Borbonio Aybar byl pokřtěn 19. ledna 1955, ještě v době zákazu. Po křtu vedl v Monte Adentro a v Santiagu mnoho biblických studií. Když byl zákaz v roce 1956 zrušen, byli někteří jeho zájemci včetně jeho manželky pokřtěni.

V polovině července 1957 vládní úředníci přijeli do Salceda, aby veřejně vystoupili proti svědkům. „Hlavním řečníkem byl Francisco Prats-Ramírez,“ vzpomíná bratr Aybar. „Prohlásil, že svědkové budou za pár dní vyhlazeni.“ O několik dní později, 19. července 1957, policie pozatýkala všechny svědky Jehovovy v Blanco Arriba, El Jobo, Los Cacaos a Monte Adentro.

„Byl jsem mezi těmi zatčenými,“ vypráví bratr Aybar. „Přivedli nás na vojenské velitelství v Salcedu. Jakmile jsme se tam dostali, plukovník, který se jmenoval Saladín, mě zbil. Když nám vyhrožoval, v očích mu planul vztek. Potom nás postavili do dvou řad, do jedné muže a do druhé ženy. Dozorci začali muže kopat a bít a ženy mlátit holemi. Přitom pořád opakovali: ‚Jsem katolík a zabíjím.‘“

Bratr Aybar dostal pokutu a šel na tři měsíce do vězení. Popisuje, co se v té době stalo: „Když jsme byli zavření, navštívil nás armádní generál Santos Mélido Marte. Řekl nám: ‚Čtu Bibli a vím, že Jehova je Bůh. Neprovedli jste nic, za co byste měli být ve vězení, ale nemůžu pro vás nic udělat, protože za vaším uvězněním stojí katoličtí biskupové. Trest vám  můžou zkrátit jenom oni anebo el jefe („vůdce“, Trujillo).‘“

Mezi zatčenými byly i dcera a neteře Fidelie Jiménezové, které s ní předtím všechny studovaly. Fidelia sice zadržená nebyla, ale sama se přihlásila úřadům, aby ji poslaly do vězení, protože chtěla povzbudit ty, kdo už tam byli. V tomto období přijel na oficiální návštěvu věznice vysoký vojenský velitel Ludovino Fernández, nechvalně známý svou arogancí a krutostí. Dal si přivést Fidelii a zeptal se jí: „Takže vy jste šéfka?“

„Ne,“ odpověděla Fidelia, „pokud jsou tady nějací šéfové, tak jste to vy.“

„Dobře,“ stál si na svém Fernández, „tak jste pastorka.“

„Ne,“ reagovala Fidelia, „pastorem je Ježíš.“

„Copak nejsou všichni ti lidé ve vězení kvůli vám?“ ptal se Fernández. „Vy jste je přece učila.“

„Ne,“ řekla Fidelia. „Všichni ti lidé jsou ve vězení kvůli Bibli. Žijí podle toho, co se z ní naučili.“

V tu chvíli chodbou vedli dva bratry, kteří byli také zatčeni, Pedra Germána a Negra Jiméneze, což byl Fideliin bratranec. Odváděli je ze samotky do normální cely. Negro měl na košili spoustu zaschlé krve a Pedro měl ošklivě napuchlé oko. Když Fidelia viděla, jak krutě je zbili, zeptala se velitele: „Takhle zacházíte s dobrými, poctivými, zbožnými lidmi?“ Fernández pochopil, že ji nezastraší, a nařídil, aby ji dovedli zpátky do cely.

 K tomu, aby Jehovovi věrní služebníci dokázali takovému násilnému zacházení čelit, potřebovali odvahu. A skutečně ji měli. Uvědomovali si to i lidé ve státní správě. Například Luis Arzeno Colón, policejní inspektor ve službách prezidenta, si ve sdělení ministrovi vnitra z 31. července 1957 stěžoval: „Ačkoli národní kongres nedávno schválil zákon, kterým prohlásil náboženskou činnost sekty zvané svědkové Jehovovi za ilegální, většina jejích členů v činnosti zarputile pokračuje.“