1., 2. Jak Ježíš tráví poslední večer se svými apoštoly a proč jsou pro něj tyto poslední chvíle tak cenné?

 JEŽÍŠ shromažďuje své apoštoly do horní místnosti jistého domu v Jeruzalémě. Ví, že to bude poslední večer, který s nimi stráví. Nastává čas, aby se vrátil ke svému Otci. Za několik hodin bude zatčen a jeho víra bude vyzkoušena víc než kdy dřív. I v posledních hodinách svého života ale přemýšlí o tom, co jeho apoštolové potřebují.

² Už předtím je na svůj odchod připravoval, ale chce jim toho říci ještě víc – chce je posílit, aby dokázali nadcházející události zvládnout. Tyto poslední drahocenné chvíle proto využívá k tomu, aby dal apoštolům poučení, které jim pomůže zachovat věrnost. Myšlenky, které vyjadřuje, patří k těm nejvřelejším a nejdůvěrnějším, jaké jim kdy sdělil. Ale proč se Ježíš stará víc o své apoštoly než sám o sebe? Proč pro něj mají tyto poslední společné hodiny tak velkou cenu? Důvodem je láska. Hluboce apoštoly miluje.

3. Jak víme, že Ježíš nezačal svým následovníkům projevovat lásku teprve během toho posledního večera?

³ Když o řadu desetiletí později apoštol Jan popisoval, co se ten večer stalo, v úvodu napsal: „Bylo před svátkem Pesach a Ježíš si uvědomoval, že přišel jeho čas, aby opustil tento svět a šel k Otci. Protože miloval své vlastní, kteří byli ve světě, projevoval jim lásku až do konce.“ (Jan 13:1) Lásku ke „svým vlastním“, to znamená ke svým učedníkům, ovšem Ježíš nezačal dávat najevo teprve během toho  večera. Dokazoval ji v malých i velkých věcech po celou dobu své služby. Bude užitečné, když některé z projevů jeho lásky blíž prozkoumáme. Pokud ho totiž v tomto ohledu napodobujeme, prokazujeme se jako jeho opravdoví učedníci.

4., 5. a) Proč Ježíš musel být při jednání se svými učedníky trpělivý? b) Jak Ježíš reagoval, když v zahradě Getsemane tři z jeho apoštolů nezůstali bdělí?

⁴ Láska jde ruku v ruce s trpělivostí. V 1. Korinťanům 13:4 čteme, že „láska je trpělivá“, a být trpělivý mimo jiné znamená snášet druhé. Potřeboval Ježíš při jednání se svými učedníky trpělivost? Určitě. Ve 3. kapitole této knihy jsme viděli, že se apoštolové příliš neměli k tomu, aby pěstovali pokoru. Nejednou se přeli o to, kdo z nich je největší. Jak na to Ježíš reagoval? Rozhněval se snad na ně a mluvil s nimi podrážděně nebo rozladěně? Nic takového se nestalo. Trpělivě jim domlouval. Trpělivost neztratil, ani když mezi nimi došlo „k ostrému sporu“ o totéž během posledního večera, který s nimi strávil. (Lukáš 22:24–30; Matouš 20:20–28; Marek 9:33–37)

⁵ Když později během této poslední noci Ježíš s jedenácti věrnými apoštoly odešel do zahrady Getsemane, byla jeho trpělivost zkoušena znovu. Na jednom místě zanechal osm ze svých apoštolů, zatímco Petra, Jakuba a Jana vzal s sebou dál do zahrady. „Je mi nesmírně smutno, až k smrti,“ řekl jim. „Zůstaňte tady a bděte se mnou.“ Poodešel od nich a začal se vroucně modlit. Modlil se dlouho a potom se k těm třem apoštolům vrátil. Co viděl? V hodině jeho nejtěžší zkoušky tvrdě spali! Pokáral je snad za to, že nezůstali bdělí? Ne, trpělivě je povzbudil. Z jeho laskavých slov bylo patrné, že chápe jejich slabosti i to, jaké napětí prožívají. a  Řekl: „Duch je sice dychtivý, ale tělo je slabé.“ Trpělivost mu nedošla, ani když se vrátil podruhé a potřetí a oni opět spali! (Matouš 26:36–46)

6. Jak můžeme Ježíše napodobovat při jednání s druhými?

⁶ Je opravdu povzbudivé, že Ježíš nad svými apoštoly nelámal hůl. Jeho trpělivost nakonec přinesla dobré výsledky, protože tito věrní Boží služebníci časem poznali, že je důležité být pokorný i bdělý. (1. Petra 3:8; 4:7) A co my? Jak můžeme Ježíše napodobovat při jednání s druhými? Trpělivost potřebují mít zejména starší. Spoluvěřící někdy přijdou ke staršímu se svými problémy právě ve chvíli, kdy je vyčerpaný nebo má plnou hlavu vlastních starostí. Jindy chtějí starší nějakému spolukřesťanovi pomoci, ale on na jejich radu nereaguje tak, jak by měl. Trpěliví starší přesto budou druhé poučovat „s mírností“ a budou se stádem zacházet něžně. (2. Timoteovi 2:24, 25) Také rodiče by měli projevovat trpělivost podobně jako Ježíš. Děti se totiž někdy nemají k tomu, aby přijaly radu nebo ukáznění. Milující a trpěliví rodiče se však nevzdají a budou se dál snažit své děti vychovávat. Trpělivost jim může přinést opravdu bohatou odměnu. (Žalm 127:3)

7. Jak Ježíš pečoval o tělesné potřeby svých učedníků?

⁷ Dokladem lásky jsou nesobecké skutky. (1. Jana 3:17, 18) Láska „není sobecká“. (1. Korinťanům 13:5) Ježíše podněcovala k tomu, aby pečoval o tělesné potřeby svých učedníků. Často pro ně něco udělal, dřív než o to požádali. Když viděl, že jsou unavení, navrhl jim, aby s ním  šli „na osamělé místo a trochu si [odpočinuli]“. (Marek 6:31) Když rozpoznal, že mají hlad, iniciativně jim dal najíst, stejně jako tisícům jiných lidí, kteří si ho přišli vyslechnout. (Matouš 14:19, 20; 15:35–37)

8., 9. a) Z čeho je patrné, že Ježíš věděl o duchovních potřebách svých učedníků a že se o ně i v tomto ohledu staral? b) Jak Ježíš projevil hluboký zájem o blaho své matky i ve chvíli, kdy visel na kůlu?

⁸ Ježíš věděl, že jeho učedníci mají také duchovní potřeby, a i v tomto ohledu se o ně staral. (Matouš 4:4; 5:3) Když vyučoval, svým učedníkům často věnoval zvláštní pozornost. Kázání na hoře pronesl především k jejich užitku. (Matouš 5:1, 2, 13–16) Vyučoval pomocí podobenství, a „když byl sám se svými učedníky, všechno jim vysvětloval“. (Marek 4:34) Předpověděl, že ustanoví „věrného a rozvážného otroka“ a tak zajistí, aby jeho následovníci byli v posledních dnech dobře duchovně živeni. Tento  věrný otrok, tvořený malou skupinou Ježíšových pomazaných bratrů na zemi, poskytuje duchovní „pokrm v pravý čas“ od roku 1919. (Matouš 24:45)

⁹ V den své smrti Ježíš dojemným způsobem prokázal, že má zájem o duchovní blaho svých blízkých. Představ si tu situaci. Ježíš visel na kůlu a trpěl krutou bolestí. Aby se mohl nadechnout, musel se patrně nadzvednout tak, že se nohama vzepřel. To však bylo jistě velice bolestivé, protože se mu tím zvětšovaly rány v nohou způsobené hřeby a zbičovaná záda se mu dřela o kůl. Jelikož při mluvení je třeba ovládat dýchání, bezpochyby se mu mluvilo obtížně a působilo mu to bolest. A přesto Ježíš těsně před smrtí pronesl slova, ze kterých je patrné, jak hluboce miloval svou matku Marii. Když viděl, že Marie a apoštol Jan stojí nedaleko, promluvil tak hlasitě, že to okolostojící slyšeli. Marii řekl: „Ženo, podívej se, tvůj syn.“ Janovi potom řekl: „Podívej  se, tvá matka.“ (Jan 19:26, 27) Ježíš věděl, že tento věrný apoštol bude pečovat nejen o Mariiny hmotné potřeby, ale také o to, aby se jí dobře dařilo v duchovním ohledu. b

10. Jak mohou rodiče po vzoru Ježíše pečovat o potřeby svých dětí?

¹⁰ Pro rodiče je užitečné, když o Ježíšově příkladu uvažují. Otec, který opravdu miluje svou rodinu, se o ni bude v hmotném ohledu dobře starat. (1. Timoteovi 5:8) Také zařídí, aby všichni členové rodiny měli čas na odpočinek a rekreaci. Křesťanští rodiče ale pečují o něco ještě důležitějšího – totiž o duchovní potřeby svých dětí. Jak to dělají? Pravidelně s dětmi studují Bibli a snaží se, aby to pro děti bylo povzbuzující a příjemné. (5. Mojžíšova 6:6, 7) Svým slovem i příkladem děti učí, že služba je důležitá činnost a že příprava na shromáždění a účast na nich neodmyslitelně patří ke křesťanskému životu. (Hebrejcům 10:24, 25)

11. Jaké poučení ohledně odpouštění dal Ježíš svým následovníkům?

¹¹ K lásce patří odpouštění. (Kolosanům 3:13, 14) Láska „nepočítá urážky,“ uvádí se v 1. Korinťanům 13:5. Při mnoha příležitostech učil Ježíš své následovníky, že odpouštět je velice důležité. Nabádal je, aby druhým odpouštěli „ne až sedmkrát, ale až 77krát“ – tedy nepočítaně. (Matouš 18:21, 22) Učil je, že pokud hříšník reaguje na napomenutí a projevuje pokání, měli by mu odpustit. (Lukáš 17:3, 4) Ježíš ovšem nebyl jako pokrytečtí farizeové, kteří něco jiného učili a něco jiného dělali. On učil také vlastním příkladem. (Matouš 23:2–4) Podívejme se, jak projevil ochotu odpouštět i tehdy, když ho zklamal přítel, kterému důvěřoval.

12., 13. a) Jak té noci, kdy byl Ježíš zatčen, Petr Ježíše zklamal? b) Jak dal po vzkříšení Ježíš svým jednáním najevo, že umí odpouštět?

 ¹² Apoštol Petr byl člověk s velkým srdcem, i když byl někdy trochu unáhlený. Ježíš k němu měl blízký vztah. Věděl o jeho dobrých vlastnostech a několikrát ho mimořádným způsobem poctil. Petr byl společně s Jakubem a Janem očitým svědkem určitých zázraků, které ostatní apoštolové neviděli. (Matouš 17:1, 2; Lukáš 8:49–55) Už jsme si řekli, že Petr byl jedním z těch apoštolů, kteří Ježíše oné noci, kdy byl zatčen, doprovázeli ještě dál do zahrady Getsemane. Ale tu samou noc, když byl Ježíš zrazen a zatčen, Petr a ostatní apoštolové ho opustili a utekli. Později bylo s Ježíšem vedeno nezákonné přelíčení a Petr byl natolik statečný, že stál opodál venku. A přesto se potom zalekl a dopustil se vážné chyby – třikrát zalhal, když prohlásil, že Ježíše vůbec nezná. (Matouš 26:69–75) Jak na to Ježíš reagoval? Jak bys reagoval ty, kdyby tě takovým způsobem zklamal tvůj blízký přítel?

¹³ Ježíš byl ochotný Petrovi odpustit. Věděl, že si Petr svůj závažný hřích uvědomuje a že je zdrcený. Vždyť tento apoštol se zhroutil a rozplakal se. Svého selhání tedy litoval. (Marek 14:72) V den svého vzkříšení se Ježíš Petrovi objevil – pravděpodobně proto, aby ho utěšil a posílil. (Lukáš 24:34; 1. Korinťanům 15:5) Jen o necelé dva měsíce později Ježíš poctil Petra tím, že ho vybral, aby o Letnicích vydal svědectví zástupům v Jeruzalémě. (Skutky 2:14–40) Vzpomeňme si také, že Ježíš nezahořkl ani vůči všem ostatním apoštolům, kteří ho opustili. Naopak, i po svém vzkříšení je dál nazýval svými bratry. (Matouš 28:10) Je tedy zřejmé, že Ježíš o odpouštění nejen kázal, ale že také sám odpouštěl.

14. Proč se musíme učit odpouštět a jak můžeme dávat najevo, že jsme ochotní odpustit?

¹⁴ My jako Kristovi učedníci se musíme učit odpouštět.  Proč? Na rozdíl od Ježíše jsme nedokonalí – stejně jako ti lidé, kteří možná hřeší proti nám. Každý z nás někdy řekne nebo udělá něco nesprávného. (Římanům 3:23; Jakub 3:2) Kdybychom druhým neodpustili, i když je pro milosrdenství důvod, pak bychom nemohli očekávat, že Bůh odpustí hříchy nám samotným. (Marek 11:25) Jak tedy můžeme dávat najevo, že lidem, kteří proti nám možná zhřešili, jsme ochotní odpustit? Láska nám v mnoha případech pomůže, abychom méně závažné hříchy a nedostatky druhých přehlédli. (1. Petra 4:8) Když ten, kdo nám ublížil, svého činu upřímně lituje podobně jako kdysi Petr, pak jistě chceme napodobit Ježíše a takovému člověku ochotně odpustit. Je moudré, když v sobě nebudeme živit zášť a přestaneme se na něj zlobit. (Efezanům 4:32) Tím přispějeme k pokojným vztahům ve sboru a my sami budeme pociťovat pokoj v mysli i v srdci. (1. Petra 3:11)

15. Proč Ježíš důvěřoval svým apoštolům i přes jejich nedostatky?

¹⁵ Láska úzce souvisí s důvěrou. Láska „všemu věří“. c (1. Korinťanům 13:7) Z lásky dával Ježíš najevo, že je ochotný svým učedníkům důvěřovat – i přes projevy jejich nedokonalosti. Měl k nim důvěru a byl přesvědčený o tom, že Jehovu opravdu ze srdce milují a chtějí činit jeho vůli. I když dělali chyby, Ježíš nezpochybňoval jejich pohnutky. Například když matka Jakuba a Jana – zřejmě na základě jejich přání – požádala Ježíše, aby její synové seděli vedle něj v jeho království, Ježíš nezpochybnil jejich věrnost ani jim neřekl, že už je nechce za apoštoly. (Matouš 20:20–28)

16., 17. Kterými odpovědnými úkoly pověřil Ježíš své učedníky?

 ¹⁶ Ježíš projevoval svým učedníkům důvěru tím, že jim svěřoval různé odpovědné úkoly. Při dvou příležitostech, kdy zázračně zvětšil množství jídla a nasytil zástupy, pověřil své učedníky, aby potraviny rozdělili oni. (Matouš 14:19; 15:36) Když bylo třeba připravit jeho poslední Pesach, pověřil Petra a Jana, aby šli do Jeruzaléma a všechno zařídili. Opatřili beránka, víno, nekvašený chléb, hořké byliny a ostatní potřebné věci. To nebyl žádný podřadný úkol, protože podle Mojžíšova zákona bylo nutné Pesach slavit náležitým způsobem a Ježíš musel požadavky tohoto zákona plnit. A Ježíš navíc použil víno a nekvašený chléb jako důležité symboly, když později v ten večer zavedl slavnost na památku své smrti. (Matouš 26:17–19; Lukáš 22:8, 13)

¹⁷ Ježíš považoval za vhodné svěřit svým učedníkům ještě odpovědnější úkoly. Připomeňme si, že je pověřil závažným úkolem kázat a pomáhat druhým, aby se stali učedníky. (Matouš 28:18–20) Jak už jsme si řekli, předpověděl, že malé skupině svých pomazaných následovníků na zemi svěří důležitou odpovědnost připravovat a dávat k dispozici duchovní pokrm. (Lukáš 12:42–44) I dnes, kdy je neviditelným panovníkem, svěřuje Ježíš svůj sbor na zemi do péče mužům, které považuje za duchovně způsobilé a které sboru dává jako dary. (Efezanům 4:8, 11, 12)

18.–20. a) Jak můžeme dávat najevo, že svým spoluvěřícím důvěřujeme? b) Jak můžeme napodobovat Ježíšovu ochotu pověřovat druhé odpovědnými úkoly? c) O čem bude pojednávat příští kapitola?

¹⁸ Jak se můžeme ve svém jednání s druhými řídit Ježíšovým příkladem? Když svým spoluvěřícím důvěřujeme, projevujeme jim tím lásku. Pamatujme na to, že láska není zaměřená negativně, ale pozitivně. Když nás druzí zklamou –  a to se čas od času určitě stane – láska nám pomůže, abychom si hned nemysleli, že to udělali ze špatných pohnutek. (Matouš 7:1, 2) Jestliže se na naše spoluvěřící stále díváme z pozitivního stanoviska, budeme s nimi jednat tak, že je to nebude srážet, ale naopak povzbuzovat. (1. Tesaloničanům 5:11)

¹⁹ Umíme druhé ochotně pověřovat odpovědnými úkoly, jako to dělal Ježíš? Je užitečné, jestliže sboroví starší svěřují druhým vhodné a smysluplné úkoly a důvěřují jim, že se budou snažit je vykonávat co nejlépe. Způsobilí mladší muži, kteří usilují o to, aby mohli ve sboru pomáhat, mohou tímto způsobem dostávat od zkušených starších potřebné a cenné školení. (1. Timoteovi 3:1; 2. Timoteovi 2:2) To je velmi důležité. Jehova přivádí do sborů stále víc a víc lidí, a proto je zapotřebí školit způsobilé muže, kteří by se o ně postarali. (Izajáš 60:22)

²⁰ Ježíš nám dal pozoruhodný příklad v projevování lásky. To je to nejdůležitější, v čem ho můžeme následovat. Příští kapitola bude pojednávat o největším projevu jeho lásky k nám – o tom, že byl ochotný vzdát se svého života.