Sbor ve Freetownu byl nadšený pro pravdu a začal se „důkladně zaměstnávat slovem“. (Sk. 18:5) Alfred Joseph vzpomínal: „Často jsem si na svou velkou motorku značky Norton naložil krabici plnou publikací. Thomas Grant nebo jeho bratr Sylvester si sedl za mě a vyrazili jsme kázat do vesnic a menších měst okolo Freetownu.“

Do roku 1927 zvěstovatelé sloužili převážně ve Freetownu a jeho blízkém okolí, kterému se říkalo Kolonie. Ale počínaje rokem 1928 si každý rok, než začalo období dešťů, sbor pronajal autobus a jel na venkov. Ti, kdo se nemohli zúčastnit, akci finančně podpořili. Výpravy vedl Melbourne Garber. Kázalo se ve městech a vesnicích na východ od Kailahunu a směrem na jih skoro až k hranicím s Libérií. Každou první neděli  v měsíci se tam zvěstovatelé vraceli za lidmi, kteří projevili zájem.

Někdy v té době odjel bratr Brown na Antily a vrátil se s autem. Bylo to jedno z prvních aut v Sieře Leone a navíc mělo silnou zvukovou aparaturu určenou pro vydávání svědectví na veřejnosti. Bratr Brown vždycky zaparkoval na nějakém veřejném prostranství a pustil hudbu, aby upoutal pozornost. Potom přednesl krátký proslov nebo pustil nahrávku přednášky a všem nabídl biblické publikace. Mluvící auto, jak mu lidé začali říkat, bylo velkou senzací. Všichni ho chtěli slyšet.

Bratr Brown se potom zaměřil na území, kam dobrá zpráva ještě nedorazila – na ostatní anglicky mluvící země v západní Africe. Koncem 20. let začal podnikat  kazatelské výpravy do Gambie, Ghany, Libérie a Nigérie. V každé z těch zemí lidé projevovali zájem, ale zdálo se, že v Nigérii padlo semeno pravdy na obzvlášť úrodnou půdu. Bratr Brown s rodinou se proto v roce 1930 přestěhoval z Freetownu do Lagosu. Odtud dál dohlížel na kazatelské dílo v západní Africe.

V roce 1950 se musel kvůli špatnému zdraví vrátit na Jamajku. Zůstal za ním obrovský kus práce. V západní Africe sloužil spolu s manželkou přes 27 let. Za tu dobu tam počet svědků vzrostl ze dvou na víc než 11 000. Brownovi na vlastní oči viděli splnění Izajášova proroctví: „Z maličkého se stane tisíc a z malého mocný národ.“ (Iz. 60:22) Dnes, jen asi o 60 let později, slouží Jehovovi v západní Africe „mocný národ“, který čítá přes 500 000 lidí.

Na Afriku padl stín druhé světové války. Jehovovi služebníci v Sieře Leone však zůstali neutrální. (Mich. 4:3; Jan 18:36) Britské úřady je označily za podvratné živly, sledovaly veškerou jejich činnost a zakázaly jejich publikace. Jednu zásilku celníci ve Freetownu zabavili a spálili. Někteří bratři se kvůli držení zakázaných publikací dostali do vězení, ale brzy byli propuštěni. *

Navzdory zákazu svědkové dál mluvili s lidmi o Jehovovi. Pauline Coleová vyprávěla: „Do přístavu pravidelně  připlouvala loď, na které jeden bratr pracoval jako stevard. Zásoboval nás Strážnými věžemi a my jsme je přepisovali na stroji, abychom jich na shromáždění měli dostatek. Také jsme tiskli letáčky na různé biblické náměty a rozdávali je lidem. A zejména ve vzdálenějších vesnicích měli bratři dál veřejné přednášky a pouštěli nahrávky rozhlasových projevů bratra Rutherforda.“

Zvěstovatelé toho v té době nemohli dělat moc, ale Jehova jejich snaze žehnal. James Jarrett, dlouholetý starší a zvláštní průkopník, vzpomíná: „Během války, když jsem pracoval jako kameník, mi jedna starší sestra dala brožuru Uprchlíci. Ten název mě zaujal, protože do Freetownu přicházelo mnoho uprchlíků. Ještě ten večer jsem brožuru přečetl a uvědomil si, že jsem našel pravdu. Ráno jsem tu sestru vyhledal a vzal si od ní další výtisky pro své tři bratry. Všichni čtyři jsme přijali pravdu.“

Když v roce 1945 válka skončila, sbor ve Freetownu měl 32 věrných a duchovně aktivních zvěstovatelů. Byli připravení se s nadšením pustit do další práce.

Na služebním shromáždění, které proběhlo 29. srpna 1945, se ve freetownském sboru mluvilo o nové kampani. Oznámení o tom, že bude probíhat, vyšlo v Informátoru (nyní Naše služba Království) z prosince 1944. Všechny sbory měly uspořádat čtyři veřejná shromáždění „v každém městě a vesnici“ ve svém obvodu. Na shromážděních měla zaznít hodinová přednáška. Měl ji přednést bratr, kterému bylo alespoň 18 let a dobře si vedl v teokratické škole. Potom měli  bratři vytvořit skupiny pro studium Bible a pomáhat v nich zájemcům z dané oblasti.

Jak na nový pokyn zareagovali zvěstovatelé? Na služebním shromáždění freetownského sboru zazněly tyto komentáře:

Předsedající: „Co myslíte, jak bychom měli při téhle kampani postupovat?“

První bratr: „Asi nemůžeme čekat stejný úspěch jako v Americe. Lidé tady reagují jinak.“

Druhý bratr: „S tím souhlasím.“

Třetí bratr: „Proč to nezkusit?“

Čtvrtý bratr: „Určitě nastanou komplikace.“

Pátý bratr: „Pokyny od Jehovovy organizace přece musíme poslouchat.“

Šestý bratr: „V naší zemi to ale nebude fungovat.“

První sestra: „Jenže v Informátoru to stojí jasně. Pojďme to zkusit.“

A tak to zkusili. Shromáždění se konala od Freetownu na pobřeží po Bo na jihovýchodě a až po Kabalu na severní náhorní plošině. Bratři je pořádali ve školách, na tržištích i v soukromých domech. Tato kampaň sbor vyburcovala k horlivé službě a přispěla k tomu, že „Jehovovo slovo . . . rostlo a šířilo se“. (Sk. 12:24)

Zvěstovatelé ale potřebovali teokratické školení. A přesně to jim Jehova poskytl.