První útok přišel ve vesnici poblíž Koindu. Několik mužů tam studovalo Bibli a chodilo na shromáždění. Stejně jako většina kisijských mužů, i oni byli členy tajné společnosti Poro prosáklé spiritismem. „Když zájemci odmítli účastnit se démonských rituálů, vůdce společnosti běsnil,“ vzpomíná absolvent Gileadu James Mensah, který také sloužil v Sieře Leone. „On a další, kteří stáli na jeho straně, zájemce zbili, ukradli jim všechen majetek, zapálili jejich domy, spoutali je řetězy a nechali je v buši, aby tam umřeli hlady. Pobízel je při tom i náčelník oblasti. Navzdory takovému týrání se zájemci nenechali zlomit.“

Když to bratři v Koindu nahlásili policii, vůdce společnosti, jeho kumpáni i náčelník oblasti byli zatčeni. Soud je shledal vinnými, přísně je napomenul a náčelník oblasti byl téměř na rok zbaven svého úřadu. O tomto právním vítězství se dozvěděla spousta lidí  a mnohým to dodalo odvahu, aby začali chodit na shromáždění. Později změnil svůj postoj i náčelník oblasti a začal se o pravdu zajímat. Když se tam konal krajský sjezd, některé účastníky u sebe ubytoval, a dokonce bratrům daroval krávu.

Vůdci tajné společnosti Poro útočili i jinak. Jednali lstivě jako lidé, o kterých žalmista napsal, že „výnosem vytváří těžkosti“. (Žalm 94:20) Politici, kteří do této společnosti patřili, předložili parlamentu návrh na zákaz činnosti svědků Jehovových. Charles Chappell vypráví: „Náčelník oblasti se nás ale zastal. Řekl poslancům, že s námi už dva roky studuje, že naše organizace se vůbec nezapojuje do politiky a že lidi vzděláváme a pomáháme jim zlepšit morálku. Také prohlásil, že doufá, že se jednou sám stane svědkem. Když se na jeho stranu postavil další člen parlamentu, který s námi dřív studoval, návrh byl zamítnut.“

Ti, kdo nějakou tajnou společnost opustili, čelili tvrdému odporu svých příbuzných. To zažil například Jonathan Sellu, dospívající chlapec z Koindu. Jeho předkové po čtyři generace sloužili jako kněží džu-džu a on byl vychovávaný tak, aby jednou mohl dělat totéž. Když začal studovat Bibli, skončil se všemi spiritistickými rituály a přestal předkládat oběti. Příbuzní se proti němu okamžitě postavili. Odhlásili ho ze školy, a když šel na shromáždění, nedávali mu najíst. Vysmívali se mu: „Ať tě nakrmí Bůh!“ Jonathan přesto vytrval. Hlady neumřel a číst a psát se stejně naučil. Později se stal pravidelným průkopníkem a měl radost, že pravdu přijala i jeho maminka.

V roce 1960 už sbory a odloučené skupiny existovaly ve Freetownu a jeho čtvrti Kissy a dále ve městech Bo, Koindu, Lunsar, Magburaka, Makeni, Moyamba, Port Loko, Waterloo a také v Kabale na severu. Počet zvěstovatelů ten rok prudce stoupl ze 182 na 282. Na pomoc novým sborům přijelo mnoho zvláštních průkopníků z Ghany a Nigérie.

Většina nových bratrů a sester byla buď z etnické skupiny Krio, která žije ve Freetownu a okolí, nebo z kmene Kisi, který obývá Východní provincii. Dobrá zpráva se ale šířila a začaly na ni reagovat i jiné kmeny. V severní části země to byly například kmeny Kuranko, Limba a Temne a na jihu Mende.

V roce 1961 proběhlo zasvěcení sálu Království, ve kterém se scházel sbor Freetown-východ. Potom byl zasvěcen sál Království v Koindu. Bratři ho postavili z hliněných cihel, měl 300 míst a konaly se v něm i sjezdy. Brzy poté se 40 starších zúčastnilo první školy služby Království v Sieře Leone. Byl to opravdu výjimečný rok. Bratři ho završili úspěšnou kampaní, při které lidem nabízeli Svaté Písmo – Překlad nového světa.

Bylo zřejmé, že Jehova svému lidu žehná. Dne 28. července 1962 bylo v Sieře Leone zaregistrováno Mezinárodní sdružení badatelů Bible, což je korporace, kterou svědkové Jehovovi používají v mnoha zemích.

Zaměřme teď pozornost na Guineu (dříve Francouzská Guinea). Před rokem 1958 tudy projíždělo několik  bratrů a cestou příležitostně vydávali svědectví. Francouzské koloniální úřady ale s naší činností nesouhlasily. Dveře ke kázání dobré zprávy se otevřely právě v roce 1958, kdy Guinea odmítla francouzskou nadvládu a vyhlásila nezávislost.

Později toho roku přijel do Guineje Manuel Diogo, francouzsky mluvící bratr z Dahome (nyní Benin). Bylo mu něco přes 30 let a začal pracovat v bauxitovém dole ve městě Fria, které leží asi 80 kilometrů na sever od hlavního města Konakry. Byl nadšený, že může kázat v místě, kam se dobrá zpráva ještě nedostala. Napsal do francouzské odbočky a žádal o publikace. Také  prosil, aby mu přišli pomoct zvláštní průkopníci. Svůj dopis zakončil slovy: „Modlím se, aby Jehova žehnal dílu v této zemi, protože hodně lidí tady má zájem o pravdu.“

Bratři z francouzské odbočky napsali Manuelovi povzbuzující dopis a vybídli ho, aby v Guineji zůstal co nejdéle. Také zařídili, aby za ním nakrátko přijel jeden zvláštní průkopník a školil ho v kazatelské službě. Manuela to ohromně povzbudilo a ve městě Fria horlivě kázal až do své smrti v roce 1968.

Když v roce 1960 přijel do Konakry zónový dozorce Wilfred Gooch, zjistil, že tam kážou ještě další dva afričtí bratři. Doporučil, aby se o kazatelskou službu v Guineji starala odbočka v Sieře Leone, a ne odbočka ve Francii. Tato změna začala platit 1. března 1961. O měsíc později vznikl v Konakry první sbor na území Guineje.

Dobrá zpráva se šířila také do jižní Guineje. Falla Gbondo z kmene Kisi žil nějakou dobu v Libérii a pak se vrátil do své rodné vesnice Fodédou, která ležela asi 13 kilometrů na západ od města Guékédou. S sebou si přivezl knihu Od ráje ztraceného k ráji znovu získanému. Falla sice neuměl číst, ale pomocí obrázků v knize vysvětloval dobrou zprávu ostatním členům kmene. Vzpomíná: „Kniha byla předmětem živých diskuzí. Lidé jí začali říkat Kniha o Adamovi a Evě.“

Falla se pak vrátil do Libérie, dal se pokřtít a časem se stal zvláštním průkopníkem. Dvakrát měsíčně jezdil do Fodédou a studoval tam se skupinou asi 30 lidí. Zanedlouho se k němu přidal Borbor Seysey, jiný kisijský  zvláštní průkopník z Libérie. Společně založili novou skupinu ve městě Guékédou. Z obou skupin se později staly sbory.

Jak se čím dál víc Kisijů stávalo svědky Jehovovými, místní náčelníci si začali všímat jejich pěkného chování. Svědkové byli pracovití, poctiví a přispívali k pokojným vztahům ve vesnicích. Když tedy bratři požádali o povolení ke stavbě sálu Království ve Fodédou, náčelníci jim ochotně věnovali pozemek o rozloze tří hektarů. A tak počátkem roku 1964 bratři dokončili první sál Království v Guineji.

V Konakry se ale tou dobou schylovalo k problémům. Kvůli politickému napětí se vládní úředníci dívali na cizince s nedůvěrou. Čtyřem misionářům z Gileadu zamítli žádost o povolení k trvalému pobytu a deportovali je. Dva bratři z Ghany byli na základě falešných obvinění zatčeni a téměř na dva měsíce uvězněni.

Jeden z nich, Emmanuel Awusu-Ansah, byl hned po propuštění zatčen znovu. Věznili ho v otřesných podmínkách. Ze špinavé cely napsal: „Duchovně jsem zdravý, ale mám pořád horečku. I tak můžu dál kázat. Minulý měsíc jsem ve službě strávil 67 hodin a dva zájemci se ke mně v kázání přidali.“ Jeden jeho zájemce přijal pravdu. Emmanuela po pěti měsících propustili a deportovali do Sierry Leone. V Konakry tak zůstal jen jeden zvěstovatel.

V roce 1969 se politická situace uklidnila a do Konakry přijeli zvláštní průkopníci. Úřady jim povolily pořádat shromáždění, a bratři dokonce mohli vyvěsit  ceduli s nápisem sál Království. Brzy chodilo na shromáždění asi 30 zájemců.

Stále hrozilo nebezpečí, že bratry zatknou, a tak nejdřív kázali opatrně. Postupně ale byli smělejší a jejich činnost nabývala na síle. Během roku 1973 zvěstovatelé z malého sboru v Konakry rozšířili 6 000 traktátů. Později začali nabízet časopisy v kancelářích, firmách a obchodech. Vládní úředníci i lidé obecně časem začali chápat naši činnost a vážili si jí. Trpělivost a nepolevující snaha bratrů přinesly své výsledky. Dne 15. prosince 1993 byla zaregistrována Křesťanská společnost svědků Jehovových v Guineji.