GERMAN GOMERA byl druhým nejmladším z jedenácti dětí. Potom co mu zemřel tatínek a dvě sestry, jeho maminka Luisa se s rodinou přestěhovala do města. Tam se připojili k mennonitské církvi, jejímiž členy už byli Luisini bratři a jejich rodiny.

„V roce 1962 přijel do města manželský pár zvláštních průkopníků,“ vzpomíná German. „Bylo nám řečeno, že po městě šíří ďábelské učení. Přesto když přišli k rodině Piñových, byli pozváni dovnitř. Piñovi byli velká rodina. Laskavé a přátelské chování průkopníků na ně zapůsobilo, a tak jim pozorně naslouchali. Výsledkem bylo, že tato rodina a také tři moje starší sestry začaly studovat.

Jednou když byli průkopníci u Piñových, přizvali k rozhovoru i maminku. Četly se biblické texty, které poukazovaly na možnost žít věčně na zemi. Maminka se zeptala: ‚Proč tedy naše církev učí, že půjdeme do nebe?‘ Když jí bratr ukázal, co Bible říká o vzkříšení na zem, maminka to přijala a začala o tom, co se dozvěděla, mluvit s druhými.

 Jakmile pastoři mennonitské církve zjistili, že členové jejich sboru studují se svědky Jehovovými, snažili se je odradit. Byli při tom však agresivní a vyhrožovali jim. Maximina Piñová, matka rodiny, pastorům řekla: ‚Podívejte, jsem dospělá a dokážu se rozhodovat sama.‘

Nakonec z mennonitské církve odešlo 22 lidí a začali chodit na sborová shromáždění, která se pořádala v jednom pronajatém domě. Maminka byla pokřtěná v roce 1965 a já o čtyři roky později, když mi bylo 13.“