Cizinci a dočasní usedlíci s příkladným chováním
7. kapitola
Cizinci a dočasní usedlíci s příkladným chováním
1, 2. Jak se často pohlíží na cizince a proč?
NA ČLOVĚKA, který stojí stranou, protože se liší od lidí společnosti, v níž žije, se často pohlíží s nedůvěrou a podezřením. Jeho chování se posuzuje přísněji než chování místních lidí. Je smutné, že někteří mají předsudek proti celé rase, národnosti nebo kmenu pro špatné chování jediného cizince v jejich okolí. I vlády vydávají zákony a nařízení uplatňované pouze na cizince. Je-li jednání cizince považováno za nežádoucí, může být vyhoštěn.
2 Proč je to vše důležité pro křesťana? Jak to může ovlivnit jeho životní cestu?
3. (a) Proč jsou praví křesťané „cizinci“ v tomto světě? (b) Jak se na ně dívají nevěřící a proč?
3 V tomto světě jsou praví křesťané ‚cizinci a dočasnými usedlíky‘, protože se těší na trvalé bydliště, jež bude částí „nových nebes a nové země“, které vytváří Bůh. (1. Petra 2:11; 2. Petra 3:13) Protože praví učedníci Ježíše Krista se snaží myslet a jednat v souladu se Svatým písmem, nevěřící nebo ti, kteří pouze předstírají, že jsou křesťany, se snad na ně dívají spatra, jako by byli nežádoucími „cizinci“. Ale názor světa by neměl způsobit, že by se křesťan cítil zahanben. Z Božího hlediska je jeho postavení cizince důstojné. Křesťan se bude proto co nejvíce snažit, aby se choval takovým způsobem, který by nikomu nedal pádný důvod pro kárání.
4, 5. (a) Proč mohl apoštol Petr mluvit v 1. století n. l. o křesťanech jako o ‚dočasných usedlících, kteří jsou rozptýleni‘? (b) Jak se na ně díval Jehova Bůh?
4 Když psal apoštol Petr svým spoluvěřícím, upozornil je na jejich čestné postavení ‚cizinců a dočasných usedlíků‘. V úvodu jeho prvního dopisu čteme:
„Petr, apoštol Ježíše Krista, dočasným usedlíkům, kteří jsou rozptýleni v Pontu, Galacii, Kappadocii, Asii a Bitynii, vyvoleným podle znalosti budoucích věcí Bohem, Otcem, s posvěcením skrze ducha, aby byli poslušni a pokropeni krví Ježíše Krista.“ — 1. Petra 1:1, 2.
5 V prvním století n. l. byli věřící rozptýleni na různých místech a žili uprostřed rozsáhlého nekřesťanského obyvatelstva. Často jimi jejich sousedé nespravedlivě opovrhovali. Proto muselo být pro ně povzbuzující, když o sobě četli nebo slyšeli Jehovovo mínění, jak je předkládal Petrův dopis. Byli opravdu Božími ‚vyvolenými‘. Nejvyšší je učinil svým vlastnictvím, svým lidem. Dlouho předtím, než vznikl křesťanský sbor složený z Židů a Nežidů, předvídal Všemohoucí, že zde bude skupina jeho služebníků, rozptýlená v různých částech země. Působením Božího ducha byli posvěceni neboli odděleni pro svaté použití. Účel Jehovova jednání s nimi byl, aby se stali jeho poslušnými dětmi, které konají jeho vůli. Poznání toho, že je svrchovaný Pán používá, je jistě velmi povzbudilo a přimělo je, že chtěli žít podle vznešeného účelu, k němuž je Bůh určil.
6. (a) Jak získali křesťané čisté postavení před Bohem? (b) Co znamená, že byli „pokropeni krví Ježíše Krista“?
6 Nebylo to ovšem pro vlastní zásluhy věřících, že byli vybraným, posvěceným lidem. Jako jedinci byli hříšníky a museli být očištěni, a proto apoštol Petr o nich říká, že byli „pokropeni krví Ježíše Krista“. To nám připomíná očišťování nějakého Izraelity, který se stal obřadně poskvrněným, například dotykem lidské mrtvoly. Aby byl opět čistý, musel být pokropen očišťující vodou. (4. Mojžíšova 19:1–22) Podobně bylo na křesťany použito usmiřující dobrodiní Kristovy oběti a to jim umožnilo, že získali čisté svědomí před Bohem a volnost řeči, když se k němu přibližovali v modlitbě. (Židům 9:13, 14; 10:19–22) A stejně tak, když byli Izraelité vzati do smlouvy s Jehovou, Mojžíš pokropil lid krví posvátných obětí. (2. Mojžíšova 24:3–8) Proto také slova, že „byli pokropeni krví Ježíše Krista“, naznačují, že tito věřící byli přijati do nové smlouvy, která byla zprostředkována Ježíšem Kristem a učiněna platnou jeho prolitou krví, a že se nyní podílejí na požehnáních této smlouvy.
7. Co od nás vyžaduje postavení „cizinců“?
7 Podobně jako věřící prvního století n. l. mají i dnes oddaní učedníci Ježíše Krista čestné postavení před Jehovou Bohem. V tomto světě se musí chovat jako příkladní „cizinci“ a „dočasní usedlíci“. Jinak přivádějí potupu na Jehovu Boha a na sbor jeho lidu. Proto si všichni musí vzít k srdci napomenutí apoštola Petra: „Milovaní, vybízím vás jako cizince a dočasné usedlíky, abyste se zdržovali tělesných žádostí, neboť právě ty vyvolávají rozepři s duší.“ — 1. Petra 2:11.
8. K čemu si nemůžeme dovolit být přílišně připoutáni a proč?
8 Protože jsme ‚cizinci a dočasnými usedlíky‘ v tomto pomíjejícím světě, nemůžeme si dovolit, abychom byli přílišně připoutáni k něčemu v tomto existujícím lidském řádu. Žádná pozemská pouta, zármutky, radosti nebo majetky nejsou trvalé. Čas a nepředvídané události postihují všechny lidi a mohou změnit náhle a dramaticky okolnosti člověka. (Kazatel 9:11) Je proto opravdu moudré dbát rady apoštola Pavla: „Ať tedy jsou nadále ti, kteří mají manželky, jako by je neměli, a také ti, kteří pláčou, ať jsou jako ti, kteří nepláčou, a ti, kteří se radují, jako ti, kteří se neradují, a ti, kteří kupují, jako ti, kteří nevlastní nic, a ti, kteří užívají světa, jako ti, kteří jej neužívají plně; neboť scéna tohoto světa se mění.“ (1. Korintským 7:29–31) Kdybychom byli zcela zaujati zármutky nebo radostmi, které jsou výsledkem stále se měnících okolností a vztahů, mohlo by nám to k naší velké škodě bránit, abychom se přiblížili těsněji k Nejvyššímu a jeho Synu.
9, 10. (a) Co je důvodem toho, jak se světští lidé dívají na majetek? (b) Proč náš názor na majetek má být jiný než nevěřících?
9 Situace většiny lidí jasně ukazuje, proč bychom se neměli snažit ‚plně užívat světa‘. Lidé si buď nejsou všeobecně vědomi Božího slibu „nových nebes a nové země“, nebo nemají pravou víru v příchod spravedlivého nového světa. Nemají tedy nic než svůj přítomný život, nač by mohli zaměřit svou pozornost. Postrádají spolehlivou naději do budoucnosti. Proto jsou tak připoutáni k úvahám o svých denních potřebách a snaží se získat od světa co nejvíce. (Matouš 6:31, 32) Jejich oči zazáří při vyhlídce, že dostanou hezké šaty, blýskavé šperky, nákladné ozdoby, krásný nábytek nebo přepychové domovy. Snaží se udělat dojem na druhé pomocí hmotného majetku, v nějž doufají. — 1. Jana 2:15–17.
10 Křesťan naopak poznává, že před ním leží věčná budoucnost. Bylo by od něho pošetilé, kdyby byl tak zaujat záležitostmi života, že by ve skutečnosti neměl čas na stvořitele, od něhož jeho budoucnost závisí. To neznamená, že věrný Boží služebník se nemůže radovat z mnoha hezkých věcí, které se dají koupit penězi. Ale ani rozumná zábava a užitečný hmotný majetek se nikdy nesmějí stát ústředním bodem našeho života, jestliže se opravdu považujeme za „dočasné usedlíky“ v tomto přítomném světě. I když nejsme marnotratní nebo nedbalí vůči svému majetku, spíše se na něj díváme jako nějací důvěryhodní lidé, kteří si pouze najali byt, nástroje, zařízení nebo jiné věci, jež snad potřebují. Takoví lidé se o vše dobře starají, ale nikdy k věcem nejsou připoutáni tak, jako by byly jejich vlastním majetkem. Náš život by měl dokazovat, že poznáváme, že v přítomném světě nic nedává záruku trvalosti, že jsme jen ‚cizinci‘ a ‚dočasnými usedlíky‘, kteří postupují k zaslíbenému novému světu vytvořenému Bohem.
‚ZDRŽOVAT SE TĚLESNÝCH ŽÁDOSTÍ‘
11. Co je zahrnuto do tělesných žádostí, kterých se máme zdržovat?
11 Abychom však svou životní cestu jako křesťané učinili úspěšnou, je od nás vyžadováno daleko více než jen vědomí, že naše okolnosti podléhají nepředvídaným změnám, pokud jde o náš nynější život v tomto světě. Musíme také věnovat vážnou pozornost biblické výzvě, abychom ‚se zdržovali tělesných žádostí‘. To jsou špatné touhy neboli žádosti v tělesných údech člověka. Dopis apoštola Pavla Galaťanům objasňuje, jaké hříchy tyto špatné touhy podněcují. Když ukázal, že člověk, který je veden Božím duchem, nepěstuje „žádnou tělesnou žádost“, jmenuje apoštol skutky těla: „smilstvo, nečistota, volné chování, modlářství, provádění spiritismu, nepřátelství, rozepře, žárlivost, výbuchy zloby, sváry, rozdělení, sekty, závist, pitky, hýření a podobné věci.“ — Galatským 5:16, 19–21.
12, 13. (a) Jak tělesné žádosti „vyvolávají rozepři s duší“? (b) Co musíme dělat, abychom si zachovali čisté postavení před Bohem?
12 Zděděný hřích působí, že jsme vystaveni silným tlakům, abychom se zapletli do skutků těla, ‚pěstovali tělesné žádosti‘. Nezdravé touhy jsou jako útočící armáda, která chce získat vládu nad celou duší, celou osobou, a působí, že se vzdáváme hříšným vášním. Křesťanský apoštol Pavel si byl velmi dobře vědom zápolení, které tak může člověka postihnout. S poukazem na svůj vlastní případ napsal: „Vždyť vím, že ve mně, totiž v mém těle, nepřebývá nic dobrého; schopnost chtít totiž u mne je, ale schopnost vykonat, co je znamenité, ta není. Neboť to dobré, co si přeji, to nekonám, ale činím to špatné, co si nepřeji.“ (Římanům 7:18, 19) Tato rozepře přinutila Pavla k tomu, aby ‚podmaňoval své tělo a vedl je jako otroka, aby potom, když kázal jiným, sám nebyl nějak neschválen‘. — 1. Korintským 9:27.
13 Stejně tak naše přání, abychom si zachovali čisté postavení před Bohem a obdrželi jeho požehnání, nás bude podněcovat, abychom se snažili držet na uzdě své špatné touhy. Proč bychom si měli těžké zápolení ještě ztěžovat tím, že bychom vyhledávali zábavy, čtení, společnost či situace, které vyvolávají a zesilují tlaky na naše hříšné sklony? Potřebujeme spíše učinit pozitivní kroky, abychom se ochránili. Je dobré mít na mysli, že nemůžeme zvítězit svou vlastní silou, ale potřebujeme povzbuzení svých oddaných bratrů a pomoc Božího ducha. Apoštol Pavel nabádal Timotea: „Usiluj o spravedlnost, víru, lásku, pokoj spolu s těmi, kteří vzývají Pána z čistého srdce.“ (2. Timoteovi 2:22) Jestliže to děláme, pak s pomocí svatého ducha můžeme úspěšně bránit špatným žádostem, aby nad námi získaly vládu. Když budeme odolávat tělesným žádostem a budeme mít mysl upřenou na to, co je pravé, spravedlivé, čisté, milováníhodné, ctnostné a chvályhodné, ochrání nás to, abychom nepozbyli Boží schválení. (Filipenským 4:8, 9) Když jsme se rozhodli pomáhat druhým k úspěchu, nebudeme mít sami nedostatky.
ZNAMENITÉ CHOVÁNÍ MŮŽE POMOCI DRUHÝM, ABY PŘIJALI PRAVÉ UCTÍVÁNÍ
14. Proč může být užitečné druhým, když vidí, že ‚se zdržujeme tělesných žádostí‘?
14 Naše ‚zdržování se tělesných žádostí‘ je doprovázeno ještě jiným žádoucím užitkem. Apoštol Petr napsal: „Udržte si znamenité chování mezi národy, aby v tom, v čem proti vám mluví jako proti zločincům, v důsledku vašich znamenitých skutků, jichž jsou očitými svědky, oslavovali Boha v den jeho prohlídky.“ — 1. Petra 2:12.
15. Jak byli křesťané zkresleně líčeni v prvním století n. l.?
15 V prvním století byli křesťané často předmětem zkresleného líčení, byli popisováni jako „zločinci“. Typické bylo toto obvinění: „Tito muži, kteří jsou Židé, velmi pobuřují naše město a zveřejňují zvyky, které nemůžeme podle zákona přijmout nebo provádět, protože jsme Římané.“ (Skutky 16:20, 21) „Tito muži převrátili obydlenou zemi.“ „Ti všichni jednali proti césarovým výnosům, protože říkali, že je jiný král, Ježíš.“ (Skutky 17:6, 7) Apoštol Pavel byl obviněn, že je „jako mor a podněcuje vzpoury mezi všemi Židy po celé obydlené zemi“. (Skutky 24:5) Vůdcové Židů v Římě řekli Pavlovi: „Pokud jde o tuto sektu, skutečně víme, že se všude mluví proti ní.“ — Skutky 28:22.
16. (a) Jaká je nejlepší obrana pravých křesťanů proti zkreslenému líčení? (b) Jak to může pomoci odpůrcům?
16 Nejlepší obrana proti takovému zkreslenému líčení je znamenité chování. Když křesťané dokazují, že poslouchají zákony, věrně platí své daně, projevují ochotu ke konání každého „dobrého díla“ a v osobním zaměstnání jsou pilní pracovníci, když jsou čestní ve svém jednání a projevují pravý zájem o blaho druhých — potom obvinění vznesená proti nim se ukazují jako falešná. (Titovi 2:2 až 3:2) I lidé, kteří opakují pomlouvačné informace o křesťanech, mohou tím poznat nesprávnost svého jednání a mohou být pohnuti k tomu, aby přijali pravé uctívání. A potom, v době Boží soudcovské prohlídky, mohou být dřívější pomlouvači křesťanů mezi těmi, kteří oslavují nebo velebí Nejvyššího.
17. O čem bychom měli vážně uvažovat vzhledem k tomu, jaký blahodárný účinek má dobré chování na pozorovatele?
17 Okolnost, že křesťanův poctivý život může být ohromnou silou k dobrému, nás může přimět k tomu, abychom vážně uvažovali o způsobu, jak jednáme s druhými a v jakém rozsahu projevujeme zájem o své sousedy. Nechceme jistě zavírat oči k potřebám lidí, kteří žijí v naší blízkosti. Jsme-li laskavými, ochotnými a uctivými sousedy, není to jen „líbivá politika“. Je to základ našeho křesťanství. Ježíš Kristus nabádal ve svém Kázání na hoře: „Všechno tedy, co chcete, aby vám lidé činili, musíte stejným způsobem činit jim.“ (Matouš 7:12) Písmo nás pobízí: „Pokud k tomu tedy máme příhodný čas, vskutku, čiňme dobro všem, zvláště však těm, kteří jsou nám příbuzní ve víře.“ (Galatským 6:10) „Je-li to možné, pokud to záleží na vás, žijte v pokoji se všemi lidmi.“ (Římanům 12:18) „Vždy usilujte o to, co je dobré k sobě navzájem a ke všem ostatním.“ — 1. Tessalonicenským 5:15.
18, 19. Jaké by měly být naše názory a skutky jako křesťanů podle 1. Petra 3:8?
18 Být křesťanem však znamená víc, než jen plnit základní požadavky, jako je návštěva shromáždění se spoluvěřícími a rozšiřování biblických pravd mezi ostatními. (Matouš 28:19, 20; Židům 10:24, 25) Máme také příkaz napodobovat Božího Syna svými názory a skutky, v tom, v čem se projevujeme jako osoby, jednotlivci. Apoštol Petr napsal: „Konečně mějte všichni stejné smýšlení, mějte soucit, projevujte bratrskou náklonnost, něžné slitování, pokoru mysli.“ (1. Petra 3:8) Abychom měli „stejné smýšlení“, musíme být „pevně spojeni stejnou myslí a stejným myšlenkovým postupem“. (1. Korintským 1:10) Naše myšlení by mělo být zejména v souladu s Ježíšem Kristem, který vyjádřil svou lásku tím, že se pro nás vzdal života. (Jan 13:34, 35; 15:12, 13) Protože praví učedníci Ježíše Krista mají „stejné smýšlení“, jak je zřejmé z jejich lásky a jednoty v celém světě, zní otázky, které musíme osobně zodpovědět: ‚Přispívám opravdu k tomuto duchu jednoty a lásky? Jak a v jakém rozsahu?‘
19 Jestliže skutečně milujeme své duchovní bratry, budeme laskaví a ochotní odpouštět. Když je nějaký problém projednán a schváleno řešení, nebudeme dále chovat zášť a vědomě se vyhýbat určitým členům křesťanského sboru, kteří snad přispěli ke vzniku těžkostí. V souladu s Petrovou radou se musíme chránit, abychom se nestali obětí necitelnosti, drsnosti a pýchy, které jsou běžné ve světě. Druzí by měli vidět, že máme „soucit“ nebo jsme nakloněni těm, kteří trpí, že máme vřelou lásku neboli náklonnost ke svým duchovním bratrům, že máme „něžné slitování“ neboli jsme schopni projevovat soucit a že nemáme o sobě povýšené mínění, ale máme „pokoru mysli“ a chceme sloužit ostatním. — Srovnej Matouše 18:21–35; 1. Tessalonicenským 2:7–12; 5:14.
20. Co od nás vyžaduje dodržování Petrovy rady v 1. Petra 3:9?
20 Kromě toho nemáme omezovat své projevy sympatie, soucitu a laskavosti jen na spoluvěřící. (Lukáš 6:27–36) Apoštol Petr nabádá křesťany: „Neoplácejte urážku urážkou či spílání spíláním, ale naopak žehnejte, protože jste byli povoláni k tomu, abyste zdědili požehnání.“ (1. Petra 3:9) To neznamená, že budeme chválit lidi, kteří nás urážejí a spílají nám, nebo že je budeme zahrnovat náklonností. Vykonáme však to nejlepší a budeme pociťovat největší pokoj mysli a štěstí, budeme-li dále laskaví a pozorní v jednání s nimi, a přitom budeme doufat, že snad změní své způsoby a stanou se příjemci božských požehnání.
DŮVODY, PROČ NEODPLÁCET
21. Jak nám může pomoci Jehovův příklad, abychom neodpláceli?
21 To, že nám Jehova milosrdně odpustil hříchy na základě Ježíšovy oběti, by nás mělo přimět, abychom i my zacházeli s nepřáteli laskavým, soucitným způsobem. Ježíš Kristus řekl: „Jestliže však lidem neodpustíte jejich přestupky, ani váš Otec neodpustí vaše přestupky.“ (Matouš 6:15) Proto naše trvalá požehnání od Boha, jež máme zdědit, závisí na naší ochotě žehnat druhým. Jehova Bůh dovoluje, abychom zakusili nelaskavé jednání. Jedním z důvodů je, abychom měli příležitost ukázat, že dovedeme odpouštět a soucítit s druhými. Apoštol Petr vyjádřil tuto myšlenku, když řekl: „Byli jste povoláni k tomu [žehnat těm, kteří vám chtějí škodit], abyste zdědili požehnání.“ (1. Petra 3:9) To neznamená, že by si náš nebeský Otec přál, aby nám druzí ubližovali. Pouze nečiní nic proti tomu, abychom nebyli předmětem problémů hříšných lidí v hříšném světě. A to nám umožňuje dokázat, zda skutečně chceme být jako on — laskaví, soucitní a odpouštějící.
22. Jaké povzbuzení dává žalm 34:12–16, (34:13–17, „KB“), abychom se varovali mstivého ducha?
22 Petr pokračuje v povzbuzování, abychom neodpláceli ani slovy ani skutky, když cituje z žalmu 34:12–16 (34:13 až 17, „KB“) a píše:
„Proto ‚ten, kdo by chtěl milovat život a vidět dobré dny, ať zdržuje svůj jazyk od zla a své rty, aby nemluvily klamně, ať se však odvrátí od zla a činí dobro; ať hledá pokoj a usiluje o něj. Jehovovy oči jsou totiž obráceny ke spravedlivým a jeho uši k jejich úpěnlivým prosbám, ale Jehovův obličej je proti těm, kteří činí zlo.‘ “ — 1. Petra 3:10–12.
23, 24. (a) Co pro nás znamená „milovat život“ a chtít „vidět dobré dny“? (b) Jaký z toho máme prospěch, jestliže projevujeme lásku k životu?
23 Tato Petrova slova zdůrazňují, že jednání laskavým způsobem se všemi lidmi je opravdu jedinou správnou životní cestou, tou nejlepší životní cestou. Člověk, který ‚miluje život‘, oceňuje jej jako dar od Boha, a kdo si přeje „vidět dobré dny“ — dny, které mu dají pocit smyslu a významu života — dává to najevo tím, že podporuje štěstí druhých. Drží jazyk na uzdě a nepoužívá jej, aby snižoval, hanobil, podváděl nebo klamal druhé. Jeho přáním je vyvarovat se všeho zla a dělat to, co je z Božího hlediska dobré. Jako člověk, který hledá pokoj a usiluje o něj, nebude útočný nebo bojovný, ale vynaloží úsilí, aby podporoval dobré vztahy s druhými i mezi nimi. — Římanům 14:19.
24 Člověk, který projevuje lásku k životu tím, že pomáhá druhým, aby se radovali ze štěstí a pokoje, stává se žádoucím společníkem. Druzí potom slovy i skutky naznačují, že je užitečný, potřebný a oceňovaný. Proto jeho život není nikdy prázdný a beze smyslu. — Přísloví 11:17, 25.
25. Proč můžeme být jisti Boží milující péčí a pomocí?
25 I když jeho laskavost nemusí být vždy přijímána s vděčností, je takový člověk ujištěn o milující péči Jehovy Boha. Protože oči Nejvyššího bdí nad spravedlivými a jeho uši jsou vždy připraveny je slyšet, ví přesně, co potřebují, a může to rychle splnit. Opravdu způsobí, že takoví lidé ‚uvidí dobré dny‘, protože „zbožná oddanost“, kterou projevují, „má zaslíbení života nynějšího a toho, který má přijít“. (1. Timoteovi 4:8) Naopak, ti, kteří dělají to, co je špatné, — nepracují pro pokoj a štěstí druhých — nemohou očekávat projevy Božího schválení. Boží „obličej“ je proti nim; budou odsouzeni, protože nic neunikne jeho pozornosti.
CESTA ZISKU
26. Kdo by si podle Petrových slov přál, aby nás viděl navracet se ke zkaženým zvykům světa?
26 Když budeme mít stále na mysli požehnání, která jsou výsledkem dobrého chování, pomůže nám to, abychom odolali tlaku zaplést se do světských ponižujících zvyků. Apoštol Petr nám dává mocné povzbuzení, když říká:
„Stačí, že jste v uplynulém čase vykonávali vůli národů, když jste žili ve skutcích volného chování, v chtíčích, nadměrném pití vína, hýření, pitkách a nezákonných modlářstvích. Protože s nimi tím směrem dále neběžíte ke stejnému hlubokému bahnu prostopášnosti, jsou zmateni a stále o vás mluví utrhačně. Tito lidé však budou skládat účty tomu, který je připraven soudit živé i mrtvé. Vskutku, proto bylo dobré poselství oznámeno také mrtvým, aby byli souzeni, pokud jde o tělo, z lidského stanoviska, ale žili, pokud jde o ducha, z Božího stanoviska.“ — 1. Petra 4:3–6.
27. Proč bychom nikdy neměli chtít, abychom se vrátili ke světské zkaženosti?
27 Čas, který snad křesťan strávil uspokojováním hříšných vášní a žádostí, když neznal Boží vůli a předsevzetí, mu jistě stačí, aby se již nikdy nechtěl vrátit k životu charakterizovanému výstřelky a nedostatkem mravních zábran. Nikdy nechceme zapomenout, jak prázdný a beze smyslu je život nezkrotnosti a hanby, která ji provází. (Římanům 6:21) Sprostá, neslušná zábava, oplzlý tanec a divoká hudba, která vzbuzuje vášně a jež je ve světě tak běžná, by nás měly odpuzovat a ne přitahovat. Jistě není lehké, když o nás potupně mluví dřívější přátelé, protože se straníme takových věcí, ale nic nezískáme, jestliže se k nim připojíme v jejich divokých zábavách a bezuzdném způsobu života. Avšak můžeme mnoho ztratit, jestliže se přizpůsobíme světskému duchu. Všichni, kteří činí zlé, musí skládat účty za své skutky před Ježíšem Kristem, kterého Jehova Bůh ustanovil, aby soudil živé a mrtvé. (2. Timoteovi 4:1) Protože tento soud je jistý, bylo „dobré poselství“ oznamováno „mrtvým“, to jest, duchovně mrtvým, kteří musí činit pokání, obrátit se a ožít z Božího stanoviska tím, že na sebe uplatnili usmiřující dobrodiní Kristovy oběti.
28. (a) Proč jsou snad křesťané „souzeni, pokud jde o tělo, z lidského stanoviska“? (b) Proč by nás takový úsudek neměl znepokojovat?
28 Ti, kteří činí pokání, jsou v očích Jehovy Boha drahocenní, a on si přeje, aby se těšili po celou věčnost ze šťastného života. Lidé z tohoto světa však nepoznávají znamenité postavení, které mají praví křesťané před stvořitelem. Tito světští lidé se dívají na Kristovy učedníky jako na ostatní lidi a posuzují je, „pokud jde o tělo“, podle vnějšího zjevu. Avšak to, že jejich úsudek o nás není příznivý, by nás nemělo znepokojovat. Skutečnou cenu má, dívá-li se Jehova na nás jako na ‚žijící pokud jde o ducha‘, to jest jako na žijící duchovním životem. A bude to tak, jestliže náš život bude dále v souladu s příkazy Nejvyššího.
29. Jaký dobrý důvod máme, abychom si zachovali znamenité chování?
29 Máme tedy opravdu dobrý důvod, abychom si zachovali znamenité chování jako „cizinci a dočasní usedlíci“ v tomto přítomném světě. Nejvyšší to přikazuje. Jeho vlastní příklad laskavého, milosrdného jednání s námi vyžaduje, abychom byli pozorní, soucitní a odpouštějící ve svém jednání s druhými. Naše chvályhodné chování příznivě zrcadlí našeho Boha a může pomoci jiným, aby se také stali jeho služebníky. Jen když si zachováme znamenité chování, budeme stále pociťovat Jehovovo požehnání a nakonec obdržíme věčný život v trvalém bydlišti. Žádná jiná životní cesta není tak prospěšná dnes ani není spojená s tak velkým zaslíbením pro budoucnost.
[Studijní otázky]
