Dva dny před Památnou slavností dal jeden bratr v Indonésii pozvánku hlídači na parkovišti. Tento muž, který byl muslim, se zeptal, jestli na jednu pozvánku může přijít víc lidí. Bratr ho ujistil, že určitě ano. Muž mu řekl, že má velkou rodinu, a poprosil o další  pozvánky. Bratr mu jich dal 20 a vysvětlil mu, že se jedná o slavnost na připomínku Ježíšovy smrti a že jsou vítáni všichni, ať jsou křesťané nebo muslimové. Muž prohlásil, že s sebou vezme asi 60 až 70 lidí.

Krátce potom co na Památné slavnosti začal proslov a v sále už bylo 248 přítomných, se objevil hlídač parkoviště a s ním dalších asi 100 lidí. Byli to muži, ženy i děti, včetně starých lidí a jedné ženy v pokročilém stupni těhotenství. Aby se dostali do hotelu, kde probíhala Památná slavnost, půjčili si několik aut. Když příslušníci hotelové ostrahy viděli takový dav lidí, nechtěli je zpočátku pustit dál. Bylo jim divné, že se tolik muslimů chce zúčastnit křesťanské slavnosti. Ale když jim příchozí ukázali pozvánky, příslušníci ostrahy je odvedli k sálu. Do beztak přeplněného sálu bylo vpuštěno asi 60 lidí z této skupiny.

O několik dnů později se bratr zastavil u hlídače parkoviště a zeptal se ho, jestli se jim program líbil. Hlídač sice připustil, že měli určité zábrany tam přijít, ale řekl, že na ně silně zapůsobilo to, jak hezky se k nim všichni chovali a jak se s nimi po programu zdravili a podávali jim ruce. Bratr ho pak pozval na zvláštní přednášku, která byla příští neděli. Tentokrát hlídač přivedl asi 40 příbuzných a sousedů. Jelikož přišli až ke konci shromáždění, starší rozhodli,  že přednášku zopakují. Předsedající v úvodu krátce vysvětlil, že program se bude skládat z proslovu, písní a modliteb. Řečník potom kvůli těmto lidem, kteří jsou muslimové, používal pojmy, jež jsou jim bližší, například „Svatá kniha“ místo „Bible“ a „prorok Isá“ místo „Ježíš“.

Později jeden starší navštívil hlídače doma a začal s ním vést biblické rozhovory na základě brožury Poslouchejte. Připojilo se k nim dalších dvanáct muslimů, včetně několika žen a dětí.

Autobusy vyjíždějící z Ulánbátaru v Mongolsku míří do všech částí této země. Cesta může trvat až 48 hodin. Cestující se buď dívají z okna, nebo spí. Na linkách není k dispozici nic ke čtení, ačkoli Mongolové čtou rádi. Několik bratrů ze sboru Songinochajrchan proto oslovilo řidiče autobusů s tímto návrhem: „Rádi bychom vám dali jako dárek jednu pěknou knihu. V letadlech je v kapse u sedadla vždy něco ke čtení. Pokud si myslíte, že by vaši cestující něco takového uvítali, můžeme pro ně dát do kapes sedadel nějaké publikace.“ Osm řidičů tuto nabídku přijalo. Bratři tak rozšířili 299 časopisů a 144 brožur. Navíc si domluvili, že jakmile vyjde další číslo, vymění staré časopisy za nové.

Dva starší v jedné asijské zemi měli navštívit sestru, která byla osm let nečinná. Osobně ji neznali, ale telefonicky se s ní domluvili, že za ní přijdou do jejího obchůdku v obrovské tržnici. Nějakou dobu procházeli bludištěm uliček, než konečně našli obchod, který odpovídal hledané adrese. Tam je uvítala žena, která měla na pultu malou Bibli. Když se bratři ujistili, že její příjmení, rodné město a věk jejích dvou dětí souhlasí, dospěli k závěru, že je to sestra, kterou hledají. „Jsme tvoji bratři, svědkové Jehovovi,“ řekli.

„Jsem křesťanka,“ odpověděla žena a tvářila se zmateně. Její reakce bratrům sice připadala divná, ale přesto jí dali nějaké biblické publikace a ona to velmi ocenila. Při odchodu však bratři zjistili, že jsou na nesprávném místě. Chtěli jít do obchodu číslo 2202, ale tenhle měl číslo 2200. Jeden z bratrů řekl: „Šel mi mráz po zádech. Bylo to, jako by nás do tohoto obchodu přiměli jít andělé. Tato žena a nečinná sestra měly stejné příjmení, pocházely ze stejného města a jejich děti byly přibližně ve stejném věku. Kdyby ta paní měla jiné příjmení nebo byla z jiného města, poznali bychom, že jsme se spletli.“ O dva obchody dál bratři konečně našli nečinnou sestru, která už na ně čekala.

 Výsledkem této mýlky bylo to, že paní začala studovat Bibli a chodit na shromáždění. A nečinná sestra začala navštěvovat všechny programy a pravidelně se podílet na službě. Řekla: „Když jsem si uvědomila, že ačkoli jsem byla tak dlouho nečinná, Jehova na mě nezapomněl, zastyděla jsem se.“

Greg a Alma se přestěhovali na filipínský ostrov Catanduanes, aby sloužili tam, kde je víc zapotřebí zvěstovatelů. Část ostrova je hornatá, takže aby se dostali do některých obvodů, musí ujít až 20 kilometrů. Jindy zas dvě hodiny pádlují na člunu, aby mohli kázat na jiných ostrovech. Podnikat takové cesty v období dešťů je pro ně obtížné. Ale než aby zůstali doma a nekázali vůbec, rozhodli se využít výhodné nabídky mobilního operátora, díky které mohou posílat neomezený počet esemesek za minimální cenu.

Greg říká, že na začátku esemesky uvede své jméno a pak napíše: „Rád bych Vám předal jednu myšlenku z Bible.“ Jeden z textů, které se mu osvědčily, je Jan 17:3. Greg tento text odcituje a pak položí dvě otázky: Kdo je pravý Bůh? A kdo je Ježíš Kristus? Potom toho člověka vybídne, aby odpověděl. Když reaguje, Greg uvede další text, například Žalm 83:18. Jestliže dotyčný odpoví i na tuto esemesku, Greg mu navrhne, že mu zavolá. Greg s Almou říkají, že na jejich esemesky reagovalo hodně lidí.

 Jedna žena, kterou kontaktovali, měla řadu otázek týkajících se Bible, a tak si vyměnili mnoho esemesek. Nakonec to vedlo k biblickému studiu. Žena o tom, co se dozvěděla, mluvila se svým synovcem a spolupracovnicí. Výsledkem bylo, že všichni tři se nakonec dali pokřtít.