23. KAPITOLA
„Vyslechněte si“ mou obhajobu
Pavel obhajuje pravdu před rozvášněným davem a před Sanhedrinem
Založeno na Skutcích 21:18–23:10
1., 2. Proč apoštol Pavel přicestoval do Jeruzaléma a jaké zkoušky ho zde čekají?
JERUZALÉM! Pavel po letech znovu kráčí rušnými uličkami tohoto výjimečného města. Žádné jiné město na světě není tak úzce spjato s činy, které Jehova v minulosti vykonal pro svůj lid. Většina obyvatel Jeruzaléma si na těchto slavných dějinách velmi zakládá. Pavel ví, že mnozí zdejší křesťané přisuzují minulosti příliš velký význam a nedrží krok s tím, jak se uskutečňují Jehovovy záměry. Uvědomuje si, že tito křesťané potřebují duchovní pomoc, nejen pomoc hmotnou, kvůli které si před časem v Efezu předsevzal, že toto slavné město opět navštíví. (Sk. 19:21) Své předsevzetí splnil bez ohledu na hrozící nebezpečí.
2 Co Pavla v Jeruzalémě čeká? Několik zkoušek. Jedna přijde ze strany Kristových následovníků. Někteří z nich jsou totiž zneklidněni pověstmi, jež se o Pavlovi šíří. Větší zkoušky mu způsobí Kristovi nepřátelé. Falešně ho obviní, budou ho bít a budou mu usilovat o život. Během těchto bouřlivých událostí bude mít Pavel také příležitost promluvit na svou obhajobu. Jeho pokora, odvaha a víra jsou zářným příkladem pro dnešní křesťany.
„Začali oslavovat Boha“ (Skutky 21:18–20a)
3.–5. a) Jaké schůzky se Pavel účastnil v Jeruzalémě a o čem se mluvilo? b) Jaké poučení si můžeme odnést z Pavlova setkání se staršími v Jeruzalémě?
3 Den po příchodu do Jeruzaléma šel Pavel se svými druhy za staršími tamního sboru. V této souvislosti není zmínka o žádném z tehdy žijících apoštolů. Možná už v té době všichni sloužili v jiných částech světa. Stále zde však byl Ježíšův bratr Jakub. (Gal. 2:9) Této schůzce s Pavlem, při níž „se sešli všichni starší“, pravděpodobně předsedal. (Sk. 21:18)
4 Pavel starší pozdravil „a podrobně jim vyprávěl, co Bůh prostřednictvím jeho služby vykonal mezi národy“. (Sk. 21:19) Jeho vyprávění muselo bratry velmi povzbudit. I my dnes jsme nadšeni, když se dozvíme, jak pokračuje dílo v jiných zemích. (Přísl. 25:25)
5 Někdy v průběhu svého vyprávění se Pavel zřejmě zmínil o příspěvcích, které přivezl z Evropy. Jeho posluchači byli jistě šťastní a vděční, když viděli, jakou starost o ně mají bratři na vzdálených místech. Na Pavlovo vyprávění reagovali tak, že „začali oslavovat Boha“. (Sk. 21:20a) Dnešní křesťané, kteří zakoušejí přírodní katastrofy nebo trpí vážnými nemocemi, jsou také hluboce dojati, když jim jejich spoluvěřící v pravý čas poskytnou pomoc a povzbuzení.
Mnozí stále ještě „horlivě dodržují Zákon“ (Skutky 21:20b, 21)
6. O kterém problému se Pavel dozvěděl?
6 Starší potom Pavlovi pověděli, že v Judeji je problém, který se ho přímo týká. Řekli mu: „Bratře, vidíš, kolik tisíc Židů uvěřilo, a všichni horlivě dodržují Zákon. O tobě ale slyšeli, že učíš všechny Židy, kteří žijí mezi jinými národy, aby se odvrátili od Mojžíše. Prý jim říkáš, aby neobřezávali své děti ani se neřídili dávnými zvyky.“ a (Sk. 21:20b, 21)
7., 8. a) Jaký nesprávný názor měli mnozí křesťané v Judeji? b) Jak to, že nesprávný způsob uvažování některých židovských křesťanů nebyl odpadlictvím?
7 Jak to, že mnozí křesťané byli stále ještě horliví pro Mojžíšův zákon, když jeho platnost byla už před více než 20 lety ukončena? (Kol. 2:14) V roce 49 n. l. apoštolové a starší, kteří se shromáždili v Jeruzalémě, poslali do sborů dopis, v němž bylo věřícím z jiných národů vysvětleno, že se nemusí dát obřezat a nemusí se podřídit Mojžíšovu zákonu. (Sk. 15:23–29) O židovských věřících však v tomto dopise nebyla žádná zmínka a mnozí z nich nechápali, že Mojžíšův zákon už není závazný.
8 Znamená to snad, že židovští věřící, kteří uvažovali takto nesprávně, nemohli dál být křesťany? Tak to není. Nebyli ve stejné situaci, jako kdyby v minulosti uctívali pohanské bohy a nyní by stále lpěli na zvycích, které souvisely s jejich dřívějším náboženstvím. Zákon, který pro ně tolik znamenal, pocházel od Jehovy. Nebylo na něm nic démonského ani nic, co by samo o sobě bylo nesprávné. Patřil však ke staré smlouvě, a na křesťany se nyní vztahovala nová smlouva. Zachovávat předpisy stanovené ve smlouvě Zákona už nebylo pro čisté uctívání Jehovy zapotřebí. Hebrejští křesťané, kteří byli horliví pro Zákon, tomu plně nerozuměli a dostatečně se nespoléhali na křesťanský sbor. Bylo potřeba, aby svůj způsob uvažování uvedli do souladu s pravdou, kterou Bůh postupně zjevoval. b (Jer. 31:31–34; Luk. 22:20)
„Není na tom ani trocha pravdy“ (Skutky 21:22–26)
9. Co Pavel učil, pokud jde o Mojžíšův zákon?
9 Bylo něco pravdivého na tom, že Pavel vyučuje Židy mezi národy, aby „neobřezávali své děti ani se neřídili dávnými zvyky“? Pavel byl apoštolem pro národy. Když jim sloužil, zastával se přitom rozhodnutí, že lidé z jiných národů se nemusí podvolit Zákonu. Také ukazoval, že jsou na omylu ti, kdo se snaží křesťany nežidovského původu přesvědčit, aby se dali obřezat na znamení podřízenosti Mojžíšovu zákonu. (Gal. 5:1–7) Pavel kázal dobrou zprávu i židovským obyvatelům měst, která navštívil. Těm, kdo na ni vnímavě reagovali, jistě vysvětlil, že Ježíšovou smrtí byl Zákon odsunut do pozadí a že za bezúhonného je člověk považován díky víře, a ne na základě skutků Zákona. (Řím. 2:28, 29; 3:21–26)
10. Jaký vyrovnaný názor měl Pavel na otázky týkající se Zákona a obřízky?
10 Pavel však projevoval pochopení pro ty, kdo rádi zachovávali některé židovské zvyky, například se zdržovali práce o sabatu nebo nejedli určité pokrmy. (Řím. 14:1–6) A nestanovoval žádná pravidla týkající se obřízky. Pavel dokonce obřezal Timotea, aby se Židé nepohoršovali kvůli tomu, že Timoteův otec je Řek. (Sk. 16:3) To, zda se někdo dá obřezat, bylo osobní rozhodnutí. Galaťanům Pavel řekl: „Není důležité, jestli je někdo obřezaný, nebo ne. Důležitá je víra, která působí prostřednictvím lásky.“ (Gal. 5:6) Kdyby se však někdo dal obřezat proto, aby se podřídil Zákonu, nebo kdyby tvrdil, že neobřezaný člověk nemůže mít Jehovovo schválení, prozrazovalo by to nedostatek víry.
11. Co starší poradili Pavlovi a co zřejmě splnění tohoto úkolu obnášelo? (Viz poznámka pod čarou.)
11 To, co se o Pavlovi říkalo, tedy bylo velmi zkreslené. Přesto tím byli židovští věřící znepokojeni. Starší proto Pavlovi doporučili: „Máme tu čtyři muže, kteří složili slavnostní slib. Vezmi je s sebou, obřadně se s nimi očisti a zaplať jejich výdaje, aby si mohli dát oholit hlavu. Tak všichni uvidí, že na tom, co se o tobě povídá, není ani trocha pravdy a že žiješ řádně a dodržuješ Zákon.“ c (Sk. 21:23, 24)
12. Jak je z Pavlovy reakce na radu od jeruzalémských starších patrné, že Pavel byl ochoten se podřídit a spolupracovat?
12 Pavel mohl namítnout, že problémem ve skutečnosti nejsou řeči o něm, ale to, že se židovští věřící horlivě zastávají Mojžíšova zákona. Byl však ochoten se podřídit, pokud by to neznamenalo slevit z Bohem daných zásad. Už dříve napsal: „Pro ty pod Zákonem jsem jako pod Zákonem (i když nejsem pod Zákonem), abych získal ty pod Zákonem.“ (1. Kor. 9:20) Při této příležitosti Pavel s jeruzalémskými staršími spolupracoval a stal se „jako pod Zákonem“. Tím nám dal znamenitý příklad. I my bychom měli spolupracovat se staršími a neměli bychom trvat na tom, že věci budeme dělat po svém. (Hebr. 13:17)
Když Pavel věděl, že nejde o porušení zásad uvedených v Písmu, podvolil se. Jednáš stejně?
„Nezaslouží si žít!“ (Skutky 21:27–22:30)
13. a) Proč někteří Židé vyvolali v chrámu zmatek? b) Co Pavlovi zachránilo život?
13 V chrámu to nedopadlo dobře. Když se blížily ke konci dny pro naplnění slavnostních slibů, všimli si Pavla nějací Židé z Asie. Falešně ho obvinili, že přivedl do chrámu Řeky, a vyvolali vřavu. Kdyby nezasáhl římský vojenský velitel, dav by Pavla ubil. Pavel sice nepřišel o život, ale skončil ve vazbě. Než se opět dostane na svobodu, uplynou více než čtyři roky. Ani v tuto chvíli ještě nebyl mimo nebezpečí. Když se velitel zeptal Židů, proč Pavla napadli, oni vykřikovali různá obvinění. Velitel v tom zmatku ničemu nerozuměl. Nakonec vojáci museli Pavla doslova odnést pryč. Když už byli u kasáren, řekl Pavel veliteli: „Prosím tě, dovol mi promluvit k lidu.“ (Sk. 21:39) Velitel svolil a Pavel začal odvážně obhajovat svou víru.
14., 15. a) Co Pavel vysvětlil Židům? b) Jak postupoval římský velitel, aby zjistil, proč jsou Židé tak rozzuření?
14 „Vyslechněte si teď, co vám chci říct na svou obhajobu,“ začal Pavel. (Sk. 22:1) Oslovil zástup hebrejsky, což je uklidnilo. Ve své obhajobě jasně vysvětlil, proč se stal následovníkem Krista. Přitom se obratně zmiňoval o věcech, které si Židé mohli ověřit. Studoval u nohou proslulého Gamaliela, a jak někteří z přítomných pravděpodobně věděli, pronásledoval Kristovy učedníky. Když však byl na cestě do Damašku, spatřil ve vidění vzkříšeného Krista a ten k němu promluvil. Ti, kdo s Pavlem cestovali, viděli silné světlo a slyšeli hlas, ale slovům nerozuměli. (Sk. 9:7; 22:9) Pavel byl tímto viděním oslepen, takže jeho společníci ho museli do Damašku odvést. Tam mu jistý muž jménem Ananiáš, kterého Židé z té oblasti dobře znali, zázračně vrátil zrak.
15 Pavel dále vyprávěl o tom, jak se mu po návratu do Jeruzaléma objevil v chrámu Ježíš. Když to Židé slyšeli, rozlítili se a začali křičet: „Pryč s takovým člověkem! Nezaslouží si žít!“ (Sk. 22:22) Pavlovi šlo znovu o život, a proto ho velitel odvedl do kasáren. Chtěl zjistit, proč jsou Židé na Pavla tak rozzuření, a proto nařídil, aby ho připravili k výslechu, při kterém měl být mrskán. Pavel však využil toho, že má nárok na určitou právní ochranu, a oznámil, že je římský občan. Podobně dnes Jehovovi ctitelé využívají dostupnou právní ochranu, aby obhajovali svou víru. (Viz rámeček „ Římský zákon a římští občané“ a rámeček „ Právní bitvy v nové době“.) Když velitel slyšel, že Pavel je římský občan, uvědomil si, že další informace bude muset získat jinak. Na příští den svolal Sanhedrin, židovský nejvyšší soud, a Pavla před něj přivedl.
„Jsem farizeus“ (Skutky 23:1–10)
16., 17. a) Popiš, co se stalo, když Pavel promluvil před Sanhedrinem. b) Jak dal Pavel tehdy příklad pokory?
16 Pavel svou obhajobu před Sanhedrinem začal slovy: „Bratři, až dodnes jsem před Bohem žil s naprosto čistým svědomím.“ (Sk. 23:1) Dál se nedostal. Zpráva říká: „Nato velekněz Ananiáš nařídil těm, kdo u něj stáli, aby ho udeřili přes ústa.“ (Sk. 23:2) To byla velká urážka a také projev předpojatosti. Vždyť Pavel byl v podstatě označen za lháře dříve, než mohly být vyslechnuty jakékoli důkazy! Není divu, že si to nenechal líbit a řekl: „Bůh udeří tebe, ty obílená stěno! Sedíš tu, abys mě soudil podle Zákona, a přitom Zákon porušuješ, když mě dáváš bít?“ (Sk. 23:3)
17 Někteří z přítomných byli otřeseni. Nešokovalo je to, že Pavel dostal políček, ale to, jak reagoval. Zeptali se ho: „Ty urážíš Božího velekněze?“ Pavlova odpověď pro ně mohla být poučením o pokoře a úctě k Zákonu. Řekl: „Bratři, nevěděl jsem, že je to velekněz. Vždyť je napsáno: ‚Nebudeš mluvit s pohrdáním o vůdci svého lidu.‘“ d (Sk. 23:4, 5; 2. Mojž. 22:28) Nyní Pavel zvolil jinou strategii. Povšiml si, že Sanhedrin se skládá z farizeů a saduceů, a proto řekl: „Bratři, jsem farizeus, syn farizeů. Jsem souzen kvůli naději na vzkříšení mrtvých.“ (Sk. 23:6)
Když mluvíme s lidmi jiného náboženství, snažíme se podobně jako Pavel najít společný základ
18. Proč Pavel o sobě řekl, že je farizeus, a jak za určitých okolností můžeme použít podobnou argumentaci?
18 Proč o sobě Pavel řekl, že je farizeus? Protože byl „syn farizeů“ neboli pocházel z rodiny, která k této náboženské sektě patřila. Mnozí tedy Pavla pravděpodobně za takového ještě považovali. e Ale jak se mohl hlásit k tomu, co farizeové učili o vzkříšení? Farizeové údajně věřili, že duše si uvědomuje svou existenci a žije po smrti dál a že duše spravedlivých budou znovu žít v lidském těle. Takovým představám Pavel nevěřil. Věřil ve vzkříšení, o kterém učil Ježíš. (Jan 5:25–29) Přesto s farizei souhlasil v tom, že smrtí vše nekončí – a to bylo v protikladu k názoru saduceů, kteří v žádný budoucí život nevěřili. My můžeme podobnou argumentaci použít například v rozhovoru s katolíky nebo protestanty. Mohli bychom jim říci, že i my věříme v Boha. Je pravda, že oni možná věří v Trojici, zatímco my věříme v Boha, o kterém učí Bible. Ale přesto se shodujeme na tom, že Bůh existuje.
19. Proč schůzka Sanhedrinu skončila chaosem?
19 Pavlův výrok vedl k tomu, že se Sanhedrin rozdělil. Čteme o tom: „Ozval se hlasitý křik a někteří znalci Zákona ze strany farizeů vstali a začali prudce namítat: ‚Nenacházíme na tom člověku nic špatného. Co když s ním mluvil duch nebo anděl?‘“ (Sk. 23:9) Saducee musela zmínka o tom, že k Pavlovi mohl mluvit anděl, vydráždit k zuřivosti. Vždyť v existenci andělů nevěřili! (Viz rámeček „ Saduceové a farizeové“.) Nastal takový zmatek, že římský vojenský velitel musel apoštola znovu zachránit. (Sk. 23:10) Pavel však zdaleka ještě nebyl mimo nebezpečí. Co s ním bude dál? To se dozvíme v následující kapitole.
a K tomu, aby bylo možné pečovat o duchovní potřeby tolika židovských křesťanů, muselo být v Judeji mnoho sborů, jež se scházely v domácnostech.
b O několik let později apoštol Pavel napsal dopis Hebrejcům, v němž dokazoval nadřazenost nové smlouvy. Jasně v něm ukázal, že nová smlouva učinila starou smlouvu zastaralou. Židovským křesťanům poskytl přesvědčivé argumenty, kterými se mohli bránit svým židovským osočovatelům. Jeho působivá argumentace navíc jistě posílila víru některých křesťanů, kteří kladli příliš velký důraz na Mojžíšův zákon. (Hebr. 8:7–13)
c Učenci se domnívají, že tito muži složili slib nazirejství. (4. Mojž. 6:1–21) Takový slib se skládal pod Mojžíšovým zákonem a je pravda, že ten už nebyl závazný. Pavel si přesto mohl říci, že tito muži neudělají nic nesprávného, když splní slib, který dali Jehovovi. On tedy neudělá nic nesprávného, když uhradí jejich výlohy a doprovodí je. I když nevíme přesně, jaký druh slibu to byl, není pravděpodobné, že by Pavel podpořil předložení zvířecí oběti (jakou dávali nazirejci) ve víře, že by tyto muže očistila od hříchu. Kristovou dokonalou obětí ztratily takové oběti jakoukoli usmiřující hodnotu. Ať už Pavel udělal cokoli, můžeme si být jisti, že by nepřistoupil na nic, co by bylo v rozporu s jeho svědomím.
d Někteří znalci se domnívají, že Pavel měl slabý zrak, a proto velekněze nerozpoznal. Nebo možná tak dlouho nebyl v Jeruzalémě, že nedokázal určit, kdo z přítomných je právě veleknězem. Je také možné, že Pavel kvůli množství lidí neviděl, kdo dal pokyn, aby ho udeřili.
e Když v roce 49 n. l. apoštolové a starší řešili otázku, zda se lidé z jiných národů mají podřídit Mojžíšovu zákonu, byli u toho i křesťané označení jako ti, „kteří předtím patřili k sektě farizeů“. (Sk. 15:5) Je zřejmé, že tito věřící byli stále v určitém smyslu spojováni s tím, že dříve byli farizei.
