V roce 1948 byl v Jihoafrické republice zavedený apartheid, který trval až do začátku 90. let 20. století. a Kvůli téhle politice se s mnoha lidmi různých ras zacházelo nespravedlivě. Kallie, který jako míšenec v režimu apartheidu patřil do kategorie „barevných“, vzpomíná: „Předsudky neměli jenom běloši, ale měli je mezi sebou i lidé jiných ras.“

 Svědkové Jehovovi v Jihoafrické republice pocházejí z mnoha různých etnik a kultur. Jak to během apartheidu zvládali? A co se z jejich příkladu můžeme naučit my?

 Někteří z těch, kdo s rasovou segregací nesouhlasili, organizovali protivládní protesty. Mnoho protestujících skončilo ve vězení a někteří přišli o život. To vedlo k tomu, že protesty byly čím dál agresivnější. Svědkové Jehovovi naproti tomu poslouchali zákony a nepřidali se ani k protestům, ani k žádným snahám změnit vládu. Dělali to jako křesťané v prvním století, kteří se vždycky „[podřizovali] vládnoucí moci“. (Římanům 13:1, 2)

 Svědkové Jehovovi byli často pod tlakem, aby přestali být neutrální a přidali se na nějakou stranu. To by ale znamenalo, že by se museli účastnit násilných protestů, nebo dokonce bojovat proti svým duchovním bratrům. Thembsie vysvětluje: „Během povstání v roce 1976 hodně středoškoláků nutili, aby se přidali k politickým nepokojům. Vzbouření studenti chodili dům od domu a hledali další, kteří by se k nim přidali. Když někdo odmítl, mohli mu zapálit dům, nebo ho dokonce ubít k smrti.“ Vůdce jedné opoziční politické strany řekl svědkovi, který se jmenuje Theophilus: „Až budeme hotoví s bílýma, tak si to vyřídíme s váma, protože jste nechtěli bojovat za svoji zem.“

 I přes problémy způsobené apartheidem se svědkové Jehovovi v Jihoafrické republice dál společně scházeli k uctívání Boha. (Hebrejcům 10:24, 25) Některé sbory si ale nemohly postavit vlastní sál Království, protože zvěstovatelé byli velmi chudí a kvůli politickému režimu nemohli svoji situaci nijak zlepšit. b Enver vypráví: „Spoustu let jsme se scházeli v pronajatých prostorách, které byly ve velmi špatném stavu. Tatínek proto přišel s návrhem, že by se shromáždění mohla konat u nás doma. Tak se náš dům dvakrát za týden přeměnil v sál Království. Někdy se do něj muselo vejít i víc než 100 lidí. Často jsme jim po shromáždění nabídli ještě nějaké občerstvení.“

 Bratři byli vynalézaví a vždycky přišli na způsob, jak překonat překážky způsobené rasovou segregací. Například v provincii Limpopo se měl na území, kam směli jen černoši, konat krajský sjezd. Jako řečník tam byl pozvaný bílý bratr, ale když přijel, úřady ho na sjezd nechtěly pustit. Vedle místa, kde se konal sjezd, měl farmu jeden běloch a bratr se s ním domluvil, že během sjezdu může být na jeho pozemku. A tak bylo při sjezdu publikum na jedné straně farmářova plotu a hostující řečník na druhé.

 Během apartheidu měla každá etnická skupina přidělenou určitou čtvrť. To znamenalo, že v obvodu jednoho sboru většinou žili lidé stejné rasy. Při organizování služby ale svědkové museli být přizpůsobiví. Určitý problém mohlo například představovat kázání v nepřidělených územích. Krish, který byl tehdy zařazený do skupiny „Indové“, vzpomíná: „Často jsme sloužili v místech, kde bylo dovoleno zůstat přes noc jenom bělochům. A tak jsme spali v autě nebo pod stromem. Ráno jsme se chodili umýt na toalety u benzínové pumpy. Někdy ale i tam byl nápis ‚Jen pro bílé‘. Zvěstovatele to neodradilo a s radostí kázali dobrou zprávu ve venkovských územích, kde se o ni zajímalo hodně lidí.“

 I přes všechny tyhle překážky bylo svědků Jehovových v Jihoafrické republice pořád víc a víc. Když byl v roce 1948 apartheid zaveden, bylo v celé zemi 4 831 zvěstovatelů. A když v roce 1994 skončil, bylo jich už 58 729. Vzrůst pokračoval a v roce 2021 počet zvěstovatelů v Jihoafrické republice dosáhl 100 112.

 V době apartheidu byla Jihoafrická republika známá jako země, kde je zavedena nucená rasová segregace. Svědkové Jehovovi, kteří v tomhle prostředí žili, usilovně pracovali na tom, aby spolu lidé všech ras vycházeli a měli se rádi. Dělali to tak, že učili, co říká Bible, a taky se tím sami řídili. (Skutky 10:34, 35) I když byli obklopení nenávistí, sjednocovala je láska. (Jan 13:34, 35)

 V roce 1993 pořádali svědkové v Jihoafrické republice sjezd, kterého se mohli účastnit lidé různých ras. Když jeden významný politik viděl, jak na letišti místní bratři vítají a objímají delegáty z jiných zemí, řekl: „Kdybychom byli tak jednotní, jako jste vy, vyřešili bychom naše problémy už dávno.“