Ježíš přichází do Jeruzaléma na Svátek zasvěcení (neboli Chanuku). Židé ho slaví na připomínku opětovného zasvěcení chrámu. Před víc než sto lety, když byl Jeruzalém pod nadvládou Syřanů, král Antiochos IV. Epifanés postavil v Božím chrámu na původním velkém oltáři pohanský oltář. Později dobyli synové jednoho židovského kněze Jeruzalém zpět a znovu chrám zasvětili Jehovovi. Od té doby se každý rok slaví svátek, který začíná 25. kislevu. Tento měsíc odpovídá části listopadu a prosince.

Je zimní období, takže panuje chladné počasí. Ježíš se prochází v chrámu v Šalomounově sloupořadí. Tam ho obklopí Židé a dotírají na něj: „Jak dlouho nás budeš držet v napětí? Pokud jsi Kristus, řekni nám to otevřeně.“ (Jan 10:22–24) Jak na to Ježíš zareaguje? Odpovídá: „Řekl jsem vám to, a stejně nevěříte.“ Ježíš jim neřekl přímo, že je Kristus, jako to udělal v případě Samaritánky u studny. (Jan 4:25, 26) To, kým je, ale vyplývá z toho, co řekl už před časem: „Existoval jsem dřív, než se Abraham narodil.“ (Jan 8:58)

Ježíš chce, aby lidé sami došli k závěru, že je Kristus, když porovnají jeho skutky s tím, co bylo o Kristu předpovězeno. To je důvod, proč při jiných příležitostech pověděl učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš. Teď ale těmto nepřátelským Židům otevřeně říká: „Svědčí o mně skutky, které dělám ve jménu svého Otce. Ale nevěříte.“ (Jan 10:25, 26)

Proč nevěří, že Ježíš je Kristus? On sám to objasňuje: „Nevěříte, protože nejste mé ovce. Mé ovce naslouchají mému hlasu. Znám je a ony mě následují. Dávám jim věčný život. Rozhodně nezahynou a nikdo je nevytrhne z mé ruky. Ty, které mi dal můj Otec, jsou cennější než všechno ostatní.“ Potom Židům říká, jak blízký vztah s Otcem má: „Já a Otec jsme jedno.“ (Jan 10:26–30) Ježíš je na zemi a jeho Otec je v nebi, takže tím nemůže myslet, že on a jeho Otec jsou doslova jedna bytost. Má tím na mysli, že oba sledují stejný cíl a je mezi nimi naprostá shoda.

Ježíšova slova Židy tak rozzuří, že znovu sbírají kameny, aby ho zabili. To ale Ježíšovi strach nenažene. Říká: „Ukázal jsem vám mnoho dobrých skutků, které mě pověřil vykonat Otec. Za který z nich mě chcete kamenovat?“ Židé mu odpovídají: „Nechceme tě kamenovat za nějaký dobrý skutek, ale za rouhání: ... Děláš ze sebe boha.“ (Jan 10:31–33) Ježíš o sobě nikdy netvrdil, že je bůh. Tak proč ho z toho obviňují?

Ježíš říká, že má moc, o které si Židé myslí, že ji může mít jenom Bůh. O svých „ovcích“ například před chvílí řekl „dávám jim věčný život,“ což žádný člověk udělat nemůže. (Jan 10:28) Jenže Židé přehlížejí jeden důležitý fakt: Ježíš otevřeně uznal, že k tomu, co dělá, dostal pravomoc od svého Otce.

Aby vyvrátil jejich falešné obvinění, ptá se jich: „Není ve vašem zákoně [v Žalmu 82:6] napsáno ‚Řekl jsem: „Jste bohové“‘? Takže Bůh nazval ‚bohy‘ ty, které jeho slovo odsoudilo... Jak to, že mně, kterého Otec posvětil a poslal do světa, říkáte, že se rouhám, protože jsem řekl ‚Jsem Boží Syn‘?“ (Jan 10:34–36)

Ježíš argumentuje, že v Bibli jsou jako „bohové“ označeni dokonce nespravedliví lidští soudci. Jak ho tedy můžou tito Židé kritizovat za to, že říká „Jsem Boží Syn“? Ježíš poukazuje na něco, co by je mělo přesvědčit: „Pokud  nekonám skutky svého Otce, nevěřte mi. Ale pokud je konám, i kdybyste nevěřili mně, věřte těm skutkům. Pak poznáte a budete vědět, že Otec je v jednotě se mnou a já v jednotě s ním.“ (Jan 10:37, 38)

Když to Židé slyší, snaží se Ježíše zmocnit, ale on znovu uniká. Odchází z Jeruzaléma a jde do oblasti za Jordánem, kde před téměř čtyřmi roky začal křtít Jan. Je to zřejmě nedaleko jižního břehu Galilejského moře.

Za Ježíšem tam přicházejí zástupy lidí a konstatují: „Jan sice neprovedl ani jeden zázrak, ale všechno, co řekl o tomhle člověku, je pravda.“ (Jan 10:41) A tak hodně Židů v Ježíše uvěří.