Duch za přítomným starým pořádkem
3. kapitola
Duch za přítomným starým pořádkem
1. Jaká otázka vzniká, pokud jde o ducha, který proniká přítomný starý pořádek věcí, a k jakému závěru musíme dojít?
PŘÍTOMNÝ pořádek věcí je starý — starý tisíce let. A během všech těch tisíciletí pronikal lidským pořádkem věcí jeden duch. Byl to však svatý duch? Nikdo přece nebude natolik odporovat historickým skutečnostem, aby tvrdil, že neviditelnou silou, která oživovala celou lidskou společnost v jejích snahách nebo životním stylu, byl svatý duch, vycházející od Jehovy Boha. Kdyby za tímto systémem věcí stál a tento systém věcí podněcoval svatý duch, výsledky by byly zcela jiné, než jaký je současný světový stav.
2. (a) Jakým druhem zákonů musí být omezováni lidé, kteří jdou s tímto starým pořádkem? (b) Co jsou „skutky těla“ a z čeho se skládá „ovoce ducha“?
2 Když svatý duch Jehovy Boha působí na život lidí, přináší zcela určité ovoce. Soudíme-li však podle ovoce, které měl příležitost dosti dlouho přinášet tento starý pořádek, nelze o něm říci, že by byl veden Božím svatým duchem. Velké množství lidí, kteří jdou s tímto starým pořádkem, se prokazuje jako ti, kteří potřebují být omezováni zákony, vytvořenými pro zločinně smýšlející lidi, zákony, které jim nařizují zdržovat se každého druhu špatnosti. Před devatenácti sty roky žil muž, který se oprostil od takového zákoníku. Napsal dopis, v němž ukázal, že potřebujeme lepší popud, nějakou vyšší sílu, která by ovlivňovala naše životy, chceme-li se odlišovat od přítomného starého pořádku. Potřebujeme ducha, neviditelnou účinnou sílu, která přichází od někoho, kdo má mnohem vyšší morální kvality než tento starý světový pořádek, je mnohem lepší než jakýkoli zákonodárce lidské společnosti. A právě na tuto svatou sílu, která je schopna nás pobádat, poukázal onen pisatel dopisu:
„Choďte dále duchem a vůbec nevyplníte žádnou žádost těla. Ve své žádosti je totiž tělo proti duchu a duch proti tělu, neboť si navzájem odporují, takže právě to, co byste rádi činili, nečiníte. A navíc, jste-li vedeni duchem, nejste pod zákonem.
Skutky těla jsou zjevné, totiž smilstvo, nečistota, volné chování, modlářství, provádění spiritismu, nenávisti, spor, žárlivost, výbuchy hněvu, hádky, rozdělení, sekty, závisti, pitky, nevázané zábavy a podobné věci. Pokud jde o tyto věci, předem vás varuji, jako jsem vás již skutečně předem varoval, že ti, kteří provádějí takové věci, nezdědí Boží království.
Na druhé straně, ovoce ducha je láska, radost, pokoj, shovívavost, laskavost, dobrota, víra, mírnost, sebeovládání. Proti takovým věcem není zákon.“ — Galatským 5:16–23; povšimni si též 1. Timoteovi 1:8–11.
3. Jaké skutky nepěstují ti, kteří vyhlížejí po tom, aby zdědili požehnání Božího království?
3 Není to výčet zcela protichůdných projevů? Zcela jistě. Ti, kteří přinášejí ovoce Božího ducha, totiž nekonají to, co je nazváno „skutky těla“. Vyhlížejí po Božím království s upřímnou touhou zdědit jeho požehnání.
4. Proč nemusíme poukazovat na chyby starého pořádku a proč tento starý pořádek nepomůže lidem zdědit Boží království?
4 Co však lze říci o přítomném starém pořádku? Nemusíme poukazovat na jeho chyby; to za nás činí novinové zprávy, články v časopisech, policejní záznamy, všeobecná nejistota vzhledem ke stoupající kriminalitě, nákladné ústavy pro duševně choré stejně jako hrůzné společenské neduhy a politické napětí spolu se vzrůstající hrozbou celosvětové nukleární války. Nespočítatelně mnoho jiných věcí by zde mohlo být uvedeno na důkaz toho, že starý pořádek překypuje „skutky těla“. Tento starý pořádek nikdy lidem nepomůže, aby ,zdědili Boží království‘. Nemá s Božím královstvím nic společného. Není proniknut, poháněn či podporován svatým duchem vycházejícím od Boha. V žádném případě není svatý, a to ani ta jeho část, která se nazývá křesťanstvo.
5, 6. Proč nemůžeme Boha činit odpovědným za přirozenou touhu těla činit to, co odporuje stvořitelově duchu?
5 Jak je to však možné, že Boží duch nepodporuje žádnou část tohoto přítomného pořádku? Jak se lidské tělo mohlo dostat do takového stavu, že si zcela přirozeně přeje konat skutky, které odporují Božímu duchu? Lidské tělo nebylo od svého počátku takové. Tehdy bylo vedeno duchem svého stvořitele. Bůh nikdy nevložil do nově stvořeného těla to, co by bylo špatné a odporovalo stvořiteli. On není zdrojem špatnosti. Jako bojovník za to, co je správné, prorok Mojžíš očistil Jehovu od vší odpovědnosti za škodlivé sklony lidského těla. Mojžíš řekl: „Dokonalá je jeho činnost, neboť všechny jeho cesty jsou právo. Bůh věrnosti, u něhož není žádné bezpráví; je spravedlivý a přímý. Oni ze své strany jednali zhoubně; nejsou jeho dětmi, je to jejich vlastní vada.“ — 5. Mojžíšova 32:4, 5.
6 Vadu v lidech nemůžeme připsat Bohu. Udělal prvního člověka dokonalého, což bylo ke cti jeho tvůrčím schopnostem. Bůh je bez vady. Ve spolupráci se svým jednozplozeným Synem udělal prvního člověka „k našemu obrazu, podle naší podoby“. První člověk Adam byl obrazem božské dokonalosti, a tak, měl-li být přesným obrazem, musel být rovněž dokonalý. — 1. Mojžíšova 1:26–28; 2:7, 8.
7. Jaký vztah mezi nebem a zemí, který obšťastňoval Boha, existoval v době, kdy byl Adam v Edenu?
7 V zahradě Eden žil první člověk v souladu s Božím svatým duchem. Čas od času s Bohem rozmlouval. Bůh se procházel nádhernou zahradou Eden sice lidským očím neviditelně, ale přesto tak, že to člověk Adam vnímal. Mezi Bohem a člověkem panovala jednota. Ano, tehdy panovala jednota mezi věcmi nebeskými a věcmi pozemskými. Proč? Protože vše prostupoval Boží duch. A to vše činilo Jehovu Boha šťastným. On je ,šťastný Bůh‘. — 1. Timoteovi 1:11.
8. Vzhledem k jakému hříchu dnes nemáme na zemi dokonalý pořádek věcí a kým byl tento hřích spáchán?
8 Zde byl tedy základ pro rozvoj dokonalého pořádku věcí, který by nikdy nezestaral a nikdy by tudíž nebyl připravený k zániku. Dnes však kolem sebe nevidíme čistý, spravedlivý, dokonalý pořádek věcí. Jak je to možné? To proto, že se objevil hřích proti svatému duchu. A kdo jej spáchal? Spáchal jej ten, jehož totožnost Ježíš Kristus určil ve chvíli, kdy hovořil s muži, kteří dychtili ho zavraždit proto, že mluvil Boží pravdu. Těmto rádoby vrahům Ježíš řekl: „Vy jste ze svého otce, z ďábla, a přejete si činit žádosti svého otce. Ten byl vrahem, když začal, a nestál pevně v pravdě, protože v něm pravda není. Když mluví lež, mluví podle svého vlastního sklonu, protože je lhář a otec lži.“ — Jan 8:44.
9. Kdo je duchovním otcem hříšníka a proč?
9 První hříšník proti svatému duchu je také označen Ježíšovým učedníkem Janem, který píše: „Kdo stále hřeší, pochází z ďábla, protože ďábel hřeší od počátku.“ (1. Jana 3:8) Hříšník tedy nemůže mít žádného jiného duchovního otce než toho, který jej svedl ke hříchu.
10. Jak učinil ze sebe první lhář ďábla?
10 „Ďábel“, pojmenování prvního lháře v celém stvoření, naznačuje, že jeho lež byla namířena proti Bohu, neboť výraz „ďábel“ znamená „pomlouvač“. Opustil pravdu a pěstoval v sobě sklon ke lži. V pomlouvačném tvrzení, které odporovalo tomu, co Bůh řekl Adamovi, prohlásil ďábel Adamově manželce Evě, že trestem za jedení ze zakázaného stromu není smrt: „Určitě nezemřete. Neboť Bůh ví, že v ten den, kdy z něho pojíte, zcela jistě se vám otevřou oči a zcela jistě budete jako Bůh a poznáte dobré a zlé.“ (1. Mojžíšova 3:1–5) Lhář učinil ze sebe ďábla, a to v prvé řadě vzhledem k Bohu.
11. Jak asi ďábel plánoval, že přiměje Boha, aby nedodržel své slovo, kdyby Adam s Evou zhřešili?
11 Pomlouvač Boha nemohl ovšem zaručit, že Adam s Evou určitě nezemřou, jestliže pojí zakázané ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého. Jeho slovo nebylo mocnější než slovo Boží. (Židům 4:12; 1. Mojžíšova 2:16, 17) Ďábel však zřejmě předpokládal, že bude schopen dostat Boha do svízelného postavení, kdy pro něho bude neúnosné Adama a Evu usmrtit, a to zejména tehdy, jestliže se ďáblovi podaří přimět hříšnou dvojici, aby jedla ze „stromu života“ dříve, než nad nimi bude vynesen rozsudek. — 1. Mojžíšova 2:9; 3:22, 23.
12. Jak se stal ďábel vrahem a co ho nyní očekává?
12 Přes všechno toto manévrování se však ďábel prokázal jako lhář. Jeho oběti zemřely jako lidské duše, protože Jehova Bůh, soudce, je odsoudil k smrti a zabránil jim, aby si vzali ze „stromu života“; vyhnal je z rajské zahrady Eden. (1. Mojžíšova 3:17–24) Ďábel, který neprojevil lásku a způsobil smrt prvnímu člověku a jeho manželce, stal se „vrahem“. Za to si zasloužil smrt, a to podle pravidla, které stanovil zakladatel křesťanství: „Kdo by jednoho z těchto maličkých, kteří věří, svedl ke hříchu, pro toho by bylo lépe, aby mu byl pověšen na krk mlýnský kámen a aby byl hozen do moře.“ (Marek 9:42, Petrů) Podle tohoto pravidla očekává tedy vraha, ďábla, trvalé zničení.
13. Ke komu Bůh přirovnal ďábla a co ďáblovi bylo povoleno, dříve než bude usmrcen?
13 Tento ďáblův konec naznačil Jehova, soudce všech, když jej přirovnal k hadu, který byl použit, aby svedl Evu jíst ze zakázaného ovoce i v odporu k Božímu příkazu. Jehova, který se obracel svými slovy opravdu na symbolického hada, tehdy prohlásil: „Protože jsi to udělal, jsi prokletý mezi všemi domácími zvířaty a mezi všemi divoce žijícími polními zvířaty. Budeš lézt po břiše a budeš žrát prach po všechny dny svého života. A položím nepřátelství mezi tebe a ženu a mezi tvé semeno a její semeno. Ono ti rozdrtí hlavu a ty mu rozdrtíš patu.“ (1. Mojžíšova 3:14, 15) Tak byl ďábel Bohem proklet a na Bohu také záleží, aby tohoto prokletého usmrtil. To se však nemělo stát dříve, než prokletý had bude mít příležitost vyvést „semeno“, potomstvo v obrazném neboli duchovním smyslu. Protože je ďábel duch, nemá v sobě žádné vrozené rozmnožovací síly, jako je má člověk.
14. Co znamená pro ďábla, velkého hada, obrazné plazení po břiše a kdo byl k němu později v jeho ponížení připojen?
14 Jehova přirovnal ďábla k hadu, který se plazí po břiše a přijímá potravu smíšenou s prachem a částečkami země. Tak naznačil hluboké ponížení, do něhož byl nyní prokletý ďábel uvržen. Vzhledem k tomu, že to bylo nejnižší možné postavení, bylo srovnáno s místem, které se nazývá tartaros. Během času se v tomto místě k ďáblovi připojili jiní duchové, další andělé, kteří se zřekli Božího otcovství a přijali otcovství ďáblovo. Tito duchové vytvořili jeho „semeno“.
15. Co řekli Petr a Juda o andělích, kteří se v hříchu připojili k velkému hadu?
15 V souvislosti s tímto duchovním semenem prahada napsal křesťanský apoštol Petr: „Bůh neupustil od potrestání andělů, kteří zhřešili, ale tím, že je vhodil do tartaru, přivedl je do jam husté tmy, aby je uchoval k soudu.“ (2. Petra 2:4) Křesťanský učedník Juda se zmiňuje o tomtéž andělském hadově semeni, když píše: „Anděly, kteří si nezachovali své původní postavení, ale opustili své správné bydliště, uchoval s věčnými pouty v husté tmě k soudu velikého dne.“ — Juda 6.
16. Proč ďábel jednal samostatně, když Evu přiváděl k hříchu, a proč se někteří domnívají, že byl kdysi cherubem?
16 Ve chvíli, kdy ďábel oklamal Adamovu manželku Evu, aby se vzbouřila proti Bohu, svému nebeskému Otci, žádné „semeno“ velkého hada neexistovalo. Ďábel jednal zcela samostatně. Nechtěl mít žádné andělské společníky, kteří by se mohli stát jeho soupeři ve snaze ovládnout potomky Adama a Evy. Dychtivě toužil, aby pouze on sám ovládl celé lidstvo. Jaké postavení zaujímal původně v Boží organizaci, zcela přesně nevíme. Mnozí badatelé Bible rozumějí proroctví u Ezechiela 28:11–19, kde se mluví o králi starověkého Týru, v tom smyslu, že se toto proroctví dá vztáhnout také na satana ďábla. To je vede k závěru, že ďábel, který se jím stal sám od sebe, byl původně „cherubem“ uprostřed nebeských „Božích synů“. Je-li tomu tak, potom stupeň jeho ponížení jako velkého hada je o to větší.
17. V jakém smyslu se buřičtí andělé podílejí společně s ďáblem na temnotě tartaru?
17 Ostatní andělští buřiči proti Bohu, kteří se stali hadovým „semenem“, se jako prokletí hadi podílejí na temnotě tartaru spolu s ním. Již více neužívají světlo Boží přízně a rady. Bůh jim po jejich vzpouře odebral svého svatého ducha.
18. (a) Proč je budoucnost satana a jeho andělů temná? (b) Jaké tajemství muselo být nyní zodpovězeno?
18 Budoucnost velkého hada a jeho andělského „semene“ je temná. Očekává je Boží den soudu s vyhlídkou, že jim bude ,rozdrcena hlava‘. K tomuto rozdrcení Bůh použije „semeno“ své „ženy“. (1. Mojžíšova 3:15) Uložený trest není pouze nějaké skalpování. Je to rozdrcení hlavy, které vede ke smrti velkého hada i jeho „semene“. V této věci nemůže dojít k žádnému nedorozumění, protože v Římanům 16:20 se píše Kristovým učedníkům: „Bůh, který dává pokoj, zakrátko rozdrtí satana pod vašima nohama.“ A to je pádný důvod, aby satan a jeho „semeno“, pociťovali nepřátelství k „semeni“ Boží „ženy“. Když se Bůh zmínil o „semeni“ své „ženy“, ocitly se nebe i země před velkým tajemstvím. Tímto tajemstvím neboli svatou skrytou věcí, která vzbudila všeobecnou zvědavost, bylo: Kdo je oním semenem ženy?
POZEMSKÉ „SEMENO“ HADA
19. Proč jsou křesťané napomínáni, aby nebyli jako Kain, prvorozený celého lidstva?
19 Tajemným „semenem“ Boží „ženy“ se nestal Evin prvorozený syn, jemuž dala jméno Kain. Kain byl sice prvorozeným synem všeho lidstva, ale to jej neopravňovalo k tomu, aby se stal zaslíbeným „semenem“. A navíc, Kainova pata nikdy nebyla rozdrcena velkým hadem, ďáblem. A pokud jde o to, zda Kain někomu rozdrtil hlavu, víme, že zavraždil svého bohabojného bratra Ábela, a to pravděpodobně tak, že mu zasadil drtivý úder přímo do hlavy. Místo aby byl od Boha požehnán a obdržel jeho svatého ducha, stal se Kain po symbolickém hadovi, ďáblu, druhým, jehož Bible nazývá ,prokletým‘. (1. Mojžíšova 3:14; 4:11) Tak učinil Kain sám sebe částí pozemského „semene“ velkého hada, ďábla, jehož napodobil ve lži a vraždě. Nemiloval ani svého bratra, kterého mohl vidět, ani Boha, jehož vidět nemohl. Kristovi následovníci jsou napomínáni, aby nebyli jako Kain:
„Že bychom se měli navzájem milovat; ne jako Kain, který pocházel z toho zlého a zabil svého bratra. A proč jej zabil? Protože jeho vlastní skutky byly zlé, ale skutky jeho bratra byly spravedlivé.“ (1. Jana 3:11, 12) „Běda jim, protože šli stezkou Kainovou.“ Juda 11.
20, 21. V jakém hříchu napodobil Kain ďábla a ve spojení s jakým projevem to bylo pro Kaina možné?
20 Kain napodoboval ďábla, svého duchovního otce, „toho zlého“, a hřešil proti Božímu svatému duchu. To ovšem neznamená, že Kain, první syn Adama a Evy, měl někdy svatého ducha. Jeho pozemští rodiče ztratili svatého ducha, protože svévolně porušili Boží přikázání. Kain však viděl, jak Boží duch působí. Kdy a jak?
21 Bylo to ve chvíli, kdy předkládal Bohu oběť ze své úrody, zatímco jeho mladší bratr Ábel předložil Bohu oběť ze zabitých zvířat svého stáda ovcí. Byla oběť od obou bratrů Bohu přijatelná? První Mojžíšova 4:4–7 nám říká: „Zatímco Jehova pohlédl příznivě na Ábela a jeho oběť, nepohlédl příznivě na Kaina a na jeho oběť. A Kain vzplanul velkým hněvem a začal se tvářit zaraženě [doslova: jeho tvář opadla]. Nato Jehova řekl Kainovi: ,Proč jsi vzplanul hněvem a proč se tváříš zaraženě? Jestliže se obrátíš, abys jednal dobře, zdali nebude povýšení [doslova: což nebude zase povýšena (totiž, tvář)]? Jestliže se ale neobrátíš, abys jednal dobře, hřích se krčí u vchodu a velmi po tobě touží; a co ty, ty jej ovládneš?‘“
22. Jaký projev svatého ducha Kain pozoroval?
22 Bůh se ovšem při této příležitosti Kainovi a Ábelovi nezjevil. Jakým způsobem pohlédl příznivě na Ábela a jeho oběť, nám není řečeno. Muselo se to ovšem nějak viditelně projevit, a tento projev byl výsledkem působení Božího svatého ducha. Kain to vše poznal, aniž Bůh promluvil jediné slovo. Vzplanul proto velkým hněvem a tvářil se zaraženě. Při viditelném projevu svatého ducha od Boha, jemuž přinesl nepřijatelnou oběť, nereagoval s pokorou a pokáním.
23. Jak se projevil Kainův hřích proti svatému duchu a proč?
23 Je tedy zřejmé, že Kain nejednal správně. Boží hlas z neviditelné oblasti mu celou situaci vysvětlil. Kain však byl příliš pyšný, než aby se pokořil, činil pokání a obrátil se k činění dobrého, i když hřích se jakoby krčil u dveří jeho domova a toužil po tom, aby jej uchvátil jako svou oběť. Kain jej nechtěl ovládnout, a to bez ohledu na to, co mu naznačoval Boží svatý duch. Nepřál si, aby nastalo „povýšení“, ale činil úklady proti tomu, který byl Bohem schválen, a zabil jej. Tak zhřešil proti svatému duchu.
24. Co lze říci o tom, zda nynější ďábel měl někdy svatého ducha a zda viděl jeho působení?
24 To se Bohu nelíbilo a Kaina proklel. Líbilo se to však velkému hadu, ďáblovi, protože najednou tu viděl svého pozemského syna, který jednal stejně jako jeho duchovní otec. Sám ďábel hřešil také proti svatému duchu. Kromě toho, že viděl Boha osobně, nynější ďábel sledoval i veškeré působení svatého ducha, a to jak v nebeské oblasti, tak i vzhledem ke stvoření Země s dokonalým člověkem na ní. (Job 38:7) Během doby, kdy byl ještě oproštěn od vší sobecké touhy, měl i on sám určitou míru ducha svého nebeského Otce. Věděl dobře, co mu umožnil činit tento svatý duch. Viděl rovněž „ducha nezasloužené laskavosti“, kterého projevil Bůh Adamovi a Evě, když jim umožnil, aby se radovali z dokonalého lidského života v pozemském ráji. A co přes to všechno tento nebeský „Boží syn“ učinil?
25. Jak postupoval „Boží syn“ v hříšném jednání proti svatému duchu a co tak ze sebe učinil?
25 Znevážil tohoto „ducha nezasloužené laskavosti“, když Evě řekl, že Bůh vše učinil ze sobeckých pohnutek. Tvrdil rovněž, že zákaz, který Bůh uložil vzhledem k jedení ze stromu poznání dobrého a zlého, byl motivován strachem z toho, že by lidští tvorové mohli získat schopnost činit rozhodnutí nezávisle na Bohu, rozhodnutí, pokud jde o to, co je správné a co špatné, co je dobré a co zlé. Když tedy duchovní „Boží syn“ svévolně a plánovitě překroutil zřejmé skutečnosti a lží oklamal Evu, hřešil proti svatému duchu. Dopustil se hříchu, pro který není odpuštění. Připustil, aby se dal sám zlákat sobeckou vyhlídkou na získání svrchovanosti nad zemí a jejími lidskými obyvateli, a potom jednal tak, aby tuto svrchovanost uchvátil. Tehdy ztratil Božího svatého ducha. Ovoce Božího ducha v jeho životě uschlo, odumřelo. Učinil ze sebe ďábla, který je určen pouze k zániku. — Židům 12:29; 6:7, 8.
26. Jak se stal ďábel ,vládcem démonů‘ a proč ti, kteří provádějí spiritismus, nebudou mít žádný podíl na Božím království?
26 První hříšník proti svatému duchu učinil ze sebe démona. Andělští „Boží synové“, kteří se k němu připojili ve vzpouře proti Bohu, změnili se v démony stejně jako on. Tito démoni se stali „semenem“ velkého hada, a tak ďábel začal vystupovat jako „vládce démonů“, který se později nazýval Belzebub. (Matouš 12:24–27) Tyto duchovní osoby jsou těmi podporovateli démonizmu, kteří odvracejí lidi od uctívání jednoho živého a pravého Boha, Jehovy. Řadí se mezi ,nečisté duchy‘. (Matouš 10:1, 8; 12:43–45) Provádění spiritismu pod vlivem těchto démonů může vyústit jenom v duchovní nečistotu spiritisty, a učiní jej to nečistým v Božích očích. Provádění spiritismu je jedním ze skutků padlého těla a vyloučí takového člověka z přednosti mít podíl na Božím království a jeho požehnáních. Nečistí duchové odporují Božímu svatému duchu. Bůh odsuzuje každého, kdo má co dělat s nečistými duchy. — 5. Mojžíšova 18:9–14; Galatským 5:19, 20; Zjevení 9:20, 21; 21:8.
JAKÝ JE TO „DUCH“?
27. Proč bychom měli nyní být schopni určit, jaký duch stojí za přítomným starým pořádkem?
27 To, co bylo právě řečeno, má pro nás nesmírný význam. Když tomu rozumíme, můžeme pochopit, proč je dnes lidstvo v takovém stavu. Žijeme ve dvacátém století, které z lidského hlediska začalo tak nadějně. Podle biblického počítání času dospěli jsme prakticky k šesti tisícům let od doby, kdy se sobecký „Boží syn“ vzbouřil proti Jehovově univerzální svrchovanosti a kdy k téže neposlušnosti vůči Bohu přivedl i Adama a Evu. Když tito dva lidští buřiči byli odstraněni z ráje Eden, byl na zemi zaveden nový lidský pořádek, rozdílný od toho, který pro naši planetu Zemi zamýšlel její stvořitel, Bůh. Nyní bychom tedy měli být schopni určit, jaký duch stojí za nynějším starým pořádkem.
28. Když mluvíme o „duchu“, který stojí za starým pořádkem, co rozumíme slovem „duch“?
28 Slovem „duch“ rozumíme nějakou neviditelnou účinnou sílu, sílu, která oživuje, podněcuje a posiluje a která udržuje v chodu lidskou společnost jako celek. Tato síla ovlivňuje její způsob života. Řídí ji jedním určitým směrem. A tak se lidé jako celek chovají jednotně, aniž si to uvědomují a aniž na to skutečně myslí. Vše, co konají činí jakoby instinktivně pod vlivem jakéhosi vnitřního nutkání, takže napodobují všeobecnou praxi a vytvářejí jeden životní styl. Existují mezi nimi snad malé rozdílnosti, ale ty závisejí na individuálních rozdílech osobnosti. Život a jeho cíle mají společný rys, který vytváří charakteristiku dnešní lidské společnosti pod přítomným systémem věcí.
29, 30. (a) Kdo je neviditelným vládcem tohoto starého pořádku a je ve své vládě osamocen? (b) Jak se projevují účinky této neviditelné vlády?
29 Duch, který stojí za dnešním starým pořádkem věcí, je značně ovlivňován neviditelnými nadlidskými osobnostmi, které ovládají tento pořádek věcí a které nad ním převzaly správu. Nemůže být pochybností o tom, kdo je tím, který v prvé řadě ovládá a kontroluje celý pořádek. Již v pátém tisíciletí existence starého pořádku prohlásil Ježíš Kristus, že satan ďábel je „vládce tohoto světa“, s nímž on sám neudržuje žádné přátelské styky. Poslední noc svého lidského života na zemi řekl Ježíš Kristus svým apoštolům: „Přichází vládce světa. A nemá nade mnou moc.“ (Jan 12:31; 14:30; 16:11) Jako neviditelný vládce světa není satan ďábel osamocen. Jako svrchovaný pán má kolem sebe démonské anděly. Všechny tyto démonské síly zasahují do záležitostí přítomného starého pořádku lidské společnosti.
30 Účinky jejich nadlidské vlády jsou velmi škodlivé. Dosvědčuje to proroctví zaznamenané apoštolem Janem, které popisuje budoucí vyvržení démonů ze svatých nebes. Toto proroctví najdeme ve Zjevení 12:7–12 a zní:
„A v nebi vypukla válka: Michael a jeho andělé bojovali s drakem a drak bojoval i jeho andělé, ale nezískal převahu ani již pro ně nebylo nalezeno místo v nebi. Velký drak byl proto svržen, ten prahad, který je nazýván ďábel a satan, jenž svádí celou obydlenou zemi; byl svržen na zem a jeho andělé byli svrženi s ním... ,Běda zemi a moři, neboť k vám sestoupil ďábel s velkým hněvem, protože ví, že má krátké časové období.‘“
31. K jakému uctívání přivedl satan, „drak“, podle Zjevení 13:4 celou obydlenou zemi?
31 Jednou věcí, do níž podvodník satan ďábel zavlekl celou obydlenou zemi, je uctívání jeho samého. Upřímní, ale oklamaní lidé jsou tímto odhalením snad otřeseni, ale Zjevení 13:4 říká o lidech, kteří se účastní světské politiky: „Uctívali draka, protože dal šelmě moc, a uctívali šelmu.“
32. Z jakého jednání vůči světlu dobrého poselství je patrné, kdo je ,bohem tohoto systému věcí‘?
32 Jsou zde i slova apoštola Pavla, že ďábel je tou hlavní osobou, která je ať už vědomě, či nevědomě uctívána lidmi ze světa. Pavel napsal: „Jestliže pak dobré poselství, které oznamujeme, je skutečně zakryté, je zakryté mezi těmi, kteří hynou, mezi nimiž bůh tohoto systému věcí zaslepil mysli nevěřících, aby neprosvitlo osvícení slavného dobrého poselství o Kristu, který je obraz Boží.“ (2. Korintským 4:3, 4) Tento systém věcí má tedy svého „boha“. Jeho božství a rovněž tak i vláda nad světem jistě musely ovlivnit ducha, který stojí za přítomným pořádkem věcí.
33. Jak jsme byli všichni přirozeně ovlivněni tím, co učinil na počátku lidských dějin „bůh tohoto systému věcí“?
33 Hned na počátku lidských dějin způsobil ten, který je nyní ,bohem tohoto systému věcí‘, pád našich prvních lidských rodičů. Adam a Eva byli přivedeni k neposlušnosti svého stvořitele. To vše se stalo ještě dříve, než jsme se narodili; všichni však pociťujeme neblahé následky této skutečnosti. V Římanům 5:12 mluví apoštol Pavel přímo k věci, když říká: „Skrze jednoho člověka přišel na svět hřích a skrze hřích smrt, a tak se smrt rozšířila na všechny lidi, protože všichni zhřešili.“ Dostali jsme se pod božský rozsudek smrti, protože jsme přirozenou cestou zdědili nedokonalost, hříšnost a mravní zkaženost. Byli jsme jakoby mrtví. Z Božího stanoviska jsme nežili.
34, 35. Proč jsme v té době pro Boha jakoby mrtví a co bylo řečeno o tom, co v nás působí?
34 Zcela přirozeně jsme se stali dědici Božího hněvu, ,dětmi zloby‘. Byli jsme „odcizeni životu, který náleží Bohu“. (Efezským 4:18) Jak také říká dopis Kolossenským 1:21: „Kteří jste kdysi byli odcizeni a nepřátelé, protože vaše mysl prodlévala u zlých skutků.“ Vzhledem k celému tomuto stavu věcí v nás Jehova Bůh tehdy nepůsobil. Nuže, kdo nebo co v nás působilo?
35 Slova v listu Efezským 2:1–5, psaná lidem obráceným na křesťanství, nám na tuto otázku odpovídají: „Vy jste byli mrtvi pro své přestupky a hříchy, v nichž jste kdysi trávili svůj život podle eona [nadlidská bytost, pozn. překl.] tohoto světa, řídíce se vládcem vzdušných mocností, duchem, jenž jest nyní činný v neposlušných synech; mezi nimi jsme kdysi i my všichni žili v svých tělesných chtíčích, vykonávali jsme vůli své tělesnosti a svých myšlenek a byli jsme od přirozenosti předměty Božího hněvu jako všichni ostatní. Ale Bůh, bohatý v svém slitování, pro svou mnohou lásku, kterou si nás zamiloval, ač jsme byli mrtví pro přestupky, i nás oživil spolu s Kristem.“ — Žilka.
36. Co je podle některých překladatelů Bible „duch“, o němž se mluví v Efezským 2:2, a kdo jej má ovládat?
36 Kdo je onen ,duch, jenž jest nyní činný v neposlušných synech‘? Je jím původní buřič všech buřičů proti Jehovovi, ďábel, „prahad“. Zde však bychom měli poznamenat, že na slovo „duch“ v Efezským 2:2 se někteří překladatelé Bible dívají jako na něco neosobního. Jsou toho názoru, že je to nějaká neviditelná účinná síla, která je řízena „vládcem vzdušných mocností“ a která působí v těch, kteří jsou neposlušní vůči Jehovovi Bohu. Například Sýkorův katolický překlad z roku 1913 podává Efezským 2:2: „V nichž jste druhdy žili podle ducha světa tohoto, podle knížete říše ovzdušní, duchů to, kteří působí nyní v neposlušnících.“ Takoví neosobní ,duchové‘ by byli ovládáni zlým ,knížetem říše ovzdušní‘. Posiloval by ty, kteří se chovají „podle systému věcí tohoto světa“ a neposlouchají Boha.
37, 38. Jak ukazuje 1. Jana 2:15–17, jakým způsobem se projevuje duch, který stojí za přítomným zlým pořádkem?
37 Kde můžeme najít nějakou zvláštní myšlenku o duchu, který stojí za přítomným zlým pořádkem věcí, nebo o tom, jak se tento duch projevuje? Nuže, podívejme se, co o tom říká apoštol Jan. Když varuje křesťany před oním světským duchem, píše: „Nemilujte svět ani věci ve světě. Jestliže někdo miluje svět, není v něm Otcova láska; protože všechno ve světě — žádost těla a žádost očí a okázalé vystavování vlastních prostředků k životu — to nepochází od Otce, ale pochází ze světa. Nadto, svět pomíjí a stejně i jeho žádost.“ — 1. Jana 2:15–17.
38 Vidíme tedy, že duch starého pořádku pohání světské lidi, aby toužili po věcech, které jsou přitažlivé pro jejich oči, a po věcech, které tak dobře vyhovují tělu; takové žádosti vedou zcela logicky k sobeckému jednání. Tito světští lidé tedy sobecky touží po všem, co uspokojuje jejich oči a padlé tělo, a proto shromažďují pro své životní potěšení mnoho věcí, které tvoří jejich prostředky k životu. V pýše na to, že takové prostředky vlastní, vystavují rádi a okázale na odiv své prostředky k životu, aby tím zapůsobili na druhé. To potom vede k tomu, že ti, kteří takové prostředky nevlastní, chtějí je mít také.
39. V jakém smyslu odmítli Židé v prvním století přijmout Božího ducha a k čemu to podle Římanům 1:26–32 vedlo, když jim bylo dovoleno jít svou vlastní cestou?
39 Již v prvním století n. l. existovali Židé, kteří dávali přednost tomu, aby byli prostoupeni duchem, který stojí za celosvětovým pořádkem věcí. V jejich hlavním městě Jeruzalémě stále ještě stál chrám vybudovaný králem Herodesem, oni sami byli dobře obeznámeni se sbírkou Zákona, který byl dán prostřednictvím proroka Mojžíše. Nechtěli přijmout ducha Božího, který se projevoval v čistém křesťanství, rozhlašovaném tehdy po celé obydlené zemi. Jehova Bůh je proto nechal jít jejich vlastní cestou, stejně jako to učinil se starověkým Izraelem. Jaké to mělo pro ně následky? Apoštol Pavel nás o tom informuje v Římanům 1:26–32, když píše:
„Proto je Bůh vydal hanebným pohlavním choutkám, neboť i jejich ženy zaměnily přirozené používání sebe za protipřirozené; a stejně i muži opustili přirozené užívání žen a prudce vzplanuli ve svém chtíči k sobě navzájem, muži k mužům a páchali nemravnosti a dostali sami na sobě plnou odplatu, která jim patřila za jejich provinění. A právě proto, že neuznali za dobré přidržet se Boha v přesném poznání, ponechal je Bůh v zavrženém stavu mysli, aby činili věci, které se nesluší, neboť byli naplněni vší nespravedlností, zkažeností, chamtivostí, špatností, byli plni závisti, vraždy, sporu, podvodu, zlovolného sklonu, byli našeptávači, pomlouvači, nenávidějící Boha, nestydatí, zpupní, domýšliví, vymýšlející škodlivé věci, neposlušní rodičů, bez porozumění, nedodržující smlouvy, bez přirozené náklonnosti, nemilosrdní. Ačkoli tito plně poznávají Boží spravedlivé ustanovení, že ti, kteří činí takové věci, zasluhují smrt, nejen v tom pokračují, nýbrž také schvalují ty, kteří tak činí.“
40, 41. Byl duch, který stojí za starým pořádkem, nahražen, když se křesťanství šířilo, a co předpověděl Pavel ve 2. Timoteovi 3:1–12?
40 V apoštolské době prvního století n. l. byla rozhlašována pravá křesťanská víra. Nenahradil potom Boží svatý duch, jak se křesťanství šířilo, ducha, který stojí za starým pořádkem věcí? A nedělo se tak zejména od doby, kdy ve čtvrtém století n. l. římský císař Konstantin Veliký založil křesťanstvo? Nebyl potom do postupující lidské společnosti vléván mravně čistý, nábožensky svatý, nový duch? Ne, a to vzhledem k tomu, co psal asi kolem roku 65 n. l. uvězněný apoštol Pavel. Ve svém posledním dopise, adresovaném svému dlouholetému společníku Timoteovi, Pavel předpověděl:
41 „V posledních dnech zde budou kritické časy, s nimiž bude těžké se vypořádat. Lidé budou totiž milovat sami sebe, budou milovat peníze, budou povýšení, domýšliví, rouhači, rodičů neposlušní, nevděční, bez věrné oddanosti, bez přirozené náklonnosti, nepřístupní jakékoli dohodě, pomlouvači, bez sebeovládání, prudcí, bez lásky k dobrotě, zrádci, svéhlaví, nadutí pýchou, budou milovat rozkoš spíše než Boha a budou projevovat způsob zbožné oddanosti, ale vzhledem k její síle se budou prokazovat jako falešní ... Vskutku, všichni, kteří chtějí žít s oddaností Bohu ve spojení s Kristem Ježíšem, budou také pronásledováni.“ — 2. Timoteovi 3:1–5, 12.
42. Proč nechceme mít ducha, který stojí za podporovateli starého pořádku?
42 Právě uvedená řada vlastností vyjadřuje ducha, který podněcuje lidstvo jako celek v jeho podpoře starého pořádku věcí. Je to ten duch, kterého bychom si přáli mít jako hnací a řídící sílu svého života? Ne, jestliže bychom měli soudit podle toho, jaké ovoce svého ducha sklízejí dnes podporovatelé starého pořádku! Upřímně si přejeme mít zcela rozdílného ducha, který působí ve prospěch nějakého lepšího pořádku věcí. To ovšem vyžaduje, abychom získali jediného ducha, který ještě zbývá — svatého ducha.
[Studijní otázky]
