10. kapitola

Růst v přesném poznání pravdy

SVĚDKOVÉ JEHOVOVI si nedali za úkol zavádět nové nauky, nový způsob uctívání, nové náboženství. Jejich novodobé dějiny naopak svědčí o svědomitém úsilí vyučovat tomu, co je napsáno v Bibli, inspirovaném Božím slově. Poukazují na ni jako na základ všeho, čemu věří, a jako na svou životní cestu. Místo aby pěstovali náboženství, v němž se zrcadlí povolné sklony dnešního světa, snaží se stále přesněji se přizpůsobovat biblickému učení a praxi křesťanství z prvního století.

Počátkem sedmdesátých let 19. století zahájili Charles Taze Russell a jeho společníci hluboké studium Bible. Uvědomili si, že křesťanstvo daleko zbloudilo od učení a praxe raného křesťanství. Bratr Russell si nečinil nárok na to, že by byl první, kdo to rozpoznal, a otevřeně uznával, že je zavázán jiným za pomoc, kterou mu poskytli v počátečních letech zkoumání Písem. S oceněním mluvil o dobrém díle, které vykonala různá reformační hnutí, aby světlo pravdy zazářilo jasněji. Uváděl jmenovitě starší muže, jako byli Jonas Wendell, George Stetson, George Storrs a Nelson Barbour, kteří osobně různým způsobem přispěli k jeho porozumění Božímu slovu. *

Prohlásil také, že „různé nauky, jichž se zastáváme a které se zdají tak nové, svěží a odlišné, byly v nějaké podobě známy už dávno: například vyvolení, velkorysá milost, obnova, ospravedlnění, posvěcení, oslavení, vzkříšení“. Často to ale bylo tak, že jedna náboženská skupina se vyznačovala jasnějším porozuměním jedné biblické pravdě, jiná skupina jiné pravdě. Jejich dalšímu pokroku často bránilo to, že členové skupin byli připoutáni k naukám a vyznáním, jež obsahovaly názory, které vzkvétaly ve starověkém Babylóně a Egyptě nebo byly převzaty od řeckých filozofů.

Která skupina se však s pomocí Božího ducha postupně opět chopí celého „vzoru zdravých slov“, jichž si hluboce vážili křesťané v prvním  století? (2. Tim. 1:13) O kom se prokáže jako pravdivé, že jejich stezka je „jako jasné světlo, které svítí více a více, dokud nebude pevně založen den“? (Přísl. 4:18) Kdo bude skutečně konat dílo, jež přikázal Ježíš, když řekl: „Budete mi svědky. . . do nejvzdálenější končiny země“? Kdo bude nejen činit učedníky, ale také ‚je učit, aby zachovávali všechno‘, co Ježíš přikázal? (Sk. 1:8; Mat. 28:19, 20) Byl opravdu nablízku čas, kdy Pán jasně rozliší ty pravé křesťany, které přirovnal k pšenici, od napodobenin, o nichž hovořil jako o plevelu (a to takového druhu, který se velmi podobá pšenici, dokud neuzraje)? * (Mat. 13:24–30, 36–43) Kdo se prokáže jako „věrný a rozvážný otrok“, jemuž Pán, Ježíš Kristus, při své přítomnosti v královské moci svěří další odpovědnost ve spojitosti s dílem předpověděným pro závěr tohoto systému věcí? — Mat. 24:3, 45–47.

Nechávají svítit světlo

Ježíš dal svým učedníkům pokyn, aby se o světlo božské pravdy, které od něho obdrželi, dělili s jinými. „Jste světlo světa,“ řekl. „Ať září vaše světlo před lidmi.“ (Mat. 5:14–16; Sk. 13:47) Charles Taze Russell a jeho společníci si uvědomili, že mají povinnost to dělat.

Domnívali se snad, že mají na všechno odpověď, že vlastní celé světlo pravdy? Bratr Russell na tu otázku důrazně odpověděl: „Rozhodně ne; a nebudeme je mít až do ‚úplného dne‘.“ (Přísl. 4:18, KJ) O svých názorech na Písma často mluvili jako o „současné pravdě“ — ne s myšlenkou, že pravda sama se mění, ale spíše s vědomím toho, že jejich vlastní porozumění postupně roste.

Tito vážní badatelé Bible neuhýbali před myšlenkou, že v náboženských otázkách existuje taková věc, jako je pravda. Uznávali Jehovu jako „Boha pravdy“ a Bibli jako jeho Slovo pravdy. (Žalm 31:5; Joz. 21:45; Jan 17:17) Uvědomovali si, že toho stále ještě mnoho nevědí, ale nezdráhali se s přesvědčením hovořit o tom, co se z Bible dozvěděli. A když tradiční náboženské nauky a praxe odporovaly tomu, co našli jasně vyjádřené v inspirovaném Božím slově, pak napodobili Ježíše Krista a otevřeně odhalili nepravdu, přestože jim to vyneslo posměch a nenávist duchovenstva. — Mat. 15:3–9.

 A právě proto, aby se dostal k jiným a duchovně je sytil, začal C. T. Russell v červenci 1879 vydávat časopis Zion’s Watch Tower and Herald of Christ’s Presence.

Bible — opravdu Boží slovo

Důvěra v Bibli nespočívala u Charlese Taze Russella prostě v přijetí tradičního názoru, který byl v té době populární. Naopak, tehdy byla u mnohých populární vyšší kritika. Její zastánci napadali spolehlivost biblické zprávy.

Russell se jako mladík připojil ke kongregacionalistické církvi a činně se podílel na její práci, ale nerozumnost tradičních dogmat z něho udělala skeptika. Shledal, že to, co ho učili, se nedá z Bible uspokojivě obhájit. Proto zavrhl církevní dogmata a s nimi Bibli. Potom zkoumal hlavní východní náboženství, ale i ta se prokázala jako neuspokojivá. Pak si začal klást otázku, zda snad vyznání křesťanstva nevykládají Bibli špatně. Slova, která jednoho večera slyšel na shromáždění adventistů, ho povzbudila, a tak začal Písma systematicky zkoumat. To, co se před jeho očima otvíralo, opravdu bylo inspirované Boží slovo.

Hluboce na něj zapůsobil vnitřní soulad Bible a také její soulad s osobností Toho, kdo byl prohlašován za jejího božského Autora. Aby pomohl také jiným těžit z toho poznání, později napsal knihu The Divine Plan of the Ages (Božský plán věků), kterou vydal v roce 1886. Začlenil do ní významný rozbor námětu „Bible jako božské zjevení nahlížené ve světle rozumu“. Ke konci této kapitoly jednoznačně prohlásil: „Hloubka a síla a moudrost a rozsah svědectví Bible nás přesvědčují, že autorem jejích plánů a zjevení není člověk, ale Všemohoucí Bůh.“

Důvěra v to, že celá Bible je Božím slovem, je nadále úhelným kamenem víry novodobých svědků Jehovových. Po celém světě mají studijní pomůcky, které jim umožňují, aby osobně zkoumali doklady o její inspiraci. Různá hlediska tohoto námětu se často rozebírají v jejich časopisech. V roce 1969 vydali v angličtině knihu Je Bible skutečně Boží slovo? O dvacet let později se námětem věrohodnosti Bible znovu zabývala kniha The Bible—God’s Word or Man’s? (Bible — Boží, nebo lidské slovo?). Upozorňovala na další svědectví a dospěla ke stejnému závěru: Bible opravdu je inspirované Boží slovo. Jiná z jejich knih, poprvé vydaná roku 1963 a v roce 1990 revidovaná, je „Celé Písmo je inspirováno Bohem a prospěšné“. Další podrobnosti rozebírá jejich biblická encyklopedie Insight on the Scriptures, vydaná roku 1988.

Osobním a sborovým studiem takové látky dospěli k přesvědčení, že k zaznamenání toho, co stojí v 66 knihách Bible, bylo sice použito asi 40  lidí v průběhu šestnácti století, ale Bůh psaní sám aktivně řídil svým duchem. Apoštol Pavel napsal: „Celé Písmo je inspirováno Bohem.“ (2. Tim. 3:16; 2. Petra 1:20, 21) Toto přesvědčení je mocným činitelem v životě svědků Jehovových. Jedny britské noviny to komentovaly: „Za vším, co svědek dělá, je nějaký biblický důvod. Ano, jejich základním článkem víry je uznávání Bible jako. . . pravdivé.“

Poznávají pravého Boha

Když bratr Russell a jeho společníci studovali Písma, zanedlouho postřehli, že Bůh zobrazovaný Biblí není bůh křesťanstva. To bylo velmi důležité, protože Ježíš Kristus řekl, že vyhlídky lidí na věčný život závisí na poznání jediného pravého Boha a toho, kterého vyslal, jeho Hlavního zprostředkovatele záchrany. (Jan 17:3; Hebr. 2:10) C. T. Russell a skupina, která se s ním podílela na studiu Bible, rozpoznali, že Boží smysl pro právo je v dokonalé rovnováze s božskou moudrostí, láskou a mocí a že se tyto vlastnosti zračí ve všech Božích dílech. Na základě poznání Božího předsevzetí, jež tehdy měli, připravili rozbor otázky, proč je připuštěno zlo, a zahrnuli jej do jedné ze svých nejstarších a nejrozšířenějších publikací, 162stránkové knihy Food for Thinking Christians (Potrava pro přemýšlející křesťany), která poprvé vyšla jako zvláštní vydání Zion’s Watch Tower v září 1881.

Studium Božího slova jim pomohlo, aby si uvědomili, že Stvořitel má osobní jméno a že lidem umožňuje, aby jej poznali a těšili se z blízkého vztahu k němu. (1. Par. 28:9; Iz. 55:6; Jak. 4:8) Strážná věž z října-listopadu 1881 (angl.) zdůraznila: „JEHOVA je jméno, které nepatří nikomu jinému než Nejvyšší bytosti — našemu Otci a tomu, koho Ježíš nazýval Otcem a Bohem.“ — Žalm 83:18; Jan 20:17.

Následující rok byla na otázku: „Tvrdíte snad, že Bible neučí, že jsou tři osoby v jednom Bohu?“ dána odpověď: „Ano; naopak se v ní říká, že je jeden Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, z něhož jsou všechny věci (neboli který stvořil všechny věci). Věříme tedy v Jednoho Boha a Otce a také v jednoho Pána Ježíše Krista. . . Ale ti jsou dva, a ne jedna bytost. Jsou jedno pouze v tom smyslu, že jsou v souladu. Věříme také v Božího ducha. . . Ale není osobou o nic víc než duch ďáblů a duch světa a duch Antikristův.“ — Zion’s Watch Tower, červen 1882; Jan 17:20–22.

Vzrůstá ocenění pro Boží jméno

Badatelé Bible si postupně stále více uvědomovali, jaké výsostné postavení dávají Písma Božímu osobnímu jménu. Toto jméno bylo  v angličtině zamlženo římskokatolickým překladem Bible Douay a protestantským Překladem krále Jakuba, a stejně tak i později většinou překladů do mnoha jazyků ve 20. století. Ale rozmanité překlady a také biblické příručky dosvědčovaly, že jméno Jehova se v původním textu vyskytuje několikatisíckrát — mnohem častěji než kterékoli jiné jméno a častěji než všechny tituly jako Bůh a Pán dohromady. Jako ‚lid pro jeho jméno‘ prohlubovali své ocenění pro božské jméno. (Sk. 15:14) Ve Strážné věži č. 4, 1926 (z 1. ledna 1926, angl.) předložili otázku, o níž si uvědomovali, že před ní stojí každý: ‚Kdo bude ctít Jehovu?‘

Důraz, který položili na Boží jméno, nebyl pouze otázkou náboženského poznání. Kniha Proroctví (vydaná v angličtině roku 1929) vysvětlila, že nejdůležitější sporná otázka, před níž stojí všechno inteligentní tvorstvo, se týká jména a slova Jehovy Boha. Svědkové Jehovovi zdůrazňují poučení obsažené v Bibli, že totiž každý musí Boží jméno znát a zacházet s ním jako s něčím posvátným. (Mat. 6:9; Ez. 39:7) Musí být očištěno od veškeré pohany, která na ně byla nakupena nejen těmi, kdo Jehovovi otevřeně odporovali, ale také těmi, kteří ho svými naukami a skutky uváděli do nesprávného světla. (Ez. 38:23; Řím. 2:24) Svědkové na základě Písem vědí, že zdárná existence celého vesmíru a jeho obyvatel závisí na posvěcení Jehovova jména.

Uvědomují si, že předtím, než Jehova zasáhne a zahubí ničemné, mají jeho svědkové povinnost a výsadu sdělovat pravdu o něm jiným. Svědkové Jehovovi to dělají po celém světě. Byli a jsou v plnění té odpovědnosti tak horliví, že ve všech národech každý, kdo běžně užívá jméno Jehova, je rychle poznán jako jeden ze svědků Jehovových.

Odhalování trojice

C. T. Russell a jeho společníci cítili jako Jehovovi svědkové silnou odpovědnost odhalovat nauky, které uvádějí Boha do nesprávného světla, a tak pomáhat lidem milujícím pravdu, aby pochopili, že tyto nauky nejsou založeny na Bibli. Nebyli první,  kdo uznal, že trojice je nebiblická, * ale zato si uvědomili, že mají-li být Božími věrnými služebníky, mají odpovědnost oznamovat o trojici pravdu. Odvážně odhalili pro všechny, kteří milují pravdu, pohanské kořeny této ústřední nauky křesťanstva.

Strážná věž z června 1882 (angl.) uvedla: „Mnozí pohanští filozofové shledali, že by bylo taktické připojit se k náboženství, které je na vzestupu [jako bylo odpadlické křesťanství, jež podporovali ve čtvrtém století n. l. římští císaři], a tak k tomu začali připravovat snadnou cestu tím, že se pokoušeli objevit shody mezi křesťanstvím a pohanstvím, a tímto způsobem obojí promísit. Podařilo se jim to až příliš dobře. . . Protože stará teologie měla určitý počet hlavních bohů s mnoha polobohy obojího pohlaví, pohano-křesťané (smíme-li si dovolit novotvar) si dali za úkol přebudovat tento panteon pro novou teologii. Proto byla v té době vymyšlena nauka o třech Bozích — o Bohu Otci, Bohu Synovi a Bohu Svatém duchu.“

Někteří duchovní se pokoušeli dát svému učení biblickou příchuť citováním textů jako 1. Jana 5:7, ale podle dokladů, které předložil bratr Russell, učenci dobře vědí, že část toho textu je interpolace, nepravá vsuvka, kterou učinil některý opisovač, aby podpořil nauku, která v Písmech není. Jiní apologeti trojice se odvolávali na Jana 1:1, ale Strážná věž ten text rozebrala na základě obsahu i kontextu a ukázala, že nijak nepodporuje víru v trojici. V souladu s tím stálo ve Strážné věži z července 1883 (angl.): „Víc Bible a méně zpěvníkové teologie by bylo všem námět lépe objasnilo. Nauka o trojici je v úplném rozporu s Písmem.“

 Bratr Russell výmluvně odhalil pošetilost toho, když někdo vyznává, že věří Bibli, a zároveň učí nauku, jako je trojice, která odporuje tomu, co Bible říká. Napsal tedy: „V jaké změti rozporů a zmatku se ocitají ti, kdo říkají, že Ježíš a Otec jsou jedním Bohem! To by znamenalo, že náš Pán Ježíš se choval jako pokrytec, když byl na zemi, a pouze předstíral, že oslovuje Boha v modlitbě, když byl sám tímtéž Bohem. . . Dále, Otec byl odevždy nesmrtelným, takže nemohl zemřít. Jak tedy mohl zemřít Ježíš? Jestliže nezemřel, jsou všichni apoštolové falešnými svědky, když ohlašují Ježíšovu smrt a vzkříšení. Písma však prohlašují, že opravdu zemřel.“ *

Svědkové Jehovovi tedy brzy ve své novodobé historii rázně odmítli dogma o trojici, které přijalo křesťanstvo, a dali přednost rozumnému, hřejivému učení Bible samotné. * Dílo, které vykonali, aby zveřejnili tyto pravdy a dali lidem všude příležitost je slyšet, dosáhlo rozměrů, jakých nikdy nedosáhl jiný jednotlivec nebo skupina v minulosti ani v současnosti.

Jaký je stav mrtvých?

Budoucnost lidí, kteří nepřijali Boží opatření k záchraně, dělala C. T. Russellovi od mládí velkou starost. Jako chlapec věřil tomu, co říkali duchovní o pekelném ohni; myslel si, že kážou Boží slovo. V noci vycházel ven a křídou psal na nápadná místa biblické texty, aby byli dělníci, kteří půjdou kolem, varováni a zachráněni před strašným údělem věčných muk.

Později, když se sám přesvědčil, čemu skutečně vyučuje Bible, prohlásil podle slov jednoho svého společníka: „Jestliže Bible učí, že věčná muka jsou osudem všech kromě svatých, mělo by se to kázat — ano, hřímat ze střech, každý týden, každý den, každou hodinu; jestliže to však neučí, měla by se ta skutečnost oznamovat, aby byla odstraněna ohavná skvrna zneuctívající Boží svaté jméno.“

Již záhy při svém zkoumání Bible C. T. Russell jasně viděl, že peklo není místo, kde by duše byly po smrti mučeny. Nejspíše mu v tom  pomohl George Storrs, vydavatel časopisu The Bible Examiner, o němž se bratr Russell ve svých spisech zmiňoval s vřelým uznáním, a který sám mnoho napsal o tom, co z Bible pochopil ohledně stavu mrtvých.

Ale co duše? Podporovali badatelé Bible víru, že je to duchovní součást člověka, něco, co po smrti těla žije dál? V roce 1903 Strážná věž naopak prohlásila: „Musíme si bedlivě všimnout ponaučení, že se neříká, že člověk má duši, ale že člověk je duše neboli bytost. Použijme znázornění z přírody — vzduch, který dýcháme: skládá se z kyslíku a dusíku. Ani jeden z těchto prvků není ovzduším neboli vzduchem, ale když se oba spojí ve správném chemickém poměru, vzniká ovzduší. Stejně je to s duší. Bůh k nám mluví z toho stanoviska, že každý z nás je duší. Neoslovuje naše těla, ani náš dech života, ale oslovuje nás jako inteligentní bytosti neboli duše. Když ohlásil trest za porušení svého zákona, neoslovil jmenovitě Adamovo tělo, ale člověka, duši, inteligentní bytost: ‚V den, kdy z něho pojíš, jistě umřeš.‘ ‚Duše, kteráž hřeší, ta umře.‘ — 1. Mojž. 2:17; Ez. 18:20.“ To bylo v souladu s tím, co uvedla Strážná věž již v dubnu 1881, angl. *

Jak se tedy vyvinula víra ve vrozenou nesmrtelnost lidské duše? Kdo byl jejím původcem? Po pečlivém zkoumání Bible i dějin náboženství napsal bratr Russell ve Strážné věži z 15. dubna 1894 (angl.): „Z Bible zjevně nepocházela. . . Bible jasně prohlašuje, že člověk je smrtelný, že smrt je u něho možná. . . Když probíráme stránky historie, shledáváme, že nauku o lidské nesmrtelnosti nevyučují inspirovaní Boží svědkové, ale je vlastní podstatou všech pohanských náboženství. . . Proto není pravda, že Sókratés a Platón byli první, kdo tu nauku vyučovali: měla učitele časnějšího než ten či onen z nich, a daleko schopnějšího. . . První záznam o této falešné nauce najdeme v nejstarší historii, kterou člověk zná — v Bibli. Tím falešným učitelem byl Satan.“ *

 „Hadice“ míří na peklo

Bratr Russell v souladu se svou silnou touhou sejmout z Božího jména ohavnou skvrnu, kterou způsobilo učení o pekelném ohni a věčných mukách, napsal traktát na námět „Učí Písma, že věčná muka jsou mzdou hříchu?“ (The Old Theology [Stará teologie], 1889) Říkal tam:

„Teorie o věčných mukách měla pohanský původ. U pohanů to ale nebyla ta nemilosrdná nauka, jíž se potom stala, když se začala ve druhém století postupně ujímat ve formálním křesťanství během jeho směšování s pohanskými filozofiemi. Teprve velké odpadnutí připojilo k pohanské filozofii hrůzné podrobnosti, jimž se nyní tak všeobecně věří, malovalo je na stěny kostelů, jak tomu bylo v Evropě, vepsalo je do svých vyznání a náboženských písní, a tak překroutilo Boží slovo, že dodalo zdánlivou božskou podporu rouhání, které Boha zneuctívalo. Proto je novodobá lehkověrnost přijímá jako odkaz, ne od Pána, ani od apoštolů, ani od proroků, ale od kompromisního ducha, který obětoval pravdu a rozum a hanebně překroutil nauky křesťanství, a to v nesvaté ctižádosti a boji o moc a bohatství a o počty věřících. Věčná muka jako trest za hřích neznali patriarchové dávných věků; neznali je proroci židovského věku; a neznal je Pán a apoštolové; byla však hlavní naukou formálního křesťanství od velkého odpadnutí — metlou, jíž byli lehkověrní,  nevědomí a pověrčiví světa sešleháni do otrocké poslušnosti tyranie. Věčná muka se vyhlašovala nade všemi, kteří se pokoušeli o odpor vůči Římu nebo odvrhli jeho autoritu, a začala na ně dopadat již v nynějším životě, pokud na to měla církev moc.“

Bratr Russell si plně uvědomoval, že většina rozumných lidí nauce o pekelném ohni doopravdy nevěří. Jak ale poukázal roku 1896 v brožuře What Say the Scriptures About Hell? (Co říkají Písma o pekle?), „protože si myslí, že to Bible učí, každý krok, jímž postoupí ve skutečném pochopení a bratrské laskavosti. . ., je ve většině případů dalším krokem od Božího slova, které falešně obviňují z tohoto učení“.

Takové přemýšlivé lidi chtěl přivést zpátky k Božímu slovu, a proto předložil v této brožuře všechny texty z King James Version, v nichž se vyskytovalo slovo peklo. Čtenáři tak sami viděli, co se tam říká. Potom prohlásil: „Díky Bohu nenalézáme žádné takové místo věčných muk, jak mylně učí kréda a zpěvníky a mnohé kazatelny. Našli jsme však ‚peklo‘, šeol, hádes, do něhož bylo celé naše plémě odsouzeno pro Adamův hřích a z něhož jsme všichni vykoupeni smrtí našeho Pána; tím ‚peklem‘ je hrob — stav smrti. A zjišťujeme, že jsme upozorňováni na jiné ‚peklo‘ (gehennu — druhou smrt — úplnou záhubu) jako na konečný trest pro všechny, kdo poté, co jsou vykoupeni a přivedeni k plnému poznání pravdy a k plné schopnosti ji poslouchat, si přesto zvolí smrt tím, že dají přednost dráze odporu proti Bohu a spravedlnosti. A naše srdce říká Amen. Pravé a spravedlivé jsou tvé cesty, Králi národů. Kdo tě nebude ctít, Pane, a oslavovat tvé jméno? Vždyť ty jsi naprosto svatý. A všechny národy přijdou a budou před tebou uctívat, protože byly zjeveny tvé spravedlivé skutky.“ — Zjev. 15:3, 4.

To, co učil, bylo pro duchovenstvo křesťanstva zdrojem podráždění a rozpaků. V roce 1903 byl vyzván k veřejné rozpravě. Stav mrtvých byl jednou ze sporných otázek v následné sérii rozprav mezi C. T. Russellem a dr. E. L. Eatonem, který sloužil jako mluvčí neoficiální aliance protestantských duchovních v západní části Pensylvánie.

Během těchto rozprav se bratr Russell pevně zastával předpokladu, že „smrt je smrt a že naši drazí, když od nás odejdou, jsou skutečně mrtví, že nejsou naživu ani s anděly, ani s démony v místě zoufalství“. Své tvrzení dokládal texty jako Kazatel 9:5, 10; Římanům 5:12; 6:23 a 1. Mojžíšova 2:17. Řekl také: „Texty jsou v plném souladu s tím, o čem vy a já a každý duševně zdravý, rozumný člověk na světě připustí, že je rozumná a správná povaha našeho Boha. Co se prohlašuje o našem nebeském Otci? Že má smysl pro právo, že je moudrý, že je láskyplný,  že je mocný. Tyto vlastnosti božské povahy uznají všichni křesťané. Můžeme v tom slovu najít vůbec nějaký význam, podle něhož bychom si mohli představit Boha se smyslem pro právo, jak trestá stvoření své vlastní ruky po celou věčnost, bez ohledu na to, za jaký hřích? Neomlouvám hřích; sám v hříchu nežiji a nikdy hřích nekážu. . . Ale říkám vám, že všichni ti lidé kolem, o nichž náš bratr [dr. Eaton] tvrdí, že se o sto šest rouhají Bohu a svatému jménu Ježíše Krista, jsou lidmi, kteří byli vyučováni této nauce o věčných mukách. A všichni vrahové, zloději a jiní zločinci v káznicích, ti všichni byli vyučováni této nauce. . . Jsou to špatné nauky; již dlouho škodí světu; vůbec nejsou součástí Pánova učení, a náš drahý bratr si ještě z očí nevytřel kouř temného středověku.“

Po rozpravě prý přišel k Russellovi jeden duchovní, který byl přítomen, a řekl: „Jsem rád, že jste namířil na peklo hadici a oheň uhasil.“

Aby pravdu o stavu mrtvých ještě více zveřejnil, sloužil bratr Russell na dlouhé řadě jednodenních sjezdů od roku 1905 do roku 1907 s veřejnou přednáškou „Do pekla a zpátky! Kdo je tam? Naděje, že se mnozí z nich vrátí“. Název vzbuzoval zvědavost a upoutal velkou pozornost. Obecenstvo plnilo sály ve velkých i malých městech ve Spojených státech i v Kanadě, aby si proslov vyslechlo.

Mezi těmi, na něž hluboce zapůsobilo, co Bible říká o stavu mrtvých, byl jeden vysokoškolák z Cincinnati v Ohiu, který se hodlal stát presbyteriánským duchovním. V roce 1913 dostal od svého tělesného bratra brožuru Kde jsou mrtví?, napsanou Johnem Edgarem, jenž byl badatelem Bible a také lékařem ve Skotsku. Student, který brožuru dostal, se jmenoval Frederick Franz. Když ji pečlivě pročetl, rázně prohlásil: „Tohle je pravda.“ Bez váhání změnil své životní cíle a vstoupil do služby plným časem jako evangelista-kolportér. V roce 1920 se stal pracovníkem ústředí Watch Tower Society. Po mnoha letech se pak stal členem vedoucího sboru svědků Jehovových a později prezidentem Watch Tower Society.

 Výkupní oběť Ježíše Krista

Roku 1872 se ve spojitosti se zkoumáním Písem začal bratr Russell se svými společníky znovu zabývat námětem obnovy ze stanoviska výkupného, jež dal Ježíš Kristus. (Sk. 3:21) Když v Hebrejcům 2:9 četl, že ‚Ježíš z milosti Boží za každého člověka okusil smrti‘, byl vzrušen. Nepřivedlo jej to k víře ve všeobecnou spásu, protože věděl, že Písma také říkají, že člověk musí projevovat víru v Ježíše Krista, aby byl zachráněn. (Sk. 4:12; 16:31) Začal však chápat — třebaže ne ihned —, jakou podivuhodnou příležitost dává lidem výkupní oběť Ježíše Krista. Otevřela jim cestu k získání toho, co Adam ztratil, vyhlídku na věčný život v lidské dokonalosti. Bratr Russell v té věci nebyl pasívní; rozpoznal hluboký význam výkupného a vší silou se ho zastával, dokonce i když jeho blízcí druhové připustili, aby jejich smýšlení bylo znečištěno filozofickými názory.

V polovině roku 1878 byl bratr Russell již asi půl druhého roku pomocným redaktorem časopisu Herald of the Morning, jehož hlavním redaktorem byl N. H. Barbour. Když však Barbour v srpnu 1878 v jejich časopisu zlehčil biblické učení o výkupném, Russell zareagoval důraznou obhajobou této životně důležité biblické pravdy.

Barbour znázornil pod záhlavím „Smíření“, jak o této nauce smýšlí: „Řeknu svému synovi nebo jednomu ze svých sluhů: když Jakub kousne svou sestřičku, chytíš mouchu, propíchneš ji špendlíkem a přibiješ na stěnu, a já Jakubovi odpustím. Toto znázorňuje nauku o zástupné oběti.“ Přestože Barbour prohlašoval, že ve výkupné věří, mluvil o myšlence, že Kristus svou smrtí zaplatil za Adamovo potomstvo pokutu za hřích, jako o „nebiblické a urážlivé pro všechny naše představy o právu“. *

V bezprostředně následujícím vydání časopisu Herald of the Morning (září 1878) měl bratr Russell silné výhrady vůči tomu, co napsal Barbour. Rozebral, co Písma skutečně říkají, a to, že jsou v souladu s „dokonalostí [Božího] smyslu pro právo, a konečně s jeho velkým milosrdenstvím a láskou“, jak byly vyjádřeny prostřednictvím opatření výkupného. (1. Kor. 15:3; 2. Kor. 5:18, 19; 1. Petra 2:24; 3:18; 1. Jana 2:2) Příští jaro, po opakovaných pokusech pomoci Barbourovi, aby viděl věci biblicky, Russell přestal Herald podporovat; od červnového vydání roku 1879 se jeho jméno na místě pomocného redaktora publikace již neobjevovalo. Jeho smělý, nekompromisní postoj ve spojitosti s touto ústřední biblickou naukou měl dalekosáhlé účinky.

 Po celé své novodobé dějiny se svědkové Jehovovi důsledně zastávali biblické nauky o výkupném. Již první vydání Zion’s Watch Tower (červenec 1879) zdůraznilo, že „zásluha vůči Bohu spočívá. . . v Kristově dokonalé oběti“. Roku 1919 na sjezdu pořádaném International Bible Students Association v Cedar Pointu (Ohio) vynikala na tištěném programu slova: „Vítejte všichni, kdo věříte ve Velkou výkupní oběť!“ Druhá stránka Strážné věže stále upozorňuje na výkupné, když říká o účelu časopisu: „Posiluje víru v Ježíše Krista, Božího Krále, který již panuje a jehož prolitá krev otevírá lidstvu cestu k věčnému životu.“

Poznání postupující, nesvázané žádným krédem

Jasné porozumění Božímu slovu nepřišlo najednou. V mnoha případech pochopili badatelé Bible jednu podrobnost vzoru pravdy, ale neviděli ještě celý obraz. Byli však ochotni se učit. Nebyli svázáni žádným krédem; postupovali kupředu. To, co se dozvěděli, sdělovali jiným. Nepřipisovali si zásluhu za to, co vyučovali; snažili se být „vyučováni Jehovou“. (Jan 6:45) A přišli na to, že Jehova dává porozumět podrobnostem svého předsevzetí ve svůj vlastní čas a svým vlastním způsobem. — Dan. 12:9; srovnej Jana 16:12, 13.

Poznávat nové věci znamená opravovat svůj názor. Mají-li se přiznat chyby a udělat prospěšné změny, je zapotřebí pokory. Tato vlastnost a její ovoce jsou pro Jehovu žádoucí, a taková cesta silně přitahuje lidi milující pravdu. (Sef. 3:12) Vysmívají se jí však ti, kteří se pyšní krédy, jež zůstávají po mnoho staletí neměnná, přestože je vytvořili nedokonalí lidé.

Způsob Pánova návratu

V polovině sedmdesátých let 19. století rozeznal bratr Russell a ti, kteří s ním pečlivě zkoumali Písma, že Pán, až se vrátí, bude lidským očím neviditelný. — Jan 14:3, 19.

Bratr Russell později řekl: „Velmi nás rmoutil omyl adventistů, kteří očekávali Krista v těle a vyučovali, že svět se vším, co je na něm, kromě adventistů, bude spálen v roce 1873 nebo 1874. Způsob, jak stanovili data, zklamání a jejich celkově nedomyšlené představy ohledně účelu a způsobu Kristova příchodu víceméně uvalily pohanu na nás a na všechny, kdo toužili po jeho nadcházejícím Království a ohlašovali je. Tyto nesprávné názory na účel a způsob Pánova návratu, které se tak rozšířily, mě přivedly k sepsání malé polemiky pod názvem — ‘The Object and Manner of Our Lord’s Return’ (‚Účel a způsob návratu našeho Pána‘).“ Tento spisek byl uveřejněn roku 1877. Bratr Russell jej dal vytisknout a rozšířilo se asi 50 000 výtisků.

 Napsal v něm: „Věříme, že určité biblické texty učí, že při svém příchodu a nějaký čas poté zůstane Kristus neviditelný; potom se projeví nebo se ukáže v soudech a různými způsoby, takže ‚ho uvidí každé oko‘.“ Na podporu toho rozebral texty, jako Skutky 1:11 (‚přijde stejným způsobem, jak jste ho spatřili jít‘ — totiž nepozorován světem) a Jana 14:19 („ještě chvíli a svět mě již nespatří“). Bratr Russell se také odvolal na skutečnost, že The Emphatic Diaglott, který byl poprvé v úplnosti vydán roku 1864 s meziřádkovým doslovným anglickým překladem, dosvědčoval, že řecký výraz parousia znamená „přítomnost“. Když Russell rozebíral, jak Bible tento pojem používá, vysvětlil: „Řecké slovo uplatňované na druhý příchod — parousia, často překládané jako příchod — bez výjimky znamená osobní přítomnost; to, že někdo již přišel, dostavil se, a nikdy neznamená být na cestě, tedy ve významu, jak se užívá slova příchod.“

Když rozebíral účel Kristovy přítomnosti, Russell objasnil, že to nebude něco, co se uskuteční v jediném okamžiku, který otřese světem. „Druhý příchod stejně jako první,“ napsal, „pokrývá určité období, a není otázkou okamžiku.“ Napsal, že během té doby obdrží „malé stádo“ svou odměnu u Pána jako spoludědici v jeho Království; jiní, a budou to možná miliardy, dostanou příležitost k dokonalému životu na zemi, jež se vrátí k edenské kráse. — Luk. 12:32.

Během několika let si Russell na základě dalšího studia Písem uvědomil, že Kristus se nejen neviditelně vrátí, ale že zůstane neviditelný, i když projeví svou přítomnost odsouzením ničemných.

Když v roce 1876 Russell poprvé četl časopis Herald of the Morning, poznal, že existuje jiná skupina, která tehdy věřila, že Kristův návrat bude neviditelný, a která ten návrat spojovala s požehnáním pro všechny rodiny země. Od pana Barboura, redaktora toho časopisu, se dal také Russell přesvědčit, že Kristova neviditelná přítomnost začala v roce 1874. * Na to později upozorňoval podtitul „Zvěstovatel přítomnosti Kristovy“, který se objevil na přední straně Zion’s Watch Tower (Sionská Strážná věž).

 Uznání, že Kristova přítomnost je neviditelná, se stalo důležitým základem, na němž bylo vybudováno porozumění mnoha biblickým proroctvím. Tito raní badatelé Bible si uvědomovali, že Pánova přítomnost by měla být pro všechny pravé křesťany věcí prvořadého zájmu. (Mar. 13:33–37) Živě se zajímali o návrat svého Mistra a uvědomovali si, že mají odpovědnost jej ohlašovat, ale ještě jasně nerozeznávali všechny podrobnosti. Přesto to, co jim Boží duch umožnil pochopit v počáteční době, bylo opravdu pozoruhodné. Jedna z těch pravd se týkala velmi významného data označeného biblickým proroctvím.

Konec časů pohanů

Badatele Bible již dlouho zajímala otázka biblické chronologie. Komentátoři předložili různé názory na Ježíšovo proroctví o „časech pohanů“ a na Danielův záznam Nebukadnecarova snu o pařezu stromu, který byl na „sedm časů“ spoután. — Luk. 21:24, KB; Dan. 4:10–17.

Již v roce 1823 vypočítal John A. Brown, jehož dílo vyšlo v Londýně, že „sedm časů“ ze 4. kapitoly Daniela. má délku 2520 let. Nebyl však schopen jasně určit datum, jímž toto prorocké období začalo, ani kdy skončí. Spojil však těchto „sedm časů“ s časy pohanů v Lukášovi 21:24. V roce 1844 upozornil britský duchovní E. B. Elliott na rok 1914 jako na možné datum konce Danielových „sedmi časů“, ale předložil také alternativní názor, který ukazoval na dobu Francouzské revoluce. Podobně roku 1849 o té věci pojednal Robert Seeley z Londýna. Nejpozději roku 1870 byly v publikaci, kterou vydal Joseph Seiss a jeho společníci a která byla vytištěna ve Filadelfii (Pensylvánie), předloženy výpočty, jež poukazovaly na rok 1914 jako na významné datum, třebaže dokazování, jež obsahovala, byla založena na chronologii, kterou C. T. Russell později zavrhl.

Potom v srpnovém, zářijovém a říjnovém vydání časopisu Herald of the Morning z roku 1875 pomohl N. H. Barbour uvést do souladu podrobnosti, na které poukázali jiní. Použil chronologii sestavenou anglickým duchovním Christopherem Bowenem a zveřejněnou E. B. Elliottem, ztotožnil počátek časů pohanů se sesazením krále Sedekjáše z královského úřadu, jak předpověděl Ezekiel 21:25, 26, a poukázal na rok 1914 jako na konec časů pohanů.

Počátkem roku 1876 dostal C. T. Russell výtisk Herald of the Morning. Okamžitě Barbourovi napsal a v létě pak pobyl u něho ve Filadelfii. Mimo jiné rozmlouvali o prorockých obdobích. Krátce nato Russell v článku „Časy pohanů: Kdy končí?“ také o této věci uvažoval na základě Písem a prohlásil, že doklady svědčí o tom, že „sedm časů skončí  léta Páně 1914“. Tento článek byl otištěn v říjnovém vydání časopisu Bible Examiner v roce 1876. * Kniha Three Worlds, and the Harvest of This World (Tři světy a žeň tohoto světa), sepsaná roku 1877 N. H. Barbourem ve spolupráci s C. T. Russellem, dospěla k témuž závěru. Později obrátila tehdejší vydání Strážné věže — například z prosince 1879 (angl.) a července 1880 (angl.) — pozornost na rok 1914 n. l. jako na velmi významný rok z hlediska biblického proroctví. V roce 1889 byla celá čtvrtá kapitola II. svazku Millennial Dawn ([Úsvit milénia] později nazvaného Studies in the Scriptures [Studie Písem]) věnována rozboru „časů pohanů“. Co však bude znamenat konec časů pohanů?

Badatelé Bible si nebyli zcela jisti, co se bude dít. Byli však pevně přesvědčeni, že události nepovedou ke spálení země a k vyhlazení lidského života. Domnívali se spíše, že to označuje významný okamžik vzhledem k božské vládě. Zprvu si mysleli, že do té doby získá Boží Království plnou, univerzální nadvládu. Když se to nestalo, jejich důvěra v biblická proroctví, jež označovala tento letopočet, nezakolísala. Došli k závěru, že toto datum označilo jen počáteční okamžik vlády Království.

Podobně si také zprvu mysleli, že tomuto letopočtu budou předcházet celosvětové nepokoje, jež vyvrcholí v anarchii (která měla být podle jejich představ spojena s válkou „velkého dne Boha, Všemohoucího“). (Zjev. 16:14) Ale pak, deset let před rokem 1914, naznačila Strážná věž, že celosvětové vření, které povede k vyhlazení všech lidských institucí, nastane hned po skončení časů pohanů. Badatelé Bible očekávali, že rok 1914 bude znamenat významný obrat pro Jeruzalém, protože proroctví říkalo, že ‚Jeruzalém bude pošlapáván‘, dokud se nenaplní časy pohanů. Když pak viděli, že se rok 1914 přibližuje k závěru, a oni ještě nezemřeli jako lidé a nebyli ‚uchváceni vzhůru do oblak‘ vstříc Pánu — v souladu s dřívějšími předpoklady —, upřímně doufali, že jejich proměna snad nadejde na konci časů pohanů. — 1. Tes. 4:17.

Jak plynuly roky a oni znovu a znovu zkoumali Písma, jejich víra v proroctví zůstávala silná a nezamlčovali to, co očekávali, že se stane. Různou měrou se jim dařilo, aby se nevyjadřovali dogmaticky o podrobnostech, které nejsou v Písmech přímo uvedeny.

Budil snad „budík“ příliš brzy?

Ve světě roku 1914 opravdu vypuklo velké vření, když začala první světová válka, které se po mnoho let říkalo prostě Velká válka; nevedlo však bezprostředně k svržení všech existujících lidských vlád. Události ve  spojitosti s Palestinou se po roce 1914 vyvíjely tak, že badatelům Bible připadalo, že vidí náznaky významných změn pro Izrael. Ale plynuly měsíce a potom roky a badatelé Bible nedostávali svou nebeskou odměnu, jak očekávali. Jak na to reagovali?

Strážná věž z 1. února 1916 (angl.) zaměřila pozornost jmenovitě na „1. říjen 1914“, a pak uvedla: „To byl poslední časový údaj, který nám biblická chronologie naznačila ve vztahu ke zkušenostem Církve. Řekl nám snad Pán, že tehdy budeme vzati [do nebe]? Ne. Co řekl? Jeho Slovo a splňování proroctví se zdály nepochybně ukazovat, že toto datum znamená konec časů pohanů. Z toho jsme vyvodili, že ‚proměna‘ Církve nastane k tomuto datu nebo před ním. Ale Bůh nám neříkal, že to tak bude. Dovolil nám vyvodit ten závěr a my věříme, že se to prokázalo jako potřebná zkouška pro Boží drahé svaté po celém světě.“ Prokázal však tento vývoj událostí, že jejich slavná naděje byla marná? Ne. Znamenalo to prostě, že se všechno neudálo tak brzy, jak očekávali.

Několik let před rokem 1914 Russell napsal: „Chronologie (časová proroctví obecně) zjevně nebyla myšlena tak, aby dávala Božímu lidu přesné chronologické informace v průběhu všech století. Je zjevně myšlena spíš jako budík, který má Pánův lid v pravý čas probudit a posilnit. . . Předpokládejme však například, že říjen 1914 mine a nedojde k žádnému závažnému úpadku moci pohanů. Co se tím dokáže nebo vyvrátí? Nevyvrátil by se tím žádný rys božského plánu věků. Výkupní cena předložená na Kalvárii bude nadále zárukou konečného splnění velkého božského programu obnovy lidstva. ‚Svrchované povolání‘ Církve trpět s Vykupitelem a být s ním oslaveni jako jeho údy nebo jeho Nevěsta bude stále totéž. . . Jediné, čeho se chronologie dotkne, bude čas, kdy se tyto skvělé naděje pro Církev a pro svět splní. . . A jestliže to datum mine, prokáže se pouze, že naše chronologie, náš ‚budík‘, budil trochu předčasně. A považovali bychom snad za velké neštěstí, kdyby nás v nějaký velký den plný radosti a potěšení budík vzbudil ráno o chvilku dřív? Jistě ne!“

Ale tento „budík“ nebudil příliš brzy. Spíše zkušenosti, k nimž je „budík“ probudil, nebyly přesně takové, jaké očekávali.

Několik let nato, když bylo světlo jasnější, uznali: „Mnozí z těch drahých svatých myslili, že celé dílo jest vykonáno. . . Oni se radovali z jasného důkazu, že svět se skončil, že Království nebeské se přiblížilo, a že den jejich vysvobození se blížil. Ale oni něco přehlédli, co musilo býti konáno. To radostné poselství, které přijali, musilo jiným býti řečeno, poněvadž Ježíš přikázal: ‚A bude kázáno toto Evangelium království po  všem světě, na svědectví všechněm národům, a tehdáž přijde skonání.‘ (Matouš 24:14).“ — Strážná věž č. 8, 1925 (z 1. května 1925, angl.)

Když se začaly odvíjet události po roce 1914 a badatelé Bible je srovnávali s tím, co Pán předpověděl, postupně pochopili, že žijí v posledních dnech starého systému a že v nich žijí od roku 1914. Porozuměli také tomu, že Kristova neviditelná přítomnost začala v roce 1914 a že to nebyl jeho osobní (i když neviditelný) návrat do okolí země, ale znamenalo to, že Kristus k zemi obrátil pozornost jako panující Král. Postřehli a přijali životně důležitou odpovědnost, kterou měli, totiž ohlašovat „tuto dobrou zprávu o království“ na svědectví všem národům během této kritické doby lidských dějin. — Mat. 24:3–14.

Jak ale mělo přesně znít poselství o Království, které měli kázat? Lišilo se nějak od poselství křesťanů v prvním století?

Boží Království, jediná naděje lidstva

Dík pečlivému studiu Božího slova porozuměli badatelé Bible, kteří byli spojeni s bratrem Russellem, že Boží Království je vláda, kterou  Jehova slíbil zřídit prostřednictvím svého Syna pro požehnání lidstva. Jako vládci budou v nebi s Ježíšem Kristem spojeni členové „malého stáda“, vybraní Bohem z lidstva. Badatelé Bible vyrozuměli, že tuto vládu budou zastupovat věrní muži ze starých dob, kteří budou sloužit jako knížata po celé zemi. Mluvili o nich jako o „slavných mužích starověku“. — Luk. 12:32; Dan. 7:27; Zjev. 20:6; Žalm 45:16.

Křesťanstvo dlouho vyučovalo o ‚božském právu králů‘, a tím drželo lidi v poddanství. Ale tito badatelé Bible vyčetli z Písma, že budoucnost lidských vlád není zajištěna žádnou božskou zárukou. V souladu s tím, co se dozvídali, uvedla Strážná věž z prosince 1881 (angl.): „Ustavení tohoto království bude samozřejmě znamenat svržení všech pozemských království, protože jsou všechna — i ta nejlepší — založena na křivdách a nerovných právech, útlaku mnohých a výsadách nemnohých — jelikož čteme: ‚Potře a konec učiní všechněm těm královstvím, samo pak státi bude na věky.‘“ — Dan. 2:44.

O tom, jak budou tato utlačující království potřena, se měli badatelé Bible ještě mnoho dozvědět. Nechápali zatím jasně, jak se dobrodiní Božího Království rozšíří na celé lidstvo. Nepletli si však Boží Království s neurčitým pocitem v srdci ani s vládou náboženské hierarchie, která používala světský stát jako svou paži.

V roce 1914 nebyli Boží věrní předkřesťanští služebníci vzkříšeni na zemi jako knížata zastupující mesiášského Krále, jak se dříve očekávalo, a ani zbývající členové „malého stáda“ se toho roku nepřipojili ke Kristu v nebeském Království. Přesto Strážná věž z 15. února 1915 (angl.) s důvěrou prohlásila, že rok 1914 byl patřičným časem, „aby se náš Pán chopil své velké moci a panoval“, a tak ukončil milénia nepřerušeného panství pohanů. Ve vydání z 1. července 1920 (angl.) Strážná věž znovu potvrdila tento názor a spojila jej s dobrou zprávou, o které Ježíš předpověděl, že se bude před koncem rozhlašovat po celé zemi. (Mat. 24:14) Na sjezdu badatelů Bible v Cedar Pointu (Ohio) v roce 1922 bylo toto porozumění znovu připomenuto ve všeobecné rezoluci a bratr Rutherford vyzval účastníky sjezdu: „Zvěstujte, zvěstujte, zvěstujte Krále a jeho království.“

V té době se však badatelé Bible domnívali, že ustavení Království, jeho úplné zřízení v nebi, nenastane, dokud nebudou oslaveni poslední členové Kristovy nevěsty. Proto byl skutečným milníkem rok 1925, kdy Strážná věž č. 6 (z 1. března, angl.) uvedla hlavní článek „Narození národa“. Předkládal rozbor 12. kapitoly Zjevení, který všem otevřel oči. Článek uváděl doklady o tom, že mesiášské Království bylo zrozeno —  zřízeno — v roce 1914, že Kristus začal tehdy panovat na svém nebeském trůnu a Satan byl poté svržen z nebe do blízkosti země. To byla ta dobrá zpráva, která se měla ohlašovat, zpráva, že Boží Království je již v činnosti. Toto osvícené porozumění velmi povzbudilo hlasatele Království, aby kázali až do nejzazších končin země.

Jehovův lid všemi vhodnými prostředky vydával svědectví o tom, že jedině Boží Království může přinést trvalou útěchu a vyřešit hluboce zakořeněné problémy, které lidstvo trápí. Roku 1931 bylo toto poselství hlavním námětem rozhlasového vysílání J. F. Rutherforda na nejrozsáhlejší mezinárodní síti, na jaké se kdy vysílalo. Text tohoto vysílání byl také v mnoha jazycích uveřejněn v brožuře Království, naděje světa, která byla za několik měsíců rozšířena v miliónech výtisků. Kromě rozsáhlého rozšiřování mezi veřejností bylo vynaloženo zvláštní úsilí, aby se výtisky dostaly do rukou politiků, předních podnikatelů a duchovenstva.

V brožuře mimo jiné stálo: „Nynější nespravedlivé vlády světa nemohou lidu poskytnouti žádnou naději. Boží rozsudek o nich prohlašuje, že musí zahynouti. Proto jest tímto jedinou nadějí světa spravedlivé království aneb vláda Boží s Kristem Ježíšem jako svým neviditelným panovníkem.“ Uvědomovali si, že toto Království přinese lidstvu pravý mír a bezpečnost. Pod jeho vládou se země stane skutečným rájem a nemoc a smrt již nebudou. — Zjev. 21:4, 5.

Dobrá zpráva o Božím Království zůstává ústředním bodem víry svědků Jehovových. Od vydání z 1. března 1939 má jejich hlavní časopis, nyní vydávaný ve více než 110 jazycích, název Strážná věž hlásající Jehovovo Království.

Ale než vláda Království promění zemi v ráj, bude muset zaniknout nynější ničemný systém. Jak se to stane?

Válka velikého dne Boha, Všemohoucího

Světová válka, která začala roku 1914, otřásla do základů existujícím systémem věcí. Nějakou dobu se zdálo, že se události budou vyvíjet tak, jak to badatelé Bible očekávali.

Již v srpnu 1880 napsal bratr Russell: „Rozumíme tomu tak, že předtím, než bude lidská rodina obnovena, nebo dokonce začne přijímat požehnání, budou vyvrácena všechna nynější království země, jež dnes spoutávají a utlačují lidstvo; že Boží království převezme vládu a že požehnání a obnova přijdou skrze toto nové království.“ Jak dojde k ‚vyvrácení království‘? Russell tehdy sledoval, jak se vyvíjejí poměry ve světě, a věřil, že Bůh použije během armagedonské války znesvářené skupiny lidstva k svržení existujících institucí. Řekl: „Dílo boření lidské  říše začíná. Moc, která ji svrhne, již nyní působí. Lidé již organizují své síly pod označením komunisté, socialisté, nihilisté atd.“

Kniha The Day of Vengeance ([Den pomsty] později nazvaná The Battle of Armageddon [Bitva armagedonská]), vydaná roku 1897, dále rozvedla, jak tomu tehdy badatelé Bible rozuměli: „Pán ve své vševládné prozřetelnosti převezme hlavní velení nad tímto velkým vojskem nespokojenců — vlastenců, reformátorů, socialistů, moralistů, anarchistů, nevědomců a lidí bez naděje — a využije jejich nadějí, obav, pošetilostí a sobectví podle své božské moudrosti, aby uskutečnil svá vlastní velkolepá předsevzetí při svržení dnešních institucí a v přípravě člověka na Království spravedlnosti.“ Rozuměli tomu tak, že armagedonská válka bude souviset s násilnou sociální revolucí.

Měl však být Armagedon jen zápasem mezi znesvářenými lidskými stranami, sociální revolucí, které Bůh použije k svržení existujících institucí? Jak se věnovala další pozornost textům, jež s touto záležitostí souvisely, upozornila Strážná věž z 15. července 1925 (angl.) na Zecharjáše 14:1–3 a napsala: „Tím bychom rozuměli, že se všechny národy země pod Satanovým vedením shromáždí k bitvě proti třídě Jeruzaléma, totiž těm, kdo se postaví na Pánovu stranu. . . Zjevení 16:14, 16.“

Příští rok byla v knize Osvobození soustředěna pozornost na skutečný účel této války: „Hospodin podá nyní, dle svého slova, tak jasný a nedvojsmyslný důkaz své moci, že přesvědčí lidi o bezbožnosti jejich cesty a oni porozumí, že Hospodin jest Bohem. To jest ta příčina, proč poslal Bůh velkou potopu, shodil věž u Bábel, pohltil Egyptské v Rudém moři a zničil vojsko Senacheriba, krále asyrského, a z toho samého důvodu pomýšlel poslati v tento čas nová velká soužení na svět. Dřívější katastrofy byly pouze stíny toho, co nyní nastane. Shromáždění nastane pro velký den Boha všemohoucího. To jest ‚den Hospodinův, veliký a strašlivý‘ (Joel 2:31), kdy Bůh udělá si svoje jméno. V tomto velikém a konečném boji dozví se lid každého národu, jazyka a pohlaví, že Hospodin je všemohoucím, vševědoucím a spravedlivým Bohem.“ Jehovovi služebníci na zemi však byli varováni: „Křesťané nebudou bojovati v této veliké bitvě. Oni nebojují, protože Hospodin pravil: ‚Nebo ne váš bude boj, ale Boží.‘“ Válka, o níž se tu hovořilo, rozhodně nebyla válkou mezi národy, jež začala v roce 1914. Byla to válka, která měla teprve přijít.

Ještě jiné otázky vyžadovaly řešení na základě Písem. Jedna z nich se týkala totožnosti Jeruzaléma, který měl být podle Lukáše 21:24 pošlapáván do konce časů pohanů; s tím souviselo určení totožnosti Izraele, o němž se hovořilo v tolika proroctvích o obnově.

 Přivede Bůh Židy zpět do Palestiny?

Badatelé Bible si byli plně vědomi mnoha proroctví o obnově, jež předali starověkému Izraeli Boží proroci. (Jer. 30:18; 31:8–10; Amos 9:14, 15; Řím. 11:25, 26) Až do roku 1932 se domnívali, že platí výslovně na přirozené Židy. Věřili proto, že Bůh opět projeví Izraeli přízeň, postupně Židy přivede zpět do Palestiny, otevře jejich oči pravdě o Ježíšovi jako Vykupiteli a mesiášském Králi a použije je jako prostředníky k požehnání všem národům. V duchu tohoto porozumění mluvil bratr Russell k velkým skupinám židovských posluchačů v New Yorku i v Evropě na námět „Sionismus v proroctví“ a bratr Rutherford napsal v roce 1925 knihu Comfort for the Jews (Útěcha pro Židy).

Postupně však začínalo být zřejmé, že to, co se ve vztahu k Židům odehrávalo v Palestině, nebylo splněním Jehovových vznešených proroctví o obnově. Na Jeruzalém v prvním století přišlo zpustošení proto, že Židé zavrhli Božího Syna, Mesiáše, vyslaného v Jehovově jménu. (Dan. 9:25–27; Mat. 23:38, 39) Bylo stále zřejmější, že jako národ nezměnili svůj postoj. Nedošlo k pokání za křivdu, které se dopustili jejich předkové. Návrat některých Židů do Palestiny nebyl motivován láskou k Bohu ani touhou, aby bylo jeho jméno velebeno splněním jeho Slova. To bylo jasně vysvětleno ve druhém svazku knihy Vindication (Ospravedlnění), kterou Watch Tower Bible and Tract Society vydala v roce 1932. * Správnost toho názoru se potvrdila v roce 1949, kdy se izraelský stát, tehdy nově utvořený jako národní stát a domovina Židů, stal členem Spojených národů, a tak ukázal, že nedůvěřuje v Jehovu, ale v politické národy světa.

To, co se dělo ve splňování oněch proroctví o obnově, ukazovalo jiným směrem. Jehovovi služebníci si začali uvědomovat, že tím, kdo se v naplnění Božího předsevzetí těší z pokoje s Bohem prostřednictvím Ježíše Krista, je duchovní Izrael, „Boží Izrael“, složený z pomazaných křesťanů. (Gal. 6:16) Tak se jim otevřely oči a oni rozeznávali v Božím jednání s takovými pravými křesťany podivuhodné duchovní splnění všech slibů o obnově. Časem si také uvědomili, že Jeruzalém, který byl vyvýšen na konci časů pohanů, nebylo pouhé pozemské město, ba ani lid na zemi, představovaný tím městem, ale spíše „nebeský Jeruzalém“, kde Jehova v roce 1914 uvedl svého Syna Ježíše Krista do úřadu s panovnickou autoritou. — Hebr. 12:22.

 Když si svědkové Jehovovi tyto věci ujasnili, mohli lépe plnit pověření kázat dobrou zprávu o Království „po celé obydlené zemi na svědectví všem národům“, a to beze vší stranickosti vůči nějaké skupině. — Mat. 24:14.

Komu přisoudit čest za všechna tato objasnění Bible, která se objevila v publikacích Strážné věže?

Jakými prostředky jsou Jehovovi služebníci vyučováni

Ježíš Kristus předpověděl, že po svém návratu do nebe pošle svým učedníkům svatého ducha. Ten bude sloužit jako pomocník a uvede je „do celé pravdy“. (Jan 14:26; 16:7, 13) Ježíš také řekl, že jako Pán neboli Mistr pravých křesťanů bude mít „věrného a rozvážného otroka“, „věrného správce“, který bude dávat duchovní „pokrm v pravý čas“ domácím služebníkům, dělníkům v domácnosti víry. (Mat. 24:45–47; Luk. 12:42) Kdo je tento věrný a rozvážný otrok?

Již první vydání Strážné věže se dotklo Matouše 24:45–47, když prohlašovalo, že cílem vydavatelů toho časopisu je všímat si událostí ve spojitosti s Kristovou přítomností a dávat duchovní „pokrm včas“ domácnosti víry. Redaktor časopisu však netvrdil, že on sám je věrným a rozvážným otrokem neboli „služebníkem věrným a opatrným“ (jak to překládá Kralická bible).

A tak ve vydání ze října–listopadu 1881 (angl.) C. T. Russell uvedl: „Věříme, že každý úd tohoto Kristova těla je buď přímo, nebo nepřímo zapojen do požehnaného díla dávání pokrmu včas domácnosti víry. ‚Kdož tedy jest ten služebník věrný a opatrný, kteréhož ustanovil pán jeho nad čeledí svou‘, aby jim dával pokrm včas? Není to snad ono ‚malé stádo‘ zasvěcených služebníků, kteří věrně plní sliby svého zasvěcení — Kristovo tělo —, a nedává celé tělo individuálně a kolektivně pokrm včas domácnosti víry — velké společnosti věřících? Požehnaný je ten služebník (celé Kristovo tělo), jehož Pán po svém příchodu (řec. elthon) najde, že to činí. ‚Amen pravím vám, že nade vším statkem svým ustanoví jej.‘“

Asi deset let nato však manželka bratra Russella veřejně vyjádřila názor, že ‚služebníkem věrným a opatrným‘ je sám Russell. * Názor,  který o totožnosti ‚věrného služebníka‘ vyslovila, byl obecně zastáván badateli Bible asi třicet let. Bratr Russell jejich názor nezavrhoval, ale osobně ten text takto nikdy neuplatňoval. Zdůrazňoval svůj odpor k myšlence, že existuje třída duchovenstva, pověřená vyučováním Božího slova, a na druhé straně třída laiků, která tím pověřena nebyla. Porozumění, vyjádřené bratrem Russellem v roce 1881, že ‚služebník věrný a opatrný‘ je vlastně kolektivní služebník, tvořený všemi údy duchem pomazaného těla Kristova na zemi, znovu potvrdila Strážná věž z 15. února 1927, angl. — Srovnej Izajáše 43:10.

Jak se díval bratr Russell na svou vlastní úlohu? Dělal si nárok na nějaké zvláštní zjevení od Boha? Ve Strážné věži z 15. července 1906 (strana 229, angl.) pokorně odpověděl: „Ne, drazí přátelé, nedělám si nárok na žádnou nadřazenost ani nadpřirozenou moc, důstojnost či autoritu; ani neusiluji o to, abych se vyvýšil v očích svých bratří z domácnosti víry jinak než v tom smyslu, jak k tomu vybízel Pán: ‚A kdož by koli mezi vámi chtěl býti přední, budiž váš služebník.‘ (Mat. 20:27). . . Pravdy, které jako Boží mluvčí předkládám, nebyly zjeveny ve viděních ani snech, ani Božím slyšitelným hlasem, také ne najednou, ale postupně. . . Toto jasné odhalování pravdy také nevyplývá z žádné lidské důmyslnosti nebo bystré vnímavosti, ale prostě z toho, že přišel Boží pravý čas; a kdybych nemluvil a nenašel se žádný jiný prostředník, volalo by samo kamení [Luk. 19:40].“

Čtenáři Strážné věže byli povzbuzováni, aby vzhlíželi k Jehovovi jako ke svému Vznešenému učiteli, stejně jako všichni svědkové Jehovovi dnes. (Iz. 30:20) Velký důraz na to položila Strážná věž č. 3, 1932 (z 1. listopadu 1931, angl.) v článku „Vyučeni od Boha“, kde stálo: „Strážná Věž uplatňuje, že pravda náleží Jehovovi, a ne nějakému tvoru. Strážná Věž není nástrojem nějakého člověka, ani jedné skupiny lidu, a také se neuveřejňuje dle dobré vůle lidí. . . Jehova Bůh jest velkým učitelem svých dítek. Uveřejnění těchto pravd se ovšem děje nedokonalými lidmi, a z tohoto důvodu nejsou absolutně dokonalými ve vyjádření; jsou však tak utvářeni, že Boží pravda, kterou vyučuje své dítky, se v nich obráží.“

Když v prvním století vznikly otázky ohledně nauk nebo postupu, předávaly se ústřednímu vedoucímu sboru, který tvořili duchovně starší muži. Rozhodnutí se činila po úvaze o tom, co říkají inspirovaná Písma, a také podle svědectví o činnosti, která byla v souladu s těmito Písmy a dařila se díky působení svatého ducha. Rozhodnutí byla písemně předávána sborům. (Sk. 15:1–16:5) Stejně se mezi svědky Jehovovými postupuje i dnes.

 Duchovní poučení je poskytováno prostřednictvím článků v časopisech, knih, sjezdových programů a osnov sborových přednášek. To vše se připravuje pod vedením vedoucího sboru věrného a rozvážného otroka. Obsah jasně ukazuje, že to, co Ježíš předpověděl, je dnes skutečností — že má opravdu třídu věrného a rozvážného otroka, která s věrnou oddaností vyučuje ‚všechno, co přikázal‘, že tito prostředníci jsou „ostražití“, bdělí vzhledem k dění, kterým se splňují biblická proroctví, a zejména vzhledem ke Kristově přítomnosti; že pomáhají bohabojným lidem, aby porozuměli, co znamená ‚zachovávat‘ to, co Ježíš přikázal, a tak prokazovat, že jsou opravdu jeho učedníci. — Mat. 24:42; 28:20; Jan 8:31, 32.

Během let byly postupně odstraňovány zvyklosti, které ve spojitosti s přípravou duchovního pokrmu mohly poutat nevhodnou pozornost na jisté lidi. Až do své smrti byl C. T. Russell jmenovitě uváděn jako redaktor téměř v každém vydání Strážné věže. Na konci článků se často objevovala jména nebo iniciály jiných, kteří přispěli tím nebo oním materiálem. Od 1. prosince 1916 potom neuváděla Strážná věž jméno jednoho člověka jako redaktora, ale jména redakčního výboru. Ve vydání z 15. října 1931 (angl.) byla odstraněna i tato jména a jejich místo zaujal Izajáš 54:13. Podle překladu American Standard Version zní: „A všechny tvé děti budou vyučovány Jehovou; a velký bude pokoj tvých dětí.“ Od roku 1942 se stalo obecným pravidlem, že literatura vydávaná Watch Tower Society nepoutá pozornost na žádného jednotlivce jako na autora. * Na přípravě látky, která se používá ve sborech svědků Jehovových po celém světě, se pod dohledem vedoucího sboru podílejí oddaní křesťané v Severní a Jižní Americe, Evropě, Africe, Asii i na mořských ostrovech. Všechna zásluha je však připisována Jehovovi Bohu.

Světlo svítí stále více

Zkušenost svědků Jehovových, jež se zrcadlí v jejich novodobých dějinách, připomíná Přísloví 4:18: „Stezka spravedlivých je jako jasné světlo, které svítí více a více, dokud nebude pevně založen den.“ Zář světla sílila postupně, stejně jako světlo časného úsvitu přechází ve východ slunce a v plné světlo nového dne. Svědkové pohlíželi na věci vždy v takovém světle, jaké měli k dispozici, a proto měli občas neúplné, ba i nepřesné představy. Ať se snažili sebevíc, některým proroctvím prostě nemohli porozumět, dokud se nezačala splňovat. Jak Jehova vrhal  působením svého ducha na své Slovo více světla, jeho služebníci pokorně a ochotně činili potřebné úpravy.

Takové postupné pochopení se neomezovalo na počáteční období jejich novodobých dějin. Trvá až dodnes. Například v roce 1962 museli upravit své porozumění ohledně „nadřazených autorit“ v Římanům 13:1–7.

Badatelé Bible mnoho let učili, že „vrchnosti“ (KB) jsou Jehova Bůh a Ježíš Kristus. Proč? Strážná věž z 1. a 15. června 1929 (angl.) uvedla různé světské zákony a ukázala, že to, co je v jedné zemi dovoleno, je v jiné zakázáno. Upozornila také na světské zákony, které od lidí vyžadovaly to, co Bůh zakázal, nebo zakazovaly to, co Bůh svým služebníkům přikázal. Badatelé Bible pociťovali opravdovou touhu projevovat úctu svrchované autoritě Boha, a proto se jim zdálo, že „vrchnosti“ musí být Jehova Bůh a Ježíš Kristus. I když stále poslouchali světské zákony, prvořadý důraz kladli na poslušnost vůči Bohu. Byl to důležitý poznatek, který je posílil v letech světové vřavy, jež následovala. Nerozuměli však jasně tomu, co říká dopis Římanům 13:1–7.

Po letech byl tento biblický text znovu pečlivě přezkoumán, a to v celkovém kontextu a ve světle celé Bible. V důsledku toho bylo v roce 1962 uznáno, že „nadřazené autority“ jsou světští vládci, ale s pomocí Překladu nového světa byla jasně rozpoznána zásada relativní podřízenosti. * V postoji svědků Jehovových ke světovým vládám to vcelku nevyžadovalo žádnou větší změnu, ale opravilo to jejich porozumění jedné důležité části Písem. Přitom dostali svědkové každý jednotlivě příležitost pečlivě uvážit, zda opravdu žijí podle svých odpovědností jak vůči Bohu, tak vůči světským autoritám. Toto jasné porozumění, kdo jsou „nadřazené autority“, posloužilo svědkům Jehovovým jako ochrana, zejména v zemích, kde vzedmutý nacionalismus a volání po větší svobodě vedly k výbuchům násilí a utváření nových vlád.

O rok později, v roce 1963, byl předložen nový, širší pohled na „Velký Babylón“. * (Zjev. 17:5) Prozkoumání světských a náboženských dějin přispělo k závěru, že vliv starověkého Babylóna neprostoupil jen křesťanstvo, ale každou část světa. Ukázalo se, že Velký Babylón je celosvětovou říší falešného náboženství. Protože si to svědkové Jehovovi uvědomili, pomohli mnoha dalším lidem různého původu, aby zareagovali na biblický příkaz: „Vyjděte z něho, můj lide.“ — Zjev. 18:4.

 Opravdu, vývoj událostí předpověděný v celé knize Zjevení poskytl hojnost duchovního osvícení. V roce 1917 vyšel rozbor Zjevení v knize The Finished Mystery (Ukončené tajemství). Ale „Pánův den“, o němž mluví Zjevení 1:10, teprve začínal; mnohé z toho, co bylo předpověděno, se ještě nestalo a nebylo jasně pochopeno. Ale vývoj v následujících letech vrhl větší světlo na význam této části Bible, a to vše mělo hluboký účinek na velmi osvícený rozbor Zjevení, který vyšel roku 1930 ve dvou svazcích nazvaných Light (Světlo). V šedesátých letech se objevila další aktualizace v knihách “Babylon the Great Has Fallen!” God’s Kingdom Rules! („Velký Babylón padl!“ Boží království panuje!) a “Then Is Finished the Mystery of God” („Tehdy bude ukončeno Boží tajemství“). O dvě desetiletí později byl proveden další důkladný rozbor této části Bible. Obrazný jazyk Zjevení byl pečlivě analyzován ve světle podobných výrazů v jiných částech Bible. (1. Kor. 2:10–13) Byly prozkoumány události dvacátého století, jimiž se proroctví splňovala. Výsledky byly roku 1988 v angličtině zveřejněny ve vzrušující knize Zjevení — Jeho slavné vyvrcholení se přiblížilo!

Během počátečních let novodobých dějin svědků Jehovových byly kladeny základy. Bylo opatřeno mnoho cenného duchovního pokrmu. V nedávných letech se objevil mnohem rozmanitější biblický studijní materiál, který uspokojil potřeby jak zralých křesťanů, tak nově studujících z různého prostředí. Neustálé zkoumání Písem, které šlo ruku v ruce se splňováním božského proroctví, umožnilo v mnoha případech vyjádřit biblické učení jasněji. Studium Božího slova pokračuje, a tak mají svědkové Jehovovi hojnost duchovního pokrmu, právě jak to Písma o Božích služebnících předpověděla. (Iz. 65:13, 14) Úprava hledisek se nikdy nedělá proto, abychom se stali pro svět přijatelnějšími přijímáním jeho upadajících mravních hodnot. Naopak, dějiny svědků Jehovových ukazují, že změny se činí proto, aby se ještě těsněji lpělo na Bibli a aby se svědkové ještě více podobali věrným křesťanům z prvního století, a tak byli přijatelnější Bohu.

Proto je jejich životní zkušenost v souladu s modlitbou apoštola Pavla, který napsal svým spolukřesťanům: „Nepřestali [jsme se] za vás modlit a prosit, abyste byli naplněni přesným poznáním jeho vůle ve vší moudrosti a duchovním pochopení, abyste chodili hodni Jehovy, abyste se mu plně líbili, když budete dále přinášet ovoce v každém dobrém díle a porostete v přesném poznání Boha.“ — Kol. 1:9, 10.

A tento růst v přesném poznání Boha také úzce souvisel s jejich jménem — svědkové Jehovovi.

[Poznámky pod čarou]

[Praporek na straně 120]

C. T. Russell otevřeně uznával pomoc, kterou během svých počátečních let zkoumání Bible dostal od jiných

[Praporek na straně 122]

Osobně prozkoumali doklady, že Bible je opravdu Boží slovo

[Praporek na straně 123]

Badatelé Bible rozpoznali, že Boží smysl pro právo je v dokonalé rovnováze s Boží moudrostí, láskou a mocí

[Praporek na straně 127]

Russell jasně viděl, že peklo není místem posmrtných muk

[Praporek na straně 129]

Většina rozumných lidí nauce o pekelném ohni nevěří

[Praporek na straně 132]

Russellův pevný postoj k otázce výkupného měl dalekosáhlé účinky

[Praporek na straně 134]

Viděli, že rok 1914 je jasně označen biblickým proroctvím

[Praporek na straně 136]

Všechno se neudálo tak brzy, jak očekávali

[Praporek na straně 139]

Dobrá zpráva, která se má ohlašovat: Boží Království je již v činnosti!

[Praporek na straně 140]

Měl být Armagedon pouhou sociální revolucí?

[Praporek na straně 141]

V roce 1932 byla konečně určena totožnost skutečného „Božího Izraele“

[Praporek na straně 143]

„Věrný a rozvážný otrok“ — osoba, nebo třída?

[Praporek na straně 146]

Postupně byly odstraňovány zvyklosti, které mohly poutat nevhodnou pozornost na jisté lidi

[Praporek na straně 148]

Změny se činí proto, aby se ještě těsněji lpělo na Božím slově

[Rámeček na straně 124]

Oznamování Božího jména

◆ Od roku 1931 se používalo jména svědkové Jehovovi k označení těch, kteří uctívají Jehovu jako jediného pravého Boha a slouží mu.

◆ Od 15. října 1931 se Boží jméno Jehova objevuje na titulní straně každého vydání časopisu „Strážná věž“.

◆ V době, kdy většina moderních překladů Bible vypouštěla Boží jméno, začali svědkové Jehovovi roku 1950 vydávat „Překlad nového světa“, který vrátil božské jméno na jeho oprávněné místo.

◆ Kromě Bible samotné vydala Watch Tower Bible and Tract Society mnoho jiné literatury zaměřující zvláštní pozornost na božské jméno — například knihy „Jehovah“ (Jehova, 1934), „Buď posvěceno tvé jméno“, v angličtině roku 1961, a „‘The Nations Shall Know That I Am Jehovah’—How?“ (‚Národy poznají, že já jsem Jehova‘ — Jak?, 1971) a také brožuru „Boží jméno, které přetrvá navždy“, v angličtině roku 1984.

[Rámeček na straně 126]

‚Budeme odporovat samotnému Kristu?‘

Poté, co C. T. Russell otevřeně odhalil nebiblický a nerozumný základ nauky o trojici, vyjádřil spravedlivé rozhořčení, když se zeptal: „Budeme takto odporovat apoštolům a prorokům a samotnému Ježíšovi, a přehlížet myšlení a zdravý rozum, abychom se drželi dogmatu předaného z temné, pověrčivé minulosti zkaženou odpadlou církví? Ne! ‚K Zákonu a svědectví! Nemluví-li podle tohoto Slova, je to proto, že v sobě nemají světlo.‘“ — „Strážná věž“ z 15. srpna 1915, angl.

[Rámeček na straně 133]

Postupující pravda

V roce 1882 napsal C. T. Russell: „Bible je naše jediná norma a její učení naše jediné krédo. A protože uznáváme, že k odhalování biblických pravd dochází postupně, jsme hotovi a připraveni doplnit nebo pozměnit své krédo (vyznání víry) tak, jak budeme dostávat více světla z naší Normy.“

 [Rámeček na straně 144 a 145]

Čemu věří svědkové Jehovovi

◆ Bible je inspirované Boží slovo. (2. Tim. 3:16, 17)

To, co obsahuje, není pouhá historie nebo lidský názor, ale Boží slovo zaznamenané k našemu prospěchu. (2. Petra 1:21; Řím. 15:4; 1. Kor. 10:11)

◆ Jehova je jediný pravý Bůh. (Žalm 83:18; 5. Mojž. 4:39)

Jehova je Stvořitel všeho, a jako takový si jedině on zasluhuje uctívání. (Zjev. 4:11; Luk. 4:8)

Jehova je univerzální Svrchovaný Panovník; jemu dlužíme plnou poslušnost. (Sk. 4:24; Dan. 4:17; Sk. 5:29)

◆ Ježíš Kristus je jediný zplozený Boží Syn, jediný přímo stvořený samotným Bohem. (1. Jana 4:9; Kol. 1:13–16)

Ježíš byl prvním z Božích stvoření; žil tedy v nebi předtím, než byl počat a narodil se jako člověk. (Zjev. 3:14; Jan 8:23, 58)

Ježíš uctívá svého Otce jako jediného pravého Boha; Ježíš si nikdy nečinil nárok na rovnost s Bohem. (Jan 17:3; 20:17; 14:28)

Ježíš dal svůj dokonalý lidský život jako výkupné za lidstvo. Jeho oběť umožňuje věčný život všem, kdo v ni opravdu projevují víru. (Mar. 10:45; Jan 3:16, 36)

Ježíš byl vzbuzen z mrtvých jako nesmrtelná duchovní osoba. (1. Petra 3:18; Řím. 6:9)

Ježíš se vrátil (jako Král obrátil pozornost k zemi) a je nyní přítomen jako slavný duch. (Mat. 24:3, 23–27; 25:31–33; Jan 14:19)

◆ Satan je neviditelný „panovník tohoto světa“. (Jan 12:31; 1. Jana 5:19)

Původně byl dokonalým Božím synem, ale připustil, aby se v jeho srdci vyvinul pocit vlastní důležitosti. Zatoužil po uctívání, které patřilo jen Jehovovi, a zlákal Adama a Evu, aby ho poslouchali, místo aby naslouchali Bohu. Tak se učinil Satanem, což znamená „Odpůrce“. (Jan 8:44; 1. Mojž. 3:1–5; srovnej 5. Mojžíšovu 32:4, 5; Jakuba 1:14, 15; Lukáše 4:5–7.)

Satan „zavádí na scestí celou obydlenou zemi“; on a jeho démoni jsou odpovědní za vzrůstající tíseň na zemi v tomto čase konce. (Zjev. 12:7–9, 12)

V Boží ustanovený čas budou Satan a jeho démoni navždy zničeni. (Zjev. 20:10; 21:8)

◆ Boží Království spravované Kristem nahradí všechny lidské vlády a stane se jedinou vládou nad celým lidstvem. (Dan. 7:13, 14)

Nynější ničemný systém věcí bude úplně zničen. (Dan. 2:44; Zjev. 16:14, 16; Iz. 34:2)

Boží Království bude panovat se spravedlností a přinese svým poddaným skutečný pokoj. (Iz. 9:6, 7; 11:1–5; 32:17; Žalm 85:10–12)

Ničemní budou navždy odříznuti a Jehovovi ctitelé se budou těšit z trvalého bezpečí. (Přísl. 2:21, 22; Žalm 37:9–11; Mat. 25:41–46; 2. Tes. 1:6–9; Mich. 4:3–5)

◆ Od roku 1914 * žijeme v „čase konce“ tohoto ničemného světa. (Mat. 24:3–14; 2. Tim. 3:1–5; Dan. 12:4)

Během tohoto období se vydává svědectví všem národům; potom přijde konec — ne zeměkoule, ale ničemného systému věcí a bezbožných lidí. (Mat. 24:3, 14; 2. Petra 3:7; Kaz. 1:4)

◆ Je jen jedna cesta k životu; ne všechna náboženství nebo náboženské zvyklosti jsou schváleny Bohem. (Mat. 7:13, 14; Jan 4:23, 24; Ef. 4:4, 5)

Pravé uctívání neklade důraz na obřady a vnější okázalost, ale na upřímnou lásku k Bohu, jež se projevuje poslušností jeho přikázání a láskou k bližnímu. (Mat. 15:8, 9; 1. Jana 5:3; 3:10–18; 4:21; Jan 13:34, 35)

Lidé ze všech národů, ras a jazykových skupin mohou sloužit Jehovovi a mít jeho schválení. (Sk. 10:34, 35; Zjev. 7:9–17)

Modlitba má směřovat jedině k Jehovovi skrze Ježíše; obrazy nebo sochy se nemají používat ani jako předměty náboženské úcty, ani jako pomůcky při uctívání. (Mat. 6:9; Jan 14:6, 13, 14; 1. Jana 5:21; 2. Kor. 5:7; 6:16; Iz. 42:8)

Je nutné vyhýbat se spiritistickým praktikám. (Gal. 5:19–21; 5. Mojž. 18:10–12; Zjev. 21:8)

Mezi pravými křesťany není žádné dělení na duchovní a laiky. (Mat. 20:25–27; 23:8–12)

K pravému křesťanství nepatří dodržování týdenního sabatu ani poslušnost jiných požadavků mojžíšského Zákona, aby bylo možné získat záchranu;  dělat to by znamenalo zavrhnout Krista, který Zákon naplnil. (Gal. 5:4; Řím. 10:4; Kol. 2:13–17)

Ti, kdo se drží pravého uctívání, nepěstují mezicírkevní styky. (2. Kor. 6:14–17; Zjev. 18:4)

Všichni, kdo jsou opravdu Ježíšovými učedníky, se dávají pokřtít úplným ponořením. (Mat. 28:19, 20; Mar. 1:9, 10; Sk. 8:36–38)

Všichni, kdo se řídí Ježíšovým příkladem a poslouchají jeho přikázání, vydávají jiným svědectví o Božím Království. (Luk. 4:43; 8:1; Mat. 10:7; 24:14)

◆ Smrt je důsledkem hříchu zděděného po Adamovi. (Řím. 5:12; 6:23)

Při smrti umírá samotná duše. (Ezek. 18:4)

Mrtví si nic neuvědomují. (Žalm 146:4; Kaz. 9:5, 10)

Peklo (šeol, hádes) je společný hrob lidstva. (Job 14:13, „Heger“; Zjev. 20:13, 14, „KJ“, poznámka na okraji)

‚Ohnivé jezero‘, do něhož jsou uvrženi nenapravitelní ničemové, znamená, jak sama Bible říká, „druhou smrt“, smrt navždy. (Zjev. 21:8)

Vzkříšení je nadějí pro zemřelé a pro ty, kteří ztratili smrtí své drahé. (1. Kor. 15:20–22; Jan 5:28, 29; srovnej Jana 11:25, 26, 38–44; Marka 5:35–42.)

Smrt způsobená Adamovým hříchem už nebude. (1. Kor. 15:26; Iz. 25:8; Zjev. 21:4)

◆ Do nebe jde „malé stádo“, jen 144 000. (Luk. 12:32; Zjev. 14:1, 3)

To jsou ti, kteří se ‚narodí znovu‘ jako duchovní Boží synové. (Jan 3:3; 1. Petra 1:3, 4)

Bůh je vybírá ze všech lidí a národů, aby panovali jako králové s Kristem v Království. (Zjev. 5:9, 10; 20:6)

◆ Jiní lidé, kteří mají Boží schválení, budou žít navždy na zemi. (Žalm 37:29; Mat. 5:5; 2. Petra 3:13)

Země nebude nikdy zničena ani vylidněna. (Žalm 104:5; Iz. 45:18)

V souladu s Božím původním předsevzetím se celá země stane rájem. (1. Mojž. 1:27, 28; 2:8, 9; Luk. 23:42, 43)

Bude vhodné bydlení a hojnost potravy k radosti všech. (Iz. 65:21–23; Žalm 72:16)

Nemoc, všechny druhy tělesného postižení a sama smrt se stanou minulostí. (Zjev. 21:3, 4; Iz. 35:5, 6)

◆ Ke světským autoritám je třeba chovat patřičnou úctu. (Řím. 13:1–7; Tit. 3:1, 2)

Praví křesťané se nepodílejí na vzpouře proti vládní autoritě. (Přísl. 24:21, 22; Řím. 13:1)

Poslouchají všechny zákony, které nejsou v rozporu s Božím zákonem, ale na prvním místě poslouchají Boha. (Sk. 5:29)

Napodobují Ježíše v tom, že zůstávají neutrální vůči politickým záležitostem světa. (Mat. 22:15–21; Jan 6:15)

◆ Křesťané se musí držet biblických norem ohledně krve i sexuální mravnosti. (Sk. 15:28, 29)

Přijímání krve do těla ústy nebo žilami je porušením Božího zákona. (1. Mojž. 9:3–6; Sk. 15:19, 20)

Křesťané mají být mravně čistí; smilstvo, cizoložství a homosexualita nesmějí mít v jejich životě místo, a také ne opilství nebo zneužívání drog. (1. Kor. 6:9–11; 2. Kor. 7:1)

◆ Pro křesťany je důležitá osobní poctivost a věrnost v plnění manželských a rodinných odpovědností. (1. Tim. 5:8; Kol. 3:18–21; Hebr. 13:4)

Nepoctivost v řeči nebo v podnikání a stejně tak pokrytectví nelze sloučit s křesťanstvím. (Přísl. 6:16–19; Ef. 4:25; Mat. 6:5; Žalm 26:4)

◆ Přijatelné uctívání Jehovy vyžaduje, abychom ho milovali více než všechno ostatní. (Luk. 10:27; 5. Mojž. 5:9)

Nejdůležitější věcí v životě pravého křesťana je činit Jehovovu vůli, a tak přinášet čest jeho jménu. (Jan 4:34; Kol. 3:23; 1. Petra 2:12)

Křesťané podle svých možností činí dobře všem lidem, ale uvědomují si zvláštní závazek k ostatním Božím služebníkům; proto se v časech nemoci a pohromy jejich pomoc zaměřuje zejména na ně. (Gal. 6:10; 1. Jana 3:16–18)

Láska k Bohu vyžaduje od pravých křesťanů, aby nejen poslouchali jeho přikázání milovat svého bližního, ale také aby nemilovali nemravný a hmotařský způsob světského života. Praví křesťané nejsou částí světa, a tak se nepřipojují k činnostem, které by svědčily o tom, že sdílejí jeho ducha. (Řím. 13:8, 9; 1. Jana 2:15–17; Jan 15:19; Jak. 4:4)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 121]

C. T. Russell začal vydávat „Zion’s Watch Tower“ v roce 1879, kdy mu bylo 27 let

[Obrázky na straně 125]

Sir Isaac Newton a Henry Grew patřili k těm, kteří již dříve zavrhli trojici jako nebiblickou

[Obrázky na straně 128]

Ve veřejné rozpravě dokazoval Russell, že mrtví jsou skutečně mrtví, že nejsou naživu s anděly, ani s démony v místě zoufalství

Carnegie Hall v Allegheny (Pensylvánie), kde se konala rozprava

[Obrázek na straně 130]

Russell cestoval do velkých i malých měst, aby říkal pravdu o pekle

[Obrázek na straně 131]

Když vysokoškolák Frederick Franz poznal pravdu o stavu mrtvých, naprosto změnil své životní cíle

[Obrázek na straně 135]

Rok 1914 jako konec časů pohanů byl badateli Bible oznamován široko daleko, například v tomto traktátu International Bible Students Association, který rozšiřovali v průběhu roku 1914

[Obrázky na straně 137]

V roce 1931 ukázal J. F. Rutherford s použitím v té době nejrozsáhlejší sítě rozhlasových stanic, že trvalou úlevu lidstvu může přinést jedině Boží Království

Přednášku „Království, naděje světa“ vysílalo simultánně 163 rozhlasových stanic a 340 dalších stanic ji opakovalo později

[Obrázky na straně 142]

A. H. Macmillan byl roku 1925 vyslán lodí do Palestiny kvůli zvláštnímu zájmu o úlohu Židů ve spojitosti s biblickým proroctvím