Zdravení vlajky, hymny a volby

Snad jednou z nejcitlivějších oblastí ve vztazích našich dětí a školy jsou vlastenecké obřady. Uvědomujeme si, že tu mohou hrát svou úlohu hluboké city, a velmi si vážíme učitelů, kteří řeší různé situace citlivě a chápavě. Snad bude užitečné vysvětlit, proč se svědkové Jehovovi neúčastní vlasteneckých obřadů.

Historická svědectví ukazují, že první křesťané se nevměšovali do politických záležitostí. Jak o nich řekl Ježíš: „Nejsou částí světa, stejně jako já nejsem částí světa“. (Jan 17:16) Projevovali naopak věrnost nebeské vládě, Božímu království. Newyorští pedagogové Eugene A. Colligan a Maxwell F. Littwin o nich řekli v knize From the Old World to the New (Od starého světa k novému): „Dávali přednost Božímu království před jakýmkoli královstvím, jemuž by mohli sloužit na zemi.“

V tom se raní křesťané věrně řídili příkladem Ježíše Krista a svědkové Jehovovi se dnes snaží žít podle téže normy. (Jan 6:15; 18:36) Všimněte si, jak komentují neutrální postoj raných učedníků k politickým záležitostem učebnice:

„Rané křesťanství bylo málo chápáno a ti, kdo panovali pohanskému světu, na ně pohlíželi s pramalou přízní. . . Křesťané odmítli plnit určité povinnosti římských občanů. . . Nechtěli zastávat politický úřad.“ — On the Road to Civilization, A World History (Na cestě k civilizaci, světové dějiny, 1937) od Alberta K. Heckela a Jamese G. Sigmana, strany 237, 238.

„Římská vláda nazývala křesťany nepřáteli státu. Nechtěli sloužit v římské armádě. Odmítali zdravit císařovu sochu, která znamenala pro římskou společnost to, co dnes znamená pro občany státní vlajka. Byli loajální jedině ke svému náboženství.“ — Man—His World and Cultures (Člověk — jeho svět a kultury,  1974) od Edith McCallové, Evalyn Rapparlieové a Jacka Spatafory, strany 67, 68.

Asi pochopíte, že podobný neutrální postoj dnes ovlivňuje účast našich mladých lidí na řadě školních podniků a činností. Jaký postoj s ohledem na svědomí zaujali svědkové Jehovovi v této věci na celém světě?

Zdravení vlajky

Ačkoli nezdravíme vlajku žádného národa, rozhodně to nemá být výrazem neúcty. Respektujeme vlajku kterékoli země, v níž žijeme, a tento respekt projevujeme poslušností zákonů země. Nikdy se neúčastníme žádné protivládní činnosti. Věříme, že nynější lidské vlády představují „Boží uspořádání“, kterému Bůh dočasně dovolil existovat. Považujeme se tedy za vázané božským příkazem splácet daně, poplatky a čest takovým „nadřazeným autoritám“. — Římanům 13:1–7.

‚Ale proč potom nectíte vlajku tím, že byste ji zdravili,‘ zeptáte se snad. Protože na zdravení vlajky pohlížíme jako na akt uctívání. Přestože jiné neodrazujeme od zdravení vlajky, svědomí nám nedovoluje prokazovat to, co považujeme za uctívání, komukoli nebo čemukoli kromě Boha, Jehovy. (Matouš 4:10) Mnoho lidí samozřejmě nepokládá vlajku za posvátnou ani v jejím zdravení nevidí akt uctívání. Zamyslete se však nad tím, co o tom říkají světské autority:

„Vlajka je posvátná jako kříž. . . Pravidla a předpisy ohledně lidského postoje k národním zástavám používají silná, správná slova jako ‚služba vlajce‘,. . . ‚hluboká úcta k vlajce‘, ‚oddanost vlajce‘.“ — The Encyclopedia Americana (1942), svazek 11, strana 316.

 „Hlavním symbolem víry a ústředním předmětem uctívání nacionalismu je vlajka; byly vypracovány zvláštní liturgické formy ‚zdravení‘, ‚zvedání‘ a ‚spouštění‘ vlajky. Muži před vlajkou smekají, ke chvále vlajky píší básníci ódy a děti zpívají písně.“ — What Americans Believe and How They Worship (Čemu věří Američané a jak uctívají, 1952) od J. Paula Williamse, strany 359, 360.

Domníváte se možná, že to jsou extrémní názory. Je však zajímavé, že v koloniálních dobách Ameriky měli puritáni námitky proti britské vlajce kvůli jejímu rudému „svatojiřskému“ kříži. Podle The Encyclopædia Britannica (1910–1911) to nedělali „z nějaké neloajality k rodné zemi, ale měli na základě svědomí námitky proti tomu, co považovali za modlářský symbol“.

Jedno z deseti přikázání zakazuje vyrobit předmět uctívání jako „podobu něčeho, co je nahoře v nebesích, nebo co je dole na zemi“. (2. Mojžíšova 20:4, 5) Jako křesťané se také cítíme vázáni biblickým příkazem ‚střežit se model‘. — 1. Jana 5:21.

Oceňujeme, když mají učitelé pochopení pro naši víru a pomáhají našim dětem, aby se jí držely. I jiní vyjádřili, že chápou postoj, který jsme zaujali, totiž že se zdravení vlajky vztahuje k uctívání. Ukazují to následující výroky:

„Křesťané odmítali. . . obětovat géniu [římského] císaře — což zhruba odpovídá dnešnímu odmítání zdravit vlajku nebo opakovat přísahu věrnosti.“ — Those About to Die (Ti, kteří jdou na smrt, 1958), Daniel P. Mannix, strana 135.

„Klíčový předpoklad je, že zdravení vlajky představuje akt náboženské oddanosti. . . Tento názor je sice zvláštní, ale ne zcela biblicky neopodstatněný. . . Jestliže je zdravení náboženský akt, Boží zákon je zakazuje, ať je předmět úcty sebehodnotnější. Jinými slovy — odmítat zdravení nemusí znamenat neúctu k vlajce ani zemi.“ — Render Unto Caesar, The Flag-Salute Controversy (Splácet césarovi, pře o zdravení vlajky, 1962), David R. Manwaring, docent politických věd na Hobart and William Smith Colleges, strana 32.

Rádi bychom zdůraznili, že odmítnutím zdravit vlajku nezamýšlíme projevovat neúctu k některé vládě nebo vládcům. Prostě se nechceme klanět  obrazu, který reprezentuje stát, ani jej zdravit nějakým aktem uctívání, ať už to byl kdysi obraz vztyčený Nebukadnecarem na planině Dura, nebo jsou to novodobé státní vlajky. (Daniel 3:1–30) Nejvyšší soud Spojených států po tom, co změnil své předchozí rozhodnutí, prohlásil:

„Myslíme si, že postup místních autorit, jímž nutí ke zdravení vlajky a k slibu, je překročením ústavního vymezení jejich moci a proniká do sféry intelektu a ducha, kterou má První dodatek k naší ústavě chránit před veškerou oficiální kontrolou.“ — Státní školská správa Západní Virginie proti Barnettovi (1943).

Zatímco tedy jiní zdraví a slibují věrnost, naše děti během obřadu zdravení vlajky tiše stojí. Pokud však vlajkový obřad z nějakého důvodu probíhá tak, že samotné stání svědčí o účasti na obřadu, naši mladí zůstanou sedět. Naši mladiství také nepochodují na vlasteneckých přehlídkách, což by ukazovalo, že podporují to, čemu přehlídka prokazuje čest. Zůstáváme neutrální!

Státní hymna a školní písně

Státní hymna je často náboženskou písní nebo zhudebněnou modlitbou. The Encyclopedia Americana (1956) říká: „Láska k vlasti a hrdost na svou zemi jsou klíčovými myšlenkami většiny státních hymen a v mnoha se mísí náboženské cítění s vlasteneckým.“ Vlastenecké písně vyjadřují tytéž základní myšlenky, které jsou vtěleny v přísaze věrnosti vlajce. A protože neexistuje žádný biblický podklad pro národní hrdost, která tak rozdělila náš svět, nepřipojujeme se ke zpěvu písní, které vynášejí jakýkoli pozemský národ. — Skutky 17:26; Jan 17:15, 16

Když se hraje státní hymna, obvykle stačí povstat, aby člověk ukázal, že sdílí city vyjádřené v písni. V takových případech zůstávají mladí svědkové sedět. Pokud již však stojí, když se hraje hymna, nemusí si sedat, protože to neznamená, že by zvlášť vstali kvůli hymně. Pokud se však od  skupiny očekává, že vstane a bude zpívat, pak naši mladí mohou na znamení úcty vstát, ale dají najevo, že nesdílejí city vyjádřené v písni, tím, že nebudou zpívat.

Spadají školní písně do stejné kategorie jako státní hymny? Ano, protože ti ve škole na ně pohlížejí stejně jako národy na své hymny. Často se zpívají s náboženským zápalem a s pozdravným voláním. Naši mladí nesdílejí city vyjádřené v těch písních.

Volené úřady a postavení

V mnoha školách jsou studenti voleni do některých úřadů nebo postavení, například jako předseda třídy. V některých školách se konají jakési politické kampaně v malém, včetně volebních odznaků a plakátů doporučujících kandidáty. Cílem je obeznámit mladé lidi s politickou mašinerií. Mladí svědkové se však nezaplétají do školní politiky ani tím, že by přijali volený úřad, ani tím, že by do úřadu volili jiné. Když jsou tedy navrženi nebo zvoleni do nějakého úřadu, taktně odmítnou. Tak se řídí příkladem Ježíše, který se vzdálil, když ho lidé chtěli udělat králem. — Jan 6:15.

Dosazení do úřadu učitelem však považujeme za něco jiného. Jsou-li tedy mladí svědkové jmenovitě určeni, aby například pomáhali řídit dopravní provoz nebo konali jinou podobnou činnost, jsou povzbuzováni, aby co nejvíce spolupracovali.

Naši mladí si ovšem uvědomují, že ne každá volba je politická. Někdy učitel vyzve studenty, aby vyjádřili svůj názor. Biblické zásady nemusí být porušeny, jestliže někdo vyjádří, že některé činnosti dává přednost, nebo když hodnotí proslov či slohovou úlohu. Jestliže lidé hlasováním vyjadřují svůj názor na kvalitu něčeho, není to totéž, jako když někoho politicky volí do úřadu.

[Praporek na straně 12]

„Nejsou částí světa, stejně jako já nejsem částí světa.“ — Jan 17:16

[Praporek na straně 13]

Svědkové Jehovovi pokládají zdravení vlajky za akt uctívání

[Praporek na straně 14]

„Křesťané odmítali. . . obětovat géniu [římského] císaře — což zhruba odpovídá dnešnímu odmítání zdravit vlajky“

[Obrázek na straně 15]

Jako věrní hebrejští mladíci odmítli uctívat obraz státu, nezdraví dnes svědkové Jehovovi vlajky

[Obrázek na straně 16]

Mladí svědkové se nezaplétají do školní politiky