Odmala jsem pravdu milovala a chtěla jsem se zasvětit Jehovovi a dát se pokřtít. Když mi bylo 13, svého cíle jsem dosáhla. Když mi bylo 14, bratr Helge Linck a se mě zeptal, jestli už jsem přemýšlela o průkopnické službě. Dobře si na to pamatuju. I když táta s mámou občas sloužili jako dočasní průkopníci (dneska se jim říká pomocní průkopníci), o pravidelné průkopnické službě jsem nic nevěděla. Otázka bratra Lincka mi moc pomohla. Od té chvíle jsem si přála dělat toho ve službě pro Jehovu víc.

 V roce 1974 začaly v Etiopii politické nepokoje a následovalo zatýkání, zabíjení a chaos. Kvůli tomu už jsme nemohli kázat dům od domu a scházet jsme se mohli jenom v malých skupinách. Rodiče začali mě i moje sourozence připravovat na pronásledování. Učili nás biblické zásady, které nám pomohly chápat, co znamená být politicky neutrální. Věděli jsme, že kdyby nás vyslýchali, Jehova nám pomůže správně odpovědět a taky že někdy je potřeba mlčet. (Matouš 10:19; 27:12, 14)

 Po škole jsem začala pracovat pro leteckou společnost Ethiopian Airlines. Když jsem jednou ráno přišla do práce, kolegové mi gratulovali, protože jsem byla vybrána, abych šla v čele průvodu při oslavách státního výročí. Okamžitě jsem informovala svého nadřízeného, že se oslav nezúčastním, protože jsem politicky neutrální.

 Další den jsem pracovala na letišti. Najednou se tam objevili muži s puškami přes rameno a zamířili k naší přepážce. Myslela jsem si, že jdou zatknout někoho, kdo se snaží uprchnout ze země, ale oni ukázali na mě. Říkala jsem si: Co ode mě chtějí? Měl to být normální pracovní den, ale rázem bylo všechno jinak.

 Vojáci mě odvedli do kanceláře, kde mě několik hodin vyslýchali. Chtěli vědět: „Kdo platí svědky Jehovovy? Pracujete pro Eritrejskou osvobozeneckou frontu? Pracujete vy nebo váš otec pro americkou vládu?“ I když to byla velmi stresující situace, díky Jehovovi jsem byla v klidu. (Filipanům 4:6, 7)

 Po výslechu mě vojáci odvezli do domu, ze kterého udělali vězení. Dali mě do místnosti, která měla 28 metrů čtverečních a už se v ní tísnilo 15 mladých žen, které byly uvězněné kvůli svým politickým názorům a aktivitám.

 Tu noc jsem ležela na tvrdé podlaze, pořád ve svojí pracovní uniformě, a myslela jsem na to, jak se o mě rodiče a sourozenci musí bát. Věděli, že mě zatkli, ale netušili, kde jsem. Prosila jsem Jehovu, aby jim to pomohl zjistit.

 Následující den ráno, jsem ve vězení viděla jednoho mladého dozorce, kterého jsem znala. Nevěřícně se na mě podíval a řekl: „Aster, co tady děláš?“ Prosila jsem ho, aby šel k nám domů a řekl rodičům, kde jsem. Ještě ten den mi rodiče poslali balíček s jídlem a oblečením. Ten dozorce jim o mě řekl! Jehova moji modlitbu vyslyšel. Tenhle zážitek mě ujistil, že nejsem sama.

 Nesměla jsem mít Bibli ani jiné publikace a rodina a přátelé mě nemohli navštěvovat. Jehova mě ale povzbuzoval prostřednictvím mých spoluvězeňkyň. Každý den jsem s nimi mluvila o Bibli a zpráva o Božím království na ně hodně zapůsobila. Často mi říkaly: „My bojujeme za lidskou vládu, ale ty bojuješ za Boží vládu. Nenech se zlomit, i kdyby ti vyhrožovali, že tě zabijou.“

 Dozorci a dozorkyně vězně někdy vyslýchali a bili. Jednou v noci kolem jedenácté hodiny přišli i pro mě. Během výslechů mě obviňovali z mnoha věcí. Řekli, že nepodporuju vládu, a když jsem odmítla opakovat politická hesla, dva dozorci mě zbili. Takových výslechů jsem zažila několik. Pokaždé jsem se úpěnlivě modlila k Jehovovi a cítila jsem, jak mi dodává sílu.

 Po třech měsících za mnou přišel jeden z dozorců a řekl mi, že můžu jít domů. Byla jsem překvapená a měla jsem velkou radost. Ale zároveň mě to i trochu mrzelo, protože jsem s ostatními mladými ženami ve vězení ráda mluvila o Božím království.

 Pár měsíců po tom, co mě propustili, k nám přišli vojáci a chtěli zatknout všechny dospívající v naší rodině. Já jsem zrovna nebyla doma, ale odvedli dvě moje sestry a jednoho bratra. V tu chvíli jsem se rozhodla, že pro mě bude nejlepší odejít ze země. Myšlenka, že znovu opustím svoji rodinu, mě děsila, ale maminka mě povzbuzovala, abych byla silná a důvěřovala Jehovovi. Krátce na to už jsem seděla v letadle do Spojených států. Ještě ten večer k nám přišli vojáci, aby mě zatkli. Když zjistili, že nejsem doma, spěchali na letiště, ale než se tam dostali, moje letadlo už bylo ve vzduchu.

 Když jsem dorazila do Marylandu, už na mě čekali Haywood a Joan Wardovi, misionáři, kteří studovali s mými rodiči. O pět měsíců později jsem dosáhla svého cíle a začala jsem s pravidelnou průkopnickou službou. Ve službě jsem hodně spolupracovala se Cyndi, dcerou Wardových. Měly jsme spoustu krásných zážitků.

 V létě roku 1979 jsem při návštěvě betelu v New Yorku potkala Wesleyho Parkera. Líbilo se mi, jaký je a jaké má duchovní cíle. V roce 1981 jsme se vzali a já jsem se přestěhovala za Wesleym do betelu ve Wallkillu v New Yorku. Pracovala jsem v oddělení úklidu a v čistírně a později v počítačovém oddělení se systémem MEPS. V betelu jsem měla možnost naplno se věnovat službě Jehovovi a zároveň poznávat bratry a sestry, kteří se pro mě stali přáteli na celý život.

 Moje rodina mezitím doma v Etiopii zažívala velké pronásledování a to mě hodně trápilo. Moji tři sourozenci byli pořád ve vězení. b Nedostávali tam žádné jídlo, a tak jim ho musela maminka každý den připravit a přinést.

 Během tohoto těžkého období mě Jehova podporoval. Hodně mi pomáhali i všichni z rodiny betel. (Marek 10:29, 30) Bratr John Booth mi jednou řekl: „Jsme moc rádi, že tě tady v betelu máme. Kdybys neměla Jehovovo požehnání, nebylo by to možné.“ c To, co mi řekl, mě potěšilo a zároveň mě to ujistilo, že Jehova moje rozhodnutí odjet z Etiopie podpořil a že se o moji rodinu postará.

 V lednu 1989 jsme zjistili, že jsem těhotná. Nejdřív nás to zaskočilo a měli jsme trochu obavy, ale po několika dnech jsme se na miminko začali těšit. I tak jsme si ale říkali, jací asi budeme rodiče, kde budeme žít a co budeme dělat, až odejdeme z betelu.

 Zabalili jsme všechny naše věci, naložili je do auta a 15. dubna 1989 jsme odjeli do Oregonu. Chtěli jsme tam dál sloužit v celodobé službě jako průkopníci. Krátce potom, co jsme přijeli, nám ale někteří přátelé řekli, že to není moc rozumné. Mysleli to dobře. Moc jsme toho neměli, a navíc jsme čekali miminko. Nevěděli jsme, co máme dělat. V tu dobu nás navštívil krajský dozorce Guy Pierce a jeho manželka Penny. d Povzbudili nás, abychom se svého cíle nevzdávali. A tak jsme s průkopnickou službou začali a spolehli se na Jehovu, že nám bude pomáhat. (Malachiáš 3:10) V průkopnické jsme zůstali i po narození našeho prvního syna Lemuela i po narození druhého syna Jadona.

 Na službu v době, kdy byli kluci malí, moc ráda vzpomínám. Měli jsme díky tomu spoustu příležitostí vysvětlovat biblické pravdy nejen druhým lidem, ale i našim dětem. (5. Mojžíšova 11:19) Když se nám ale narodil třetí syn Japheth, na nějakou dobu jsme museli s průkopnickou přestat. (Micheáš 6:8)

 Uvědomovali jsme si, že nejdůležitějším úkolem, který jako rodiče máme, je pomáhat našim klukům, aby pro ně byl Jehova skutečný a aby si k němu vytvořili blízký vztah. Proto jsme se snažili, aby rodinné uctívání bylo něco, na co se budou těšit. Když byli malí, společně jsme si četli z knihy Naslouchat velkému Učiteli a Moje kniha biblických příběhů. Některé příběhy jsme si dokonce zahráli. V rodině jsem byla jediná žena, a tak když jsme hráli příběh o Jezábel, hrála jsem ji já. Kluky nejvíc bavilo předstírat, že mě shazují z gauče, a pak si hrát na psy. Kromě rodinného uctívání studoval ještě Wesley s každým klukem zvlášť.

 Naše syny jsme milovali a snažili jsme se je dobře vychovávat. Modlili jsme se, abychom měli mezi sebou hezké vztahy. Když byli starší, učili jsme je taky praktické věci – mýt nádobí, uklízet si pokoje, prát prádlo a taky něco uvařit.

 Učily se nejenom děti, ale i my rodiče. Občas se stalo, že jsme na nějakou situaci reagovali přehnaně a řekli jsme sobě nebo našim dětem něco nelaskavého. Snažili jsme se ale být pokorní a omluvit se za to.

 Pravidelně jsme k nám domů zvali nejenom bratry a sestry ze sboru, ale i betelity, misionáře, krajské dozorce nebo bratry a sestry, kteří sloužili tam, kde bylo málo zvěstovatelů. (Římanům 12:13) Když jsme se bavili s hosty, kluky jsme nikdy neposílali hrát si do jiného pokoje. Byli rádi, že jsou při společném povídání a vyprávění zážitků s námi. Často si z toho zapamatovali víc než já a Wesley.

 S Wesleym jsme se snažili, abychom ze služby pro Jehovu měli vždycky radost. Když jsme například plánovali dovolenou, dopředu jsme šetřili peníze, abychom mohli cestovat do jiných zemí. Vždycky jsme tam navštívili pobočku a šli na shromáždění i do služby. To nás jako rodinu hodně sbližovalo a Jehovovu celosvětovou organizaci jsme si zamilovali.

 Všimli jsme si, že tam, kde bydlíme, žije hodně lidí, kteří mluví španělsky, ale bylo málo těch, kdo by jim kázali. A tak když byli kluci ještě malí, zeptali jsem se bratra Pierce, co si myslí o tom, že by naše rodina přešla do španělského sboru. Usmál se a odpověděl, že rybář jde tam, kde jsou ryby. To nás povzbudilo a přestěhovali jsme se do Woodburnu v Oregonu, kde byl španělský sbor. Vedli jsme několik biblických studií a pomáhali lidem, aby poznali Jehovu. Někteří z nich se dali pokřtít. Měli jsme z toho velkou radost a bylo hezké sledovat, jak se z jedné malé španělské skupiny stává sbor.

 Jednoho dne Wesley přišel o práci, a tak jsme se za jeho novou prací museli přestěhovat do Kalifornie. O dva roky později jsme se já, Lemuel a Jadon rozhodli, že začneme s průkopnickou. Měla jsem velkou radost, když jsme se v roce 2007 mohli všichni společně zúčastnit průkopnické školy. Krátce nato jsme si všimli, že v našem obvodu je hodně arabsky mluvících lidí. Takže po 13 letech, kdy jsme kázali ve španělštině, se naše rodina rozhodla podpořit arabský sbor. O biblických pravdách jsme mohli mluvit s místními přistěhovalci a taky jsme se podíleli na mimořádných kazatelských kampaních v zahraničí. V San Diegu v Kalifornii stále sloužíme jako průkopníci a kážeme arabsky mluvícím lidem.

 Wesley je úžasný manžel a skvělá hlava rodiny. Má velkou úctu k Jehovově organizaci. Nikdy nemluvil negativně o betelu ani o tom, jak je zorganizovaná činnost sboru. Spíš najde vždycky něco pozitivního. Modlí se se mnou i za mě a když zažíváme nějaké náročné situace, jeho modlitby mě utěší a pomůžou mi zůstat v klidu.

 Když se ohlédnu zpět, vidím, co všechno hezkého jsme zažili. Užili jsem si službu plným časem, vychovali děti a sloužili jsme ve sborech, kde to bylo víc potřeba. Sami jsme zažili, jak Jehova odměňuje ty, kdo ho dají na první místo. Nikdy nám nic nechybělo. (Žalm 37:25) Jsem si jistá, že to, že jsem si vybrala žít pro Jehovu, bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem kdy mohla udělat. (Žalm 84:10)