžete odejít ohlašovat Království v nějakém jiném městě. Čas od času možná bude nutné, abyste se vrátili a budovali je v nejsvětější víře a posilovali je v učení; vaším dílem tedy bude starat se o Pánovy ‚jiné ovce‘ a neopouštět je. (Jan 10:16) Vaším skutečným dílem je pomáhat lidem dobré vůle. Budete muset být iniciativní, ale hledat přitom Boží vedení.“ *

Pět měsíců nato dokončili členové této první třídy své zvláštní školení. Dostali víza, byly učiněny přípravy na cestu a začali se rozcházet do devíti latinskoamerických zemí. Tři měsíce po své graduaci odjeli první misionáři vyškolení v Gileadu ze Spojených států na Kubu. Do konce roku 1992 již bylo vyškoleno přes 6 500 studujících z více než 110 zemí a ti potom sloužili ve více než 200 zemích a na souostrovích.

Bratr Knorr zemřel 34 let po slavnostním otevření školy Gilead a až do své smrti projevoval živý osobní zájem o práci misionářů. Při každém běhu školy několikrát navštívil třídu, pokud to bylo alespoň trochu možné, přednášel a bral s sebou jiné členy ústředí, aby mluvili se studenty. Potom, co absolventi Gileadu zahájili svou službu v zahraničí, osobně navštěvoval skupiny misionářů, pomáhal jim řešit problémy a často je povzbuzoval. Jak se počet skupin misionářů zvětšoval, zařídil, aby takové návštěvy konali i jiní způsobilí bratři, aby se tak všem misionářům, ať už  slouží kdekoli, věnovala pravidelná osobní pozornost.

Tito misionáři byli jiní

Misionáři křesťanstva zřizovali nemocnice, útočiště pro uprchlíky a sirotčince, a tak se starali o hmotné potřeby lidí. Vystupovali v roli zastánců chudých, a proto rovněž podněcovali revoluce a účastnili se partyzánských bojů. Misionáři vyškolení v Gileadu naproti tomu vyučují lidi z Bible. Nestavějí kostely a nečekají, že lidé budou přicházet za nimi, ale sami chodí od domu k domu, aby našli a vyučovali ty, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti.

Svědkové-misionáři se pevně drží Božího slova a ukazují lidem, proč pravým a trvalým řešením problémů lidstva je Boží Království. (Mat. 24:14; Luk. 4:43) Rozdíl mezi tímto dílem a prací misionářů křesťanstva se zřetelně ukázal Petru Vanderhaegenovi v roce 1951, když cestoval za svým přidělením do Indonésie. Jediným dalším cestujícím na nákladní lodi byl jeden baptistický misionář. Přestože se s ním bratr Vanderhaegen snažil mluvit o dobré zprávě o Božím Království, baptista mu dal jasně najevo, že je plně zaujat snahou podpořit Čankajškovo úsilí na Tchaj-wanu vrátit se k moci na pevnině.

Mnoho jiných lidí však ocenilo hodnotu toho, co prohlašuje Boží slovo. Olaf Olson vydal v kolumbijské Barranquille svědectví Antoniovi Carvajalinovi, který byl silným zastáncem určitého politického hnutí. Bratr Olson se nepostavil na jeho stranu, ale neprosazoval ani žádnou jinou politickou ideologii. Místo toho Antoniovi nabídl, že bude s ním a jeho sestrami bezplatně studovat Bibli. Antonio si brzy uvědomil, že Boží Království je skutečně jedinou nadějí pro chudé lidi v Kolumbii a na celém světě. (Žalm 72:1–4, 12–14; Dan. 2:44) Antonio a jeho sestry se stali horlivými Božími služebníky.

Svědkové-misionáři jsou oddělení a odlišní od náboženského systému křesťanstva. To jiným způsobem osvětlila jedna příhoda v Rhodesii (nyní Zimbabwe). Když tam Donald Morrison navštívil domov jednoho z misionářů křesťanstva, misionář si stěžoval, že svědkové nerespektují hranice,  jež byly stanoveny. Jaké hranice? Náboženství křesťanstva si totiž zemi rozdělila na oblasti, v nichž bude každé z nich působit bez zásahu ostatních. Svědkové Jehovovi se takovému uspořádání podřídit nemohli. Ježíš řekl, že poselství o Království se má kázat po celé obydlené zemi. Křesťanstvo to rozhodně nedělalo. Misionáři vyškolení v Gileadu byli rozhodnuti, že uposlechnou Krista a provedou to důkladně.

Tito misionáři nebyli vysláni, aby si dali sloužit, ale aby sami sloužili. Z mnoha věcí bylo zjevné, že se o to skutečně snaží. Není nesprávné přijmout hmotnou výpomoc, která je velkoryse nabídnuta (ale ne vyprošována) jako projev vděčnosti za duchovní pomoc. Avšak John Errichetti a Hermon Woodard zjistili, že chtějí-li proniknout k srdci lidí na Aljašce, je prospěšné, aby si alespoň nějaký čas vyhradili pro práci vlastníma rukama, a tak se postarali o své tělesné potřeby, jako to kdysi dělal apoštol Pavel. (1. Kor. 9:11, 12; 2. Tes. 3:7, 8) Jejich prvořadou činností bylo kázání dobré zprávy. Když však přijali pohostinství, pomáhali také s pracemi, které bylo třeba udělat — například natřeli jednomu muži střechu dehtem, protože si uvědomili, že tuto pomoc potřebuje. A když cestovali z místa na místo lodí, pomáhali při vykládání. Lidé si brzy uvědomili, že tito misionáři se nepodobají duchovním křesťanstva.

Na některých místech bylo nutné, aby svědkové-misionáři přijali na čas světské zaměstnání jen proto, aby si v zemi zajistili pobyt a mohli tam  konat svou službu. Když tedy odjel Jesse Cantwell do Kolumbie, vyučoval angličtině na lékařské fakultě univerzity, dokud se nezměnila politická situace a neskončila náboženská omezení. Potom mohl plným časem využívat své zkušenosti ve službě jako cestující dozorce svědků Jehovových.

Na mnoha místech museli misionáři začínat s turistickými vízy, která jim dovolovala pobýt v zemi měsíc nebo snad několik měsíců. Potom museli odjet a zase přijet. Vytrvávali však a opakovali to znovu a znovu, dokud nezískali potřebná povolení k pobytu. Z celého srdce chtěli pomáhat lidem v zemích, kam byli přiděleni.

Tito misionáři se necítili nadřazeni místním lidem. John Cutforth, který byl původně učitelem v Kanadě, navštěvoval jako cestující dozorce sbory i jednotlivé svědky na Papui-Nové Guineji. Seděl s nimi na podlaze, jedl s nimi a přijímal pozvání, aby přespal na rohoži na zemi v jejich domovech. Těšil se z jejich společenství, když spolu chodili do kazatelské služby. Ale pro lidi, kteří nejsou svědky, to byla ohromující podívaná, protože evropští pastoři z misií křesťanstva měli pověst lidí, kteří se drží  stranou od místních obyvatel; se svými farníky se stýkají jen krátce na některých svých shromážděních, ale nikdy s nimi nejedí.

Lidé, mezi nimiž sloužili tito svědkové, vycítili láskyplný zájem misionářů a organizace, která je vyslala. João Mancoca, pokorný Afričan uvězněný v trestanecké kolonii v Portugalské západní Africe (nyní Angola), napsal dopis, a jako odpověď byl vyslán misionář Strážné věže, aby mu poskytl duchovní pomoc. Když Mancoca později vzpomínal na tu návštěvu, řekl: „Už jsem nepochyboval, že je to ta pravá organizace, která má Boží podporu. Nikdy jsem si nemyslel ani jsem nepředpokládal, že by nějaká jiná náboženská organizace udělala něco takového: že by bezplatně poslala zdaleka misionáře, aby navštívil bezvýznamného človíčka jen proto, že napsal dopis.“

Životní podmínky a zvyky

Životní podmínky v zemích, kam byli misionáři vysláni, často nebyly v hmotném ohledu na takové úrovni jako podmínky v místech, odkud přišli. Když počátkem roku 1947 Robert Kirk přiletěl do Barmy (nyní Myanmar), ještě tam byly zřejmé stopy války a málokterá domácnost měla elektrické světlo. V mnoha zemích misionáři zjistili, že prádlo se pere kus po kuse na valše nebo na kamenech u řeky místo v pračce. Přišli však, aby lidi vyučovali biblické pravdě, a tak se přizpůsobili místním podmínkám a pilně se věnovali službě.

V dřívější době se často stávalo, že nikdo nepřišel misionáře přivítat. Bylo na nich, aby si sami našli nějaké ubytování. Když Charles Eisenhower s jedenácti jinými misionáři přijel v roce 1943 na Kubu, spali první noc na podlaze. Druhý den si koupili postele a vyrobili si skříňky a prádelníky z beden od jablek. Používali všechno, co dostali při rozšiřování literatury, a k tomu přidali skromné kapesné, jež Watch Tower Society poskytovala zvláštním průkopníkům. Každá skupina misionářů vzhlížela k Jehovovi, aby požehnal jejich úsilí sehnat jídlo, zaplatit nájemné a vyrovnat se s jinými nutnými výdaji.

Příprava jídel někdy vyžadovala jiný způsob uvažování. Tam, kde neexistovaly ledničky, se denně muselo na trh. V mnoha zemích se vařilo na ohništi, kde hořelo dřevěné uhlí nebo dřevo, a ne na plynovém nebo elektrickém sporáku. George a Willa Mae Watkinsovi, přidělení do Libérie,  zjistili, že jejich kamna jsou pouhé tři kameny, na nichž stojí železný kotlík.

A co voda? Když Ruth McKayová prohlížela svůj nový domov v Indii, řekla: ‚Takovou domácnost jsem ještě neviděla. V kuchyni žádný dřez, jen kohoutek v rohu ve zdi se zvýšeným betonovým žlábkem, aby se voda nerozlévala po celé podlaze. Tady voda neteče celých 24 hodin, ale musí se schraňovat na dobu, kdy je dodávka přerušena.‘

Někteří misionáři trpěli v prvních měsících svého přidělení nemocemi, protože nebyli zvyklí na místní podmínky. Když přijel Russell Yeatts roku 1946 do Curaçaa, měl jeden záchvat průjmu za druhým. Jeden místní bratr však děkoval Jehovovi za misionáře tak vroucně, že misionáři nemohli na odjezd ani pomyslet. Když Brian a Elke Wiseovi přijeli do Horní Volty (nyní Burkina Faso), ocitli se v drsném podnebí, které si vybírá krutou daň na lidském zdraví. Museli se naučit snášet denní teploty kolem 43 °C. Intenzívní horko spolu s malárií způsobily, že Elke byla během prvního roku celé týdny nemocná. Příští rok byl Brian pět měsíců upoután na lůžko s těžkou žloutenkou. Brzy však zjistili, že mají tolik pěkných biblických studií, kolik jen mohou zvládnout — a bylo jich ještě víc. Láska k těmto lidem jim pomohla vytrvat; stejně jim pomáhalo to, že se na své přidělení dívali jako na výsadu a jako na dobré školení pro všechno, co jim snad Jehova chystá v budoucnosti.

Jak léta plynula, další misionáři byli ve svém přidělení přivítáni svými předchůdci nebo místními svědky. Někteří byli přiděleni do zemí, kde byla hlavní města docela moderní. Od roku 1946 se Watch Tower Society snažila zajistit pro každou skupinu misionářů také vhodný domov se základním vybavením, stejně jako peníze na stravování, a tak je zbavit této starosti a umožnit jim, aby více pozornosti zaměřili na kazatelské dílo.

Na mnoha místech bylo cestování zážitkem, jímž se opravdu vyzkoušelo, co misionáři snesou. Nejedna misionářka na Papui-Nové Guineji musela po dešti nést zásoby v batohu na zádech a prodírat se přitom bušem po kluzkých pěšinách, které byly tak rozbahněné, že jí někdy uvízly střevíce v blátě. V Jižní Americe zažil leckterý misionář takové jízdy autobusem, při kterých hrůzou vstávaly vlasy, když se projíždělo po  úzkých silničkách vysoko v Andách. Člověk jen tak nezapomene na zážitek, kdy v zatáčce bez svodidla míjí váš autobus po vnější straně silnice jiné velké vozidlo jedoucí opačným směrem a vy máte dojem, že se váš autobus naklání, a už padá do propasti.

Na některých místech se zdálo, že politické revoluce patří ke každodennímu životu, ale svědkové-misionáři nezapomínali na Ježíšův výrok, že jeho učedníci nebudou „částí světa“; byli tedy v takových konfliktech neutrální. (Jan 15:19) Naučili se potlačovat jakoukoli zvědavost, která by je vystavila zbytečnému nebezpečí. Často bylo nejlepší prostě nevycházet na ulici, dokud se situace neuklidnila. Devět misionářů ve Vietnamu žilo přímo v srdci Saigonu (nyní Ho Či Minovo Město), když toto město zachvátila válka. Viděli, jak padají bomby, po celém městě vznikají požáry a tisíce lidí prchají, protože jim jde o život. Uvědomovali si však, že je Jehova poslal, aby předávali životodárné poznání lidem hladovějícím po pravdě, a hledali proto ochranu u něho.

V některých čtvrtích asijských měst bylo pro misionáře obtížné sloužit, i když byl relativní klid. Stačilo, aby se v úzkých uličkách chudinské čtvrti pákistánského Láhauru objevil cizinec, a seběhl se zástup nemytých, zanedbaných dětí každého věku. Křičely, pošťuchovaly se a provázely misionáře od domu k domu. Často vtrhly do domu hned po odchodu zvěstovatele. Celá ulice brzy věděla, kolik stojí časopisy a že neznámý ‚dělá křesťany‘. Za takových okolností bylo obvykle nutné vyklidit pole. Odchod byl často provázen vřískáním, tleskáním, a někdy sprškou kamenů.

Misionáři se museli často přizpůsobovat místním zvyklostem. V Japonsku se naučili nechávat boty u vchodu, když vstupovali do domu. Také si museli pokud možno zvyknout při biblickém studiu sedět na podlaze u nízkého stolku. V některých částech Afriky se poučili, že nabízet někomu něco levou rukou se pokládá za urážku. A shledali, že v té části světa je neslušné pokoušet se hned vysvětlit, proč přišli, dříve než trochu pohovoří — zeptají se jeden druhého na zdraví, odpovědí na otázky, odkud jsou, kolik mají dětí a tak dále. V Brazílii misionáři zjistili, že místo klepání na dveře je obvykle nutné zatleskat u brány, aby majitel domu vyšel.

V Libanonu však misionáři narazili na zvyklosti jiného druhu. Bratři s sebou málokdy vodili na shromáždění manželku a dcery. Ženy, které se přece jen zúčastnily, vždy seděly vzadu, nikdy ne mezi muži. Misionáři si neuvědomili, že je to zvykem, a při prvním shromáždění vyvolali nemalý rozruch. Jedna manželská dvojice si totiž sedla dopředu a svobodné misionářky se posadily, kde byla volná místa. Ale po shromáždění se všechno vyjasnilo, když si pohovořili o křesťanských zásadách. (Srovnej  5. Mojžíšovu 31:12; Galaťanům 3:28.) Oddělování přestalo. Shromáždění se účastnilo více manželek a dcer. Také se k misionářkám připojily ve službě dům od domu.

Problémy s cizím jazykem

Skupinka misionářů, která roku 1949 přijela na Martinik, uměla velmi málo francouzsky, ale věděli, že lidé potřebují poselství o Království. Se skutečnou vírou se vydali dveře ode dveří a pokoušeli se přečíst několik veršů z Bible nebo úryvek z publikace, kterou nabízeli. Byli trpěliví a jejich francouzština se postupně zlepšila.

Misionáři sice toužili pomáhat místním svědkům a jiným zájemcům, ale často nejprve potřebovali pomoc sami — pomoc s jazykem. Ti, kdo byli vysláni do Toga, zjistili, že mluvnice hlavního domorodého jazyka ewe se úplně liší od mluvnice evropských jazyků a také že výška hlasu, jíž se pronese slovo, může změnit význam. Když se například dvoupísmenné slovo to řekne vysokým hlasem, může znamenat ucho, horu, tchána nebo kmen; hlubokým hlasem znamená buvola. Misionáři, kteří se chopili služby ve Vietnamu, se setkali s jazykem, který používá šest tónových variací pro každé slovo, a každý tón dává jiný význam.

Edna Waterfallová, přidělená do Peru, hned tak nezapomněla na první dům, kde se pokoušela vydat svědectví španělsky. Se studeným potem na čele klopotně přeříkala svědectví, které uměla nazpaměť, nabídla literaturu a domluvila si biblické studium s jednou starší paní. Pak ta žena řekla dokonalou angličtinou: „Výborně. To se mi líbí. Budu s vámi studovat a celé to povedeme ve španělštině, abyste se tak naučila španělsky.“ Edna omráčena odpověděla: „Vy umíte anglicky? A přesto jste mě všechno nechala říkat mou nemožnou španělštinou?“ „Prospělo vám to,“ odpověděla žena. A měla pravdu! Edna brzy přišla na to, že mluvit nějakým jazykem je důležité, jestliže se mu chceme naučit.

 Když byl George Fredianelli v Itálii a pokoušel se tam mluvit italsky, zjistil, že výrazy, které považoval za italské (ve skutečnosti to byla poitalštěná anglická slova), jsou posluchačům nesrozumitelné. Aby problém vyřešil, rozhodl se psát si své proslovy ke sboru slovo za slovem a předčítat je z rukopisu. Mnozí v obecenstvu však usínali. Zahodil tedy rukopis, začal mluvit spatra a poprosil posluchače, aby mu pomohli, když nebude vědět, jak dál. To je udrželo bdělé a jemu to pomohlo dělat pokroky.

Program prvních tříd školy Gilead zahrnoval takové jazyky, jako je španělština, francouzština, italština, portugalština, japonština, arabština a urdština, aby misionáři získali v novém jazyce nějaký základ. Během let se vyučovalo více než 30 jazykům. Protože však absolventi téže třídy nejeli všichni do míst, kde by se mluvilo stejným jazykem, tyto jazykové třídy byly později na určité období nahrazeny intenzívním řízeným jazykovým studiem po příjezdu na místo přidělení. První měsíc se nováčci plně věnovali studiu jazyka 11 hodin denně; příští měsíc trávili polovinu času studiem jazyka doma a druhou polovinu věnovali používání svých znalostí v kazatelské službě.

Zjistilo se však, že bezprostřední používání jazyka v kazatelské službě je základním klíčem k pokroku; proto došlo k úpravě. Během prvních tří měsíců ve svém přidělení trávili noví misionáři, kteří neznali místní jazyk, čtyři hodiny denně se způsobilým učitelem a hned od počátku uplatňovali to, co se naučili, vydáváním svědectví o Božím Království místním lidem.

 Mnoho misionářů pracovalo společně ve skupinách na zlepšování své znalosti jazyka. Každý den při snídani probírali asi 20 nových slovíček a potom se je snažili použít v kazatelské službě.

Naučit se místní jazyk bylo důležité, aby získali důvěru lidí. Na některých místech panuje určitá nedůvěra k cizincům. Hugh a Carol Cormicanovi sloužili každý sám nebo jako manželská dvojice v pěti afrických zemích. Dobře si uvědomují, že mezi Afričany a Evropany často panuje nedůvěra. Říkají však: „Když mluvíme místním jazykem, tento pocit rychle zmizí. Navíc jiní lidé, kteří nejsou nakloněni vyslechnout dobrou zprávu od svých krajanů, ochotně vyslechnou nás, vezmou si literaturu a studují, protože jsme vynaložili úsilí, abychom s nimi mluvili jejich mateřštinou.“ Bratr Cormican se kvůli tomu naučil kromě angličtiny pět jazyků a sestra Cormicanová se jich naučila šest.

S učením nového jazyka samozřejmě mohou být problémy. Jeden bratr, který na Portoriku nabízel, že obyvatelům domů pustí nahrávku biblického poselství, už zavíral gramofon a šel k dalším dveřím, když oslovený odpověděl: „¡Como no!“ Znělo mu to jako „Ne“ a chvíli mu trvalo, než přišel na to, že výraz znamená „Proč ne?“ V opačném případě někdy misionáři nerozuměli, když jim někdo v domě řekl, že nemá zájem, a pokračovali ve svědectví. A několik milých obyvatel domů z toho nakonec mělo prospěch.

Vyskytly se i humorné situace. Leslie Franks se v Singapuru dozvěděl, že si má dát pozor a nemluvit o kokosovém ořechu (kelapa), když myslí hlavu (kepala), a o trávě (rumput), když myslí vlasy (rambut). Jeden misionář na Samoi se díky špatné výslovnosti zeptal domorodce: „Jak se mají vaše vousy?“ (které domorodec neměl), když se chtěl zdvořile zeptat na mužovu manželku. V Ekvádoru se prudce rozjel autobus a Zola Hoffmanová, která v něm stála, ztratila rovnováhu a dopadla jednomu muži na klín. V rozpacích se chtěla omluvit. Vyšlo z toho: „Con su permiso“ (S dovolením). Když muž dobromyslně opáčil: „Jen si poslužte, paní“, ostatní cestující se hlasitě rozesmáli.

Ve službě se však dostavovaly dobré výsledky, protože se misionáři snažili. Lois Dyerová, která přijela do Japonska v roce 1950, vzpomíná na radu bratra Knorra: „Dělej, co můžeš, a přestože budeš dělat chyby, něco dělej!“ Poslechla, a stejně jednali i mnozí jiní. Během následujících 42 let viděli misionáři vyslaní do Japonska, jak tam počet hlasatelů Království vzrostl z pouhé hrstky na víc než 170 000, a růst stále pokračuje. Byla to bohatá odměna za to, že hledali vedení u Jehovy a přitom byli ochotní se snažit.

 Nová pole se otvírají, jiná se obdělávají

V desítkách zemí a na řadě souostroví misionáři vyškolení v Gileadu buď dílo Království zahájili, nebo je v potřebné míře rozproudili, jestliže tam jiní již v určitém rozsahu vydávali svědectví. Byli zřejmě prvními svědky Jehovovými, kteří kázali dobrou zprávu v Somálsku, Súdánu, Laosu a na četných souostrovích po celé zeměkouli.

Trochu se již kázalo na takových místech jako Bolívie, Dominikánská republika, Ekvádor, Salvador, Honduras, Nikaragua, Etiopie, Gambie, Libérie, Kambodža, Hongkong, Japonsko a Vietnam. Ale když tam přišli první misionáři, kteří absolvovali školu Gilead, žádný svědek Jehovův v těchto zemích nepodával zprávu o činnosti. Kde to bylo možné, misionáři propracovávali zemi soustavně. Nejprve se soustředili na větší města. Nespokojili se s tím, že by jen rozšířili literaturu a hned šli dál, jak to kdysi dělali kolportéři. Trpělivě navštěvovali zájemce, vedli s nimi biblická studia a školili je v kazatelské službě.

V jiných zemích bylo před příjezdem misionářů ze školy Gilead jen asi deset hlasatelů Království (a mnohdy méně). K těmto zemím patřily Kolumbie, Guatemala, Haiti, Portoriko, Venezuela, Burundi, Pobřeží slonoviny, Keňa, Mauritius, Senegal, Jihozápadní Afrika (nyní Namibie), Ceylon (nyní Srí Lanka), Čína a Singapur, a také mnoho souostroví. Misionáři dali příklad horlivé služby, pomohli místním svědkům, aby zlepšili své schopnosti, zorganizovali sbory a pomáhali bratrům, aby se stali způsobilými a mohli se ujmout vedení. V mnoha případech také zahájili kazatelské dílo na území, kde do té doby ještě nikdo nekázal.

S touto pomocí začal počet svědků růst. Ve většině těchto zemí jsou nyní tisíce činných svědků Jehovových. V některých jsou desetitisíce, ba i víc než sto tisíc lidí, kteří chválí Jehovu.

Někteří lidé dychtili slyšet

V některých územích našli misionáři mnoho lidí, kteří byli ochotní a dychtiví se učit. Když Ted a Doris Kleinovi, absolventi první třídy Gileadu, přijeli roku 1947 na Panenské ostrovy, bylo tam tolik lidí, kteří chtěli studovat Bibli, že často končili svůj služební den až po půlnoci. První veřejné přednášce, kterou bratr Klein pronesl na tržišti Charlotte Amalie, naslouchalo tisíce lidí.

Joseph McGrath a Cyril Charles byli roku 1949 vysláni do území Amisů na Tchaj-wanu. Museli žít v domech s doškovou střechou a hliněnou podlahou. Byli tu však proto, aby pomáhali lidem. Někteří lidé z kmene Amisů si již předtím opatřili literaturu  Strážné věže. To, co četli, je nadchlo, a dělili se tedy o dobrou zprávu s jinými. Nyní tu byli misionáři, aby jim pomohli v duchovním růstu. Bylo jim řečeno, že se o pravdu zajímá 600 lidí, ale shromáždění, která pořádali, když se stěhovali z vesnice do vesnice, se účastnilo celkem 1 600 osob. Tito pokorní lidé byli ochotní se učit, ale scházelo jim přesné poznání mnoha věcí. Bratři je začali trpělivě vyučovat, probírali námět po námětu, a často věnovali v každé vesnici osm i více hodin rozboru jednoho námětu pomocí otázek a odpovědí. Vyškolili také 140 těch, kteří projevili touhu podílet se na vydávání svědectví dům od domu. Byla to pro misionáře radostná zkušenost. Jestliže však mělo dojít k soustavnému duchovnímu růstu, bylo ještě třeba mnoho vykonat.

Harvey a Kathleen Loganovi, misionáři vyškolení v Gileadu, kteří sloužili v Japonsku, byli asi 12 let nato posláni, aby poskytli amiským bratrům další pomoc. Bratr Logan s nimi strávil mnoho času a pomáhal jim porozumět základnímu biblickému učení a zásadám a také organizačním záležitostem. Sestra Loganová denně pracovala se sestrami z kmene Amisů v kazatelské službě a potom se s nimi snažila studovat základní biblické pravdy. V roce 1963 pak Watch Tower Society zařídila, aby se tam s místními svědky ve vesnici Šou Feng sešli delegáti z 28 zemí ve spojitosti se sjezdem probíhajícím postupně po celém světě. Tak se začal klást pevný základ pro další růst.

V roce 1948 přijeli dva misionáři, Harry Arnott a Ian Fergusson, do Severní Rhodesie (nyní Zambie). Tou dobou tam již bylo 252 sborů  domorodých afrických svědků, ale nyní se věnovala pozornost i Evropanům, kteří se tam kdysi přestěhovali, když se tam začala těžit měď. Reakce byla vzrušující. Rozšířilo se mnoho literatury; ti, s nimiž se vedlo biblické studium, dělali rychlé pokroky. V tom roce došlo k 61procentnímu vzrůstu v počtu svědků činných v kazatelské službě.

Na mnoha místech nebylo neobvyklé, že misionáři měli seznam zájemců o biblické studium. Když se vedla studia, někdy byli přítomni příbuzní, sousedé a jiní přátelé. Ještě než se lidem podařilo mít vlastní biblické studium, chodili již možná pravidelně na shromáždění do sálu Království.

Avšak v jiných zemích byla žeň velmi skromná, přestože misionáři vynakládali velké úsilí. Již v roce 1953 byli vysláni misionáři Strážné věže do Východního Pákistánu (nyní Bangladéš), kde obyvatelstvo, převážně muslimské a hinduistické, nyní přesahuje počet 115 000 000. Stálo to velké úsilí, aby se těmto lidem pomohlo. Přesto bylo v roce 1992 v Bangladéši jen 42 Jehovových ctitelů. V očích misionářů, kteří slouží v takových územích, je však každý, kdo se chopí pravého uctívání, mimořádně drahocenný — tím víc, že je tak ojedinělý.

Láskyplná pomoc ostatním svědkům

Základní prací misionářů je evangelizace, kázání dobré zprávy o Božím Království. Ale přesto, že byli osobně zaujati touto činností, dokázali ještě přitom pomáhat místním svědkům. Misionáři je zvali s sebou do kazatelské služby a dělili se s nimi o návrhy, jak řešit obtížné situace. Pozorováním misionářů se místní svědkové často učili konat svou službu uspořádaněji a být lepšími učiteli. Na oplátku pomohli tamní svědkové misionářům přizpůsobit se místním zvyklostem.

Když přijel John Cooke roku 1948 do Portugalska, podnikl kroky, aby zorganizoval soustavnou službu dům od domu. Mnozí místní svědkové sice byli ochotní, ale potřebovali školení. Bratr později řekl: „Nikdy nezapomenu na jednu ze svých prvních cest do služby se sestrami v Almadě. Ano, šest jich šlo společně do jednoho domu. Představte si skupinu šesti žen, jak stojí u dveří a jedna z nich pronáší kázání! Ale postupně se to vytříbilo a projevil se pokrok.“

Příklad odvážných misionářů pomohl svědkům na Závětrných ostrovech, aby byli smělí a nedali se odradit odpůrci, kteří se pokoušeli bránit dílu. Víra, kterou projevil jeden misionář, pomohla bratrům ve Španělsku, aby zahájili službu dům od domu, přestože tehdy žili pod katolickou fašistickou diktaturou. Misionáři sloužící po druhé světové válce v Japonsku  dali příklad taktnosti — nepřipomínali zhroucení národního náboženství potom, co se japonský císař zřekl svého božství, ale raději předkládali přesvědčivé doklady pro víru ve Stvořitele.

Místní svědkové misionáře pozorovali, a často v nich zanechaly hluboký dojem věci, které si snad misionáři tehdy ani neuvědomovali. Na Trinidadu se ještě po mnoha letech vypráví o příhodách, v nichž se projevila pokora misionářů, jejich ochota snášet obtížné podmínky a jejich tvrdá práce v Jehovově službě navzdory horkému počasí. Na svědky v Koreji hluboce zapůsobil obětavý duch misionářů, kteří deset let neopustili zemi a nenavštívili své rodiny, protože vláda nevydávala povolení k novému vstupu, leda v několika naléhavých „humanitárních“ případech.

Během svého úvodního školení v Gileadu a po něm měla většina misionářů možnost vidět zblízka chod ústředí Jehovovy viditelné organizace. Často mívali dost příležitostí stýkat se s členy vedoucího sboru. Později mohli ve svých misionářských přiděleních zprostředkovat místním svědkům a novým zájemcům díky svým osobním zkušenostem představu o tom, jak organizace funguje, a mohli také ukázat, že si jí oni sami váží. Projevovali před druhými hluboké ocenění teokratické činnosti organizace, a to bylo často důležitým činitelem v růstu, k němuž docházelo.

Na mnoha místech, kam byli misionáři vysláni, se nekonala sborová shromáždění. Učinili tedy potřebná opatření, vedli shromáždění a brali na sebe většinu úkolů na shromážděních, dokud se jiní nestali způsobilými podílet se na těchto výsadách. Soustavně školili jiné bratry, aby se stali způsobilými převzít odpovědnost. (2. Tim. 2:2) Prvním místem, kde se shromažďovali, byl obvykle misionářský domov. Později se zřizovaly sály Království.

Tam, kde již existovaly sbory, přispívali misionáři k tomu, aby byla shromáždění zajímavější a poučnější. Jejich dobře připravené komentáře byly oceňovány a brzy se staly vzorem, který se jiní snažili napodobit. Bratři využívali svého školení z Gileadu, dávali znamenitý příklad veřejného řečnictví a vyučování a rádi trávili s místními bratry čas, aby jim pomohli také se to naučit. V některých zemích byli lidé zvyklí  na volné tempo a celkem neměli smysl pro čas. Proto jim misionáři trpělivě pomáhali pochopit, jak je důležité, aby shromáždění začínala přesně, a povzbuzovali všechny, aby tam byli včas.

Poměry, se kterými se někde misionáři setkali, naznačovaly, že je třeba pomoci bratrům pochopit, jak je důležité pevně se držet Jehovových spravedlivých norem. Například v Botswaně zjistili, že některé sestry stále navlékají svým maličkým dětem šňůry korálků jako ochranu, aby se jim nic nestalo, a plně si neuvědomují, že tento zvyk má kořeny v pověrách a čarodějnictví. V Portugalsku zjistili, že tam určité okolnosti působí nejednotu. Díky trpělivosti, láskyplné pomoci, a v nutných případech i pevnosti, se časem jasně projevilo duchovní ozdravění.

Misionáři, kteří byli pověřeni dohledem nad dílem ve Finsku, věnovali mnoho času a úsilí tomu, že školili místní bratry, aby uvažovali o problémech ve světle biblických zásad, a tak docházeli k závěru, který je ve shodě s Božím smýšlením. Také v Argentině pomohli bratrům poznat hodnotu časového plánu, vedení záznamů a důležitost pořádku v dokladech. V Německu měli někteří věrně oddaní bratři v jistých ohledech velmi ustrnulé názory následkem svého boje o přežití v koncentračních táborech. Těm misionáři pomohli, aby plněji napodobovali mírné způsoby Ježíše Krista, když pasou Boží stádo. — Mat. 11:28–30; Sk. 20:28.

K práci některých misionářů patřilo jednat s vládními úředníky, odpovídat na jejich otázky a podávat žádost o zákonné uznání díla svědků Jehovových. Například bratr Joly, který byl s manželkou přidělen do Kamerunu, skoro čtyři roky opakovaně o takové uznání usiloval. Často mluvil s francouzskými a africkými úředníky. Konečně bylo po změně vlády dílo zákonně uznáno. Tehdy měli svědkové v Kamerunu za sebou 27 let činnosti a bylo jich již přes 6 000.

Náročná služba cestujících dozorců

Některým misionářům byla přidělena služba cestujících dozorců. Zvlášť potřební byli v Austrálii, kde byly během druhé světové války snahy některých bratrů nemoudře odvedeny od zájmů Království ke světským záležitostem. To se časem napravilo a během návštěvy bratra Knorra v roce 1947 bylo zdůrazněno, jak je důležité stavět dílo kázání Království do popředí. A nadšení, znamenitý příklad a vyučovací metody absolventů Gileadu, kteří sloužili jako krajští a oblastní dozorci, pak dále pomohly pěstovat opravdu duchovní ovzduší mezi tamějšími svědky.

Konat službu cestujícího dozorce často vyžadovalo ochotu vynakládat velké úsilí a čelit nebezpečí. Wallace Liverance zjistil, že existuje jediný způsob, jak se dostat k rodině odloučených zvěstovatelů v bolivijském  Volcánu. Tam a zpátky musel ujít pěšky 90 kilometrů skalnatým, pustým terénem, pod sálajícím sluncem a v nadmořské výšce asi 3 400 metrů, a přitom si nesl spací pytel, jídlo, vodu i literaturu. Neal Callaway při službě sborům na Filipínách často jezdil přeplněnými venkovskými autobusy, kde se s lidmi dělila o prostor i zvířata a zboží. Richard Cotterill zahájil práci jako cestující dozorce v Indii v době, kdy byly z náboženské nenávisti zabíjeny tisíce lidí. Když měl podle plánu sloužit bratrům v území, kde byly právě nepokoje, snažil se ho pokladní na železnici od cesty odradit. Pro většinu cestujících to byla cesta hrůzy, ale bratr Cotterill hluboce miloval své bratry bez ohledu na to, kde žili nebo jakým jazykem mluvili. S důvěrou v Jehovu uvažoval: „Jestliže si to Jehova přeje, pokusím se tam dostat.“ — Jak. 4:15.

Povzbuzování jiných k službě plným časem

Horlivost misionářů vedla k tomu, že mnozí, jež vyučovali, napodobili jejich příklad a chopili se služby plným časem. V roce 1992 bylo v Japonsku, kde dosud sloužilo 168 misionářů, 75 956 průkopníků; přes 40 procent zvěstovatelů v Japonsku působilo v nějakém odvětví služby plným časem. V Korejské republice byl poměr podobný.

Ze zemí, kde je poměr počtu svědků k počtu obyvatel příznivý, byli mnozí služebníci plným časem pozváni k návštěvě školy Gilead a pak  posláni sloužit na jiná místa. Velký počet misionářů pochází ze Spojených států a z Kanady; asi 400 z Británie; přes 240 z Německa; víc než 150 z Austrálie; přes 100 ze Švédska a značný počet také z Dánska, Finska, Havaje, Nizozemska, Nového Zélandu a odjinud. Některé země, které samy dostaly pomoc od misionářů, později také poskytly budoucí misionáře pro službu v jiných zemích.

Uspokojují se potřeby rostoucí organizace

Jak organizace rostla, přejímali misionáři další odpovědnosti. Mnozí z nich sloužili jako starší nebo služební pomocníci ve sborech, kterým pomohli k růstu. V mnoha zemích byli prvními krajskými a oblastními dozorci. Když další rozvoj vedl k tomu, že bylo pro Společnost výhodné zakládat nové odbočky, byla řadě misionářů svěřena odpovědnost ve spojitosti s činností odbočky. V některých případech byli ti, kteří se dobře naučili jazyku země, požádáni o pomoc při překládání a jazykové korektuře biblické literatury.

Mimořádné uspokojení však cítili tehdy, když se ti, s nimiž kdysi studovali Boží slovo, nebo bratři, jimž nějak přispěli k duchovnímu růstu, stali sami způsobilými převzít takové odpovědnosti. Tak měli jedni manželé v Peru radost, že viděli některé lidi, s nimiž studovali, jak slouží jako zvláštní průkopníci, pomáhají posilovat nové sbory a otvírají nové obvody. Z jedné rodiny, se kterou vedl studium misionář na Srí Lance, pochází jeden z členů výboru odbočky pro tu zemi. Podobnou radost zažili i mnozí jiní misionáři.

Také se však setkali s odporem.

Tváří v tvář odporu

Ježíš svým následovníkům řekl, že budou pronásledováni, stejně jako byl pronásledován on. (Jan 15:20) Misionáři obvykle přišli z ciziny, a když v zemi vypuklo prudké pronásledování, často se stávalo, že byli vypovězeni.

V syrském Aleppu byli roku 1967 zatčeni Sona Haidostianová a její rodiče. Po pětiměsíčním věznění byli vypovězeni ze země a nic si nesměli vzít s sebou. Margarita Königerová z Německa byla přidělena na Madagaskar; byla však vypovídána z jedné země za druhou, což vedlo k novým přidělením — do Keni, Dahome (Benin) a Horní Volty (Burkina Faso). Domenick Piccone a jeho manželka Elsa byli roku 1957 pro své kázání vypovězeni ze Španělska, v roce 1962 z Portugalska a v roce 1969 z Maroka. Avšak při snaze předejít vypovězení se v každé zemi dosáhlo něčeho dobrého. Úředním činitelům bylo vydáno svědectví. Například v Maroku  měli misionáři příležitost vydat svědectví úředníkům v Sécurité Nationale, soudci Nejvyššího soudu, policejnímu náčelníkovi Tangeru a americkým konzulům v Tangeru a Rabatu.

Vypovězení misionářů ovšem nevedlo k ukončení díla svědků Jehovových, jak někteří úředníci očekávali. Semena pravdy, která již byla zaseta, často rostou dál. Například v Burundi konali čtyři misionáři svou službu jen několik měsíců, a pak je roku 1964 vláda donutila k odchodu. Jeden z nich si však dále dopisoval se zájemcem, který mu oznámil, že studuje Bibli s 26 osobami. Jeden tanzanský svědek, který se nedlouho předtím přestěhoval do Burundi, také pilně kázal. Postupně tam zájemců přibývalo, až zde byly stovky lidí, kteří sdělovali poselství o Království dalším lidem.

Jinde se úřední činitelé uchýlili k surovému násilí ve snaze přimět každého, aby se podvolil jejich požadavkům, a teprve později nařídili deportaci. Ve Gbarnze (Libérie) roku 1963 obklíčili vojáci 400 mužů, žen a dětí, kteří se účastnili křesťanského sjezdu. Vojáci je odvedli do vojenského prostoru, vyhrožovali jim, bili je a požadovali, aby každý — bez ohledu na státní příslušnost nebo náboženské přesvědčení — zdravil liberijskou vlajku. Ve skupině byl i Milton Henschel ze Spojených států. Byli tam také někteří misionáři, včetně Johna Charuka z Kanady. Jeden z absolventů Gileadu se dopustil kompromisu, jako to udělal již jednou předtím (ačkoli to neoznámil), a to nepochybně přimělo ke kompromisu jiné, kteří byli na sjezdu. Ukázalo se, kdo se opravdu bojí Boha, a kdo upadl do léčky strachu z člověka. (Přísl. 29:25) Potom vláda nařídila, aby všichni zahraniční svědkové-misionáři opustili zemi, ale ještě později téhož roku se směli na základě prezidentova nařízení vrátit.

Zásah vládních úředníků proti misionářům byl často výsledkem nátlaku duchovenstva. Někdy se takový nátlak vyvíjel potají, jindy každý věděl, kdo podněcuje odpor. George Koivisto nikdy nezapomene na své první dopoledne v kazatelské službě v kolumbijském Medellínu. Náhle se objevil řvoucí dav školáků házejících kameny  a hroudy hlíny. Majitelka jednoho domu, která George v životě neviděla, ho vtáhla dovnitř a zavřela dřevěné okenice. Přitom se neustále omlouvala za chování davu venku. Když přijela policie, někteří obviňovali učitele, že pustil žáky ven. Ozval se však jiný hlas: „Tak to nebylo! To kněz! Ten ohlásil školním rozhlasem, že mají pustit žáky ven, aby ‚házeli kamením po protestantech‘.“

Bylo zapotřebí zbožné odvahy spojené s láskou k ovcím. Elfriede Löhrová a Ilse Unterdörferová byly přiděleny do údolí Gastein v Rakousku. Zakrátko rozšířily mnoho biblické literatury mezi lidmi, kteří hladověli po duchovním pokrmu. Potom však reagovalo duchovenstvo. Vybízelo školní děti, aby na misionářky pokřikovaly na ulici a aby běžely napřed a varovaly obyvatele domů, aby nenaslouchali. Lidé dostali strach. Láskyplná vytrvalost však vedla k tomu, že bylo zahájeno několik pěkných studií. Když byla zorganizována veřejná biblická přednáška, kaplan stál výhrůžně před místem shromáždění. Ve chvíli, kdy vyšly misionářky na ulici vítat lidi, kaplan zmizel. Zavolal policistu a pak se vrátil v naději, že shromáždění bude přerušeno. Jeho snahy však selhaly. Časem tam vznikl pěkný sbor.

Ve městech okolo Ibarry v Ekvádoru se Unn Raunholmová a Julia Parsonsová znovu a znovu setkávaly s davy, které poštval kněz. Způsobil pozdvižení pokaždé, když se misionářky ukázaly v San Antoniu. Sestry se proto rozhodly, že se zaměří na jiné město, na Atuntaqui. Avšak jednoho dne místní šerif rozčileně naléhal na sestru Raunholmovou, aby rychle opustily město. „Kněz proti vám organizuje demonstraci, a já nemám dost mužů, abych vás ochránil,“ prohlásil. Sestra si živě vzpomíná: „Dav se hnal za námi. Před skupinou vlála vatikánská bíložlutá vlajka a kněz vykřikoval hesla jako ‚Ať žije katolická církev!‘, ‚Pryč s protestanty!‘, ‚Ať žije panenství Panny!‘, ‚Ať žije zpověď!‘ Dav pokaždé heslo po knězi opakoval.“ V tu chvíli nějací dva muži pozvali svědkyně do bezpečí místního Dělnického domu. Tam misionářky pilně vydávaly svědectví zvědavým lidem, kteří se přišli podívat, co se děje. Rozšířily všechnu literaturu, kterou u sebe měly.

 Kursy určené pro zvláštní úkoly

Během let, která uplynula od vyslání prvních misionářů ze školy Gilead, zažila organizace svědků Jehovových úžasný růst. V roce 1943, když byla škola zahájena, bylo jen 129 070 svědků v 54 zemích (ale ve 103 zemích podle toho, jak byla mapa rozdělena počátkem 90. let). V roce 1992 bylo na celém světě 4 472 787 svědků v 229 zemích a na souostrovích. Při tomto růstu se měnily potřeby organizace. Kanceláře odboček, které se kdysi staraly o necelou stovku svědků shromážděných v několika sborech, dohlížejí nyní na činnost desítek tisíc svědků. Mnohé tyto odbočky zjistily, že je nutné tisknout literaturu v jejich zemi, aby byli vyzbrojeni ti, kdo se podílejí na evangelizačním díle.

Potřeby se mění, a proto byl 18 let po otevření školy Gilead zaveden desetiměsíční školicí kurs v ústředí Společnosti především pro bratry, kteří nesli těžký náklad odpovědnosti v kancelářích odboček Watch Tower Society. Někteří z nich se již předtím zúčastnili pětiměsíčního kursu v Gileadu, jiní ne. Všem mohlo prospět specializované školení pro jejich práci. Rozhovory o tom, jak řešit různé situace a vyrovnávat se s potřebami organizace v souladu s biblickými zásadami, měly sjednocující účinek. Významnou součástí kursu bylo podrobné studium celé Bible verš po verši. Kurs také zahrnoval přehled dějin náboženství, detailní školení o chodu kanceláře odbočky, domova betel a tiskárny, pokyny, jak dohlížet na kazatelskou službu, organizovat nové sbory a otvírat nová území. Tyto kursy (včetně posledního, který byl zkrácen na osm měsíců) probíhaly ve světovém ústředí v Brooklynu od roku 1961 do roku 1965. Mnozí absolventi byli posláni zpět do zemí, kde sloužili předtím; někteří byli přiděleni do jiných zemí, kde mohli významně přispět dílu.

Od 1. února 1976 bylo v kancelářích odboček Společnosti zavedeno nové opatření sloužící k přípravě na další rozmach, předvídaný v souladu s biblickým proroctvím. (Iz. 60:8, 22) Místo aby na každou odbočku dohlížel jen jeden dozorce odbočky se svým pomocníkem, vedoucí sbor jmenoval pro službu v každém výboru odbočky tři nebo více způsobilých bratrů. Větší odbočky mohly mít ve výboru až sedm členů. Pro vyškolení všech těchto bratrů byl v Brooklynu zorganizován zvláštní pětitýdenní kurs Gileadu. Čtrnáct tříd, v nichž byli členové výborů odboček ze všech částí světa, dostávalo toto zvláštní školení ve světovém ústředí od konce roku 1977 do roku 1980. Byla to skvělá příležitost k tomu, aby se činnost sjednotila a vytříbila.

Škola Gilead i nadále školila ty, kdo měli léta zkušeností ve službě plným časem a byli ochotní i schopní odjet do ciziny, ale dalo by se vyškolit ještě více lidí. K urychlení školení zahájily činnost školy v jiných zemích jako  pobočky Gileadu, takže se jich studenti mohli zúčastnit i bez předchozí znalosti angličtiny. V letech 1980 až 1981 poskytla Mexická vzdělávací škola Gilead školení španělsky mluvícím studentům, kteří pak pomohli ve Střední a Jižní Americe, kde bylo bezprostředně třeba způsobilých dělníků. V letech 1981 až 1982, 1984 a znovu v roce 1992 také proběhly třídy Pobočky školy Gilead v Německu. Odtamtud byli absolventi vysláni do Afriky, východní Evropy, Jižní Ameriky a k různým ostrovním národům. Další třídy se pořádaly roku 1983 v Indii.

Když se v šíření svědectví o Království připojili k misionářům horliví místní svědkové, počet svědků Jehovových začal rychle růst, a to vedlo k vytvoření více sborů. V letech 1980–1987 vzrostl počet sborů celosvětově o 27 procent na celkových 54 911. V některých územích sice mnozí chodili na shromáždění a podíleli se na kazatelské službě, ale většinou to byli noví bratři. Bylo naléhavě třeba zkušených křesťanských mužů, kteří by sloužili jako duchovní pastýři a učitelé a také se ujímali vedení v evangelizačním díle. Této potřebě vyšel vedoucí sbor vstříc tím, že roku 1987 otevřel školu dodatečného služebního vzdělávání jako součást biblického vzdělávacího programu školy Gilead. Osmitýdenní kurs zahrnuje intenzívní studium Bible, a také se věnuje osobní pozornost duchovnímu rozvoji každého studujícího. Uvažuje se o organizačních a právních záležitostech a také o povinnostech starších a služebních pomocníků a poskytuje se zvláštní školení ve veřejném řečnictví. Tato škola nenarušila činnost pravidelných  tříd pro školení misionářů, neboť využívá jiné prostory a pořádá se v různých zemích. Absolventi nyní plní velmi důležité úkoly v mnoha částech světa.

Rozšířené školení poskytované Biblickou školou Strážné věže Gilead tak drží krok s měnícími se potřebami rychle rostoucí mezinárodní organizace.

„Tady jsem! Pošli mě“

Misionáři projevují ducha, který se podobá duchu proroka Izajáše. Když mu Jehova ukázal příležitost k zvláštní službě, odpověděl: „Tady jsem! Pošli mě.“ (Iz. 6:8) Takový ochotný duch přiměl tisíce mladých mužů a žen, aby opustili známé prostředí i své příbuzné a sloužili k podpoře Boží vůle všude, kde je jich třeba.

Rodinné okolnosti způsobily v životě mnoha misionářů změny. Řada těch, jimž se během misionářské činnosti narodily děti, mohla zůstat v zemi, kam byli přiděleni, věnovat se nutné světské práci a spolupracovat se sbory. Někteří se museli po létech služby vrátit zpět domů, aby se starali o zestárlé rodiče, nebo z jiných důvodů. Pokládali si však za čest, že se mohli podílet na misionářské službě, dokud to šlo.

Jiným se podařilo učinit misionářskou službu svým životním posláním. Všichni se kvůli tomu museli vyrovnávat s náročnými okolnostmi. Olaf Olson, který se těší z dlouholeté misionářské služby v Kolumbii, přiznal: „První rok byl nejtěžší.“ Zejména proto, že se nedovedl přiměřeně vyjadřovat v jazyce, který byl pro něj nový. Dodal: „Kdybych byl pořád myslel na zemi, ze které jsem odešel, nebyl bych šťastný. Rozhodl jsem se však, že budu žít tělem i duší v Kolumbii, spřátelím se s bratry a sestrami v pravdě, kteří jsou tam, stále budu svůj život naplňovat službou, a mé přidělení se mi brzy stalo domovem.“

Důvod, že ve svém přidělení vytrvali, nemusel být v tom, že by snad shledali své hmotné prostředí ideálním. Norman Barber, který sloužil v Barmě (nyní Myanmar) a v Indii od roku 1947 až do své smrti v roce 1986, se vyjádřil takto: „Jestliže má někdo radost z toho, že ho Jehova používá, pak vůbec nezáleží na místě. . . Po pravdě řečeno, tropické podnebí nepovažuji pro sebe za ideální. Ani způsob, jak lidé v tropech žijí, bych si já osobně nevybral. Ale musí se vzít v úvahu důležitější věci než takové malichernosti. Mít možnost pomáhat lidem, kteří jsou skutečně duchovně chudí, je výsada, jakou člověk ani nedokáže slovy vyjádřit.“

Ten názor sdílejí mnozí jiní svědkové, a takový obětavý duch velmi přispěl ke splnění Ježíšova proroctví, že tato dobrá zpráva o Království se bude kázat po celé obydlené zemi na svědectví všem národům, než přijde konec. — Mat. 24:14.

[Poznámka pod čarou]

[Praporek na straně 523]

Zdůrazňuje se, že je důležité naprosto spoléhat na Jehovu a projevovat mu věrnou oddanost

[Praporek na straně 534]

Dobrý smysl pro humor pomohl

[Praporek na straně 539]

Trpělivost, láskyplná pomoc a v nutných případech i pevnost

[Praporek na straně 546]

„Pomáhat lidem, kteří jsou skutečně duchovně chudí, je výsada, jakou člověk ani nedokáže slovy vyjádřit“

[Rámeček na straně 533]

Třídy Gileadu

1943–1960: Škola v South Lansingu (stát New York). Ve 35 třídách graduovalo 3 639 studujících z 95 zemí; většina byla přidělena do misionářské služby. Do tříd byli také zahrnuti krajští a oblastní dozorci sloužící ve Spojených státech.

1961–1965: Škola v Brooklynu. V pěti třídách graduovalo 514 studujících a byli vysláni do zemí, kde měla Watch Tower Society kanceláře odboček; většina absolventů byla pověřena organizačními úkoly. Čtyři z těchto tříd měly desetiměsíční kursy, jedna osmiměsíční.

1965–1988: Škola v Brooklynu. Ve 45 třídách, z nichž každá měla dvacetitýdenní vyučování, bylo školeno dalších 2 198 studujících, většina z nich pro misionářskou službu.

1977–1980: Škola v Brooklynu. Pětitýdenní kurs Gileadu pro členy výborů odboček. Konalo se čtrnáct kursů.

1980–1981: Mexická vzdělávací škola Gilead; desetitýdenní kurs; tři třídy; 72 španělsky mluvících absolventů připraveno pro službu v Latinské Americe.

1981–1982, 1984, 1992: Pobočka školy Gilead v Německu; desetitýdenní kurs; čtyři třídy; 98 německy mluvících studujících z evropských zemí.

1983: Třídy v Indii; desetitýdenní kurs vedený v angličtině; 3 skupiny; 70 studujících.

1987– : Škola dodatečného služebního vzdělávání s osmitýdenním kursem se konala na klíčových místech v různých částech světa. V roce 1992 již absolventi sloužili ve více než 35 zemích mimo svou rodnou zemi.

1988– : Škola ve Wallkillu (stát New York). Dvacetitýdenní kurs přípravy na misionářskou službu se nyní koná tam. Plánuje se, že škola bude přemístěna do Vzdělávacího střediska Strážné věže v Pattersonu (stát New York), až bude dokončeno.

[Rámeček na straně 538]

Mezinárodní sbor studujících

Studující, kteří se zúčastnili školy Gilead, zastupovali několik desítek národností a přišli do školy z více než 110 zemí.

První mezinárodní skupinou byla šestá třída v letech 1945–1946.

Byla podána žádost vládě USA, aby byla umožněna účast zahraničním studentům podle předpisu o nepřistěhovaleckém studentském vízu. Americký úřad pro vzdělání odpověděl vydáním oficiálního uznání, že škola Gilead poskytuje vzdělání srovnatelné s vyššími odbornými školami a vzdělávacími institucemi. Proto od roku 1953 konzulové Spojených států po celém světě mají Biblickou školu Strážné věže Gilead na svém seznamu schválených vzdělávacích institucí. Dne 30. dubna 1954 byla tato škola uvedena v publikaci nazvané „Vzdělávací instituce schválené ministrem spravedlnosti“.

[Obrázky na straně 522]

Studující první třídy školy Gilead

[Obrázek na straně 524]

Albert Schroeder rozebírá se studenty Gileadu rysy svatostánku

[Obrázek na straně 525]

Maxwell Friend přednáší v amfiteátru školy Gilead

[Obrázky na straně 526]

Graduace Gileadu byly duchovními slavnostmi

. . . některé na velkých sjezdech (New York, 1950)

. . . některé v prostorách školy (odkud je snímek N. H. Knorra při proslovu před školní knihovnou v roce 1956)

[Obrázky na straně 527]

Sídlo školy Gilead v South Lansingu (stát New York), jak vypadalo v 50. letech

[Obrázek na straně 528]

Hermon Woodard (vlevo) a John Errichetti (vpravo) slouží na Aljašce

[Obrázek na straně 529]

John Cutforth používá názorné pomůcky při vyučování na Papui-Nové Guineji

 [Obrázek na straně 530]

Misionáři v Irsku s oblastním dozorcem v roce 1950

[Obrázek na straně 530]

Absolventi na cestě za misionářským přidělením na Dálném východě roku 1947

[Obrázek na straně 530]

Někteří misionáři a spolupracovníci v Japonsku roku 1969

[Obrázky na straně 530]

Misionáři v Brazílii roku 1956

. . . v Uruguayi roku 1954

. . . v Itálii roku 1950

[Obrázek na straně 530]

První čtyři misionáři z Gileadu poslaní na Jamajku

[Obrázek na straně 530]

První misionářský domov v Salisbury (nyní Harare, Zimbabwe) roku 1950

[Obrázek na straně 530]

Malcolm Vigo (v Gileadu 1956–1957) se svou manželkou Lindou Louisou; společně sloužili a slouží v Malawi, Keni a Nigérii

[Obrázek na straně 530]

Robert Tracy (vlevo) a Jesse Cantwell (vpravo) se svými manželkami — misionáři sloužící jako cestující dozorci v Kolumbii roku 1960

[Obrázek na straně 532]

Jazyková třída v misionářském domově na Pobřeží slonoviny

[Obrázek na straně 535]

Ted a Doris Kleinovi, kteří roku 1947 našli na Panenských ostrovech (USA) mnoho lidí dychtivých slyšet biblickou pravdu

[Obrázek na straně 536]

Harvey Logan (vpředu uprostřed) se svědky z kmene Amisů před sálem Království v 60. letech

[Obrázek na straně 540]

Victor White, oblastní dozorce vyškolený v Gileadu, při proslovu na Filipínách roku 1949

[Obrázek na straně 542]

Margarita Königerová vede v Burkině Faso domácí biblické studium

[Obrázek na straně 543]

Unn Raunholmová, misionářka od roku 1958, musela v Ekvádoru čelit davům vedeným kněžími

[Obrázky na straně 545]

Škola dodatečného služebního vzdělávání

První třída v Coraopolisu (Pensylvánie) roku 1987 (nahoře)

Třetí třída v Manchesteru (Británie) roku 1991 (vpravo)