Sociální, politické a ekonomické problémy během 80. let vedly v zemích západní Afriky k nepokojům. Když válka zdevastovala sousední Libérii, do Sierry Leone uteklo mnoho lidí. Odbočka zařídila, aby se uprchlí svědkové Jehovovi mohli ubytovat v sálech Království a domovech bratrů, kteří se o ně postarali.

Uprchlíci to neměli vůbec lehké, ale přesto zažili i legrační momenty. Dlouholetá misionářka Isolde Lorenzová vypráví: „Tatínek poslal svého malého syna, aby ohřál nějaké jídlo na ohništi, které bylo za budovou sálu Království na pozemku odbočky. Když se syn vrátil, řekl tátovi, že dneska žádné jídlo nebude. Tatínek se zeptal proč. Chlapec vykřikl: ‚Protože dneska mě Jehova zachránil ze lví tlamy!‘ Co se stalo? Cestou zpátky narazil na velkého, ale neškodného německého ovčáka jménem Lobo, který patřil odbočce. Chlapec se k smrti vyděsil. Aby psa zahnal, natáhl ruce s talířem tak daleko před sebe, jak to jen šlo. Lobo to samozřejmě považoval za nabídku, aby si posloužil. A přesně to také udělal.“

Ozbrojený konflikt se 23. března 1991 rozšířil z Libérie i do Sierry Leone a odstartoval občanskou válku, která trvala jedenáct let. Členové povstalecké skupiny Jednotná revoluční fronta se rychle blížili ke Kailahunu  a Koindu. Většina místních obyvatel, včetně asi 120 bratrů a sester, před nimi raději uprchla do Guineje. Do Sierry Leone ale současně proudili další svědkové, kteří před povstalci utíkali z Libérie.

Billie Cowan, který tehdy sloužil jako koordinátor výboru odbočky, vypráví: „Do betelu ve Freetownu několik měsíců přicházely skupiny vyčerpaných, vyzáblých a hladových bratrů. Mnozí z nich na vlastní oči viděli neuvěřitelné krutosti, a aby nezemřeli hladem, jedli divoké byliny. Rychle jsme jim dali jídlo a oblečení a postarali se také o jejich příbuzné a zájemce, kteří přišli s nimi. Místní bratři a sestry je s láskou přijali do svých domovů. Uprchlí svědkové nelenili a okamžitě se zapojili do služby, aby pomohli místním sborům. Většina z nich se později přesunula dál, ale když byli u nás, hodně nás povzbudili.“

Svědkům, kteří bydleli v uprchlických táborech v jižní Guineji, poslali bratři z odbočky jídlo, léky, stavební materiál, nářadí a nádobí. Součástí zásilky bylo i mnoho darovaného oblečení z Francie. Jeden otec napsal: „Moje děti tancovaly, zpívaly a děkovaly Jehovovi. Dostaly nové oblečení, které mohly nosit na shromáždění.“ Někteří bratři a sestry řekli, že ještě nikdy nebyli tak pěkně oblečení.

Uprchlíci ale potřebovali víc než jen hmotnou pomoc. Ježíš řekl: „Člověk nebude žít ze samotného chleba, ale z každého výroku, který vychází z Jehovových  úst.“ (Mat. 4:4) Odbočka jim proto poslala biblické publikace a zorganizovala krajské a oblastní sjezdy. Také do oblasti vyslala průkopníky a cestující dozorce.

Když přijel do Koundou v Guineji krajský dozorce André Baart, setkal se s úředníkem uprchlického tábora. Ten ho požádal, aby uprchlíkům přednesl biblickou přednášku. André ji založil na 18. žalmu a měla název „Učiňte svým útočištěm Jehovu“. Přišlo si ho poslechnout asi 50 lidí. Když skončil, jedna starší žena vstala a řekla: „Udělal jste nám velkou radost. Rýže naše problémy nevyřeší, ale Bible nám ukazuje, že máme důvěřovat Bohu. Z celého srdce vám děkujeme, že jste nám přinesl útěchu a naději.“

Do Guékédou v Guineji byli posláni misionáři William a Claudia Slaughterovi. Místní sbor, který tvořilo přes 100 uprchlíků, měl velmi horlivého ducha. (Řím. 12:11) William vypráví: „Mnoho mladých bratrů dělalo pěkné duchovní pokroky. Pokud někdo nemohl přednést svůj úkol na teokratické škole, přihlásilo se 10 až 15 náhradníků. Do kazatelské služby se vydávaly velké skupiny zvěstovatelů. Někteří mladí bratři se později stali zvláštními průkopníky nebo cestujícími dozorci.“

Krátce po vypuknutí občanské války zakoupili bratři ve Freetownu pozemek o rozloze něco přes půl hektaru. Bylo to na adrese Wilkinson Road 133, jen několik set metrů od tehdejší odbočky. Alfred Gunn říká: „Chtěli jsme tam postavit nový domov betel, ale měli  jsme obavy kvůli válce. Mluvili jsme o tom s Lloydem Barrym z vedoucího sboru, který byl u nás tehdy na návštěvě. Řekl nám: ‚Kdybychom se nechali zdržovat válkami, nikam bychom se nedostali.‘ Jeho otevřená slova nám dodala odvahu pustit se do práce.“

Na projektu se podílely stovky bratrů, včetně víc než 50 dobrovolníků ze 12 zemí a mnoha ochotných křesťanů z místních sborů. Práce začaly v květnu 1991. Tom Ball, který na stavbu dohlížel, vypráví: „Přihlížející byli překvapení, když viděli kvalitní tvárnice, které jsme na místě vyráběli. Stavba s ocelovou konstrukcí se hodně lišila od místních budov. Lidi ale ohromilo především to, že bílí cizinci a místní černošští bratři pracovali společně a měli z toho radost.“

Dne 19. dubna 1997 se sešli bratři a sestry z různých zemí při zasvěcení nových budov odbočky. O měsíc později, po pěti letech tvrdých bojů na venkově, zaútočila Jednotná revoluční fronta na Freetown.

Tisíce povstalců s rozcuchanými vlasy a červenými čelenkami zaplavily město. Rabovali, znásilňovali a zabíjeli. Alfred Gunn vzpomíná: „Situace byla hrozně napjatá. Většina zahraničních misionářů byla rychle evakuována. Jako poslední měli odjet Billie a Sandra Cowanovi, Jimmie a Joyce Hollandovi a Catherine a já.

Pomodlili jsme se s betelity, kteří se nabídli, že zůstanou, a potom jsme pospíchali na evakuační místo. Cestou nás zastavilo asi dvacet nebezpečně vypadajících, opilých povstalců. Když jsme jim dali časopisy a peníze, nechali nás jít. S víc než tisícovkou dalších lidí jsme dorazili na stanoviště obehnané ostnatým drátem,  které střežili těžce ozbrojení příslušníci americké námořní pěchoty. Nastoupili jsme do helikoptéry a ta nás rychle dopravila na vojenskou loď, která kotvila blízko pobřeží. Lodní důstojník nám později řekl, že to byla největší evakuace civilistů provedená americkým námořnictvem od války ve Vietnamu. Další den jsme se helikoptérou dostali do Konakry v Guineji. Tam jsme zřídili dočasnou odbočku.“

Misionáři nervózně očekávali zprávy z Freetownu. Konečně dorazil dopis, ve kterém stálo: „Je tady chaos, ale stále rozdáváme Zprávy Království č. 35 s názvem ‚Bude někdy mezi všemi lidmi láska?‘. Lidé reagují příznivě, a začali s námi studovat i někteří povstalci. Rozhodli jsme se proto kazatelskou službu ještě zintenzivnit.“

Jonathan Mbomah, který tehdy sloužil jako krajský dozorce, vypráví: „Dokonce jsme ve Freetownu zorganizovali sjezdový den. Program byl tak duchovně povzbuzující, že jsem se rozhodl jet do Bo a do Kenemy a sjezd uspořádat i tam. Bratři v těchto městech rozervaných válkou děkovali Jehovovi za nádherný duchovní pokrm.

Koncem roku 1997 jsme na Národním stadionu ve Freetownu uspořádali oblastní sjezd. Poslední den sjezdu na stadion vtrhli povstalečtí vojáci a nařídili nám, abychom odešli. Prosili jsme je, aby nás nechali program dokončit. Po dlouhé diskuzi to vzdali a šli pryč. Na sjezdu bylo přes 1 000 lidí a 27 se jich nechalo pokřtít. Někteří bratři podnikli nebezpečnou cestu do Bo a program si tam poslechli ještě jednou. Byly to opravdu úchvatné sjezdy.“