Přejít k článku

Přejít na obsah

Zkoušky a prosévání zevnitř

Zkoušky a prosévání zevnitř

28. kapitola

Zkoušky a prosévání zevnitř

VÝVOJ a růst novodobé organizace svědků Jehovových přinesl mnohé situace, které tvrdě vyzkoušely víru jednotlivců. Jako mlácení a převívání odděluje pšenici od plev, tak pomohly tyto situace určit, kdo jsou skuteční křesťané. (Srovnej Lukáše 3:17.) Lidé spojení s organizací museli dát najevo, co je v jejich srdci. Sloužili pouze pro osobní prospěch? Byli jen následovníky nějakého nedokonalého člověka? Nebo byli pokorní, dychtiví poznat a konat Boží vůli, úplní ve své oddanosti Jehovovi? — Srovnej 2. Paralipomenon 16:9.

Následovníci Ježíše Krista v prvním století také procházeli zkouškami víry. Ježíš svým následovníkům řekl, že se s ním budou podílet na jeho Království, jen budou-li věrní. (Mat. 5:3, 10; 7:21; 18:3; 19:28) Neřekl jim ale, kdy tuto cenu dostanou. Budou věrně a oddaně dále klást zájmy tohoto Království na první místo v životě, i tváří v tvář všeobecné lhostejnosti, ba i nepřátelství vůči jejich kázání? Každý to nedokázal. — 2. Tim. 4:10.

Pro některé byl zkouškou způsob, jímž vyučoval sám Ježíš. Farizeové klopýtli, když rázně odmítl jejich ústní podání. (Mat. 15:1–14) I mnozí lidé, kteří se prohlašovali za Ježíšovy učedníky, se nad jeho způsobem vyučování pohoršovali. Jednou, když rozebíral, jak důležité je projevovat víru v hodnotu jeho těla a krve předkládaných jako oběť, mnozí jeho učedníci dali najevo, že jimi otřáslo obrazné vyjádření, jehož použil. Nečekali na další vysvětlení a „odešli k věcem za sebou a již s ním nechodili“. — Jan 6:48–66.

Všichni se ale neodvrátili. Šimon Petr to vysvětlil: „Pane, ke komu odejdeme? Máš výroky věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že jsi Boží Svatý.“ (Jan 6:67–69) Viděli a slyšeli již dost, aby byli přesvědčeni, že Ježíš je ten, jehož prostřednictvím Bůh zjevuje pravdu o sobě a o svém předsevzetí. (Jan 1:14; 14:6) Přesto zkoušky víry pokračovaly.

Po své smrti a vzkříšení používal Ježíš apoštoly a jiné jako pastýře ve sboru. Byli to nedokonalí muži a jejich nedokonalosti byly někdy zkouškou pro lidi okolo nich. (Srovnej Skutky 15:36–41; Galaťanům 2:11–14.) Na druhé straně existovali jednotlivci, které jejich obdiv k význačným křesťanům připravil o vyrovnanost, a proto říkali: „Patřím Pavlovi“, kdežto jiní říkali: ‚Já patřím Apollovi.‘ (1. Kor. 3:4) Všichni si potřebovali dávat pozor, aby neztratili ze zřetele, co znamená být následovníkem Ježíše Krista.

Apoštol Pavel předpověděl jiné vážné problémy. Vysvětlil, že i uvnitř křesťanského sboru „povstanou muži a budou mluvit převrácené věci, aby za sebou odvedli učedníky“. (Sk. 20:29, 30) A apoštol Petr varoval, že falešní učitelé mezi Božími služebníky se budou snažit „podvodnými slovy“ vykořisťovat jiné. (2. Petra 2:1–3) Bylo zřejmé, že učedníky čekaly zkoušky víry, jež měly prověřit srdce a věrnou oddanost.

Proto nebyly překvapením zkoušky a prosévání, které patří k novodobým dějinám svědků Jehovových. Mnozí však byli překvapeni, kdo klopýtl a kvůli čemu.

Opravdu oceňovali výkupné?

V první polovině sedmdesátých let 19. století bratr Russell a jeho společníci stále více poznávali a oceňovali Boží předsevzetí. Byl to pro ně čas duchovního osvěžení. V roce 1878 však byli postaveni před velkou zkoušku víry a věrné oddanosti Božímu slovu. Spornou otázkou se stala obětní hodnota Ježíšova těla a krve — stejná nauka, o jakou klopýtli mnozí Ježíšovi učedníci v prvním století.

Právě dva roky předtím, v roce 1876, navázal C. T. Russell pracovní vztah s N. H. Barbourem z Rochesteru ve státě New York. Jejich studijní skupiny se k sobě přičlenily. Russell poskytl finanční prostředky pro oživení tisku Barbourova časopisu Herald of the Morning. Barbour byl hlavním redaktorem a Russell pomocným redaktorem. Také společně vydali knihu Three Worlds, and the Harvest of This World (Tři světy a žeň tohoto světa).

Pak se stalo něco neočekávaného! Do srpnového čísla časopisu Herald of the Morning z roku 1878 napsal Barbour článek, v němž zpochybnil význam takových textů, jako je 1. Petra 3:18 a Izajáš 53:5, 6 a také Hebrejcům 9:22, a prohlásil, že celá myšlenka, že Kristus zemřel, aby přikryl naše hříchy, je nepřijatelná. Russell později napsal: „K našemu bolestnému překvapení. . . pan Barbour napsal do časopisu Herald článek popírající nauku o smíření — popírající, že Kristova smrt byla výkupní cenou za Adama a jeho rod, a prohlásil, že Kristova smrt nebyla o nic více splacením pokuty za hříchy člověka, než kdyby propíchli špendlíkem mouchu a pozemský rodič by její utrpení a smrt považoval za pravé vyrovnání za poklesek svého dítěte.“ *

To byla rozhodující otázka. Bude se bratr Russell s věrnou oddaností držet toho, co Bible jasně říká o Božím opatření pro záchranu lidstva, nebo padne za oběť lidské filozofii? Přestože Russellovi bylo v té době pouhých 26 let a Barbour byl mnohem starší, Russell odvážně napsal hned do příštího vydání časopisu Herald článek, v němž důrazně obhajoval hodnotu Kristovy krve pro přikrytí hříchu a mluvil o tom jako o „jedné z nejdůležitějších nauk Božího slova“.

Dále vyzval J. H. Patona, druhého pomocného redaktora časopisu Herald, aby napsal článek na podporu víry, že Kristova krev je základem pro přikrytí hříchu. Paton článek opravdu napsal a ten vyšel v prosincovém vydání. Po opakovaných neúspěšných pokusech rozmlouvat o té věci s Barbourem na základě Písem přerušil Russell s Barbourem styky a přestal podporovat jeho časopis. V červenci 1879 začal Russell vydávat nový časopis — Zion’s Watch Tower and Herald of Christ’s Presence (Sionská Strážná věž a zvěstovatel přítomnosti Kristovy) —, který byl od počátku výslovným zastáncem výkupného. Ale tím to neskončilo.

Dva roky nato se začal odvracet i Paton, který tehdy sloužil jako cestující zástupce Strážné věže, a vydal pak knihu (svou druhou knihu nazvanou Day Dawn [Úsvit dne]), v níž zavrhl víru v Adamův pád do hříchu, a v důsledku toho i potřebu vykupitele. Dokazoval, že sám Pán byl nedokonalý člověk, který svým životem prostě ukázal jiným, jak ukřižovat své hříšné sklony. V roce 1881 jiný společník, A. D. Jones, začal vydávat publikaci (Zion’s Day Star) podobnou Strážné věži, ale se záměrem předkládat jednodušší rysy Božího předsevzetí. Zprvu vše vypadalo dobře. Jenže do roka zavrhl Jonesův časopis Kristovu usmiřující oběť a do konce příštího roku odmítl i zbytek Bible. Co se těm lidem stalo? Připustili, aby je osobní teorie a okouzlení populárními lidskými filozofiemi odvedly od Božího slova. (Srovnej Kolosanům 2:8.) Publikace vydávaná A. D. Jonesem vycházela jen krátce a pak zapadla. J. H. Paton se rozhodl vydávat časopis, v němž předkládal evangelium tak, jak je chápal on sám, ale náklad časopisu byl velmi omezený.

Bratr Russell měl velkou starost, jak to všechno bude působit na čtenáře Strážné věže. Uvědomoval si, že je to pro každého zkouškou víry. Dobře věděl, že někteří považují jeho kritiku nebiblických nauk za projev soupeřivosti. Bratr Russell však neusiloval o to, aby měl nějaké následovníky. O tom, co se odehrávalo, napsal: „Účelem této zkoušky a prosévání zřejmě je vybrat všechny, jejichž vroucí přání jsou nesobecká, všechny, kdo jsou plně a bezvýhradně zasvěceni Pánu, kdo tak dychtí po tom, aby se děla Pánova vůle, a jejichž důvěra v jeho moudrost, jeho cestu a jeho Slovo je tak velká, že se nechtějí dát odvést od Pánova slova ani sofistikou jiných, ani vlastními plány a myšlenkami.“

Používal Bůh viditelný sdělovací prostředek?

Existuje samozřejmě mnoho náboženských organizací a značný počet učitelů, kteří do jisté míry používají Bibli. Používal Bůh výslovně Charlese Taze Russella? Pokud ano, přišel snad Bůh o svůj viditelný sdělovací prostředek, když bratr Russell zemřel? Tyto otázky nabyly rozhodujícího významu a vedly k dalším zkouškám a prosévání.

Jistě se nedalo očekávat, že by Bůh používal C. T. Russella, kdyby Russell věrně a oddaně nelpěl na Božím slově. (Jer. 23:28; 2. Tim. 3:16, 17) Bůh by nepoužíval žádného člověka, který by sice viděl, že je něco jasně napsáno v Písmech, ale ze strachu by o tom nekázal. (Ezek. 2:6–8) Bůh by také nepoužíval člověka, který by svou znalost Písem využíval k tomu, aby si získal slávu. (Jan 5:44) Co tedy ukazují skutečnosti?

Když dnes svědkové Jehovovi posuzují, jaké dílo konal, jakým věcem vyučoval, proč jim vyučoval a k čemu to vedlo, nepochybují, že Charles Taze Russell byl opravdu v určitém významném čase zvláštním způsobem používán Bohem.

Tento názor se nezakládá jen na tom, že bratr Russell zaujal pevný postoj k výkupnému. Bere také v úvahu, že nebojácně zavrhl ta vyznání víry, jež obsahovala některé ze základních nauk křesťanstva, protože ty odporovaly inspirovaným Písmům. K těmto článkům víry patřila nauka o trojici (jež má kořeny ve starověkém Babylóně a kterou takzvaní křesťané převzali až dlouho po dopsání Bible) a také učení, že lidské duše jsou samy o sobě nesmrtelné (což převzali lidé, kteří měli přehnanou úctu k Platónově filozofii a kteří pak snadno přijali takové názory, jako je věčné mučení duší v pekelném ohni). I mnozí učenci z křesťanstva vědí, že Bible takové nauky neučí, * ale jejich kazatelé to obvykle ze svých kazatelen neříkají. Bratr Russell naproti tomu podnikl intenzívní kampaň, aby se s každým, kdo byl ochoten naslouchat, podělil o to, co Bible opravdu říká.

Za povšimnutí stojí i to, co dělal bratr Russell s jinými velmi významnými pravdami, které pochopil z Božího slova. Rozpoznal, že Kristus se vrátí jako slavná duchovní osoba, neviditelný lidskému zraku. Již v roce 1876 poznal, že rokem 1914 skončí časy pohanů. (Luk. 21:24, KB) Některé z těchto věcí si uvědomili i jiní znalci Bible a zastávali se jich. Ale bratr Russell využil všech svých prostředků, aby jim dodal mezinárodní publicity v takové míře, v jaké toho tehdy nemohl dosáhnout žádný jiný jednotlivec ani žádná skupina.

Vybízel jiné, aby pečlivě porovnávali jeho spisy s inspirovaným Božím slovem, aby se ubezpečili, že to, co poznávají, je s Písmem v plném souladu. Jednomu muži, který mu napsal dopis obsahující řadu otázek, bratr Russell odpověděl: „Jestliže bylo správné, aby raní křesťané prověřovali to, co dostávali od apoštolů, kteří byli inspirovaní a také se k tomu hlásili, oč důležitější je, abyste se vy plně ubezpečil, že tyto nauky přesně odpovídají základním poučením od apoštolů a od našeho Pána; — protože autor těchto nauk netvrdí, že dostal nějakou inspiraci, ale říká, že má pouze vedení od Pána jako člověk, kterého Pán používá k sycení svého stáda.“

Bratr Russell si nepřisvojoval žádnou nadpřirozenou moc, žádná božská zjevení. Nepřipisoval si zásluhu za to, čemu vyučoval. Byl vynikajícím badatelem Bible. Vysvětloval však, že jeho pozoruhodné porozumění Písmům vyplývá z ‚prosté skutečnosti, že přišel Boží pravý čas‘. Řekl: „Kdybych nemluvil a nenašel se žádný jiný prostředník, volalo by samo kamení.“ Mluvil o sobě, jako by byl pouhým ukazováčkem mířícím k tomu, co stojí v Božím slově.

Charles Taze Russell netoužil po slávě od lidí. V roce 1896 napsal, aby usměrnil myšlení všech, kdo měli sklon vzdávat mu přílišnou čest: „Jelikož jsme byli z Boží milosti do jisté míry používáni ve službě evangelia, snad není nemístné říci zde to, co jsme často říkali v soukromí a již předtím na těchto stránkách — totiž, že sice oceňujeme lásku, sympatie, důvěru a přátelství spoluslužebníků a celé domácnosti víry, ale netoužíme po žádných poctách, žádné hluboké úctě pro sebe ani pro naše spisy; také si nepřejeme být nazýváni Ctihodný nebo Rabbi. Nepřejeme si také, aby se někdo nazýval naším jménem.“

Když se blížila jeho smrt, nebyl toho názoru, že už není co poznávat, že už není další práce, která se má vykonat. Často mluvíval o přípravě sedmého svazku Studies in the Scriptures (Studie Písem). Když se ho před jeho smrtí na tento svazek ptali, řekl svému společníkovi na cestách, Mentovi Sturgeonovi: „Ten může napsat někdo jiný.“ Ve své závěti vyjádřil přání, aby Strážná věž vycházela dál pod vedením výboru mužů plně oddaných Pánu. Uvedl, že ti, kdo tímto způsobem budou sloužit, mají být muži „úplně a věrně oddaní naukám Písem — zejména nauce o Výkupném —, že nelze dosáhnout u Boha přijetí ani záchrany k věčnému životu jinak než skrze víru v Krista a skrze poslušnost Jeho Slova a jeho ducha“.

Bratr Russell si uvědomoval, že v kázání dobré zprávy se má vykonat ještě mnoho práce. Při jednom pořadu v podobě otázek a odpovědí, který byl připraven roku 1915 v kanadském Vancouveru, dostal otázku, kdy mohou tehdy žijící Kristovi duchem pomazaní následovníci očekávat svou nebeskou odměnu. Odvětil: „Nevím, ale ještě je tu mnoho práce. A bude k tomu zapotřebí tisíců bratří a na penězích milióny. Kde se tu vezmou, to nevím — Pán zná své vlastní záležitosti.“ Potom v roce 1916, krátce před zahájením přednáškového turné, v jehož průběhu zemřel, zavolal do své kanceláře A. H. Macmillana, administrativního pomocníka. Při té příležitosti řekl: „Nejsem již schopen dál pokračovat v práci, a přesto se musí vykonat velké dílo.“ Tři hodiny popisoval na základě Písem bratru Macmillanovi rozsáhlé kazatelské dílo, které viděl před sebou. Na námitky bratra Macmillana odvětil: „To není lidské dílo.“

Změna správy přináší zkoušky

Mnoho společníků bratra Russella bylo pevně přesvědčeno, že Pán drží věci pevně v ruce. Při pohřbu bratra Russella prohlásil W. E. Van Amburgh: „Bůh v minulosti používal mnoho služebníků, a nepochybně jich ještě mnoho použije v budoucnosti. Nejsme zasvěceni člověku ani dílu nějakého člověka, ale tomu, abychom činili vůli Boží, a Bůh nám ji zjeví prostřednictvím svého Slova a prozřetelným vedením. Bůh je stále u kormidla.“ Bratr Van Amburgh v tomto přesvědčení nikdy nezakolísal až do smrti.

Bylo však smutné, že někteří zjevní Russellovi obdivovatelé projevovali odlišného ducha. Po Russellově smrti se okolnosti změnily, a to vedlo ke zkouškám a prosévání. Odštěpily se odpadlické skupiny, a to nejen ve Spojených státech, ale i v Belfastu, v Kodani, ve Vancouveru a Victorii (v kanadské provincii Britská Kolumbie) a na jiných místech. V Helsinkách dospěli někteří k názoru, že po Russellově smrti již neexistuje žádný zprostředkovatel dalšího duchovního světla. Na naléhání jistých vedoucích jednotlivců tam 164 osob opustilo organizaci. Mělo to Boží požehnání? Nějakou dobu vydávali svůj vlastní časopis a pořádali vlastní shromáždění. Časem se však skupina rozštěpila, usychala, až přestala existovat; a mnozí se rádi vrátili na shromáždění badatelů Bible. Všichni se však nevrátili.

Smrt bratra Russella a následující události se staly zkouškou i pro R. E. B. Nicholsona, tajemníka australské odbočky, a způsobily, že dal najevo, co má v srdci. Po Russellově smrti napsal: „Déle než čtvrt století jsem ho miloval, nejen pro jeho dílo, ale i pro jeho krásný charakter; radoval jsem se z pravd, které vynášel jako ‚pokrm v pravý čas‘, a z jeho rad; obdivoval jsem chápavou, laskavou, milující povahu, tak velkolepě smíšenou s pevností a silným odhodláním dělat cokoli a odvážit se čehokoli, aby uskutečnil to, o čem byl přesvědčen, že je to božská vůle nebo odhalování Jeho Slova. . . Nastupuje pocit osamění, když si člověk uvědomí, že je tato silná opora v lidské podobě odňata.“

Joseph F. Rutherford, nový prezident Watch Tower Society, nepřipadal Nicholsonovi jako člověk, jenž by měl převzít odpovědnost dohledu, kterou předtím nesl bratr Russell. Nicholson začal otevřeně kritizovat nevybíravý způsob, jímž nová biblická studijní látka odsuzovala falešné náboženství. Zanedlouho organizaci opustil, připravil Společnost o mnoho majetku (který měl zaregistrován na své jméno) a odvedl ty jednotlivce z Melbourne, kteří měli sklon vzhlížet k němu. Proč se to vše stalo? Nicholson zřejmě připustil, aby se stal následovníkem člověka, a když onen člověk odešel, Nicholsonova poctivost a horlivost pro službu Pánu ochladla. Nikomu z těch, kdo se tehdy odtrhli, se nedařilo. Stojí však za povšimnutí, že Jane Nicholsonová, třebaže křehké postavy, se k manželovi v jeho zběhnutí nepřipojila. Její oddanost patřila především Jehovovi Bohu a ona mu dál plným časem sloužila až do své smrti v roce 1951.

Mnozí rozeznali, že tím, co se dělo v letech po smrti bratra Russella, se uskutečňovala Pánova vůle. Jeden z Jehovových služebníků v Kanadě o tom napsal bratru Rutherfordovi:

„Drahý bratře, nechci, abys to, co ti nyní píšu, pochopil nesprávně. Tvá povaha a povaha našeho drahého bratra Russella jsou tak odlišné jako den a noc. Mnozí, žel, velmi mnozí, měli bratra Russella rádi pro jeho osobnost, povahu atd., a velmi, velmi málo jich proti němu zdvihlo prst. Mnozí přijali pravdu jen proto, že to řekl bratr Russell. Mnozí pak začali uctívat člověka. . . Vzpomínáš si, jak tenkrát bratr Russell na sjezdu upřímně mluvil o této chybě mnoha bratří, kteří to mysleli dobře, a založil svou řeč na Janovi a andělovi. (Zjevení 22:8, 9) Když odešel, víme všichni, co se stalo.

Ale ty, bratře Rutherforde, máš povahu, která se nedá s povahou bratra Russella srovnávat. I tvůj vzhled je jiný. Ty za to nemůžeš. Dostal jsi to darem při narození a nemohl jsi to odmítnout. . . Od chvíle, kdy jsi byl postaven do čela záležitostí SPOLEČNOSTI, byl jsi terčem neoprávněné kritiky a pomluv nejhoršího druhu, a všechno to pocházelo od bratří. A přesto jsi věrně oddán drahému Pánu a jeho pověření, jak je zaznamenáno v Izajášovi 61:1–3. Věděl Pán, co dělá, když tě postavil do čela? Jistě ano. V minulosti jsme všichni měli sklon uctívat stvoření více než Stvořitele. Pán to věděl. Proto postavil do čela záležitostí stvoření s jinou povahou — jinými slovy, svěřil mu dílo, dílo žně. Ty si nepřeješ, aby tě někdo uctíval. To vím, ale přeješ si, aby se všichni, kdo mají stejnou drahocennou víru, těšili ze světla, jež nyní září na stezku spravedlivých právě tak, jak Pán uznává za dobré, aby zářilo. A právě to se má podle Pánova přání dít.“

Objasňuje se totožnost „služebníka věrného a opatrného“

Mnozí lidé, kteří tehdy byli při prosévání odděleni, lpěli na názoru, že „služebníkem věrným a opatrným“, kterého Ježíš předpověděl v Matoušovi 24:45–47 (KB) a který měl domácnosti víry rozdělovat duchovní pokrm, byl jediný člověk, Charles Taze Russell. Zejména po jeho smrti tento názor řadu let předkládala i Strážná věž. Bratr Russell hrál kdysi význačnou úlohu, a proto se tehdejší badatelé Bible domnívali, že to tak je. On sám tuto myšlenku nepodporoval, ale přece uznával napohled rozumné důvody těch, kdo jí byli nakloněni. * Zdůrazňoval však také, že každý, koho by Pán k takové úloze používal, musí být pokorný a musí také horlivě působit k Mistrově slávě. A kdyby ten, koho Pán vyvolil, zklamal, byl by nahrazen někým jiným.

Jelikož však světlo pravdy po smrti bratra Russella zářilo stále jasněji a kázání, které Ježíš předpověděl, nabývalo stále většího rozsahu, stalo se zřejmým, že „služebník věrný a opatrný“ (KB), neboli „věrný a rozvážný otrok“ (NS), neodešel ze scény, když bratr Russell zemřel. V roce 1881 vyjádřil sám bratr Russell názor, že „služebníka“ tvoří celý sbor věrných duchem pomazaných křesťanů. Chápal ho jako kolektivního služebníka, třídu lidí, kteří byli sjednoceni v konání Boží vůle. (Srovnej Izajáše 43:10.) Toto porozumění znovu potvrdili badatelé Bible v roce 1927. Svědkové Jehovovi dnes uznávají, že věrný a rozvážný otrok používá časopis Strážná věž a příbuzné publikace k rozdělování duchovního pokrmu. Netvrdí, že je tato třída otroka neomylná, ale přece na ni pohlížejí jako na jediný sdělovací prostředek, který Pán používá během posledních dnů tohoto systému věcí.

Když se stala překážkou pýcha

Byly však doby, kdy se jednotlivci v odpovědných postaveních začali považovat za zprostředkovatele duchovního světla, a proto odporovali tomu, co předkládala organizace. Jiní prostě podlehli touze uplatňovat větší osobní vliv. Měli snahu přimět jiné, aby šli za nimi, neboli, jak to vyjádřil apoštol Pavel, chtěli ‚odvést za sebou učedníky‘. (Sk. 20:29, 30) To ovšem vyzkoušelo pohnutky a duchovní pevnost těch, které se snažili zlákat. Povšimněme si několika příkladů:

Badatelé Bible v Allegheny (Pensylvánie) obdrželi zvláštní dopisy, které je zvaly, aby se 5. dubna 1894 dostavili na jakési shromáždění. Bratr a sestra Russellovi pozváni nebyli a nezúčastnili se, ale bylo tam asi 40 jiných osob. Dopis podepsaný E. Bryanem, S. D. Rogersem, J. B. Adamsonem a O. von Zechem uváděl, že se schůzka bude týkat jejich „největšího blaha“. Ukázalo se, že to byla ze strany těchto spiklenců zlomyslná snaha otrávit mysl druhých roztrušováním, co podle jejich domněnek bylo v obchodních záležitostech bratra Russella závadné (přestože skutečnosti byly zcela opačné), tvrzením, že bratr Russell má příliš mnoho moci (kterou chtěli mít sami) a stížnostmi, že při šíření evangelia a na shromážděních biblických tříd dává přednost tištěnému slovu před pouhým pořádáním přednášek (na nichž mohli snáze předkládat osobní názory). Sbor byl velmi rozrušen tím, co se stalo, a mnozí klopýtli. Ale ti, kdo se odklonili, se přitom nestali duchovnějšími lidmi ani nebyli horlivější v Pánově díle.

O více než dvacet let později, těsně před smrtí, vyjádřil bratr Russell svůj záměr vyslat Paula S. L. Johnsona, velmi schopného řečníka, do Británie, aby posílil tamější badatele Bible. Z úcty k přání bratra Russella poslala Společnost Johnsona v listopadu 1916 do Británie. Jakmile však přijel do Británie, propustil dva ředitele Společnosti. Považoval se za důležitou osobnost a v proslovech i dopisech tvrdil, že to, co dělá, bylo v Písmech předstíněno Ezrou, Nehemjášem a Mordechajem. Tvrdil, že je správcem (neboli šafářem), o němž se zmiňuje Ježíš ve svém podobenství v Matoušovi 20:8 (KB). Pokusil se převzít správu nad finančními záležitostmi Společnosti a podal žalobu u londýnského Nejvyššího soudu, aby dosáhl svých cílů.

Když byly jeho snahy zmařeny, vrátil se do New Yorku. Tam se snažil získat podporu některých mužů, kteří sloužili ve správní radě Společnosti. Ti, kdo se dali přesvědčit a postavili se na jeho stranu, se snažili dosáhnout svých cílů pokusem o prosazení rezoluce, aby byly odvolány směrnice Společnosti, které dávaly prezidentovi pravomoc spravovat její záležitosti. Chtěli, aby pravomoc k veškerému rozhodování spočívala na nich. Bratr Rutherford použil pro zabezpečení zájmů Společnosti zákonných prostředků, a ti, kdo se snažili narušit její práci, byli požádáni, aby opustili domov betel. Na výročním shromáždění akcionářů Společnosti počátkem následujícího roku, když se volila správní rada a její úředníci na další rok, byli rušitelé drtivou většinou odmítnuti. Někteří z nich si možná mysleli, že jsou v právu, ale převážná většina jejich duchovních bratrů dala jasně najevo, že s nimi nesouhlasí. Přijmou to pokárání?

P. S. L. Johnson potom přicházel na shromáždění badatelů Bible a vyvolával dojem, že s jejich vírou a činností souhlasí. Když však získal důvěru některých z nich, zaséval semena pochybností. Jestliže někdo navrhl rozchod se Společností, pokrytecky od toho odrazoval — dokud nebyla věrná oddanost té skupiny důkladně podkopána. Snažil se ovlivňovat bratry svými dopisy, a dokonce i osobními návštěvami, a to nejen ve Spojených státech, ale také v Kanadě, na Jamajce, v Evropě a v Austrálii. Dařilo se to?

Snad to tak vypadalo, když většina v nějakém sboru odhlasovala, že ruší své spojení se Společností. Byli však jako ratolest odříznutá od stromu — nějaký čas zelená, pak uschlá a bez života. Když odpůrci pořádali v roce 1918 sjezd, vyvstaly různice a došlo k rozkolu. Pak docházelo k dalšímu rozkladu. Někteří načas působili jako malé sekty s nějakým vůdcem, jehož obdivovali. Nikdo z nich se nevěnoval dílu vydávání veřejného svědectví o Božím Království po celé obydlené zemi — dílu, které Ježíš svěřil svým následovníkům.

Když se to vše dělo, bratři si připomínali, co bylo zaznamenáno v 1. Petra 4:12: „Milovaní, nebuďte zmateni požárem mezi vámi, který se vám děje jako zkouška, jako by vás postihlo něco podivného.“

Ti, o nichž zde byla zmínka, nebyli jediní, kdo připustili, aby pýcha podkopala jejich víru. Stalo se to i jiným, včetně Alexandra Freytaga, ředitele kanceláře Společnosti v Ženevě. Rád na sebe poutal pozornost, vkládal své vlastní myšlenky do publikací Společnosti, které překládal do francouzštiny, a dokonce používal zařízení Společnosti k vydávání svých vlastních spisů. V Kanadě to byl W. F. Salter, ředitel odbočky Společnosti, který přestal souhlasit s publikacemi Společnosti, dal na srozuměnou, že očekává, že bude příštím prezidentem Watch Tower Society, a když byl propuštěn, nepoctivě používal úřední dopisní papír se záhlavím Společnosti, aby vybízel sbory v Kanadě i v cizině ke studiu látky, kterou napsal sám. V Nigérii to byl mimo jiné G. M. Ukoli, který zprvu projevoval horlivost pro pravdu, ale potom v pravdě začal vidět prostředek k dosažení hmotného zisku a k osobnímu vyniknutí. Když pak byly jeho záměry zmařeny, uchýlil se k tomu, že věrné bratry ostouzel v tisku. A byli i jiní.

I v nedávných letech projevili podobného ducha někteří jednotlivci, kteří zaujímali význačné postavení.

Tito lidé samozřejmě měli svobodu a mohli věřit, čemu chtěli. Ale každý, kdo veřejně nebo soukromě zastává názory, které se rozcházejí s tím, co vychází v publikacích nějaké organizace, a kdo přitom tvrdí, že tu organizaci zastupuje, působí rozdělení. Jak tyto situace řešili svědkové Jehovovi?

Nezačali takové osoby pronásledovat (přestože odpadlíci si často libovali v urážení svých bývalých duchovních bratrů) ani se jim nesnažili fyzicky nějak škodit (což dělala katolická církev pomocí inkvizice). Spíše se řídili inspirovanou radou apoštola Pavla, který napsal: „Vybízím [vás], abyste dohlíželi na ty, kteří působí rozdělení a podněty ke klopýtání v rozporu s učením, jemuž jste se naučili, a abyste se jim vyhýbali. Lidé toho druhu nejsou totiž otroky našeho Pána Krista. . . a hladkým mluvením a lichotivou řečí svádějí srdce bezelstných.“ — Řím. 16:17, 18.

Když jiní pozorovali, co se děje, také dostali příležitost dát najevo, co mají v srdci.

Naukové názory, jež potřebovaly vytříbení

Svědkové Jehovovi otevřeně uznávají, že v jejich porozumění Božímu předsevzetí došlo během let k mnoha úpravám. Poznávání Božího předsevzetí je postupné, a to znamená, že musí docházet ke změnám. Boží předsevzetí se nemění, ale osvícení, které Bůh průběžně svým služebníkům poskytuje, vyžaduje, aby upravovali svůj náhled.

Svědkové ukazují z Bible, že to tak bylo i u Božích věrných služebníků v minulosti. Abraham měl k Jehovovi blízký vztah; když však tento muž víry opustil Ur, neznal zemi, do níž ho Bůh vedl, a mnoho let si vůbec nebyl jistý, jak Bůh splní svůj slib, že z něho učiní velký národ. (1. Mojž. 12:1–3; 15:3; 17:15–21; Hebr. 11:8) Bůh zjevil prorokům mnoho pravd, ale byly i jiné věci, kterým tehdy nerozuměli. (Dan. 12:8, 9; 1. Petra 1:10–12) Podobně Ježíš vysvětlil svým apoštolům mnohé, ale i na konci svého pozemského života jim řekl, že ještě budou muset poznat mnoho věcí. (Jan 16:12) Některé z těch věcí, jako například Boží předsevzetí přivést do sboru pohany, nebyly pochopeny, dokud apoštolové neviděli, k čemu skutečně dochází ve splnění proroctví. — Sk. 11:1–18.

Když změny vedly k tomu, že bylo nutné upustit od názorů do té doby vysoce ceněných, byla to pochopitelně pro některé zkouška. Všechny úpravy porozumění také nepřišly jednoduše, naráz. Nedokonalost někdy vede ke sklonu přecházet z extrému do extrému, než se rozpozná správný náhled. Může to trvat nějaký čas. Někteří lidé se sklony ke kritizování o to klopýtli. Uvažujme o jednom příkladu:

Již v roce 1880 rozebíraly publikace Strážné věže různé podrobnosti související s abrahamskou smlouvou, smlouvou Zákona a novou smlouvou. Křesťanstvo ztratilo ze zřetele Boží slib, že si skrze Abrahamovo semeno budou jistě žehnat všechny rodiny země. (1. Mojž. 22:18) Bratra Russella však živě zajímalo, jak to Bůh uskuteční. Domníval se, že v biblickém popisu židovského Dne smíření vidí náznaky, jak by to mohlo být uskutečněno ve spojitosti s novou smlouvou. V roce 1907, když se znovu rozebíraly tytéž smlouvy se zvláštním důrazem na úlohu Kristových spoludědiců při uskutečňování požehnání předpověděných lidstvu v abrahamské smlouvě, někteří badatelé Bible vznesli silné námitky.

V té době existovaly jisté překážky, které znemožňovaly jasné pochopení věcí. Badatelé Bible ještě správně neviděli, jaké postavení tehdy zaujímal přirozený Izrael ve vztahu k Božímu předsevzetí. Tato překážka byla odstraněna z cesty teprve tehdy, když se naprosto jasně ukázalo, že Židé jako národ nemají zájem dát se Bohem použít ve splňování jeho prorockého slova. Jinou překážkou bylo, že badatelé Bible nedokázali přesně určit totožnost „velkého zástupu“ ze Zjevení 7:9, 10. Jeho totožnost se objasňovala teprve tehdy, když se velký zástup začal skutečně objevovat, a tím se splňovalo proroctví. Ti, kdo tvrdě kritizovali bratra Russella, těm věcem také nerozuměli.

Avšak někteří z těch, kdo se prohlašovali za křesťanské bratry, falešně obvinili Strážnou věž, že popřela, že Ježíš je Prostředníkem mezi Bohem a lidmi, že zavrhla výkupné a popřela nutnost a skutečnost smíření. Nic z toho nebyla pravda. Ale někteří z těch, kdo to říkali, byli význační jednotlivci a odvedli za sebou jiné jako učedníky. V některých podrobnostech, jimž vyučovali ve spojitosti s novou smlouvou, snad měli pravdu, ale požehnal Pán tomu, co dělali? Někteří z nich po nějakou dobu pořádali shromáždění, ale pak jejich skupiny zanikly.

Naproti tomu badatelé Bible se dál podíleli na kázání dobré zprávy, jak Ježíš přikázal svým učedníkům. Přitom dál studovali Boží slovo a sledovali vývoj událostí, který by objasňoval jejich význam. Během třicátých let byly konečně odstraněny hlavní překážky, jež bránily jasnému porozumění, pokud jde o smlouvy, a ve Strážné věži a příbuzných publikacích vyšly opravené výroky o tomto námětu. * Jakou radost to přineslo těm, kteří trpělivě vyčkali!

Byla jejich očekávání správná?

V určitých dobách badatelé Bible chovali naděje a vyhlídky, kvůli nimž se jim kritikové smáli. Ale všechny tyto naděje a vyhlídky vyrůstaly z upřímné touhy vidět splnění toho, co tito horliví křesťané uznávali jako neselhávající Boží sliby.

Ze studia inspirovaných Písem věděli, že Jehova slíbil požehnání všem národům země prostřednictvím Abrahamova semene. (1. Mojž. 12:1–3; 22:15–18) Viděli v Božím slovu slib, že Syn člověka bude panovat jako nebeský Král nad celou zemí, že malé stádo věrných bude vzato ze země, aby se s ním podílelo na vládě jeho Království, a že tito věrní budou vládnout jako králové tisíc let. (Dan. 7:13, 14; Luk. 12:32; Zjev. 5:9, 10; 14:1–5; 20:6) Znali Ježíšův slib, že se vrátí a vezme s sebou ty, pro něž připravil místo v nebi. (Jan 14:1–3) Byli obeznámeni se slibem, že Mesiáš také vybere některé ze svých věrných předků, aby byli knížaty po celé zemi. (Žalm 45:16) Rozpoznali, že Písma předpovídají konec ničemného starého systému věcí, a uvědomovali si, že to souvisí s válkou velkého dne Boha, Všemohoucího, v Armagedonu. (Mat. 24:3; Zjev. 16:14, 16) Hluboce na ně působily biblické texty, které ukazují, že země byla stvořena k tomu, aby byla navždy obývána, že ti, kdo na ní budou žít, budou žít v pravém míru, a že všichni, kdo budou projevovat víru v Ježíšovu dokonalou lidskou oběť, se budou moci těšit z věčného života v ráji. — Iz. 2:4; 45:18; Luk. 23:42, 43; Jan 3:16.

Bylo jen přirozené, že si kladli otázku, kdy jak se to stane. Naznačovala inspirovaná Písma nějaké odpovědi?

Používali biblickou chronologii, kterou poprvé předložil Christopher Bowen z Anglie, a proto si mysleli, že 6 000 let lidských dějin skončilo již v roce 1873, že od té doby jsou v sedmém tisíciletí lidských dějin a že se již určitě přiblížili k úsvitu předpověděného milénia. Série knih známá jako Millennial Dawn ([Úsvit milénia] a později nazývaná Studies in the Scriptures), kterou napsal C. T. Russell, upozorňovala na důsledky toho, čemu badatelé Bible porozuměli z Písem.

Ještě něco chápali jako možný ukazatel času: bylo to uspořádání, které Bůh zavedl ve starověkém Izraeli, aby se každý padesátý rok slavilo Jubileum — rok propuštění. Přicházelo po řadě sedmi období, z nichž každé trvalo sedm let a končilo sabatním rokem. Během jubilejního roku byli propuštěni hebrejští otroci a byly vráceny dědičné pozemky, jež byly předtím prodány. (3. Mojž. 25:8–10) Výpočty založené na tomto cyklu let vedly k závěru, že snad pro celou zemi začalo větší Jubileum na podzim roku 1874, že se Pán zřejmě v tom roce vrátil a byl neviditelně přítomen a že přišel čas „obnovy všech věcí“. — Sk. 3:19–21.

Na základě předpokladu, že události z prvního století by mohly mít paralely v podobných událostech později, došli také k závěru, že pokud Ježíšův křest a pomazání na podzim roku 29 n. l. odpovídá počátku neviditelné přítomnosti v roce 1874, potom ovšem jeho vjezd do Jeruzaléma v úloze Krále na jaře roku 33 n. l. poukazuje na jaro roku 1878 jako na čas, kdy se chopí moci jako nebeský Král. * Domnívali se také, že oni sami v té době obdrží svou nebeskou odměnu. To se nestalo, a tak došli k závěru, že když se s Ježíšem měli podílet na Království jeho pomazaní následovníci, začalo tehdy vzkříšení k nebeskému životu pro ty, kdo již spali ve smrti. Vyvozovalo se také, že konec Boží zvláštní přízně k přirozenému Izraeli trvající do roku 36 n. l. by mohl ukazovat na rok 1881 jako na čas, kdy skončí zvláštní příležitost stát se částí duchovního Izraele. *

V přednášce „Milióny nyní žijících nikdy nezemřou“, kterou pronesl J. F. Rutherford 21. března 1920 v Hippodromu ve městě New Yorku, byla zaměřena pozornost na rok 1925. Na základě čeho byl pokládán za významný? V brožuře vydané rovněž v roce 1920 bylo uvedeno, že počítá-li se sedmdesát plných Jubilejí od roku, o němž se předpokládalo, že je to rok, kdy Izrael vstoupil do Zaslíbené země (místo toho, aby se začalo počítat od posledního předobrazného Jubilea před vyhnanstvím v Babylóně a potom počítat až k začátku jubilejního roku na konci padesátého cyklu), mohlo by to ukazovat na rok 1925. Na základě toho, co tam bylo řečeno, mnozí doufali, že snad zbývající z malého stáda obdrží svou nebeskou odměnu v roce 1925. Tento rok byl také spojován s očekáváním vzkříšení věrných předkřesťanských Božích služebníků, aby sloužili na zemi jako knížecí zástupci nebeského Království. Kdyby se to skutečně stalo, znamenalo by to, že lidstvo vstoupilo do věku, v němž smrt přestane být pánem, a milióny lidí žijících v té době mohou mít naději, že na zemi nikdy nezemřou. Byla to nádherná vyhlídka. Ačkoli byla mylná, dychtivě se o ni dělili s druhými.

Později, během let 1935 až 1944, nové zkoumání celkového rámce biblické chronologie zjevilo, že nesprávný překlad Skutků 13:19, 20 King James Version * spolu s jistými jinými činiteli posunul chronologii o více než jedno století. * To později vedlo k myšlence — někdy uváděné jako možnost, někdy i důrazněji —, že jelikož sedmé milénium lidských dějin začne v roce 1975, mohly by se právě tehdy začít splňovat události spojené s počátkem Kristova tisíciletého panování.

Prokázaly se názory svědků Jehovových v těchto věcech jako správné? Jistě se nemýlili ve víře, že Bůh rozhodně vykoná, co slíbil. Ale některé z jejich časových výpočtů a s nimi spojené naděje vedly k případům těžkého zklamání.

Po roce 1925 v některých sborech ve Francii a ve Švýcarsku prudce poklesla účast na shromážděních. V roce 1975 opět přišlo zklamání, když se neuskutečnila očekávání ohledně počátku milénia. Někteří z tohoto důvodu z organizace odešli. Jiní se snažili podvrátit víru svých druhů, a byla jim proto odňata pospolitost. Určitou příčinou bylo nepochybně zklamání kvůli datu, ale v některých případech sahaly kořeny hlouběji. Vyskytli se jednotlivci, kteří měli také námitky proti tomu, že je třeba účastnit se služby dům od domu. Jistí lidé se ale nerozhodli jen k tomu, že si půjdou svou cestou; začali útočně odporovat organizaci, s níž bývali spojeni, a k rozhlašování svých názorů využili tisku a televize. Nicméně těch, kdo odpadli, bylo poměrně málo.

Přestože tyto zkoušky vedly k prosévání a někteří byli odvanuti jako plevy, když se převívá pšenice, ostatní zůstali pevní. Proč? Jules Feller vysvětlil, jakou zkušenost získal v roce 1925 on sám i jiní: „Ti, kdo vložili důvěru v Jehovu, zůstali pevní a pokračovali ve své kazatelské činnosti.“ Uvědomili si, že došlo k chybě, ale že Boží slovo v ničem neselhalo, a že proto není důvod nechat svou naději pohasnout nebo polevit v díle, při němž se lidem poukazuje na Boží Království jako na jedinou naději lidstva.

Některé naděje se tehdy nesplnily, ale to neznamenalo, že biblická chronologie je bezcenná. Danielem zaznamenané proroctví, že se Mesiáš objeví 69 týdnů let po „vyjití slova, aby byl obnoven a znovu postaven Jeruzalém“, se splnilo přesně včas — v roce 29 n. l. * (Dan. 9:24–27) Biblické proroctví poukázalo i na rok 1914.

1914 — očekávání a skutečnost

V roce 1876 napsal C. T. Russell první z mnoha článků, v nichž poukazoval na rok 1914 jako na konec časů pohanů, o němž se zmínil Ježíš Kristus. (Luk. 21:24, KB) Ve druhém svazku Millennial Dawn vydaném roku 1889 bratr Russell předložil podrobnosti i s dokazováním, z něhož mohli čtenáři poznat, že uvedené sdělení má biblický základ, a mohli si to sami ověřit. Během necelých čtyř desetiletí do roku 1914 rozšířili badatelé Bible milióny výtisků publikací, jež obracely pozornost na konec časů pohanů. Několik jiných náboženských listů si také povšimlo biblické chronologie, která ukazovala na rok 1914. Která jiná skupina kromě badatelů Bible jí však nepřetržitě dávala mezinárodní publicitu a žila způsobem, který dokazoval víru, že v tom roce skončí časy pohanů?

Jak se blížil rok 1914, očekávání rostlo. Co to bude znamenat? V publikaci The Bible Students Monthly ([Měsíčník badatelů Bible] svazek VI, č. 1, vyšlo počátkem roku 1914) bratr Russell napsal: „Jestliže máme správné datum a správnou chronologii, časy pohanů skončí v tomto roce — v roce 1914. Co se bude dít? Nevíme to jistě. Očekáváme, že někdy v době, kdy bude končit moc propůjčená pohanům, začne Mesiáš činným způsobem panovat. Očekáváme, správně nebo nesprávně, že nastanou podivuhodné projevy Božských soudů proti vší nespravedlnosti a že to bude znamenat rozbití mnoha, ne-li všech dnešních institucí.“ Zdůraznil, že v roce 1914 neočekává „konec světa“; že země zůstává navždy, ale že má pominout nynější řád věcí, jehož panovníkem je Satan.

Strážná věž z 15. října 1913 (angl.) prohlásila: „Podle nejlepšího chronologického výpočtu, jehož jsme schopni, je to přibližně ta doba — buď říjen 1914, nebo později. Nechceme být dogmatičtí, ale očekáváme jisté události: 1. Ukončení časů pohanů — pohanské nadvlády ve světě — a 2. nastolení Mesiášova Království ve světě.“

Jak se to stane? Badatelům Bible se tehdy zdálo rozumné, že k tomu bude patřit oslavení těch, kdo byli Bohem vyvoleni, aby se s Kristem podíleli na nebeském Království, a jsou ještě na zemi. Ale co si mysleli, když se to v roce 1914 nestalo? Strážná věž z 15. dubna 1916 (angl.) uvedla: „Věříme, že data se prokázala zcela správná. Věříme, že časy pohanů skončily.“ Upřímně však dodala: „Pán neřekl, že Církev bude celá oslavena do roku 1914. Jen jsme to vyvozovali a zjevně jsme se zmýlili.“

V tom se poněkud podobali Ježíšovým apoštolům. Apoštolové znali proroctví o Božím Království a mysleli si, že jim věří. V různých dobách však měli nesprávné představy o tom, kdy a jak se splní. To vedlo u některých ke zklamání. — Luk. 19:11; 24:19–24; Sk. 1:6.

Když minul říjen 1914 a k očekávané proměně k nebeskému životu nedošlo, bratr Russell věděl, že srdce budou podrobena vážnému zkoumání. Ve Strážné věži z 1. listopadu 1914 (angl.) napsal: „Pamatujme, že jsme v období zkoušek. Podobné období prožívali apoštolové v čase mezi smrtí našeho Pána a letnicemi. Po vzkříšení se Pán svým učedníkům několikrát objevil a potom ho mnoho dní neviděli. Tehdy zmalomyslněli a řekli: ‚Nemá smysl čekat.‘ ‚Půjdu lovit ryby,‘ řekl jeden. Jiní dva řekli: ‚Půjdeme s tebou.‘ Chystali se věnovat se opět rybářství a opustit práci, kterou dělali jako rybáři lidí. Byl to pro učedníky čas zkoušek. Takový čas je i dnes. Je-li nějaký důvod, který by kohokoli vedl k tomu, aby opustil Pána a Jeho Pravdu, a k tomu, aby přestal dávat oběti pro Pánovu Věc, potom to nebyla pouze láska k Bohu, která pramenila ze srdce a jež vzbudila zájem o Pána, ale něco jiného — pravděpodobně určité doufání, že čas je krátký; zasvěcení potom bylo jen na určitý čas.“

U některých to tak zřejmě bylo. Jejich myšlenky a touhy byly především upřeny na vyhlídku, že budou proměněni k nebeskému životu. Když se to v očekávanou dobu nestalo, uzavřeli svou mysl, takže nepochopili význam ohromujících věcí, které se v roce 1914 opravdu staly. Ztratili ze zřetele všechny drahocenné pravdy, jimž se naučili z Božího slova, a začali se posmívat lidem, kteří jim je pomohli poznat.

Badatelé Bible pokorně znovu zkoumali Písma, aby Boží slovo opravilo jejich názory. Jejich přesvědčení, že v roce 1914 skončily časy pohanů, se nezměnilo. Postupně pochopili jasněji, jak vzniklo mesiášské Království — že bylo zřízeno v nebi, když Jehova udělil autoritu svému Synu, Ježíši Kristu; pochopili také, že se nemuselo čekat, dokud nebudou Ježíšovi spoludědici vzbuzeni k nebeskému životu, ale že s ním budou oslaveni později. Navíc pochopili, že k šíření vlivu Království nebylo nutné, aby byli nejprve vzkříšeni věrní proroci ze starých dob, ale že Král bude používat dnes žijící věrně oddané křesťany jako své zástupce, aby lidem všech národů předkládali příležitost věčně žít jako pozemští poddaní Království.

Jak se jim před očima otevíral tento velkolepý obraz, vedlo to k dalším zkouškám a prosévání. Ale ti, kdo opravdu milovali Jehovu a s radostí mu sloužili, byli velmi vděční za výsady služby, které se jim naskýtaly. — Zjev. 3:7, 8.

Jedním z nich byl A. H. Macmillan. Později napsal: „Přestože naše očekávání, že budeme vzati do nebe, se v roce 1914 nesplnila, v tom roce opravdu skončily časy pohanů. . . Nebyli jsme příliš rozrušeni, že se všechno nedělo podle očekávání, protože jsme měli plné ruce práce s Fotodramatem a s problémy vyvolanými válkou.“ Bratr Macmillan byl stále činný ve službě Jehovovi a se vzrušením sledoval, jak počet hlasatelů Království vzrostl za jeho života víc než na milión.

Když se ohlížel zpátky na 66 let života prožitého s Jehovovou organizací, řekl: „Viděl jsem na organizaci přicházet mnoho tvrdých zkoušek, a víra lidí, kteří s ní byli spojeni, byla zkoušena. S pomocí Božího ducha však přežila a dál vzkvétala.“ O postupných úpravách porozumění řekl dále: „Základní pravdy, jimž jsme se naučili z Písem, zůstávaly stejné. A tak jsem poznal, že bychom měli přiznávat své chyby a dál zkoumat Boží slovo, abychom získali další osvícení. Ať už budeme muset čas od času jakkoli opravovat své názory, nezmění se tím milostivé opatření výkupného a Boží slib věčného života.“

Během svého života bratr Macmillan viděl, že mezi spornými otázkami, jež vedly ke zkouškám víry, byly dvě, které odhalovaly, co měli jednotliví lidé skutečně v srdci — totiž ochota vydávat svědectví a ocenění pro teokratickou organizaci. Jak to?

Kazatelská služba a organizace se stávají spornými otázkami

Zion’s Watch Tower hned od prvního vydání vybízela každého pravého křesťana, aby se dělil o pravdu s druhými, a později kladla na tuto činnost stále větší důraz. Potom byli čtenáři Strážné věže často povzbuzováni, aby si vážili své výsady a odpovědnosti ohlašovat dobrou zprávu druhým. Mnozí se na tom v omezené míře podíleli, ale v čele díla bylo poměrně málo těch, kdo chodili dům od domu, aby dali každému příležitost slyšet poselství o Království.

Avšak počínaje rokem 1919 vystoupila účast na kazatelské službě silněji do popředí. Bratr Rutherford ji toho roku mocně zdůraznil v jedné přednášce v Cedar Pointu (Ohio). V každém sboru, který požádal Společnost, aby mu pomohla zorganizovat službu, byl Společností jmenován ředitel služby, který se měl starat o dílo. Sám se měl ujímat vedení a pečovat o to, aby sbor měl potřebné zásoby literatury.

V roce 1922 vydala Strážná věž článek nazvaný „Služba je nezbytná“. Poukazoval na to, že lidé zoufale potřebují slyšet dobrou zprávu o Království, zaměřoval pozornost na Ježíšův prorocký příkaz v Matoušovi 24:14 a připomínal starším ve sboru: „Ať si nikdo nemyslí, že je-li starším třídy, celá jeho služba spočívá v ústním kázání slova. Jestliže se mu nabídne příležitost jít mezi lidi a dávat jim do ruky tištěné poselství, je to velká výsada a je to kázání evangelia, často účinnější než jakýkoli jiný způsob kázání.“ Článek pak položil otázku: „Má v této době ten, kdo je skutečně zasvěcen Pánu, právo zůstat nečinný?“

Někteří se drželi zpátky. Vznášeli nejrůznější námitky. Nezdálo se jim vhodné „prodávat knihy“, přestože se dílo nekonalo pro zisk a přestože právě prostřednictvím těchto publikací sami poznali pravdu o Božím Království. Když se od roku 1926 povzbuzovalo k nedělní svědecké službě s knihami dům od domu, někteří proti tomu protestovali, přestože neděle byla dnem, který si mnozí lidé ze zvyku vyhrazují pro bohoslužbu. Základním problémem bylo, že považovali kázání dům od domu za něco, co bylo pod jejich důstojnost. Bible však jasně říká, že Ježíš posílal své učedníky za lidmi do jejich domovů, aby kázali, a apoštol Pavel kázal „veřejně a dům od domu“. — Sk. 20:20; Mat. 10:5–14.

Kazatelská služba se zdůrazňovala stále více a ti, které nepodněcovalo srdce, aby napodobovali Ježíše a jeho apoštoly jako svědky, postupně odcházeli. V Dánsku se sbor ve Skive stejně jako některé jiné sbory zmenšil asi na polovinu. Přibližně ze stovky lidí spojených s dublinským sborem v Irsku zůstali jen čtyři. K podobným zkouškám a prosévání docházelo ve Spojených státech, Kanadě, Norsku a jiných zemích. Vedlo to k očištění sborů.

Ti, kdo opravdu chtěli být napodobiteli Božího Syna, reagovali na povzbuzení z Písem příznivě. Jejich ochota ovšem nutně neznamenala, že se jim bude snáze chodit dům od domu. Některým se začínalo těžko, avšak opatření pro skupinovou svědeckou službu a zvláštní služební sjezdy byly povzbuzením. Dvě sestry v dánském severním Jutsku dlouho vzpomínaly na svůj první den v kazatelské službě. Setkaly se se skupinou, vyslechly pokyny, vydaly se do svého obvodu, ale pak se rozplakaly. Dva bratři viděli, co se děje, a pozvali sestry, aby pracovaly s nimi. Brzy zase měly dobrou náladu. Jakmile zvěstovatelé sami okusili kazatelskou službu, většinu z nich naplnila radost a nadchli se pro další práci.

V roce 1932 pak Strážná věž přinesla dvoudílný článek nazvaný „Jehovova organisace“. (Číslo 12, 1932 a 1, 1933 — z 15. srpna a z 1. září 1932, angl.) Ukazoval, že volený úřad staršího ve sborech je nebiblický. Sbory byly vybídnuty, aby používaly v odpovědných postaveních pouze muže činné v kazatelské službě, muže, kteří žijí podle odpovědnosti naznačené jménem svědkové Jehovovi. Takoví muži měli tvořit služební výbor. Jeden z nich, navržený sborem, byl Společností jmenován jako ředitel služby. V irském Belfastu se tímto proséváním oddělili další z těch, kdo toužili spíš osobně vyniknout než pokorně sloužit.

Počátkem třicátých let v Německu většina z těch, kdo se snažili druhé odrazovat od kazatelské služby, již ve sborech nebyla. Někteří další se bázlivě stáhli, když bylo roku 1933 dílo v mnoha státech Německa zakázáno. Tisíce však tyto zkoušky víry vydržely a projevily ochotu kázat bez ohledu na to, jaké nebezpečí je s tím spojené.

Po celé zeměkouli se rozbíhalo ohlašování Království. Kazatelská služba se stala důležitou součástí života všech svědků Jehovových. Například sbor v norském Oslu si o sobotách a nedělích najímal autobusy, aby vozily zvěstovatele do blízkých měst. Scházeli se časně ráno, v devět nebo v deset hodin byli ve svém obvodu, tvrdě pracovali v kazatelské službě sedm až osm hodin a pak se opět jako skupina shromáždili a vraceli se autobusem domů. Jiní jezdili na venkov na kole s taškami knih a s krabicemi plnými dalších zásob literatury. Svědkové Jehovovi byli šťastní, horliví a sjednocení v konání Boží vůle.

V roce 1938, když se opět věnovala pozornost jmenování odpovědných mužů ve sborech, * bylo všeobecně uvítáno zrušení všech místních voleb služebníků. Sbory se s radostí připojovaly k rezoluci projevující ocenění pro teokratickou organizaci a žádající, aby „Společnost“ (kterou zvěstovatelé chápali jako pomazaný ostatek neboli věrného a rozvážného otroka) zorganizovala sbory pro službu a jmenovala všechny služebníky. Od té doby viditelný vedoucí sbor prováděl potřebná jmenování a organizoval sbory k sjednocené a produktivní činnosti. Jen několik málo skupin se tehdy nepřipojilo a odstoupilo od organizace.

Věnují se pouze šíření poselství o Království

Má-li mít organizace stále Jehovovo schválení, musí se věnovat výlučně dílu, které pro dnešní dny přikazuje Boží slovo. Tímto dílem je kázání dobré zprávy o Božím Království. (Mat. 24:14) Vyskytlo se však několik případů, kdy jednotlivci, kteří tvrdě pracovali společně s organizací, se také pokusili využít ji k podpoře programů, které by mohly jejich společníky odvádět k jiné činnosti. Když byli pokáráni, byla to pro ně zkouška, zejména když měli dojem, že jejich pohnutky byly ušlechtilé.

To se stalo ve Finsku během roku 1915. Někteří bratři založili družstevní společnost s názvem Ararat a používali finské vydání Strážné věže k vybízení čtenářů, aby se k tomuto podnikatelskému sdružení připojili. Ten, kdo tuto činnost ve Finsku zahájil, zareagoval pokorně, když ho bratr Russell upozornil, že se on a jeho společníci nechávají „odvést od důležitého díla evangelia“. Jinému bratrovi, který býval víc než deset let činný v Jehovově službě v Norsku, však pýcha zabránila přijmout tutéž radu.

Ve třicátých letech vyvstal poněkud podobný problém ve Spojených státech. Řada sborů vydávala měsíčně své vlastní listy s pokyny ke službě. Listy obsahovaly připomínky z Bulletinu Společnosti a také zkušenosti a místní rozvrh služebních uspořádání. Jeden z těchto měsíčníků, který vycházel v Baltimore (Maryland), nadšeně podporoval kazatelskou činnost, ale byl používán také k podpoře jistého obchodního podnikání. Bratr Rutherford zpočátku některé podnikání mlčky schvaloval. Když se však ukázalo, co by se z účasti na něm mohlo vyvinout, Strážná věž prohlásila, že je Společnost nepodporuje. To se stalo tvrdou osobní zkouškou pro Antona Koerbera, protože zamýšlel těmito prostředky pomoci bratrům. Časem však opět plně využil své schopnosti k podpoře kazatelského díla, které vykonávají svědkové Jehovovi.

Podobný problém vznikl v Austrálii roku 1938, a v době, kdy byla Společnost zakázána (od ledna 1941 do června 1943), se ještě zvětšil. Ve snaze zabezpečit potřeby, které se tehdy zdály důležité, zapojila se kancelář odbočky Společnosti přímo do různých obchodních činností. To byla velká chyba. Vlastnili pily, více než dvacet „farem Království“, projektovou společnost, pekárnu a jiné podniky. Dvě komerční tiskárny kryly pokračující výrobu publikací Společnosti během zákazu. Avšak některé způsoby jejich podnikání je přivedly k porušování křesťanské neutrality, přičemž se ta práce konala údajně pro získání prostředků a na podporu průkopníků během zákazu. Svědomí některých bratrů se však hluboce znepokojilo. Ačkoli většina zůstávala spojena s organizací, došlo ke všeobecné stagnaci v díle ohlašování Království. Co bránilo Jehovovu požehnání?

Když byl zákaz díla v červnu 1943 zrušen, bratři, kteří tehdy sloužili v kanceláři odbočky, si uvědomili, že je nutné zbavit se těchto podniků a zaměřit se místo toho na nejdůležitější věc — na kázání Království. Během tří let toho bylo dosaženo a velikost rodiny betel se zmenšila na normální stav. Bylo však ještě nutné vyčistit vzduch a obnovit úplnou důvěru v organizaci.

Nathan H. Knorr, prezident Společnosti, a jeho tajemník M. G. Henschel navštívili roku 1947 Austrálii výslovně proto, aby řešili tuto situaci. Ve zprávě o této záležitosti uvedla Strážná věž z 1. června 1947 (angl.) o obchodní činnosti, která se tam konala: „Nešlo o každodenní světskou práci bratří, kteří by si vydělávali na živobytí, ale o to, že kancelář odbočky Společnosti si opatřila různé druhy podniků a povolala zvěstovatele ze všech částí země, zejména průkopníky, aby pracovali v těchto podnicích, místo aby kázali evangelium.“ Vedlo to dokonce k nepřímému zapojení do válečného úsilí. Na sjezdech ve všech hlavních městech provincií bratr Knorr o této situaci k bratrům otevřeně promlouval. Na každém sjezdu byla přijata rezoluce, v níž australští bratři uznávali svůj omyl a prosili Jehovu o milosrdenství a odpuštění skrze Ježíše Krista. Byla tedy nutná bdělost a bylo třeba čelit zkouškám, aby se organizace stále věnovala výlučně šíření poselství o Božím Království.

Když se svědkové Jehovovi dívají zpět na své novodobé dějiny, vidí doklady toho, že Jehova opravdu přečišťuje svůj lid. (Mal. 3:1–3) Postupně byly odstraňovány nesprávné postoje, názory a zvyklosti, a každý, kdo se rozhodl držet se jich, odešel s nimi. Ti, kdo zůstávají, nejsou lidmi ochotnými dělat kompromisy v biblické pravdě, aby se přizpůsobili lidské filozofii. Nejsou následovníky lidí, ale jsou oddanými služebníky Jehovy Boha. Ochotně reagují na pokyny organizace, protože jasně vidí, že organizace nepochybně patří Jehovovi. Radují se z postupujícího světla pravdy. (Přísl. 4:18) Jako jednotlivci považují za velkou výsadu, že jsou aktivními svědky Jehovy, hlasateli Božího Království.

[Poznámky pod čarou]

^ 13. odst. Zion’s Watch Tower and Herald of Christ’s Presence, zvláštní vydání z 25. dubna 1894, s. 102–104.

^ 22. odst. Ohledně trojice viz New Catholic Encyclopedia, svazek XIV, 1967, strana 299; Dictionary of the Bible od J. L. McKenzieho, S. J., 1965, strana 899; The New International Dictionary of New Testament Theology, svazek 2, 1976, strana 84. Ohledně duše viz New Catholic Encyclopedia, svazek XIII, 1967, strany 449–450, 452, 454; The New Westminster Dictionary of the Bible redigovaný H. S. Gehmanem, 1970, strana 901; The Interpreter’s Bible, svazek I, 1952, strana 230; Peake’s Commentary on the Bible (Peakeův komentář k Bibli) redigovaný M. Blackem a H. H. Rowleyem, 1962, strana 416.

^ 38. odst. Podle bratra Russella na něj slova z Matouše 24:45–47 jako první uplatnila jeho manželka, která ho později opustila. Viz Strážnou věž z 15. července 1906, strana 215, angl.; z 1. března 1896, strana 47, angl. a z 15. června 1896, strany 139–140, angl.

^ 60. odst. Vindication (Ospravedlnění), druhá kniha, s. 258–259, 268–269; Strážná věž č. 8, 1934 (z 1. dubna 1934, s. 99–106, angl.; z 15. dubna 1934, s. 115–122, angl.) a č. 12, 1935 (z 1. srpna 1935, s. 227–237, angl.).

^ 67. odst. Zdálo se, že význam roku 1878 je posílen odkazem na Jeremjáše 16:18 (‚Jákobovi dvojnásobně‘, KJ) spolu s výpočty poukazujícími na to, že zřejmě uplynulo 1 845 let od Jákobovy smrti do roku 33 n. l., kdy byl přirozený Izrael zavržen, a že totéž období potrvá od roku 33 n. l. do roku 1878.

^ 67. odst. Byly vyvozovány ještě další paralely: Uvádělo se, že zpustošení Jeruzaléma v roce 70 n. l. (37 let potom, co byl Ježíš svými učedníky pozdravován jako král, když vjel do Jeruzaléma) by mohlo poukazovat na rok 1915 (37 let po roce 1878) jako na vyvrcholení anarchistického převratu, o němž se domnívali, že jej Bůh připustí jako prostředek ke skoncování s existujícími institucemi světa. Toto datum se objevilo v přetiscích Studies in the Scriptures. (Viz svazek II, strany 99–101, 171, 221, 232, 246–247; srovnej přetisk z roku 1914 s dřívějšími vydáními, jako například vydání Millennial Dawn z roku 1902.) Zdálo se jim, že se to dobře shoduje s tím, co bylo uveřejněno o roce 1914 jako o konci časů pohanů.

^ 69. odst. Srovnej znění v The Emphasised Bible, přeložené J. B. Rotherhamem; také poznámku pod čarou ke Skutkům 13:20 New World Translation of the Holy Scriptures—With References.

^ 69. odst. Viz “The Truth Shall Make You Free” („Pravda vás osvobodí“), kapitola XI; „Přiblížilo se království“, strany 171–175; také Zlatý věk, 27. března 1935, strany 391, 412, angl. Ve světle těchto opravených tabulek biblické chronologie bylo vidět, že dřívější uplatňování dat 1873 a 1878 i dat od nich odvozených na základě paralel s událostmi v prvním století bylo založeno na neporozumění.

^ 73. odst. Viz Insight on the Scriptures (Hlubší pohled na Písma), svazek 2, strany 899–904.

^ 97. odst. Viz 15. kapitolu „Vývoj organizační struktury“.

[Praporek na straně 619]

Zkoušky a prosévání nebyly překvapením

[Praporek na straně 621]

„Nechtějí se dát odvést od Pánova slova“

[Praporek na straně 623]

„Netoužíme po žádných poctách, žádné hluboké úctě pro sebe ani pro naše spisy“

[Praporek na straně 624]

„Bůh je stále u kormidla“

[Praporek na straně 626]

„Služebník věrný a opatrný“ neodešel ze scény, když bratr Russell zemřel

[Praporek na straně 627]

Zlomyslná snaha otrávit mysl druhých

[Praporek na straně 628]

Někteří připustili, aby pýcha podkopala jejich víru

[Praporek na straně 629]

‚Dohlížejte na ty, kteří působí rozdělení. . . a vyhýbejte se jim‘

[Praporek na straně 630]

Někteří falešně obvinili „Strážnou věž“, že zavrhla výkupné

[Praporek na straně 635]

„Jen jsme to vyvozovali a zjevně jsme se zmýlili“

[Praporek na straně 636]

Ti, kdo opravdu milovali Jehovu a s radostí mu sloužili, byli velmi vděční za výsady služby, které se jim naskýtaly

[Praporek na straně 638]

„Má v této době ten, kdo je skutečně zasvěcen Pánu, právo zůstat nečinný?“

[Praporek na straně 641]

Postupně byly odstraňovány nesprávné postoje, názory a zvyk

[Rámeček a obrázek na straně 622]

W. E. Van Amburgh

V roce 1916 W. E. Van Amburgh prohlásil: „Toto velké celosvětové dílo není dílem jednoho člověka. . . Je to dílo Boží.“ Ačkoli viděl, jak se jiní odvracejí, zůstal v tomto přesvědčení pevný až do své smrti v roce 1947, kdy mu bylo 83 let.

[Rámeček a obrázek na straně 633]

Jules Feller

Když byl Jules Feller mladým mužem, pozoroval tvrdé zkoušky víry. Některé sbory ve Švýcarsku se zmenšily na polovinu své bývalé velikosti nebo byly ještě menší. Později však napsal: „Ti, kdo vložili důvěru v Jehovu, zůstali pevní a pokračovali ve své kazatelské činnosti.“ Bratr Feller se rozhodl, že bude jednat také tak, a díky tomu měl v roce 1992 za sebou 68 let služby v betelu.

[Rámeček a obrázek na straně 634]

C. J. Woodworth

Jednomu muži, který opustil Jehovovu službu, protože pomazaní následovníci Ježíše Krista nebyli v roce 1914 vzati do nebe, napsal C. J. Woodworth:

„Před dvaceti lety jsme oba věřili, že se mají křtít nemluvňata; že duchovenstvo má božské právo udílet takový křest; že křest je nutný, aby člověk unikl věčným mukám; že Bůh je láska; že Bůh stvořil a dále tvoří miliardy bytostí podle Své podoby, bytostí, jež stráví nepočítané roky v dusivých výparech hořící síry a budou marně prosit o jedinou kapku vody, jež by ulevila jejich trýzni. . .

Věřili jsme, že člověk je po své smrti naživu; věřili jsme, že Ježíš Kristus nikdy nezemřel; že nemohl zemřít; že nikdy nebylo a nebude zaplaceno žádné Výkupné; že Jehova Bůh a Jeho Syn Kristus Ježíš jsou jedna a táž osoba; že Kristus byl svým vlastním Otcem; že Ježíš byl svým vlastním Synem; že Svatý Duch je osoba; že jeden a jeden a jeden rovná se jeden; že Ježíš, když visel na kříži a říkal: ‚Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?‘, mluvil pouze sám k sobě. . .; že současná království jsou částí Kristova Království; že Ďábel je někde daleko v blíže neurčeném pekle, a ne že uplatňuje nadvládu nad královstvími této země. . .

Chválím Boha za den, který přinesl k mým dveřím Současnou Pravdu. Byla tak užitečná, tak osvěžující pro mysl a srdce, že jsem rychle opustil podvod a falešné pozlátko minulosti, a Bůh mě použil, abych otevřel i tvoje zaslepené oči. Spolu jsme se radovali z Pravdy, pracovali jsme bok po boku celých patnáct let. Pán tě velmi poctil jako mluvčího; nikdy jsem nepoznal nikoho, kdo by uměl tak ukázat směšnost babylónských pošetilostí. Ve svém dopisu se ptáš ‚Co teď?‘ A právě to je smutné! Teď připouštíš, aby tvé srdce zahořklo proti tomu, jehož námaha vynakládaná z lásky a jehož požehnání shora přineslo Pravdu do srdce nám oběma. Ty jsi odešel a odvedl s sebou několik ovcí. . .

Asi ti připadám směšný, protože jsem 1. října 1914 neodešel do Nebe, ale ty se mně směšný nezdáš — rozhodně ne!

Nynější doba, kdy se deset největších národů na zemi zmítá ve smrtelných křečích, mi připadá velmi nevhodná na to, aby se někdo snažil zesměšňovat muže — toho jediného muže —, který čtyřicet let vyučoval, že časy pohanů skončí v roce 1914.“

Víra bratra Woodwortha nebyla otřesena, když události v roce 1914 nedopadly tak, jak se očekávalo. Prostě si uvědomil, že je nutné poznat ještě více. Pro svou důvěru v Boží předsevzetí strávil v období 1918–1919 devět měsíců ve vězení. Později sloužil jako redaktor časopisů „Zlatý věk“ a „Útěcha“. Zůstal pevný ve víře a věrně oddaný Jehovově organizaci až do své smrti v roce 1951, kdy mu bylo 81 let.

[Rámeček a obrázek na straně 637]

A. H. Macmillan

„Viděl jsem, že je moudré trpělivě čekat na Jehovu, až vyjasní naše porozumění biblickým věcem, místo abychom se rozčilovali kvůli nějaké nové myšlence. Někdy jsme v nějaké datum vkládali větší naděje, než k jakým Písma opravňovala. Když se tyto naděje nesplnily, Boží předsevzetí se tím nezměnila.“

[Obrázky na straně 620]

Velká zkouška víry se týkala uznání hodnoty Ježíšovy oběti pro přikrytí hříchu

[Obrázky na straně 625]

Někteří z Russellových obdivovatelů zjistili, že jejich reakce na Rutherfordovu povahu odhalila, komu ve skutečnosti slouží

[Obrázky na straně 639]

Když se začala více zdůrazňovat kazatelská služba, mnozí odešli; jiní projevili větší horlivost

„Strážná věž“ z 1. dubna 1928

„Strážná věž“ z 15. června 1927

„Strážná věž“ z 15. srpna 1922

[Obrázky na straně 640]

Jak se dostávala do popředí teokratická organizace, ti, kdo usilovali o osobní vyniknutí, při prosévání odpadli