30. kapitola

„Obhajoba a zákonné prosazování dobré zprávy“

PRUDKÉ pronásledování svědků Jehovových vedlo k tomu, že byli vláčeni před policejní úředníky, soudce a vládce po celé zemi. Počet právních případů, které se týkaly svědků, šel do tisíců, a stovky těchto případů se řešily u vyšších odvolacích soudů. Silně to ovlivnilo samotné zákonodárství a často to všeobecně upevnilo právní záruky základních lidských svobod. To ovšem nebylo hlavním cílem svědků Jehovových.

Jejich základní touhou je ohlašovat dobrou zprávu o Božím Království. Neodvolávají se na zákon proto, že by byli sociálními agitátory nebo právními reformátory. Jejich cílem je „obhajoba a zákonné prosazování dobré zprávy“, stejně jako to bylo cílem apoštola Pavla. (Fil. 1:7) Slyšení před vládními úředníky, ať už na základě žádosti svědků, nebo na základě jejich zatčení za křesťanskou činnost, jsou také chápána jako příležitost vydat svědectví. Ježíš Kristus řekl svým následovníkům: „Budete kvůli mně vláčeni před místodržitele a krále na svědectví jim a národům.“ — Mat. 10:18.

Záplava soudních jednání v různých národech

Duchovenstvo se již dlouho před první světovou válkou snažilo bránit badatelům Bible v šíření literatury mezi lidmi tím, že vyvíjelo tlak na místní úředníky. Ale po první světové válce odpor zesílil. Těm, kdo se snažili poslouchat Kristův prorocký příkaz a dobrou zprávu o Božím Království kázat na svědectví, se v jedné zemi za druhou stavěly do cesty všemožné zákonné překážky. — Mat. 24:14.

Povzbuzeni svědectvím o tom, jak se splňuje biblické proroctví, odcházeli badatelé Bible ze svého sjezdu v Cedar Pointu (Ohio) roku 1922 odhodláni dát světu vědět, že časy pohanů skončily a že se Pán ujal své velké moci a panuje z nebes jako Král. „Zvěstujte, zvěstujte, zvěstujte Krále a jeho království“ se stalo jejich heslem. Ještě téhož roku se snažilo duchovenstvo v Německu ovlivňovat policii, aby zatýkala badatele Bible, když rozšiřovali biblickou literaturu. Nedocházelo k tomu ojediněle. V roce  1926 čekalo u německých soudů na rozhodnutí 897 případů zatčení. Právních sporů bylo tolik, že v roce 1926 bylo nutné, aby Watch Tower Society zřídila ve své kanceláři odbočky v Magdeburku právní oddělení. Během roku 1928 bylo proti badatelům Bible jen v Německu zahájeno 1 660 soudních řízení a tlak se rok od roku zvětšoval. Duchovní byli odhodláni skoncovat s dílem badatelů Bible a radovali se, když některé soudní rozhodnutí svědčilo o tom, že mají do určité míry úspěch.

Ve Spojených státech byli v roce 1928 v South Amboy (New Jersey) zatýkáni badatelé Bible za kázání dům od domu. Počet těch, kdo byli ve spojitosti se svou službou ve Spojených státech ročně zatčeni, překročil v průběhu jednoho desetiletí hranici pěti set. Během roku 1936 jejich počet prudce vzrostl — na 1 149. Vznikla naléhavá potřeba zřídit právní oddělení i v ústředí Společnosti, aby poskytovalo potřebné rady.

Také v Rumunsku narazila intenzívní kazatelská činnost na tvrdý odpor ze strany tehdejších vládnoucích autorit. Svědkové Jehovovi, kteří rozšiřovali biblickou literaturu, byli často zatýkáni a surově biti. Od roku 1933 do roku 1939 tam svědky čekalo 530 soudních pří. Zemské zákony však obsahovaly záruky svobod, a tak odvolání k rumunskému Nejvyššímu soudu přinesla mnoho příznivých rozhodnutí. Když si to policie uvědomila, začala zabavovat literaturu a hanět svědky, ale snažila se vyhnout soudnímu jednání. Když se Společnost konečně směla v Rumunsku zaregistrovat  jako korporace, snažili se odpůrci zmařit účel této zákonné registrace tím, že si opatřili soudní výnos zakazující šíření literatury Strážné věže. Vyšší soud tento výrok zrušil, ale duchovenstvo pak podnítilo ministra pro náboženství, aby zakročil a toto rozhodnutí zmařil.

Policie v Itálii a v Maďarsku — stejně jako v Rumunsku — sloužila tehdejším vládám, a tak zabavovala biblickou literaturu, kterou svědkové používali. Totéž se dělo v Japonsku, Koreji a na Zlatém pobřeží (nynější Ghana). Ve Francii dostali svědkové Jehovovi, kteří přišli z ciziny, příkaz opustit zemi. Po mnoho let nedostal nikdo ze svědků Jehovových povolení vstoupit do Sovětského svazu a kázat tam o Božím Království.

Od roku 1933 až do čtyřicátých let byl svět zachvácen duchem nacionalismu, a tak vlády zakazovaly činnost svědků Jehovových v jedné zemi za druhou. Tisíce svědků byly během této doby postaveny před soud, protože z důvodu svědomí odmítali zdravit vlajku a trvali na křesťanské neutralitě. V roce 1950 vyšla zpráva, že během uplynulých 15 let došlo u svědků Jehovových jen ve Spojených státech více než k 10 000 případů zatčení.

Když bylo v Řecku během krátkého období v roce 1946 postaveno před soud více než 400 svědků, nebyl to začátek pronásledování. To trvalo již léta. Kromě věznění byly ukládány velké pokuty, které bratry finančně vyčerpávaly. Při pohledu na svou situaci však řekli: „Pán otevřel svědeckému dílu cestu, aby se dostalo k řeckým úředním činitelům, a ti slyšeli o zřízení království spravedlnosti; také soudci u soudů měli stejnou příležitost.“ Svědkové Jehovovi se zjevně na tu věc dívali tak, jak se podle Ježíšových slov na ni měli dívat jeho následovníci. — Luk. 21:12, 13.

Bitva proti zdánlivě nepřekonatelné přesile

Kanadská provincie Quebec se během 40. a 50. let stala opravdovým bitevním polem. Kvůli kázání dobré zprávy se tam zatýkalo již od roku 1924. V zimě roku 1931 zadržela policie některé svědky každý den, někdy i dvakrát za den. Soudní výlohy svědků v Kanadě začaly být opravdu tíživé. Začátkem roku 1947 pak celkový počet případů, jež se týkaly svědků a měly se řešit v quebecké provincii, dosáhl 1 300; přitom tam byla v činnosti jen malá skupina svědků Jehovových.

Bylo to období, kdy měla římskokatolická církev mocný vliv, s nímž musel počítat každý politik a každý soudce v provincii. Duchovní byli v Quebeku všeobecně velmi vážení, a ostatní občané hbitě plnili pokyny místního kněze. Kniha State and Salvation (Stát a spása, 1989) situaci popsala takto: „Quebecký kardinál měl v zákonodárném shromáždění svůj trůn hned vedle místa vyhrazeného pro zástupce guvernéra. Ať tak či onak,  Quebec byl většinou pod přímou kontrolou církve. . . Posláním církve bylo podřídit politický život v Quebeku římskokatolickému pojetí, podle něhož je pravdou katolictví, bludem je cokoli nekatolického a pod pojmem svoboda se chápe volnost mluvit a žít podle římskokatolické pravdy.“

Z lidského pohledu se zdálo, že nejen v Quebeku, ale v celém světě svědkové stojí proti nepřekonatelné přesile.

Obžaloby všeho druhu

Odpůrci svědků prohledávali knihy zákonů, aby našli jakoukoli možnou záminku pro ukončení jejich činnosti. Často svědky obviňovali, že bez povolení provozují podomní obchod, a tím naznačovali, že dílo má obchodní charakter. Jinde byli někteří průkopníci naopak obžalováni pro potulku, protože prý nejsou výdělečně činní.

Úředníci v některých švýcarských kantonech se po desetiletí vytrvale snažili hodnotit šíření biblické literatury svědky Jehovovými jako podomní obchod. Zejména státní návladní ve Vaud, francouzsky mluvícím kantonu, byl odhodlán nepřipustit platnost žádného rozhodnutí nižších soudů, které bylo pro svědky příznivé.

Na jednom místě za druhým říkali svědkům Jehovovým, že musí mít povolení, aby mohli šířit svou literaturu nebo pořádat biblická shromáždění. Bylo však povolení skutečně nutné? Svědkové odpovídali: „Ne!“ Na jakém základě?

Vysvětlovali: ‚Jehova Bůh přikazuje svým svědkům, aby kázali evangelium o jeho Království; Boží přikázání jsou nejvyšší, a jeho svědkové je musí poslouchat. Žádná skupina lidí na zemi, která zákony vytváří nebo je prosazuje, nemůže oprávněně zasahovat do Jehovova zákona. Žádná vládnoucí moc světa nemůže kázání evangelia oprávněně zakázat, a proto žádná světská autorita ani moc nemohou dát povolení evangelium kázat. Světské mocnosti v té věci nemají žádnou autoritu v žádném směru. Žádat lidi o povolení k činnosti, kterou přikázal Bůh, by bylo pro Boha urážkou.‘

 Obvinění vznášená proti svědkům často silně svědčila o náboženské nevraživosti. Když tedy byly šířeny brožury Hleďte skutečnostem v tvář a Uzdravení, dozorce odbočky Společnosti v Nizozemsku byl roku 1939 předvolán k soudu v Haarlemu, aby se zodpovídal z obvinění, že urazil jednu skupinu holandského obyvatelstva. Žalobce například napadl literaturu Strážné věže pro výrok o římskokatolické hierarchii, že podvodně láká od lidí peníze, když tvrdí, že osvobodí zemřelé z místa, kde nejsou — z očistce, jehož existenci, jak stálo v této literatuře, církev nemůže prokázat.

Hlavní svědek hierarchie, „Otec“ Henri de Greeve, před soudem bědoval: „Nejvíc mě rozhořčuje, že člověk neznalý věci může získat dojem, že my kněží jsme prostě banda lotrů a podvodníků.“ Když byl dozorce odbočky Společnosti povolán, aby svědčil, otevřel katolickou Bibli a ukázal soudu, že to, co říkala brožura o katolických naukách, je v souladu s jejich vlastní Biblí. Když se pak právní zástupce Společnosti de Greevea zeptal, zda může prokázat nauky o pekelném ohni a očistci, kněz odpověděl: „Prokázat to nemohu; pouze tomu věřím.“ Soudce si okamžitě uvědomil, že přesně to tvrdila brožura. Projednání případu bylo zamítnuto, a kněz se vztekle vyřítil od soudu.

Duchovenstvo ve východní části bývalého Československa se znepokojilo zvýšenou činností tamních svědků Jehovových a obvinilo je ze špionáže. Byla to podobná situace jako v prvním století, kdy židovští kněží obvinili apoštola Pavla z pobuřování. (Sk. 24:5) V období let 1933–1934 se dostávaly před soud stovky případů, dokud se vláda nepřesvědčila, že obvinění nemá žádný platný podklad. Také v kanadské provincii Quebec byli svědkové ve 30. a 40. letech poháněni před soud na základě obvinění ze spiknutí a pobuřování. Dokonce sami duchovní — katoličtí a protestantští, ale zejména římskokatoličtí — proti nim chodili svědčit k soudu. Co svědkové Jehovovi spáchali? Duchovní dokazovali, že ohrozili národní jednotu zveřejňováním věcí, které by mohly vyvolat nelibost vůči římskokatolické církvi. Svědkové však odpovídali, že ve skutečnosti šířili literaturu, která přinášela pokorným lidem útěchu z Božího slova, ale duchovenstvo to rozzuřilo, protože se tím odhalovaly nebiblické nauky a zvyklosti.

Co svědkům Jehovovým umožnilo, aby stále pokračovali navzdory takovému vytrvalému odporu? Byla to jejich víra v Boha a jeho inspirované Slovo, nesobecká oddanost Jehovovi a jeho Království a síla, která vyplývá z působení Božího ducha. Jak ukazují Písma, „moc, která je nad to, co je normální, [je] Boží, a ne z nás“. — 2. Kor. 4:7.

Svědkové Jehovovi přecházejí na poli práva do útoku

Po celá desetiletí před první světovou válkou se badatelé Bible věnovali rozsáhlému bezplatnému šíření biblické literatury na ulicích v okolí kostelů  a také dům od domu. Potom však mnohá malá i velká města ve Spojených státech vydala výnosy, které takové „dobrovolné práci“ velmi bránily. Co se dalo dělat?

Strážná věž z 15. prosince 1919 (angl.) vysvětlila: „Jelikož věříme, že je naší povinností vynaložit všemožné úsilí, abychom vydali svědectví o království našeho Pána, a nepolevit v kázání přesto, že vidíme, jak se před námi zavírají dveře, a také vzhledem k tomu, že bylo vynaloženo takové systematické úsilí proti této dobrovolné práci, byla učiněna opatření, aby se používal časopis. . . ZLATÝ VĚK.“ *

Jak svědecké dílo dům od domu nabývalo na intenzitě, přibývalo i pokusů uplatnit zákony tak, aby bylo dílo omezeno nebo zakázáno. Všechny země nemají zákonná opatření, která zaručují menšinám svobody i přes odpor ze strany úřadů. Svědkové Jehovovi však věděli, že ústava USA zaručuje svobodu náboženství, svobodu slova a svobodu tisku. Když tedy soudci vykládali místní výnosy tak, aby byly zábranou kázání Božího slova, svědkové se odvolávali k vyšším soudům. *

Když Hayden C. Covington, jemuž byla svěřena prominentní úloha v právních záležitostech Watch Tower Society, později vzpomínal, co se dělo, vysvětlil: „Kdyby nebylo podáno odvolání proti tisícům odsouzení vynesených městskými úřady, policejními soudy a jinými nižšími soudy, byla by se navršila hora precedentů jako obří překážka na poli uctívání. Odvolávali jsme se, a tím jsme docílili, že se taková překážka nevytvořila. Náš způsob uctívání byl včleněn do zákona Spojených států i jiných zemí právě proto, že jsme se vytrvale odvolávali proti nepříznivým rozhodnutím.“ Ve Spojených státech se desítky případů dostaly až před Nejvyšší soud.

Posilování záruk svobody

Jeden z prvních případů, který se týkal služby svědků Jehovových a dostal se před Nejvyšší soud Spojených států, se odehrál v Georgii  a projednával se před soudem 4. února 1938. Alma Lovellová byla odsouzena soudem v Griffinu (Georgia) za porušení předpisu, který zakazoval rozšiřování literatury jakéhokoli druhu bez povolení vedoucího městské správy. Sestra Lovellová mimo jiné nabízela lidem časopis Zlatý věk. Dne 28. března 1938 Nejvyšší soud Spojených států rozhodl, že výnos je neplatný, protože podřizuje svobodu tisku zvůli a cenzuře. *

Následujícího roku J. F. Rutherford jako právní zástupce odvolatelky předložil argumenty Nejvyššímu soudu v případu Clara Schneiderová proti státu New Jersey. * V roce 1940 následoval Cantwell proti státu Connecticut *; pro tento případ sepsal právní podklady J. F. Rutherford a Hayden Covington je ústně předložil před soudem. Příznivý výsledek těchto případů podpořil ústavní záruky svobody náboženství, svobody slova a svobody tisku. Přišly však i nezdary.

Soudy zasazují tvrdé rány

Spor o zdravení vlajky, který se týkal dětí svědků Jehovových ve školním věku, se poprvé dostal před americký soud roku 1935 v případu Carlton B. Nicholls proti starostovi a školské radě Lynnu (Massachusetts). * Případ byl předán Nejvyššímu soudu státu Massachusetts. Soud v roce 1937 vynesl výrok, že bez ohledu na to, čemu Carleton  Nichols mladší a jeho rodiče podle svých slov věří, není třeba dělat žádné ústupky kvůli náboženské víře, protože, jak uvedl, „zdravení vlajky a slib poslušnosti, o které tu jde, se v žádném oprávněném smyslu nevztahují k náboženství. . . Netýkají se osobních názorů na Stvořitele. Nedotýkají se vztahů jednotlivce k jeho Původci.“ Když pro spornou otázku o povinném zdravení vlajky bylo podáno odvolání k Nejvyššímu soudu USA v případu Leoles proti Landersovi * v roce 1937 a také v případu Hering proti státní školské správě * v roce 1938, soud zamítl projednání těchto případů, protože podle jeho názoru nebylo třeba zvažovat žádnou důležitou federální otázku. V roce 1939 tento soud opět zamítl odvolání, jež se týkalo téže sporné otázky, v případu Gabrielliová proti Knickerbockerové. * Téhož dne ani nevyslechl ústní obhajobu a potvrdil nepříznivé rozhodnutí nižšího soudu v případu Johnson proti městu Deerfield. *

Konečně v roce 1940 dopřál soud plného slyšení případu Minersvillský školský okrsek proti Gobitisovi. * Případu se na obou stranách zúčastnila řada proslulých právníků. J. F. Rutherford přednesl ústní obhajobu Waltera Gobitase a jeho dětí. Jeden člen právnické katedry Harvardovy univerzity zastupoval Americké sdružení advokátů a Svaz pro občanská práva a argumentoval proti povinnému zdravení vlajky. Jejich argumenty však byly zamítnuty a Nejvyšší soud jen s jediným nesouhlasným hlasem 3. června rozhodl, že děti, které nechtějí zdravit vlajku, mohou být vyloučeny z veřejných škol.

Během následujících tří let rozhodl Nejvyšší soud v 19 případech proti svědkům Jehovovým. Nejvýznamnější bylo záporné rozhodnutí v případu Jones proti městu Opelika v roce 1942. * Rosco Jones byl odsouzen za to, že na ulicích Opeliky (Alabama) rozšiřoval literaturu, aniž zaplatil poplatek za povolení k prodeji. Nejvyšší soud rozsudek potvrdil a prohlásil, že vlády mají právo stanovit rozumné poplatky za agitaci a že takové zákony nemohou být napadeny, ani kdyby místní autority povolení k prodeji ze své moci odňaly. To byla krutá rána, protože nyní kterákoli obec, podněcovaná duchovními nebo kýmkoli jiným, kdo byl odpůrcem svědků, mohla svědkům Jehovovým zákonně bránit v činnosti a podle toho, jak by si  odpůrci usmysleli, jejich kazatelskou činnost zastavit. Stalo se však něco zvláštního.

Vítr se obrací

V případu Jones proti Opelice, právě při tom rozhodnutí, jež bylo takovou ranou veřejné službě svědků Jehovových, tři ze soudců prohlásili, že v daném případě nejen nesouhlasí s většinou soudu, ale že se také domnívají, že k tomu předtím pomohli položit základ v případu Gobitis. „V případu Gobitis jsme se k výroku připojili,“ dodali, „a proto soudíme, že toto je vhodná příležitost prohlásit, že nyní věříme, že byl rozhodnut také nesprávně.“ Svědkové Jehovovi se toho chopili a předložili tyto spory Nejvyššímu soudu znovu.

 V případu Jones proti Opelice byl podán návrh na nové přelíčení. V návrhu byly předloženy silné právní argumenty. Také se tam prohlašovalo: „Tento soud by měl vzít v úvahu nejzávažnější skutečnost, že soudně jedná se služebníky Všemohoucího Boha.“ Byly připomenuty biblické precedenty, z nichž toto tvrzení vyplývalo. Byla obrácena pozornost na radu, kterou dal židovskému nejvyššímu soudu v prvním století učitel zákona Gamaliel, totiž: „Nezaplétejte se s těmito lidmi, ale nechte je být. . . jinak byste mohli být ve skutečnosti shledáni jako bojovníci proti Bohu.“ — Sk. 5:34–39.

Konečně 3. května 1943 v památném případu Murdock proti státu Pensylvánie * zrušil Nejvyšší soud své dřívější rozhodnutí v případu Jones proti Opelice. Prohlásil, že jakýkoli poplatek za povolení k prodeji jako nezbytný předpoklad pro uplatňování náboženské svobody rozšiřováním náboženské literatury je neústavní. Tento případ znovu otevřel dveře Spojených států svědkům Jehovovým a od té doby se na něj jako na autoritu odvolávaly stovky případů. Den 3. května 1943 byl pro svědky Jehovovy opravdu památný, pokud jde o právní spory před Nejvyšším soudem Spojených států. V tom jediném dnu rozhodl soud v jejich prospěch ve 12 ze 13 případů (jež byly všechny k projednávání a vyjádření sloučeny do čtyř rozhodnutí). *

Asi měsíc nato — 14. června, v každoroční státní Den vlajky — Nejvyšší soud opět změnil svůj výnos, tentokrát ohledně svého rozhodnutí v případu Gobitis, a udělal to podle případu Státní školská správa Západní Virginie proti Barnettovi. * Rozhodl, že „žádný úředník, vysoký ani místní, nemůže  předepsat, co je ortodoxní v politice, nacionalismu, náboženství nebo jiných záležitostech názoru, ani nutit občany, aby v to slovem nebo skutkem vyznávali víru“. Velkou část dokazování předloženého v tom rozhodnutí pak v Kanadě převzal ontarijský odvolací soud v případu Donald proti školské správě Hamiltonu, a kanadský Nejvyšší soud toto rozhodnutí odmítl zrušit.

V souladu se svým rozhodnutím v případu Barnette ještě téhož dne prohlásil Nejvyšší soud Spojených států v případu Taylor proti státu Mississippi *, že svědkové Jehovovi nemohou být opodstatněně obviněni z pobuřování, když vysvětlují své důvody, proč nezdraví vlajku, a když učí, že všechny národy jsou na straně, která prohrává, protože jsou v odporu proti Božímu Království. Tato rozhodnutí také připravila půdu pro pozdější příznivá rozhodnutí u jiných soudů v případě rodičů, kteří byli svědky a jejichž děti odmítly ve škole zdravit vlajku, a také ve sporech, kde šlo o zaměstnání a poručnictví nad dětmi. Vítr se konečně obrátil. *

V Quebeku začíná nová éra svobody

Svědkové Jehovovi bojovali za svobodu uctívání také v Kanadě. V letech 1944–1946 byly v Quebeku zatčeny stovky svědků, když se podíleli na své veřejné službě. Kanadský zákon sice zaručoval svobodu uctívání, ale shromáždění, kde se hovořilo o Bibli, byla narušována útoky davu. Policie se řídila požadavky katolického duchovenstva zastavit činnost svědků Jehovových. Soudci ve věcech trestních u místních soudů zasypávali svědky Jehovovy urážkami, kdežto proti útočníkům z davu se nepostupovalo. Co se dalo dělat?

Společnost zorganizovala v Montrealu na 2. a 3. listopad 1946 zvláštní sjezd. Řečníci podali přehled o postavení svědků Jehovových z hlediska Písma a z hlediska zákona státu. Pak byla ohlášena  opatření pro šestnáctidenní šíření traktátu Quebec’s Burning Hate for God and Christ and Freedom Is the Shame of All Canada (Palčivá nenávist Quebeku k Bohu a Kristu a svobodě je ostudou celé Kanady) v angličtině, francouzštině a ukrajinštině. Traktát se měl rozšiřovat od jednoho pobřeží k druhému. Uváděla se tam podrobná zpráva o násilnostech davu a jiných zvěrstvech, která byla páchána na svědcích Jehovových v Quebeku. Pak následoval druhý traktát, Quebec, You Have Failed Your People! (Quebeku, zklamal jsi svůj lid!)

Zatýkání v Quebeku závratně rostlo. Kanadská odbočka Watch Tower Society zřídila právní oddělení se zástupci v Torontu i v Montrealu, aby situaci zvládla. Když se do tisku dostala zpráva, že quebecký premiér Maurice Duplessis úmyslně přivodil bankrot restauračního podniku Franka Roncarelliho, jednoho ze svědků Jehovových, prostě proto, že Frank poskytoval jiným svědkům peníze na kauce, kanadská veřejnost hlasitě protestovala. Pak 2. března 1947 zahájili svědkové Jehovovi celonárodní kampaň, při níž vybízeli kanadský lid, aby podal vládě petici ohledně ústavy. Bylo získáno přes 500 000 podpisů. Byla to nejobjemnější petice, jaká kdy byla do té doby předložena kanadskému parlamentu. Příští rok následovala ještě objemnější petice, aby podpořila tu první.

Mezitím Společnost vybrala na zkoušku dva případy pro odvolání ke kanadskému Nejvyššímu soudu. Jeden z nich, Aimé Boucher proti Jeho Veličenstvu králi, se týkal obvinění z pobuřování, které bylo opakovaně vznášeno proti svědkům.

Boucherův případ byl založen na tom, že velmi pokojný farmář Aimé Boucher měl podíl na šíření traktátu Quebec’s Burning Hate. Bylo to od něho pobuřování, že seznamoval veřejnost s násilím davu zaměřeným proti svědkům Jehovovým v Quebeku, se znevažováním zákona ze strany úředníků, kteří se svědky jednali, a s doklady o tom, že násilí podněcoval katolický biskup a jiní katoličtí duchovní?

Při zkoumání traktátu, který byl rozšiřován, řekl jeden soudce Nejvyššího soudu: „Dokument byl nadepsán ‚Palčivá nenávist Quebeku k Bohu a Kristu a svobodě je ostudou celé Kanady‘; začínal prosbou o klidné a rozumné zvážení záležitostí, o nichž se bude pojednávat na podporu tvrzení v nadpisu; potom pokračoval povšechným popisem mstivého pronásledování, kterému byli v Quebeku vystaveni svědkové jako bratří v Kristu; následovalo podrobné vylíčení jednotlivých případů pronásledování; v závěru byla výzva k lidu provincie — na protest proti vládě davu a gestapácké taktice —, aby  studiem Božího slova a poslušností jeho příkazů byla vytvořena ‚hojná úroda dobrého ovoce lásky k Bohu a Kristu a lidské svobodě‘.“

Rozhodnutí soudu zrušilo odsouzení Aimé Bouchera, ale tři z pěti soudců jen nařídili nové projednání. Povede to k nestrannému rozhodnutí u nižších soudů? Právní zástupce svědků Jehovových podal žádost, aby případ znovu projednal Nejvyšší soud. Kupodivu to bylo schváleno. Zatímco se čekalo na vyřízení žádosti, zvětšil se počet členů soudu a jeden z původních soudců změnil názor. Rozhodnutí, k němuž dospěli v prosinci 1950, bylo 5 ku 4 pro úplné osvobození bratra Bouchera.

Proti tomuto rozhodnutí se zprvu postavil jak státní prokurátor, tak premiér (který byl také generálním prokurátorem) provincie Quebec, ale postupně bylo prostřednictvím soudů prosazeno. Tak bylo konečně sprovozeno ze světa obvinění z pobuřování, které bylo opakovaně vznášeno proti svědkům Jehovovým v Kanadě.

Ještě v jednom případu bylo na zkoušku podáno odvolání ke kanadskému Nejvyššímu soudu — Laurier Saumur proti městu Quebec. Tady se řešily místní předpisy povolující prodej, které byly příčinou mnoha odsouzení u nižších soudů. V Saumurově případu usilovala Společnost o nějaký trvalý výnos proti městu Quebec, jenž by úřadům zabránil zasahovat do rozšiřování náboženské literatury svědků Jehovových. Nejvyšší soud vynesl své rozhodnutí 6. října 1953. Odpověď zněla „ano“ pro svědky Jehovovy, „ne“ pro provincii Quebec. Toto rozhodnutí také přineslo vítězství v tisíci jiných případech, kde byla řídícím činitelem táž zásada náboženské svobody. To zahájilo novou éru díla svědků Jehovových v Quebeku.

Vzdělávání ohledně zákonných práv a postupů

Koncem 20. let a později, když rostl počet soudních případů, vznikla nutnost, aby svědkové Jehovovi byli poučeni o zákonných postupech. J. F. Rutherford byl právník a sám kdysi příležitostně sloužil jako soudce. Proto si uvědomoval, že je zapotřebí, aby svědkové měli v této záležitosti vedení. Zejména od roku 1926 zdůrazňovali svědkové nedělní kázání dům od domu s použitím knih vysvětlujících Bibli. Proti jejich nedělnímu rozšiřování biblické literatury byl odpor, a proto bratr Rutherford připravil malý spisek Liberty to Preach (Svoboda kázat), aby lidem ve Spojených státech pomohl porozumět, jaká práva jim dává zákon. Nemohl ovšem všechny právnické práce konat  sám. Proto zařídil, aby v ústředí Společnosti sloužili i jiní právní zástupci. A s nimi úzce spolupracovali další, kteří byli na různých místech Spojených států.

Právní zástupci sice nemohli být u všech požadovaných soudních jednání v tisících případů, kde šlo o kazatelskou činnost svědků Jehovových, ale mohli poskytovat cenné rady. Proto se činila opatření, aby všichni svědkové Jehovovi byli vyškoleni v základních právních postupech. Dělo se to na zvláštních sjezdech ve Spojených státech roku 1932 a později na pravidelných programech služebních shromáždění ve sborech. Podrobný „Řád přelíčení“ byl uveřejněn v Ročence (angl.) svědků Jehovových na rok 1933 (později jako samostatný list). Tyto pokyny byly přizpůsobovány podle okolností. Vydání Útěchy z 3. listopadu 1937 (angl.) přineslo další právnické rady k zvláštním situacím, s nimiž se svědkové setkávali.

S použitím těchto informací se svědkové před místními soudy hájili obvykle sami a nezajišťovali si služby právníka. Zjistili, že takto mohou často vydat soudu svědectví a předložit sporné otázky soudci přímočaře, místo aby se jejich případ rozhodoval jen po formální právnické stránce. Když bylo v některém případu rozhodnuto nepříznivě, zpravidla se podalo odvolání, přestože někteří svědkové šli do vězení, místo aby si najali právníka, jehož služby by byly nutné u odvolacího soudu.

Zatímco vznikaly nové situace a rozhodnutím soudů docházelo k precedentům, poskytovaly se další informace, aby svědkové drželi krok s vývojem. Proto byla v roce 1939 vytištěna brožura Advice for Kingdom Publishers (Rada pro zvěstovatele Království), aby pomáhala bratrům v soudních bitvách. Dva roky nato byl předložen obsáhlejší rozbor v brožuře Jehovah’s Servants Defended (Jehovovi služebníci obhájeni). Citovalo nebo rozebíralo se tam 50 různých rozhodnutí amerických soudů, jež se týkala svědků Jehovových, a také mnohé jiné případy a vysvětlovalo se, jak by bylo možné prospěšně využít tyto právní precedenty. V roce 1943 pak byla každému svědkovi dána k dispozici brožura Freedom of Worship (Svoboda uctívání), a ta se pilně studovala na služebních shromážděních ve sborech. Tato brožura obsahovala cenné shrnutí soudních případů a navíc podrobně uváděla biblické důvody, proč řešit určité záležitosti tak či onak. V roce 1950 následovala aktualizovaná brožura Defending and Legally Establishing the Good News (Obhajoba a zákonné prosazování dobré zprávy).

 To vše sloužilo postupnému právnímu vzdělávání. Cílem ovšem nebylo udělat ze svědků právníky, ale udržet cestu otevřenou pro kázání dobré zprávy o Království veřejně a dům od domu.

Jako roj kobylek

Někde si o sobě úřední činitelé mysleli, že pro ně zákon neplatí, a tam někdy zacházeli se svědky nemilosrdně. Svědkové Jehovovi však věděli, že bez ohledu na to, jaké způsoby jejich odpůrci používají, Boží slovo radí: „Sami se nemstěte, milovaní, ale dejte místo zlobě; neboť je napsáno: ‚Pomsta je má; chci oplatit, říká Jehova.‘“ (Řím. 12:19) Přesto pociťovali, že mají povinnost vydávat svědectví. Jak to dělali, když se setkali s odporem úředních míst?

Přestože jednotlivé sbory svědků Jehovových byly ve třicátých letech obvykle dost malé, vázalo je k sobě silné pouto. Když někde nastaly vážné těžkosti, svědkové z okolního území si dychtivě přáli pomoci. Například v roce 1933 bylo ve Spojených státech 12 600 svědků organizováno do 78 oddílů. Když se v jednom území vytrvale zatýkalo nebo když se odpůrcům podařilo přimět rozhlasové stanice, aby zrušily smlouvy o vysílání programů připravovaných svědky Jehovovými, byla upozorněna kancelář Společnosti v Brooklynu. Do týdne byly do takového území vyslány posily, aby intenzívně vydávaly svědectví.

Podle potřeby si dalo v ustanovenou dobu sraz 50 až 1 000 svědků, obvykle někde v přírodě nedaleko místa, které měli propracovat. Všichni to byli dobrovolníci; někteří urazili až 320 kilometrů. Jednotlivé skupiny dostaly obvod, který se dal propracovat třeba za půl hodiny, nebo také až za dvě hodiny. Když skupiny vybavené autem začaly pracovat na svém přiděleném úseku, výbor bratrů navštívil policii, upozornil na probíhající dílo a poskytl seznam všech svědků, kteří to dopoledne v obci pracují. Když si úředníci uvědomili, že policie je přemožena prostě jen počtem svědků, většinou nechali činnost proběhnout bez překážek. Na některých místech naplnili vězení, ale víc už dělat nemohli. Pro zatčené měli svědkové po ruce právní zástupce s kaucí. Působilo to jako onen symbolický  roj kobylek z Joela 2:7–11 a ze Zjevení 9:1–11. Tak bylo možné pokračovat v kázání dobré zprávy i přes silný odpor.

Činy svévolných úředníků odhalovány před veřejností

Považovalo se za prospěšné informovat lidi v některých územích o tom, jak si počínají jejich místní činitelé. Když v Quebeku používaly soudy na svědky Jehovovy metody, které připomínaly inkviziční tribunály, všem členům quebeckého zákonodárného sboru byl poslán dopis, který podrobně popisoval fakta. Když to z jejich strany nevyvolalo žádný zásah, Společnost zaslala po jedné kopii dopisu čtrnácti tisícům podnikatelů po celé provincii. Pak byla informace předána vydavatelům novin k uveřejnění.

Na východě Spojených států byla veřejnost informována rozhlasovým vysíláním. V brooklynském betelu vytvořila skupina školených herců, kteří uměli dobře napodobovat, takzvané Královo divadlo. Když postavili svévolní úředníci svědky Jehovovy před soud, byl pořízen úplný těsnopisný záznam soudního jednání. Herci byli u soudu přítomni, aby se dobře obeznámili s tónem hlasu a způsobem řeči policistů, prokurátora a soudce. Po rozsáhlé reklamě, která měla zajistit velké rozhlasové publikum, přehrálo Královo divadlo pozoruhodně realisticky výjevy ze soudní síně, aby veřejnost přesně věděla, jak jednají úředníci. Někteří z nich začali být po čase opatrnější při projednávání případů, jež se týkaly svědků, protože si uvědomili, že je veřejnost sleduje.

Sjednocená akce tváří v tvář nacistickému útlaku

Když vláda nacistického Německa zahájila tažení, aby zastavila činnost svědků Jehovových v Německu, opakovaně se usilovalo o to, aby se dosáhlo slyšení u německých úřadů. Nenastala však žádná úleva. V létě 1933 bylo dílo svědků ve většině německých států zakázáno. Proto 25. června 1933 přijali svědkové Jehovovi na shromáždění v Berlíně prohlášení, které objasňovalo jejich službu a cíle této služby. Kopie byly rozeslány všem vysokým vládním úředníkům a milióny dalších byly rozšířeny mezi veřejnost. Přesto však v červenci 1933 soudy odmítly jednat o odvolání. J. F. Rutherford o tom napsal počátkem následujícího roku osobní dopis Adolfu Hitlerovi a nechal mu jej doručit zvláštním poslem. Pak začalo jednat celosvětové společenství bratrů.

V neděli 7. října 1934 v devět hodin ráno se shromáždily všechny skupiny svědků v Německu. Modlily se o Jehovovo vedení a požehnání. Pak každá skupina poslala německým vládním úředníkům dopis, v němž oznamovala své pevné rozhodnutí dál sloužit Jehovovi. Před rozchodem společně rozebrali slova svého Pána, Ježíše Krista, z Matouše 10:16–24. Nato vyšli  vydávat svým sousedům svědectví o Jehovovi a jeho Království spravovaném Kristem.

Téhož dne se svědkové Jehovovi všude na světě sešli a po sjednocené modlitbě k Jehovovi odevšad poslali kabelogram varující Hitlerovu vládu: „Vaše špatné zacházení se svědky Jehovovými uráží všechny dobré lidi na zemi a zneuctívá Boží jméno. Zdržte se dalšího pronásledování svědků Jehovových; jinak Bůh zničí Vás a Vaši nacionální stranu.“ Tím to ovšem neskončilo.

Gestapo zesílilo své snahy potřít činnost svědků Jehovových. Po hromadném zatýkání v roce 1936 si myslelo, že se mu to snad podařilo. Ale potom 12. prosince 1936 asi 3 450 svědků, kteří v Německu zůstali ještě na svobodě, zaplavilo zemi tištěnou rezolucí, která jasně uváděla Jehovovo předsevzetí a mluvila o odhodlání svědků Jehovových poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi. Odpůrci nemohli pochopit, jak bylo možné rezoluci tak rozšířit. O několik měsíců později, když gestapo zlehčovalo obvinění vznesená v rezoluci, připravili svědkové Jehovovi otevřený dopis, ve kterém bez okolků jmenovali nacistické úředníky, kteří ďábelsky týrali svědky Jehovovy. V roce 1937 byl také tento dopis v Německu velmi rozšiřován. Tak byly odhaleny skutky ničemných lidí před zraky všech. Veřejnost tím také dostala příležitost rozhodnout se, jak bude každý osobně jednat vůči těmto služebníkům Nejvyššího. — Srovnej Matouše 25:31–46.

Celosvětová publicita přináší určitou míru úlevy

Také jiné vlády jednaly se svědky Jehovovými drsně, zakazovaly jim shromažďování a veřejné kázání.  V některých případech tyto vlády způsobily, že svědkové byli nuceni odejít ze světského zaměstnání a jejich děti byly vyloučeny ze škol. Řada vlád se uchýlila i k tělesnému násilí. Přitom tyto země obvykle mají ústavu, která zaručuje náboženskou svobodu. Watch Tower Society často zveřejňovala po celém světě podrobnosti o takovém zacházení s nadějí, že tak přinese svým pronásledovaným bratrům úlevu. K takovému zveřejňování slouží časopisy Strážná věž a Probuďte se!, jejichž zprávy někdy přejímá veřejný tisk. Potom se do kanceláří vládních úředníků hrnou z celého světa tisíce dopisů, které se přimlouvají za svědky.

V důsledku takové akce v roce 1937 dostal guvernér státu Georgia ve Spojených státech během dvou dní asi 7 000 dopisů ze čtyř zemí a starosta města La Grange v Georgii byl rovněž zaplaven tisíci dopisů. Takové akce se konaly také ve prospěch svědků Jehovových v Argentině v letech 1978 a 1979, v Beninu roku 1976, v roce 1989 v Burundi, v Kamerunu roku 1970, v Dominikánské republice v roce 1950 a 1957, v Etiopii roku 1957, v roce 1971 v Gabunu, v Řecku v letech 1963 a 1966, v Jordánsku roku 1959, v Malawi v letech 1968, 1972, 1975 a opět 1976, v roce 1952 v Malajsku, v Mosambiku roku 1976, v Portugalsku roku 1964 a 1966, v roce 1972 v Singapuru, ve Španělsku roku 1961 a zase roku 1962, a také ve Svazijsku roku 1983.

Jako nedávný příklad toho, co svědkové Jehovovi po celém světě dělají, aby přinesli úlevu svým utlačovaným bratrům, vezměme situaci v Řecku. Na popud řeckého ortodoxního duchovenstva tam nastalo intenzívní pronásledování svědků Jehovových, a proto časopisy Strážná věž a Probuďte se! (v celkovém mezinárodním nákladu více než 22 000 000 výtisků) uvedly roku 1986 o tomto pronásledování podrobnosti. Svědkové v jiných zemích byli vybídnuti, aby napsali úředníkům v řecké vládě ve prospěch svých bratrů. Udělali to, a podle zprávy v athénském listu Vradyni byl ministr spravedlnosti zaplaven více než 200 000 dopisy ve 106 jazycích z více než 200 zemí.

Příštího roku byl u odvolacího soudu v Hanii na Krétě projednáván případ, v němž šlo o svědky. Přijeli zástupci svědků Jehovových ze sedmi jiných zemí (Anglie, Francie, Itálie, Japonska, Německa, Spojených států, a Španělska), aby se zúčastnili tohoto procesu jako strany a aby podpořili své křesťanské bratry. Když řecký Nejvyšší soud vynesl nepříznivé rozhodnutí v dalším případu, kde šlo o svědky, bylo pak roku 1988 podáno odvolání k Evropské komisi pro lidská práva. Tam byl 7. prosince 1990 šestnácti právníkům téměř z každé části Evropy předložen soupis 2 000 zatčení a stovek soudních procesů, v nichž byli svědkové Jehovovi v Řecku odsouzeni proto, že mluvili o Bibli. (V Řecku došlo v letech 1938 až 1992  k 19 147 takových zatčení.) Komise jednohlasně rozhodla, že případ by měl projednat Evropský soud pro lidská práva.

Když se takto zveřejní, jak jsou porušována lidská práva, přinese to v některých případech určitou úlevu. Svědkové Jehovovi však bez ohledu na to, jak jednají soudci nebo panovníci, dále poslouchají Boha jako svého svrchovaného Panovníka.

Zajišťování zákonného uznání

Oprávnění pěstovat pravé uctívání samozřejmě nepochází od žádného člověka nebo lidské vlády. Pochází od samotného Jehovy Boha. V mnoha zemích se však prokázalo, že je výhodné, aby byli svědkové Jehovovi registrováni u vlády jako náboženské sdružení, protože se tím zajistí ochrana, kterou poskytuje světský zákon. Plány na zakoupení pozemku pro kancelář odbočky nebo na tisk biblické literatury ve velkém rozsahu mohou být usnadněny vytvořením místních zákonných korporací. V souladu s precedentem, který dal apoštol Pavel ve starověkém městě Filipech, když ‚zákonně prosazoval dobrou zprávu‘, činí svědkové Jehovovi patřičné kroky, aby toho dosáhli. — Fil. 1:7.

Někdy to bývá velmi obtížné. Například v Rakousku, kde konkordát s Vatikánem zajišťuje katolické církvi vládní finanční podporu, byly snahy svědků Jehovových zprvu zamítány úředníky, kteří říkali: ‚Zamýšlíte vytvořit náboženskou organizaci, a takovou organizaci nelze podle rakouského zákona zřídit.‘ Avšak v roce 1930 se jim podařilo zaregistrovat sdružení pro šíření Biblí a biblické literatury.

Ve Španělsku se činnost svědků Jehovových ve 20. století datuje od doby po první světové válce. Ale od prvních let inkvizice v 15. století římskokatolická církev a španělský stát až na několik výjimek úzce spolupracovaly. Změny v politické a náboženské sféře vedly k tomu, že lidem bylo povoleno vyznávat jiné náboženství, ale veřejné projevy jejich víry byly zakázány. Přes tyto okolnosti se svědkové Jehovovi ve Španělsku v roce 1956 a opět v roce 1965 pokusili dosáhnout zákonného uznání. Avšak skutečný pokrok byl nemožný, dokud španělský parlament roku 1967 neodhlasoval zákon o náboženské svobodě. Svědkové byli konečně zákonně uznáni 10. července 1970, když už jich bylo ve Španělsku 11 000.

Žádost o zákonnou registraci Watch Tower Society v Dahome (nyní Benin) byla podána francouzskému koloniálnímu místodržiteli v roce 1948. Ale zákonná registrace byla povolena teprve v roce 1966, šest let potom, co se země stala nezávislou republikou. Zákonné uznání však bylo zase odňato v roce 1976 a pak opět obnoveno roku 1990 podle toho, jak se měnilo politické klima a oficiální postoj k náboženské svobodě.

 Svědkové Jehovovi v Kanadě se sice po léta těšili ze zákonného uznání, ale druhá světová válka poskytla odpůrcům záminku, aby nového generálního guvernéra přesvědčili, že má prohlásit svědky za nelegální. Stalo se to 4. července 1940. O dva roky později, když svědkové dostali příležitost předložit svou při vybranému výboru dolní sněmovny, tento výbor důrazně doporučil, aby byl zákaz svědků Jehovových a jejich zákonných korporací zrušen. Bylo však třeba opakovaných a vleklých debat v dolní sněmovně a svědkové museli vykonat mnoho práce při sbírání podpisů na své celonárodní petice, než byl ministr spravedlnosti, římský katolík, donucen zákaz zcela zrušit.

Bylo nutné, aby se od základu změnily názory vlád ve východní Evropě, nežli tam mohli svědkové Jehovovi dosáhnout zákonného uznání. Po desetiletích žádostí o náboženskou svobodu byli svědkové roku 1989 konečně zákonně uznáni v Polsku a v Maďarsku, roku 1990 v Rumunsku a Východním Německu (před sjednocením se Spolkovou republikou Německo), roku 1991 v Bulharsku a tehdejším Sovětském svazu a roku 1992 v Albánii.

Svědkové Jehovovi se snaží pracovat v souladu se zákony každého státu. Na základě Bible důrazně doporučují úctu k vládním úředníkům. Když však lidské zákony odporují jasně uvedeným Božím příkazům, svědkové odpovídají: „Musíme poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi.“ — Sk. 5:29.

Když strach působí, aby lidé zapomněli na základní svobody

Stále roste počet případů zneužívání drog a rozmáhá se inflace, která často přinutila manžely i manželky, aby přijali světské zaměstnání, a to staví svědky Jehovovy ve Spojených státech do nových situací ve službě. Mnohá sídliště jsou během dne téměř vylidněná a rozmohly se loupeže. Lidé se bojí. Koncem 70. a počátkem 80. let byla přijata další řada výnosů o povolení k podomnímu prodeji, aby se vědělo o cizích osobách v obcích. Některá menší města vyhrožovala svědkům Jehovovým zatčením, jestliže si neopatří povolení. Byl však již položen pevný právní základ, a tak bylo možné vynaložit úsilí o mimosoudní řešení problémů.

 Tam, kde vzniknou potíže, tam se někdy sejdou místní starší s městskými úředníky a hledají řešení. Svědkové Jehovovi pevně odmítají žádat o povolení konat práci, kterou přikázal Bůh, a ústava USA podepřená rozhodnutími Nejvyššího soudu zaručuje svobodu uctívání a tisku, která není podmíněna zaplacením poplatku jako nutného předpokladu. Svědkové Jehovovi však chápou, že se lidé bojí, a mohou souhlasit s tím, že, pokud je to nutné, upozorní policii, než začnou v nějakém území vydávat svědectví. Není-li však možné dosáhnout přijatelného kompromisu, právní zástupce z ústředí Společnosti napíše místním úředníkům, vysvětlí jim dílo svědků Jehovových, připomene ústavní zákon, který podporuje právo kázat, a upozorní na to, že si svědkové toto právo mohou vynutit na obci a jejích úřednících prostřednictvím federálních postupů na obranu občanských práv. *

V některých zemích se dokonce ukazuje jako nutné jít k soudu pro nové potvrzení základních svobod, které se dlouho braly jako samozřejmost. To se stalo ve Finsku roku 1976 a opět v roce 1983. Údajně na ochranu pokoje obyvatel domů se rozmohla doslovná epidemie místních výnosů zakazujících náboženskou činnost, která zahrnovala i službu dům od domu. Avšak u soudu v Loviise a v Raumě bylo upozorněno na to, že kázání dům od domu je součástí náboženství svědků Jehovových a že vláda tuto metodu evangelizace schválila, když náboženskému sdružení svědků Jehovových k ní dala úřední povolení. Vyšlo také najevo, že mnozí lidé vítají návštěvy svědků a že zakázat takovou činnost jen proto, že ne každý ji oceňuje, by bylo omezováním svobody. Po úspěšném vyřešení těchto případů mnohá malá i velká města svůj výnos odvolala.

Utváření ústavního zákona

Činnost svědků Jehovových hrála v některých zemích významnou úlohu při utváření zákona. Každý americký student práv dobře ví, jaký byl přínos svědků Jehovových k obhajobě občanských práv ve Spojených státech. Rozsah tohoto přínosu se zrcadlí v článcích jako: „Co dluží ústavní zákon svědkům Jehovovým“, který vyšel v Minnesota Law Review v březnu 1944,  a „Katalyzátor vývoje ústavního zákona: Svědkové Jehovovi u Nejvyššího soudu“, uveřejněný v University of Cincinnati Law Review roku 1987.

Jejich soudní případy mají významný podíl na vytváření amerického zákona ve vztahu ke svobodě náboženství, svobodě slova a svobodě tisku. Tyto případy velmi napomohly k ochraně svobod nejen svědků Jehovových, ale celého obyvatelstva. Známý spisovatel a redaktor Irving Dilliard řekl v jednom proslovu na Drakeově univerzitě: „Ať se vám to líbí nebo ne, svědkové Jehovovi udělali pro zachování našich svobod víc než kterákoli jiná náboženská skupina.“

A o situaci v Kanadě prohlašuje předmluva ke knize State and Salvation—The Jehovah’s Witnesses and Their Fight for Civil Rights (Stát a spása — Svědkové Jehovovi a jejich boj za občanská práva): „Svědkové Jehovovi poučili stát a kanadský lid, jaký praktický obsah by měla mít právní ochrana nekonformních skupin. Navíc. . . vedlo pronásledování [svědků v provincii Quebec] k sérii soudních případů, jež se ve 40. a 50. letech dostaly až před kanadský Nejvyšší soud. I ty významně přispěly ke kanadským postojům vůči právům občanů a tvoří dnes základ občanskoprávního soudnictví v Kanadě.“ „Jedním z výsledků právního boje svědků o svobodu uctívání,“ vysvětluje kniha, „byl dlouhý pořad diskusí a debat, jenž vedl k vzniku Charty práv“, jež je nyní částí základní právní normy v Kanadě.

Nadřazenost Božího zákona

Případy svědků Jehovových však byly v první řadě svědectvím o jejich přesvědčení, že božský zákon je všemu nadřazený. U kořene jejich postoje je vědomí sporné otázky univerzální svrchovanosti. Uznávají Jehovu jako jediného pravého Boha a právoplatného Svrchovaného Panovníka vesmíru. Proto pevně zaujímají postoj, že jakékoli zákony nebo soudní rozhodnutí, které by zakazovaly činit to, co Jehova přikazuje, jsou neplatné, a lidský činitel, který taková omezení uložil, překročil svou pravomoc. Postoj svědků je stejný jako postoj apoštolů Ježíše Krista, kteří prohlásili: „Musíme poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi.“ — Sk. 5:29.

Svědkové Jehovovi jsou odhodláni s Boží pomocí kázat tuto dobrou zprávu o Božím Království po celé obydlené zemi na svědectví všem národům, než přijde konec. — Mat. 24:14.

[Poznámky pod čarou]

[Praporek na straně 680]

Vlády zakazovaly činnost svědků Jehovových v jedné zemi za druhou

[Praporek na straně 682]

Projednání případu bylo zamítnuto a kněz se vztekle vyřítil od soudu

[Praporek na straně 693]

Někteří úředníci začínali být opatrnější při projednávání případů, jež se týkaly svědků

[Rámeček na straně 684]

Svědectví Nejvyššímu soudu USA

Když Joseph F. Rutherford, člen newyorského sdružení advokátů a prezident Watch Tower Society, vystoupil před Nejvyšším soudem Spojených států jako právní poradce v případu „Gobitis“, jasně zaměřil pozornost na to, jak je důležité podřídit se autoritě Jehovy Boha. Řekl:

„Svědkové Jehovovi jsou lidé, kteří vydávají svědectví o jménu Všemohoucího Boha, jemuž jedinému patří jméno JEHOVA. . .

Upozorňuji na to, že Jehova Bůh před více než šesti tisíci lety slíbil, že prostřednictvím Mesiáše zřídí vládu spravedlnosti. Ten slib v pravý čas dodrží. Dnešní skutečnosti ve světle proroctví nasvědčují tomu, že to bude brzy. . .

Bůh Jehova je jediným zdrojem života. Nikdo jiný nemůže dát život. Stát Pensylvánie dát život nemůže. Nemůže to udělat ani americká vláda. Bůh stanovil tento zákon [zakazující uctívat obrazy], jak říká Pavel, aby chránil svůj lid před modlářstvím. Říkáte, že je to maličkost. To byl i Adamův skutek, když pojedl zakázané ovoce. Nešlo o jablko, které Adam snědl, ale o jeho akt neposlušnosti vůči Bohu. Otázkou je, zda bude člověk poslouchat Boha, nebo nějakou lidskou instituci. . .

Připomínám tomuto soudu (a snad to ani není třeba), že v případu ‚Církev proti Spojeným státům‘ tento soud vyhlásil, že Amerika je křesťanský stát; a to znamená, že Amerika musí poslouchat božský zákon. Znamená to také, že tento soud bere právně na vědomí, že Boží zákon je nejvyšší. A jestliže člověk svědomitě věří, že Boží zákon je nejvyšší, a svědomitě se podle toho chová, žádná lidská autorita nemůže jeho svědomí ovládat ani do něho zasahovat.

Dovolte mi, abych upozornil na jednu věc: při zahájení každého zasedání tohoto soudu ceremoniář provolává tato slova: ‚Bůh chraň Spojené státy a tento čestný soud.‘ A já nyní říkám: Bůh chraň tento čestný soud, aby se nedopustil omylu, který by vedl tento lid Spojených států směrem k totalitě a zničil všechny Ústavou zaručené svobody. To je věc, která je posvátná pro každého Američana, který miluje Boha a jeho Slovo.“

[Rámeček na straně 687]

Půda je připravována pro obrat

Když americký Nejvyšší soud v roce 1940 rozhodl v případu „Minersvillský školský okrsek proti Gobitisovi“, že se od školních dětí může požadovat zdravení vlajky, souhlasilo s tím osm z devíti soudců. Nesouhlasil jen soudce Stone. Ale dva roky nato další tři soudci (Black, Douglas a Murphy) vznesli námitku v případu „Jones proti Opelice“ a využili té příležitosti k prohlášení, že se domnívají, že případ „Gobitis“ byl rozhodnut nesprávně, protože postavil náboženskou svobodu na podřízené místo. To znamenalo, že čtyři z devíti soudců byli pro změnu rozhodnutí v případu „Gobitis“. Dva z dalších pěti soudců, kteří předtím snižovali náboženskou svobodu, odešli do důchodu. Když se před Nejvyšší soud dostal další případ zdravení vlajky, seděli na soudcovských místech dva noví (Rutledge a Jackson). Oba v roce 1943 v případu „Státní školská správa Západní Virginie proti Barnettovi“ hlasovali pro náboženskou svobodu místo povinného zdravení vlajky. Tak soud 6 hlasy proti 3 zvrátil postoj, který zaujal v pěti předešlých případech („Gobitis“, „Leoles“, „Hering“, „Gabrielliová“ a „Johnson“), jež přišly na odvolání k tomuto soudu.

Je zajímavé, že soudce Frankfurter po vznesení námitky k případu „Barnette“ řekl: „Stejně jako v minulosti bude soud čas od času měnit svůj postoj. Domnívám se však, že nikdy před těmito případy svědků Jehovových (kromě malých, později napravených úchylek) nerušil tento soud rozhodnutí tak, aby omezil moc demokratické vlády.“

[Rámeček na straně 688]

„Prastarý způsob misionářské evangelizace“

Roku 1943 prohlásil Nejvyšší soud Spojených států v případu „Murdock proti Pensylvánii“ mimo jiné:

„Rozšiřování náboženských traktátů přímo z ruky do ruky je prastarý způsob misionářské evangelizace — stejně starý jako dějiny tiskového stroje. Během let byl mocnou silou v různých náboženských hnutích. Tento způsob evangelizace dnes ve velkém měřítku využívají různé náboženské sekty, jejichž kolportéři nosí Evangelium do tisíců a tisíců domácností a snaží se osobními návštěvami získat přívržence pro svou víru. Je to více než kázání, je to více než rozšiřování náboženské literatury. Je to spojení obojího. Účel je stejně evangelický jako u shromáždění pro náboženskou obrodu. Tento způsob náboženské činnosti zaujímá podle Prvního dodatku stejně vysoké postavení jako uctívání v kostelích a kázání z kazatelen. Má stejný nárok na ochranu jako ortodoxnější a konvenčnější náboženské činnosti. Má také stejně jako ostatní nárok na záruky svobody slova a svobody tisku.“

[Rámeček na straně 690]

„Stejná práva pro všechny“

Pod tímto nadpisem napsala roku 1953 tehdy velmi známá kanadská novinářka: „Rozhodnutí kanadského Nejvyššího soudu v Saumurově případu [který se dostal k soudu z podnětu svědků Jehovových] by se mělo oslavit velkou vatrou na Parlamentním pahorku; vatrou hodnou velké události. Málokteré rozhodnutí v dějinách kanadského soudnictví mohlo být důležitější. Málokterý soudní dvůr mohl prokázat Kanadě lepší službu. Žádný si nezasloužil hlubší vděčnost od Kanaďanů, kteří si cení svého dědictví svobody. . . Dokonce ani vatry, které si zaslouží, nemohou toto osvobození dostatečně oslavit.“

[Rámeček na straně 694]

Pevné prohlášení k nacistickému státu

Dne 7. října 1934 zaslaly všechny sbory svědků Jehovových v Německu německé vládě následující dopis:

„VLÁDNÍM ÚŘEDNÍKŮM:

Slovo Jehovy Boha, jak je předloženo ve Svaté Bibli, je nejvyšším zákonem a pro nás je jediným vodítkem, protože jsme se oddali Bohu a jsme opravdovými a upřímnými následovníky Krista Ježíše.

Během uplynulého roku jste nám, jako svědkům Jehovovým, v rozporu s Božím zákonem a při porušení našich práv zakázali shromažďovat se ke studiu Božího slova a uctívat Boha a sloužit mu. Ve svém Slovu nám Bůh přikazuje, že nemáme opouštět své společné shromažďování. (Hebrejcům 10:25) Jehova nám přikazuje: ‚Jste mými svědky, že jsem Bůh. Jděte a říkejte lidem mé poselství.‘ (Izajáš 43:10, 12; Izajáš 6:9; Matouš 24:14) Mezi vaším zákonem a Božím zákonem je přímý rozpor, a my se řídíme vedením věrných apoštolů, takže ‚bychom měli poslouchat Boha spíše než lidi‘, a to také budeme dělat. (Skutky 5:29) Tímto vás tedy upozorňujeme, že budeme za každou cenu poslouchat Boží přikázání, budeme se shromažďovat ke studiu Božího slova a budeme Boha uctívat a sloužit mu, jak přikázal. Jestliže se na nás bude vaše vláda nebo její úředníci dopouštět násilí proto, že posloucháme Boha, pak naše krev přijde na vás a budete se zodpovídat Všemohoucímu Bohu.

Nemáme žádný zájem o politické záležitosti, ale jsme zcela oddáni Božímu království spravovanému jeho Králem Kristem. Nechceme nikomu škodit ani ubližovat. Velmi rádi bychom přebývali v míru a činili podle svých možností dobře všem lidem, ale protože vaše vláda a její úředníci se nás stále snaží přinutit k neposlušnosti vůči nejvyššímu zákonu vesmíru, jsme nyní nuceni dát vám na vědomí, že budeme z Boží milosti poslouchat Jehovu Boha a plně důvěřovat, že nás osvobodí od všeho útlaku a všech utlačovatelů.“

[Rámeček na straně 697]

Svědkové pod zákazem jasně vyjadřují svůj postoj

Organizace svědků Jehovových byla v Kanadě vládou zakázána roku 1940. Následovalo přes 500 případů soudního stíhání. Jak se mohli obžalovaní svědkové hájit? Uctivě, ale pevně pronášeli před soudem asi taková prohlášení:

‚Neomlouvám se za tyto knihy. Vyučují cestě k věčnému životu. Upřímně věřím, že objasňují předsevzetí Všemohoucího Boha ustanovit na zemi Království spravedlnosti. Pro mě byly největším požehnáním v životě. Podle mého názoru by bylo hříchem proti Všemohoucímu ničit tyto knihy a Boží poselství, které obsahují, stejně jako by bylo hříchem spálit samotnou Bibli. Každý člověk si musí vybrat, co bude riskovat, zda neschválení od lidí, nebo neschválení od Všemohoucího Boha. Já jsem se postavil na stranu Pána a Jeho Království a snažím se ctít jméno Nejvyššího, jméno Jehova. Mám-li být za to trestán, pak ti, kdo ukládají trest, na sebe musí vzít odpovědnost před Bohem.‘

[Rámeček na straně 698]

Jak na to pohlíželi členové kanadské vlády

Zde jsou výroky některých členů kanadské Dolní sněmovny z roku 1943, kdy naléhali na ministra spravedlnosti, aby zrušil zákaz činnosti svědků Jehovových a jejich zákonných korporací:

„Ministerstvo spravedlnosti nepředložilo výboru žádné doklady svědčící o tom, že by byli svědkové Jehovovi měli někdy být prohlášeni za ilegální organizaci. . . Je ostudou Kanadského dominia, že by měli být lidé pronásledováni za své náboženské přesvědčení takovým způsobem, jakým byli obžalováváni tito ubozí lidé.“ „Podle mého názoru je ten zákaz udržován v platnosti čirým a nefalšovaným náboženským předsudkem.“ — Pan Angus MacInnis.

„Většina z nás ze zkušenosti ví, že jsou to neškodní lidé, kteří nemají žádný úmysl poškodit stát. . . Proč nebyl zákaz zrušen? Nemůže to být ze strachu, že tato organizace poškozuje blaho státu nebo že její činy podvracejí válečné úsilí. Nikdy se neobjevil sebemenší doklad, že je to tak.“ — Pan John G. Diefenbaker.

„Člověk si klade otázku, zda důvodem k zásahu proti svědkům Jehovovým není především jejich postoj k římským katolíkům, a ne jejich podvratný postoj.“ — Pan Victor Quelch.

[Rámeček na straně 699]

„Služba věci náboženské svobody“

„Nebylo by spravedlivé uzavřít tento krátký přehled těžkostí, které měli svědkové Jehovovi se státem, a nepoukázat na to, jaká služba byla díky jejich vytrvalosti prokázána věci náboženské svobody v rámci naší Ústavy. V nedávných letech zabrali soudům více času než kterákoli jiná náboženská skupina a veřejnosti se jevili jako úzkoprsí. Ve svém svědomí však zůstali věrní svému přesvědčení, a díky tomu vynesly federální soudy sérii rozhodnutí, jež zajistila a rozšířila záruky náboženské svobody amerických občanů a ochránila a rozšířila jejich občanské svobody. Asi jednatřicet případů, které se jich týkaly, přišlo během pěti let od roku 1938 do roku 1943 před Nejvyšší soud, a to, jak byly rozhodnuty tyto a pozdější případy, velmi podpořilo věc svobod podle prvních deseti doplňků ústavy všeobecně, a ochranu náboženské svobody zvlášť.“ — „Church and State in the United States“ (Církev a stát ve Spojených státech) od Ansona Phelpse Stokese, svazek III, 1950, strana 546.

 [Rámeček a obrázky na straně 700 a 701]

Radují se ze své svobody uctívání

Svědkové Jehovovi v mnoha zemích, kde v minulosti neměli úplnou náboženskou svobodu, se nyní veřejně scházejí k uctívání a otevřeně sdělují druhým dobrou zprávu o Božím Království.

Quebec, Kanada

Na těchto několik svědků zde v Châteauguay ve 40. letech útočil dav. V roce 1992 se více než 21 000 svědků v provincii Quebec svobodně scházelo ve svých sálech Království

Petrohrad, Rusko

V roce 1992 přišlo ke křtu na prvním mezinárodním sjezdu svědků Jehovových v Rusku 3 256 osob

Palma, Španělsko

Když byli svědkové Jehovovi v roce 1970 zákonně uznáni, velké tabule s nápisy na místech shromáždění vyjadřovaly jejich radost, že se mohou veřejně shromažďovat

Tartu, Estonsko

Svědkové Jehovovi v Estonsku jsou vděční, že od roku 1990 dostávají biblickou literaturu bez překážek

 Maputo, Mosambik

V roce 1991 zde svědkové Jehovovi získali zákonné uznání a za rok nato více než 50 sborů nadšených svědků sloužilo v hlavním městě a jeho okolí

Cotonou, Benin

V roce 1990 byli mnozí lidé překvapeni, když při příchodu na shromáždění viděli transparent, který veřejně vítal svědky Jehovovy. Dozvěděli se, že skončil zákaz jejich uctívání

Praha, Československo

Zde vidíme několik sester a bratrů, kteří sloužili Jehovovi čtyřicet let, kdy trval vládní zákaz. V roce 1991 měli radost, že jsou spolu na mezinárodním sjezdu svědků Jehovových v Praze

Luanda, Angola

Když v roce 1992 skončil zákaz, více než 50 000 jednotlivců a rodin uvítalo, že s nimi svědkové budou studovat Bibli

Kyjev, Ukrajina

Shromáždění v této zemi (často v pronajatých sálech) jsou hojně navštěvována, zejména od roku 1991, kdy svědkové Jehovovi dosáhli zákonného uznání

[Obrázky na straně 679]

Ve 138 případech, které se týkaly svědků Jehovových, byla podána odvolání a žádosti Nejvyššímu soudu USA. Ve 111 z nich v letech 1939–1963 sloužil jako právní zástupce Hayden Covington (zde na obrázku)

[Obrázek na straně 681]

Quebecký premiér Maurice Duplessis (koncem 30. let) veřejně pokleká před kardinálem Villeneuve a navléká si prsten jako doklad úzkých vztahů mezi církví a státem. V Quebeku bylo pronásledování svědků Jehovových zvlášť intenzívní

[Obrázek na straně 683]

W. K. Jackson, který patřil k právníkům v ústředí Společnosti, sloužil deset let jako člen vedoucího sboru svědků Jehovových

[Obrázek na straně 685]

Rosco Jones, jehož případ týkající se služby svědků Jehovových se dvakrát projednával před Nejvyšším soudem USA

[Obrázky na straně 686]

Soudci Nejvyššího soudu USA, kteří hlasováním 6 proti 3 v případu „Barnette“ zamítli povinné zdravení vlajky a zastali se svobody uctívání. To zvrátilo dřívější rozhodnutí tohoto soudu v případu „Gobitis“

Děti, o něž se jednalo v soudních případech

Lillian a William Gobitasovi

Marie a Gathie Barnettovy

[Obrázek na straně 689]

Aimé Boucher byl osvobozen rozhodnutím Nejvyššího soudu Kanady; tím byla zamítnuta obvinění z pobuřování, vznesená proti svědkům Jehovovým

[Obrázky na straně 691]

Tento traktát, ve třech jazycích, informoval celou Kanadu o zvěrstvech páchaných na svědcích Jehovových v Quebeku

[Obrázky na straně 692]

Bylo nutné poučit svědky Jehovovy o právních postupech, aby se mohli vypořádat s odporem lidí proti jejich službě; zde jsou některé právnické publikace, které používali