Mladý průkopník José žije v Angole, na předměstí Luandy. Učí ve škole, která je blízko sálu Království. Projevuje křesťanské vlastnosti a je dobrý učitel, a proto se u svých 86 žáků těší velké oblibě a úctě. Jelikož sborové shromáždění, které je v týdnu, začíná ve čtyři hodiny odpoledne, dostal povolení odcházet  ten den z práce dřív. Ze školy chodí přímo do sálu Království.

Někteří žáci byli zvědaví, proč José odchází ze školy tak brzy a kam chodí. Jednoho dne ho proto dva z nich sledovali až do sálu a pak zůstali na shromáždění. Za nějakou dobu s nimi přišli tři jiní kluci, a to právě v den, kdy měl José program na služebním shromáždění. Zpráva o tom se rychle rozšířila po celé třídě. V následujících týdnech stoupl počet žáků, kteří přišli na shromáždění, z 5 na 21. Zvěstovatelé v sále Království nabídli každému z nich biblické studium a většina nabídku přijala. Když tito žáci přinesli do školy některé publikace, zaujalo to další a také oni se začali objevovat v sále. Než školní rok skončil, bylo se na shromáždění podívat 54 z 86 žáků ve třídě. Podle informací od Josého 23 z nich dělá pěkné duchovní pokroky a dál navštěvuje shromáždění.

Když zvláštní průkopníci Joseph a Evezi přijeli do svého nového působiště v Nigérii, několik skleslých zvěstovatelů těmto manželům řeklo: „Máme příliš malý obvod. Slouží se v něm moc často.“ O rok později Joseph napsal do pobočky toto: „Sloužíme v našem obvodu každý den v týdnu a překonáváme předsudky a lhostejnost. Chodíme do služby s přenosným DVD přehrávačem, abychom mohli dětem, dospívajícím i dospělým pouštět videa. A výsledek? S manželkou  vedeme každý měsíc 18 biblických studií a někdy ani nestihneme všechny naše zájemce navštívit. A kromě toho nás děti pořád prosí, abychom jim ukázali videa s Kubíkem.“

V dubnu 2014 dostala pobočka v Konžské demokratické republice dojemný dopis od skupiny rybářů, kteří žijí na ostrově Ibinja na jezeře Kivu. Tito rybáři  jezdí do měst v okolí jezera prodávat ryby. Jednou se ve městě Bukavu setkali se svědky Jehovovými, kteří s nimi mluvili o dobré zprávě a dali jim Bibli a nějaké publikace.

To, co si rybáři přečetli, se jim moc líbilo a vyprávěli o tom dalším lidem na ostrově. Jelikož zájem projevilo mnoho dalších, rybáři se dohodli, že se jeden z nich vrátí do Bukavu, aby tam svědky vyhledal a pozval je na ostrov. Když se mu je nepodařilo najít, napsal do pobočky: „Prosíme, pošlete nám svědky, aby nám pomohli poznat Bibli tak dobře, jako ji znají oni, a abychom se dozvěděli, jak můžeme žít věčně. Jsme ochotní je ubytovat. Já nabízím svůj pozemek na stavbu kostela. Z biblických textů ve vašich knihách jsme poznali, že kněží a pastoři nás učí lži. Jsme přesvědčeni, že jsme našli pravé náboženství. Na Ibinji je nás hodně, co chceme studovat Bibli a stát se svědky Jehovovými.“

Z dopisu vyplynulo, že na ostrově je asi 40 zájemců. Žije na něm 18 000 lidí, ale žádný svědek Jehovův. Pobočka tam okamžitě poslala dva zvláštní průkopníky, kteří mluví místním jazykem.

„Už nikdy Památnou slavnost nevynechám.“ Tak se vyjádřil pastor jedné významné protestantské církve v Jižní Africe. Co tohoto duchovního podnítilo k tomu, aby šel v dubnu 2014 na Památnou slavnost? Začalo to tím, že dva bratři odlišné rasy byli ve službě a přišli k jeho dveřím. Na základě předchozích  zkušeností si mysleli, že pastor s nimi nebude chtít mluvit. Adaine, jeden z bratrů, vypráví, co následovalo: „K našemu údivu otevřel dveře a pozval nás dál. Měli jsme dlouhý rozhovor. Překvapilo ho, že běloch káže v černošské čtvrti a mluví s ním jeho jazykem. Pastor pak začal pravidelně studovat Bibli.“

Adaine pokračuje: „Ten muž byl misionář a pastor víc než 40 let, ale teprve ve svých 80 letech našel odpověď na všechny své otázky. Moc se mu líbí kniha Napodobuj jejich víru. Při studiu se snaží zapamatovat si některé myšlenky a používá je v kázáních. Členům svého sboru ukázal knihu Co Bible doopravdy říká? a povzbudil je: ‚Když k vám přijdou svědkové Jehovovi s touto knihou, buďte k nim přátelští a poslechněte si, co říkají, protože tato kniha je plná duchovních pokladů.‘“

Pastor se Adainovi svěřil, že představitelé církve ho přísně pokárali a varovali ho, aby o svědcích Jehovových ve svých kázáních nemluvil. Řekl, že neví, co má dělat. Adaine si vzpomněl na vyprávění laického kazatele z Barmy otištěné v Ročence svědků Jehovových 2013. Když Adaine toto vyprávění pastorovi přečetl, ten řekl: „To je o mně! Musím udělat zásadní rozhodnutí a nemůžu s tím už otálet.“

Čtrnáctého dubna 2014 pastor přišel na svou první Památnou slavnost a právě tehdy prohlásil, že už žádnou nevynechá. Řekl, že je rozhodnutý úplně se oddělit od falešného náboženství.

Baffour a Aaron slouží jako zvláštní průkopníci v Bokabu, což je oblast kakaových plantáží na západě Ghany. Jejich obvod je rozlehlý a jsou na něm roztroušené malé domky, k nimž je možné dostat se jen úzkými pěšinami, které se klikatí plantážemi. Když člověk na nějakém místě špatně zahne, snadno se ztratí. Jednoho dne se tito dva bratři rozhodli, že půjdou jinou cestou než obvykle, a ta je dovedla k chýším, ke kterým se ještě nikdy nedostali. Našli tam mladou dvojici, Michaela a Patience, kteří projevili o biblické poselství zájem a nadšeně přijali nabídku studia. Později Michael těmto průkopníkům řekl: „Poslední dva roky nechodíme do kostela, protože jsme tam viděli věci, které nejsou v souladu s tím, co učí Bible. Od té doby si s Patience každý večer studujeme Bibli sami a hledáme odpovědi na naše otázky. Modlíme se o to, abychom dostali pomoc a našli pravdu.“ Ačkoli tato dvojice musí do sálu ujít velký kus cesty přes plantáže, okamžitě začali chodit na shromáždění. Vloni byli pokřtěni a vstoupili do pravidelné průkopnické služby. Nyní i oni procházejí spletitými pěšinami na kakaových plantážích a hledají další lidi, kteří „se modlí o to, aby dostali pomoc a našli pravdu“.