Svátky a oslavy

To, že se svědkové Jehovovi neúčastní většiny svátků a jiných oslav, může učitele poněkud zarážet. Doufáme, že vám následující vysvětlení pomůže porozumět, proč tu věc bereme tak vážně.

Možná, že si ani neuvědomujete, jak velmi mnoho mají různé svátky a s nimi spojené zvyky společného s nekřesťanským náboženstvím. Právě proto jsou pro svědky Jehovovy závadné. Snažíme se řídit zásadou, kterou vyjádřil křesťanský apoštol Pavel:

„Co má společného spravedlnost a bezzákonnost? Nebo jaký podíl má světlo s tmou? Jaký je dále soulad mezi Kristem a Beliálem [falešným bohem]? Nebo jaký díl má věřící s nevěřícím?. . . ‚Vyjděte proto z jejich středu a oddělte se,‘ říká Jehova.“ — 2. Korinťanům 6:14–17.

Jestliže je tedy svátek nebo oslava nějak spojen s jinými bohy či bohyněmi, nebo jestliže je jeho dodržování v rozporu s naším porozuměním biblických zásad, neúčastníme se jich.

Narozeniny. Těšit se z hostiny nebo společnosti a štědře dávat svým drahým jistě není nesprávné. (Lukáš 15:22–25; Skutky 20:35) Svědkové Jehovovi rádi dávají dary a rádi prožívají společné chvíle po celý rok. Nicméně jediné dvě oslavy narozenin, o nichž je v Bibli zmínka, se týkaly lidí, kteří nebyli praví věřící. Byl to egyptský farao a římský panovník Herodes Antipas. Obě oslavy měly smrtelné následky. (1. Mojžíšova 40:18–22; Marek 6:21–28) Proto nepřekvapují tyto historické odkazy na postoj raných křesťanů k oslavám narozenin.

„Myšlenka oslavy narozenin byla obecně vzdálená smýšlení křesťanů v tomto období.“ — The History of the Christian Religion and Church, During the Three First Centuries (Dějiny křesťanského náboženství a církve  během prvních tří století, New York, 1848) od Augusta Neandera (překlad Henry John Rose), strana 190.

„Ani o jednom ze všech svatých lidí v Písmu není zaznamenáno, že by držel svátek nebo konal velkou hostinu o svých narozeninách. Jen hříšníci (jako farao a Herodes) se velmi radují ze dne, kdy se narodili do tohoto světa.“ — The Catholic Encyclopedia (Katolická encyklopedie, New York, 1911), svazek 10, strana 709 (citován Origenes Adamantius ze 3. století).

Navíc směřují oslavy narozenin k přehnanému zdůrazňování důležitosti jednotlivce. I to je bezpochyby jeden z důvodů, proč se jim raní křesťané vyhýbali. (Kazatel 7:1) Zjistíte tedy, že se svědkové Jehovovi neúčastní oslav narozenin (večírků, zpěvu, dávání darů, a tak dále).

Vánoce: Jak asi víte, Ježíš Kristus se nenarodil 25. prosince. Snad se domníváte, že na tom nezáleží, že důležitá je slavnostní příležitost. Způsob, jak se vánoční svátky vyvinuly, však ukazuje, že tu jde o víc. Následující encyklopedie vysvětlují:

„Slavení vánoc není božsky ustanoveno ani nemá původ v N[ovém] Z[ákoně]. Den Kristova narození se nedá zjistit z N[ového] Z[ákona] a vlastně ani z jakéhokoli jiného zdroje. Otcové prvních tří století nemluví o žádné zvláštní oslavě narození.“ — Cyclopedia of Biblical, Theological and Ecclesiastical Literature (Cyklopedie biblické, teologické a církevní literatury, Grand Rapids, Michigan, přetisk z roku 1981) od Johna McClintocka a Jamese Stronga, svazek II, strana 276.

„Většina vánočních zvyků, které nyní převládají v Evropě nebo jsou zaznamenány z dřívějších dob, nejsou pravé křesťanské zvyky, ale pohanské zvyky, jež byly církví přejaty nebo trpěny. . . Vzorem pro většinu veselých vánočních zvyků jsou římské saturnálie.“ — Encyclopaedia of Religion And Ethics (Encyclopedie náboženství a etiky, Edinburgh, 1911) vydaná Jamesem Hastingsem, svazek III, strany 608, 609.

Je obecně známo, že vánoce původně nebyly oslavou Kristova narození. U. S. Catholic z prosince 1981 poznamenává na straně 32: „Je nemožné oddělit vánoce od jejich pohanských zdrojů.“ Časopis vysvětluje:

„Oblíbeným svátkem Římanů byly saturnálie, jež začínaly 17. prosince a končily ‚narozeninami neporaženého slunce‘ (Natalis solis invicti) 25. prosince. Někdy ve  druhé čtvrtině čtvrtého století přišli chytří činitelé římské církve na to, že 25. prosince by byl výborný den k oslavám narození ‚slunce spravedlnosti‘. A tak se zrodily vánoce.“

Jak zapůsobilo na některé lidi to, že se dozvěděli tato fakta ohledně vánoc? The World Book Encyclopedia (Světová knižní encyklopedie, 1982) říká pod záhlavím „Vánoce“: „V 17. století. . . byly vánoce v Anglii a v některých částech anglických kolonií v Americe zakázány.“ Když lidé v minulosti odmítali slavit vánoce pro jejich pohanský původ, mělo by být pochopitelné, proč je dnes neslaví svědkové Jehovovi. Neúčastníme se vánočních večírků, her, zpěvu, výměny dárků ani jakékoli jiné činnosti, která s vánocemi souvisí.

Stejný postoj úplné neúčasti zaujímají svědkové Jehovovi i k jiným náboženským nebo polonáboženským svátkům. To proto, že také tyto svátky souvisejí s nekřesťanským uctíváním; určité rysy takového uctívání dokonce často oslavám dominují. Vezměme následující příklady:

Velikonoce: Přestože tento svátek údajně připomíná Kristovo vzkříšení, všimněme si, co o něm říkají světské autority:

„Velikonoce, Velká noc. . . největší svátek v křesťanském náboženství oslavující zmrtvýchvstání Ježíše Krista umučeného na kříži. Křesťanská teologie spojila v tomto svátku židovský pesach (paschu) s prvky mýtů o umírajících a zmrtvýchvstávajících božstvech orientálních kultů.“ — Malá československá encyklopedie, Academia, 1987.

„Velikonoce. Původně jarní svátek na počest teutonské bohyně světla a jara, v anglosaštině známé jako Eastre. Již v 8. století přenesli Anglosasové toto jméno na křesťanský svátek, jenž měl oslavovat Kristovo vzkříšení.“ — The Westminster Dictionary of the Bible (Westminsterský biblický slovník, Filadelfie, 1944) od Johna D. Davise, strana 145.

„Všude se shánějí pestrobarevná velikonoční vajíčka, která nosí velikonoční zajíček. Není to pouhá dětská hra, ale zbytky rituálu plodnosti, kde vejce i zajíček symbolizují plodnost.“ — Standard Dictinary of Folklore Mythology and Legend (Standardní slovník folklórní mytologie a legend, New York, 1949), Funk and Wagnalls, svazek 1, strana 335.

 Halloween (Předvečer Všech Svatých): Přestože se slaví jako křesťanský svátek, jeho původ je v předkřesťanských svátcích, jež podporují falešné představy o posmrtném životě. Čteme zajímavou věc: „Protestanti po reformaci zavrhli tento svátek spolu s jinými důležitými svátky jako vánoce a velikonoce. Přesto lidové zvyky pohanského původu o Halloweenu vzkvétaly.“ — Encyclopedia Britannica (1959), svazek 11, strana 107.

Všech svatých: „Není vcelku pochyb, že se křesťanská církev pokoušela odstranit nebo nahradit druidský svátek mrtvých tím, že 1. listopadu zavedla místo něho svátek Všech svatých. Tento svátek byl vytvořen k poctě všech známých i neznámých svatých, ale pohanskou slavnost samhain nevymýtil.“ — Encyclopaedia Britannica (1959), svazek 11, strana 107.

Nový rok: „Ve starověkém Římě se první den roku věnoval poctám Januse, boha bran a dveří, počátků a konců. . . Nový rok se stal svátkem v křesťanské církvi L. P. 487.“ — The World Book Enycyclopedia (1982) svazek 14, strana 237.

Sv. Valentina: „Sv. Valentina je svátek dvou různých křesťanských mučedníků jménem Valentin. Ale zvyky spojené s tímto dnem. . . pravděpodobně pocházejí ze starořímského svátku nazývaného luperkálie, který se konal vždy 15. února. Svátek byl na počest Juno, římské bohyně žen a manželství, a přírodního boha Pana.“ — The World Book Encyclopedia (1973), svazek 20, strana 204.

1. máj: „Májové svátky pravděpodobně vycházejí z rituálů na počest římské bohyně Maji, jež byla uctívána jako zdroj lidské i přírodní plodnosti. . . Májka je podle názoru většiny učenců pozůstatkem falického symbolu dříve používaného v jarních rituálech pro bohyni Maju.“ — The New Funk & Wagnalls Encyclopedia (1952), strana 8294.

Den matek: „Svátek odvozený ze zvyků uctívání mateřství ve starověkém Řecku. Formální uctívání  mateřství s obřady pro Kybelé nebo Rheu, Velkou matku bohů, se konaly v celé Malé Asii o březnových idách.“ — Encyclopædia Britannica (1959), svazek 15, strana 849.

Je to jen ukázka svátků, které se běžně dodržují a při nichž se od dětí často očekává, že se zúčastní nějaké činnosti. Svědkové Jehovovi se však z důvodu svědomí neúčastní těchto svátečních činností, ať je to zpěv, hudba, účinkování ve hrách, průvody, kreslení obrázků, účast na oslavách, jídlo, pití, atd. Nemáme však nic proti tomu, aby jiní takové svátky slavili, ani jim v tom nebráníme. Velmi oceňujeme, když učitelé laskavě omluví naše děti z účasti na všech činnostech, které tyto svátky jakkoli připomínají.

Státní svátky

Jiné svátky mají trochu odlišnou povahu. Neslaví se tak všeobecně, ale mohou patřit výlučně jedné zemi. Existují například národní dny díkuvzdání. Někde jsou třeba jisté dny vyhrazené památce padlých z určitého národa nebo den, kdy se připomíná zrod státu či narození jistých význačných prezidentů, panovníků nebo národních hrdinů.

Svědkové Jehovovi se také uctivě zdržují účasti na takových státních svátcích. Přestože si vážíme autorit v každé zemi, v níž přebýváme, z důvodu svědomí jim neprokazujeme takovou čest, která podle nás znamená uctívání. Ke všem takovým oslavám zůstáváme neutrální. To je v souladu s Ježíšovými slovy ohledně jeho následovníků: „Nejsou částí světa, stejně jako já nejsem částí světa.“ — Jan 17:16.

[Praporek na straně 19]

„Vánoce byly v Anglii a v některých částech anglických kolonií v Americe zakázány“

[Praporek na straně 21]

Svědkové Jehovovi se pro svědomí neúčastní svátků

[Obrázek na straně 17]

Raní křesťané neslavili své narozeniny

[Obrázek na straně 19]

„Není to pouhá dětská hra, ale zbytky rituálu plodnosti, kde vejce i zajíček symbolizují plodnost“