6. kapitola

Je užitečné podrobit se autoritě

1. Proč můžeme říci, že je moudré a užitečné podrobit se existujícím zřízením?

PODROBIT a podřídit se existujícím zřízením může být projevem moudrosti. Úplná nezávislost se sice může zdát lákavá, ale je to něco nežádoucího a nerealistického. Nikdo na zemi nemůže dělat nebo mít všechno. Náš život je závislý na  vzduchu, slunci, potravě a vodě, a chceme-li mít ze života užitek a radost, potřebujeme právě tak i jiné lidi a to, co pro nás mohou konat.

2. Jak se dotýká našeho života skutečnost, že Jehova je svrchovaným vládcem?

² Vládní úpravy, vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, rodinná pouta, společenství s křesťanským sborem, okolnost, že žijeme mezi lidmi — z toho všeho pro nás vyplývají určité povinnosti. Za to, co dostáváme od druhých, jsme něco dlužni. K tomu, abychom mohli plnit tyto povinnosti vůči lidem, musíme v prvé řadě uznávat postavení Jehovy Boha. Jako stvořitel je právem nejvyšším svrchovaným Pánem, jemuž vděčíme za vše. Apoštol Jan ve vidění slyšel, jak 24 starších oznamovalo: „Hoden jsi, Jehovo, náš Bože, přijmout slávu a čest a moc, protože jsi stvořil všechny věci a pro tvou vůli byly zde a byly stvořeny.“ (Zjevení 4:11) Chceme-li také my podobným způsobem uznávat Jehovu jako Nejvyššího, nestačí vyjadřovat to jen slovy. Ve všech svých vztazích můžeme dávat najevo, že se podrobujeme Boží vůli a uznáváme Ježíše Krista jako svého ustanoveného Pána.

„KVŮLI PÁNU“

3, 4. Co jsou ‚lidská stvoření‘, jimž bychom měli být poddáni, a proč je tak můžeme označovat?

³ Apoštol Petr důrazně poukázal na hlavní důvod, proč máme projevovat poddanost lidské autoritě. Napsal: „Kvůli Pánu se podřizujte každému lidskému stvoření: ať králi jako nadřízenému, či místodržitelům jako těm, kteří jsou od něho posláni, aby uvalili trest na zločince, ale chválili činitele dobra.“ — 1. Petra 2:13, 14.

⁴ ‚Lidské stvoření‘, jemuž bychom měli být poddáni, jsou lidmi vytvořené vládní autority. Jsou ‚lidským stvořením‘, protože úřad králů a nižších vládců nebo místodržitelů vytvořili lidé, a ne Bůh. Nejvyšší pouze připustil, aby taková postavení začala existovat, a snáší je, protože za nynějších okolností slouží užitečnému účelu. Vládní autority existují s jeho svolením, a proto lidé, kteří se proti nim bouří, se staví proti „Božímu uspořádání“, proti opatření, s nímž Bůh dosud neuznal za vhodné skoncovat a ještě je nenahradil nebeským královstvím prostřednictvím svého Syna. (Římanům 13:1, 2) Za dnů apoštola Petra jmenoval římský císař neboli césar místodržitele, kteří měli řídit záležitosti říšských provincií, včetně Judeje. Tito místodržitelé přímo zodpovídali císaři za to, že v území pod jejich pravomocí bude zachováváno právo a pořádek. Místodržitelé při vykonávání svých povinností ‚uvalovali trest na zločince‘ — lupiče, únosce, zloděje a buřiče. Také však „chválili činitele dobra“, to znamená, že bezúhonným lidem  prokazovali čest, projevovali jim veřejné uznání za jejich zásluhy a chránili jejich osobní majetek a práva.

5. Kvůli komu bychom měli projevovat poddanost a proč je právem nazýván „Pán“?

⁵ Křesťané jsou nabádáni k poddanosti, a to nikoli v prvé řadě proto, aby unikli potrestání a přivodili si „chválu“. Mají tak jednat „kvůli Pánu“. Tímto Pánem je Ježíš Kristus, neboť apoštol Petr jej tak označil již dříve. (1. Petra 1:3) Písmo mluví o tom, že Syn Boží je „Pánem nad mrtvými i nad živými“. (Římanům 14:9) Zaujímá proto postavení, jaké nikdy předtím neměl žádný lidský vládce. Jako ‚Pán nad mrtvými‘ může je Ježíš Kristus předvolat, aby stáli před ním, protože je vzkřísí k životu. Rozsah Ježíšova panství přesahuje dokonce i jeho moc nad živými i mrtvými lidmi. Po svém vlastním vzkříšení Boží Syn řekl: „Byla mi dána všechna moc v nebi i na zemi.“ (Matouš 28:18) Je jistě moudré, podrobujeme-li se lidským vládcům kvůli Pánu, který má daleko větší autoritu než oni.

6, 7. Jak se poddáváme lidským vládcům „kvůli Pánu“?

⁶ Co je míněno tím, že se máme poddat lidem ve vysokém vládním postavení „kvůli Pánu“? Podněcující silou, která nás vede ke správné poddanosti vládcům, je skutečnost, že uznáváme Ježíše Krista jako svého Pána. Boží Syn dal v tomto ohledu dokonalý příklad. Nevzpíral se požadavkům vládních autorit ani tomu neučil jiné. Naopak nabádal: „Jestliže tě někdo oprávněný nutí ke službě pro jednu míli, jdi s ním dvě míle.“ (Matouš 5:41) „Splácejte . . . césarovy věci césarovi.“ — Matouš 22:21.

⁷ Vlády snad někdy přikazují občanům, aby se z různých důvodů hlásili k registraci, nebo je vyzývají, aby podpořili určité stavební nebo zemědělské projekty v obci, snad ve spojitosti s budováním silnic, přehrad nebo škol. (Srovnej Lukáš 2:1–3.) O všech těchto věcech je ovšem nutno uvažovat z hlediska křesťanského svědomí. Kde však nejde o žádnou spornou otázku, která by se dotýkala našeho biblicky školeného svědomí, přispěje snad k podpoře „dobrého poselství“, jestliže křesťan učiní vše, co může, aby dokázal, že se umí podrobit a že umí spolupracovat. Bylo by rozhodně nesprávné agitovat proti nějakým konkrétním plánům nebo se vyloženě bouřit proti vládní autoritě na jakékoli úrovni. Bible nás důtklivě napomíná, abychom se „podřizovali a poslouchali vlády a moci jako panovníky a byli připraveni ke každému dobrému dílu“. Bojovný, arogantní postoj neodpovídá učení a příkladu Božího Syna. — Titovi 3.1, 2.

„JAKO BOŽÍ OTROCI“

8. Jaký užitek může přinést správná poddanost vládám?

⁸ Apoštol Petr ukazuje, jak může správná podřízenost  autoritě sloužit k podpoře pravého uctívání. Píše: „Vždyť taková je Boží vůle, abyste činěním dobra umlčovali hloupé řeči nerozumných lidí.“ (1. Petra 2:15) Jestliže křesťané činí to, co vládci považují za dobré, slušné a odpovídající zákonům, a jestliže přitom zachovávají dobré svědomí před Bohem, mohou získat pochvalu. Tím jsou umlčeni nevědomci, kteří neprávem obviňují služebníky Nejvyššího a říkají, že jsou tvrdohlaví, že se nepodřizují, že jednají protispolečensky, buřičsky nebo podvratně. Chvályhodné chování křesťanů se tak stane nejlepší obranou proti znevažování jejich dobrého jména.

9, 10. Proč se naše poddanost vládní autoritě nepodobá poddanosti otroka, který podlézá svému pánu?

⁹ Má-li se křesťan podrobovat vládcům, znamená to snad, že má být v ponižujícím otroctví, v němž má být naprosto zotročen? Inspirovaná odpověď zní: Nikoli. Apoštol Petr pokračuje: „Buďte jako svobodní lidé, a přece se držte své svobody, ne jako zástěrky pro špatnost, ale jako Boží otroci.“ — 1. Petra 2:16.

¹⁰ Jako křesťané jsme byli osvobozeni od otroctví hříchu a smrti. (Jan 8:31–36) Boží Syn nás dokonce osvobodil od strachu z násilné smrti, jímž může udržovat lidi v otroctví satan ďábel. Ten je diktátorskými lidskými příkazy vede tak, aby jednali proti svému svědomí. (Židům 2:14, 15) My však jsme svobodní lidé a naše svědomí se proto nemůže otrocky podřizovat diktátu a hrozbám nějakého člověka nebo skupiny lidí. Podrobujeme se vládcům dobrovolně a naše podřízenost je ohraničena nadřazenými příkazy svrchovaného vládce, Jehovy Boha. Nemůžeme se stát ubohými otroky nějakého člověka a projevovat mu bezpodmínečnou poslušnost bez ohledu na božský zákon. Jak zdůraznil apoštol Petr, křesťané jsou „Boží otroci“. Rádi se tedy podrobujeme přání vládních autorit, pokud to přímo neodporuje našemu uctívání Nejvyššího. Jinak musíme zaujmout postoj, který vyjádřil Petr a ostatní apoštolové před židovským nejvyšším soudem: „Musíme poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi.“ — Skutky 5:29.

SVOBODA, KTERÁ MÁ HRANICE

11. Jakým postojem k vládní autoritě bychom zneužili křesťanskou svobodu?

¹¹ Bylo by však nesprávné, kdybychom žili tak, jako by politické vlády neměly nad námi žádnou autoritu, a kdybychom se jim vzpírali ve věcech, které neodporují božskému zákonu. Takové neuctivé jednání je zneužitím křesťanské svobody. Naše svoboda je ohraničená tím, že jsme otroky Božími. To nás neopravňuje k odmítání správných omezení, ke špatnému jednání ani k tomu, abychom pohrdali zákony, které nám  snad jsou nepohodlné, ale jejichž účelem je chránit životní prostředí. Měli bychom naopak svým chováním ukázat, že si uvědomujeme dobrý účel dopravních předpisů, pokynů proti znečišťování životního prostředí, omezení lovu a rybaření a podobných směrnic.

12. Čím je určen druh závazků, které máme vůči jiným lidem?

¹² Ano, máme vůči ostatním určité závazky. Povahu těchto povinností ovlivňuje zvláštní vztah, který máme k Jehovovi Bohu a k lidem ve svém okolí. Apoštol Petr poukazuje na tyto závazky a vybízí nás: „Ctěte lidi všeho druhu, milujte celé společenství bratrů, mějte bázeň před Bohem, ctěte krále.“ — 1. Petra 2:17.

13. (a) Proč si všichni lidé zasluhují čest? (b) Co jsme dlužni svým duchovním bratrům? (c) Co rozhoduje o tom, jaká čest má být prokazována lidem? (d) Co dlužíme jedině Bohu?

¹³ Všichni lidé jsou výsledkem Božího stvoření a jsou vykoupeni drahocennou krví Ježíše Krista. Proto je právem ctíme a jednáme s nimi uctivě a nestranicky. (Skutky 10:34, 35; 1. Timoteovi 2:5, 6) Celé „společenství bratrů“ si však zasluhuje daleko víc než jen formální úctu, na kterou má právo lidstvo všeobecně. Svým bratrům jsme navíc dlužni hlubokou lásku a náklonnost. Je zde ještě další věc: pozemskému svrchovanému vladaři a nižším úředníkům by měla být prokazována čest, která odpovídá jejich postavení, ale jedině Nejvyšší Bůh si zasluhuje bázeň, jež pramení z úcty a je doprovázena uctíváním. Proto čest vzdávaná člověku musí být vždy omezena zdravou úctou k Jehovovi Bohu a k jeho příkazům. Nelze tedy nic namítat například proti oslovování vladařů jejich obvyklými tituly, pokud jim tím není přisuzována taková čest, jaká patří jedině Bohu. Smrtelní lidé však nejsou zachránci křesťanů ani jejich prostřednictvím nepřichází všechno dobrodiní. (Žalm 146:3, 4; Izaiáš 33:22; Skutky 4:12; Filipenským 2:9–11) Pravý křesťan proto neoslovuje lidi způsobem, který by vyvolával pochybnosti o tom, zda má sám bázeň před Bohem, a který by vladaře vyvyšoval více, než jak to odpovídá jejich postavení.

ZASLOUŽÍ SI VŠICHNI ÚŘEDNÍCI ČEST?

14, 15. (a) Proč mravní úroveň nějakého vladaře nebo úředníka není rozhodující pro to, zda jej křesťan bude ctít? (b) Co poznáváme ze způsobu, jak jednal s úředníky apoštol Pavel?

¹⁴ Vzhledem k důtklivému biblickému napomenutí, abychom ctili vládce, může někdo položit otázku ohledně určitého úředníka: ‚Jak mohu respektovat nebo ctít někoho, kdo snad je mravně zkažený?‘ Musíme si uvědomit, že důvodem pro takovou čest není mravní úroveň tohoto úředníka. Určitý druh úcty odpovídá autoritě, kterou zastupuje a vykonává. Kdyby neexistovala úcta vůči správně ustanovené autoritě, panovala  by anarchie, což by škodilo společnosti, a tudíž i křesťanům.

¹⁵ Z jednání apoštola Pavla s úředníky poznáváme, že čest, jakou máme prokazovat vládcům, nezávisí na tom, jakými osobami tito vladaři jsou. Starověký dějepisec Tacitus popisoval římského místodržitele Felixe jako muže, který „si myslel, že může beztrestně vykonat jakýkoli špatný čin“, a který „se oddával barbarství a chtivosti všeho druhu a královskou moc uplatňoval v otrockém duchu“. A přece Pavel vzhledem k Felixovu postavení uctivě zahájil svou obhajobu před tímto mužem slovy: „Dobře vím, že tento národ tě má již mnoho let jako soudce, a proto pohotově mluvím na svou obhajobu o věcech, které se mne týkají.“ (Skutky 24:10) Ačkoli král Herodes Agripa II. žil v krvesmilství, prokázal mu Pavel náležitou čest, když řekl: „Pokládám se za šťastného, králi Agripo, že se mám dnes hájit právě před tebou . . . zejména proto, že ty se vyznáš ve všech těch zvycích Židů i ve sporech mezi nimi.“ (Skutky 26:2, 3) Ačkoli místodržitel Festus byl ctitelem model, oslovil jej Pavel: „Tvoje Excelence.“ — Skutky 26:25.

PLACENÍ DANÍ

16. Jakou radu dostávají křesťané v Římanům 13:7?

¹⁶ Křesťané dostali božský příkaz nejen o tom, že mají projevovat lidem čest, která odpovídá jejich postavení, ale že mají také svědomitě platit daně. Písmo nám říká: „Dávejte všem, co komu náleží: daň tomu, kdo vyžaduje daň, poplatek tomu, kdo vyžaduje poplatek; tomu, kdo vyžaduje bázeň [na základě své autority, včetně moci nad životem a smrtí], takovou bázeň, kdo vyžaduje čest, takovou čest.“ (Římanům 13:7) Proč je správné platit daně a čestně hlásit své příjmy?

17. (a) Proč by se křesťané měli na placení daní dívat stejně jako na splácení dluhů? (b) Proč by měli být křesťané vzorní v placení všech daní?

¹⁷ Vládní moci poskytují velmi důležité služby k tomu, aby jejich poddaným bylo zajištěno bezpečí, klid a sociální péče. K těmto službám patří udržování silnic, institucí k prosazování zákona, soudů, škol, zdravotních služeb, poštovního systému a podobně. Vláda má právo na finanční úhradu těchto služeb. Proto se křesťané na placení daní nebo poplatků právem dívají jako na splácení dluhu. Křesťan nenese odpovědnost za to, jak potom vládní autority použijí těchto daní. Jestliže úředníci zneužijí přijatých daní nebo poplatků, neposkytuje to křesťanu právo odmítnout placení svého dluhu. Za dnešního uspořádání věcí potřebuje služby, které poskytuje vláda, a proto s dobrým svědomím platí to, co je od něj požadováno. Jestliže máme splatit dluh nějakému  jednotlivci, pak náš dluh není zrušen tím, že snad věřitel peněz zneužívá. Podobně ani křesťan není osvobozen od povinnosti platit daně a poplatky, bez ohledu na to, co dělají vlády. Musí vzorně plnit zákonné požadavky a hlásit svůj příjem nebo koupi toho, zač musí být placena daň. Svou svědomitostí v těchto věcech uchrání před pohanou sebe i křesťanský sbor. Pravé uctívání tím bude také uvedeno do příznivého světla, a to ke cti Boží i Kristově.

VZTAHY MEZI ZAMĚSTNAVATELI A ZAMĚSTNANCI

18. Na jaké dnešní okolnosti je možno uplatnit biblické zásady o vztahu mezi pánem a otrokem?

¹⁸ Křesťanův vztah k vládní autoritě není jediný vztah, v němž má projevovat správnou poddanost. Na svém pracovišti je například odpovědný tomu, kdo na práci dohlíží, neboli svému nadřízenému. V prvním století n. l., kdy bylo v římské říši obvyklé otroctví, pracovali mnozí křesťané jako otroci nebo služebníci. Proto je vhodné, že se v Božím slově mluví o tom, jaké měli povinnosti vůči svým pánům. Dnes můžeme tyto zásady jednání uplatnit na vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem.

19. Jakou radu dal Petr křesťanským domácím služebníkům?

¹⁹ Domácím služebníkům neboli čeledi napsal apoštol Petr radu:

„Ať jsou domácí služebníci podřízeni svým majitelům se vším patřičným strachem, ne pouze dobrým a rozumným, ale i těm, kterým je těžko se líbit. Jestliže totiž někdo vytrvává pro svědomí vůči Bohu v zarmucujících věcech a nespravedlivě trpí, je to něco příjemného. Vždyť jaká je to zásluha, jestliže vytrváváte, když hřešíte a jste políčkováni? Ale jestliže vytrváváte, když konáte dobro a trpíte, je to u Boha příjemné.“ — 1. Petra 2:18–20.

20. (a) Jak měli domácí služebníci projevovat poddanost „se vším patřičným strachem“? (b) V jakých situacích se mohlo stát, že křesťanský otrok musel trpět?

²⁰ Jak měla být uplatňována tato rada? Křesťan, který byl otrokem, měl při vykonávání svých povinností projevovat vůči svému pánu správnou bázeň nebo úctu a neměl chtít vyvolávat jeho nelibost. Tuto bázeň měl projevovat i tehdy, byl-li jeho pán bezohledný, hrubý nebo ve svých požadavcích nerozumný. Snad to byl člověk, který viděl chyby i na práci, jež byla vykonána dobře. Snad na křesťanském otroku vyžadoval, aby dělal věci, které odporovaly Boží vůli. Jestliže křesťanský otrok věrně jednal podle svého svědomí, musel snad nespravedlivě trpět za to, že odmítl lhát nebo krást pro svého pána. Také jindy snad musel křesťan snášet nadávky i špatné zacházení po tělesné stránce.

21. Jestliže otrok trpělivě snášel špatné zacházení, k jakému dobrému výsledku to mohlo vést?

 ²¹ Křesťanský otrok se podle Petrovy rady neměl bouřit proti svému drsnému pánu. Měl dále svědomitě pracovat a trpělivě snášet špatné zacházení. Takové jednání bylo v Božích očích příjemné, protože neuvádělo křesťanství do nepříznivého světla. Ostatní lidé mohli vidět, že pravé uctívání mělo na otroka dobrý vliv. Mohlo je to podnítit, aby chtěli blíže poznat křesťanství a zjistit, jak je možné, že otrok, s nímž je tak špatně zacházeno, projevuje takové chvályhodné sebeovládání. Jestliže naproti tomu některý otrok jednal špatně vůči svému pánu, byl za to přísně potrestán a potrestání klidně přijal, pak v tom lidé neviděli nic zvláštního.

22. Jak by se měl křesťanský zaměstnanec chtít chovat v práci?

²² Jestliže má křesťan v dnešní době obzvlášť obtížnou situaci ve své práci, může si někdy najít jiné zaměstnání. Někdy to však není možné. Snad vzhledem ke své práci uzavřel smlouvu, nebo musí dále pracovat v nepříznivých podmínkách proto, že jiné zaměstnání prostě nelze najít. A tak se jeho situace možná jen velmi málo liší od situace, v níž byl v 1. století n. l. domácí služebník, který od svého nerozumného pána nemohl odejít. Pokud tedy křesťan zůstává zaměstnancem někoho jiného, měl by se ze všech sil snažit vykonávat kvalitní práci; měl by též trpělivě a bez stížností snášet jakékoli špatné zacházení, kterému snad je vystaven a jemuž nelze zabránit prostředky, které odpovídají Bibli. Měl by také dále prokazovat zaměstnavateli náležitou vhodnou úctu a pochopení.

JEŽÍŠŮV POVZBUZUJÍCÍ PŘÍKLAD

23, 24. (a) Čí příklad nás může povzbudit, jsme-li vystaveni špatnému zacházení za to, že jednáme správně? (b) Jaké jednání musel snášet Ježíš a jak se choval?

²³ Nikdy samozřejmě není pro nikoho snadné snášet nespravedlnost. Máme však naštěstí dokonalý vzor, kterým se můžeme řídit, totiž našeho Pána Ježíše Krista. Jeho příklad může být skutečně zdrojem povzbuzení. Když chtěl apoštol Petr poskytnout útěchu křesťanským otrokům, s nimiž bylo špatně zacházeno, poukázal na Ježíšův příklad a řekl:

„Byli jste vskutku k tomu povoláni, protože i Kristus trpěl za vás a zanechal vám vzor, abyste věrně následovali jeho šlépěje. Nedopustil se žádného hříchu ani nebyl nalezen klam v jeho ústech. Když mu spílali, neodpovídal spíláním. Když trpěl, nezačal vyhrožovat, ale dále se svěřoval tomu, který soudí spravedlivě.“ — 1. Petra 2:21–23.

 ²⁴ Tak apoštol připomněl křesťanským otrokům, že jedním z důvodů, proč byli povoláni jako učedníci Božího Syna, bylo, aby v nespravedlivém utrpení projevovali podobného ducha jako on. Ježíš Kristus velmi mnoho trpěl obzvláště v posledním dnu svého lidského života na zemi. Dostal políčky, rány pěstí, plivali na něj, šlehali jej bičem (na němž možná byly kousky olova nebo kostí či ostny, které měly trhat maso), a nakonec byl přibit na kůl jako nejhorší zločinec. On se však podroboval všemu tomuto zneuctívání a nikdy nespílal ani nevyhrožoval mužům, kteří odpovídali za takové neoprávněné jednání. Ježíš Kristus věděl, že jeho život byl čistý, ale nechtěl se sám ospravedlňovat. Svěřoval svou věc Otci a důvěřoval, že jeho Bůh a Otec uplatní v jeho prospěch spravedlivý soud. Také my si můžeme být jisti, že Všemohoucí si povšimne všech nespravedlností, které snad prožíváme. Uvede vážky spravedlnosti do rovnováhy, jestliže budeme dále trpělivě snášet utrpení. Jestliže bezhříšný Boží Syn byl ochoten snášet špatné zacházení, pak my jako jeho následovníci k tomu máme ještě větší důvod, neboť si uvědomujeme, že jsme hříšní tvorové.

25. Jaký máme užitek z Kristova utrpení?

²⁵ Utrpení, které snášel Ježíš Kristus, bylo ve skutečnosti k našemu užitku a poskytuje nám další podnět, abychom jej napodobovali. Apoštol Petr zdůrazňuje toto hledisko svými slovy:

„Sám vynesl naše hříchy ve svém vlastním těle na kůl, abychom skoncovali s hříchy a žili pro spravedlnost. A ‚jeho podlitinami jste byli uzdraveni‘. Vždyť jste byli jako ovce, které bloudily, ale nyní jste se vrátili k pastýři a dozorci svých duší.“ — 1. Petra 2:24, 25.

26, 27. Jak by na nás měla působit skutečnost, že Kristus za nás trpěl?

²⁶ Jsme hříšníci, a proto si nezasluhujeme dar života. Bible nám říká: „Mzda, kterou platí hřích, je totiž smrt.“ (Římanům 6:23) Ježíš Kristus vzal však dobrovolně na sebe trest za naše hříchy a zemřel za nás obětní smrtí jako nevinný beránek, který si nestěžuje. Tím, že Boží Syn vytrpěl nejvyšší trest potupné smrti na mučednickém kůle, umožnil věřícím lidem, aby byli osvobozeni od hříchu a začali žít spravedlivým životem. Uvědomíme-li si, jak Ježíš Kristus za nás trpěl, jistě by nás to mělo vést k hlubšímu ocenění toho, co pro nás vykonal. K tomu je nutné, abychom Ježíše Krista napodobovali ve všech oblastech života a abychom také byli ochotni snášet pro spravedlnost špatné zacházení stejně jako on. Kdykoli jsme vystaveni nějaké nespravedlnosti, vzpomeňme si na utrpení, které prožíval náš Pán.

²⁷ Taková úvaha nám může vštípit vědomí, že je důležité jednat podle Kristova příkladu, aby se vzhledem k nám jeho  velké utrpení neminulo svým cílem. Ve svém hříšném stavu jsme byli v politováníhodné situaci, jako bloudící ovce, které nemají milujícího pastýře a jeho vedení. Jako hříšníci jsme totiž byli odcizeni od svého velkého pastýře, Jehovy Boha. Na základě Ježíšovy oběti a naší víry v ni došlo však ke smíření. (Kolossenským 1:21–23) Dozorce našich duší, Jehova Bůh, a jeho „hlavní pastýř“, Ježíš Kristus, o nás totiž začali milujícím způsobem pečovat, chránit nás a vést nás. (1. Petra 5:2–4) Dáváme-li najevo, že si vážíme toho, co pro nás učinil Ježíš Kristus, pak opravdu žádné utrpení nebude tak velké, že bychom je nemohli snést. Jestliže kvůli němu snášíme nějaké špatné zacházení, uvědomme si, oč větší utrpení snesl Kristus za nás!

PRACOVNÍ VZTAHY MEZI VĚŘÍCÍMI

28, 29. (a) Jakou radu dal apoštol Pavel křesťanským otrokům, kteří mají věřící majitele? (b) Proč byla tato rada nutná?

²⁸ Všichni křesťanští otroci v prvním století n. l. však neměli nerozumné pány, kteří by s nimi zacházeli špatně. Za tehdejších sociálních podmínek i někteří křesťané měli otroky. Jestliže otrok i jeho pán byli učedníky Božího Syna, museli oba vidět svůj duchovní vztah ve správném světle. Když apoštol Pavel povzbuzoval otroky, kteří měli věřící majitele, řekl: „Ti, kteří mají věřící majitele, ať na ně nepohlížejí svrchu, protože jsou bratři. Naopak, ať jsou ochotnějšími otroky, protože ti, kteří mají prospěch z jejich dobré služby, jsou věřící a milovaní.“ — 1. Timoteovi 6:2.

²⁹ Proč byla tato rada nutná? Věřící otrok byl spoludědicem s Kristem, a proto se těšil z duchovní rovnosti se svým věřícím pánem. Otrok tedy musel dávat pozor, aby si nezačal myslet, že tato duchovní rovnost ruší jejich světský vztah a pánovu autoritu v tomto vztahu. Takový názor by mohl snadno vést k tomu, že by otrok chtěl svého pána využívat a neplnil by své povinnosti ze všech sil. Rada apoštola Pavla byla zaměřena proti jakýmkoli nesprávným závěrům, k nimž by snad otroci mohli dojít na základě svého bratrského vztahu k ostatním členům sboru. Protože měli takový vztah i ke svým pánům, měli ještě silnější důvod, aby znamenitým způsobem plnili své povinnosti. Měli tu přednost, že mohli dělat něco pro svého křesťanského bratra, a to pro ně mělo být zdrojem velké radosti.

30. Proč by měl dnešní křesťan pracovat co nejlépe, jestliže na jeho práci dohlíží věřící?

³⁰ Podobně i dnes, jestliže křesťan pracuje pod vedením věřícího nadřízeného nebo je zaměstnancem věřícího, měl by chtít pracovat co nejlépe. Z jeho práce bude mít užitek jeho bratr. Kdyby odevzdával nekvalitní práci nebo by se šetřil,  způsobil by tomuto bratru zklamání a roztrpčení. (Přísloví 10:26) Jak málo náklonnosti by tím prokázal bratru, jehož má milovat! — 1. Jana 4:11.

31. Na jakou radu mají pamatovat křesťanští páni?

³¹ Křesťanští páni nebo zaměstnavatelé naproti tomu neměli přehlížet skutečnost, že také oni mají pána, Krista. Měli si uvědomovat, že budou Božímu Synu skládat účty, a to mělo ovlivňovat jejich jednání s jejich otroky nebo pracovníky. Apoštol Pavel o tom napsal: „Vy, páni, rozdělujte svým otrokům, co je spravedlivé a co je slušné, neboť víte, že také máte Pána v nebi.“ — Kolossenským 4:1.

32. Jakou máme odpovědnost k věřícím, kteří snad pracují v náš prospěch nebo nám prokazují služby?

³² Jestliže křesťanští bratři pro nás pracují nebo nám prokazují služby jako lékaři, právníci, elektrikáři, tesaři, instalatéři, opraváři a podobně, jistě bychom se měli chtít s nimi spravedlivě vyrovnat. Nebylo by nesprávné, kdybychom využívali svého duchovního vztahu a odkládali zaplacení křesťanskému bratru, a přitom bychom velkou část svého platu využívali na marnotratné zábavy, přepychové věci nebo na nákladnou dovolenou? Neměli bychom si přát, aby v obchodních věcech naši spoluvěřící dostali všechno, nač mají nárok? Je jistě pěkné, můžeme-li tak pomoci svým bratrům, aby si vydělali na svou obživu. Jestliže nám někdo projeví zvláštní ohled, právem se na to díváme s oceněním a uvědomujeme si, že naši spoluvěřící nejsou povinni dávat nám něco za zvláštní cenu nebo nám poskytovat ve srovnání s ostatními nějaké výhody. V tom všem tedy můžeme dávat najevo, že všechno chceme dělat tak, aby se to líbilo naší nebeské Hlavě, Božímu Synu.

JAKOU PODDANOST MÁ PROJEVOVAT MANŽELKA

33. (a) K čemu jsou povzbuzovány křesťanské manželky? (b) Jaký význam má v 1. Petra 3:1 slovo, jež znamená „podobně“?

³³ Další vztah, v němž je nutno projevovat poddanost hlavě, je manželství. Proto Petr spojuje svou rozpravu o poddanosti manželky s předcházejícím napomenutím k poddanosti za nepříznivých okolností. Začíná totiž řeckým výrazem, který má význam „podobně“. Čteme:

„Podobně vy, manželky, buďte podřízeny vlastním manželům, aby někteří, jestliže nejsou poslušni slova, byli získáni beze slova chováním svých manželek, protože byli očitými svědky vašeho cudného chování spolu s hlubokou úctou.“ — 1. Petra 3:1, 2.

34. K poddanosti za jakých okolností povzbuzuje apoštol Petr manželku a proč to nemusí být snadné?

³⁴ Okolnosti, v nichž mají křesťanské manželky podle tohoto povzbuzení projevovat poddanost, jsou nepříznivé.  Nepřijímá-li manžel zásady Božího slova, velmi ztěžuje křesťanské manželce život, pokud s ní jedná drsně a nerozumně. To ji však nezbavuje povinnosti, aby jednala v souladu s tím, že manžel je hlava rodiny. Pokud tedy jeho požadavky neodporují božskému zákonu, má se křesťanská manželka ze všech sil snažit, aby jednala ke spokojenosti svého manžela.

35. Jak by mohla manželka „beze slova“ získat svého manžela?

³⁵ Apoštol Petr zdůraznil, že svým znamenitým příkladem může pomoci manželovi, aby se stal věřícím. Jestliže tak manželka může získat svého manžela „beze slova“, neznamená to ovšem, že s ním nikdy nebude mluvit o biblických myšlenkách, ale její chvályhodné jednání by mělo mluvit ještě hlasitěji než slova. Manžel pak uvidí, že mluva i jednání jeho manželky jsou cudné neboli čisté a že k němu má hlubokou úctu.

36, 37. Čemu by měla podle Titovi 2:3–5 křesťanská žena věnovat pozornost, aby byla příkladnou manželkou?

³⁶ Ze slov, jež napsal o ženách apoštol Pavel, poznáváme ještě více podrobností ohledně toho, co lze očekávat od křesťanské manželky. Ve svém dopise Titovi řekl:

„Ať se letité ženy chovají uctivě, nepomlouvají, ani nejsou zotročené množstvím vína, ať jsou učitelky dobrého, aby vedly mladé ženy k rozvaze, tak aby milovaly své manžely, milovaly své děti, aby byly zdravé mysli, cudné, doma pracovité, dobré a podřizovaly se vlastním manželům, aby se o Božím slově nemluvilo utrhačně.“ — Titovi 2:3–5.

³⁷ Podle těchto pokynů by se žena měla svědomitě snažit, aby z jejího chování bylo patrné, že si je vědoma toho, že celý její život probíhá pod dohledem Jehovy Boha a Pána Ježíše Krista. Usilovně se bude snažit používat svého jazyka tak, aby druhé budovala a povzbuzovala, a ne k pomlouvání nebo škodlivému tlachání. Je také správné, aby byla střídmá v jídle a pití. Křesťanská žena má jako manželka a matka projevovat příkladnou lásku, má se snažit přispívat svým dílem k opatřování výživného jídla a starat se o to, aby domov byl čistý a příjemný. Z lásky k manželovi a dětem má být ochotna stavět zájmy rodiny před své vlastní. Manžel by neměl mít příležitost najít nějaké důkazy, že jeho manželka vážně zanedbává své povinnosti. Měl by však mít možnost vidět, že ve srovnání s nevěřícími ženami jedná skutečně příkladně.

VYROVNANÝ NÁZOR NA ZDOBENÍ

38. Jakou radu ohledně zdobení nacházíme v 1. Petra 3:3 a jak bychom jí měli rozumět?

³⁸ Je také důležité, aby si manželka zachovávala správný  názor na zdobení. Apoštol Petr zdůraznil, že křesťanská manželka nemá klást hlavní důraz na to, aby okázalými ozdobami na sebe poutala pozornost. Řekl: „A vaše zdobení ať není ve vnějším splétání vlasů a v navlékání zlatých ozdob či v nošení svrchního oděvu.“ (1. Petra 3:3) Ženy v prvním století n. l. věnovaly mnoho času a úsilí tomu, že si splétaly dlouhé vlasy do pracných účesů, jež poutaly pozornost a měly tvar například harfy, trubky, věnce nebo koruny. Také se zdobily velmi honosným rouchem a nosily mnoho zlatých řetězů a náramků. Pro křesťanskou ženu nebylo vhodné, aby věnovala tělesnému zdobení tak výjimečnou pozornost, protože by to naznačovalo, že se ve svém životě zajímá hlavně o svou vlastní osobu a ne o to, aby se líbila Jehovovi Bohu a Pánu Ježíši Kristu. Kromě toho se ženy, které žijí hlavně pro okázalost a módu, stávají často obětí pýchy, závisti a úsilí o postavení. Jejich mysl a srdce jsou tak ochuzovány o klidného ducha, a to vede k pocitu marnosti a k podrážděnosti.

39. Proč by manželka neměla zanedbávat svůj zevnějšek?

³⁹ To však neznamená, že by křesťanská manželka měla věnovat svému zevnějšku malou pozornost. Když apoštol Pavel dával podobnou radu, aby se neoblékaly okázale, řekl také: „Rovněž si přeji, aby se ženy zdobily dobře upravenými šaty se skromností a zdravou myslí.“ (1. Timoteovi 2:9) Křesťanská manželka tedy učiní dobře, bude-li dávat pozor na to, aby její zevnějšek před manželem nebyl nevzhledný, aby nebyla nedbalá, pokud jde o oblečení, účes a tělesný vzhled. Bible také říká, že ‚žena je slávou mužovou‘. (1. Korintským 11:7) Je zřejmé, že líná a neupravená žena nepůsobí svému manželu dobrou pověst, neboli slávu. Snižuje i jeho vzhled v očích ostatních. A jestliže má manžel rozumnou sebeúctu vzhledem ke svému vlastnímu zevnějšku, pak neupravenost jeho manželky může vyvolávat značné podráždění. Je proto nanejvýš žádoucí, aby z oděvu i ozdob křesťanské ženy bylo patrné, že si umí s dobrým úsudkem vybrat to, co je skromné nebo slušné a co je pro ni vhodné.

‚TICHÝ A MÍRNÝ DUCH‘

40. (a) Co činí křesťanskou ženu skutečně krásnou? (b) Co není míněno výrazem ‚tichý a mírný duch‘?

⁴⁰ Skutečná krása křesťanské manželky však je v tom, co má v srdci. Apoštol Petr moudře nabádal, aby její ozdobou byl ‚skrytý člověk srdce v neporušitelném rouchu tichého a mírného ducha, který má velkou cenu v Božích očích‘. (1. Petra 3:4) Tento ‚tichý a mírný duch‘ nemá být zaměňován se zdánlivou vnější roztomilostí. Žena snad například mluví jemně a slovy se mírně podrobuje přání hlavy rodiny, ale v srdci se možná snaží ovládat svého manžela a vzpurně připravuje různé plány a intriky.

41. Jak může žena zjistit, zda k její trvalé ozdobě patří ‚tichý a mírný duch‘?

 ⁴¹ Pokud jde o ženu, která má skutečně „tichého a mírného ducha“, zrcadlí se v tomto pokorném duchu její pravé nitro. Jak může žena zjistit, zda tento „duch“ patří k její stálé ozdobě? Může si položit otázky: ‚Co se stane, jestliže někdy můj manžel jedná nerozvážně, nerozumně nebo se vyhýbá své odpovědnosti? Stane se mi často, že vzplanu, rozzlobím se a drsně jej pokárám za jeho nedostatky? Nebo se obvykle snažím zůstat vnitřně klidná a vyvarovat se otevřené konfrontace?‘ Žena, která má „tichého a mírného ducha“, není jen zdánlivě pokojná na povrchu, ale uvnitř jako činná sopka, která by mohla kdykoli vybuchnout. Naopak, i za obtížných okolností se snaží zůstat klidná a vyrovnaná vně i uvnitř. Na ty, kteří ji pozorují, pak hluboce působí její vnitřní síla a laskavý způsob jednání.

42. Kdo skutečně měl podle 1. Petra 3:5, 6 „tichého a mírného ducha“?

⁴² Takovým ‚tichým a mírným duchem‘ se vyznačovaly bohabojné ženy v předkřesťanských dobách. Apoštol Petr na to upozornil, když napsal:

„Vždyť tak se dříve také zdobívaly svaté ženy, které doufaly v Boha a podřizovaly se vlastním manželům, jako Sára poslouchala Abraháma a nazývala ho „pánem“. A vy jste se staly jejími dětmi za předpokladu, že nadále konáte dobro a neobáváte se žádného zastrašování.“ — 1. Petra 3:5, 6.

43. Z čeho je patrné, že Sára byla ‚svatá žena‘, která doufala v Boha?

⁴³ Sára, jedna z těchto „svatých žen“ předkřesťanské doby, vložila svou naději a důvěru v Jehovu. Na rozdíl od Lotovy manželky, která se toužebně dívala zpět na Sodomu a zahynula, opustila Sára ochotně pohodlí v Ur a dále žila se svým manželem Abrahámem ve stanech až do konce svého života. Spolu s Abrahámem se těšila na trvalé místo k bydlení pod božským panstvím. (Židům 11:8–12) Sára rozhodně nepovažovala hmotný majetek a pohodlí za příliš důležité. Z jejího způsobu života je patrný její duchovní postoj. Sára si uvědomovala, že Bůh jí dá bohatou odměnu v době vzkříšení. Podobně i dnešní křesťanské ženy jednají moudře, chtějí-li se na prvním místě v životě líbit Jehovovi Bohu. — Srovnej Přísloví 31:30.

44. Co dokazuje, že Sára měla ke svému manželovi hlubokou úctu?

⁴⁴ Krásná Sára měla ke svému manželovi hlubokou úctu. Když přišli neočekávaní hosté, Abrahám bez váhání řekl své věrné družce: „Pospěš, vezmi tři míry sea [22 litrů] jemné mouky, zadělej těsto a udělej kulaté koláče.“ (1. Mojžíšova 18:6)  Ještě ten den mluvila Sára o Abrahámovi jako o svém ‚pánu‘. Učinila to ve svém nitru, a ne v doslechu ostatních, a z toho je jasně patrné, že se ve svém srdci podrobovala svému manželovi. — 1. Mojžíšova 18:12.

45. Z čeho je patrné, že Sára nebyla slabou osobností?

⁴⁵ Sára však neměla slabou osobnost. Když si povšimla, že syn egyptské otrokyně Agar si tropí žerty z jejího vlastního syna Izáka, promluvila Sára s Abrahámem velmi energicky: „Vyžeň tu otrokyni a jejího syna, protože syn této otrokyně nebude dědicem s mým synem, s Izákem!“ Jehova schválil Sářinu žádost, a z toho vidíme, že její důrazná prosba, kterou vznesla k Abrahámovi, nebyla nevhodně náročná ani pánovitá. Všemohoucí si povšiml, že tato prosba byla vznesena v pravém duchu, a vedl Abraháma k tomu, aby ji splnil. — 1. Mojžíšova 21:9–12.

46, 47. (a) Jak může žena, která vyjadřuje pevné názory a je iniciativní, dát najevo, že se podřizuje? (b) Co bychom měli očekávat od bohabojné ženy?

⁴⁶ Ani pokorná křesťanská žena nemusí být bezpáteřná nebo bezvýrazná. Může vyjadřovat zcela určité osobní názory a může se také ujímat iniciativy v některých záležitostech, jež jsou důležité pro štěstí rodiny. Bude se však snažit pamatovat na přání a pocity svého manžela a bude se jimi řídit při nákupech, při výzdobě bytu a při péči o ostatní domácí záležitosti. Není-li si jistá jeho názorem na nějakou určitou činnost nebo na nějaký větší nákup, pak se může vyvarovat problémů, jestliže se s ním dříve poradí. Bude-li se snažit plnit své povinnosti jako manželka způsobem, který se líbí Bohu, pak se bude také líbit svému manželovi a nebude mu poskytovat žádný skutečný důvod k výtkám. Taková manželka obvykle získává v rodině úctu a vážnost. Její postavení se podobá postavení schopné manželky, jež je popsána v Přísloví 31:11, 28: „Na ni se spoléhá srdce jejího majitele . . . Její synové povstali a prohlašovali ji za šťastnou; její vlastník povstává a chválí ji.“ Manžel, který se může spolehnout na to, že jeho manželka bude jednat moudře a neohrozí blaho rodiny, nebude muset určovat řadu pravidel, aby bylo zabráněno nemoudrému jednání. Budou si prostě dobře rozumět. V péči o rodinné záležitosti bude manželka s radostí plně užívat všech svých schopností a iniciativy.

⁴⁷ Má-li být křesťanská žena v biblickém smyslu bohabojná, musí být vynalézavá a schopná iniciativně pomáhat druhým. Tak nebude ve skutečnosti žít ‚ve stínu‘ svého manžela. (Srovnej Přísloví 31:13–22, 24, 27.) To jasně vyplývá z popisu křesťanských žen, které mohly být v prvním století n. l. zapsány do zvláštního seznamu. Čteme: „Ať je v seznamu zapsána vdova, které je nejméně šedesát let, manželka jednoho manžela, která má svědectví, jež se jí dostalo pro znamenité skutky, jestliže vychovala děti, hostila cizince,  myla nohy svatým, poskytovala pomoc těm, kteří byli v soužení, jestliže se pilně věnovala každé dobré práci.“ (1. Timoteovi 5:9, 10) Povšimni si, že záznam o znamenitých skutcích měl jít až do doby, kdy byla ‚manželkou jednoho manžela‘. Nechceme proto zaměňovat „tichého a mírného ducha“ za nedostatek iniciativy a pracovitosti.

PROJEVOVÁNÍ DUCHA, KTERÝ SE PODOBÁ KRISTOVU DUCHU, PŘINÁŠÍ UŽITEK

48. Jak se může křesťanská manželka více podobat Božímu Synu?

⁴⁸ Kristus je „vzor“, který mají následovat všichni jeho učedníci, a proto se křesťanská manželka chce snažit jednat jako on, ocitne-li se v nepříznivých podmínkách. (1. Petra 2:21) K tomu je nutné, aby byla poctivá sama k sobě, když hodnotí svá slova a své jednání. Pak má s modlitbou uvažovat o příkladu Ježíše Krista a dále prosit Jehovu Boha o pomoc jeho ducha, aby se stala lepší manželkou; potom získá větší měrou „mysl Kristovu“. (1. Korintským 2:16) Ostatní budou pozorovat její pokrok. Čím více totiž přemýšlíme o znamenitých vlastnostech a chvályhodných činech toho, jehož milujeme, tím více se mu chceme podobat.

49–51. (a) Proč je vždy moudré, jestliže křesťanská manželka uplatňuje biblické zásady? (b) K jakým dobrým výsledkům to povede, bude-li se věrně držet Písma? (c) Jakého „zastrašování“ by se křesťanská žena neměla bát a proč?

⁴⁹ I když je snad manžel nerozvážný, nerozumný nebo se vyhýbá odpovědnosti, může se manželka plně spolehnout, že uplatňování biblických zásad přinese nejlepší výsledky, jaké jsou za daných okolností možné. Málo získá manželka, která z každého manželova nesprávného rozhodnutí dělá velký spor a tak přehlíží biblickou radu, že se má podřizovat. Lidé mají sklon hájit se i tehdy, jestliže nemají pravdu. Jestliže tedy manželka dělá ‚velkou věc‘ z toho, že manžel neprojeví dobrou soudnost, pak může vyvolat reakci, jež je pravým opakem toho, oč se snaží. Manžel se možná ještě pevněji rozhodne přehlížet její slova, aby jí dokázal, že nepotřebuje její radu. Jestliže je naopak z její reakce patrné, že chápe, že jako hříšní lidé se nemůžeme úplně vyvarovat nesprávných úsudků, pak bude manžel možná daleko více nakloněn uvažovat příště o tom, co si manželka myslí. Snadněji pak zabrání tomu, aby jeho hrdost hrála ve věci příliš velkou roli.

⁵⁰ Jestliže křesťanská manželka laskavě a jemně povzbuzuje svého manžela, snad jej přiměje k tomu, aby se vážně zamyslel nad svým způsobem jednání a aby pak začal měnit svůj život. Pokrok sice může být pomalý, ale manželka přece získá bezprostředně odměnu. Jakou? Vyvaruje se silného  citového napětí, rozhořčenosti a nepříjemností, k nimž by vedl otevřený spor s manželem. — Přísloví 14:29, 30.

⁵¹ I když se manželka ve svém chování a řeči věrně přidržuje Bible, nemusí to vždy přimět jejího nevěřícího manžela k tomu, aby se stal křesťanem. Manželka však přece získá uspokojení z vědomí, že její způsob jednání je ‚u Boha příjemný‘. Chvályhodný způsob, jak plní své odpovědnosti manželky a matky, patří k jejím znamenitým skutkům, které jsou jako poklad uloženy v nebi. Tento poklad přinese bohaté úroky v podobě Božího požehnání. (Matouš 6:20) Jestliže si uvědomuje, jak důležité je zachovat si dobré postavení před Bohem, pak bude ‚nadále konat dobro‘ a nebude se přitom bát žádného „zastrašování“ — žádného špatného zacházení, výhrůžek ani odporu, k němuž by snad mohlo dojít za to, že je učednicí Ježíše Krista. Nepoddá se strachu a nevzdá se svého vztahu k Jehovovi a jeho Synu, ale to, co prožívá, může naopak považovat za utrpení pro Krista. Tak se projevuje jako dcera pokorné Sáry, zbožné ženy, která měla víru.

„PODLE POZNÁNÍ“

52. Proč je důležité, že Petr při radě křesťanským manželům použil výraz „podobně“?

⁵² Stejně jako manželka má určité povinnosti ve svém vztahu k manželovi, tak má povinnosti i manžel ve svém vztahu k manželce. Apoštol Petr to manželům připomíná a používá při tom řeckého slova, jež znamená „podobně“, aby tento pokyn pro ně spojil se svou dřívější radou, kterou dal manželkám. Řekl:

„Podobně vy, manželé, bydlete s nimi nadále podle poznání a prokazujte jim čest jako slabší, totiž ženské nádobě, neboť jste s nimi také dědici nezasloužené přízně života, aby vaše modlitby neměly překážky.“ — 1. Petra 3:7.

53. Čím by se měl manžel řídit, pokud jde o způsob, jak přebývá se svou manželkou?

⁵³ Je pozoruhodné, že inspirovaný apoštol, který sám byl ženatým mužem, nejprve upozorňuje na to, že způsob, jak manžel přebývá nebo žije se svou manželkou, se má řídit ‚poznáním‘. (Marek 1:30; 1. Korintským 9:5) Manžel by jistě chtěl svou manželku dobře znát — její pocity, silné a slabé stránky, to, co se jí líbí a nelíbí. Ale ještě důležitější je, aby poznal, jakou má odpovědnost jako křesťanský manžel. Jestliže skutečně zná svou manželku a také zná svou vlastní úlohu, kterou určil Bůh, pak může manžel ‚nadále bydlet se svou manželkou podle poznání‘.

54. Co je nutné při uplatňování vedení?

⁵⁴ Písmo ukazuje, že manžel je hlavou své manželky. Není  však absolutní hlavou, protože je od něj požadováno, aby se při vedení rodinných záležitostí podřizoval hlavě — Ježíši Kristu. „Hlavou každého muže je Kristus,“ říká nám Bible. (1. Korintským 11:3) Apoštol Pavel napsal: „Manželé, milujte stále své manželky, stejně jako i Kristus miloval sbor a vydal se za něj.“ (Efezským 5:25) A tak způsob, jak Boží Syn jedná s křesťanským sborem, slouží jako vzor pro manžely, kteří mají plnit své rodinné povinnosti. Ježíš Kristus uplatňuje své vedení sboru rozhodně bez jakékoli tyranie nebo krutosti. Dokonce se za sbor vzdal svého života. Manželovo postavení hlavy jej tedy neopravňuje k tomu, aby nad svou manželkou panoval a uváděl ji do nízkého, degradovaného postavení. Je mu naopak uložena povinnost, aby byl ve své lásce obětavý a aby byl ochoten klást blaho a zájmy své manželky před své vlastní žádosti a před to, čemu by osobně dal přednost.

55. Co by měli křesťanští manželé dělat, protože Ježíš Kristus je vzorem?

⁵⁵ Ježíš Kristus je dokonalým příkladem, a proto je dobré, jestliže se manželé dobře seznámí s tím, jak on jednal se svými učedníky. Ještě důležitější je, aby se manželé při plnění svých rodinných odpovědností snažili přizpůsobit se příkladu Božího Syna. Uvažujme alespoň o některých z mnoha věcí, které Ježíš Kristus učinil, když na zemi pečoval o své učedníky.

56, 57. (a) Jak projevoval Boží Syn pravý zájem o duchovní blaho svých učedníků? (b) Jaké otázky by si měl klást manžel vzhledem k Ježíšovu příkladu?

⁵⁶ Boží Syn měl skutečný zájem o duchovní blaho svých následovníků. I když velmi pomalu chápali životně důležité věci, neztrácel s nimi trpělivost. Věnoval čas, aby jim věci objasnil, tak aby skutečně pochopili jeho učení. (Matouš 16:6–12; Jan 16:16–30) Když pro ně stále bylo problémem vidět svůj vzájemný vztah ve správném světle, opakoval Ježíš myšlenky o tom, jak je nutno pokorně sloužit druhým. (Marek 9:33–37; 10:42–44; Lukáš 22:24–27) Když byl s učedníky poslední noc, podtrhl své učení o pokoře tím, že jim umyl nohy, a tak jim dal příklad. (Jan 13:5–15) Ježíš také bral v úvahu možnosti svých učedníků a nedal jim více informací, než kolik mohli v dané chvíli pochopit. — Jan 16:4, 12.

⁵⁷ Křesťanský manžel si proto může položit otázku: ‚Jaký mám zájem o duchovní blaho své manželky a dětí? Ujišťuji se, že skutečně rozumějí biblickým zásadám? Jakmile si povšimnu nesprávného postoje a jednání, objasním jim, proč jsou nesprávné a jaké změny je nutno učinit? Beru v úvahu jejich možnosti a dávám pozor, abych od nich neočekával příliš mnoho?‘

58. Jak by mohl manžel napodobovat Ježíšův příklad, když uvažuje o tělesných potřebách své rodiny?

 ⁵⁸ Boží Syn si také pozorně všímal toho, co potřebovali jeho učedníci po tělesné stránce. Když se apoštolové vrátili k Ježíši z kazatelské cesty a podali zprávu o své činnosti, řekl: „Pojďte vy sami soukromě na osamělé místo a trochu si odpočiňte.“ (Marek 6:31) Podobně i manžel moudře dohlíží na to, aby jeho manželka a děti měly čas k oddechu a osvěžení od pravidelného navyklého způsobu života.

59, 60. (a) Jak Ježíš Kristus dokázal, že se spoléhá na své učedníky a důvěřuje jim? (b) Jak to může pomoci manželu, když uplatňuje vedení?

⁵⁹ Ježíš Kristus neprojevuje své vedení tím, že by členy sboru zatěžoval řadou nějakých komplikovaných pravidel. Dal jim skutečně důležité příkazy a směrnice jako základ pro správné rozhodování při řešení životních problémů. Jeho obětavá láska spojená s důvěrou v učedníky a ve spolehnutí na ně je ve skutečnosti „podněcuje“ k tomu, aby reagovali stejnou láskou a aby se ze všech sil snažili zalíbit se mu. — 2. Korintským 5:14, 15; srovnej 1. Timoteovi 1:12; 1. Jana 5:2, 3.

⁶⁰ Jestliže podobně manžel projevuje důvěru své manželce, může velmi přispět k zachování šťastného manželství. Manželka, která má málo možností k uplatnění iniciativy při plnění svých povinností, brzy ztratí radost ze své práce. Získá pocit, že nemůže plně využít svých vědomostí, vloh a schopností, a to povede ke zklamání. Jestliže manžel naproti tomu svěří určité důležité věci jejímu dobrému úsudku, pak bude manželka s radostí vykonávat věci tak, aby se to líbilo jejímu manželovi.

„PROKAZUJTE JIM ČEST JAKO SLABŠÍ NÁDOBĚ“

61–63. (a) Co říká Písmo o způsobu, jak by měl manžel jednat se svou manželkou? (b) Čeho by se měl manžel vyvarovat, jestliže skutečně své manželce přiznává čestné místo? (c) K čemu by měl být manžel ochoten, jde-li o důležité rodinné záležitosti? (d) Proč nestačí brát při konečném rozhodnutí v úvahu jen mluvené slovo?

⁶¹ Jestliže manžel přebývá s manželkou podle poznání, zná-li ji totiž jako osobu a zná-li své biblické odpovědnosti vůči ní, pak jí také bude ‚prokazovat čest jako slabší, totiž ženské nádobě‘. Pro svou tělesnou stavbu má žena obvykle omezenější tělesné možnosti než muž, je „slabší nádobou“. Má však mít v rodině čestné nebo vážené postavení. Apoštol Pavel ukazuje, jak může manžel prokazovat čest své manželce: „Rovněž tak mají manželé milovat své manželky jako svá vlastní těla. Kdo miluje svou manželku, miluje sebe, neboť nikdo nikdy neměl v nenávisti své vlastní tělo, ale  živí je a něžně je opatruje, stejně jako i Kristus opatruje sbor.“ — Efezským 5:28, 29.

⁶² Manželé obvykle neznevažují své vlastní výkony, nechtějí vypadat jako nezpůsobilí, nezacházejí se svým tělem krutě a nepřehlížejí své potřeby, pokud jde o odpočinek a osvěžení. Nechtějí, aby se o nich říkalo, že „nejsou k ničemu“, ale chtějí mít v očích ostatních lidí vážené postavení. Jestliže je manžel skutečně křesťanem, nebude znevažovat svou manželku, ať má jakékoli slabosti, nebude ji podceňovat ani ponižovat nebo pokořovat. Bude své manželce projevovat stejnou vážnost a ohleduplnost, jakou si přeje sám pro sebe, dá jí pocítit, že je žádoucí, že si jí váží a že ji potřebuje.

⁶³ Má-li mít manželka v domácnosti čestné postavení, je nutné, aby byl manžel ochoten klidně a rozumně s ní rozmlouvat o rodinných záležitostech a aby poznal její myšlenky a představy. Manželka by měla mít možnost volně se vyjadřovat a přitom mít jistotu, že to, co řekne při rozpravě o vážných věcech, nebude lehkovážně přehlédnuto, ale že o tom její manžel bude náležitě uvažovat. (Srovnej Soudců 13:21–23; 1. Samuelova 25:23–34; Přísloví 1:5, 6, 8, 9.) Dále je nutné, aby si manžel všiml nejen mluveného slova. Hluboké vnitřní city mohou být patrné z tónu hlasu, z výrazu tváře nebo z nedostatku nadšení a nenucenosti. (Srovnej Přísloví 15:13.) Manžel, který poznal svou manželku, nebude takové věci přehlížet a nebude slepě prosazovat to, co by mohlo vyvolat zbytečné podráždění.

64. Kdy by se manžel neměl podvolit své manželce a proč je to užitečné?

⁶⁴ Jestliže je ovšem manžel jako hlava rodiny pevně přesvědčen, že by přáním jeho manželky byly vážně ohroženy zájmy rodiny jako celku, pak by neměl takovému přání vyhovět. (Srovnej 4. Mojžíšova 30:6–8.) Ví, že má na základě Písma povinnost podporovat to, co čestně považuje za správné, bez ohledu na to, jak se citově projevuje jeho manželka. Kdyby manžel vyhověl přání své manželky v rozporu se svým lepším úsudkem, znamenalo by to, že zneuctívá Boha, který dal muži postavení hlavy rodiny. A kdyby potom vznikly v rodině těžkosti, mohlo by to v něm vyvolávat rozhořčení vůči jeho manželce. Jestliže na druhé straně zůstane pevný v tom, co rozhodně považuje za správné, rodině to prospěje. Doprovází-li své rozhodnutí modlitbou a činí je v souladu s biblickými zásadami, pak manželka pozná, že takové rozhodnutí bylo moudré, a bude ráda, že manžel zůstal pevný. Tak se její úcta k němu zvýší, a přispěje to ke štěstí jí i celé rodině.

DUCHOVNÍ DŮVOD

65. Jaký duchovní důvod má křesťanský manžel k tomu, aby žil se svou věřící manželkou „podle poznání“?

⁶⁵ Je pádný důvod, proč má křesťanský manžel žít se svou  věřící manželkou „podle poznání“ a udělovat jí čest. Nemá tím být jen podpořen pokoj v rodině. Apoštol Petr poukázal svým spoluvěřícím ještě na důležitější důvod. Zdůraznil, že manželé jsou spolu se svými manželkami „také dědici nezasloužené přízně života“. Ježíš Kristus svou obětní smrtí umožnil mužům i ženám, aby byli vysvobozeni z odsouzení hříchu a smrti a aby mohli mít naději na věčný život. Proto může mít manželka stejně schválené postavení před Bohem a Kristem jako její manžel. Je tedy vážný důvod, proč má manžel dávat pozor, aby nejednal se svou manželkou tak, jako by byla méněcennou osobou a jako by v Božích očích měla menší hodnotu než on.

66. Proč dochází k vážným duchovním škodám, nejsou-li manželské záležitosti řešeny v souladu s Biblí?

⁶⁶ Jestliže se manželé ve svých záležitostech neřídí příkladem, který dal Ježíš Kristus svým jednáním se sborem, působí to zhoubně na duchovní stav manžela a manželky. Ano, modlitby ‚by mohly mít překážky‘. V rodině, jejíž členové se snadno začnou hádat, urážejí se, chovají zášť a jednají drsně a nerozumně, je obtížné obracet se k Bohu v modlitbě. Ten, kdo se cítí v srdci odsouzen, nebude k Bohu mluvit volně. (1. Jana 3:21) Jehova Bůh také určil předpoklady, které je nutno splnit, aby modlitby mohly být vyslyšeny. Nebude naslouchat prosbám o pomoc, jež vznášejí lidé nemilosrdní, kteří nechtějí odpouštět přestupky druhých. (Matouš 18:21–35) Příznivě vyslyšeni budou jen ti, kteří se snaží uvést svůj život do souladu s Božími příkazy. (1. Jana 3:22) Pokud manželé a manželky ve svém manželství nenapodobují příklad, který dal Ježíš Kristus svým jednáním se sborem, pak nemohou očekávat, že jim Bůh pomůže při řešení jejich problémů. Jestliže na druhé straně věrně respektují biblické pokyny, zaručuje jim to Boží schválení a požehnání. To je jistě znamenitá odměna za to, že se podrobují vedení Božího Syna.

PODŘÍDIT SE V KŘESŤANSKÉM SBORU

67. Jaký postoj by měl podle Matouše 23:8–11 panovat uvnitř křesťanského sboru?

⁶⁷ V křesťanském sboru je také velmi důležité uznat Krista jako hlavu. Toto uznání ovlivní postoj a vzájemné chování jednotlivých členů. Podle Ježíšových slov měl být jeho sbor bratrstvím. Řekl svým učedníkům: „Ale vy se nenechte nazývat Rabbi, protože jeden je váš učitel, zatímco vy všichni jste bratři. Kromě toho nenazývejte nikoho na zemi svým otcem, protože jeden je váš Otec, nebeský. Ani ať vás nenazývají ‚vůdci‘, protože jeden je váš vůdce, Kristus. Ale největší  mezi vámi ať je vaším služebníkem.“ — Matouš 23:8–11.

68, 69. (a) Protože sbor je bratrstvím, co si nikdo nemá dovolovat? (b) Nač měl Timoteus pamatovat při jednání se členy sboru?

⁶⁸ Nikdo si proto ve sboru nemá hrát na pána. Ale ti, kteří v něm slouží jako starší a učitelé, mají napodobovat Pána, Krista, a mají pokorně jako otroci sloužit svým bratrům. Protože však sbor je bratrstvím, jež se skládá z mladých i starých, z mužů a žen, nesmějí si jednotliví členové sboru dovolit porušovat přirozený smysl pro slušnost. Apoštol Pavel radil Timoteovi: „Nekritizuj přísně staršího muže. Naopak ho snažně pros jako otce, mladší muže jako bratry, starší ženy jako matky, mladší ženy jako sestry se vší cudností.“ — 1. Timoteovi 5:1, 2.

⁶⁹ V době, kdy apoštol psal tato slova, bylo Timoteovi asi třicet let. Ačkoli sloužil jako jmenovaný starší, byl nabádán, aby pamatoval na to, že je stále ještě poměrně mladý. Kdyby potřeboval nápravu nějaký starší muž, Timoteus s ním neměl jednat drsně, ale měl se k němu naléhavě obracet s úctou jako syn, který stojí před svým otcem. (Porovnej s uctivou prosbou, s níž se na Jákoba obrátili jeho synové, jak to vyplývá z 1. Mojžíšovy 43:2–10.) Také starším ženám měla být prokazována ohleduplnost a laskavost, jaká patřila matce. Ani vůči mladým mužům si Timoteus neměl nic dovolovat, ale měl s nimi jednat tak, jak by jednal s milovanými tělesnými bratry. Vzhledem k tomu, že muži cítí k opačnému pohlaví silnou přitažlivost, bylo nanejvýše vhodné, že byl Timoteus nabádán, aby s mladými ženami jednal jako se svými vlastními tělesnými sestrami „se vší cudností“. To znamenalo, že ve společenství s mladými křesťanskými ženami měl zůstat cudný neboli čistý v myšlenkách, slovech i v jednání.

70. (a) Proč je k zachování správného jednání ve sboru nutný duch poddajnosti? (b) Co může člověku pomoci k zachování poddajného ducha?

⁷⁰ Ve svém vztahu k ostatním členům sboru musíme být pokorní, abychom si zachovali své místo a abychom nejednali proti přirozenému smyslu pro to, co je slušné a vhodné. Právem proto apoštol Petr nabádal: „Vy, mladší muži, buďte podřízeni starším mužům.“ (1. Petra 5:5) Mladší muži by se měli snažit spolupracovat se staršími, obzvláště se jmenovanými staršími ve sboru. Jistě by bylo nevhodné, kdyby nějaký mladý muž mluvil nebo jednal se staršími muži tak, jak by nikdy nemohl jednat se svým vlastním tělesným otcem. Co však může mladý muž dělat, aby si zachoval ducha ochotného se podřizovat? Snad zjistí, že je užitečné přemýšlet o chvályhodných vlastnostech starších bratrů a o jejich věrné službě. Tak se může prohloubit jeho láska k nim a bude si jich více vážit. — Srovnej Židům 13:7, 17.

71. Co je míněno slovy, že se máme ‚přepásat pokorou mysli‘?

 ⁷¹ Petr ovšem nejen nabádal mladé muže k tomu, aby se podrobovali starším mužům. Pokračoval: „Všichni se však přepásejte pokorou mysli k sobě navzájem.“ Výraz, jehož je v původním jazyce použito pro slova „přepásejte se pokorou mysli“, obsahuje myšlenku, že takovou pokoru mysli je nutno na sebe uvázat jakoby uzly. Tato „pokora mysli“ měla být jako zástěra nebo jako oděv, jímž se přepásal otrok. Petr zde tedy povzbuzoval k duchu ochotné služby ve prospěch druhých. Jak je to krásné, jednáme-li se všemi členy sboru s vážností a úctou podle důstojnosti, kterou si zaslouží! Tento způsob jednání vede k Božímu požehnání a přízni. Petr dodává: „Bůh se staví proti domýšlivým, ale pokorným prokazuje nezaslouženou laskavost.“ — 1. Petra 5:5.

72. Jestliže projevíme správnou poddanost, jakou to přinese odměnu?

⁷² Jestliže se podřizujeme tak, jak to odpovídá Svatému písmu, získáme bohatou odměnu. Špatná situace se tím nikdy nezhorší, ale získáme tak dobré svědomí před Bohem i před lidmi. Podřídíme-li se vládním autoritám, zaměstnavatelům, nadřízeným nebo nevěřícímu manželu, můžeme tak poskytnout znamenité svědectví o tom, jakou cenu má pravé křesťanství, a to může pomoci jiným, aby se stali učedníky Božího Syna a získali tak naději na věčný život. My sami si můžeme být jisti, že nás Jehova Bůh bohatě odmění za to, že jsme jednali tak, jak je to příjemné v jeho očích. Ano, správně se podrobit autoritě je velmi důležité, chceme-li se nyní těšit z nejlepší životní cesty.

[Studijní otázky]