Máloco nám způsobí větší bolest než to, když je příbuzný nebo blízký přítel vyloučen ze sboru, protože se dopustil hříchu a nečinil pokání. To, do jaké míry se v této věci řídíme biblickými pokyny, může svědčit o hloubce naší lásky k Bohu a o naší věrnosti Božímu uspořádání. * Uvažujme o několika otázkách, které v souvislosti s chováním k vyloučeným vznikají.

Jak bychom se měli k vyloučenému chovat? Bible říká, abychom „se přestali společensky stýkat s kýmkoli, kdo je nazýván bratrem, když je smilník nebo chamtivec nebo modlář nebo utrhač nebo opilec nebo vyděrač, [abychom] s takovým ani nejedli“. (1. Korinťanům 5:11) O tom, jak se máme chovat k člověku, který „nezůstává v Kristově učení“, čteme: „Nepřijímejte ho nikdy do svých domovů ani ho nezdravte. Kdo ho totiž zdraví, je podílníkem na jeho ničemných skutcích.“ (2. Jana 9–11) S vyloučenými nemluvíme o duchovních věcech a společensky se s nimi nestýkáme. Strážná věž z 1. června 1982 na straně 15 uvedla: „I ten nejkratší pozdrav, například ‚Nazdar‘, může být někomu prvním krokem, z něhož se vyvine rozmluva a později možná i přátelství. Chtěli bychom udělat takový první krok vůči osobě, jíž byla odňata pospolitost?“

Je opravdu nezbytné se vyloučenému důsledně vyhýbat? Ano, a to z několika důvodů. Za prvé, je to otázka věrnosti Bohu a jeho Slovu. Jehovu posloucháme nejen tehdy, když je to pro nás snadné, ale i tehdy, když je to obtížné. Láska k Jehovovi nás podněcuje, abychom poslouchali všechna jeho přikázání. Uvědomujeme si také, že Bůh je spravedlivý a láskyplný a že z jeho zákonů máme ten největší prospěch. (Izajáš 48:17; 1. Jana 5:3) Za druhé, když se s nekajícným  provinilcem nestýkáme, chrání to nás i ostatní členy sboru před duchovním a morálním znečištěním a je díky tomu zachována dobrá pověst sboru. (1. Korinťanům 5:6, 7) Za třetí, když se pevně držíme biblických zásad, může to prospět i vyloučenému. Tím, že podporujeme rozhodnutí právního výboru, můžeme zapůsobit na srdce vyloučeného, který na pomoc starších zatím nereagoval. Když ztratí možnost stýkat se s těmi, kteří jsou mu blízcí, může mu to pomoci, aby „se vzpamatoval“, pochopil závažnost svého provinění a podnikl kroky, aby se k Jehovovi mohl vrátit. (Lukáš 15:17)

Co když je vyloučeným náš příbuzný? V takovém případě mohou úzké vztahy mezi členy rodiny představovat opravdovou zkoušku věrnosti Jehovovým zákonům. Jak bychom se k vyloučenému příbuznému měli chovat? Nemůžeme zde probrat každou situaci, ke které by mohlo dojít, ale podívejme se alespoň na dvě základní.

V některých případech vyloučený žije s nejbližšími členy rodiny ve společné domácnosti. Tím, že byl vyloučen, se neruší rodinné vazby. Běžné každodenní činnosti a vzájemné kontakty proto mohou pokračovat. Svým jednáním se však vyloučený rozhodl přerušit duchovní pouto mezi sebou a věřícími členy rodiny. Věrní členové rodiny už proto nedovolí, aby se s nimi vyloučený podílel na uctívání Jehovy. Například když se rodina sejde ke společnému studiu Bible a vyloučený je u toho, nemůže se do studia zapojit. Pokud je však vyloučeným nezletilé dítě, rodiče stále mají odpovědnost ho poučovat a ukázňovat. Milující rodiče tedy mohou s takovým dítětem vést biblické studium. * (Přísloví 6:20–22; 29:17)

V jiných případech vyloučený nežije ve stejné domácnosti s nejbližšími členy rodiny. Výjimečně může být zapotřebí  spojit se s ním kvůli nějaké nezbytné rodinné záležitosti, ale i v takové situaci by měl být kontakt minimální. Členové rodiny, kteří jsou věrní Bohu, nehledají výmluvy, aby se mohli stýkat s vyloučeným, který s nimi ve společné domácnosti nežije. Věrnost Jehovovi a jeho organizaci je naopak podněcuje, aby biblické opatření v podobě odnětí pospolitosti podporovali. Tím dávají najevo, že jim na vyloučeném záleží, a jemu to může pomoci, aby měl z takového ukázňování užitek. * (Hebrejcům 12:11)