„Evoluce je fakt, stejně jako teplo vyzařované Sluncem,“ tvrdí profesor Richard Dawkins, významný zastánce evoluce.¹⁶ To, že Slunce je horké, dokazují experimenty i přímá pozorování. Poskytují však experimenty a přímá pozorování stejně pádné důkazy o evoluci?

Než si na tuto otázku odpovíme, je potřeba něco vysvětlit. Mnozí vědci si uvědomují, že v průběhu času se potomci v rámci jednoho druhu mohou nepatrně měnit. Šlechtitelé mohou například křížit psy tak, že potomstvo má nakonec kratší nohy nebo delší srst než předchozí generace. a Někteří vědci tyto drobné změny označují výrazem mikroevoluce.

Evolucionisté však učí, že tyto malé změny se v průběhu miliard let hromadily a vedly k velkým změnám, které byly potřebné k tomu, aby se z ryb stali obojživelníci a z lidoopů lidé. Tyto předpokládané velké změny jsou označovány jako makroevoluce.

 Například Charles Darwin tvrdil, že malé změny, které můžeme vidět, svědčí o tom, že jsou možné i mnohem větší změny, i když ty neviděl nikdo.¹⁷ Domníval se, že v průběhu dlouhých časových období se několik původních, takzvaných jednodušších forem života, pomalu vyvíjelo prostřednictvím ‚nesmírně lehkých modifikací‘, až se z nich staly miliony forem života, které jsou na Zemi dnes.¹⁸

Mnoha lidem se toto tvrzení zdá rozumné. Říkají: Když může v rámci druhu docházet k malým změnám, proč by v průběhu času nemohla evoluce způsobit velké změny? b Ve skutečnosti je však učení o evoluci založeno na třech mýtech. Zamyslete se nad nimi:

1. mýtus: Zdrojem materiálu pro vznik nových druhů jsou mutace. Učení o makroevoluci stojí na tvrzení, že díky mutacím, neboli náhodným změnám v genetickém kódu rostlin a živočichů, mohou vzniknout nejen nové druhy, ale také celé nové skupiny rostlin a živočichů.¹⁹

Fakta. Mnoho charakteristických rysů rostlin a zvířat je určeno genetickým kódem. Jsou to jakési stavební plány uložené v jádru každé buňky. c Vědci zjistili, že mutace mohou v případě rostlin a živočichů vést k určitým odchylkám u potomstva. Opravdu ale mutace vedou ke vzniku nových druhů? K čemu věda dospěla po přibližně 100 letech studia genetiky?

Koncem třicátých let 20. století vědci přišli s novým nápadem. Už tehdy věřili, že přírodním výběrem, tedy přežitím těch organismů, které se nejlépe dokážou přizpůsobit svému prostředí, mohou náhodnými mutacemi vznikat nové druhy rostlin a živočichů. Nový nápad spočíval v tom, že umělým neboli lidmi řízeným výběrem mutací by to mělo jít ještě lépe. Wolf-Ekkehard Lönnig, který pracuje v německém Institutu Maxe Plancka pro výzkum šlechtění rostlin a který studiem genetických mutací rostlin strávil asi 30 let, prohlásil: „Mezi biology obecně, ale především mezi genetiky a šlechtiteli zavládlo nadšení.“ d Proč? Doktor Lönnig řekl: „Tito vědci si mysleli, že přišel čas provést revoluci v tradiční metodě šlechtění zvířat a rostlin. Mysleli si, že vyvoláním  a výběrem příznivých mutací dokážou vyprodukovat nové a lepší rostliny a zvířata.“²⁰ Někteří dokonce předpokládali, že vyprodukují úplně nové druhy.

Vědci ve Spojených státech, Asii a Evropě zahájili štědře sponzorované výzkumné projekty, při nichž využívali metody, které měly urychlit evoluci. Jakých výsledků po více než 40 letech intenzivního výzkumu dosáhli? Profesor Peter von Sengbusch uvádí: „Pokus vytvořit pomocí ozařování čím dál produktivnější odrůdy [tedy mutanty] se navzdory obrovským finančním výdajům obecně ukázal jako neúspěšný.“²¹ A doktor Lönnig řekl: „Naděje a nadšení mezi vědci skončily v osmdesátých letech celosvětovým fiaskem. Šlechtění pomocí mutací přestalo být v západních zemích samostatným výzkumným oborem a upustilo se od něj. Téměř všichni mutanti . . . buď uhynuli, nebo byli slabší než původní jedinci.“ e

Nicméně údaje shromážděné v průběhu asi 100 let při výzkumu mutací obecně, a zejména v průběhu 70 let šlechtění mutantů, vědcům umožňují, aby se přesvědčili o tom, zda mutace mohou vést ke vzniku nových druhů. Po prozkoumání výsledků doktor Lönnig prohlásil: „Mutace nemohou změnit původní druh [rostliny či zvířete] v úplně nový druh. Tento závěr souhlasí se všemi pokusy a výsledky při výzkumu mutací během 20. století a také se zákony pravděpodobnosti.“

Mohou tedy mutace způsobit, že se z nějakého druhu vyvine něco úplně nového? Důkazy svědčí o tom, že ne. Doktor Lönnig na základě svého výzkumu došel k závěru, „že řádně geneticky definovaný druh má skutečné hranice, které nemohou být zrušeny nebo překročeny náhodnými mutacemi“.²²

Uvažujte o tom, co z uvedených skutečností vyplývá. Špičkoví vědci uměle vyvolávají a vybírají příznivé mutace, a přesto nejsou schopni vytvořit nové druhy. Je tedy pravděpodobné, že by se to podařilo neřízenému procesu? Výzkum ukazuje, že mutace nedokáží přeměnit původní druh v úplně jiný druh. Jak tedy mohlo dojít k makroevoluci?

2. mýtus: Ke vzniku nových druhů vedl přírodní výběr. Darwin věřil, že proces, který označil jako přírodní výběr, upřednostňuje ty organismy, jež jsou lépe uzpůsobeny k životu v daném prostředí, zatímco méně uzpůsobené organismy časem vyhynou. Moderní evolucionisté učí, že jak se druhy šíří na nová území a dostávají se do izolace, přírodní výběr upřednostňuje ty jedince, jejichž genetické mutace je nejlépe vybavily pro život v novém prostředí. Podle názoru evolucionistů je výsledkem to, že z izolovaných skupin se nakonec vyvinou úplně nové druhy.

Fakta. Jak jsme již uvedli, výzkumy přesvědčivě dokazují, že mutace nemohou vést ke vzniku úplně nových druhů rostlin či zvířat. Jaké důkazy evolucionisté předkládají na podporu svého tvrzení, že na vzniku nových druhů se volbou příznivých mutací podílí přírodní výběr? Brožura, kterou v roce 1999 vydala Národní akademie věd ve Spojených státech, poukazuje na „13 druhů pěnkav, které Darwin studoval na souostroví Galapágy a kterým se říká Darwinovy pěnkavy“.²³

 V sedmdesátých letech 20. století se studiem těchto ptáků začala zabývat skupina vědců vedená Peterem a Rosemary Grantovými z Princetonské univerzity. Zjistili, že po roce sucha na Galapágách lépe přežívaly pěnkavy, které měly o něco větší zobáky, zatímco pěnkavy s menšími zobáky vymíraly. Tyto objevy se zdály být významné, protože velikost a tvar zobáku se u těchto 13 druhů pěnkav považuje za jeden z hlavních rozlišovacích znaků. Brožura dále říká: „Grantovi odhadli, že kdyby sucha přicházela zhruba jednou za 10 let, nový druh pěnkav by mohl vzniknout během pouhých asi 200 let.“²⁴

Brožura však už neuvádí, že v letech, která následovala po tom, co sucho na ostrově skončilo, opět začaly v populaci převládat pěnkavy s menšími zobáky. Vědci zjistili, že v závislosti na klimatických podmínkách bylo v jednom roce víc pěnkav s většími zobáky, ale později bylo zase víc pěnkav s menšími zobáky. Také si povšimli, že některé samostatné „druhy“ pěnkav se mezi sebou křížily a přiváděly na svět potomky, kteří přežívali lépe než jejich rodiče. Došli k závěru, že pokud by křížení pokračovalo, mohlo by vést k tomu, že dva „druhy“ se spojí v jeden.²⁵

Může tedy přírodní výběr vést ke vzniku nových druhů? To, že přírodní výběr může něco takového způsobit, začal před několika desítkami let zpochybňovat evoluční biolog George Christopher Williams.²⁶ V roce 1999 evoluční teoretik Jeffrey H. Schwartz napsal, že přírodní výběr může druhům pomáhat, aby se přizpůsobily měnícím se nárokům na existenci, ale nevytváří se tím nic nového.²⁷

Z Darwinových pěnkav se skutečně nic nového nevytvořilo. Jsou to pořád pěnkavy. A to, že se mezi sebou kříží, vrhá pochybnosti na metody, jimiž někteří evolucionisté určují, co je vlastně druh. Z výzkumu těchto ptáků navíc vyplývá, že ani přední vědecké ústavy nedokáží výsledky svých bádání předkládat nezaujatě.

 3. mýtus: Zkameněliny jsou dokladem makroevolučních změn. Zmíněná brožura Národní akademie věd vyvolává ve čtenářích dojem, že zkameněliny, které vědci objevili, jsou více než dostatečným svědectvím o makroevoluci. Píše se v ní: „Našlo se tolik přechodných forem mezi rybami a obojživelníky, mezi obojživelníky a plazy, mezi plazy a savci a také ve vývojové linii primátů, že je někdy obtížné kategoricky určit, kdy se jeden konkrétní druh mění v jiný.“²⁸

Fakta. Takový kategorický výrok je překvapující. Proč? Niles Eldredge, nezlomný zastánce evoluce, přiznává, že zkameněliny ukazují, že k žádnému postupnému hromadění změn nedocházelo a že po dlouhá časová období „se u většiny druhů nahromadily jen malé nebo žádné evoluční změny“. f²⁹

Vědci po celém světě objevili a popsali asi 200 milionů velkých a miliardy malých zkamenělin. Podle mnoha vědců tento rozsáhlý a podrobný soubor zkamenělin ukazuje, že všechny hlavní skupiny živočichů se objevily náhle a zůstaly prakticky nezměněné, přičemž některé druhy zmizely stejně rychle, jako se objevily.

Proč mnoho významných evolucionistů trvá na tom, že makroevoluce je fakt? Vlivný evolucionista Richard Lewontin otevřeně napsal, že mnozí vědci jsou ochotni přijmout neprokázaná vědecká tvrzení, protože mají „přednostní závazek, závazek vůči materialismu“. g Řada vědců nechce možnost existence inteligentního Konstruktéra ani připustit, protože, jak píše Richard Lewontin, „nemůžeme dovolit, aby nám Bůh strkal nohu do dveří“.³⁰

Časopis Scientific American citoval v této souvislosti výrok sociologa Rodneyho Starka, který řekl: „Dvě stě let je propagována myšlenka, že pokud chcete být vědcem, musíte svou mysl zbavit okovů náboženství.“ Rodney Stark dále uvádí, že ve vědeckých institucích si „věřící lidé dávají pozor na ústa“.³¹

Pokud chcete přijmout myšlenku, že nauka o makroevoluci je pravdivá, pak musíte uvěřit tomu, že agnostičtí i ateističtí vědci dávají pozor na to, aby jejich výklady vědeckých objevů nebyly ovlivněny jejich osobními názory. Musíte uvěřit, že mutace a přírodní výběr vedly ke vzniku všech složitých forem života, navzdory tomu, že během celého století výzkumu mutantů se ani jeden řádně definovaný druh nezměnil pomocí mutací v úplně nový druh. Musíte uvěřit, že všechny organismy se postupně vyvinuly ze společného předka, přestože ze zkamenělin zřetelně vyplývá, že hlavní druhy rostlin a zvířat se objevily náhle a nevyvinuly se z nich jiné druhy, a to dokonce ani potom, co uběhly celé věky. Řekli byste, že víra v něco takového je založena na faktech? Nezdá se vám, že ve skutečnosti je založena na mýtech?