15. kapitola

Vývoj organizační struktury

OD DOBY, kdy Charles Taze Russell a jeho společníci začali poprvé v roce 1870 společně studovat Bibli, prošla činnost organizace svědků Jehovových významnými změnami. Zpočátku bylo badatelů Bible málo a projevovalo se na nich velmi málo rysů, které by lidem vně připomínaly nějakou organizaci. Když však dnes lidé pozorují sbory svědků Jehovových, jejich sjezdy a jejich kázání dobré zprávy ve více než 200 zemích, žasnou nad plynulým chodem organizace. Jak se vůbec vyvíjela?

Badatelé Bible měli živý zájem nejen o porozumění biblickému učení, ale také o způsob, jímž se má konat služba Bohu, jak naznačují Písma. Uvědomili si, že Bible vůbec nemluví o duchovních s tituly, kteří by kázali laikům. Bratr Russell byl rozhodnut, že mezi badateli nedojde k vytvoření žádné třídy duchovenstva. * Čtenářům bylo na stránkách Strážné věže často připomínáno, že Ježíš řekl svým následovníkům: „Váš Vůdce je jeden, Kristus“, ale „vy všichni jste bratři“. — Mat. 23:8, 10.

Počátky společenství badatelů Bible

Čtenáři Strážné věže a spřízněných publikací brzy pochopili, že chtějí-li se líbit Bohu, musí přetnout svazky s jakoukoli církví, která se prokazuje jako nevěrná Bohu v tom, že staví vyznání a tradice lidí před jeho psané Slovo. (2. Kor. 6:14–18) Kam však šli, když opustili církve křesťanstva?

V článku nazvaném „Ekklésia“ * bratr Russell ukázal, že pravá církev, křesťanský sbor, není nějaká organizace s členy, kteří přijali nějaké člověkem vytvořené vyznání a jejichž jména jsou zapsána v církevní  matrice. Tvoří ji spíše, jak vysvětlil, lidé, kteří svůj čas, nadání a život „zasvětili“ (neboli oddali) Bohu a kteří mají před sebou vyhlídku, že se budou podílet na nebeském Království s Kristem. Jsou to křesťané, napsal, kteří jsou sjednoceni pouty křesťanské lásky a společného zájmu, kteří reagují na vedení Božího ducha a kteří se podřizují vedení Krista jako hlavy. Bratr Russell neměl zájem vytvořit nějaké jiné uspořádání a byl silně proti tomu, aby se nějak přispívalo k sektářství, jež existovalo mezi údajnými křesťany.

Současně si plně uvědomoval, že je třeba, aby se Pánovi služebníci v souladu s radou v Hebrejcům 10:23–25 shromažďovali. Osobně cestoval, aby navštívil a budoval čtenáře Strážné věže a spojil je s jinými v jejich okolí, kteří byli téhož smýšlení. Počátkem roku 1881 požádal, aby ti, kdo organizují pravidelná shromáždění, oznámili kanceláři Strážné věže místo, kde se konají. Chápal, jakou hodnotu má, když mezi sebou udržují spojení.

Bratr Russell však zdůrazňoval, že se nepokoušejí zřídit „pozemskou organizaci“. Řekl, že se naopak „držíme jen té nebeské organizace. ‚Ta jména jsou zapsána v nebi‘. (Hebr. 12:23; Luk. 10:20.)“ Ponuré dějiny křesťanstva způsobily, že zmínka o „církevní organizaci“ lidem obvykle připomněla sektářství, nadvládu duchovenstva a členství na základě uznávání kréda formulovaného nějakým náboženským koncilem. Proto bratr Russell soudil, že bude lepší používat pojem „společenství“.

Dobře si uvědomoval, že Kristovi apoštolové zakládali sbory a v každém jmenovali starší. Věřil však, že Kristus je opět přítomen, třebaže neviditelně, a osobně řídí konečnou žeň těch, kdo budou jeho spoludědici. Vzhledem k okolnostem se bratr Russell zpočátku domníval, že během času žně není zapotřebí opatření starších, jež existovalo v křesťanských sborech prvního století.

Badatelů Bible však přibývalo, a bratr Russell si uvědomil, že Pán řídí záležitosti jinak, než jak on sám předpokládal. Bylo potřebné, aby upravil svůj názor. Ale na jakém základě?

Zajišťování potřeb rostoucího společenství

Strážná věž z 15. listopadu 1895 (angl.) byla téměř celá věnována námětu „Slušně a uspořádaně“. Bratr Russell zde upřímně uznal: „Apoštolové měli mnoho co říci prvotní Církvi ohledně pořádku na shromážděních svatých. Zřejmě jsme byli značně nedbalí vůči této moudré radě v domnění, že je poměrně málo důležitá, protože Církev je tak blízko konce své dráhy a žeň je časem dělení.“ Co je vedlo k tomu, aby tuto radu znovu prozkoumali?

 Článek uváděl čtyři okolnosti: 1. Je zřejmé, že jednotlivci se liší ve své duchovní vyspělosti. Existují pokušení, zkoušky, obtíže a nebezpečí, na něž nejsou všichni připraveni stejně. Je tedy zapotřebí moudrých a rozvážných dozorců, zkušených a schopných mužů, kteří by s hlubokým zájmem pečovali o duchovní blaho všech a byli schopni poučovat je v pravdě. 2. Stalo se zřejmým, že je třeba chránit stádo před ‚vlky v rouše ovčím‘. (Mat. 7:15, KB) Stádo potřebuje být posíleno tím, že dostane pomoc, aby získalo důkladné poznání pravdy. 3. Zkušenost ukázala, že nevznikne-li nějaké uspořádání pro jmenování starších, někteří si toto postavení přisvojí a začnou pohlížet na stádo jako na své vlastní. 4. Bez řádného uspořádání by jednotlivci věrně oddaní pravdě mohli shledat, že pod vlivem několika málo těch, kteří s nimi nesouhlasí, o jejich služby nikdo nestojí.

Ve světle toho uvedla Strážná věž: „Neváháme doporučit Církvím * na každém místě, ať je počet jejich členů velký, nebo malý, apoštolskou radu, aby v každé skupině byli vybráni starší, kteří by ‚pásli‘ stádo a ‚dozírali na ně‘.“ (Sk. 14:21–23; 20:17, 28) Místní sbory se zařídily podle této zdravé biblické rady. Byl to důležitý krok při vytváření struktury sboru v souladu s tím, co existovalo za apoštolských dnů.

V souladu s tehdejším chápáním se však výběr starších a diákonů, kteří by jim pomáhali, prováděl sborovou volbou. Jednou za rok — nebo častěji, pokud bylo třeba — se uvažovalo o způsobilosti těch, kteří by takto mohli sloužit, a hlasovalo se. Byl to v zásadě demokratický postup, ale omezený jistými hranicemi, jež měly sloužit jako ochranné opatření. Všichni ve sboru byli vybízeni, aby pečlivě prozkoumali biblické požadavky na způsobilost a hlasováním vyjádřili ne svůj vlastní názor, ale to, co považovali za Pánovu vůli. Protože hlasovat směli jen ti, kdo byli „plně zasvěceni“, na jejich kolektivní hlasování, když bylo vedeno Slovem a duchem Pána, se pohlíželo jako na výraz Pánovy vůle v té věci. Bratr Russell si to snad ani neuvědomoval, ale v tom, že doporučil toto uspořádání, byl možná do jisté míry ovlivněn nejen svým odhodláním vyhnout se čemukoli, co by připomínalo vyvýšenou třídu duchovenstva, ale i tím, že prožil mládí v kongregacionalistické církvi.

 Když svazek Millennial Dawn (Úsvit milénia) nazvaný The New Creation (Nové stvoření, vydáno roku 1904) opět podrobně rozebíral úlohu starších a způsob, jímž mají být vybíráni, zvláštní pozornost byla zaměřena na Skutky 14:23. Konkordance vytvořené Jamesem Strongem a Robertem Youngem byly uváděny jako autority pro názor, že výrok ‚zřídili starší‘ (KB) by se měl překládat „zvolili je jako starší zvednutím  ruky“. * Některé biblické překlady dokonce říkají, že starší byli ‚ustanoveni hlasováním‘. (Youngův Literal Translation of the Holy Bible; Rotherhamova Emphasised Bible) Kdo však měl hlasovat?

Uplatnění názoru, že hlasovat má sbor jako celek, nepřineslo vždy žádoucí výsledky. Hlasujícími měli být lidé, kteří byli „plně zasvěceni“. Někteří ze zvolených opravdu odpovídali biblickým požadavkům a pokorně sloužili svým bratrům. Hlasování však často zrcadlilo spíše osobní volbu než Boží slovo a Božího ducha. Tak v německém Halle vyvolali vážné rozepře jistí muži, kteří se domnívali, že by měli být staršími, a nezískali postavení, které chtěli mít. V Barmenu (Německo) byli v roce 1927 mezi kandidáty muži, kteří se stavěli proti dílu Společnosti, a navíc se při zvedání rukou v čase volby hodně křičelo. Bylo tedy nutné přejít k tajnému hlasování.

Již v roce 1916, léta před těmito incidenty, napsal bratr Russell znepokojeně: „Když se má konat volba, v některých Třídách vládnou hrozné poměry. Služebníci Církve se pokoušejí být panovníky, diktátory — někdy dokonce předsedají schůzce se zřejmým záměrem postarat  se, aby oni a jejich nejmilejší přátelé byli zvoleni jako Starší a Diákoni. . . Někteří se tiše snaží na Třídu vyzrát tím, že konají volby v čase, který je zvlášť příznivý pro ně a pro jejich přátele. Jiní se snaží zaplnit shromáždění svými přáteli a přivádějí tam skoro neznámé lidi, kteří vůbec nepomýšlejí na pravidelnou účast ve Třídě, ale přicházejí jen z přátelství, aby volili jednoho ze svých přátel.“

Bylo snad jen zapotřebí, aby se naučili lépe zvládat volby po demokratickém způsobu, nebo bylo něco v Božím slově, co ještě nerozpoznali?

Organizování ke kázání dobré zprávy

Bratr Russell si velmi záhy uvědomil, že jednou z nejdůležitějších odpovědností každého člena křesťanského sboru je evangelizační dílo. (1. Petra 2:9) Strážná věž vysvětlila, že prorocká slova z Izajáše 61:1 neplatí jen na Ježíše, ale i na všechny jeho duchem pomazané následovníky. Říká se zde: „Jehova mě pomazal, abych pověděl dobrou zprávu“, nebo jak Kralická bible uvádí Ježíšův citát této pasáže, „pomazal mne, kázati evangelium. . . poslal mne“. — Luk. 4:18.

Již v roce 1881 obsahovala Strážná věž článek s názvem „Hledá se 1 000 kazatelů“. Byla to výzva každému členu sboru, aby využil všechen možný čas (půl hodiny, hodinu, dvě nebo tři) k šíření biblické pravdy. Muži a ženy, kteří neměli rodiny, jež by na nich byly závislé, a kteří  mohli věnovat polovinu nebo více svého času výlučně Pánovu dílu, byli povzbuzeni, aby se ujali práce evangelisty-kolportéra. Jejich počet se rok od roku hodně měnil, ale v roce 1885 se již na této práci podílelo asi 300 kolportérů. Účastnili se jí i někteří jiní, ale v omezenějším rozsahu. Kolportéři dostávali návrhy, jak by měli své dílo konat. Pole však bylo obrovské, a alespoň ze začátku si sami vybírali svůj obvod a pohybovali se z jednoho území do druhého vesměs tak, jak se jim to zdálo nejlepší. Když se pak setkali na sjezdech, činili potřebné úpravy, aby své úsilí koordinovali.

V roce, kdy začala kolportérská služba, dal bratr Russell vytisknout řadu traktátů (či brožur) k rozšiřování zdarma. Vynikal mezi nimi traktát Food for Thinking Christians (Potrava pro přemýšlející křesťany), jehož bylo za první čtyři měsíce rozšířeno 1 200 000 výtisků. Práce spojená s jejich tiskem a rozšiřováním byla podnětem k vytvoření Zion’s Watch Tower Tract Society, která by se postarala o nezbytné jednotlivosti. Bratr Russell požádal o zákonnou registraci Společnosti, aby se zamezilo narušení díla, kdyby zemřel, a aby se usnadnilo zacházení s dary, jež měly být použity na dílo. K úřednímu zanesení došlo 15. prosince 1884. Tak vznikl potřebný právní nástroj.

Postupně, jak vznikala potřeba, zřizovaly se kanceláře odboček Watch Tower Society v jiných zemích. První byla zřízena v Londýně 23. dubna 1900. Další v německém Elberfeldu roku 1902. Dva roky nato byla zřízena odbočka na druhé straně zeměkoule, v australském Melbourne. V době, kdy jsou psány tyto řádky, je na celém světě 99 odboček.

Třebaže se rozvíjela organizační opatření, jež byla potřebná pro zajištění velkého množství biblické literatury, způsoby veřejného šíření této literatury v jednotlivých místech si zprvu určovaly samotné sbory. V dopisu z 16. března 1900 uvedl bratr Russell svůj názor na celou záležitost. V tomto dopisu, adresovaném „Alexandru M. Grahamovi a Církvi v Bostonu (Massachusetts)“, psal: „Jak všichni víte, je mým rozhodným záměrem ponechat každé skupině Pánova lidu správu jejích vlastních záležitostí podle jejího vlastního úsudku a předkládat návrhy ne způsobem nějakého vměšování, ale jen jako rady.“ To se týkalo nejen shromáždění, ale také způsobu, jímž se prováděla kazatelská služba. Když tedy bratrům poskytl několik praktických rad, ukončil dopis poznámkou: „To je pouze návrh.“

Některé činnosti ovšem vyžadovaly od Společnosti vyhraněnější vedení. Ve spojitosti s promítáním „Fotodramatu  stvoření“ bylo přenecháno každému sboru, aby se rozhodl, zda je ochoten a schopen pronajmout si kino nebo jiný prostor pro místní představení. Bylo však třeba stěhovat zařízení z města do města a musely se dodržovat termíny; v těchto ohledech tedy poskytovala Společnost ústřední řízení. Každý sbor byl povzbuzován, aby si vytvořil výbor pro Drama, který by se postaral o místní uspořádání. Dohlížitel vyslaný Společností však věnoval bedlivou pozornost podrobnostem, aby zajistil, že všechno proběhne hladce.

Jak plynuly roky 1914 a 1915, duchem pomazaní křesťané dychtivě čekali splnění své nebeské naděje. Současně byli povzbuzováni, aby se pilně podíleli na Pánově službě. Ačkoli se domnívali, že jim pro život v těle zbývá už jen krátký čas, stalo se zřejmým, že mají-li kázat dobrou zprávu spořádaným způsobem, potřebují řízení v daleko větší míře, než když jich bylo jen několik set. Krátce poté, co se stal J. F. Rutherford druhým prezidentem Watch Tower Society, nabylo toto řízení nových rysů. Vydání Strážné věže z 1. března 1917 (angl.) ohlásilo, že od nynějška všechny obvody, které mají propracovat kolportéři a pastýřští pracovníci * ve sborech, budou přidělovány kanceláří Společnosti. Jestliže se tedy v nějakém městě nebo okrese podíleli na kazatelské službě jak místní pracovníci, tak kolportéři, byl jim obvod rozdělen místně jmenovaným oblastním výborem. Toto uspořádání přispělo k tomu, že kniha The Finished Mystery (Ukončené tajemství) byla v letech 1917–1918 skutečně pozoruhodně rozšířena za několik málo měsíců. Mělo velkou hodnotu také pro bleskové rozšíření 10 000 000 výtisků traktátu, který působivě odhaloval křesťanstvo a jehož hlavním námětem byl „Pád Babylóna“.

Krátce nato byli zatčeni členové správy Společnosti a 21. června 1918 byli odsouzeni na 20 let do vězení. Kázání dobré zprávy se prakticky zastavilo. Přišel snad konečně čas, kdy budou spojeni s Pánem v nebeské slávě?

O několik měsíců později skončila válka. Příštího roku byli úředníci Společnosti propuštěni. Stále ještě byli v těle. To neočekávali, nicméně usoudili, že Bůh pro ně ještě tady na zemi musí mít práci.

 Právě prošli tvrdými zkouškami víry. V roce 1919 je však Strážná věž povzbudila vzrušujícími biblickými rozbory námětu „Požehnaní jsou nebojácní“. Pak následoval článek „Příležitosti ke službě“. Bratři si však neuměli ani představit rozsáhlý organizační vývoj, který měl následovat v příštích desetiletích.

Správný příklad pro stádo

Bratr Rutherford si uvědomoval, že je nezbytně nutný správný příklad pro stádo, jestliže má dílo bez ohledu na to, jak krátký čas snad zbývá, postupovat spořádaně a jednotně kupředu. Ježíš popsal své následovníky jako ovce, a ovce následují svého pastýře. Ježíš sám je samozřejmě Znamenitý pastýř, ale používá také starší muže neboli sborové starší jako nižší pastýře svého lidu. (1. Petra 5:1–3) Tito starší musí být muži, kteří se sami podílejí na díle, jež přidělil Ježíš, a kteří k tomu povzbuzují jiné. Musí mít opravdu evangelizačního ducha. V době rozšiřování The Finished Mystery se však někteří sboroví starší drželi stranou; někteří dokonce výslovně odrazovali jiné od práce.

Velmi významný krok k nápravě této situace byl podniknut v roce 1919, kdy začal v angličtině vycházet časopis Zlatý věk. Ten se měl stát mocným nástrojem pro zvěstování Božího Království jako jediného trvalého řešení problémů lidstva. Společnost vybídla každý sbor, který si přál mít podíl na této činnosti, aby se zaregistroval jako „služební organizace“. Potom Společnost jmenovala ředitele neboli ředitele služby, jak se mu někdy říkalo. Ten nepodléhal každoroční volbě. * Jako místní zástupce Společnosti měl organizovat dílo, přidělovat obvody a povzbuzovat sbor k účasti na kazatelské službě. Tak začal vedle demokraticky volených starších a diákonů působit jiný typ organizačního uspořádání, který uznával jmenovací autoritu mimo místní sbor a který kladl větší důraz na kázání dobré zprávy o Božím Království. *

Během následujících let dostalo dílo ohlašování Království obrovský hnací impuls jakoby nějakou neodolatelnou silou. Události, které se odehrály později v roce 1914, ukázaly, že velké proroctví, v němž Pán Ježíš Kristus popsal závěr starého systému, se splňuje. V tomto světle Strážná věž v roce 1920 ukázala, že podle předpovědi z Matouše 24:14 je nyní čas ohlašovat dobrou zprávu o „konci starého pořádku věcí  a o zřízení Mesiášova království“. * (Mat. 24:3–14) Když se v roce 1922 delegáti vraceli ze sjezdu badatelů Bible v Cedar Pointu (Ohio), v uších jim znělo heslo: „Zvěstujte, zvěstujte, zvěstujte Krále a jeho království.“ Úloha pravých křesťanů vyvstala ještě jasněji, když bylo roku 1931 přijato jméno svědkové Jehovovi.

Bylo zřejmé, že Jehova přidělil svým služebníkům práci, na které se mohli podílet všichni. Reakce byla nadšená. Mnozí podnikli velké změny v životě, aby se tomuto dílu mohli věnovat plným časem. I mezi těmi, kteří sloužili jen částí svého času, byl značný počet takových, kteří trávili o víkendech celé dny v kazatelské službě. Mnozí svědkové Jehovovi reagovali na povzbuzení ve Strážné věži a v Informátoru z let 1938 a 1939 a svědomitě se v té době snažili věnovat každý měsíc kazatelské službě 60 hodin.

Mezi těmito horlivými svědky byli četní pokorní, oddaní služebníci Jehovy, kteří byli staršími ve sborech. Nicméně na některých místech se během 20. a na počátku 30. let objevil značný odpor k myšlence, že na kazatelské službě by se měl podílet každý. Demokraticky volení starší často zcela hlasitě nesouhlasili s tím, co říkala Strážná věž o odpovědnosti kázat lidem vně sboru. Neochota naslouchat tomu, co říkal Boží duch prostřednictvím Svatých písem v této věci sboru, bránila působení Božího ducha v oněch skupinách. — Zjev. 2:5, 7.

V roce 1932 byly podniknuty kroky k nápravě této situace. Nešlo v první řadě o to, zda se snad nějaký význačný starší neurazí nebo zda snad někteří z lidí spojených se sborem neodejdou. Bratři si spíše přáli líbit se Jehovovi a činit jeho vůli. Proto vydání Strážné věže č. 12, 1932 a č. 1, 1933 (z 15. srpna a z 1. září 1932, angl.) přinesla námět „Jehovova organisace“.

Články jasně ukazovaly, že všichni, kdo skutečně patří do Jehovovy organizace, budou konat dílo, o němž Boží slovo říká, že se musí v tomto období vykonat. Podporovaly také názor, že úloha křesťanského staršího není úřadem, do něhož může být někdo zvolen, ale stavem, jehož lze dosáhnout duchovním růstem. Zvláštní důraz byl položen na Ježíšovu modlitbu, aby jeho následovníci „všichni byli jedno“ — ve spojení s Bohem a Kristem, a tak i ve vzájemné jednotě při konání Boží vůle. (Jan 17:21) K čemu to vedlo? Druhý článek dal odpověď, že „každý z ostatku musí dáti svědectví pro jméno a království Jehovy Boha“. Dozor nemá být svěřen nikomu, kdo se nepodílí na veřejném vydávání svědectví nebo odmítá v něm dělat, co rozumně může.

 Na závěr studia těchto článků byly sbory vybídnuty, aby přijaly rezoluci, jež by potvrdila jejich souhlas. Tím byla zrušena každoroční sborová volba mužů, kteří měli být staršími a diákony. V Belfastu (Severní Irsko), stejně jako jinde, někteří z bývalých „volených starších“ odešli; jiní, kteří sdíleli jejich názor, šli s nimi. Tak sice řady prořídly, ale celá organizace se posílila. Ti, kdo zůstali, byli lidé ochotní vzít na sebe křesťanskou odpovědnost vydávat svědectví. Sbory nevolily starší, ale stále ještě vybíraly demokratickou metodou služební výbor *, tvořený duchovně zralými muži, kteří se aktivně podíleli na veřejném vydávání svědectví. Členové sboru také volili předsedajícího, který by řídil jejich shromáždění, a také tajemníka a pokladníka. Každý z těchto mužů byl činným svědkem Jehovovým.

Dílo postupovalo kupředu hladčeji, když byl nyní dozor ve sboru svěřen mužům, kteří neměli zájem o osobní postavení, ale o konání Božího díla — vydávání svědectví o Božím jménu a Království —, mužům, kteří dávali dobrý příklad svou vlastní účastí na tomto díle. Tehdy to sice nevěděli, ale mělo se vykonat ještě mnoho práce, vydat rozsáhlejší svědectví, než jaké již bylo vydáno, sklidit sklizeň, jakou nečekali. (Iz. 55:5) Jehova je na to zjevně připravoval.

Začínali se s nimi scházet i lidé, kteří měli naději na věčný život na zemi. * Bible však předpovídala shromáždění velkého zástupu, který měl být zachován naživu během nadcházejícího velkého soužení. (Zjev. 7:9–14) V roce 1935 byla objasněna totožnost tohoto velkého zástupu. Změny ve výběru dozorců během třicátých let organizaci lépe vybavily na to, aby mohla zajistit jeho shromažďování, vyučování a výchovu.

Pro většinu svědků Jehovových bylo toto rozšíření díla velmi vzrušující novinkou. Jejich kazatelská služba nabyla nového významu. Někteří však nebyli dychtiví kázat. Zdržovali se díla a snažili se svou nečinnost ospravedlnit tvrzením, že se žádný velký zástup neshromáždí dříve než po Armagedonu. Většina však postřehla novou příležitost prokázat svou věrnou oddanost Jehovovi a svou lásku k bližním.

Jaké místo našli členové velkého zástupu v organizaci a její struktuře? Bylo jim ukázáno, jakou úlohu přidělilo Boží slovo „malému stádu“ duchem pomazaných, a oni ochotně pracovali v souladu s tímto uspořádáním. (Luk. 12:32–44) Poučili se také, že stejně jako duchem pomazaní mají odpovědnost dělit se o dobrou zprávu s jinými. (Zjev. 22:17)  Chtějí být pozemskými poddanými Božího Království, a proto má Království zaujímat první místo v jejich životě a mají o něm horlivě vyprávět jiným. Chtějí-li odpovídat biblickému popisu lidí, kteří budou zachováni naživu přes velké soužení do Božího nového světa, musí být těmi, kdo „neustále volají silným hlasem a říkají: ‚Za záchranu vděčíme svému Bohu, který sedí na trůnu, a Beránkovi.‘“ (Zjev. 7:10, 14) V roce 1937, když jejich počet začal vzrůstat a jejich horlivost pro Pána začala být zřejmá, byli také vybídnuti, aby pomáhali nést náklad odpovědnosti za dozor ve sboru.

Bylo jim však připomenuto, že organizace je Jehovova a nepatří žádnému člověku. Nemělo být žádné rozdělení mezi ostatkem duchem pomazaných a členy velkého zástupu jiných ovcí. Všichni měli pracovat spolu jako bratři a sestry v Jehovově službě. Jak řekl Ježíš: „Mám jiné  ovce, které nejsou z tohoto ovčince; i ty musím přivést, a budou naslouchat mému hlasu, a stanou se jedním stádem jednoho pastýře.“ (Jan 10:16) To zjevně začínalo být skutečností.

Za poměrně krátkou dobu došlo v organizaci k úžasnému vývoji. Bylo však třeba udělat ještě něco, aby záležitosti byly řízeny v plném souladu s Jehovovými cestami, jak jsou předloženy v jeho inspirovaném Slově?

Teokratická organizace

„Teokracie“ znamená „bohovláda“. Řídila sbory opravdu taková vláda? Nespokojovali se jejich členové jen s tím, že Jehovu uctívali? Hledali u něho také vedení ve sborových záležitostech? Ztotožňovali se plně s tím, co o těchto věcech říkal ve svém inspirovaném Slově?  Dvoudílný článek „Organisace“, který vyšel ve Strážné věži č. 9, 1938 (z 1. a 15. června 1938, angl.), důrazně uvedl: „Jehovova organisace není nijak demokratická. Jehova je Nejvyšší, a jeho vláda čili organisace je přísně theokratická.“ Avšak v místních sborech svědků Jehovových se v té době při volbě většiny mužů pověřených dozorem nad shromážděními a kazatelskou službou stále ještě používaly demokratické postupy. Bylo třeba dalších změn.

Nenaznačovaly však Skutky 14:23, že starší ve sborech mají být dosazováni do úřadu ‚vztažením ruky‘ jako při hlasování? První z oněch článků ve Strážné věži s názvem „Organisace“ uznával, že tento text byl v minulosti špatně chápán. Když se mezi křesťany v prvním století konalo jmenování, nešlo o ‚vztažení ruky‘ všech členů sboru. Bylo naopak ukázáno, že ti, kdo ‚vztahovali ruce‘, byli apoštolové a muži jimi zplnomocnění. Nekonalo se to hlasováním ve sboru, ale vkládáním rukou na způsobilé jednotlivce. Byl to symbol potvrzení, schválení či jmenování. * Prvotní křesťanské sbory někdy doporučovaly způsobilé muže, ale konečný výběr či schválení prováděli buď sami apoštolové, kteří byli přímo pověřeni Kristem, nebo lidé, kteří dostali od apoštolů zplnomocnění. (Sk. 6:1–6) Strážná věž upozornila na to, že apoštol Pavel dával pod vedením svatého ducha pokyny k jmenování dozorců pouze ve svých dopisech odpovědným dozorcům (Timoteovi a Titovi). (1. Tim. 3:1–13; 5:22; Tit. 1:5) Žádný z inspirovaných dopisů adresovaných sborům takové pokyny neobsahoval.

Jak se tedy mělo provádět jmenování do služby ve sboru? Rozbor teokratické organizace předložený ve Strážné věži ukázal na základě Písem, že Jehova jmenoval Ježíše Krista „hlavou. . . sboru“; že Kristus při svém návratu jako Pán svěří odpovědnost nad „vším svým majetkem“ svému „věrnému a rozvážnému otrokovi“; že jeho věrného a rozvážného otroka tvoří všichni na zemi, kteří byli pomazáni svatým duchem, aby byli spoludědici s Kristem, a kteří sjednoceně slouží pod jeho vedením; a že Kristus použije tuto třídu otroka jako svůj nástroj k opatření potřebného dozoru pro sbory. (Kol. 1:18; Mat. 24:45–47;  28:18) Povinností třídy otroka bude s modlitbou uplatnit postupy jasně uvedené v inspirovaném Božím slově a použít je k určení, kdo je způsobilý pro služební postavení.

Strážná věž vysvětlila: Protože viditelným nástrojem, který Kristus používá, je věrný a rozvážný otrok (a již připomenuté skutečnosti novodobých dějin ukazují, že tento „otrok“ opět používá Watch Tower Society jako svůj právní nástroj), bude teokratický postup vyžadovat, aby se služební jmenování provádělo pomocí tohoto nástroje. Sbory v prvním století uznávaly vedoucí sbor v Jeruzalémě, a stejně by se ani dnes sborům dobře duchovně nedařilo bez ústředního dozoru. — Sk. 15:2–30; 16:4, 5.

Aby však nedošlo ke zkreslení, bylo zdůrazněno, že mluví-li Strážná věž o „Společnosti“, není tím míněn pouhý právní nástroj, ale skupina pomazaných křesťanů, která tento právní útvar vybudovala a používá jej. Výraz tedy znamená věrného a rozvážného otroka s jeho vedoucím sborem.

Ještě než vyšly v roce 1938 ve Strážné věži články „Organisace“, sbory v Londýně, New Yorku, Chicagu a Los Angeles, které se rozrostly tak, že bylo třeba rozdělit je na menší skupiny, žádaly, aby Společnost jmenovala všechny jejich služebníky. Strážná věž č. 9, 1938 (z 15. června 1938, angl.) nyní vybízela všechny ostatní sbory, aby jednaly podobně. Proto byla navržena následující rezoluce:

„My, skupina lidu Božího, vybraného pro jeho jméno, která se nyní nalézá v. . . . . . . . . . ., uznáváme, že Boží vláda je čistou theokracií, že Kristus Ježíš se nalézá v chrámě a má plnou moc a úplné velení nad viditelnou organisací Jehovovou stejně jako nad jeho neviditelnou organisací a že ‚SPOLEČNOST‘ je viditelným zástupcem Páně na zemi. Proto žádáme, aby ‚Společnost‘ organisovala naši skupinu pro službu a ustanovila různé její služebníky, abychom všichni společně mohli působiti v pokoji, spravedlnosti, svornosti a naprosté jednotnosti. Přikládáme seznam jmen těch osob, které se nám zdají dospělejšími a proto nejvhodnějšími k vyplnění dotyčných služebních míst.“ *

Prakticky všechny sbory svědků Jehovových s tímto opatřením pohotově souhlasily. Ti nemnozí, kteří se drželi stranou, se brzy úplně přestali podílet na ohlašování Království, a tak přestali být Jehovovými svědky.

 Prospěch z teokratického vedení

Je zřejmé, že kdyby se o naukách, normách chování, organizačních postupech nebo o způsobech vydávání svědectví rozhodovalo místně, organizace by záhy ztratila svou totožnost a jednotu. Bratři by snadno mohli být rozděleni společenskými, kulturními a národnostními odlišnostmi. Na druhé straně teokratické vedení zajistí, že prospěch z duchovního pokroku se bez překážek dostane všem sborům po celém světě. Tak vznikne opravdová jednota, o kterou se Ježíš modlil, aby nastala mezi jeho pravými následovníky, a bude možné plně provést evangelizační dílo, jež přikázal. — Jan 17:20–22.

Někteří však tvrdili a tvrdí, že doporučením této organizační změny se J. F. Rutherford prostě snažil získat větší nadvládu nad svědky a že tohoto prostředku pak použil k utvrzení vlastní autority. Bylo to opravdu tak? Není pochyb, že bratr Rutherford byl muž vyhraněných názorů. Mluvil důrazně, a nekompromisně se zastával toho, co považoval za pravdu. Dovedl být i příkrý při řešení situací, když postřehl, že lidé mají větší starost sami o sebe než o Pánovo dílo. Bratr Rutherford však byl opravdu pokorný před Bohem. Karl Klein, který se stal členem vedoucího sboru v roce 1974, později napsal: „Bratr Rutherford [se mi stal] drahým také svými modlitbami při ranní bohoslužbě. Ačkoli měl tak silný hlas, přece když se obracel k Bohu, znělo to, jako když malý chlapec mluví se svým tatínkem. To ukazovalo opravdu znamenitý vztah k Jehovovi!“ Bratr Rutherford byl plně přesvědčený o totožnosti Jehovovy viditelné organizace a snažil se zajistit, aby žádný jednotlivec ani skupina lidí nemohli místním bratrům bránit v získání plného užitku z duchovního pokrmu a vedení, které Jehova opatřoval svým služebníkům.

Přestože bratr Rutherford sloužil 25 let jako prezident Watch Tower Society a věnoval všechnu svou energii podpoře díla organizace, nebyl vůdcem svědků Jehovových, ani jím nechtěl být. Na sjezdu v St. Louis (Missouri) v roce 1941, krátce před svou smrtí, mluvil o otázce vůdcovství. Řekl: „Chci, aby všichni, kdo jsou tu cizí, věděli, co si myslíte o tom, zda je vaším vůdcem nějaký člověk, a aby na to nezapomněli. Pokaždé, když vzniká a začíná růst něco nového, mluví se o člověku-vůdci, který má mnoho následovníků. Jestliže si někdo zde mezi přítomnými myslí, že já, muž, který tu stojí, jsem vůdcem svědků Jehovových, ať řekne Ano.“ Odpovědí bylo hrobové mlčení, přerušené jen důrazným „Ne“ několika posluchačů. Řečník pokračoval: „Jestliže vy, kteří tu jste, se domníváte, že jsem jen jeden z Pánových služebníků a že pracujeme bok po boku v jednotě, že sloužíme Bohu a sloužíme Kristu,  řekněte Ano.“ Shromáždění jednohlasně vykřikli rozhodné „Ano!“ Příští měsíc reagovali posluchači naprosto stejně v Anglii.

V některých územích rychle pocítili, jaký prospěch přinesla teokratická organizace. Jinde to trvalo déle; ti, kteří se neprokázali jako zralí, pokorní služebníci, byli časem odvoláni a byli jmenováni jiní.

Jak se však teokratické postupy plněji prosazovaly, svědkové Jehovovi s radostí zakoušeli to, co bylo předpověděno v Izajášovi 60:17. Jehova tam používá obrazných pojmů, aby znázornil, jak se zlepší poměry mezi Božími služebníky, a říká: „Místo mědi přinesu zlato a místo železa přinesu stříbro a místo dřeva měď a místo kamenů železo; a pokoj chci určit jako tvé dozorce a spravedlnost jako ty, kteří ti přidělují úkoly.“ Nepopisuje se zde, co udělají lidé, ale spíše, co udělá sám Bůh a jaký prospěch přinese jeho služebníkům, když se tomu podřídí. Uprostřed nich musí převládnout pokoj. Silou, která je bude pohánět k službě, musí být láska ke spravedlnosti.

Maud Yuilleová, manželka dozorce odbočky, napsala z Brazílie bratru Rutherfordovi: „Článek ‚Organisace‘ ve Věži z 1. a 15. června [1938] mě nutí, abych tobě, jehož věrnou službu Jehova používá, vyjádřila několika slovy, že jsem vděčná Jehovovi za úžasné uspořádání, jež učinil pro svou viditelnou organizaci a jež je načrtnuto v těch dvou Strážných věžích. . . Jaká je to úleva vidět, že je odzvoněno hraní si na vlastním písečku, včetně ‚ženských práv‘ a jiného nebiblického postupu, který některé duše podřizoval místním názorům a úsudkům jednotlivce místo [Jehovovi Bohu a Ježíši Kristu], a tím uváděl pohanu na Jehovovo jméno. Je pravda, že ‚teprve nedávno začala Společnost označovat všechny v organizaci jako „služebníky“‘, ale všimla jsem si, že ses již dlouhá léta předtím v korespondenci se svými bratřími považoval za ‚vašeho bratra a služebníka z Jeho milosti‘.“

Odbočka na britských ostrovech o této organizační úpravě napsala: „Bylo ohromující, jak dobrý účinek to mělo. Poetický a prorocký popis v šedesáté kapitole Izajáše je velmi krásný, ale ne přehnaný. Každý, kdo je v pravdě, o tom mluvil. Byl to hlavní námět hovoru. Převládl celkový pocit osvěžení — pohotovost postupovat vpřed v cílené bitvě. Zatímco napětí ve světě vzrostlo, rozhojnila se radost z teokratické vlády.“

 Cestující dozorci posilují sbory

Organizační vazby byly dále posíleny službou cestujících dozorců. V prvním století se této činnosti vynikajícím způsobem věnoval apoštol Pavel. Někdy se na ní podíleli i takoví muži jako Barnabáš, Timoteus a Titus. (Sk. 15:36; Fil. 2:19, 20; Tit. 1:4, 5) Všichni byli horlivými evangelisty. Navíc povzbuzovali sbory svými proslovy. Když vyvstaly sporné otázky, jež by mohly ovlivnit jednotu sborů, byly předkládány vedoucímu sboru. Potom ti, jimž byla svěřena ta odpovědnost, „když cestovali městy, předávali jim tam k zachovávání výnosy, o nichž rozhodli apoštolové a starší muži, kteří byli v Jeruzalémě“. K čemu to vedlo? „Sbory se. . . upevňovaly ve víře den ze dne a početně vzrůstaly.“ — Sk. 15:1–16:5; 2. Kor. 11:28.

Již v 70. letech minulého století navštěvoval bratr Russell skupiny badatelů Bible — byly to dvojice, trojice i početnější skupiny —, aby je duchovně budoval. Několik dalších bratrů se na tom podílelo také v 80. letech. V roce 1894 pak Společnost učinila opatření, aby pravidelněji cestovali způsobilí řečníci, kteří pomáhali badatelům Bible, aby rostli v poznání pravdy a ocenění pro ni a více se navzájem sbližovali.

Pokud to bylo možné, trávil řečník se skupinou den nebo i více dní, během nichž pronesl jednu nebo dvě veřejné přednášky, a pak navštěvoval menší skupiny a jednotlivce, aby společně rozebírali některé hlubší myšlenky z Božího slova. Vynakládalo se úsilí, aby každá skupina ve Spojených státech a v Kanadě byla navštívena dvakrát za rok, ačkoli zpravidla ne týmž bratrem. Při výběru cestujících řečníků se kladl důraz na mírnost, pokoru a jasné porozumění pravdě stejně jako na to, že se pravdy věrně drží a jsou ji schopni jasně vyučovat. Jejich služba nikdy nebyla placená. Dostali jenom jídlo a ubytování u místních bratrů a Společnost jim v nezbytné míře pomáhala hradit cestovní výlohy. Stali se známými jako poutníci.

Mnohé z těchto cestujících zástupců Společnosti velmi milovali ti, jimž sloužili. Na Kanaďana A. H. Macmillana se vzpomíná jako na bratra, pro něhož bylo Boží slovo jako „hořící oheň“. (Jer. 20:9) Prostě o něm musel mluvit, a také to dělal. Mluvil k posluchačům nejen v Kanadě, ale také v mnoha částech Spojených států a v jiných zemích. Na jiného poutníka, Williama Herseeho, s láskou vzpomínají pro zvláštní pozornost, kterou věnoval mladým lidem. Jeho modlitby také zanechaly trvalý dojem, protože zrcadlily hloubku duchovního smýšlení, jež působila na srdce mladších i starších.

V raných dobách nebylo pro poutníky cestování snadné. Například když chtěl Edward Brenisen sloužit skupině poblíž Klamath Falls v Oregonu, cestoval nejdříve vlakem, pak přes noc dostavníkem a konečně rozvrzanou  bryčkou do hor na farmu, kde se měli shromáždit. Po shromáždění mu příští den časně ráno jeden bratr opatřil koně, aby mohl dojet asi 100 kilometrů k nejbližší železniční stanici a pokračovat na další přidělené místo. Byl to namáhavý život, ale úsilí poutníků přineslo dobré výsledky. Jehovův lid se posiloval, sjednocoval v porozumění Božímu slovu a sbližoval, přestože byl rozptýlen široko daleko po zemi.

V roce 1926 začal bratr Rutherford zavádět uspořádání, které změnilo práci poutníků. Z pouhých cestujících řečníků se stali cestující služebníci, kteří dohlíželi na kazatelskou službu ve sborech a podporovali ji. Pro zdůraznění jejich nových odpovědností byli v roce 1928 nazváni krajovými řediteli služby. Spolupracovali s místními bratry a poskytovali jim osobní poučení v kazatelské službě. V té době se jim dařilo navštívit každý sbor ve Spojených státech a v některých jiných zemích přibližně jednou za rok, a přitom také udržovali styk s jednotlivci a skupinkami, kteří ještě nebyli organizováni ke službě.

Během následujících let se dílo cestujících dozorců různě měnilo. * Velmi se zintenzívnilo v roce 1938, když byli všichni služebníci ve sborech jmenováni teokraticky. Návštěvy sborů v pravidelných intervalech dávaly během několika následujících let příležitost k osobnímu školení každého jmenovaného služebníka a poskytly každému pomoc v kazatelské službě. V roce 1942 dostali cestující dozorci, dříve než byli znovu vysláni ke sborům, intenzívní školení; díky tomu se dílo konalo jednotněji. Jejich návštěvy byly poměrně krátké (jeden až tři dny podle velikosti sboru). Během té doby prohlédli sborové záznamy, sešli se se všemi služebníky a poskytli radu, jestliže to bylo zapotřebí, měli jeden nebo více proslovů ke sboru a ujímali se vedení v kazatelské službě. V roce 1946 se návštěvy prodloužily na dobu jednoho týdne pro každý sbor.

Toto uspořádání návštěv ve sborech bylo roku 1938 doplněno službou krajového služebníka v nové úloze. Propracovával větší území a pravidelně trávil týden s každým z bratrů, kteří cestovali v zóně (kraji) a navštěvovali sbory. Během své návštěvy sloužil při programu sjezdu, jehož se zúčastnily  všechny sbory v zóně. * Toto opatření bylo pro bratry velmi povzbuzující a poskytlo pravidelnou příležitost pro křest nových učedníků.

‚Někdo, kdo miluje službu‘

Mezi těmi, kdo se na této službě od roku 1936 podíleli, byl John Booth, který se stal roku 1974 členem vedoucího sboru. Když s ním hovořili jako s možným cestujícím služebníkem, řekli mu: „Není zapotřebí výmluvných řečníků, ale prostě někoho, kdo miluje službu, bude se v ní ujímat vedení a bude o službě mluvit na shromážděních.“ Bratr Booth takovou lásku k Jehovově službě měl, jak dokládala jeho horlivá průkopnická služba od roku 1928, a v jiných rozněcoval horlivost k evangelizaci jak vlastním příkladem, tak povzbudivými slovy.

První sbor, který v březnu 1936 navštívil, byl v pensylvánském Eastonu. Později napsal: „Obvykle jsem dorazil na místo v době určené pro dopolední kazatelskou službu; v podvečer jsme měli schůzku se služebníky skupiny a pak s celou skupinou. Obvykle jsem se skupinou trávil dva dny a s menší skupinkou jen jeden den. Někdy jsem za týden navštívil i šest takových skupin. Byl jsem ustavičně v pohybu.“

Dva roky nato, v roce 1938, byl jako krajový služebník pověřen, aby každý týden zajišťoval zónový sjezd (nyní známý jako krajský sjezd). Tyto sjezdy pomáhaly bratrům a posilovaly je v době, kdy v některých územích začínalo být pronásledování velmi prudké. Při vzpomínce na ty dny a na své rozmanité odpovědnosti bratr Booth řekl: „V témže týdnu [kdy jsem vystupoval jako svědek v soudním případu asi se 60 Jehovovými svědky v Indianapolisu v Indianě] jsem byl obžalovaným v jiném případu v Jolietu v Illinois, obhájcem jednoho bratra v dalším případu v Madisonu v Indianě a navíc jsem měl každý víkend na starosti zónový sjezd.“

Dva roky poté, co byly zónové sjezdy (nyní krajské sjezdy) roku 1946 obnoveny, byl mezi těmi, kdo byli jmenováni jako oblastní služebníci, Carey Barber. Byl tehdy již 25 let členem rodiny betel v newyorském Brooklynu. Jeho první oblast zahrnovala celou západní část Spojených států. Zprvu každý týden mezi jednotlivými sjezdy nacestoval asi 1 600 kilometrů. Jak rostl počet a velikost sborů, vzdálenosti se zmenšovaly  a četné krajské sjezdy se často konaly na území jediného velkoměsta. Po 29 letech zkušeností cestujícího dozorce byl bratr Barber roku 1977 pozván, aby se vrátil do světového ústředí jako člen vedoucího sboru.

V době války a prudkého pronásledování riskovali cestující dozorci často svou svobodu i svůj život, aby se mohli starat o duchovní blaho svých bratrů. Za nacistické okupace Belgie pokračoval André Wozniak v návštěvách sborů a pomáhal jim opatřovat literaturu. Gestapo mu často bylo v patách, ale nikdy se jim nepodařilo zmocnit se ho.

Koncem sedmdesátých let žili lidé v Rhodésii (nyní Zimbabwe) ve strachu, a cestování bylo v době občanské války omezeno. Cestující dozorci svědků Jehovových se však jako milující pastýři a dozorci prokázali pro své bratry „jako úkryt před větrem“. (Iz. 32:2) Někteří chodili pěšky bušem celé dny přes hory a doly, překračovali nebezpečné řeky, v noci spali pod širým nebem — to vše jen proto, že se chtěli dostat k odloučeným sborům a zvěstovatelům a povzbudit je, aby zůstali pevní ve víře. Patřil k nim Isaiah Makore, který těsně unikl kulkám, jež mu hvízdaly nad hlavou při přestřelce mezi vládními vojáky a „bojovníky za svobodu“.

Jiní cestující dozorci sloužili a slouží organizaci mnoho let v mezinárodním rozsahu. Prezidenti Watch Tower Society často cestovali do jiných zemí, aby věnovali pozornost organizačním potřebám a přednášeli na sjezdech. Takové návštěvy značně přispěly k tomu, že si svědkové Jehovovi všude udrželi živé vědomí svého mezinárodního bratrství. Zejména bratr Knorr pravidelně navštěvoval každou odbočku a misionářský domov. S růstem organizace nastal čas, aby byl svět rozdělen na deset mezinárodních zón, a od 1. ledna 1956 začali způsobilí bratři pod vedením prezidenta pomáhat v tomto odvětví služby, takže se návštěvám mohla věnovat pravidelná pozornost. Tyto zónové návštěvy, které se nyní konají pod vedením služebního výboru vedoucího sboru, nadále přispívají k celosvětové jednotě a k tomu, aby celá organizace postupovala vpřed.

K dnešnímu organizačnímu uspořádání přispěly ještě další významné novinky.

Další teokratické přizpůsobení

Uprostřed druhé světové války zemřel 8. ledna 1942 Joseph F. Rutherford, a Nathan H. Knorr se stal třetím prezidentem Watch Tower  Society. Organizace byla vystavena těžkému tlaku, protože v mnoha zemích byla její činnost zakázána; dav se pod rouškou vlastenectví dopouštěl na svědcích násilí a ti, když šířili biblickou literaturu, byli při své veřejné službě zatýkáni. Povede snad změna správy v takové kritické době k zpomalení díla? Bratři, kteří se starali o správní záležitosti, hledali vedení a požehnání u Jehovy. V souladu s touhou po božském vedení znovu zkoumali strukturu organizace, aby zjistili, zda jsou nějaké oblasti, v nichž by bylo možné více se přidržovat Jehovových cest.

Potom se roku 1944 ve spojitosti s výročním shromážděním Watch Tower Society v Pittsburghu (Pensylvánie) konalo služební zasedání. A tak se stalo, že bylo 30. září před tímto výročním shromážděním proneseno několik velmi významných proslovů o tom, co říkají Písma o organizaci Jehovových služebníků. * Pozornost byla zaměřena na vedoucí sbor. Při té příležitosti bylo zdůrazněno, že pro všechny nástroje užívané třídou věrného a rozvážného otroka musí platit teokratický princip. Bylo vysvětleno, že zákonná korporace nemá za členy celý „zasvěcený“ Boží lid. Pouze jej reprezentuje a vystupuje jako jeho právní nástroj. Protože však Společnost byla vydavatelem, který byl používán k tomu, aby svědkové Jehovovi dostávali literaturu obsahující duchovní osvícení, vedoucí sbor byl logicky a nutně úzce spojen s úředníky a řediteli této zákonné Společnosti. Uplatňovaly se však v jejích záležitostech plně teokratické zásady?

Zakládací listina Společnosti stanovila akcionářské uspořádání, v němž každý příspěvek v úhrnné hodnotě 10 dolarů opravňoval přispěvatele k hlasování při výběru členů správní rady a úředníků Společnosti. Snad se zdálo, že takové příspěvky dokládají opravdový zájem o práci organizace. Toto uspořádání však přinášelo problémy. Prezident Společnosti bratr Knorr vysvětlil: „Z článků zakládací listiny Společnosti by se mohlo zdát, že příslušnost k vedoucímu sboru je závislá na příspěvcích odevzdaných zákonné Společnosti. Ale podle Boží vůle by to tak mezi pravým Božím vyvoleným lidem nemělo být.“

Charles Taze Russell, který v prvních 32 letech existence Společnosti byl nejpřednějším ve vedoucím sboru, byl také největším přispěvatelem Společnosti po stránce finanční, tělesné i duševní. Avšak o tom, jak ho  Pán používal, nerozhodoval peněžní příspěvek. Byla to jeho bezvýhradná oddanost, jeho neúnavná horlivost, jeho nekompromisní postoj pro Boží Království a jeho nezlomná loajalita a věrnost, jež ho v Božích očích činily k té službě vhodným. Ohledně teokratické organizace platí pravidlo: „Bůh dal údy do těla, každý z nich právě jak se mu líbilo.“ (1. Kor. 12:18) Bratr Knorr vysvětlil: „Jelikož však zakládací listina Společnosti určila, aby byly těm, kdo přispěli do finančních prostředků na dílo Společnosti, vydávány akcie s hlasovacím právem, mohlo to mít za následek znejasnění či narušení této teokratické zásady, pokud jde o vedoucí sbor; a mohlo ji to také ohrožovat nebo to mohlo bránit jejímu uplatňování.“

Proto bylo 2. října 1944 na pracovní schůzce všech akcionářů-voličů Společnosti jednomyslně odhlasováno, aby byla zakládací listina Společnosti revidována a uvedena více do souladu s teokratickými zásadami. Členství nadále nebude početně neomezené, ale počet se bude pohybovat od tří do pěti set. Všechny vybere správní rada, a to ne na základě peněžních příspěvků, ale proto, že jsou to zralí, činní, věrní Jehovovi svědkové, kteří slouží plným časem v díle organizace nebo jsou činnými služebníky sborů svědků Jehovových. Tito členové budou hlasovat pro správní radu a správní rada pak vybere své úředníky. Nové uspořádání začalo platit následujícího roku, 1. října 1945. Ukázalo se jako velká ochrana v době, kdy nepřátelské živly často manipulovaly s obchodními záležitostmi tak, aby se zmocnily korporací a pak je přestavěly pro vlastní cíle.

Je očividné, že Jehova žehná těmto krokům, kterými se organizace přizpůsobuje teokratickým zásadám. Navzdory nesmírnému tlaku, jemuž byla vystavena za druhé světové války, počet hlasatelů Království vzrůstal. Bez ustání dál mohutně svědčili o Božím Království. V letech 1939–1946 došlo v řadách svědků Jehovových k ohromujícímu vzrůstu o 157 procent a dobrá zpráva se dostala do dalších  šesti zemí. Během následujících 25 let vzrostl počet činných svědků opět skoro o 800 procent a podávali zprávu o pravidelné činnosti v dalších 86 zemích.

Zvláštní školení pro dozorce

Když se organizace rozrostla, některým pozorovatelům zvenčí připadalo nevyhnutelné, že se její normy uvolní. Bible však naopak předpovídala, že mezi Jehovovými služebníky zavládne spravedlnost a pokoj. (Iz. 60:17) To bude vyžadovat pečlivé a neustálé poučování odpovědných dozorců o Božím slově, jasné porozumění Božím právním normám a jejich důsledné uplatňování. Takové školení bylo zajištěno. Důkladné studium Božích spravedlivých požadavků postupně předkládá Strážná věž a tuto látku soustavně studují svědkové Jehovovi po celém světě. Navíc je však poskytováno mnoho dalšího poučení dozorcům stáda.

Čelní dozorci z odboček Společnosti bývají shromážděni k zvláštnímu školení v době mezinárodních sjezdů. Od roku 1961 do roku 1965 byly pro ně v New Yorku pořádány zvláštní školicí kursy trvající osm až deset měsíců. V letech 1977–1980 proběhla další série zvláštních pětitýdenních kursů. Ke školení patřilo prostudování všech biblických knih verš po verši a také rozbor organizačních podrobností a způsobů, jak podporovat kázání dobré zprávy. Mezi svědky Jehovovými nejsou žádné národnostní rozdíly. Bez ohledu na to, kde žijí, drží se stejných vysokých biblických norem, věří stejným věcem a stejné věci vyučují.

 Zvláštní pozornosti se dostává i krajským a oblastním dozorcům. Mnozí absolvovali biblickou školu Strážné věže Gilead nebo některou z jejích poboček. Pravidelně se také shromažďují v kanceláři odboček Společnosti nebo se scházejí na jiných příhodných místech na několikadenních nebo týdenních seminářích.

V roce 1959 vstoupilo v platnost jiné vynikající opatření. Byla to škola služby Království, jíž se účastnili jak krajští a oblastní dozorci, tak sboroví dozorci. Zpočátku měla podobu měsíčního studijního kursu. Látka kursu se používala rok ve Spojených státech, potom se překládala do jiných jazyků a postupně se používala po celém světě. Protože se všichni dozorci nemohli uvolnit ze svého světského zaměstnání na celý měsíc, od roku 1966 se používala dvoutýdenní forma kursu.

Tato škola nebyla žádným seminářem pro muže, kteří by se v něm připravovali k ordinaci. Ti, kdo se jí účastnili, již byli ordinovanými služebníky. Mnozí byli dozorci a pastýři stáda už po desetiletí. Kurs jim dal příležitost, aby si podrobně rozebrali pokyny z Božího slova týkající se jejich práce. Velký důraz se kladl na důležitost kazatelské služby a na to, jak ji účinně konat. V souvislosti s měnícími se mravními normami ve světě se také značné množství času věnovalo rozpravám o dodržování biblických norem mravnosti. V poslední době navazují na tento kurs vždy po dvou až třech letech semináře a také praktické schůzky, které vedou cestující dozorci s místními staršími několikrát za rok. Jsou příležitostí, aby se věnovala zvláštní pozornost aktuálním potřebám. Jsou  ochranou před odbočováním od biblických norem a přispívají k jednotnému řešení situací ve všech sborech.

Svědkové Jehovovi si berou k srdci výzvu v 1. Korinťanům 1:10: „Vybízím vás, bratři, prostřednictvím jména našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni mluvili souhlasně a nebylo mezi vámi rozdělení, ale abyste byli vhodně sjednoceni stejnou myslí a stejným myšlenkovým postupem.“ To není vynucená podřízenost; vyplývá z poučování o Božích cestách, jak jsou zaznamenány v Bibli. Svědkové Jehovovi mají potěšení z Božích cest a předsevzetí. Jestliže někomu přestane být příjemné žít podle biblických norem, má možnost organizaci opustit. Začne-li však kázat jiné názory nebo znevažovat biblickou mravnost, dozorci zakročí, aby ochránili stádo. Organizace uplatňuje biblickou radu: „Abyste dohlíželi na ty, kteří působí rozdělení a podněty ke klopýtání v rozporu s učením, jemuž jste se naučili, a abyste se jim vyhýbali.“ — Řím. 16:17; 1. Kor. 5:9–13.

Bible předpověděla, že Bůh způsobí, aby mezi jeho služebníky existovalo právě takové ovzduší, v němž bude převládat spravedlnost, a ta ponese pokojné ovoce. (Iz. 32:1, 2, 17, 18) Tyto poměry silně přitahují lidi, kteří milují, co je správné.

Kolik lidí, kteří milují spravedlnost, bude shromážděno před koncem starého systému věcí? Svědkové Jehovovi to nevědí. Ale Jehova ví,  co bude vyžadovat jeho dílo, a ve svém stanoveném čase a svým způsobem zajistí, aby jeho organizace byla pro toto dílo vybavena.

Příprava na prudký vzrůst

Když se při přípravě příručky Aid to Bible Understanding (Pomůcka k porozumění Bibli) pod dohledem vedoucího sboru shromažďovaly materiály, pozornost se znovu zaměřila na způsob, jímž byl organizován křesťanský sbor v prvním století. Byly pečlivě prostudovány biblické výrazy jako „starší muž“, „dozorce“ a „služebník“. Mohla by se novodobá organizace svědků Jehovových plněji přizpůsobit vzoru, který byl zachován v Písmech jako vodítko?

Jehovovi služebníci byli rozhodnuti stále se podvolovat božskému řízení. Na sérii sjezdů konaných v roce 1971 se pozornost soustředila na správní uspořádání raného křesťanského sboru. Bylo poukázáno na to, že výraz presbyteros (starší muž, sborový starší), jak se používá v Bibli, se neomezuje na lidi pokročilejšího věku ani ve sborech neplatí na všechny, kteří jsou duchovně zralí. Používal se zejména v souvislosti s úřadem, když se mluvilo o dozorcích sborů. (Sk. 11:30; 1. Tim. 5:17; 1. Petra 5:1–3) Ti byli do svých postavení jmenováni v souladu s požadavky, jež se staly součástí inspirovaných Písem. (Sk. 14:23; 1. Tim. 3:1–7; Tit. 1:5–9) Kde byl k dispozici dostatek způsobilých mužů, mohlo být ve sboru více starších než jeden. (Sk. 20:17; Fil. 1:1) Ti tvořili „radu starších mužů“, z nichž každý měl stejné oficiální postavení a nikdo nebyl nejpřednějším ani nejmocnějším členem sboru. (1. Tim. 4:14) Jak bylo vysvětleno, na pomoc starším byli také jmenováni „služební pomocníci“ v souladu s požadavky uvedenými apoštolem Pavlem. — 1. Tim. 3:8–10, 12, 13.

Ihned se učinila opatření, aby se organizace více přizpůsobila tomuto biblickému vzoru. Začalo se v samotném vedoucím sboru. Počet jeho členů byl rozšířen na víc než těch sedm, kteří jako členové správní rady Watch Tower Bible and Tract Society of Pennsylvania do té doby tvořili vedoucí sbor pro svědky Jehovovy. Nebyl stanoven žádný pevný počet členů vedoucího sboru. V roce 1971 jich bylo 11; několik let jich dokonce bylo 18; v roce 1992 jich bylo 12. Všichni to jsou muži pomazaní Bohem za spoludědice s Ježíšem Kristem. Těch dvanáct, kteří sloužili jako členové vedoucího sboru v roce 1992, mělo za sebou dohromady více než 728 let služby plným časem jako služebníci Jehovy Boha.

Dne 6. září 1971 bylo rozhodnuto, že předsednictví na schůzkách vedoucího sboru se má každoročně střídat podle abecedního pořádku  příjmení jeho členů. Rozhodnutí se začalo uplatňovat od 1. října. Členové vedoucího sboru se také každý týden střídali v předsedání při ranním uctívání a studiu Strážné věže pro pracovníky ústředí. * Toto uspořádání začalo platit 13. září 1971, kdy program ranního uctívání v ústředí Společnosti v newyorském Brooklynu vedl Frederick W. Franz.

Během následujícího roku se konaly přípravy pro úpravu dozoru ve sborech. Nebude již jen jeden služebník sboru, jemuž by pomáhal určitý počet jiných služebníků. Muži, kteří jsou biblicky způsobilí, budou jmenováni, aby sloužili jako starší. Jiní, kteří odpovídají biblickým požadavkům, budou jmenováni jako služební pomocníci. To otevřelo většímu počtu mužů cestu k tomu, aby se podíleli na sborových odpovědnostech, a tak získali hodnotné zkušenosti. Nikdo ze svědků Jehovových neměl tehdy tušení, že počet sborů v příštích jednadvaceti letech vzroste o 156 procent a v roce 1992 dosáhne celkového počtu 69 558. Avšak Pán Ježíš Kristus, Hlava sboru, zjevně konal přípravy pro to, co mělo přijít.

V první polovině sedmdesátých let se pečlivě uvažovalo o další reorganizaci vedoucího sboru. Od roku 1884, kdy byla Watch Tower Society zákonně zaregistrována, byly záležitosti, jako je vydávání literatury, dohled nad celosvětovým evangelizačním dílem a zařizování škol a sjezdů, zajišťovány pod vedením kanceláře prezidenta Watch Tower Bible and Tract Society. Avšak po pečlivém rozboru a mnohaměsíčním rozebírání podrobností bylo 4. prosince 1975 jednomyslně přijato nové uspořádání. Vzniklo šest výborů vedoucího sboru.

Výbor předsedajícího (tvořený současným předsedajícím vedoucího sboru, předešlým předsedajícím a tím, kdo by měl předsedat příště) dostává zprávy o závažných kritických situacích, pohromách a pronásledování a stará se, aby je vedoucí sbor pohotově řešil. Redakční výbor dohlíží na to, aby duchovní pokrm pro svědky Jehovovy dostával písemnou podobu nebo podobu nahrávek na audio či videokazetách a byl šířen mezi veřejností, a dohlíží na dílo překládání do stovek jazyků. Vyučovací výbor má odpovědnost za dohled nad školami a sjezdy, i oblastními a mezinárodními, pořádanými pro Jehovův lid, a také za poučování rodiny betel a přípravu látky, jež se má pro takové účely používat. Služební výbor  dohlíží na všechny oblasti evangelizačního díla včetně činnosti sborů a cestujících dozorců. Na tisk, vydávání a dopravu literatury a také na chod tiskáren a řešení právních a obchodních záležitostí dohlíží vydavatelský výbor. A personální výbor dohlíží na opatření pro osobní a duchovní pomoc členům rodin betel a jeho odpovědností je zvát nové členy k službě v rodině betel na celém světě.

Dalším výborům, jež pomáhají, je přidělen dozor nad tiskárnami, domovy betel a farmami spojenými se světovým ústředím. V těchto výborech využívá vedoucí sbor hojně schopností členů „velkého zástupu“. — Zjev. 7:9, 15.

Došlo také k úpravám v dozoru nad odbočkami Společnosti. Od 1. února 1976 dohlíží na každou odbočku výbor tří i více členů, podle potřeb a velikosti odbočky. Pracují pod vedením vedoucího sboru a starají se o dílo Království na svém území.

V roce 1992 začala vedoucímu sboru pomáhat řada dalších pomocníků, převážně z velkého zástupu, kteří dostali za úkol podílet se na schůzkách a práci redakčního, vyučovacího, služebního, vydavatelského a personálního výboru. *

Toto rozložení odpovědností se prokázalo jako velmi prospěšné. Spolu s úpravami již provedenými ve sborech pomáhalo odstranit z cesty jakoukoli překážku, která by mohla jednotlivce odvádět od vědomí, že Hlavou sboru je Kristus. Ukázalo se jako nanejvýš výhodné, když se spolu o záležitostech, jež se týkají díla Království, radí řada bratrů. Navíc, tato reorganizace umožnila zajistit potřebný dohled v mnoha územích, kde ho bylo během doby, v níž došlo k opravdu prudkému vzrůstu organizace, naléhavě zapotřebí. Jehova již dávno předpověděl skrze proroka Izajáše: „Z maličkého se stane tisíc a z malého mocný národ. Já, Jehova, to urychlím ve svůj čas.“ (Iz. 60:22) Nejenže to urychlil, ale opatřil také potřebné vedení, aby se jeho viditelná organizace mohla o vše starat.

Svědkové Jehovovi mají vážný zájem o dílo, které jim dal Bůh, aby je konali v těchto závěrečných dnech starého světa, a jsou dobře organizováni k dokončení toho díla. Svědkové Jehovovi pozorují nepochybné doklady toho, že tato organizace není lidská, ale Boží, a že ji řídí Boží vlastní Syn Ježíš Kristus. Jako panující Král ochrání Ježíš své věrné poddané v nadcházejícím velkém soužení a zajistí, aby byli účinně organizováni k uskutečňování Boží vůle během milénia, jež přijde.

[Poznámky pod čarou]

V letech 1938–1941 pravidelně sloužili krajoví služebníci v nové úloze — na místních sjezdech, kde se svědkové z vymezeného území (zóny) scházeli k zvláštnímu programu. Když bylo toto dílo roku 1946 oživeno, byli tito cestující dozorci známí jako oblastní služebníci; nyní jsou to oblastní dozorci.

[Praporek na straně 204]

Třída duchovenstva mezi nimi neměla místo

[Praporek na straně 205]

Nesnažili se vytvořit si „pozemskou organizaci“

[Praporek na straně 206]

Jak byli vybíráni starší?

[Praporek na straně 212]

Ředitel jmenovaný Společností

[Praporek na straně 213]

Někteří starší nechtěli kázat vně sboru

[Praporek na straně 214]

Řady sice prořídly, ale organizace se posílila

[Praporek na straně 218]

Jak se mělo provádět jmenování?

[Praporek na straně 220]

Snažil se Rutherford prostě získat větší nadvládu?

[Praporek na straně 222]

Ve styku s dvojicemi, trojicemi i početnějšími skupinami

[Praporek na straně 223]

Nové odpovědnosti cestujících dozorců

[Praporek na straně 234]

Rozšířený vedoucí sbor s postupně se střídajícím předsednictvím

[Praporek na straně 235]

Potřebný dohled během doby prudkého vzrůstu

[Rámeček na straně 207]

Proč ta změna?

Když se C. T. Russella ptali, proč změnil svůj názor na výběr starších v různých skupinách Pánova lidu, odpověděl:

„Především bych vás rád ujistil, že jsem si nikdy nedělal nárok na neomylnost. . . Nepopíráme, že naše poznání roste a že nyní vidíme Pánovu vůli ohledně Starších neboli vedoucích v různých skupinkách jeho lidu v poněkud jiném světle. Zmýlili jsme se v úsudku tím, že jsme očekávali příliš mnoho od milých bratří, kteří jako první přišli k Pravdě a stali se přirozenými vedoucími těchto malých skupin. Ideální názor, který jsme s láskou chovali, byl, že poznání Pravdy v nich prohloubí pokoru, že je přivede k vědomí vlastní bezvýznamnosti a toho, že všechno, co vědí a dovedou předložit jiným, mohou jen proto, že jsou Božími mluvčími a že je Bůh používá. Naše ideální naděje byly takové, že budou v každém slova smyslu příkladem stádu; a kdyby Pánova prozřetelnost uvedla do malé skupiny jednoho nebo více stejně schopných bratrů, že je duch lásky povede k tomu, aby jeden druhému dávali přednost ve cti, a tak budou jeden druhému pomáhat a vybízet se k účasti na službě Církvi, Kristovu tělu.

Při této představě jsme usoudili, že větší míra milosti a pravdy, jež měla nyní přijít a již měl Pánův zasvěcený lid ocenit, bude znamenat, že nebude třeba řídit se postupem navrženým apoštoly v prvotní Církvi. Mýlili jsme se v tom, že jsme si neuvědomili, že uspořádání načrtnuté apoštoly pod božským dozorem převyšuje cokoli, nač by mohli přijít jiní, a že Církev jako celek bude potřebovat pravidla zavedená apoštoly, dokud se všichni proměnou při vzkříšení nestaneme úplnými a dokonalými a nebudeme v přímém společenství s Pánem.

Postupně nám svitlo, že jsme se mýlili, když jsme mezi milými bratřími viděli do jisté míry ducha soupeření a u mnohých touhu osvojovat si vedení při shromáždění jako úřad, a ne jako službu, a nepřipouštět, aby se jiní bratří se stejnou přirozenou schopností a stejným poznáním Pravdy a stejnou schopností vládnout mečem Ducha rozvinuli jako vedoucí, a bránit jim v tom.“ — „Zion’s Watch Tower“ z 15. března 1906, s. 90.

[Rámeček a obrázky na straně 208 a 209]

Budovy používané Společností před sto lety v Pittsburghu

Zde vyobrazený Biblický dům sloužil jako ústředí 19 let, od roku 1890 do roku 1909 *

Zde měl bratr Russell svou pracovnu

Členové rodiny Biblického domu, kteří zde sloužili v roce 1902

V budově bylo oddělení sazby a kompozice (vpravo nahoře), expedice (vpravo dole), sklad literatury, ubytovací prostory pracovníků a kaple (sál pro shromáždění) asi pro 300 osob

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček na straně 211]

Čí je to dílo?

Ke konci svého pozemského života Charles Taze Russell napsal: „Boží lid až příliš často zapomíná, že v čele svého díla je sám Pán. Příliš často se uvažuje takto: My vykonáme nějakou práci a necháme Boha, aby s námi v našem díle spolupracoval. Vytvořme si na věc správný názor a uvědomme si, že Bůh zamýšlel a nyní uskutečňuje velké dílo; a že se zdaří zcela bez ohledu na nás a naše úsilí; a že je velkou výsadou, udělenou Božímu lidu, spolupracovat se svým Původcem v uskutečňování jeho plánů, jeho záměrů a jeho opatření podle jeho způsobu. Budeme-li se na věci dívat z tohoto hlediska, měli bychom se modlit a bdít, abychom poznali a činili Pánovu vůli, spokojení s každým údělem, protože ten, kdo nás vede, je náš Bůh. To je program, kterým se snaží řídit Watch Tower Bible and Tract Society.“ — „Strážná věž“ z 1. května 1915, angl.

 [Rámeček a obrázek na straně 215]

Otázky VDM

Písmena VDM představují latinská slova „Verbi Dei Minister“ neboli Služebník božského Slova.

V roce 1916 připravila Společnost seznam biblických otázek. Ti, kdo chtěli zastupovat Společnost jako řečníci, byli požádáni, aby na každou z otázek písemně odpověděli. Tak Společnost poznala myšlenky, názory a porozumění těchto bratrů v otázce základních biblických pravd. Písemné odpovědi bedlivě zkoumal zkušební výbor v kancelářích Společnosti. Ti, kdo byli uznáni jako způsobilí řečníci, museli dosáhnout nejméně 85 procent správných odpovědí.

Později se mnozí starší, diákoni a jiní badatelé Bible ptali, zda by mohli seznam otázek dostat. Během doby bylo shledáno, že bude prospěšné, jestliže si třídy vyberou za své zástupce pouze ty osoby, které jsou způsobilé jako VDM.

Když Společnost udílela titul Služebník božského Slova, neznamenalo to, že tento člověk byl ordinován. Ukazovalo to pouze, že zkušební výbor v kancelářích Společnosti prozkoumal, jak je někdo vyspělý v naukové oblasti, a v rozumné míře odhadl, jakou má pověst, a dospěl k závěru, že si zaslouží být nazýván Služebníkem božského Slova.

Otázky VDM:

1. Co bylo prvním Božím tvůrčím činem?

2. Jaký je význam slova „Logos“, je-li spojováno s Božím Synem? Co naznačují slova Otec a Syn?

3. Kdy a jak vstoupil do světa hřích?

4. Jaký božský trest za hřích postihuje hříšníky? Kdo jsou hříšníci?

5. Proč bylo nutné, aby byl „Logos“ učiněn tělem? „Vtělil“ se?

6. Jakou přirozenost měl Člověk Kristus Ježíš od dětství až do smrti?

7. Jakou přirozenost má Ježíš od vzkříšení a jaký je jeho oficiální vztah k Jehovovi?

8. Jaké je Ježíšovo dílo během tohoto Věku evangelia — od doby letnic dodnes?

9. Co dosud vykonal pro svět lidstva Jehova Bůh? A co Ježíš?

10. Jaké je božské předsevzetí s Církví, až bude úplná?

11. Jaké je božské předsevzetí se světem lidstva?

12. Jaký bude osud trvale nenapravitelných?

13. Jaká odměna nebo požehnání přijdou na svět lidstva na základě poslušnosti Mesiášova Království?

14. Jakými kroky může hříšník navázat na životně nezbytný vztah ke Kristu a Nebeskému Otci?

15. Jaká je podle vedení Božího slova dráha křesťana potom, co byl zplozen Svatým duchem?

16. Odvrátil ses od hříchu, abys sloužil živému Bohu?

17. Zasvětil jsi plně svůj život a všechny své síly a nadání Pánu a jeho službě?

18. Symbolizoval jsi toto zasvěcení ponořením do vody?

19. Složil jsi slavnostní slib svatosti života IBSA [International Bible Students Association]?

20. Přečetl jsi důkladně a pozorně šest svazků STUDIES IN THE SCRIPTURES (Studie Písem)?

21. Přinesly ti mnoho osvícení a prospěchu?

22. Domníváš se, že máš podstatné a trvalé poznání Bible, které ti na zbytek tvého života pomůže, abys byl výkonnějším Pánovým služebníkem?

[Rámeček a obrázky na straně 216 a 217]

Budovy používané v počátečních letech v Brooklynu

Domov betel

Columbia Heights 122–124

Jídelna v domově betel

Svatostánek

Kanceláře, sklad literatury, poštovní oddělení, zařízení sazárny a 800místný sál pro shromáždění byly umístěny zde, na Hicks Street 17 (v používání od roku 1909 do roku 1918)

Sál

První tiskárny

Členové rodiny betel, kteří pracovali v tiskárně na Myrtle Avenue v roce 1920 (vpravo)

Myrtle Avenue 35 (1920–1922)

Concord Street 18 (1922–1927)

Adams Street 117 (1927– )

 [Rámeček a obrázky na straně 224 a 225]

Cestující dozorci — Několik z těch tisíců, kteří dlouhá léta sloužili

Kanada, 1905–1933

Anglie, 1920–1932

Finsko, 1921–1926, 1947–1970

Spojené státy, 1907–1915

Cestování mezi sbory —

Grónsko

Venezuela

 Lesotho

Mexiko

Peru

Sierra Leone

Pojízdné ubytování v Namibii

V kazatelské službě s místními svědky v Japonsku

Setkání s místními staršími v Německu

Poskytování praktických rad průkopníkům na Havaji

Poučování sboru ve Francii

[Rámeček a obrázek na straně 229]

První zákonné korporace

Zion’s Watch Tower Tract Society. Utvořena roku 1881 a pak zákonně zaregistrována ve státě Pensylvánie 15. prosince 1884. V roce 1896 bylo její jméno změněno na Watch Tower Bible and Tract Society. Od roku 1955 je známá jako Watch Tower Bible and Tract Society of Pennsylvania.

Peoples Pulpit Association. Utvořena roku 1909 ve spojitosti s přestěhováním hlavních kanceláří Společnosti do Brooklynu v New Yorku. Roku 1939 bylo jméno změněno na Watchtower Bible and Tract Society, Inc. Od roku 1956 je známá jako Watchtower Bible and Tract Society of New York, Inc.

International Bible Students Association. Registrace v Londýně 30. června 1914.

Svědkové Jehovovi v mnoha státech a zemích, aby vyhověli zákonným požadavkům, utvořili jiné korporace. Svědkové Jehovovi se však nedělí na národní nebo regionální organizace. Jsou sjednoceným celosvětovým společenstvím bratrů.

[Rámeček na straně 234]

‚Jako prvotní křesťanská společnost‘

Náboženská publikace “Interpretation” (Výklad) v červenci 1956 uvedla: „Ve své organizaci a svědeckém díle se [svědkové Jehovovi] nejvíce blíží prvotní křesťanské společnosti. . . Málokterá jiná skupina používá ve svých poselstvích, ústních i písemných, Písmo tak rozsáhle jako oni.“

[Obrázek na straně 210]

Pro bedlivější dozor byly zřízeny kanceláře odboček. První byla v Londýně v této budově

[Obrázek na straně 221]

J. F. Rutherford v roce 1941. Svědkové věděli, že není jejich vůdcem

[Obrázek na straně 226]

John Booth, od roku 1936 do roku 1941 cestující dozorce v USA

[Obrázek na straně 227]

Carey Barber, jehož oblast zahrnovala velkou část Spojených států

[Obrázek na straně 228]

Bratr Knorr pravidelně navštěvoval každou odbočku a misionářský domov

[Obrázek na straně 230]

Čelní dozorci z odboček Společnosti bývají shromážděni k zvláštnímu školení (New York, 1958)

[Obrázky na straně 231]

Škola služby Království až dosud poskytuje cenné pokyny dozorcům na celém světě

Škola služby Království v uprchlickém táboře v Thajsku roku 1978; na Filipínách roku 1966 (nahoře vlevo)

[Obrázky na straně 232]

Postupně vycházely organizační pokyny (nejprve anglicky, potom v jiných jazycích), aby koordinovaly činnost svědků a poučily všechny o opatřeních k pomoci ve službě