Když moje manželka Kaye přivedla na svět naši dceru Lauren, neměl jsem ani tušení, jak být dobrým tátou. Nezlepšilo se to ani s narozením našeho syna Michaela. Manželství mých rodičů vypadalo tak, že se pořád hádali, až se nakonec rozvedli. Chtěl jsem vést rodinu co nejlíp, ale prostě jsem nevěděl jak na to.

 Aby toho nebylo málo, v dospívání jsem začal být závislý na alkoholu a drogách. A ani jako dospělý jsem svůj život neměl pod kontrolou. Kromě jiného jsem propadl i hazardnímu hraní. Kvůli všem těm závislostem jsem udělal spoustu špatných rozhodnutí. Bylo to tak zlé, že Kaye vzala děti a odešla ode mě. Byl jsem úplně zničený.

 Zeptal jsem se Kaye, co můžu udělat pro to, aby se ke mně vrátila. V té době už se scházela s Glorií, která byla svědek Jehovův, a povídaly si spolu o Bibli. Takže měla jednoduchou podmínku: „Studuj Bibli.“ Nevěděl jsem, co si pod tím mám představit, a ani mě to nezajímalo. Ale chtěl jsem Kaye zpátky, a tak jsem souhlasil, že se s Glorií a jejím manželem Billem sejdu.

 Když Bill a Glorie přišli k nám domů, udělalo na mě dojem, jak k sobě mají blízko. Dozvěděl jsem se, že jejich děti, které jsou zhruba stejně staré jako já, dělají v životě věci, které mají opravdový smysl. Poprvé jsem začal přemýšlet, jestli by právě Bible nemohla být tím klíčem ke šťastné rodině.

 Bill a Gloria si se mnou popovídali o mých problémech. Ukázali mi, co se píše v Galaťanům 6:7: „Co člověk zasévá, to také sklidí.“ Říkal jsem si, že kdybych se tím doteď řídil, ušetřil bych si spoustu problémů.

 Jak šel čas, uvědomil jsem si, že biblické zásady mají na můj život skvělý vliv. S Kaye jsme přestali kouřit a mně se podařilo zbavit i všech ostatních závislostí. V roce 1985 se nám narodilo třetí dítě, syn David, kterému jsme doma říkali Davey. To už jsem měl konečně pocit, že vím, jak být dobrý táta.

 S Kaye jsme zjistili, že když dětem pomáháme, aby milovaly Jehovu, máme k němu blíž i my. Z publikací jako Naslouchat velkému Učiteli jsme se toho hodně naučili. A rodiny v našem sboru dávaly nám i našim dětem výborný příklad.

 Všechny naše děti se postupně pustily do průkopnické. Začátkem roku 2004 Lauren sloužila ve španělském sboru. Michael zrovna odešel z betelu, oženil se a se svojí ženou Dianou se chystali odjet sloužit na Guam. Daveymu bylo 19 a nebylo to dlouho, co začal sloužit v Dominikánské republice.

 Na naše děti a na to, jakou cestou se v životě vydaly, jsme s Kaye byli moc hrdí. Naše pocity přesně vystihovala slova ze 3. Jana 4: „Nic mi nedělá větší radost než to, když slyším, že moje děti žijí v pravdě.“ To jsme ještě netušili, že jediným telefonátem se to všechno změní.

 Bylo to 24. dubna 2004. S Kaye a dalšími dvěma páry jsme vyrazili na večeři. Restaurace byla víc než 100 kilometrů daleko. A tak nás všech šest jelo naším autem. Pak jsme se ještě zastavili v kavárně na dezert. Vysadil jsem tam ostatní a jel jsem zaparkovat. Vtom mi zazvonil telefon. Volal jeden kamarád a chvěl se mu hlas.

 „Stalo se něco hrozného,“ řekl. „Davey měl nehodu.“

 „Jak vážné to je?“ zeptal jsem se a bál se odpovědi.

 Nejdřív to ani nedokázal vyslovit. Pak s těžkým srdcem řekl, že Davey zemřel.

 Když jsem zavěsil, pomodlil jsem se, aby mi Jehova dal sílu. Pak jsem vešel do kavárny a řekl ostatním, že mi není dobře a že by bylo lepší, kdybychom jeli domů. Nechtěl jsem Kaye říct, co se Daveymu stalo, dokud nebudeme sami.

 Těch 90 minut na cestě domů pro mě bylo utrpení. Poslouchal jsem, jak Kaye ostatním nadšeně vypráví, že Davey má brzo přijet na návštěvu a že už se na něj hrozně těší. Mezitím, ještě než se Kaye vůbec dozvěděla, že Davey zemřel, se mi na telefonu začaly hromadit zprávy od přátel, že je jim to moc líto.

 Potom co jsme rozvezli ostatní, jsme se vrátili domů. Kaye se na mě podívala a hned jí bylo jasné, že něco není v pořádku. „Co se stalo?“ zeptala se. Věděl jsem, že kvůli tomu, co teď řeknu, se Kaye zhroutí celý svět, tak jako se po tom telefonátu skoro před dvěma hodinami zhroutil mně.

 S Kaye jsme si už prošli různými těžkými situacemi a věděli jsme, že Jehova svoje služebníky podporuje. (Izajáš 41:10, 13) Ale tohle bylo něco úplně jiného. Nemohl jsem se zbavit myšlenky: Jak se něco takového mohlo stát zrovna Daveymu? Klukovi, který toho pro Jehovu tolik dělal! Proč ho Jehova neochránil?

 Naše děti z toho taky byly zničené. Lauren byla pro Daveyho jako druhá máma, takže jeho smrt nesla hodně špatně. Stejně tak i Michael. Sice už asi pět let nebydlel s námi, ale zvlášť v poslední době měl velkou radost z toho, jak šikovný a zralý člověk se z jeho malého brášky stal.

 Od samého začátku nás držel nad vodou sbor. Dokonce i v době, kdy byla Kaye ještě v tom největším šoku ze smrti našeho syna, k nám přátelé ze sboru jezdili, aby nás utěšili a pomohli, s čím bylo potřeba. (Přísloví 17:17) Na tu lásku, kterou nám projevovali, nikdy nezapomenu!

 Abychom se s tím smutkem vyrovnali, s Kaye jsme se nepřestali modlit, studovat Bibli a chodit na shromáždění. Bolesti nás to nezbavilo, ale věděli jsme, že se musíme dál držet věcí, které nám pomůžou zůstat duchovně silní. (Filipanům 3:16)

 Michael a Diana se mezitím přestěhovali blíž k nám a Lauren se vrátila zpátky do našeho anglického sboru. To, že jsme několik dalších let byli spolu, nám všem pomohlo, aby se naše rány postupně začaly hojit. A když se později Lauren vdala, úžasným způsobem nás podporoval i její manžel Justin.

 Krátce po Daveyho smrti jsme udělali ještě něco, abychom se s jeho ztrátou vyrovnali – něco hodně náročného, co nám ale moc pomohlo. Kaye vám o tom řekne víc.

 „Když mi manžel řekl, že Davey zemřel, měla jsem pocit, jako bych se propadla do hluboké černé propasti, a zůstala jsem tam hodně dlouho. Smutek mě tak pohltil, že jsem nedokázala normálně fungovat. V jednom kuse jsem brečela. Musím přiznat, že jsem občas byla naštvaná na Jehovu a na všechny, kdo žili. Vůbec jsem nebyla schopná rozumně uvažovat.

 Chtěla jsem jet do Dominikánské republiky. Potřebovala jsem být tam, kde Davey poslední měsíce svého života bydlel a sloužil Jehovovi. Přitom jsem ale ještě pořád byla citově rozhozená a měla jsem pocit, že tu cestu nemůžu zvládnout.

 Pomohla mi jedna dobrá kamarádka. Řekla mi, že Daveyho přátelé v Dominikánské republice jeho smrt taky hodně prožívají a že by se moc rádi setkali s jeho rodinou. Díky ní jsem sebrala sílu nasednout do letadla.

 Tahle cesta byla přesně to, co naše rodina potřebovala. Ještě víc jsme si díky tomu uvědomili, jak duchovní člověk Davey byl. Jediný starší, který v místním sboru sloužil, nám řekl, že když Daveyho o něco poprosil, vždycky se mohl spolehnout, že to udělá.

 Když jsme šli ulicí, kde Davey bydlel, přicházeli k nám různí lidé a vyprávěli, co všechno pro ně udělal. Vždycky jsem věděla, že je to laskavý člověk. Ale po tomhle mi ještě víc došlo, jak moc se můj syn snažil napodobovat Ježíše.

 Taky jsme se setkali s jedním mužem, se kterým Davey studoval Bibli. Byl upoutaný na lůžko ve svém maličkém domě. Žil v bídných podmínkách, ale bratři a sestry ze sboru nám vyprávěli, že Davey se k němu choval důstojně a se vší úctou. Byla jsem na něj tak hrdá!

 Nikdy jsem nepodnikla náročnější cestu. Ale to, že jsme mohli sdílet bolest a vzájemně se utěšit s těmi, kdo Daveyho znali, nám moc pomohlo. Přišlo nám, že náš smutek se díky tomu na chvíli zmírnil.“

 V Probuďte se! z 8. ledna 2005 vyšel článek o Daveyho smrti a jeho službě v Dominikánské republice. Tehdy naše rodina neměla ani tušení, jaký dopad bude mít na čtenáře. Třeba v květnu 2019 nás kontaktoval bratr, který se jmenuje Nick. Vyprávěl nám:

 „Koncem roku 2004 jsem byl na vysoké a neměl jsem žádné duchovní cíle. Nebyl jsem šťastný. Modlil jsem se k Jehovovi a prosil ho, aby mi pomohl využít svoje mládí nějak líp. Krátce nato jsem si v Probuďte se! přečetl Daveyho příběh. Byla to odpověď na moji modlitbu.

 Odešel jsem ze školy a začal průkopničit. Taky jsem si dal za cíl, že se naučím španělsky a přestěhuju se do jiné země. Časem jsem začal sloužit v Nikaragui a taky jsme s manželkou mohli jít na školu pro zvěstovatele Království. Když se mě někdo zeptá, co mě motivovalo, abych se do průkopnické pustil, vyprávím mu o Daveym.“

 Další překvapení nás čekalo v roce 2019 na mezinárodním sjezdu v Buenos Aires v Argentině. Na hotelu, kde jsme byli ubytovaní, pomáhala sestra jménem Abi. Hodně na nás zapůsobilo, jak byla milá a laskavá. S Kaye jsme se shodli, že nám Daveyho připomíná.

 Když jsme se vrátili na pokoj, poslali jsme jí na ten článek o Daveym odkaz. Za pár minut odpověděla a hrozně moc s námi chtěla mluvit. Potkali jsme se v hotelové hale a tam nám se slzami v očích řekla, že právě Daveyho příběh ji motivoval, aby v září 2011 začala s průkopnickou a později šla sloužit do odlehlé oblasti. Dodala: „Vždycky když při svojí službě řeším něco těžkého, znovu si ten článek pročítám.“ Výtisk toho časopisu dokonce měla u sebe.

 Takové zážitky ukazují, že jsme součástí celosvětové rodiny. Nikde jinde ve světě nenajdeme ani zdaleka takovou jednotu, jaká je v Jehovově lidu!

 S Kaye nás utěšuje to, jak dobrý vliv měl Daveyho příklad na druhé. A to samé platí o všech našich skvělých mladých, kteří naplno slouží Jehovovi. Možná si ani neuvědomují, jak pozitivně jejich nadšení a odhodlání působí na lidi, kteří je pozorují. Tím, jak žijí, motivují druhé, aby pro Jehovu dělali všechno, co můžou.

 V Lukášovi 20:37 Ježíš připomněl, že Jehova sám o sobě řekl, že je „Bohem Abrahama, Bohem Izáka a Bohem Jákoba“. Neřekl, že byl jejich Bohem, jenom dokud byli naživu, ale že je jejich Bohem pořád. Jak to myslel? Ve 38. verši Ježíš vysvětlil: „Ti všichni jsou pro něho živí.“

 Je to tak. Z Jehovova pohledu jsou všichni jeho věrní služebníci živí. Vidíme z toho, jak pevně je rozhodnutý, že je vzkřísí! (Job 14:15; Jan 5:28, 29) A jsem přesvědčený, že to tak cítí i u Daveyho a u ostatních svých přátel, kteří usnuli ve smrti.

 Už se nemůžu dočkat, až Daveyho znovu uvidím. Ale na něco se těším ještě víc – až uvidím, jak se s ním znovu setká Kaye. Nikdy jsem neviděl nikoho tak moc trpět. Slova z Lukáše 7:15 pro mě mají zvláštní význam: „Mrtvý se posadil, začal mluvit a Ježíš ho vrátil matce.“

 V září 2005 jsem se i já pustil do průkopnické. Je úžasné sloužit jako průkopník společně s manželkou, našimi dětmi a jejich partnery. Jako rodina jsme jednotní, navzájem se podporujeme a zaměřujeme se na naši naději. Těšíme se na nový svět, kde se znovu uvidíme s naším milovaným Daveym.