Po druhé světové válce byla většina Evropy v troskách. Konec války ale přinesl i něco dobrého. Svědkové Jehovovi a další už nebyli věznění v koncentračních táborech. Ani tak pro ně život nebyl jednoduchý. Stejně jako mnoho jiných trpěli nedostatkem jídla a oblečení, neměli kde bydlet a chyběly jim i další základní věci. Sestra Karin Hartungová vzpomíná: „Protože byl velký problém s bydlením, každý měl doma někoho z příbuzných nebo pronajímal pokoje.“ Sestra Gertrud Pötzingerová, která v koncentračních táborech strávila sedm a půl roku, bydlela nějakou dobu v kůlně a spala na křesle.

 Jak se Jehovova organizace postarala o bratry a sestry, kteří žili v zemích zničených válkou? A co se od těch, kdo tuhle těžkou dobu zažili, můžeme naučit?

 Jehovova organizace rychle reagovala na potřeby bratrů a sester v Evropě. Nathan Knorr a Milton Henschel ze světového ústředí navštívili během listopadu a prosince 1945 svědky v Anglii, Švýcarsku, Francii, Belgii, Nizozemsku, Dánsku, Švédsku, Finsku a Norsku, aby zjistili, co potřebují. Bratr Knorr napsal: „Poprvé jsme na vlastní oči viděli, jaké škody zde válka napáchala.“

 Ke vstupu do Německa tehdy bratr Knorr nedostal povolení. Erich Frost, který dohlížel na činnost pobočky v Německu, proto přijel za ním. „Bratr Knorr nám dal praktické rady a slíbil materiální pomoc ve formě jídla a oblečení,“ napsal Erich. „Brzy do Německa dorazily obrovské zásilky mouky, tuku, ovesných vloček a dalších potravin. Bratři ze zahraničí také poslali velké krabice oblečení, včetně obleků, spodního prádla a bot.“ Bratři a sestry tuhle pomoc přijali se slzami vděčnosti. „Nešlo [ale] o nějakou jednorázovou akci,“ uvádí se ve zprávě. „Dodávky humanitární pomoci pokračovaly dva a půl roku!“ a

 Jakmile se životní podmínky bratrů a sester trochu zlepšily, ještě víc se zaměřili na duchovní věci. Co jim v tom pomohlo?

 Udržovali si dobré duchovní návyky. (Efezanům 5:15, 16) Za války bylo hodně těžké dostat se k biblickým publikacím a pravidelně se věnovat duchovním činnostem. Když ale válka skončila, postupně se začala konat pravidelná křesťanská shromáždění a bratři začali chodit do služby tak jako dřív. Jürgen Rundel, který žije v Rakousku, vzpomíná: „Články v Informátoru b a bratři, kteří byli v krajské službě, nás povzbuzovali, abychom se aktivně účastnili duchovních činností.“ A dodává: „Soustředili jsme se na Jehovu, Ježíše, naše osobní studium a službu. Nebylo nic, co by nás rozptylovalo, jako třeba televize.“

 Sestra Ulrike Krolopová říká: „Vzpomínám si, jak jsem byla šťastná, když jsem do hloubky studovala duchovní náměty. Můj manžel byl v tomto ohledu vzorný. Vždycky když jsme dostali novou Strážnou věž, dal všechno stranou a prostudoval si ji.“ Karin, kterou už jsme citovali dřív, vzpomíná: „Během války jsme viděli, jak rychle může člověk o všechno přijít. Ale duchovní pokrm, i když v omezené míře, jsme dostávali pořád. Jehova svoje věrné služebníky odměnil.“

 Začali znovu kázat. (Matouš 28:19, 20) Během války nemohli svědkové Jehovovi svobodně kázat a vyučovat. Bratr, který se jmenuje Friedhelm, vzpomíná, že po válce „hned každý začal chodit do služby“. Ulrike vypráví: „První svědek, který s rodinou mého manžela mluvil o Božím království, měl pořád ještě na sobě vězeňskou uniformu. Bylo jasné, že jen co byl na svobodě, začal kázat.“ Jürgen říká: „Po válce byl skoro každý nadšený pro službu. Hodně mladých bratrů a sester začalo sloužit Jehovovi celodobě.“

 „Životní podmínky v rozbombardovaných městech byly hrozné,“ říká Ulrike. Hodně lidí žilo v troskách domů. Jak je svědkové našli? Ulrike, jejíž rodina poznala pravdu po válce, vzpomíná: „Dívali jsme se, jestli někde neuvidíme světlo lamp nebo kouř vystupující z komína.“

 Navzájem se povzbuzovali. (1. Tesaloničanům 5:11) S mnoha svědky Jehovovými se za války krutě zacházelo. Když ale válka skončila, už se k tomu nevraceli a navzájem se povzbuzovali. Měli radost z toho, že ve zkoušce víry obstáli a zůstali Jehovovi věrní. (Jakub 1:2, 3) Johannes, který teď žije ve Spojených státech, říká: „Náš krajský starší, který prošel několika koncentračními tábory, vyprávěl mnoho povzbudivých zážitků, jak Jehova bratrům a sestrám pomáhal. Tyhle příběhy velmi posilovaly naši víru.“

 Po válce si bratři a sestry udržovali blízký vztah s Jehovou tím, že vzpomínali, „jak jim v táborech pomáhal a vyslýchal jejich modlitby,“ říká Johannes. Jak už bylo řečeno, propuštění svědkové se taky pravidelně věnovali duchovním činnostem, jako je čtení Bible, účast na křesťanských shromážděních a kazatelská služba. Elisabeth, která se v roce 1946 zúčastnila sjezdu v Norimberku, vzpomíná, že bratři a sestry „pořád vypadali slabí a hubení. Když ale vyprávěli svoje zážitky, zářili nadšením“. (Římanům 12:11)

 Trávili spolu čas. (Římanům 1:11, 12) Kvůli silnému pronásledování se svědkové za války nemohli volně scházet. Karin říká: „Moc často se nenavštěvovali, protože nechtěli poutat pozornost a ohrozit tak bratry a sestry.“ To se po válce samozřejmě změnilo. „Bratři a sestry dělali všechno společně,“ říká Friedhelm. „Chodit na shromáždění a do služby pro ně bylo to nejdůležitější.“

 Krátce po válce „mělo auto jen velmi málo svědků,“ vzpomíná Dietrich, starší z Německa. „Tak se chodilo na shromáždění pěšky. Nechodili jsme ale sami, vždycky nás bylo víc. Díky tomu jsme se víc sblížili. Byli jsme jako rodina.“

 Hodně Jehovových služebníků v dnešní době zažívá těžkosti spojené s přírodními katastrofami, nemocemi, válkou, pronásledováním nebo ekonomickými problémy. (2. Timoteovi 3:1) Nemusíme si ale dělat přehnané starosti. Proč? To, co zažili naši bratři a sestry v nacistickém Německu, nás ujišťuje, že i nám bude Jehova v těchto těžkých posledních dnech pomáhat. Chceme to vidět stejně jako apoštol Pavel, který napsal: „Můžeme být odvážní a říct: ‚Jehova je můj pomocník. Nebudu se bát. Co mi může udělat člověk?‘“ (Hebrejcům 13:6)