V ROCE 1997, když proti sobě ve Freetownu bojovali povstalci a vládní armáda, nabídl jsem se, že odtud budu doručovat korespondenci do dočasné odbočky v Konakry v Guineji.

Na zastávce ve Freetownu jsem se skupinou mužů nastoupil do autobusu. V dálce byla slyšet střelba. Měli jsme strach. Projížděli jsme ulicemi města a najednou se začalo střílet přímo kolem nás. Řidič rychle vycouval a jel jinudy. Brzy nás zastavila skupina povstalců a nařídili nám vystoupit. Vyslýchali nás a pak nás nechali jet. Za chvíli jsme narazili na další skupinu vojáků. Jeden z cestujících ale znal jejich velitele, a tak nám dovolili pokračovat v cestě. Na kraji města nás vyslýchala třetí skupina povstalců, ale  i oni nás nechali jet. Cestou na sever jsme projeli mnoha silničními zátarasy. Navečer náš zaprášený autobus konečně dorazil do Konakry.

Později jsem převážel krabice s publikacemi, kancelářské vybavení, služební záznamy a humanitární pomoc. Většinou jsem cestoval autem nebo mikrobusem. K cestám přes prales jsem ale někdy najímal nosiče a přes řeky jsem literaturu dopravoval na kánoi.

Když jsem jednou vezl vybavení z Freetownu do Konakry, povstalečtí vojáci na hranicích zastavili náš mikrobus. Jeden z nich uviděl moje zavazadla a začal se mě podezřívavě vyptávat. V tu chvíli jsem mezi povstalci uviděl bývalého spolužáka. Ostatní mu říkali Drsňák a ze všech vojáků nejvíc naháněl strach. Napadlo mě říct, že jsem se přijel podívat za Drsňákem, a zavolal jsem na něj. Okamžitě mě poznal a utíkal ke mně. Se smíchem jsme se objali. Potom zvážněl.

„Je všechno v pořádku?“ zeptal se mě.

„Snažím se dostat do Guineje,“ odpověděl jsem.

Okamžitě vojákům přikázal, aby nechali náš mikrobus projet bez kontroly.

Kdykoli jsem od té doby projížděl přes tohle kontrolní stanoviště, Drsňák nařídil vojákům, aby mě pustili. Dával jsem jim naše časopisy a oni si je rádi brali. Brzy mi začali říkat Muž se Strážnou věží.