1.–3. Jakým způsobem Ježíš vstupuje do Jeruzaléma a proč jsou někteří ze zástupu přihlížejících možná překvapeni?

 V JERUZALÉMĚ panuje vzrušená atmosféra. Očekává se příjezd významného muže. U silnice za městem se shromažďují zástupy lidí. Chtějí toho muže přivítat, protože se o něm říká, že to je dědic krále Davida a právoplatný vládce Izraele. Mnoho jich přináší palmové listy, aby mu mávali na pozdrav, jiní rozprostírají na silnici oděvy a palmové listy a urovnávají mu tím cestu. (Matouš 21:7, 8; Jan 12:12, 13) Mnozí jsou pravděpodobně zvědaví, jakým způsobem vstoupí do města.

² Tito lidé možná očekávají velkolepou podívanou. Určitě vědí o různých významných mužích, kteří do měst vjížděli s velkou slávou. Když se například Davidův syn Absalom prohlásil za krále, obstaral si 50 mužů, aby běhali před jeho vozem. (2. Samuelova 15:1, 10) Římský vladař Julius Caesar vyžadoval ještě okázalejší podívanou. Jednou vedl triumfální průvod na římský Kapitol a po stranách tohoto průvodu šlo 40 slonů, kteří měli na sobě zavěšené lampy. Teď však obyvatelé Jeruzaléma čekají mnohem významnějšího muže. Ačkoli tomu shromážděné davy možná plně nerozumí, je to Mesiáš, největší člověk, jaký kdy žil. Ale když se tento budoucí král objeví, někteří jsou zřejmě překvapeni.

³ Nevidí žádný dvoukolý vůz, žádné běžce ani koně a rozhodně žádné slony. Ježíš jede na obyčejném soumarovi, na oslu. a Jezdec ani zvíře nejsou nijak nákladně vystrojeni.  Osel na sobě nemá žádné drahé sedlo, ale místo toho mu Ježíšovi následovníci přehodili přes hřbet jen nějaké oděvy. Proč se Ježíš rozhodl vstoupit do města tak obyčejným způsobem, když méně významní muži vyžadovali uvítání mnohem okázalejší a obřadnější?

4. Jakým způsobem měl podle Bible vstoupit do Jeruzaléma mesiášský král?

⁴ Ježíš plní proroctví: „Jásej… Vítězoslavně volej, jeruzalémská dcero! Podívej, přichází k tobě tvůj král. Je bezúhonný a přináší záchranu. Je pokorný a jede na oslu.“ (Zecharjáš 9:9) V tomto proroctví bylo uvedeno, že jednou se před lidmi v Jeruzalémě objeví Boží pomazaný, Mesiáš, jako Bohem ustanovený král. A ze způsobu, jakým to udělá – mimo jiné z toho, jaké si vybere zvíře – bude patrná jedna z vynikajících vlastností jeho srdce. Je to pokora.

5. Proč Ježíšova pokora hluboce působí na naše city a proč je tak důležité učit se v tomto ohledu Ježíše napodobovat?

⁵ Pokora patří k Ježíšovým nejpřitažlivějším vlastnostem. Když o ní přemýšlíme, hluboce to působí na naše city. Jak bylo uvedeno v předcházející kapitole, jedině Ježíš je „cesta, pravda a život“. (Jan 14:6) Je zřejmé, že nikdo jiný z těch miliard lidí, kteří kdy žili na zemi, zdaleka nebyl tak důležitý jako Boží Syn. V Ježíšově jednání však nikdy nebyl ani náznak pýchy, povýšenosti či domýšlivosti, což jsou vlastnosti, které ovládají bezpočet nedokonalých lidí. Chceme-li být Kristovými následovníky, musíme se sklonem k pýše bojovat. (Jakub 4:6) Pamatujme, že povýšenost Jehova nenávidí. Proto je nesmírně důležité, abychom se učili napodobovat Ježíšovu pokoru.

6. Co je pokora a jak Jehova věděl, že Mesiáš bude pokorný?

⁶ Pokora je poníženost mysli, opak povýšenosti nebo pýchy. Tato vlastnost pramení ze srdce a je zřejmá z řeči, chování i jednání s druhými. Jak mohl Jehova předem vědět, že Mesiáš bude pokorný? Jehova sám je dokonalým příkladem pokory a věděl, že jeho Syn ho v tom bude napodobovat. (Jan 10:15) Synovu pokoru pozoroval také v jeho jednání. Jak to?

7.–9. a) Jak Michael projevil pokoru při konfliktu se Satanem? b) V jakých situacích mohou křesťané napodobit Michaela a dát najevo pokoru?

⁷ Jeden obdivuhodný příklad Ježíšovy pokory je uveden v dopisu Judy: „Když měl archanděl Michael spor s Ďáblem a přel se s ním o Mojžíšovo tělo, neodvážil se ho urážlivými slovy odsoudit. Řekl: ‚Ať tě pokárá Jehova.‘“ (Juda 9) Jménem Michael je nazýván Ježíš v době před svým příchodem na zem a po vystoupení do nebe, a to v úloze archanděla neboli velitele Jehovovy nebeské armády andělů. b (1. Tesaloničanům 4:16) Všimněme si však, jak Michael jednal při konfliktu se Satanem.

⁸ Z Judovy zprávy se nedozvídáme, co Satan chtěl udělat s Mojžíšovým tělem, ale může nám být jasné, že Ďábel měl v úmyslu provést s ním něco podlého. Možná chtěl, aby ostatky toho věrného muže byly zneužity k falešnému uctívání. Michael sice Satanovi nedovolil provést jeho ničemný záměr, ale zároveň projevil pozoruhodné sebeovládání. Satan si rozhodně zasluhoval pokárání. Michaelovi však tehdy ještě nebylo svěřeno „všechno souzení“, a tak byl přesvědčen, že v tomto případě by měl soud vynést jedině Bůh Jehova.  (Jan 5:22) Jako archanděl měl Michael značnou pravomoc. Přesto pokorně nechal záležitost na Jehovovi a čekal, jak rozhodne. Také ukázal, že si je vědom vlastních omezení.

⁹ To, že Jehova Judu vedl, aby tuto událost popsal, mělo svůj důvod. Je smutné, že někteří křesťané v Judově době pokorní nebyli. Byli domýšliví a mluvili „urážlivě o všem, čemu [nerozuměli]“. (Juda 10) Nám nedokonalým lidem se může snadno stát, že se necháme ovládnout pýchou. Jak reagujeme, když nechápeme nějakou záležitost v křesťanském sboru – možná rozhodnutí rady starších? Kdybychom o takových rozhodnutích mluvili hanlivě či kriticky, přestože nemůžeme znát všechny souvislosti, nedávali bychom tím snad najevo nedostatek pokory? Napodobujme raději Michaela neboli Ježíše Krista a neposuzujme záležitosti, k jejichž řešení jsme od Boha nedostali žádnou pravomoc.

10., 11. a) Co je pozoruhodného na tom, že Boží Syn ochotně přijal úkol přijít na zem? b) Jak bychom mohli Ježíšovu pokoru napodobovat?

¹⁰ Boží Syn projevil pokoru rovněž tím, že přijal úkol sestoupit na zem. Zamysli se nad tím, čeho se musel vzdát. Byl archandělem a byl také „Slovo“ neboli Jehovův osobní mluvčí. (Jan 1:1–3) Žil v nebi, v Jehovově vznešeném, svatém a slavném příbytku. (Izajáš 63:15) Ale tento Syn se „zřekl … sám sebe, přijal podobu otroka a stal se člověkem“. (Filipanům 2:7) Jen si představ, co všechno k jeho poslání patřilo! Jeho život byl přenesen do lůna židovské panny, kde se devět měsíců vyvíjel. Pak se narodil v rodině chudého tesaře jako bezmocné děťátko. Prošel všemi obdobími vývinu – byl nemluvnětem, batoletem, malým chlapcem i dospívajícím mladíkem. Přestože byl dokonalý, celé své mládí zůstal podřízený svým nedokonalým rodičům. (Lukáš 2:40, 51, 52) To byla výjimečná pokora!

 ¹¹ Dokážeme Ježíšovu pokoru napodobovat tím, že ve službě Bohu ochotně přijímáme úkoly, které se mohou zdát podřadné? Úkol kázat dobrou zprávu o Božím království by se nám mohl zdát podřadný například tehdy, když lidé reagují lhostejně, posměšně nebo nepřátelsky. (Matouš 28:19, 20) Pokud však v této práci vytrváme, můžeme lidem pomoci, aby nepřišli o život. A každopádně se do značné míry naučíme pokoře, takže půjdeme ve stopách našeho Pána, Ježíše Krista.

12.–14. a) Jak Ježíš projevoval pokoru, když ho lidé chválili? b) Jak dával Ježíš najevo pokoru při jednání s druhými? c) Jak víme, že Ježíšova pokora nebyla formální ani nebyla pouhým projevem společenského chování?

¹² Od začátku až do konce své služby na zemi byl Ježíš známý svou pokorou. Projevoval ji tím, že veškerou chválu a slávu připisoval svému Otci. Lidé mnohdy Ježíše chválili za jeho moudrá slova, za mocné zázraky a za vynikající povahu. Ježíš však takovou slávu nikdy nevztahoval na sebe, ale naopak vždy říkal, že chvála a sláva patří Jehovovi. (Marek 10:17, 18; Jan 7:15, 16)

¹³ Ježíš projevoval pokoru také v tom, jak jednal s lidmi. Sám jasně řekl, že přišel na zem proto, aby sloužil druhým, a ne aby bylo slouženo jemu. (Matouš 20:28) Jeho pokora byla patrná z toho, že jednal s lidmi mírně a rozumně. Když ho jeho následovníci zklamali, nezahrnul je výčitkami, ale stále se snažil působit na jejich srdce. (Matouš 26:39–41) Jednou ho zástupy vyrušily, když hledal soukromí a klidné místo k odpočinku, ale Ježíš je neposlal pryč. Dál se jim věnoval a učil je „mnoho věcí“. (Marek 6:30–34) Když ho jedna žena, která nebyla Izraelitka, vytrvale prosila, aby vyléčil její dceru, zpočátku jí dával najevo, že to nechce udělat. Ale  jak uvidíme ve 14. kapitole této knihy, její prosbu rozzlobeně neodmítl. Nakonec té ženě vyhověl, protože vzal v úvahu její mimořádnou víru. (Matouš 15:22–28)

¹⁴ Ježíš mnoha způsoby dokazoval pravdivost těchto svých slov: „Jsem mírný a mám pokorné srdce.“ (Matouš 11:29) Ježíšova pokora nebyla formální ani nebyla pouhým projevem společenského chování. Nebyla totiž povrchní, ale vycházela z jeho srdce, z jeho nitra. Není tedy divu, že Ježíš považoval za tak důležité učit své následovníky, aby byli pokorní.

15., 16. Jak Ježíš ukázal rozdíl mezi postojem světských vládců a postojem, který si potřebovali vypěstovat jeho následovníci?

¹⁵ Ježíšovi apoštolové rozvíjeli pokoru jen pozvolna. Ježíš je to musel opakovaně učit. Jednou se například stalo, že ho Jakub a Jan prostřednictvím své matky žádali, aby jim slíbil, že v Božím království budou mít význačné postavení. Ježíš skromně odpověděl: „To, kdo se posadí po mé pravici a po mé levici, nezávisí na mně. Ta místa patří těm, pro které je připravil můj Otec.“ Ostatní apoštolové se kvůli tomu na Jakuba a Jana „rozzlobili“. (Matouš 20:20–24) Jak se k tomu Ježíš postavil?

¹⁶ Laskavě napomenul všechny apoštoly. Řekl jim: „Víte, že vládci národů nad lidmi panují a významní muži jim dávají pocítit svou moc. Mezi vámi to tak nesmí být. Ale kdo chce být mezi vámi velký, musí být vaším služebníkem, a kdo chce být první, musí být vaším otrokem.“ (Matouš 20:25–27) Apoštolové pravděpodobně věděli, že „vládci národů“ dovedou být velmi povýšení, ctižádostiví a sobečtí. Svým výrokem Ježíš ukázal, že jeho následovníci musí být jiní než tito pánovití tyrani bažící po moci – že musí být pokorní. Pochopili apoštolové toto názorné poučení?

17.–19. a) Jakým nezapomenutelným způsobem poučil Ježíš své apoštoly o pokoře ještě večer před svou smrtí? b) Co bylo tím nejpůsobivějším poučením o pokoře, jaké dal Ježíš za svého života na zemi?

 ¹⁷ Nebylo to pro ně snadné. Takovou lekci od Ježíše nedostali poprvé ani naposledy. Když se už dřív hádali, kdo z nich je největší, postavil mezi ně malé dítě. Řekl jim, aby se snažili víc se podobat dětem, protože ty na rozdíl od dospělých nemívají takový sklon k pýše a ctižádosti ani takovou touhu nad druhými vyniknout. (Matouš 18:1–4) I tak ještě večer před svou smrtí Ježíš viděl, že se jeho apoštolové pýchy nezbavili. Dal jim tedy poučení, které se jim hluboce vrylo do paměti. Uvázal si ručník kolem pasu a prokázal jim službu považovanou v té době za jednu z nejpodřadnějších. V domácnosti tuto službu obvykle hostům prokazovalo služebnictvo. Ježíš všem svým apoštolům umyl nohy! Umyl je i Jidášovi, který se ho chystal zradit. (Jan 13:1–11)

¹⁸ Smysl svého činu Ježíš zdůraznil slovy: „Dal jsem vám … příklad.“ (Jan 13:15) Zapůsobila tato lekce konečně na jejich srdce? Zřejmě ne. Později ten večer se totiž už zase hádali, kdo z nich je největší. (Lukáš 22:24–27) Ježíš s nimi měl přesto stále trpělivost a pokorně je poučoval. Pak jim dal to nejpůsobivější poučení, jaké si lze představit. „Pokořil se a stal se poslušným do té míry, že podstoupil smrt – smrt na mučednickém kůlu.“ (Filipanům 2:8) Ochotně podstoupil ponižující smrt, když byl neprávem odsouzen jako zločinec a rouhač. Tímto způsobem Boží Syn prokázal, že je výjimečný, protože ze všech Jehovových tvorů jedině on projevil pokoru dokonale, v té největší možné míře.

¹⁹ Bylo to poslední poučení o pokoře, které Ježíš dal za svého života na zemi. Možná právě to vrylo tento námět jeho věrným apoštolům nesmazatelně do srdce. Z Bible se dozvídáme, že tito muži pokorně sloužili druhým ještě mnoho let, a dokonce desetiletí. A jak je to s námi?

20. Jak můžeme poznat, že máme pokorné srdce?

²⁰ Apoštol Pavel každého z nás vybízí: „Mějte takový myšlenkový postoj, jaký měl Kristus Ježíš.“ (Filipanům 2:5) Musíme mít podobně jako Ježíš pokorné srdce. Jak můžeme poznat, že pokorní doopravdy jsme? Pavel nám připomíná: „Nic nedělejte ze svárlivosti ani ze samolibosti, ale s pokorou považujte druhé za sobě nadřazené.“ (Filipanům 2:3) Rozhodující tedy je, jak pohlížíme na druhé ve srovnání s vlastní osobou. Je nutné, abychom je považovali za nadřazené, za důležitější než sami sebe. Budeme tuto radu uplatňovat?

21., 22. a) Proč je důležité, aby křesťanští starší byli pokorní? b) Jak se pozná, že jsme si oblékli pokoru?

²¹ Ještě mnoho let po Ježíšově smrti apoštol Petr přemýšlel o tom, jak je pokora důležitá. Učil křesťanské starší, aby své povinnosti vykonávali pokorně a aby nad Jehovovými ovcemi nikdy nevládli. (1. Petra 5:2, 3) Odpovědné úkoly nikoho neopravňují k pýše. Naopak kdo má větší odpovědnost, potřebuje víc opravdové pokory. (Lukáš 12:48) Tato vlastnost je samozřejmě nezbytná nejen pro starší, ale i pro všechny ostatní křesťany.

²² Petr určitě nikdy nezapomněl na ten večer, kdy mu Ježíš přes všechny jeho námitky umyl nohy. (Jan 13:6–10) Křesťanům napsal: „Všichni si vůči sobě navzájem oblečte pokoru.“ (1. Petra 5:5) Výraz „oblečte si“ vyvolává představu služebníka, který se chystá vykonat nějakou domácí práci a předtím si obléká zástěru. Toto slovní spojení nám pravděpodobně připomene situaci, kdy si Ježíš uvázal ručník kolem pasu a poklekl, aby umyl apoštolům nohy. Existuje tedy vůbec nějaký úkol od Boha, o kterém by si Ježíšův následovník mohl myslet, že je pod jeho důstojnost? Z našeho  jednání by mělo být jasně patrné, že jsme z hloubi srdce pokorní – jako bychom si pokoru oblékli.

23., 24. a) Proč bychom měli odolávat i sebemenšímu sklonu k domýšlivosti? b) Který nesprávný názor na pokoru bude uveden na pravou míru v následující kapitole?

²³ Domýšlivost je jako jed. Její následky mohou být ničivé. Kvůli ní může i ten nejnadanější člověk být pro Boha nepoužitelný. Naproti tomu i toho nejméně nadaného člověka, který je pokorný, může Jehova velmi dobře použít. Jestliže tuto drahocennou vlastnost denně rozvíjíme tím, že se pokorně snažíme chodit v Kristových stopách, můžeme očekávat nádhernou odměnu. Petr napsal: „Pokořte se tedy pod mocnou Boží ruku, aby vás v pravý čas vyvýšil.“ (1. Petra 5:6) Jehova Ježíše za jeho mimořádnou pokoru opravdu vyvýšil. Pokud budeš pokorný, velmi rád odmění i tebe.

²⁴ Někteří lidé žel považují pokoru za známku slabosti. Z Ježíšova příkladu ale můžeme pochopit, že tento názor je nesprávný, protože ten nejpokornější člověk byl zároveň nejodvážnější. To bude námětem následující kapitoly.