1.–3. a) Jak se Ježíš zachová, když ho dva slepí žebráci prosí o pomoc? b) Co znamená výraz „být líto“? (Viz poznámka pod čarou.)

 U SILNICE nedaleko Jericha sedí dva slepí muži. Přicházejí sem každý den. Najdou si místo, kolem kterého bude pravděpodobně chodit hodně lidí, a pak prosí o almužny. Dnes však zažijí něco neuvěřitelného. Úplně se jim tím změní život.

² Žebráci znenadání slyší nějaký rozruch. Jelikož nic nevidí, jeden z nich se ptá, co se děje. Kdosi mu řekne: „Ježíš Nazaretský jde kolem!“ Ježíš tudy prochází při své poslední cestě do Jeruzaléma. Není ale sám – následuje ho zástup lidí. Když žebráci slyší, kdo jde kolem, začnou křičet: „Smiluj se nad námi, Pane, Synu Davida!“ Lidem to vadí a podrážděně jim říkají, aby byli zticha. Ti muži jsou však zoufalí a nedají se umlčet.

³ Ježíš i přes hlučení davu slyší jejich křik. Co udělá? To, co je před ním, těžce doléhá na jeho mysl i srdce. Nadchází poslední týden jeho pozemského života. Ježíš ví, že v Jeruzalémě ho čeká utrpení a bolestná smrt. Přesto k neodbytnému křiku slepých mužů není hluchý. Zastavuje se a přikazuje, aby je k němu přivedli. Žebráci ho prosí: „Pane, ať se nám otevřou oči.“ Ježíšovi „jich [je] líto“, dotkne se jejich očí, a oni vidí. a Ihned potom, co jsou  uzdraveni, začnou Ježíše následovat. (Lukáš 18:35–43; Matouš 20:29–34)

4. Jak Ježíš naplnil proroctví, že „slabých … mu bude líto“?

⁴ To nebyl zdaleka jediný případ, kdy Ježíš projevil opravdový soucit. Dělal to často a v různých situacích. V jednom biblickém proroctví o něm bylo řečeno, že „slabých … mu bude líto“. (Žalm 72:13) Ježíš tato slova beze zbytku naplnil. Byl vnímavý k pocitům druhých. Iniciativně lidem pomáhal. A soucit ho vedl k tomu, aby kázal. Z událostí popsaných v evangeliích vysvítá, že ho k slovům a činům často podněcoval něžný soucit. Když nyní budeme o těchto událostech uvažovat, přemýšlejme také o tom, jak můžeme podobný soucit projevovat my.

5., 6. Ze kterých příkladů vyplývá, že Ježíš měl mimořádnou empatii?

⁵ Ježíš měl mimořádnou empatii. Uměl se vžít do pocitů trpících a sdílet je s nimi. Přestože nikdy neprožil totéž co oni, doopravdy cítil jejich bolest ve svém srdci. (Hebrejcům 4:15) Když uzdravoval ženu, která dvanáct let trpěla krvácením, mluvil o její chorobě jako o „vysilující nemoci“. Uznal tedy, že ta žena prožívala velkou tíseň a bolest. (Marek 5:25–34) Když viděl Marii a ty, kdo byli s ní, jak oplakávají Lazara, jejich zármutek ho hluboce zasáhl a rozrušil. Ačkoli věděl, že Lazara zakrátko vzkřísí, jeho pohnutí bylo tak silné, že se mu oči zalily slzami. (Jan 11:33, 35)

⁶ Jindy k Ježíšovi přišel malomocný muž a na kolenou ho prosil: „Pokud budeš chtít, můžeš mě uzdravit.“ Ježíš jako dokonalý člověk nebyl nikdy nemocný. Jak na prosbu toho muže reagoval? Pocítil s ním účast. Ano, „Ježíšovi ho bylo líto“. (Marek 1:40–42) Pak udělal něco mimořádného.  Dobře věděl, že malomocní lidé jsou podle Zákona nečistí a mají být v ústraní. (3. Mojžíšova 13:45, 46) Toho muže by jistě dokázal vyléčit, aniž by se ho dotkl. (Matouš 8:5–13) On však záměrně vztáhl ruku a dotkl se ho. Řekl mu: „Chci! Ať jsi zdravý.“ Malomocenství okamžitě zmizelo. V Ježíšově jednání se opravdu zrcadlil něžný soucit.

7. Co nám pomůže rozvíjet empatii a jak můžeme tuto vlastnost projevit?

⁷ Od nás jako od křesťanů se očekává, že budeme v projevování empatie Ježíše napodobovat. Bible nás vybízí, abychom byli „empatičtí“. b (1. Petra 3:8) Vžít se do pocitů lidí, kteří trpí nějakou chronickou nemocí nebo depresí, nemusí být snadné, zejména pokud jsme sami něčím takovým nikdy netrpěli. Pamatujme však, že empatie není podmíněna tím, že bychom prožili totéž co druzí. Ježíš se uměl vcítit do situace nemocných lidí, přestože sám nikdy nemocný nebyl. Jak tedy můžeme empatii rozvíjet? Tak, že budeme strádajícím lidem trpělivě naslouchat, když nám otevírají své srdce a svěřují se nám se svými pocity. Můžeme si položit otázku: Jak bych se cítil já, kdybych byl na jejich místě? (1. Korinťanům 12:26) Čím vnímavější budeme k pocitům druhých, tím lépe dokážeme utěšovat sklíčené. (1. Tesaloničanům 5:14) Empatii můžeme projevit nejen slovy, ale někdy i slzami. V Římanům 12:15 je napsáno: „Plačte s těmi, kdo pláčou.“

8., 9. Jak Ježíš při jednání s druhými bral ohled na jejich pocity?

⁸ Ježíš byl ohleduplný a při jednání s druhými bral v úvahu jejich pocity. Vzpomeňme si na situaci, kdy k němu přivedli muže, který byl hluchý a měl vadu řeči. Ježíš  zřejmě vnímal, že se ten muž necítí dobře, a tak když ho chtěl uzdravit, postupoval jinak než obvykle. „Vzal si ho stranou od zástupu.“ Potom, když už nebyl vystaven pohledům tolika lidí, muže uzdravil. (Marek 7:31–35)

⁹ Podobně ohleduplným způsobem se Ježíš zachoval i tehdy, když k němu lidé přivedli jednoho slepého muže, aby ho uzdravil. Ježíš „vzal … muže za ruku a vyvedl ho z vesnice“. Potom mu vrátil zrak, ale udělal to postupně. Možná chtěl, aby si jeho oči mohly přivyknout na oslnivé sluneční světlo a aby jeho mozek mohl pozvolna zpracovat složité zrakové vjemy. (Marek 8:22–26) To byl opravdu projev ohleduplnosti!

10. Jak můžeme my brát ohled na pocity druhých?

¹⁰ Také od Ježíšových následovníků se očekává, že budou brát ohled na pocity druhých. Proto si dáváme pozor, jak mluvíme. Uvědomujeme si totiž, že neuváženými slovy bychom mohli někoho zranit. (Přísloví 12:18; 18:21) Jako křesťané si nesmíme dovolit mluvit hrubě, snižovat druhé nevhodnými poznámkami ani používat kousavý sarkasmus. (Efezanům 4:31) Jak můžeš brát ohled na pocity druhých, pokud sloužíš jako starší? Když někomu radíš, dej si záležet na tom, abys s ním mluvil laskavě a respektoval jeho důstojnost. (Galaťanům 6:1) A co vy, rodiče, jak můžete brát ohled na pocity svých dětí? Když je ukázňujete, snažte se to dělat tak, abyste nepodkopávali jejich sebeúctu. (Kolosanům 3:21)

11., 12. Ze kterých příhod popsaných v Bibli vyplývá, že Ježíš projevoval druhým soucit nejen tehdy, když ho někdo žádal o pomoc?

¹¹ Ježíš projevoval soucit nejen tehdy, když ho někdo přímo žádal o pomoc. Vždyť soucit není vlastnost pasivní, ale aktivní. Je tedy pochopitelné, že Ježíše vedl jeho něžný soucit k tomu, aby druhým iniciativně pomáhal. Jednou s ním byl tři dny početný zástup lidí, kteří neměli nic k jídlu. Ježíšovi nikdo nemusel říkat, že jsou hladoví, ani ho nemusel pobízet, aby s tím něco udělal. Ve zprávě čteme: „Ježíš si k sobě zavolal učedníky a řekl jim: ‚Je mi těch lidí líto, protože jsou se mnou už tři dny a nemají nic k jídlu. Nechci je poslat pryč hladové, protože by je cesta mohla vyčerpat.‘“ Potom Ježíš ze své vlastní vůle zástup zázračně nasytil. (Matouš 15:32–38)

¹² Zamysleme se ještě nad jinou příhodou. Když se Ježíš v roce 31 n. l. blížil k městu Nain, naskytla se mu smutná podívaná. Z města vycházel pohřební průvod. Lidé pravděpodobně mířili k hrobkám na úbočí blízkého pahorku, aby tam pohřbili jediného syna jisté vdovy. Umíš si představit, jak tuto matku muselo bolet u srdce? Pohřbívala svého jediného syna a přitom neměla manžela, který by jí pomohl nést její zármutek. Mezi všemi lidmi v průvodu Ježíš „uviděl“ právě tuto vdovu, která přišla o své jediné dítě. Při pohledu na ni se neubránil dojetí. Ano, „bylo mu jí líto“. Nikdo ho nemusel prosit. Hluboký soucit ho podnítil k tomu, aby projevil iniciativu. „Přistoupil k márám, dotkl se jich“ a pak mladému muži vrátil život. Co se stalo potom? Ježíš od mladíka nechtěl, aby se připojil k zástupu, který s ním cestoval. Raději „ho vrátil matce“, aby mohli být opět spolu jako rodina a také aby se o tuto vdovu měl kdo starat. (Lukáš 7:11–15)

13. Jak můžeme podobně jako Ježíš iniciativně pomáhat těm, kdo to potřebují?

 ¹³ Jak v tomto ohledu můžeme Ježíše napodobovat? Samozřejmě nemůžeme nikomu zázračně opatřit jídlo ani vrátit mrtvým lidem život. I my však můžeme iniciativně pomáhat těm, kdo to potřebují. Může se stát, že někdo z našich spoluvěřících má vážné finanční problémy nebo přijde o práci. (1. Jana 3:17) Nebo nějaká vdova nutně potřebuje něco doma opravit. (Jakub 1:27) Možná víme o rodině, ve které právě někdo zemřel a která potřebuje útěchu a praktickou pomoc. (1. Tesaloničanům 5:11) Když je pomoc opravdu zapotřebí, nemusíme čekat, až nás o ni někdo požádá, ale můžeme se nabídnout sami. (Přísloví 3:27) Soucit nás přiměje, abychom byli iniciativní a pomohli druhým tak, jak to situace vyžaduje a jak nám to okolnosti dovolují. Nikdy nezapomeňme, že hřejivým projevem soucitu může být třeba jen malá laskavost nebo pár upřímných povzbudivých slov. (Kolosanům 3:12)

14. Proč Ježíš považoval kázání dobré zprávy za prvořadou činnost?

¹⁴ Ve 2. oddílu této knihy jsme se zabývali tím, že Ježíš dal krásný příklad v kázání dobré zprávy. Řekl: „Musím oznamovat dobrou zprávu o Božím království také lidem v jiných městech, protože kvůli tomu jsem byl vyslán.“ (Lukáš 4:43) Proč Ježíš považoval tuto činnost za prvořadou? Především proto, že miloval Boha. Měl však ještě jinou pohnutku. Hluboký soucit ho vedl k tomu, aby reagoval na duchovní potřeby druhých. To, že tišil jejich duchovní hlad, bylo nejdůležitějším projevem jeho soucitu. Zamysleme se nad dvěma událostmi, z nichž je dobře patrné, jak se Ježíš díval na lidi, kterým kázal. Na základě  toho můžeme zkoumat, z jakých pohnutek se kazatelské služby účastníme my.

15., 16. Popiš dvě události, z nichž je dobře patrné, jak se Ježíš díval na lidi, kterým kázal.

¹⁵ V roce 31 n. l. měl Ježíš za sebou přibližně dva roky intenzivní služby. Nyní svou činnost ještě rozšířil a „vydal [se] na cestu po všech městech a vesnicích“ v Galileji. Co přitom viděl, ho hluboce dojímalo. Apoštol Matouš napsal: „Když viděl zástupy lidí, bylo mu jich líto, protože byli zubožení a bezradní jako ovce bez pastýře.“ (Matouš 9:35, 36) Ježíš měl s těmito prostými lidmi soucit. Citlivě vnímal, že jsou v duchovním ohledu zubožení. Věděl, že náboženští vůdci, kteří by o ně měli pečovat jako pastýři, s nimi zacházejí špatně a že je hrubě zanedbávají. Hluboký soucit vedl Ježíše k tomu, aby lidem nabízel poselství naděje, i když ho to stálo mnoho námahy. Dobrá zpráva o Božím království byla tím, co potřebovali ze všeho nejvíc.

¹⁶ Něco podobného se odehrálo o několik měsíců později, krátce před svátkem Pesach v roce 32 n. l. Tehdy Ježíš  a jeho apoštolové nastoupili do člunu a přeplavili se přes Galilejské moře, protože chtěli najít klidné místo k odpočinku. Ale když přistáli, už na ně čekal zástup lidí, kteří tam z druhé strany přiběhli po břehu. Jak Ježíš reagoval? „Když … vystupoval z člunu, uviděl velký zástup lidí a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře. A začal je učit mnoho věcí.“ (Marek 6:31–34) Ježíšovi bylo opět líto, v jak žalostném duchovním stavu tito lidé jsou. Podobně jako „ovce bez pastýře“ byli duchovně vyhladovělí a byli ponecháni svému osudu. Vidíme, že Ježíše vedl ke kázání nejen pocit odpovědnosti, ale především soucit.

17., 18. a) Co nás vede k tomu, abychom se účastnili kazatelské služby? b) Jak můžeme rozvíjet soucit s druhými?

¹⁷ Co nás jako Ježíšovy následovníky vede k tomu, abychom se účastnili kazatelské služby? V 9. kapitole této knihy jsme viděli, že máme pověření kázat a pomáhat lidem, aby se stali učedníky. Kázat dobrou zprávu o Božím království je tedy naší odpovědností. (Matouš 28:19, 20; 1. Korinťanům 9:16) Pocit odpovědnosti však nemůže být naší jedinou pohnutkou. Tou nejsilnější pohnutkou, jakou máme, je láska k samotnému Jehovovi. Ale kážeme také proto, že máme soucit s lidmi, kteří nesdílejí naši víru. (Marek 12:28–31) Jak můžeme takový soucit rozvíjet?

¹⁸ Musíme se na lidi dívat Ježíšovýma očima – vidět, že jsou „zubožení a bezradní jako ovce bez pastýře“. Představ si, že najdeš jehňátko, které je beznadějně ztracené. Umírá hladem a žízní, protože nemá pastýře, který by ho dovedl na zelenou pastvinu a k vodě. Cožpak by tě pohled na takového ubohého tvorečka nedojal? Neudělal bys všechno, jen abys ho nakrmil a dal mu napít? Mnozí lidé, kteří  ještě neznají dobrou zprávu, se podobají takovému jehňátku. Údajní náboženští pastýři se o takové lidi nestarají, nechávají je v duchovním ohledu umírat hlady a žízní a nedávají jim žádnou skutečnou naději do budoucnosti. Tito lidé potřebují výživný duchovní pokrm a osvěžující vody pravdy z Božího Slova – a my tyto věci máme. (Izajáš 55:1, 2) Když přemýšlíme o duchovně vyhladovělých lidech v našem okolí, je nám jich líto. Pokud máme podobně jako Ježíš s lidmi hluboký soucit, uděláme všechno, jen abychom jim řekli o naději na Království.

19. Jak můžeme povzbudit způsobilého studenta, aby začal chodit do služby se sborem?

¹⁹ Jak můžeme pomáhat jiným, aby také oni následovali Ježíšův příklad? Dejme tomu, že studujeme Bibli s někým, kdo je způsobilý, aby začal chodit do služby se sborem, a chceme ho k tomu povzbudit. Nebo známe někoho, kdo se přestal účastnit kazatelské služby, a chceme mu pomoci, aby se do ní opět plně zapojil. Jak to můžeme dělat? Musíme působit na jeho srdce. Vzpomeňme si, že Ježíšovi bylo lidí nejprve líto a teprve potom je začal vyučovat. (Marek 6:34) Když se nám tedy podaří studentovi nebo nečinnému pomoci, aby prohloubil svůj soucit, pak si pravděpodobně bude sám přát být jako Ježíš a sdělovat druhým dobrou zprávu. Mohli bychom se ho zeptat: „Jak se díky tomu, že jsi přijal poselství o Království, zlepšil tvůj život? A co  lidé, kteří toto poselství ještě neznají? Nepotřebují dobrou zprávu slyšet také oni? Co můžeš udělat pro to, abys jim pomohl?“ Naší nejsilnější pohnutkou pro účast na kázání je samozřejmě láska k Bohu a touha sloužit mu.

20. a) Co znamená být Ježíšovým následovníkem? b) O čem bude pojednávat následující kapitola?

²⁰ Být Ježíšovým následovníkem znamená víc než jen opakovat jeho slova a napodobovat jeho činy. Musíme si osvojovat stejný „myšlenkový postoj“, jaký měl on. (Filipanům 2:5) Jsme opravdu vděční za to, že nám Bible odhaluje, co Ježíše k jeho slovům a skutkům vedlo – že to byly jeho myšlenky a pocity. Když budeme „Kristovu mysl“ poznávat, pomůže nám to rozvíjet vnímavost a hluboký soucit. (1. Korinťanům 2:16) Pak budeme Ježíše napodobovat v tom, jak jednal s lidmi. Na to, jakými různými způsoby Ježíš projevoval lásku zvlášť svým následovníkům, se zaměříme v následující kapitole.