Během posledního společného večera Ježíš apoštolům umyl nohy a tím jim dal výbornou lekci pokory. Proč to bylo potřeba? Projevuje se totiž u nich určitá slabina. Milují Boha, ale i tak pořád řeší, kdo z nich je nejdůležitější. (Marek 9:33, 34; 10:35–37) Tento večer jejich problém znovu vyplouvá na povrch.

Mezi apoštoly dochází „k ostrému sporu, kdo z nich je největší“. (Lukáš 22:24) Ježíš musí být smutný, když vidí, jak se zase dohadují. Co udělá?

Místo aby apoštolům vynadal za to, jací jsou a jak se chovají, trpělivě jim domlouvá: „Králové národů nad lidmi panují a ti, kdo mají moc, jsou vychvalováni jako dobrodinci. Vy ale takoví nemáte být. ... Kdo je totiž větší: ten, kdo je u stolu, nebo ten, kdo obsluhuje?“ Pak jim připomene, jaký příklad jim celou dobu dává. Říká: „Já jsem ale mezi vámi jako ten, kdo obsluhuje.“ (Lukáš 22:25–27)

Přestože mají apoštolové různé nedostatky, stáli při Ježíšovi v mnoha náročných situacích. Proto jim říká: „Uzavírám s vámi smlouvu o kralování, právě jako můj Otec uzavřel smlouvu se mnou.“ (Lukáš 22:29) Tito muži jsou Ježíšovými věrnými následovníky. Ujišťuje je, že na základě smlouvy, kterou s nimi uzavírá, s ním budou vládnout v Božím království.

I když mají apoštolové tuhle úžasnou vyhlídku, zatím jsou to pořád nedokonalí lidé. Ježíš jim říká: „Satan si vás vyžádal, aby vás proséval jako pšenici.“ Ta se při prosévání rozptýlí do všech stran. (Lukáš 22:31) Také je upozorňuje: „Kvůli tomu, co se mi stane, všichni tuto noc selžete. Je totiž napsáno: ‚Udeřím pastýře a ovce ze stáda se rozprchnou.‘“ (Matouš 26:31; Zecharjáš 13:7)

Petr sebevědomě namítá: „I kdyby všichni ostatní selhali kvůli tomu, co se ti stane, já nikdy neselžu!“ (Matouš 26:33) Ježíš mu říká, že dřív než kohout tu noc dvakrát zakokrhá, Petr ho zapře. Pak ale dodává: „Úpěnlivě jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezeslábla. A ty, až se vrátíš, posiluj své bratry.“ (Lukáš 22:32) Přesto Petr směle prohlašuje: „I kdybych měl s tebou zemřít, rozhodně tě nezapřu.“ (Matouš 26:35) Ostatní apoštolové říkají to samé.

Potom jim Ježíš vysvětluje: „Ještě chvíli budu s vámi. Budete mě hledat, ale teď i vám říkám, co jsem řekl Židům: ‚Kam jdu, tam nemůžete přijít.‘“ A pokračuje: „Dávám vám nové přikázání, abyste jeden druhého milovali. Jako jsem miloval já vás, tak i vy milujte jeden druhého. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci – když budete mít mezi sebou lásku.“ (Jan 13:33–35)

Když apoštolové slyší, že Ježíš s nimi bude už jenom chvíli, Petr se zeptá: „Pane, kam jdeš?“ Ježíš odpovídá: „Tam, kam jdu, teď za mnou jít nemůžeš, ale půjdeš za mnou později.“ Petr je z toho zmatený a říká: „Pane, proč za tebou nemůžu jít teď? Dám za tebe i svůj život.“ (Jan 13:36, 37)

Ježíš se teď vrací k tomu, jak před časem poslal apoštoly kázat po Galileji. Neměli si s sebou brát měšec ani mošnu s jídlem. (Matouš 10:5, 9, 10) Ptá se jich: „Chybělo vám snad něco?“ „Ne,“ odpovídají. Jak to ale má být v budoucnu? Ježíš je vybízí: „Kdo má měšec, ať si ho vezme, stejně i mošnu s jídlem, a kdo nemá meč, ať prodá svůj svrchní oděv a koupí si  ho. Vždyť vám říkám, že se na mně musí splnit to, co je napsáno: ‚Byl počítán mezi zločince.‘ To, co se mě týká, se totiž plní.“ (Lukáš 22:35–37)

Ježíš poukazuje na dobu, kdy ho přibijí na kůl vedle zločinců. Jeho následovníci pak budou zažívat kruté pronásledování. Apoštolové si myslí, že jsou na to připravení, a říkají: „Pane, podívej, tady jsou dva meče.“ Ježíš odpovídá: „To stačí.“ (Lukáš 22:38) To, že s sebou mají dva meče, mu brzo poskytne příležitost, aby je naučil další důležitou věc.