Vaše úloha rodičů
Kapitola 8
Vaše úloha rodičů
1–3. a) Jaký účinek může mít narození dítěte na rodiče? b) Proč je důležité, aby otec i matka dobře rozuměli svým rodičovským úlohám?
MNOHO událostí v životě nás ovlivňuje jen ve velmi omezené míře. Jiné mají hluboký a trvalý účinek. Narození dítěte samozřejmě patří k tomu druhému případu. Život manželů totiž nebude už nikdy více tentýž. Nová osoba v rodině, ačkoli maličká, dává o sobě vědět svým hláskem a její přítomnost nemůže být přehlédnuta.
2 Život rodičů by se měl stát bohatším a šťastnějším. Výchova dítěte je však složitý problém, s nímž se musí vyrovnat oba rodiče, aby dosáhli uspokojivého výsledku. Oba se na narození dítěte podíleli a oba budou hrát od jeho narození důležitou úlohu v jeho vývoji. Nikdy nepotřebovali tolik upřímné, společné — a pokorné — spolupráce.
3 Rodičům při uspokojování potřeb dítěte velmi pomůže, znají-li své úlohy, a jak tyto úlohy spolu souvisejí. To přinese radostné výsledky. Je však nutná rovnováha. I když mysl usiluje o rozumnost, city nás často vyvedou z míry. Můžeme mít sklon ke krajnostem. Buď věci přeháníme, nebo zase opomíjíme. Je žádoucí, aby se otec projevoval jako hlava, ale jestliže to přehání, stává se pánovitým. Je dobré, jestliže se matka podílí na výchově a ukázňování dětí, ale když zasahuje do povinností otce, podkopává rodinný pořádek. Dobré je dobré, ale i dobrá věc se může stát špatnou, když je jí příliš. — Filipanům 4:5.
MATČINA ROZHODUJÍCÍ ÚLOHA
4. Co potřebuje dítě od své matky?
4 Novorozeně je naprosto závislé na své matce svými okamžitými potřebami. Jestliže matka milujícím způsobem uspokojuje jeho potřeby, cítí se dítě v bezpečí. (Žalm 22:9, 10; 22:10, 11, KB) Musí být dobře živeno, být čisté a mít teplo; ale nestačí uspokojit jen tělesné potřeby. Uspokojení citových potřeb je stejně tak důležité. Jestliže dítě nedostává lásku, stává se nejisté. Matka se velmi brzy naučí, jak opravdu velká je tato potřeba, když se její děcko hlásí o pozornost. Jestliže si však jeho křiku trvale nevšímá, může dítě onemocnět. Není-li po delší dobu na jeho city brán ohled, je jeho citový vývoj po celý život zpožděný.
5–7. Jak na dítě podle posledních výzkumů působí matčina láska a pozornost?
5 Pokusy na mnoha různých místech potvrdily tuto skutečnost: děti onemocní nebo dokonce zemřou, jestliže jim není projevena láska například mluvením, doteky, hlazením a chováním v náručí. (Srovnej Izajáše 66:12; 1. Tesaloničanům 2:7.) Ačkoli to mohou dělat i jiní, je matka, v jejímž těle začalo dítě žít, nade všechnu pochybnost k tomu nejvhodnější. Matka a dítě na sebe vzájemně přirozeně působí. Na matčinu touhu přivinout dítě k sobě odpovídá děcko tím, že instinktivně hledá její prsa.
6 Bádání dokazuje, že mozek dítěte je velmi aktivní a že duševní vývoj je podporován, když jsou jeho smyslům pro hmat, sluch, zrak a čich dodávány podněty. Při kojení dítě vnímá teplo a vůni matčiny pokožky. Když je matka krmí, dívá se téměř nepřetržitě na její tvář. Neslyší jenom její hlas, když mluví nebo zpívá, ale také tlukot jejího srdce, zvuk, který slyšelo, když bylo ještě v matčině těle. V jedné norské publikaci píše dětská psycholožka Anne-Marit Duve:
„Poněvadž činnost zornic jasně poukazuje na stupeň mozkové aktivity, máme důvod k domněnce, že vysoký stupeň kožních podnětů, časté doteky — především styk spojený s kojením — může podnítit duševní činnost, která zase může vést k větším intelektuálním schopnostem v dospělosti.“
7 Když tedy dítě často cítí matčin dotek v okamžicích, kdy je matka zvedá, chová nebo koupe a utírá, přijímá podněty, které hrají důležitou úlohu v jeho vývoji a v tom, jaké bude v pozdějším životě. Vstávat v noci a trávit čas konejšením plačícího dítěte nebývá nejradostnější zábavou, ale vědomí pozdějšího prospěchu může značně vyvážit ztrátu spánku.
BÝT MILOVÁNO ZNAMENÁ UČIT SE MILOVAT
8–10. a) Co se dítě učí z matčiny lásky? b) Proč je to důležité?
8 Pro citový vývoj dítěte je životně důležité, aby bylo milováno. Učí se milovat tím, že je milováno mnoha projevy lásky. 1. Jana 4:19 mluví o lásce k Bohu a říká: „Milujeme, protože on nejprve miloval nás.“ Zpočátku je to převážně matka, která učí dítě milovat. Naklání se nad dítětem v jeho postýlce, klade ruku na jeho hrudníček a jemně je kolíbá, zatímco pokládá svou tvář blízko jeho a říká: „Ty můj maličký. . .“ Dítě samozřejmě slova nechápe (a ta často nejsou vůbec logická), ale spokojeně se vrtí a vrní, neboť poznává, že ta hravá ruka a tón hlasu mu ve skutečnosti říkají: „Miluji tě.“ Je ukonejšeno a cítí se v bezpečí.
9 Nemluvňata a malé děti oceňují lásku, která je jim projevována, a napodobují ji tím, že kladou ručky kolem matčina krku a nadšeně ji líbají. Radují se ze srdečné citové odezvy, kterou za to sklízejí od své matky. Začínají se učit, že obšťastňuje nejen přijímání lásky, ale také její dávání, že když ji zasévají, také ji sklízejí. (Skutky 20:35; Lukáš 6:38) Skutečnosti ukazují, že dítě, které neprojevuje záhy příchylnost k matce, má později velké těžkosti při poskytování hluboké náklonnosti druhým a při navazování styků s nimi.
10 Protože se děti začínají učit okamžitě po narození, je prvních několik let života nejdůležitějších. V tomto období je rozhodující láska matky. Jestliže se jí daří projevovat a učit lásku — ne mazlení — může způsobit trvalé dobro; jestliže se jí to nedaří, může způsobit trvalou škodu. Být dobrou matkou je jedním z nejnáročnějších a nejvděčnějších povolání, které může žena mít. I když je velmi namáhavé a náročné — které výhodné zaměstnání, jež nabízí svět, se může přiblížit jeho významu a může přinášet trvalé uspokojení?
ŽIVOTNĚ DŮLEŽITÁ ÚLOHA OTCE
11. a) Jak může otec upevnit v mysli dítěte svou úlohu? b) Proč je to tak důležité?
11 Je přirozené, že v životě novorozeněte hraje přednější úlohu matka. I otec však by měl být od narození dítěte částí jeho světa. I když je dítě ještě kojencem, otec se může a měl by se zapojit a občas je pohlídat, hrát si s ním a upokojit je, když pláče. Tak se otec pevně vtiskne do mysli dítěte. Otcova úloha by měla postupem času zaujímat přednější postavení. Jestliže s tím otálí příliš dlouho, může to být začátek problému, který se zejména vynoří, když je dítě v pubertě a kázeň se stává obtížnější. Zvláště dospívající syn potřebuje otcovu pomoc. Jestliže však předtím nevznikl dobrý vztah, nemůže být propast, vytvořená během let, přemostěna v několika týdnech.
12, 13. a) Jakou úlohu hraje otec rodiny? b) Jak může otec, když plní správně svou odpovědnost, ovlivnit názor dětí na autoritu?
12 Vliv otcových mužských vlastností může podstatně přispět k vývoji všestranné a vyrovnané osobnosti chlapce i děvčete. Boží slovo ukazuje, že otec má být hlavou rodiny. Odpovídá za její hmotné zabezpečení. (1. Korinťanům 11:3; 1. Timoteovi 5:8) Avšak „člověk žije nejen z chleba, ale člověk žije z každého vyjádření Jehovových úst“. Otec je také vzhledem ke svým dětem zavázán k tomu, aby ‚je vychovával v kázni a v Jehovově myšlenkovém usměrňování‘. (5. Mojžíšova 8:3; Efezanům 6:4) Především by jej jeho odpovědnost ke stvořiteli měla pohnout k tomu, aby se snažil plnit, čím ho Bůh pověřil. Podněcuje ho k tomu ovšem i jeho přirozená náklonnost k dětem.
13 Společně s vřelostí, něžností a soucitem, který projevuje matka, může otec přispívat ke svému vlivu moudrým a pevným vedením. Způsob, jakým zvládá Bohem dané pověření, může značně ovlivnit pozdější postoj jeho dětí k lidské i božské autoritě, pokud jde o to, zda ji budou respektovat a zda budou bez reptání a vzpurnosti pracovat pod vedením jiných.
14. Jaký účinek může mít otcův dobrý příklad na jeho syna či dceru?
14 Má-li otec syna, může jeho příklad a rozumné jednání značně přispět k tomu, zda chlapec vyroste ve slabého, nerozhodného člověka, nebo v odhodlaného a pevného muže, který má odvahu k vlastnímu přesvědčení a je ochotný nést odpovědnost. Může tím ovlivnit, jakým manželem nebo otcem se syn případně stane — zda přísným, nerozumným a tvrdým, nebo takovým, který je vyrovnaný, uvážlivý a laskavý. Je-li v rodině dcera, může otcův vliv a vztah k ní působit na její názor na muže, a buď přispět k úspěchu jejího budoucího manželství, nebo je pokazit. Otcův vliv působí na děti od jejich útlého dětství.
15, 16. a) Jakou odpovědnost za vyučování ukládá Bible otci? b) Jak této své odpovědnosti dostojí?
15 Pokyny, které dal Bůh svému lidu v 5. Mojžíšově 6:6, 7, poukazují na rozsáhlou odpovědnost otce za vyučování: „Tato slova, která ti dnes přikazuji, budou skutečně na tvém srdci; a budeš je důrazně nakazovat svému synu a mluvit o nich, když budeš sedět ve svém domě a když půjdeš po cestě a když ulehneš a když vstaneš.“
16 Nejenom samotná slova, která nacházíme v Božím slově, ale také poselství, jež sdělují, musí být denně vštěpováno do mysli dítěte. Příležitosti jsou k tomu stále. Květiny v zahradě, hmyz ve vzduchu, ptáci nebo veverky na stromech, mušle na mořském břehu a jedlové šišky v lese, hvězdy třpytící se na noční obloze — všechna ta nádhera mluví o stvořiteli, a otec by měl svým dětem tlumočit, co vypráví. Žalmista říká: „Nebesa oznamují Boží slávu a prostora vypráví o dílu jeho rukou. Jeden den za druhým působí, že překypuje řeč, a jedna noc za druhou projevuje poznání.“ (Žalm 19:1, 2; 19:2, 3, KB) Jestliže je otec pozorný a hovoří o každodenních životních záležitostech, znázorňuje a zdůrazňuje na nich správné zásady a poukazuje na moudrost a prospěšnost Boží rady, může vytvořit v mysli a srdci dítěte nezbytný základ pro budoucnost: přesvědčení, že Bůh nejen existuje, ale že ‚odměňuje ty, kteří ho vážně hledají‘. — Hebrejcům 11:6.
17, 18. a) Jak by měl otec ukázňovat své děti? b) Co je mnohem účinnější než vytvářet mnoho pravidel?
17 Také kázeň patří k úlohám otce. „Vždyť kterého syna otec neukázňuje?“ ptá se Židům 12:7. Je však jeho povinností, aby při tom nezacházel do extrémů natolik, že by své dítě popouzel nebo dokonce týral. Boží slovo otcům říká: „Nedrážděte své děti, aby nebyly sklíčené.“ (Kolosanům 3:21) Omezení jsou nutná, ale zahrneme-li dítě mnoha pravidly, stanou se obtížnými a zbavují odvahy.
18 Farizeové ve starých dobách byli milovníky pravidel; nahromadili jich ohromné množství a vytvořili zástup pokrytců. Lidé se mýlí, jestliže si myslí, že problémy lze vyřešit přidáním dalších pravidel. Z životních zkušeností poznáváme, že řešení je v tom, je-li dosaženo srdce. Zacházej tedy opatrně s pravidly; místo nich se snaž dítěti vštípit zásady a sleduj stejný cíl jako Bůh, jenž říká: „Vložím své zákony do jejich mysli a napíši je do jejich srdce.“ — Hebrejcům 8:10.
OTEC A MATKA JAKO PARTNEŘI
19. Co by se mělo udělat, aby byla v domácnosti zajištěna dobrá výměna myšlenek?
19 Otec obyčejně vydělává na živobytí, a když přijde domů z práce, bývá unavený a ještě má snad vykonat další povinnosti. Měl by si však udělat čas na svou manželku a děti. Musí si s rodinou vyměňovat myšlenky, vyhradit si čas na rodinné rozhovory a na společné podnikání, zábavu a výlety. Tím se vytváří jednota a soudržnost rodiny. Než přišly děti, strávil snad mnoho času se svou manželkou mimo dům. Jestliže v tom ale budou oba pokračovat a neusadí se, a budou dokonce ponocovat, nebude to život v souladu s jejich rodičovskou odpovědností. Bude to vůči jejich dětem velmi nepoctivé. Dříve nebo později zaplatí rodiče za svou nepořádnost a nedostatek odpovědnosti. Dětem, stejně jako dospělým, se daří lépe, když mají určitý řád a pravidelnost; přispívá to k duševnímu, tělesnému i citovému zdraví. Každodenní běh rodinného života bude jistě naplněn mnoha zvraty, a rodiče k tomu nemusejí zbytečně přispívat. — Srovnej Matouše 6:34; Kolosanům 4:5.
20. Když se mají děti ukázňovat, co mohou rodiče udělat, aby byli ve svých zákrocích jednotní?
20 Otec a matka by měli spolupracovat, když se dětmi zabývají, poučují je, kladou jim určitá omezení, ukázňují je a projevují jim lásku. ‚Dům rozdělený sám proti sobě nemůže obstát.‘ (Marek 3:25) Rodiče činí dobře, když spolu často hovoří o dalších krocích k ukázňování dětí. Potom se vyhnou tomu, že se jejich děti nestanou svědky žádné nejednoty vzhledem k výchově. Jinak by je to mohlo svádět, aby se pokoušely rodiče ‚rozdělit a opanovat‘. Opravdu se může stát, že jeden z rodičů jedná ukvapeně nebo v hněvu, a přežene potrestání, protože ve skutečnosti vůbec nezváží všechny okolnosti. V takovém případě by si o tom měli rodiče soukromě promluvit a ten, který jednal s dítětem nerozumně, by měl pak záležitost osobně napravit. Nebo když není takový soukromý rozhovor možný, ten z rodičů, který cítí, že podpořit druhého by znamenalo podpořit bezpráví, může říci něco jako: ‚Chápu, proč jsi rozhněvaný, a hněval bych se také. Ale snad je tu něco, o čem jsi nevěděl, totiž. . .‘ Potom objasní to, co bylo asi přehlédnuto. To může mít uklidňující vliv a přitom se neprojeví rozdělení nebo nesouhlas v přítomnosti trestaného dítěte. Jak říká inspirované přísloví: „Opovážlivostí člověk způsobuje pouze boj, ale u těch, kteří se společně radí, je moudrost.“ — Přísloví 13:10; všimni si také Kazatele 7:8.
21. Měla by být výchova ponechána pouze jednomu z rodičů? Proč, nebo proč ne?
21 Z Hebrejských písem vyplývá, že se na ukázňování mají podílet oba rodiče: „Naslouchej, můj synu, kázni svého otce a neopouštěj zákon své matky.“ Něco podobného čteme v Křesťanských řeckých písmech: „Děti, poslouchejte své rodiče ve spojení s Pánem, protože to je spravedlivé.“ Někdy se otec dívá na ukázňování dětí jako na záležitost své manželky. Nebo může mít manželka opačný názor a nedělá víc, než že hrozí špatně se chovajícímu děcku slovy: ‚Jen počkej, až přijde tatínek domů!‘ Jestliže má však existovat rodinné štěstí a děti mají milovat a vážit si rodičů, musejí se oba rodiče podílet na své povinnosti. — Přísloví 1:8; Efezanům 6:1.
22. Čemu by se měli rodiče vyhnout, když dítě o něco prosí, a proč?
22 Děti musí vidět, že rodiče v tomto ohledu spolupracují a že jsou ochotni nést každý svou odpovědnost. Jestliže dítě, které o něco prosí, vždy slyší, jak mu otec říká: ‚Běž se zeptat maminky‘, nebo matka neustále přenechává rozhodnutí otci, pak ten z rodičů, který musí prosbu zamítnout, shledává, že je odsouzen k úloze zločince. Za určitých okolností může ovšem otec říci: ‚Ano, můžeš jít na chvilku ven, ale zeptej se nejprve maminky, kdy bude hotova večeře‘, nebo matka může mít někdy pocit, že se jí prosba dítěte zdá problematická a že by se k ní měl vyjádřit otec sám. Oba si však musí dávat pozor, aby nikdy dítě nepovzbuzovali nebo mu nedovolili postavit rodiče proti sobě a dosáhnout tak svého cíle. Rozumná manželka se bude střežit toho, aby při uplatňování svého podílu autority nesoutěžila se svým manželem a na jeho úkor se nepokoušela svou shovívavostí získat větší náklonnost dítěte.
23. Je rozhodování v rodině nutně omezeno pouze na otce?
23 Když se v rodině o něčem rozhoduje, má snad každý člen rodiny svůj okruh záležitostí, v nichž si jeho rozhodování zaslouží zvláštní pozornost. Otec má odpovědnost za rozhodování v otázkách celkového blaha rodiny. Často se však rozhoduje až po rozhovoru s ostatními a když vzal v úvahu jejich přání a záliby. Matka snad rozhoduje ohledně kuchyně a mnoha dalších záležitostí domácnosti. (Přísloví 31:11, 27) Jak děti dorůstají, mělo by se jim dovolit, aby činily určitá rozhodnutí v tom, kde si budou hrát, jak se obléknou a v některých dalších osobních věcech. Rodiče by však měli dohlížet na to, aby se děti držely rozumných zásad, neohrožovaly svou bezpečnost a aby nezasahovaly do práv druhých. Tak se děti poznenáhlu učí rozhodovat samostatně.
RODIČE, JE SNADNÉ VÁS CTÍT?
24. Jakou odpovědnost mají rodiče vzhledem k tomu, že děti mají ctít svého otce a svou matku?
24 Dětem je řečeno: „Cti svého otce a svou matku.“ (Efezanům 6:2; 2. Mojžíšova 20:12) Jestliže to dělají, ctí zároveň Boží přikázání. Usnadňujete jim to? Manželko, tobě je řečeno, abys ctila a respektovala svého manžela. Není to pro tebe velmi těžké, jestliže se takřka vůbec nesnaží žít podle toho, co od něho Boží slovo vyžaduje? Manželi, ty se máš s láskou starat o svou manželku a ctít ji jako svou milovanou pomocnici. Není to snadné, když ti nepomáhá. Usnadněte tedy svým dětem, aby poslouchaly Boží příkaz, podle něhož vás jako rodiče mají ctít. Zaslužte si jejich úctu tím, že jim poskytujete pokojný domov, určujete rozumná měřítka, vlastním chováním dáváte dobrý příklad, že je zdravě vedete a vyučujete je a milujícím způsobem je ukázňujete, když je to nutné.
25. Jaké problémy mohou vzniknout, když rodiče nejsou zajedno ve výchově svých dětí?
25 Král Šalomoun pozoroval, že „lépe je dvěma, než jednomu, protože mají dobrou odměnu za svoji tvrdou práci“. (Kazatel 4:9) Když jdou spolu dva lidé a jeden z nich upadne, je tu ten druhý, aby mu pomohl. Tak i v rodině mohou manželé podporovat a povzbuzovat jeden druhého ve svých přidělených úlohách. V mnoha oblastech rodičovství se úlohy překrývají, a to je dobré pro jednotu rodiny. Běžná výchovná práce s dětmi by měla rodiče sbližovat a spojovat. Někdy však vzniknou rozdílné názory na to, jak má být dítě vychováváno a ukázňováno. Někdy manželka zahrnuje dítě takovou pozorností, že se její manžel cítí opomíjen a je tím popouzen. To může ovlivnit jeho postoj k dítěti. Může se k němu chovat chladně, nebo je naopak zahrnovat náklonností, a tím se méně věnovat své manželce. Manžel i manželka platí vysokou cenu za to, když ztratí rozvahu.
26. Co by se mělo udělat, aby starší dítě nezačalo žárlit, když matka musí věnovat většinu svého času novorozenému děcku?
26 Další problém může vzniknout tam, kde se narodí dítě, když je zde už jedno starší. Matka musí strávit mnoho času s novorozenětem, a tak by měl otec věnovat zvláštní pozornost staršímu děcku, aby se necítilo zanedbáváno a nežárlilo.
27. Jak lze dětem duchovně pomáhat, když je jeden z rodičů nevěřící?
27 Dva jsou rozhodně lepší než jeden, ale jeden je lepší než žádný. Může se stát, že okolnosti matku nutí, aby vychovávala děti bez pomoci otce. Jindy se musí potýkat s týmž problémem otec. Často jsou domácnosti nábožensky rozdělené v tom, že jeden z rodičů je služebníkem Jehovy Boha a plně spoléhá na Boží radu, a druhý nikoli. Kde je oddaným křesťanem manžel, může jako hlava rodiny lépe určovat, podle kterých zásad se mají vychovávat a ukázňovat děti. Musí nicméně projevovat velkou trpělivost, sebeovládání a vytrvalost. Měl by být pevný, když jde o vážnou spornou otázku, avšak rozumný a laskavý, i když je provokován, a přizpůsobivý, kdykoli to okolnosti dovolí. Jestliže je věřící manželka, a tudíž je podřízená svému manželovi, způsob, jakým bude postupovat, bude závislý převážně na jeho postoji. Nezajímá se pouze o Bibli, nebo se staví proti tomu, jak manželka vykonává svoji víru a že se ji snaží vštípit i dětem? Jestliže jí odporuje, musí se manželka spoléhat na způsob, který vyzdvihl apoštol: příkladným plněním svých povinností a ohleduplným postojem může snad ‚získat svého manžela beze slova‘. Využije tak každou příležitost, která se jí naskytne, aby vychovávala své děti podle biblických zásad. — 1. Petra 3:1–4.
RODINNÉ PROSTŘEDÍ
28, 29. Jaký druh rodinného prostředí je žádoucí a proč?
28 Oba rodiče mají za úkol vytvářet doma láskyplnou atmosféru. Jestliže to děti vycítí, nehromadí se v nich nejistoty nebo chyby, protože se o nich nebojí mluvit s rodiči. Vědí, že se jim mohou svěřit a že budou pochopeny. Rodiče vyřeší všechno s láskyplným přístupem. (Srovnej 1. Jana 4:17–19; Hebrejcům 4:15, 16.) Domov nebude jenom přístřeším, ale také přístavem. Náklonnost rodičů způsobí, že se bude dětem v duševním ohledu dobře dařit.
29 Jestliže vložíš houbu do octa, neočekávej, že se nasákne vodou. Může pohltit jen to, co ji obklopuje. Houba nasákne vodou, jen když je ponořena do ní. Stejně tak se chovají děti. Vycítí váš postoj a pozorují, co se kolem nich děje, a všechno vstřebávají jako houby. Děti vytuší vaši náladu. Neujde jim ani vaše nervozita ani uvolněná atmosféra. Dokonce už kojenci přijímají projevy rodinného ovzduší. A vyznačuje-li se toto ovzduší vírou, láskou, duchovním smýšlením a důvěrou v Jehovu Boha, je neocenitelné.
30. Jaké otázky by si měli rodiče položit, aby zjistili, zda poskytují svým dětem znamenité vedení?
30 Zeptej se sám sebe: Jakým měřítkům má moje dítě odpovídat? Odpovídáme jim my oba? Čeho se tvoje rodina zastává? Jaký příklad dáváš svému dítěti? Stěžuješ si, hledáš na druhých chyby a kritizuješ je a setrváváš u negativního smýšlení? Chceš mít takové děti? Anebo máš pro svou rodinu vysoká měřítka, žiješ podle nich a totéž očekáváš od svých dětí? Rozumějí tomu, že každý, kdo patří do rodiny, musí vyhovět určitým požadavkům a mít přijatelné chování, ale že opět určité počínání a postoje nejsou žádoucí? Děti potřebují mít jistotu, že někam patří. Projevte souhlas a pochvalte je, když vyhoví rodinným měřítkům. Lidé obyčejně mají sklon žít tak, jak se od nich očekává. Čekáš-li od svého dítěte jen špatné chování, dá ti zřejmě vždy za pravdu. Očekávej od něho jen dobré, a povzbudíš je, aby tak i žilo.
31. Čím by mělo být vždy podepřeno vedení rodičů?
31 Lidé jsou více posuzováni podle svého jednání než podle svých slov. Děti také nevěnují tolik pozornosti slovům jako skutkům a často pohotově odhalí jakékoli pokrytectví. Příliš mnoho slov může děti zmást. Ujisti se, že jsou tvá slova vždy podepřena tvými skutky. — 1. Jana 3:18.
32. Čí rady by ses měl vždy držet?
32 Ať jsi otec nebo matka, tvoje úloha je náročná. Můžeš však dosáhnout dobrých výsledků, jestliže se držíš rady dárce života. Úlohu, která ti byla svěřena, plň svědomitě, jako pro něj. (Kolosanům 3:17) Vyhni se krajnostem, buď vyrovnaný a ‚ať se tvá rozumnost stane známou všem‘, včetně tvých dětí. — Filipanům 4:5.
[Studijní otázky]
[Obrázek na straně 100]
Svými pohledy, svými doteky a tónem svého hlasu říká matka svému dítěti: „Miluji tě.“
[Obrázek na straně 104]
Plánuješ výlety se svými dětmi?
