Jedni manželé, kteří nebyli svědky Jehovovými, žili v Las Vegas. Chtěli se ale přestěhovat na nějaké klidnější místo, a tak prodali svůj dům a měli v úmyslu odjet do Dominikánské republiky. Dům ale museli opustit už deset dní před odletem. Jejich sousedé, svědkové Jehovovi, jim tedy nabídli, aby zatím  bydleli u nich. Během těch deseti dní s nimi šli manželé na shromáždění do sálu Království a zaujalo je, že se tam mluvilo o roce 1914. Věděli totiž, že z hlediska světové historie to byl klíčový rok. Když na ně později v Dominikánské republice zazvonili svědkové Jehovovi, hned požádali o biblické studium. O čtrnáct měsíců později se zasvětili Jehovovi a dali se pokřtít.

V roce 2012 se v hlavním městě Panamy konal mezinárodní knižní veletrh, na kterém měli stánek i naši bratři. Jednoho dne se u něj zastavily dvě dívky. Sestře, která u stánku stála, se jedna z nich svěřila, že je nešťastná, protože její táta je závislý na drogách a ona vůbec neví, co má dělat. Sestra jí ukázala knihu Otázky mladých lidí – Praktické odpovědi, 2. díl, a nalistovala 23. kapitolu s názvem „Co když jeden z rodičů bere drogy nebo je alkoholik?“. Dívka nadšeně zvolala: „Přesně to jsem potřebovala!“ Obě dívky sestru objaly a za hodinu se vrátily, aby jí ještě jednou poděkovaly. Během veletrhu, který trval pět dní, svědkové rozdali 1 046 knih, 1 116 časopisů a 449 brožur a od 56 lidí dostali adresu, aby je mohli navštívit.

Fredy žije v odlehlé horské oblasti Kostariky, kde se mluví jazykem kabekar. Asi před čtyřmi lety pracoval v hlavním městě San José, kde dostal knihu Co Bible  doopravdy říká? a brožuru Co od nás Bůh vyžaduje? Zvěstovatel, který mu publikace dal, mu řekl, aby se vrátil domů a kázal tam místním lidem. A tak Fredy odjel a knihu si prostudoval. Na základě toho udělal ve svém životě potřebné změny, například legalizoval své manželství. Potom začal vyučovat biblickým pravdám další lidi z etnika Kabekar nejlépe, jak uměl.

Jak to dělal? Zahájil kurz a studentům rozdal testy, které prověřily jejich biblické znalosti. Podle toho je roztřídil do šesti kategorií. Začal organizovat shromáždění, a dokonce uspořádal i Památnou slavnost, na kterou lidi zval pomocí vlastnoručně vyrobených pozvánek. Stálo na nich: „Svědkové Jehovovi vás zvou, abyste se s nimi zúčastnili Slavnosti na památku Kristovy smrti.“ To všechno dělal čtyři roky, aniž by měl jakýkoli kontakt se svědky. Stále se ale modlil, aby mu tam Jehova nějaké poslal.

Fredyho modlitby byly nedávno vyslyšeny. Do jeho domovského území podniklo náročnou cestu několik svědků. Když viděli, čeho za tu dobu Fredy dosáhl, byli ohromení. Řekli o něm: „Fredy sice není pokřtěný svědek, ale žije, jako by jím byl.“ Už po třech měsících se oficiálně stal zvěstovatelem. Aby se mohl dát pokřtít, vydal se z hor na svůj první sjezd. Vzal s sebou i 19 svých zájemců. V poslední době založil tři další kabekarsky mluvící skupinky v ještě odlehlejších vesnicích.

Anna žije ve Spojených státech a chodí na střední školu. Jednou musela hájit svou víru před spolužáky,  které pobouřilo, že nevěří v Trojici. Anna vypráví: „Všichni byli proti mně. Ale já jsem zůstala klidná, protože jsem nechtěla, aby si někdo udělal o svědcích špatný obrázek.“ Ten večer se modlila k Jehovovi o odvahu a zjistila si o Trojici co nejvíc informací. Další den si vzala do školy Bibli. Spolužáci ji hned obklopili a většina se jí smála. Anna se ale nenechala vyvést z míry. Četla verše z Bible a vysvětlovala je, a spolužákům postupně docházely argumenty. Její hlavní protivnice, která byla zároveň předsedkyní třídy, nakonec prohlásila, že odteď si bude svědků Jehovových vážit. Během školního roku Anně kladla různé otázky ohledně její víry.

Mladá žena z Barbadosu kráčela jednoho nedělního rána do kostela. Po cestě se jí ale přetrhl řemínek na botě. Zašla tedy k nejbližšímu domu a požádala  o spínací špendlík. V tom domě bydlela naše sestra s dcerou. Zatímco si žena spravovala botu, sestra jí vysvětlovala, jak se v dnešní době splňují biblická proroctví. Dcera ji potom pozvala na shromáždění, které za chvíli začínalo. Žena si uvědomila, že svoji bohoslužbu už stejně nestihne, a tak pozvání přijala. Ve svém překladu Bible, King James Version, si během shromáždění hledala všechny verše. Program na ni udělal velký dojem. Řekla, že už ji nebaví poslouchat hlasité bubnování a pokřikování při bohoslužbách a že vždycky chtěla studovat Bibli v klidném prostředí. Vzala si knihu Co Bible říká a souhlasila, že bude se svědky studovat. Chodí na všechna shromáždění a nadšeně podává komentáře.

Mladý bratr z Guyany vypráví: „Rád vydávám svědectví spolužákům, ale jednomu klukovi se to vůbec nelíbí. Jednou mě přitlačil ke stěně a procedil skrz zuby: ‚Nech toho kázání!‘ Řekl jsem mu na to, že v kázání mě může zastavit pouze jedna osoba, a to Jehova. Když jsem ve vydávání svědectví pokračoval, prořízl mi batoh. Potom mi dal pěstí, až mi roztrhl ret. Oba si nás zavolala ředitelka a zeptala se mě, čím jsem spolužáka vyprovokoval. Odpověděl jsem, že jsem kázal dobrou zprávu. Tak se ptala, proč jsem se nebránil, a očividně si myslela, že jsem to měl udělat. Řekl jsem jí, že žiju podle Bible a v Římanům 12:17 je napsáno: ‚Nikomu neodplácejte zlé zlým.‘ Když to ředitelka slyšela, uznala, že jsem nic nezavinil, a ujistila mě, že si to s tím klukem vyřídí.“