Rostoucí životní náklady ztěžují život lidem v mnoha zemích. Svědkové Jehovovi nejsou výjimkou. Ale nepropadají zoufalství, protože důvěřují Jehovovi, že svoje služebníky nikdy neopustí. (Hebrejcům 13:5) Jehova už mockrát ukázal, že si za tímhle slibem stojí. Ověřili si to i bratři a sestry na Filipínách, kde dodnes hodně lidí žije v chudobě. Zvlášť těžká situace tam ale byla v 70. a 80. letech dvacátého století.

 „Někdy jsem kvůli tomu, že nemáme dost jídla, brečela,“ vzpomíná sestra jménem Vicky a. „Stávalo se, že jsme neměli nic než rýži, sůl a vodu.“ Bratr, který se jmenuje Florencio, zase nemohl najít práci. Vypráví: „Měl jsem jenom tři košile a troje kalhoty a ty jsem nosil pořád dokola na všechna shromáždění a sjezdy.“ Jak to bratři a sestry zvládali? Co jim pomohlo, aby zůstali duchovně silní? A co se od nich můžeme v dnešní nejisté době naučit?

 Svědkové na Filipínách si byli jistí, že Jehova se o ně v té těžké době postará. (Hebrejcům 13:6) A on to dělal, často nečekaným způsobem. Například sestra jménem Cecille vypráví: „K snídani jsme si uvařili poslední hrnek rýže a to znamenalo, že naše čtyřčlenná rodina už potom nebude mít co jíst. Tak jsme se pomodlili k Jehovovi, aby se o nás ten den postaral. Ještě jsme ani nedosnídali a jeden bratr nám přinesl 5 kilo rýže. Plakali jsme radostí a vděčností za to, jak nám Jehova úžasně pomohl. Takových zážitků jsme měli spoustu.“

 Bratři a sestry se taky zařídili podle moudrých rad z Bible. (Přísloví 2:6, 7) Arcelita byla tehdy krátce pokřtěná a svobodná a nedařilo se jí vydělat si na živobytí. Svěřila se se svými starostmi Jehovovi a potom přemýšlela o Příslovích 10:4, kde se píše: „Líné ruce vedou k chudobě, ale pilné ruce přináší bohatství.“ Na základě téhle rady se rozhodla, že si založí zahrádku. „Jehova mému úsilí opravdu požehnal,“ říká. „Vyrostlo mi toho tolik, že jsem měla co jíst a ještě jsem mohla něco prodat. Z těch peněz jsem si pak platila dopravu.“

 Bratři neměli peníze na to, aby mohli kupovat pozemky a stavět sály Království. To jim ale nezabránilo poslouchat příkaz, aby se scházeli a navzájem se povzbuzovali. (Hebrejcům 10:24, 25) Prostě se přizpůsobili. Například Deborah vzpomíná: „Na shromáždění nás chodilo asi šest a scházeli jsme se v malé chýši, kterou jsem postavila se sestrou, co se mnou byla v průkopnické. Na střechu jsme použily listy palem nypa, stěny jsme udělaly z listů kokosových palem a na palmových kmenech jsme seděli.“

 Většinou se ale shromáždění konala přímo u někoho doma. „Bydleli jsme v maličkém domku, který byl postavený z trávy a bambusu,“ vypráví Virginia. „Každou sobotu jsme museli přesouvat nábytek a udělat místo na nedělní shromáždění.“ Do jiného domu zase zatékalo dírou ve střeše. Bratr, který se jmenuje Noel, vzpomíná: „Když pršelo, chytali jsme vodu do kýblů. Ale takové nepříjemnosti nám vůbec nevadily, protože jsme byli se svojí duchovní rodinou.“

 Bratři a sestry sice byli chudí, ale nadšení pro službu jim rozhodně nescházelo. Lindina, která žije na ostrově Negros, vypráví: „Byli jsme velká rodina a pracoval jenom tatínek, takže jsme někdy neměli peníze na dopravu. Do obvodu jsme proto často chodili pěšky. Ale byla to legrace, protože nás bylo hodně. A navíc jsme věděli, že děláme radost Jehovovi.“

 Zvlášť těžké bylo dostat se s dobrou zprávou do odlehlých horských oblastí, protože tam nejezdila žádná nebo skoro žádná veřejná doprava. Esther, která bydlí na ostrově Luzon, vzpomíná: „Bylo nás tak 6 až 12 a vyráželi jsme vždycky brzo ráno, protože jsme museli ujít spoustu kilometrů. Pak jsme ve službě strávili celý den. Ke svačině jsme si přinesli uvařené jídlo, které jsme pak jedli ve stínu stromů. Někteří bratři a sestry nic k jídlu neměli, ale stejně přišli. Říkali jsme jim: ‚Nebojte se, máme dost jídla pro všechny.‘“

 Díky Jehovovi přineslo obětavé úsilí těchhle bratrů a sester úžasné výsledky. V roce 1970 bylo na Filipínách 54 789 zvěstovatelů. Do roku 1989 se jejich počet skoro zdvojnásobil na 102 487. A v roce 2023 už jich na Filipínách kázalo dobrou zprávu 253 876.

 I když byli svědkové v těžké ekonomické situaci, duchovně se jim dařilo skvěle. „Chudoba nám nebránila milovat Jehovu,“ říká Antonio. Sestra Fe Abad vzpomíná: „Když jsme s manželem měli starosti o živobytí, drželi jsme se blízko Jehovy a zjistili jsme, že žít jednoduše přináší člověku radost. Díky tomu se Jehovovi naučily důvěřovat i naše děti.“

 „Když sloužíte Jehovovi, nevadí, že jste chudí,“ říká Lucila, která žije na ostrově Samar. „Když máte Boha na prvním místě, dokážete být spokojení a vidět věci pozitivně. Byla radost vidět, jak lidi, se kterými jsem studovala Bibli, poznali Jehovu a později se ke mně připojili v průkopnické službě.“

 Je před námi nejistá doba, a tak nám pomůže, když si vezmeme k srdci to, co napsal jeden starší, který se jmenuje Rodolfo: „V náročném období 70. a 80. let jsem hodně cítil, jak mě Jehova podporuje a má mě rád. Měl jsem sice málo peněz, ale nikdy jsem nestrádal. Jehova se o mě dobře staral. Prožil jsem ten nejlepší život, jaký je dnes možný, a těším se na skutečný život v ráji.“ (1. Timoteovi 6:19)